VÝVOJOVÁ PSYCHOLOGIE Přehled vývoje sociální interakce v raném věku (volně podle: Rochat, Passos-Ferreira, 2008). Typ Kontext Chování Proces Věk Reflexivní sociální chováni zrcadlení výrazů obličeje reflexívní imitace automatické napodobování (pseudoimitace), protosociální chování (orientace na sociální podněty) narozeni až 2. měsíc Primární íntersubjektivita reciproční dyadická inicování podnětu, vzájemná emoční regulace interakce čekání na reakci, střídání komunikačních rolí 2-3 měsíce Sekundární Íntersubjektivita triadická výměna informací sdílení pozornosti, sociálni záměrná komunikace, vztažená k předmětům reference záměrné sdílení zkušenosti 9 měsíců Terciární íntersubjektivita triadická výměna informací o věcech, situacích a osobách uvědomování si vlastní osoby, pocity studu, výroky o vlastnictví, záměrné napodobování, soucit, prosociální chováni (pomoc, nabídka, útěcha) egocentrická perspektiva, přisuzování vlastních pocitů a myšlenek druhým 15-30 měsíců Teorie mysli výměna informací uzpůsobení chování duševním s přihlédnutím k myšlenkám stavům druhé osoby a emocím druhého člověka (předvídání a ovlivňování (empatická komunikace) chování druhých lidí, lhaní, vyjednávání, záměrné ublížení, nebo naopak snaha nezranit), empatie zaujímání a chápání perspektivy druhého člověka, metareprezentace mysli („čtení" myšlenek druhého člověka), porozumění chováni druhých lidí a jejich záměrům 3/2-6 let Význam raného sociálního pouta, teorie Reného Spitze a Johna Bowlbyho Vazba (citové připoutání, attachment) je spojení mezi dvěma osobami projevující se recipročními pozitivními city, udržováním blízkosti, nelibostí při separaci, radostí ze shledání, sdílením pozornosti a poskytováním pocitu bezpečí. René Spitz, emoční deprivace příčinou vzniku psychogenních poruch Americký lékař a psychoanalytik maďarského původu René Arpád Spitz (1887-1974) se od třicátých let věnoval především studiu dětskému vývoje. Zaměřil se na výzkum poruch, o kterých se domníval, že jsou zapříčiněny narušenou interakční vazbou matky s dítětem - tzv. psychogenních poruch. Zaujal ho fenomén emoční deprivace, který se rozhodl prozkoumat. Při výzkumu využíval metodu pozorování dítěte. Spitze upoutalo zjištění, že v kojeneckých ústavech se děti vyvíjí disharmonický a projevují se u nich nejrůznější vývojové odchylky. Rozhodl se svoji hypotézu TEORIE PSYCHICKÉHO VÝVOJE o stěžejním vlivu emoční vazby matky s dítětem prověřit. Ve svém výzkumu vedeném v roce 1945 srovnával vývoj dětí z kojeneckých ústavů s dětmi, které byly spolu s delikventními nezletilými matkami umístěny v nápravném zařízení. Děti těchto matek měly více sociálního kontaktu a fyzické stimulace. V kojeneckém ústavu bylo o děti, co se týče základních potřeb dobře postaráno, ale sloužila vždy pouze jedna sestra, a většinu času tak kojenci trávili zavřeni v postýlce. Po dvou letech Spitz zjistil, že děti z kojeneckých ústavů zaostávají ve fyzickém i mentálním vývoji, ve 3 letech byly na úrovni 18měsíčních batolat. Děti trestaných matek se vyvíjely zhruba v normě. V kojeneckém ústavu zemřelo 37 % dětí, trestaným matkám žádné (Spitz, 1945). Spitz došel k závěru, že pokud dojde u 6-18měsíčních dětí k separaci od matky bez adekvátní náhrady, vývoj se během dvou měsíců zpomalí. Dítě je plačtivé, ukřičené a méně vnímavé k sociálnímu kontaktu. Ve třetím měsíci přetrvávající separace dochází k úplnému stažení do sebe, dítě začne zaujímat zvláštní pozice, jeho mimika mizí, je apatické, vývoj začne zaostávat. U dětí do 1 roku během pěti měsíců dojde k progresivní deterioraci, letargii, zastaví se váhový přírůstek a fyzický růst, pohybový i mentální vývoj. Přítomny jsou atypické bizarní pohyby prstů. Dítě je bez mimiky, bez výrazu. Nesedí, nechodí, nemluví (Spitz, 1952). Spitz nazval první fázi emoční deprivace, při které dochází k ztrátě emočního pouta s matkou, anaklitickou depresí (z řec. anaklíno = opírat se o někoho), tedy depresí ze ztráty opory, Spitzem označovanou též jako marasmus ve smyslu neschopnosti se rozvíjet (Spitz, 1946). Stav anaklitické deprese je reverzibilní. Pokud dítě s matkou obnoví vztah v průběhu tří až pěti měsíců, dochází k rychlému zotavení. Pokud deprivace trvá déle než pět měsíců, stav dítěte se horší a dochází k neschopnosti navazovat sociální kontakt a emočně reagovat. Objevují se poruchy spánku a příjmu potravy, mentální i fyzický vývoj zaostává. Druhou fázi separačního syndromu nazval Spitz hospitalismem. Padesátá léta byla výrazně ovlivněna psychoanalýzou, spojenou s nadměrnými interpretacemi. Spitz věřil, že špatný vztah s matkou funguje jako toxin. Domníval se, že za řadu „psychotoxických onemocnění", jako je problematické sání při kojení, VÝVOJOVÁ PSYCHOLOGIE kojenecká kolika14, atopický ekzém, stereotypní kývání v postýlce či hraní s výkaly, může narušený, patologický vztah mezi matkou a dítětem. Své závěry Spitz zdokumentoval ve filmu Psychogenic Disease in Infancy (Psychogenní nemoc v dětství) z roku 195215. V tomto filmu je chování matek interpretováno jako příliš starostlivé, pasivně agresivní, příliš aktivní, pohybující se mezi projevy přílišného hýčkání a otevřenou hostilitou. Děti, které mohly být autistické, protože nenavazovaly po 1. roce vztahy, ale byly motoricky zdatné, nazval Spitz agresivními hyperthymiky a jejich rodiče popsal jako agresivní vůči okolí, ale nikoli vůči dětem. Asi není těžké si představit, že rodičům se podobné interpretace nelíbily.16 I Zhodnocení Metodologicky slabý výzkum, výsledky nejsou vědecky interpretovatelné. Spitzovy Typický neduh padesátých let, ovlivněných psychoanalyíickým myšlením, diagnóza špatného vztahu matky teorie s dítětem jako příčiny nejrůznějších obtiži a nemocí, vyvolávání pocitu viny u rodičů. Posilování úzkostné zodpovědnosti rodičů za správný vývoj dítěte. Teorie přispěla k někdy obsesivnímu hledání narušených vazeb v dětství, k nadměrnému zdůrazňování jejich vlivů na události v dospělosti, a tím k možnému zpomalení psychoterapeutického procesu. Film nelze považovat za vypovídající, i když působí emočně. Opomíjení dalších vlivů, psychopatologickýcn poruch (mentální retardace, autismus). Vynechání otcovské role. Přínosy Zdůraznění významu pozitivní emoční vazby k dítěti, odklon od přísné neosobní výchovy, začalo se teorie podporovat mazlení a vřelý emoční kontakt s dětmi. Spitz vzbudil zájem o způsob zacházeni s dětmi, poukázal na to, že existují metody a přístupy, které mohou přispět k pozitivnímu vývoji dítěte. Spitz byl vedle Bowlbyho a Ainsworthové klíčovou osobou, která upozornila na negativní účinek deprivace na dětský vývoj. Zejména film odstartoval velkou změnu v zařízeních, která pečovala o děti, např. v dětských domovech, kojeneckých ústavech, nemocnicích. Rodiče mohli své děti začít doprovázet při hospitalizacích, což u dětí výrazně přispělo k redukci stresu a emoční zátěže vyplývající z hospitalizace. Kromě praktického přínosu Spitz svými závěry inspiroval řadu lidí k výzkumu významu a vlivu emočního připoutání a sociální interakce na vývoj dítěte. Při výzkumu v německých sirotčincích Widdowsonová (1951) došla k závěru, že pozitivní emoční přístup je pro dětský růst podstatnější a „výživnější" než samotná strava. Na její závěry měla vliv vychovatelka slečna Schwarzová, která vyžadovala přísnou disciplínu, většinu dětí hodně trestala a nedávala jim žádnou pozitivní vazbu. Měla ale také svoje oblíbence, ke kterým se chovala jinak. Výzkum byl kritizován za metodologické chyby. 14 Kojenecká kolika je neutišitelný křik a neklid u novorozence či kojence, který se objevuje obvykle mezi 3 a 5 měsíci bez identifikovatelné příčiny. Příčina není známa, uvažuje se o bolesti bříška způsobené nadýmáním nebo o přetížení nezralého nervového systému smyslovými podněty. 15 Film je dostupný na www.archive.org/details/PsychogenicD 16 „Agresivní" reakci jedné matky z roku 1950 na typickou psychoanalytičkou interpretaci příčiny vzniku autismu je možné shlédnout ve filmu Temple Grandin (2010). TEORIE PSYCHICKÉHO VÝVOJ James Robertson, důsledky mateřské separace při pobytu v nemocnici John Robertson (1911-1988) byl sociální pracovník, který pracoval v Bowlbyh týmu. V roce 1952 natočil film A Two-Year-Old Goes to Hospital (Dvouletá jde do n mocníce) o náhodně vybrané 21eté holčičce Lauře a jejím pobytu v nemocnici. Lam podstoupila osmidenní hospitalizaci kvůli operaci pupeční kýly. Rodiče v té dob mohli své děti navštěvovat maximálně jednou týdně nebo vůbec, aby děti svojí pi tomností nerozrušovali. Robertson na kameru zaznamenal vývoj Lauřina chová: během pobytu v nemocnici bez maminky. Laura byla zpočátku vystrašená a roz< lená nemocničními procedurami, potom se ale uklidnila a „zvykla si". Nicméně je důvěra byla otřesena, stáhla se do sebe a na konci pobytu se k matce chovala odt žitě. Robertson a Bowlby (1952) popsali tři fáze reakce na separaci: 1. protest (separační úzkost), 2. zoufalství (žal a truchlení), 3. popření a odpojení se (obranný mechanismus, potlačení). Robertson natočil i další filmy, pro srovnání též snímek, kde byla matka přítomna hc pitalizaci své 17měsíční dcery. Spolu se Spitzovým snímkem tyto filmy odstartova změnu ve zdravotnickém systému, nemocnice začaly s malými pacienty přijímat i i diče. U nás se praxe pobytu rodičů s dětmi rozšířila v devadesátých letech. Do 6 let věk dítěte je pobyt doprovodu v České republice hrazen zdravotní pojišťovnou a nemocni. John Bowlby, evoluční teorie vazby (teorie attachmentu] a mateřská deprivace „Vazba je přirozená věc, a jestli tento fakt přestaneme respektovat, vyvoláme pocit nejistoty, který může mít dalekosáhlé následky. Malé dítě potřebuje jednu osobu, aby mu dodala pocit bezpečí. Může to být i adoptivní matka, babička nebo chůva, která dítě bude milovat a věnuje mu svoji péči. Kdo se o dítě začne starat v 6 měsících, stane se pro jeho budoucí život kotvou." John Bowlby, 1958 V roce 1951 John Bowlby (1907-1990) na základě svých pracovních poznatků naps zprávu pro Světovou zdravotnickou organizaci, ve které se zmínil, že mateřská pé< je důležitá pro mentální zdraví v dětství stejně jako vitaminy a proteiny pro zdra' fyzické. Informace uvedené ve zprávě se dočkaly širokého mezinárodního přijetí. Bowlby byl britský psychiatr, psycholog a psychoanalytik, který svůj zájem 2 měřil na význam raných sociálních interakcí pro další vývoj člověka. Domníval í že vztah mezi matkou a dítětem během prvních 5 let je klíčovým aspektem v pi cesu socializace, jakýmsi prototypem budoucích sociálních vztahů dítěte a k čem ke schopnosti altruismu. Na základě tohoto přesvědčení Bowlby v roce 196 VÝVOJOVÁ PSYCHOLOGIE TEORIE PSYCHICKÉHO VÝVC zformuloval teorii vazby (citového připoutání).17 Bowlby definoval vazbu jako jedinečné emoční pouto, které vzniká mezi pečující osobou a dítětem. Vyznačuje se instinktivní potřebou dítěte vyhledávat a udržovat blízkost s určitou osobou, zejména ve stresových situacích pro naplnění potřeby ochrany a dosažení pocitu bezpečí. Chybění této vazby je podle Bowlbyho projevem deprivace (Bowlby, 1969). Zdrojem vazby je získávání fyzického a emočního uspokojení a pocitu bezpečí od blízké osoby Hlavní podstatou připoutání není poskytování potravy, ale péče, fyzický kontakt, citovost a vnímavost (Bowlby, 1969, 1973). Bowlby předpokládal, že tato raná výhradní sociální vazba primárního pečovatele s dítětem je kvalitativně rozdílná od každé jiné vazby a její narušení vede k deprivaci s vážnými důsledky pro další život. Za spoluautorku teorie vazby je považována psycholožka Mary Ainsworthová, která teorii dále rozvinula (viz str. 170-173). Vazba je patrná z chování dítěte. Výlučnou citovou vazbu mezi 6 a 30 měsíci věku si dítě formuje k citlivým a vnímavým pečujícím osobám, s nimiž je pravidelně v kontaktu. Vyhledává jejich blízkost, pokud se cítí nejisté nebo má strach. Blízké osoby také využívá jako bezpečnou základnu při zkoumání okolí. Bowlby zdůrazňoval, že dítě by mělo být v kontinuální péči minimálně jedné osoby do 2-3 let. Pokud výhradní péče přijde až po 2. či 3. roce, již je prakticky bezcenná a dítě promešká kritické období pro vznik vazby, které leží mezi 6 a 12 měsíci. Zvýšená citlivost na narušení sociálního vývoje z důvodů nedostatečného citového připoutání přetrvává do 5 let (Bowlby, 1951). Bowlby (1958) nepovažoval krátkodobou péči jiné osoby za problém („nikdy jsem neřekl, že matka nemůže opustit své dítě, je skvělé, když ho čas od času pohlídá otec nebo babička"). Akceptoval i péči chůvy za podmínky, že je pravidelná a jde o jednu a tu samou osobu, která dítě hlídá v domácím prostředí. Kolektivní zařízení Bowlby nedoporučoval. Naopak nabádal matky k výraznější péči o dítě do 5 let věku („mateřská role je pro vývoj dítěte esenciální"). Na základě vazby k pečovateli si dítě vytváří kolem 3. roku vnitřní model fungování (internal working model), který využívá v procesu chápání světa, sebe i druhých. „Pokud dítě zažije povzbuzující, podporující a spolupracující rodiče, získá pocit vlastní hodnoty a víru v užitečnost druhých lidí, což je model, který dítě potřebuje, aby samo dokázalo vybudovat vztahy." (Bowlby, 1988) Součástí vnitřního modelu jsou vzpomínky a očekávání, které ovlivňují vztahy s ostatními (Bretherton, Munholland, 1999; Schore, 2000). Vnitřní model fungování je určité kognitivní 17 V češtině neexistuje jednoznačný překlad anglického slova attachment. Termín „vazba" byl převzat z českého překladu Bowlbyho knihy Attachment and loss: Attachment, která vyšla v roce 2010 v nakladatelství Portál. Používají se i jiné výrazy: „teorie attachmentu" (Vrtbovská, 2010), „teorie přilnutí" (Kulíšek, 2000), „teorie vztahové vazby" (Kocourková, 2012), „teorie (citového) připoutání/pouta" (Vrtbovská, 2010). schéma, které organizuje a strukturuje sociální interakci v dalším životě, čímž ov ňuje sociální a osobnostní vývoj, určuje míru citlivosti člověka k ostatním lid a jeho schopnost pečovat o druhé. V případě harmonického primárního citové připoutání vnitřní model fungování umožňuje vnímat sociální vztahy jako důve hodné, vlastní osobu jako hodnotnou, úspěšnou a schopnou interakce s ostatnú Bowlby se inspiroval Lorenzovým výzkumem imprintingu z roku 1935 a dc k závěru, že děti jsou k připoutání vrozeně naprogramovány. Připoutání je evolu strategií, která chránila dítě před predátory a zvyšovala jeho šanci na přežití. Proj< připoutání jsou instinktivní a stávají se zřetelnějšími v situacích, kdy je ohrože blízkost vazby matky s dítětem, např. při separaci, nejistotě, strachu. Bowlby dc k závěru, že těsný tělesný kontakt je základní biologickou potřebou, kterou vrozt mechanismy, jako je strach z cizích lidí, sociální úsměv a pláč, stimulují a upevř (Bowlby, 1969,1988). Pokud se o již připoutané dítě stará po přechodnou dobu náhradní pečovatel, dítě při znovushledání s primární blízkou osobou chová odlišně. Mnohem víc se na ni up vyžaduje neustále její pozornost a projevuje více negativních emocí. Rodiče někdy t< chování nesprávně interpretují jako důsledek rozmazlujících výchovných postupů hradního pečovatele. Změnu ale nezpůsobila nedostatečná disciplína, nýbrž absei rodiče. Rodiče si myslí, že dítě bude po 1. roce více samostatné, ale opak je pravč Dítě na pečující osobě ještě více visí a dožaduje se její pozornosti. To je zcela přirozer a zdravou součástí vývoje. Zásadní chybou je domnívat se, že batole potřebuje pevr disciplínu. Takto malé dítě potřebuje jen hodně lásky a ujišťování (Bowlby, 1958). Bowlby se domníval, že dítě primárně vytváří nej významnější vazbu poi k jedné osobě, tzv. monotropní citové připoutání, nejčastěji k matce nebo člové který matku nahradí (Bowlby, 1988). ■ Bowlbyho koncept výhradní monotropní vazby byl kritizován. Rutter (19 obhajoval názor, že běžnější je navazovat více výhradních vztahů s blízk) osobami, např. s otcem, sourozencem. Matky bývají výhradními pečovatelka pouze v malé části společností, většinou je do péče zapojeno více lidí (Weisi Gallimore, 1977). Specifické pouto se vytváří mezi 6. a 8. měsícem a velmi záh) souběžně se vytváří další. V18 měsících je pouze minorita dětí (13 %) připout; k jedné osobě (Schaffer, Emerson, 1964). Děti vychovávané v izraelských k: cech, které byly od šestinedělí vychovávány kolektivně a doma jen spaly, vytvái mnohočetná pouta a nevykazovaly žádné rozdíly v sociálním chování (Fox, 19' ■ Mateřskou deprivaci (z lat. deprivatio = ztráta, zbavení něčeho důležité Bowlby rozumí separaci od matky nebo její ztrátu či jinak narušený prima VÝVOJOVÁ PSYCHOLOGIE TEORIE PSYCHICKÉHO VÝVOJ vztah, který neumožní vytvořit připoutání. Bowlby věřil, že dlouhodobá separace pečující osoby od dítěte nebo neposkytování citlivé a konzistentní péče v době vytvářejícího se připoutání má krátkodobý, ale i dlouhodobý negativní vliv na emoční a kognitivní vývoj dítěte, navyšuje pravděpodobnost snížené inteligence, delikvence, agresivního chování, depresivity a citové psychopatie (nepociťování viny za protisociální chování, impulzivní chování bez zvážení důsledků). Na podporu této hypotézy Bowlby při tzv. výzkumu 44 zlodějů zkoumal adolescentní delikventy, kteří kradli (Bowlby, 1944). Výzkum proběhl ve formě interview dětí a jejich rodičů, jako kontrolní studie posloužily děti s emočními problémy, které nespáchaly žádný trestný čin. Na rozdíl od kontrolní skupiny byla více než polovina delikventů separována od svých matek déle než šest měsíců během prvních 5 let a třetina z nich vykazovala psychopatické rysy osobnosti s neschopností prožívat a projevovat city vůči ostatním. Výzkum delikventů, který se stal stěžejním důkazem devastujícího vlivu mateřské deprivace, byl kritizován z metodologického hlediska. Data byla získávána retrospektivně na základě interview, což mohlo přinést zkreslení. Kritikové poukazovali na zaujatost (bias) experimentátora, protože Bowlby sám navrhoval plán a design výzkumu, vedl rozhovory a také sám diagnostikoval poruchy osobnosti. Nebyly kontrolovány další proměnné jako strava, rodičovské vzdělání, finanční příjmy. Výsledkem implementace Bowlbyho myšlenek do praktického života bylo, že mezi veřejností i psychology začal převažovat názor, že matky by neměly do 3 let věku dítěte chodit do práce, aby nepoškodily děti ve vývoji. Pozdější výzkumy prokázaly, že zaměstnání matky má na rodinu i chování dítěte určitý vliv. Zda pozitivní, nebo negativní je nejednoznačné, výsledky jsou značně nekonzistentní, matčina zaměstnanost může mít na vývoj dítěte i pozitivní vliv. U dětí zaměstnaných matek byla zjištěna větší samostatnost a kompetentnost, některé studie uvádí mírně lepší, jiné mírně horší výkon ve škole, přičemž snížený výkon se projevoval spíše u nižší socioekonomické třídy. Otcové pracujících matek se více zapojují do péče o děti a domácnost, což má pozitivní vliv na vývoj dětí. Matky z dělnické třídy, pokud jsou zaměstnané, se cítí spokojeněji, což má kladný vliv na děti, zaměstnání matek střední třídy nemá na jejich životní spokojenost vliv (Verropoulou, Joshi, 2006; Cooksey et al., 2009). Narušení procesu Neschopnost vytvářet Chování není Delikventní nebo připoutání vztahy s ostatními - omezováno morálkou - kriminální chování Vývoj delikventního chování podle Bowlbyho Přínosy teorie Popularizace teorie způsobila nadměrný strach z mateřské separace, v důsledku čehož začala být odsuzována kolektivní zařízení pro děti do 3 let a nedoporučována péče jinou než mateřskou osobou. Matky se začaly bát vzdalovat se od dítěte, aby nepřispěly k rozvoji separační poruchy. Kritikové monotropní vazby upozorňují na fakt, že není zapotřebí výlučně jedna osoba, ke které dítě naváže primární vztah. Myšlenka významu monotropního dyadického připoutání vedla k rozšířené praxi, kdy jsou děti při rozvodu svěřovány výhradně do péče matkám, takže si nemohou v raném věku vytvářet stejně silné pouto s otcem. Důvodem této praxe je Bowlbyho myšlenka, že batolata jsou příliš malá na to, aby si vytvořila rovnocenně silnou vazbu k oběma rodičům. Kritika příliš determinujícího konceptu vlivu raného citového připoutání matky s dítětem a opomíjení důležitosti vlivu pozdějších zkušeností je nežádoucím redukcionismem, který vede k chybnému náhledu na proces socializace a nebere v úvahu komplexní vlivy působící na vývoj (Harris, 1998; Kagan 1998; Pinker, 2002). Chybná metodika výzkumu, zaujatost (bias) na straně výzkumníka. Na základě teorie vazby vznikla skupina kontroverzních tzv. attachment terapií (např. terapie pevným objetím, terapie znovuzrozením, evergreenský model terapie attachmentu, terapie redukující vztek), které neprokázaly řádně činnost a obsahují nebezpečné, neetické a protiprávní prvky. Ohroženy nevhodnou terapií bývají zejména děti s neurovývojovými poruchami a děti adoptované a z pěstounských rodin. Kritika zoomorfismu. Instinktivní chováni zvířat je dáváno naroveň s mnohem komplexnějším sociálním chováním člověka (Stephens, 1986). Teorie vazby velmi přispěla k poznatkům o raném sociálním vývoji dětí. Odstartovala empirický výzkum formování sociálních vztahů v dětství. Upozornila na negativní vliv separace dítěte od matky, přispěla k možnosti hospitalizací dětí s matkami a odůvodnila význam péče o děti do 3 let ve vězeních. Výzkumy na zvířatech jsou kongruentní s Bowlbyho závěry: Harlow (1962,1964) došel k závěru, že opice chované v úplné sociální izolaci od svých matek trpěly v dospělosti emočními poruchami, byly agresivní a měly obtíže ve vztazích s ostatními opicemi. Lorenz (1935) na kachnách prokázal, že primární připoutání kachen, tzv. ímprinting, je instinktivní vrozený proces. Bowlby nikdy neřekl, že otcové by byli horšími primárními pečovateli než matky; pouze hovořil o nutnosti jedné výlučné citové vazby. Deprivace a privace, Fyzický kontakt, výzkumy Harry Harlowa Americký psycholog Harry Harlow (1905-1981) postavil svůj výzkumný záme na práci a teoriích Johna Bowlbyho. Význam mateřského pouta a vliv separace s rozhodl prozkoumat na opicích. Ve své výzkumné kariéře se zaměřil na několi fenoménů: význam vztahové vazby, význam fyzického kontaktu pro mládě; vliv mateřsk deprivace a sociální izolace na mládě (přelom padesátých a šedesátých let); zvířecí model klinické deprese následkem izolace a vytvořením bezvýchodn zoufalé situace, vliv na pozdější adaptivní schopnosti (šedesátá a sedmdesát léta); výzkum separačního syndromu, reakce na separaci od vrstevnické skupin (sedmdesátá léta). VÝVOJOVÁ PSYCHOLOGIE TEORIE PSYCHICKÉHO VÝVOJI Harlowovy náhradní matky. Opičí mláďata jednoznačně preferovala látkové matky před drátěnými. „Člověk nemůže žít jen z mléka," řekl Harlow na základě svých výzkumů na opicích, které proběhly v letech 1957-1963. Ani dotek látkové matky však opičkám nezajistil zdravý psychický vývoj, opice později vykazovaly stereotypní chování, nebyly schopné funkčního sexuálního styku a mateřského chování. Psychologové se domnívali, že zdrojem jistoty a bezpečí je pro dítě poskytování potravy. Tento předpoklad vyvrátily výsledky série Harlowových pokusů s mláďaty makaků a jejich náhradními matkami. Výsledky prokázaly, že velký význam má pro mládě dotek a tělesné pohodlí, ale ani ten není dostačující pro zdravý psychický vývoj. Opičí mláďata byla separována od matek hned po narození a umístěna do klece se dvěma náhradními matkami. Jedna byla drátěná a druhá měkká, potažená navíc froté látkou. U poloviny mláďat měla zdroj potravy u sebe drátěná matka a u poloviny látková. Obě měly za sebou zdroj tepla, navíc i klece byly vyhřívané. Mláďata jednoznačně preferovala kontakt s látkovým modelem a trávila s ním více času, přestože jim potravu poskytovala drátěná matka. Mláďata obou druhů matek přijímala stejně potravy, ale výkaly mláďat krmených drátěnou matkou měly řídkou konzistenci, což bylo přičítáno psychickému stresu, který mláďata prožívala. Opičí mláďata používala mnohem více froté matku jako základnu bezpečí, častěji si v její blízkosti hrála a experimentovala. Pokud bylo mládě umístěno do klece samotné, projevovalo strach, vydávalo zvuky nelibosti, krčilo se, ztuhlo nebo si cucalo palce. Po návratu do klece přestalo experimentovat a drželo se v blízkosti látkové matky. Pokud bylo mládě za přítomnosti obou modelů matek kon-Typická pozice opičího mláděte při úzkostném podnětu. , , , , , Mláďata si pro pocit bezpečí volila látkové matky bez frontováno s podnětem, který u nej ohledu na to, zda pro ně byly či nebyly zdrojem potravy. vyvolal strach (v pokusu mechanický plyšový medvídek bubnující na buben) bez ohledu na zdroj potravy vyhledávalc bezpečí u látkové matky (Harlow, 1958). Nakonec se ukázalo, že ani látková matka mládě vychovat nedokázala. I opice vychované látkovou „pěstounkou" se ve skupině chovaly násilnícky a antisociálnč Některé vykazovaly stereotypní chování - kývaly se, cucaly si prsty, choulily se a ot jímaly vlastní tělo, zraňovaly samy sebe tlučením hlavou. Sexuální chování měl) opice výrazně narušené: Samičky, pokud mělo dojít k páření, seděly na bobku, sa mečci místo boků svírali samičkám hlavu nebo si opici přidržely ze strany, takžc-jejich pánevní pohyby se zcela míjely účinkem. Samičky ztratily mateřské pudy. Na základě dalších závěrů z výzkumů Harlowův tým definoval tři základní „prc měnné lásky" - dotek, pohyb a společnou hru. Normálně prospívala pouze mláďats která měla k dispozici látkovou matku (dotek), která se dokázala hýbat a mládě hoi: pat (pohyb). Dobře se vyvíjející mláďata měla zároveň možnost si hrát hodinu a pů denně s dalšími opicemi (společná hra) (Suomi et al., 2008). Imprinting u primátů Ve snaze mládě deprivovat vyrobil Harlow ďábelské „železné panny" (iron maidens) modely matek, které mláďata vyloženě ohrožovaly - vysouvaly bodáky, foukah studený vzduch nebo se otřásaly, takže se mládě na nich nedokázalo udržet. I pře; všechny strasti působené tyranskou matkou se k ní ale neustále vracelo. Zdá sc-že připoutání nevzniká učením, ale je důsledkem velmi silného instinktu. Harlov došel k závěru, že mládě by se ve své touze po připoutání nechalo od matky i zabít Harlow se domníval, že také obličej má pro navázání pouta vrozený význan Nicméně mláďata, která dostala po narození model bez obličeje, následně matki s doplněným obličejem vehementně odmítala. Naopak k matce bez obličeje směre vala svoje nejrůznější projevy lásky (Suomi et al., 2008). Výzkum dopadu sociální izolace Po výzkumu významu fyzického kontaktu a závěru, že emoční pouto je pro opici důležitější než poskytování potravy, se Harlow přesunul ke zkoumání důsledků čá: tečné a úplné sociální izolace. Při částečné izolaci byly opice umístěny v klecích, ze kterých viděly na druhi opice, ale neměly možnost fyzického kontaktu. Opice po částečné izolaci zíraly d( prázdna, stereotypně běhaly v kleci do kolečka a zraňovaly samy sebe. Při úplné izolaci neměly opice s ostatními žádný kontakt. Byly umístěny v kove vých kontejnerech vybavených jednosměrným zrcadlem. Opičky viděly pouze rua které uklízely klec a dodávaly pití a jídlo. Do izolace byly umístěny hned po narozen VÝVOJOVÁ PSYCHOLOGIE TEORIE PSYCHICKÉHO VÝVOJE jedna skupinka zůstala v izolaci měsíc, druhá šest měsíců a třetí rok. Po měsíci izolace byly opice extrémně rozrušené, po roce izolace se sotva hýbaly, neprojevovaly zvídavost ani si nehrály a nenavazovaly sexuální vztahy. Po ukončení izolace je ostatní opice ze skupiny vyčlenily a trápily je. Dvě opičky odmítly jídlo a zemřely. Harlow chtěl zjistit, jak izolace ovlivnila jejich rodičovské schopnosti, ale opice následkem izolace ztratily o páření zájem. Harlow opice znehybnil v pářící poloze a nechal je samečky oplodnit. Proti své vůli oplodněné samičky neprojevovaly mateřské chování, Harlow je označil za nemateřské matky. Některé byly lhostejné a svá mláďata pouze ignorovaly, nekrmily je, nechránily, nezajišťovaly jim bezpečí, ale ani jim neubližovaly. Několik opičích matek se vůči mláďatům chovalo agresivně, mláďata fyzicky napadaly (např. jim ukously kus packy, mrštily s nimi o zem) nebo je usmrtily (Blum, 2002). Výzkum separace Qd vrstevnické skupiny Pokud stejně staré opičky vyrůstaly spolu a potom došlo k jejich oddělení, projevil se tzv. separační syndrom. První den po rozdělení byly opičky neklidné a hyperaktivní, dlouze naříkaly. Druhý den zpasivněly, ztratily zájem o exploraci okolí, nejevily obvyklý zájem o jídlo a pití. Choulily se do sebe, samy se objímaly a olizovaly, objevilo se stereotypní chování. Reakce byly stejné bez ohledu na to, o kolikátou separaci v pořadí šlo. Poté, co se opičky znovu vrátily do skupiny se chování rychle zlepšilo, jen jeden až dva dny přetrvávalo více vzájemného objímání (Suomi et al., 1970). Mírným protestem, ale nikoli zoufalstvím jako mladší opičí mláďata, reagovaly dospívající, tři roky staré opice (Suomi, Harlow 1972). Rehabilitace opic po izolaci Do výzkumů byly zařazeny opičky, které žily po nějakou dobu v izolaci. Poté byly umístěny do klece s mladšími „opičími terapeuty" (nikoli do stmelené opičí skupiny s běžnou sociální hierarchií nebo mezi vrstevníky). Opice se skrze pozorování a napodobování mladších opic začaly na nové prostředí adaptovat a socializovat. Chování typické pro izolované opice (stereotypie, pasivita) sláblo, až vymizelo. Původně izolované opice se začaly zapojovat do společné hry a po čase se projevy výrazně nelišily od opic, které izolaci neprožily (Harlow, Suomi, 1971; Novák, Harlow, 1975). Výzkum deprese Izolace v běžném boxu chování opic zcela pozměnila, ale nezpůsobila chování, které by připomínalo depresi. Tu se Harlowovi podařilo vyvolat až ve vertikálních komorách. Harlow do speciálních kontejnerů umístil opice, které již vztah s matkou navázaly. Opice se snažily vyšplhat po stranách zařízení, což ale vzhledem k jejich zešikmení nebylo možné. Po několika dnech svůj záměr vzdaly a zůstaly bezmocně ležet na dně. Harlow dosáhl předpokládaného cíle, všechny opice bez ohledu na jejich stáří (věk mezi 3 měsíci a 3 roky) nebo temperament prožívaly stav úplné bezmoci. Již po měsíci izolace byl patrný nástup psychopatologického procesu (Suomi, Harlow, 1969). Harlowova vertikální komora. K dalším výzkumům Harlow použil tzv. vertikální komoru. Zařízení nazýval „jáma zoufalství" a „studnice osamění". Kolegové ho ale odradili, aby tyto emoce vyvolávající názvy užíval pro zařízení oficiálně. Zešikmené a klouzavé stěny komory činily lezení vzhůru nemožné, opice se po pár dnech přestaly snažit a apaticky se schoulily na dně u stěny. Harlow se domníval, že tak u opic namodeloval stav klinické deprese (Suomi, Harlow, 1969). Zhodnocení a kritika Harlowovy teorie: Harlowovy pokusy na zvířatech byly výrazně kritizovány kvůli krutému zacházení se zvířaty. Harlow tvrdil, že výsledky mají větší význam než etické otázky výzkumu. Oponenti poukazovali na triviálnost předvídatelných závěrů, které jen potvrdily, co bylo všeobecně známé z předchozích výzkumů a publikací, tedy to, že sociální izolace má devastující dopad na psychiku. Navíc u člověka je tak extrémní izolace, jaké byly vystaveny opice, v běžném životě velmi vzácná, a proto výsledky výzkumu nemají žádné široké využití a nevyváží utrpení, kterým zvířata musela projít. Harlow byl kritizován za sadistické sklony, otevřeně mluvil o své nelásce ke zvířatům a liboval si v příliš expresivních výrazech („znásilňovací držák", „zabíjení opic", „studnice zoufalství") (Suomi et al., 2008). Harlow svými závěry přispěl k názoru o důležitosti emočně vřelého rodičovství (potřeba doteku a společné hry). Rozšířenou praxí té doby byla autoritativní, odtažitá a chladná výchova. John Watson (1928) napsal: „Dšti neobjímejte a nelíbejte, nenechávejte je sedět na klíně. Když už musíte, polibte je jednou před spaním na čelo a ráno jim potřeste rukou." Harlow se proti takovému doporučení ohradil větou: „Dítěti byste potřásat rukou neměli, neváhejte ho místo toho obejmout." (Casperson, 2008) I díky Harlowovi změna zavála do kojeneckých ústavů, kde se součástí každodenní péče stal fyzický kontakt a sociální komunikace. Také v porodnicích se začalo významu doteku a fyzického kontaktu věnovat více pozornosti. Harlow prokázal na svých pokusech biologický základ rané vztahové vazby a působení mateřského imprintingu i u opic. Velmi působivě působila demonstrace významu matky jako bezpečné základny pro proces učení. Harlowovy pokusy na zvířatech přispěly k aktivizaci hnutí za práva zvířat a vedly ke zpřísnění pravidel zacházení se zvířaty v laboratořích. Harlow zdůraznil význam vrstevnických vztahů a společné hry pro zdravý vývoj dítěte. Význam Fyzického kontaktu Význam doteku je nyní diskutován i v oblasti porodnictví. Po porodu někdy bývá nahé dítě položeno v poloze na břiše na matčina prsa nebo břicho „kůží na kůži (skin to skin). Určitá část odborníků se domnívá, že tento proces je fyziologicky i emočně výhodný pro obě strany a snaží se prosadit, aby se stal běžnou sou částí pôrodnícke praxe. Miminko v kontaktu s matkou bývá klidné, cítí tluko' matčina srdce. Interakce kůže na kůži se obvykle zakončuje prvním nakojenín dítěte.