76    česká literatura    1/2012 Proměnné a konstanty v díle Lubomíra Doležela aneb stručná bilance před výročím Ondřej Sládek 1. Pokud bychom se pokusili sestavit žebříček deseti nejpopulárnějších ter‑ mínů, které se v české literární vědě uplatňují v posledních dvaceti letech, jedním z nich by jistě byl pojem fikční svět nebo jeho verze v množném čísle fikční světy. Přesvědčivým dokladem toho je jednak množství studií, recenzí, diplomových a dizertačních prací, ve kterých se tento termín objevuje, jed‑ nak počet diskuzí a polemik, které vyvolává nebo do kterých bývá zapleten. Aktuální „životní situaci“ tohoto pojmu přesně vystihuje ve své nedávno vydané studii Aleš Haman. Píše v ní: „Pojem »fikční světy« se stal již zavedenou součástí literárněteoretického uvažování“ (haman 2010: 61). Je pravdou, že v na‑ šem prostředí je již natolik zavedený a známý, že je často nadužíván a uplatňo‑ ván značně volně — bez ohledu na kontext a základní axiomy narativní séman‑ tiky fikčních světů, v rámci které byl původně zaveden. To ovšem neznamená, že by byl jeho význam zcela vyprázdněn. Naopak: je to doklad toho, že se jedná o pojem, který je pro svou významovou hodnotu zajímavý i pro ty, kteří jinak koncepci narativní sémantiky nepřijímají. Důležité je nicméně připomenout, že pojem fikční svět není termínem, který prostě a jednoduše nahradil předteore‑ tické pojmy, jako jsou svět díla, svět Dostojevského, svět pohádkový, svět realistického románu atd., i když právě v oněch zmíněných „volných“ užitích tomu tak právě je. V pohledu fikční sémantiky se jedná o možný svět, o makrostrukturu, která má své přesné uspořádání, možnosti i omezení. V případě fikčního světa litera‑ tury jde o svět, který je vytvořený textem. 2. Rozhodující vliv na rozšíření povědomí o této teorii u nás mělo vědecké dílo jednoho z jejích zakladatelů: významného lingvisty a literárního teoretika Lu‑ bomíra Doležela, který od roku 1968 žil v exilu, v Torontu. I když jeho práce rozhledy rozhledy    77 z oblasti stylistiky a komputační lingvistiky byly naší odborné veřejnosti velmi dobře známé již od šedesátých let 20. století, své pojetí fikční séman‑ tiky nám mohl poprvé představit až po listopadu 1989 ve studii „Strukturální tematologie a sémantika možných světů. Případ dvojníka“, kterou publikoval v časopise Česká literatura (doležel 1991). O dva roky později pak vydal ve zcela přepracované podobě svoji původně anglicky psanou práci Narativní způsoby v české literatuře (idem 1993), v níž svůj výklad narativních způsobů nově propojil právě s teorií fikčních světů. Poté následovalo vydání celé řady dalších studií a překladů (zvl. Occidental Poetics. Tradition and Progress [idem 1990]; česky s tit. Kapitoly z dějin strukturální poetiky. Od Aristotela k Pražské škole [idem 2000]), v nichž české čtenáře seznamoval s vývojem strukturální poetiky a se základními axiomy koncepce narativní sémantiky. Svůj výzkum v této ob‑ lasti, který vedl a rozpracovával po celá sedmdesátá a osmdesátá léta v dialogu s řadou světových literárních teoretiků, završil publikací Heterocosmica (idem 2003). I když nešlo o první systematický úvod do studia problematiky mož‑ ných světů v teorii literatury, kniha je výjimečná především svou uceleností a systematičností, s jakou v ní Doležel představil své názory na vztah fikce a možných (narativních) světů. Doleželova cesta k tomuto cíli však nebyla vůbec jednoduchá. Musel se na ní vypořádat s řadou teoretických otázek, čímž se celkový záběr jeho teo‑ rie narativní sémantiky stále rozšiřoval. Ve své konečné fázi (těžko říct, zda skutečně konečné fázi, spíš ve fázi dokončení a publikování Heterocosmik) v sobě zahrnovala podněty jak z analytické filozofie, tak z deontické logiky, teorie akce, naratologie atd. Je pochopitelné, že tato jeho cesta nebyla zcela bez obtíží. Nicméně ke všem vědeckým problémům, které ho zaměstnávaly, přistupoval vždy jako k určitým výzvám. Byly pro něho impulzem k tomu, aby se neuzavíral do jednoho, právě objeveného světa, ale postupoval dál, objevoval možnosti a světy další. Ve svém článku „Některé problémy kolem fikčních světů“ v této souvislosti napsal: „Když si badatel utvoří určité po‑ jetí svého výzkumu a teoretizování, neznamená to, že na něm sedí jako na rozkošné vyhlídce. Dokud zůstává aktivní ve svém oboru, docházejí k němu neustále nové podněty zvnějšku, z myšlenkového oceánu, který ho obklo‑ puje“ (idem 2011: 51). Všechny badatelské výpravy, které Doležel v posledních čtyřiceti letech podnikal, můžeme hypoteticky podniknout také — čtením a detailním stu‑ diem jeho díla. V první řadě je ovšem třeba shromáždit jeho publikované texty. Od roku 2008, kdy nakladatelství Torst vydalo knihu nazvanou Studie z české literatury a poetiky, máme situaci do určité míry ulehčenou. Jedná se totiž o výbor z díla Lubomíra Doležela. Kniha sice představuje jen zlomek z jeho rozsáhlé vědecké tvorby, přesto je to zlomek důležitý a rozhodně re‑ prezentativní. Kniha, kterou edičně připravil, studie z anglických originálů přeložil a doslovem doprovodil Bohumil Fořt, je rozčleněna do tří tematic‑ 78    Ondřej Sládek kých částí. Ty v zásadě odpovídají třem hlavním zájmovým oblastem Lubo‑ míra Doležela v rámci literárněvědného bádání. První oblastí je česká litera‑ tura, druhou jsou dějiny, teorie a metodologie Pražské školy, třetí zahrnuje obecněteoretické otázky, především jeho narativní sémantiku fikčních světů. Jen stěží bychom mohli říct, která z nich má v Doleželově uvažování o li‑ teratuře nejdominantnější a nejvýsostnější postavení. Všechny tři oblasti se vzájemně doplňují, podporují a kombinují; poukázat jen na jednu z nich by bylo zcela jistě nepatřičné. Podle Doležela není možné rozvíjet teoretické úvahy, které by nebyly kontrolovány analýzami konkrétních literárních textů. Není teorie bez praxe, ani praxe (pokud jde o vědu) bez teorie. Bohumil Fořt v této souvislosti v doslovu knihy píše: „Když se podíváme na Doleželovy te‑ oretické knihy podrobněji, zjistíme, že přestože jsou chápány jako zásadně přínosné pro oblast literární teorie, úzce souvisejí i s literární praxí — autor v nich důsledně následuje postup, který sám pojmenovává jako metodu cik‑cak. Tato metoda je založena na důsledném střídání teoreticky explikačních pasáží s pasážemi exemplifikačními, v nichž na konkrétních příkladech do‑ kládá validitu a rozsah platnosti svých teoretických explikací“ (fořt 2008: 337–338). Kromě metody cik­‑cak se však v Doleželově metodologické výbavě obje‑ vuje ještě jeden kombinační prvek: kombinace lingvistické analýzy literárních textů s literárněteoretickými přístupy. O vhodnosti a užitečnosti tohoto pří‑ stupu se můžeme přesvědčit hned v první části jeho Studií z české literatury a poetiky nazvané „Autoři a díla“, ve které jsou předmětem jeho detailních na‑ rativních a stylistických analýz literární texty K. Čapka, M. Kundery, J. Haška, F. Kafky, R. Weinera, K. M. Čapka­‑Choda, ale i J. A. Komenského. Právě stu‑ die věnovaná kompozici Labyrintu světa a ráje srdce je v tomto souboru Doleže‑ lovou nejstarší původně publikovanou prací (srov. doležel 1969). Srovnáme‑li ji s jiným (druhým) textem věnovaným Komenského Labyrintu — „Fikční svět Labyrintu světa a ráje srdce“ (idem 2008a: 30–39), který je v této knize publi‑ kován vůbec poprvé, jsou velmi dobře patrné Doleželovy základní proměnné a konstanty v jeho myšlení o literatuře. Změnou, která je patrná na první pohled, je zavedení pojmu fikční svět. Zatímco v druhém textu se dostává přímo do názvu a je vlastním předmě‑ tem studie opírající se o narativní sémantiku, v první, starší studii „Kompo‑ zice »Labyrintu světa a ráje srdce« J. A. Komenského“ se objevuje termín svět ve významu a vymezení, které mu udělil Felix Vodička (ibid.: 11). Že je mezi oběma pojmy podstatný rozdíl, není třeba opakovat (srov. sládek 2006). Důležité je naopak podtrhnout to, že mezi nimi existuje určitá vazba, že Doležel ve svém uvažování o fikčním světě, o světě díla jako o možném světě a specificky uspořádané makrostruktuře, vycházel z Vodičkova pojetí. Čteme­‑li oba texty, které od sebe dělí čtyři desetiletí, za sebou (tak jsou také zařazené i v knize), zaujme nás především jejich — přes zmíněné pojmové rozhledy    79 rozdíly — návaznost. Kontinuita, která je výsledkem Doleželova soustavného a trpělivého propracovávání a domýšlení jednotlivých analýz a teoretických postojů. Kromě předmětové návaznosti obou studií je zde však ještě jedna okolnost, která se podílí na tom, že oba texty, ale de facto všechny texty ve zmíněné knize, spolu souvisejí. Jejich nejširším společným jmenovatelem, a tedy nejdůležitější konstantou, je vědecká racionální epistemologie — zá‑ kladní metodologická báze jeho úvah o literatuře. To je východisko, které se u Doležela nemění, pouze prohlubuje a zpřesňuje, a které ho pojí s vědeckou tradicí pražských strukturalistů. On sám se k této tradici také hlásí. Z mnoha jeho studií je patrné, že základní principy Pražské školy jsou vlastní základ‑ nou, substrátem jeho teorie a metodologie (srov. sládek — fořt 2009; slá‑ dek 2006; fořt 2008; doležel 2005). 3. Lubomír Doležel je autorem řady přehledových a popularizačních článků o strukturální poetice, sémiotice a stylistice Pražské školy. Proto je také jasné, proč byl soubor textů druhé části knihy nazván jednoduše „Pražská škola“. Úvodní studii „Pojmový systém poetiky Pražské školy: Mukařovský a Vodička“ (doležel 2008a: 119–136) poprvé publikoval v roce 1982. Napsal ji pro sborník, který byl věnován památce Felixe Vodičky The Structure of the Li‑ terary Process (steiner — červenka — vroon 1982). V archivu Petra Steinera, hlavního editora tohoto sborníku, je uložen Doleželův dopis, ve kterém Stei‑ nerovi odpovídá na jeho dotaz, zda by nechtěl také do sborníku něčím při‑ spět. Dopis je datován 27. listopadu 1978. Lubomír Doležel mu kromě kladné odpovědi napsal také toto: „V této chvíli mám několik závazků, avšak mohl bych narychlo uspořádat materiál ke stati o zdrojích strukturalistické termi‑ nologie. Všechen můj materiál je však z Mukařovského. Kdyby bylo víc času, chtěl bych se zamyslet nad teorií recepce a protestovat proti jejímu zneuží‑ vání.“ Tento dopis je pozoruhodný nejen proto, že je významným dokladem geneze jedné studie, ale také z toho důvodu, že v něm Doležel oznamuje svůj záměr vyrovnat se s koncepcí recepční estetiky; šlo mu přitom zvláště o přesné vymezení Vodičkova pojmu konkretizace. Ve vlastní studii se pak této problematice nicméně věnoval jenom okrajově; v poznámce pod čarou pouze odkázal na úvodní text Jurije Striedtera k německému překladu Vodičkovy Struktury literárního vývoje (striedter 1976), v němž jeho autor detailně objas‑ nil Vodičkovu strukturální metodologii. Své námitky vůči recepční estetice Doležel rozvedl později především v knize Heterocosmica (doležel 1998). Při současném čtení Doleželovy práce o pojmosloví Pražské školy by se nám mohlo zdát, že její závěrečné věty jsou příliš patetické a v podstatě zby‑ tečné — „Strukturální poetika, která je dnes ustavena jako soustavný proces kognitivního růstu, bude trvat a růst (pravděpodobně pod různými jmény) navzdory politickým tlakům, kulturním předsudkům, kritice metafyziků a ne‑ 80    Ondřej Sládek přátelství dogmatiků. A je jenom otázkou času, kdy se Mukařovského a Vo‑ dičkovo dílo, které je nyní studováno v mnohých částech světa, opět vrátí do země svého původu“ (idem 2008a: 135). Je třeba však mít stále na paměti, že kromě toho, že zmíněná studie je důležitým historicko­‑teoretickým pojedná‑ ním, je také cenným dokumentem doby. V oddíle „Pražská škola“ najdeme vedle případových studií věnovaných R. Jakobsonovi, F. Vodičkovi, J. Mukařovskému i obecněji a přehledověji zaměřené práce týkající se stylistiky Pražské školy, vztahu strukturalismu a poststrukturalismu, ale také podob a formování tzv. Pražské školy v exilu. Zejména studie „Pražská škola a poststrukturalismus — Pohled z Karlova mostu“ (ibid.: 197–222) stojí za čtenářovu bližší pozornost. Autor v ní totiž podrobně vysvětluje vztah pražského strukturalismu a dekonstrukce, dále dokládá, že poststrukturalismus nelze ztotožňovat s dekonstrukcí, uvažuje o empirickém studiu literatury, ale zmiňuje se také o podobném epistemo‑ logickém směřování pražských strukturalistů a poststrukturalistické herme‑ neutiky Paula Ricoeura. Činí tak v souvislosti s popisem současného stavu diskuze o nomotetickém a ideografickém způsobu poznávání. Doležel upo‑ zorňuje na to, že i když jedním z hlavních úkolů pražských strukturalistů bylo nomotetické studium literárních děl, tedy studium usilující o formo‑ vání obecných, univerzálně platných metod, pojmů a modelů, v centru je‑ jich pozornosti vždy zůstávala konkrétní literární díla, analýza jejich jed‑ notlivých literárních jevů a jejich interpretace (tj. ideografické studium). Právě v zaměření pražského strukturalismu na teorii i analýzu, na obecné i individuální, na vysvětlení i rozumění můžeme shledávat jistou podobnost s názory Paula Ricoeura. Podle Ricoeura nomotetické a ideografické vědy, totiž vědy, ve kterých se uplatňují vysvětlující a rozumějící postupy, ne‑ stojí vzájemně proti sobě. Spíše se ustavičně kříží a prolínají (srov. ricoeur 1969; ricoeur — azouvi — launay 2000: 100–101). Jako příklad takového úspěšného metodologického propojování Doležel uvádí strukturální poe‑ tiku Pražské školy, o níž poznamenává: „poetika Pražské školy je kombinací poetiky abstraktní a analytické. Jako kdyby anticipovala Ricoeurovu »vědu o individuu«, zahrnula hermeneutické bádání do rámce vědecké epistemo‑ logie“ (doležel 2008a: 215). Samotný závěr Doleželovy studie o Pražské škole a poststrukturalismu vy‑ znívá zdánlivě pesimisticky: „Strukturalismus je nyní již historie. Ať chceme nebo ne, žijeme v éře poststrukturalismu“ (ibid.: 218). Autor jej však vzápětí zpřesňuje a upozorňuje na možnosti aktuálního epistemologického paradig‑ matu: „Žijeme v éře poststrukturalismu. Tato éra však nebude trvat navěky. Ve skutečnosti jsme již nyní svědky vzniku nového epistemologického para‑ digmatu — epistemologie počítačového věku. Tato nová epistemologie bude mít nepochybně zásadní vliv na naše uvažování o literatuře, na náš způsob formování teorií i na naše analytické metody. Bude epistemologie počítačo‑ rozhledy    81 vého věku blíže strukturalismu, nebo poststrutkuralismu?“ (ibid.: 218). Od‑ pověď na tuto otázku nechává Doležel otevřenou, jen budoucnost ukáže, k čemu budeme mít blíž. 4. Uvedená studie je dobrým příkladem již zmíněné Doleželovy schopnosti ne‑ ustále přijímat nové podněty a své názory pak vždy s ohledem na ně podro‑ bovat revizi a, je­‑li to nezbytné, upravovat. Je také dokladem jeho trvalého zájmu o obecné otázky literární teorie, teorie fikce a problematiky stylu, které společně tvoří rámec poslední části jeho knihy Studie z české literatury a poetiky. Její název je „Krůčky vpřed“. Jako by nám tím autor a editor knihy chtěli říct, že v oblasti teorie literatury není možné dělat velké kroky a pře‑ mety, ale že vpřed je třeba postupovat pomalu, po malých krůčcích. Přija‑ telnější vysvětlení bude nicméně spíš takové, že studie zahrnuté do tohoto oddílu jsou jen vývojovými stadii jeho teoretických koncepcí, dílčími kroky, krůčky, které Doležel uskutečnil na své cestě za komplexní teorií narativní sémantiky fikčních světů. Jsou zde ovšem i kroky, které vedou ještě dál: až k jeho nejaktuálnějším úvahám o vztazích a rozdílech mezi fikčním a histo‑ rickým vyprávěním. Spektrum probíraných teoretických otázek je ve studiích seskupených v posledním bloku knihy značně široké. Zahrnuje problematiku ústní a psané literatury, podoby a uspořádání narativního času, literárního stylu, struk‑ turální tematologii, narativní sémantiku, transformaci fikčních světů atd. Z hlediska vývoje Doleželovy koncepce narativní sémantiky je důležitá práce „Strukturální tematologie a sémantika možných světů: případ dvojníka“ (do‑ ležel 2008a: 271–288), v níž autor potvrzuje spojitost sémantiky fikčních světů a strukturalismu, respektive strukturální tematologie. Doležel explicitně ho‑ voří o tom, že „Strukturální tematologie je extenzionální sémantika narativu, studující struktury fikčního světa a jeho kategorií — příběhu, jednajících po‑ stav, vztahů mezi postavami, akce, interakce, psychologické motivace atd.“ (ibid.: 278). Podobnost se strukturální tematikou Felixe Vodičky zde jistě není jen čistě náhodná (srov. vodička 1994, 1998). Doležel na ni ve své kon‑ cepci přímo navázal, propojil ji však s Fregovou sémantikou a sémantikou možných světů. Sám pak upozorňuje na to, že narativní sémantika se v urči‑ tém smyslu vrací a využívá model literární struktury, který vypracovali pražští strukturalisté. V této souvislosti ovšem také vzápětí dodává: „Avšak pražský model není než historickým pozadím současné narativní sémantiky. Teprve pojem možných světů poskytuje východisko pro teorii fikcionality, kterou pražská poetika nevypracovala“ (doležel 2008a: 278). Studie „Fikční a historický narativ: setkání s postmoderní výzvou“ (ibid.: 301–336) je, můžeme­‑li to tak říci, prací hraniční. Je posledním Doleželovým textem v knize Studie z české literatury a poetiky, je ovšem prvním pojednáním, 82    Ondřej Sládek které Doležel na toto téma publikoval. Tato studie stála na samém počátku jeho současného zájmu o problematiku vztahu fikce a historie, přesněji ře‑ čeno: vztahu fikčního a nefikčního (historického) vyprávění, který nedávno vyústil v knihu Fikce a historie v období postmoderny (idem 2008b) a v její anglic‑ kou, mírně upravenou verzi Possible Worlds of Fiction and History. The Postmodern Stage (idem 2010). Řečeno ještě jinak: tato studie v jedné knize přivírá dveře za cestou, kterou její autor prošel v minulých desetiletích, současně však otevírá dveře do oblasti zcela nové, do oblasti, která prozatím zůstávala stranou jeho pozornosti. Je tedy jakýmsi hraničním mostem propojujícím obě Doleželovy (prozatím) poslední knihy. Inspirován diskuzemi o pojmu fikce, které od počátku sedmdesátých let 20. století rozvíjeli historikové (zvl. H. White, R. Barthes, P. Vayne aj.), po‑ kusil se Doležel ve zmíněné práci poskytnout argumenty pro důsledné od‑ lišování fikčních a historických narativů. Z roviny diskurzu, na kterém byla založena většina polemik, se rozhodl vztah fikce a historie řešit porovnáním výstavby jejich světů. „Převedení problému fikce a historie z úrovně diskurzu na úroveň světa znamená dotázat se na to,“ píše Doležel, „zda jsou možné světy historie a fikce homomorfní, nebo zda vykazují výrazné makrostruk‑ turní rozdíly“ (ibid.: 314–315). Vybírá si několik klíčových prvků, které po‑ rovnává (postavení autora, vztah fikčních a historických protějšků, mezery a jejich základní funkční rozdíly atd.), dochází přitom k potvrzení jejich zá‑ sadní rozdílnosti. Doležel se nicméně nespokojuje s tímto rozborem a po‑ kračuje v sémantické analýze diskurzu. Podrobně také mapuje tři stavy, které mohou vzniknout při průniku historických jevů do fikce a naopak. Zajímají ho zvláště historická fikce, kontrafaktuální historie a faktuální narativ. Své zkoumání uzavírá s tím, že sémantika možných světů může přispět k rozlišení mezi fikčním a historickým vyprávěním zejména proto, že „postuluje pevná sémantická a pragmatická kritéria“ (ibid.: 334). 5. To je pozice, kterou Doležel hájí a dále propracovává i ve své knize Fikce a his‑ torie v období postmoderny. V pěti kapitolách důkladně sleduje klíčové historické momenty (zvl. publikace konkrétních textů R. Barthese a H. Whitea), které vedly k tomu, že historie začala být v určitém okamžiku v období postmo‑ derny problematizována, její vědecké postupy zpochybňovány a naopak dá‑ vány do souvislosti s tvorbou fikce. Podrobně popisuje možnosti, které nabízí fikční sémantika, nově pak v samostatné kapitole rozebírá několik příkladů postmoderních historických světů (světů konstruovaných historiky). Zvlášť podnětný je podle Doležela přístup historika Simona Schamy, který historii programově představuje jako příběh. V jeho provedení má historický narativ důslednou podobu nefikčního příběhu (srov. doležel 2008b: 63). Po detailním rozboru historických světů následuje kapitola věnovaná analýze světů histo‑ rozhledy    83 rické fikce (zvl. romány E. L. Doctorowa Ragtime a A. S. Byattové Posedlost). Základními rysy postmoderní historické fikce jsou podle něho různorodost a kombinační aleatoričnost. V  poslední kapitole knihy, nazvané „Protifaktové narativy minulosti“ (idem 2008a: 112–128), Doležel zajímavým způsobem rozvádí názory, které představil v několika svých jiných článcích. Zvláště je třeba připomenout studii „Protifaktová imaginace“ (idem 2004). Pokud tyto Doleželovy texty srovnáme, zjistíme, že jeho pojetí protifaktových světů historie se v jeho po‑ slední knize značně proměnilo. Protifaktovými světy historie se přitom myslí světy, které vytvářejí historikové změnou nebo vyloučením určité historické události. Jedná se o myšlenkový experiment, kterým jeho autoři v podstatě prověřují význam konkrétní události. Důležité ovšem je, že tento experiment není arbitrární, ale že je testovatelný. Mezi historiky se již řadu let vede spor o to, zda je tato činnost užitečná, zda nám může přinést nějaké nové poznání minulosti, anebo zda se jedná o nezávazné a neužitečné hříčky (E. H. Carr). Zatímco podle stoupenců tohoto alternativního uvažování o historii se jedná o rozvinutí určitého metodického postupu, se kterým se historik setkává v podstatě v každé fázi své práce (historik si vždy vytváří určité hypotézy, hypotetické scénáře minulosti, rozvíjí úvahy o tom, co by se stalo, kdyby…), podle jiných se jedná o pouhé fikce. Klíčovou roli v novém pojetí protifaktové historie sehrál britský historik N. Ferguson, který stanovil jasné metodické pokyny pro to, aby tvorba těchto světů nebyla záležitostí zcela nekontrolo‑ vané historikovy imaginace (důraz klade na hodnověrnost a přesvědčivost jednotlivých protifaktových historií, zejména však na jejich uskutečnitelnost [ferguson 2001]). K tomuto kontrolovanému pojetí protifaktové historie se Doležel hlásí a považuje ji za velmi důležitou v procesu poznávání naší minulosti. Ve studii „Protifaktová imaginace“ k tomu píše: „Fergusonovská omezení nezname‑ nají, že protifaktová historie se nyní může obejít bez moci imaginace. […] Ale historikova imaginace, pokud má být užitečná pro rekonstrukci a poro‑ zumění historii, musí být omezena epistemologickými principy historického zkoumání“ (doležel 2004: 39). Tento názor zastává i v knize Fikce a historie v období postmoderny. Doslova zde tvrdí: „[…] protifaktové konstrukce minu‑ losti mohou být zdrojem historického poznání pouze za předpokladu, že budeme trvat na rozdílu mezi fikcí a historií. Pouze když historik vykrojí spe‑ ciální, epistemologicky kontrolovanou oblast z vesmíru protifaktové fikce, může jeho fikční konstrukt poskytnout historické poznání“ (idem 2008b: 128). Na první pohled se zdá, že v obou citátech je řečeno v podstatě totéž. Přesto je zde jeden zásadní rozdíl. Klíčem k jeho pochopení je pojem protifaktová fikce — tedy: protifakt, který je fikcí. Vše nám objasní jiná pasáž Doleželovy knihy: „Všechny světy protifaktové historie, ať je jejich původ jakýkoli, jsou sémanticky světy fikční. Toto zdánlivě radikální tvrzení je podporováno pře‑ 84    Ondřej Sládek devším tím, že tyto světy nejsou modely minulosti, nýbrž produkty tvůrčí imaginace“ (ibid.: 124). Toto Doleželovo nové stanovisko je jistě oprávněné, mění však jeho do‑ savadní pohled na protifaktovou historii. Ta je nyní podle něho primárně fikcí, teprve v určitých případech, kdy je kontrolovaná Fergusonovými ome‑ zeními, se z fikce vymaňuje. Může nám tedy — na rozdíl od fikce jako takové — poskytnout určité historické poznání. Důsledky tohoto pojetí všech světů protifaktové historie jako fikce jsou evidentní. Rozdíl mezi historikem, který se při konstrukci svého protifaktového světa neřídí Fergusonem zavedenými pravidly, a spisovatelem, který se plně oddává své imaginaci, se stírá, jakkoli struktura světů, které vytvářejí (tj. svět protifaktové historie a fikční svět), je odlišná (srov. sládek 2007). Vedle toho naopak platí, že historii, která vznikla dodržováním Fergusonových omezení, sice označujeme za protifakt, je tedy z definice fikcí, přesto ji můžeme přijmout jako standardní historické stu‑ dium. Doleželova snaha o vedení jasné hranice mezi fikcí a historií je plně pocho‑ pitelná. Převedení všech protifaktových historií na území fikce je logickým a zcela korektním krokem. Koneckonců: jsou to všechno jen myšlenkové ex‑ perimenty. Jsou to jenom hry na „jako“. Testují sice určité historické faktory, o minulosti jako takové nám toho však mnoho nového neřeknou. Ne tak v pří‑ padě protifaktových historií vzniklých v souladu s Fergusonovými omeze‑ ními. Připomeňme již dříve zmíněnou Doleželovu tezi: „Pouze když historik vykrojí speciální, epistemologicky kontrolovanou oblast z vesmíru protifak‑ tové fikce, může jeho fikční konstrukt poskytnout historické poznání“ (do‑ ležel 2008b: 128). Jádro problému protifaktových historií tohoto typu spočívá v tom, že se jedná o svým způsobem přechodovou fázi mezi fikcí a historií. Třebaže je tedy Doleželovou snahou trvat na rozdílu mezi fikcí a historií, i on v podstatě připouští, že tato přechodová fáze existuje. Že i fikční konstrukt, pokud je ovšem dostatečně epistemologicky kontrolován, může poskytnout určité historické poznání. Pak se ovšem nabízejí otázky, zda tato výjimka z pravidla, podle kterého všechny světy protifaktové historie jsou sémanticky světy fikční, je jediná, zda se neobjeví ještě nějaká další, anebo zda bychom spíš neměli toto pravidlo úplně změnit? To je otevřená výzva k dalšímu pro‑ mýšlení této problematiky. 6. Lubomír Doležel nabídl jednu z možných variant jejího řešení. Nyní ji zbývá buď rozpracovávat, anebo hledat jinou. On sám se v současnosti zabývá pře‑ devším konkrétními aplikacemi své narativní sémantiky. Rozvine­‑li se však diskuze, jistě se ke svým úvahám o fikci a historii vrátí a přispěje celou řadou dalších článků a připomínek. Bez ohledu na to, že v letošním roce oslaví své již devadesáté narozeniny. rozhledy    85 Prameny DOLEŽEL, Lubomír 1969 „Kompozice »Labyrintu světa a ráje srdce« J. A. Komenského“; Česká litera‑ tura XVII, č. 1–2, s. 37–54 1991 „Strukturální tematologie a sémantika možných světů. Případ dvojníka“; Česká literatura XXXIX, č. 1, s. 1–13 1993 Narativní způsoby v české literatuře (Praha: Československý spisovatel) 2000 Kapitoly z dějin strukturální poetiky. Od Aristotela k Pražské škole; přel. B. Fořt (Brno: Host) [1990] 2003 Heterocosmica. Fikce a možné světy (Praha: Karolinum) [1998] 2004 „Protifaktová imaginace“; přel. B. Fořt; in idem: Identita literárního díla (Praha/Brno: Ústav pro českou literaturu AV ČR), s. 26–48 2005 „O možných světech, fikčnosti a o tom, co nám zabraňuje beztrestně žva‑ nit“ [rozmlouvali Petr A. Bílek, Tomáš Kubíček]; Česká literatura LIII, č. 2, s. 240–253 2008a Studie z české literatury a poetiky; přel. B. Fořt (Praha: Torst) 2008b Fikce a historie v období postmoderny (Praha: Academia) 2010 Possible Worlds of Fiction and History. The Postmodern Stage (Baltimore/London: The Johns Hopkins University Press) 2011 „Některé problémy kolem fikčních světů“; Svět literatury XXI, č. 43, s. 47–56 FERGUSON, Niall 2001 „Virtuální dějiny. O »chaotické« teorii minulosti“; in N. Ferguson (ed.): Virtuální dějiny. Historické alternativy; přel. Pavel Cech ad. (Praha: Dokořán), s. 19–78 [1997] Literatura FOŘT, Bohumil 2008 Teorie vyprávění v kontextu Pražské školy (Brno: Masarykova univerzita) HAMAN, Aleš 2010 „O jedné kritické reflexi teorie fikčních světů. Ke stati Tomáše Koblížka“; Svět literatury XX, č. 41, s. 61–66 RICOEUR, Paul 1969 Le conflit des interprétations. Essais d’herméneutique (Paris: Éditions du Seuil) RICOEUR, Paul — AZOUVI, François — de LAUNAY, Marc 2000 Myslet a věřit. Kritika a přesvědčení (Rozhovor); přel. M. Rejchrt (Praha: Kalich) SLÁDEK, Ondřej 2006 „Pojem »světa« v koncepcích Pražské školy a v Doleželově teorii fikčního na‑ rativu“; Slovenská literatúra LIII, č. 6, s. 409–422 2007 „O historiografii a fikci: událost, vyprávění a alternativní historie“; in K. Blá‑ hová, O. Sládek (edd.): O psaní dějin. Teoretické a metodologické problémy literární historiografie (Praha: Academia), s. 134–155 86    Ondřej Sládek SLÁDEK, Ondřej — FOŘT, Bohumil 2009 „The Prague School and Lubomír Doležel’s Theory of Fictional Worlds“; in W. Schmid (ed.): Slavische Erzähltheorie. Russische und tschechische Ansätze (Ber‑ lin/New York: Walter de Gruyter), s. 313–352 STRIEDTER, Jurij 1976 „Einleitung“; in Felix Vodička: Die struktur der literarischen entwicklung (Mün‑ chen: Wilhelm Fink Verlag), s. VII–CIII STEINER, Peter — ČERVENKA, Miroslav — VROON, Richard (edd.) 1982 The Structure of the Literary Process. Studies dedicated to the Memory of Felix Vodička (Amsterdam/Philadelphia: John Benjamins) VODIČKA, Felix 1994 Počátky krásné prózy novočeské. Příspěvek k literárním dějinám doby Jungmannovy (Jinočany: Nakladatelství H & H) [1948] 1998 Struktura vývoje; edd. Dagmar Magincová, Čestmír Pelikán (Praha: Dauphin) [1969] Résumé The study is devoted to the work of Lubomír Doležel, a linguist and literary theoreti‑ cian, in light of his ninetieth birthday. Based of an analysis of two of his books, Studie z české literatury a poetiky (2008) and Fikce a historie v období postmoderny (2008), the study maps key concepts in his scholarly inquiry in the fields of Czech literature, history and metodology of the investigation of the Prague School, narrative semantics of fictional worlds and an application of the semantics to historical worlds. Klíčová slova / Keywords Lubomír Doležel — literární teorie — Pražská škola — narativní sémantika Lubomír Doležel — Czech literature — theory of literature — The Prague School — narrative semantics