Woody Allen  Vedlejší příznaky                   přeloţil Michael Ţantovský

WOODY ALLEN

(vlastním jménem Allen Stewart Konigsberg) je tělem i duší Newyorčan. V New Yorku se 1. prosince
1935 narodil, zde vyrůstal i se pokoušel studovat (byl vyloučen jak z Newyorské univerzity, tak z
newyorské City College), zde se roku 1964 započala jeho velice úspěšná filmová kariéra. Allen má
dosud na svém kontě osmnáct autorských filmů (scénář, reţie, hlavni role], tri divadelní hry, radu
divadelních rolí a televizních vystoupení a tři sbírky humoristických povídek: Vyrovnat si účty
(Getting Even, 1971), Bez peříček (Without Feathers, 1975) a Vedlejší příznaky (Side Effects.
1980), z nichţ je pořízen náš výbor. A to vše v New Yorku a především o New Yorku, v ţivotě lituje
Allen jedině toho, ţe není někým jiným.

 VEDLEJŠÍ PŘÍZNAKY

 Přeloţil Michael Ţantovký  Getting Even: Copyright © 1966, 1967, 1968, 1969, 1970, 1971 by Woody
Allen, Withomt Feathers: Copyright © 1972, 1973, 1974, 1975 by Woody Allen Side Effects: Copyright
© 1975, 1976, 1977, 1979, 1980 by Woody Allen  © Odeon, 1985 Translation © Michael Ţantovský, 1985
ISBN 80-207-0253-9

METTERLINGOVY SEZNAMY

Nakladatelství Hamoun a synové vydalo konečně dlouho očekávaný první díl Metterlingových seznamů
prádla (Sebrané seznamy prádla Hanse Met-terlinga, díl první, 437 s. plus XXXII stránek předmluvy,
rejstřík, 18 dolarů 75 centů), se zasvěceným komentářem známého metterlingovského badatele Gunthera
Eisenbuda. Rozhodnutí publikovat toto dílo samostatně, před dokončením vydavatelských prací na
celém obrovitém čtyřdílném opusu, je vítané i moudré, neboť tato závaţná a jiskrná kniha učiní
okamţitě přítrţ nepěkným pověstem, ţe Hamoun a synové, sklidivše bohatou ţeň z Metterlingových
románů, hry, zápisků, deníků a korespondence, hledali pouze další zisky ze stejného pramene. Jak
hrozně se našeptavači zmýlili! Vskutku, hned první Metterlingův seznam prádla  Seznam č. 1 6 párů
spodků 4 nátělníky 6 párů modrých ponoţek 4 modré košile 2 bílé košile 6 kapesníků Neškrobit!
poslouţí jako dokonalý, téměř vyčerpávající úvod k dílu tohoto rozervaného génia, známého mezí
současníky jako “Praţský pošuk”. Tento seznam vznikl, kdyţ Metterling psal Přiznání monstrózního
sýra, práci ohromného filozofického významu, v níţ nejen dokázal, ţe Kant se mýlil, pokud jde o
vesmír, ale ţe také nikdy neplatil účty. Metterlingův odpor k naškrobenosti je typický pro jeho
dobu, a kdyţ se právě tento balík prádla vrátil příliš tuhý, začal být Metterling náladový a
depresivní. Jeho bytná, paní Weiserová, sdělovala jeho přátelům, ţe “pan Metterling se zavírá na
celé dny ve svém pokoji a pláče, ţe mu naškrobili spodky”. Samozřejmě známý vídeňský psychiatr
Breuer jiţ dříve poukázal na vztah mezi naškrobeným spodním prádlem a Metterlingovou utkvělou
představou, ţe si o něm šuškají muţi s podbradky (Metterling: Paranoidně depresivní psychóza, a
rané seznamy, Zeiss Press). Toto téma nedodrţených instrukcí se objevuje v jediné Metterlingově hře
Astma, kde Needleman omylem přinese prokletý tenisový míček do Valhaly.  Očividnou záhadou na
druhém seznamu

Seznam č. 2 7 párů spodků 5 nátělníků 7 párů černých ponoţek 6 modrých košil 6 kapesníků
Neškrobit!  je oněch sedm párů černých ponoţek, protoţe je uţ dlouho známo, ţe Metterling hluboce
miloval modrou barvu. Zmínka o jakékoli jiné barvě ho vskutku po celá léta přiváděla k zuřivosti a
jednou namočil Reinera Mariu Rilka do medu, kdyţ slavný básník podotkl, ţe dává přednost hnědookým
ţenám. Podle Anny Freudové (“Metterlingovy ponoţky jako odraz falické matky”, Psychoanalytický
časopis, listopad 1935) náhlý přechod k tmavším ponoţkám souvisí s jeho zármutkem nad “Bayreuthským
incidentem”. Uprostřed prvního jednání Tristana Metterling kýchl, čímţ smetl příčesek z hlavy
jednoho z nejbo-hatších patronů opery. Obecenstvo bylo pobouřeno, ale Wagner Metterlinga hájil dnes
jiţ klasickou poznámkou “Kaţdý kýchá”. Potom však Cosima Wagnerová propukla v pláč a obvinila
Metterlinga, ţe sabotuje práci jejího manţela. Je nepochybně pravda, ţe Metterling měl s Cosimou
Wagnerovou určité úmysly. Víme, ţe ji vzal jednou v Lipsku za ruku a o čtyři roky později to v
údolí řeky Ruhr udělal znovu. V Gdaňsku se za bouřky nepřímo zmínil o její holeni a ona se pak
rozhodla, ţe bude nejlepší, kdyţ uţ se s ním nikdy neuvidí. Metterling se vrátil ve stavu
naprostého vyčerpání domů, sepsal Kuřecí myšlenky a věnoval originál rukopisu Wagnerům. Kdyţ
Wagnerovi rukopisem podloţili kratší nohu u kuchyňského stolu, Metterling zatrpkl a přešel k tmavým
ponoţkám. Jeho hospodyně ho zapřísahala, ať zůstane u svých zamilovaných modrých anebo alespoň
zkusí hnědé, ale Metterling se na ni hrubě obořil slovy: “Špindíro! A proč ne rovnou prouţkované?”
Na třetím seznamu  Seznam č. 3 6 kapesníků 5 nátělníků 8 párů ponoţek 3 prostěradla 2 polštáře

se poprvé objevuje loţní prádlo: Metterling mel velkou slabost pro loţní prádlo, zvláště pro
polštáře, které si se sestrou jako děti navlékali na hlavu a hráli si na duchy, dokud jednoho dne
nespadl do kamenolomu. Metterling rád spával v čistém loţním prádle, stejně jako jeho románové
postavy. Horst Wasserman, impotentní zámečník ve Filé ze sleďů, zabíjí z touhy po výměně
prostěradla a Jenny v Pasáčkově prstu je ochotná jít do postele s Klinemanem (kterého nenávidí,
protoţe pomazal její matku máslem), “pokud to znamená leţet na čistém prostěradle”. Je tragédií, ţe
prádelna nikdy nedokázala vyprat loţní prádlo k Metterlingově spokojenosti, ale tvrdit, jako to
učinil Pfaltz, ţe z rozčarování nad touto skutečností nedokončil Kam kráčíš, kreténe?, je absurdní.
Metterling si liboval v posílání prostěradel do prádelny jako v určitém luxusu, ale nebyl na něm
závislý. V dokončení dlouho plánované sbírky poezie Metterlingovi ve skutečnosti zabránil krátký
milostný románek, který se objevuje ve “Slavném čtvrtém” seznamu:  Seznam č. 4 7 párů spodků 6
kapesníků 6 nátělníků 7 párů černých ponoţek Neškrobit! Expresní 24-hodinová sluţba

V roce 1884 se Metterling seznámil s Lou Andreas-Saloméovou, a jak vidíme, najednou vyţadoval čisté
prádlo kaţdý den. Milence vlastně seznámil Nietzsche, který řekl Lou, ţe Metterling je buď génius,
nebo idiot a ať se pokusí zjistit, co z toho. V té době začala být expresní čtyřiadvacetihodinová
sluţba v Evropě velmi populární, zvláště mezi intelektuály. Metterling novotu uvítal. V první řadě
byla včasná a Metterling včasnost miloval. Na schůzky vţdy přicházel dřív — někdy i o několik dní,
takţe musel být ubytován v pokoji pro hosty. Také Lou zboţňovala kaţdodenní dodávky čistého prádla,
Radovala se jako malé dítě a často Metterlinga brala na procházky do lesů, kde spolu rozbalovali
poslední balík z prádelny. Milovala jeho nátělníky a kapesníky, ale ze všeho nejvíc vzývala jeho
spodky. Napsala Nietzschemu, ţe Metterlingovy spodky jsou nejvznešenější věcí, jakou kdy poznala,
včetně Tak pravil Zarathustra. Nietzsche to přijal jako gentleman, ale od té doby na Metterlingovo
spodní prádlo ţárlil a říkal nejbliţším přátelům, ţe ho shledává “extrémně hegeliánským”. Lou
Saloméová se s Metterlingem rozešla po Velkém

melasovém hladomoru v roce 1886, a i kdyţ Metterling Lou odpustil, ona o něm říkávala, ţe mu “kape
na karbid”. Pátý seznam  Seznam č. 5 6 nátělníků 6 párů spodků 6 kapesníků  byl pro badatele vţdy
záhadou, především proto, Se v něm zcela chybějí ponoţky. (Dokonce i Thomas Mann byl ještě po řadě
let tímto problémem tak zaujat, ţe o něm napsal hru Mojžíšovy ponožky, která mu ovšem nešťastnou
náhodou spadla do kanálu.) Proč tento literární gigant náhle škrtl ponoţky ze svého týdenního
seznamu? Nebyl to, jak tvrdí někteří badatelé, příznak počínajícího šílenství, i kdyţ se tou dobou
v Metterlingově chování začaly objevovat určité podivnosti. Mezi jiným se domníval, ţe je bud
sledován, nebo někoho sleduje. Nejbliţším přátelům vyprávěl, ţe vláda mu chce nechat ukrást bradu,
a jednou na prázdninách v Jeně nedokázal čtyři dny za sebou říct nic jiného neţ “baklaţán”. Tyto
záchvaty byly však sporadické a chybějící ponoţky nevysvětlují. Stejně tak je nevysvětlí jeho
řevnivost vůči Kafkovi, který v jednom krátkém období ţivota přestal nosit ponoţky z pocitu viny.
Eisenbud nás totiţ ujišťuje, ţe Metterling ponoţky nosil dál. Prostě je jenom přestal posílat do
prádelny! A proč? Protoţe v tomto ţivotním období získal novou hospodyni, Frau Milnerovou, která mu
byla ochotná prát ponoţky v ruce — toto gesto Metterlinga tak dojalo, ţe té ţeně odkázal všechen
svůj majetek, skládající se z černého klobouku a paklíku tabáku. Hospodyně se také objevuje jako
Hilda v jeho komické alegorii Ichor matky Brandtové. Metterlingova osobnost se před rokem 1894
očividně začala rozpadat, pokud se dá vůbec něco usoudit ze šestého seznamu:  Seznam č. 6 25
kapesníků 1 nátělník 5 párů spodků l ponoţka

a nepřekvapuje, ţe právě v té době vstoupil k Freudovi do psychoanalýzy. Seznámil se s Freudem jiţ
před lety ve Vídni, kde oba navštívili představení Oidipa, z kterého museli Freuda, zmáčeného
studeným potem, odnést. Jejich sezení byla bouřlivá, máme-li věřit Freudovým zápiskům, neboť
Metterling se

choval nepřátelsky. Jednou Freudovi vyhroţoval, ţe mu naškrobí plnovous, a často mu říkal, ţe mu
připomíná majitele jeho prádelny. Postupně se vynořoval na povrch Metterlingův neobvyklý vztah k
otci. (Metterlingovští badatelé jsou jiţ obeznámeni s jeho otcem, drobným úředníčkem, který
Metterlinga často zesměšňoval tím. ţe ho přirovnával k buřtu,) Freud píše o klíčovém snu, který mu
Metterling vyprávěl: Sedím s přáteli u večeře, kdyţ najednou vejde člověk s mísou polévky na
vodítku. Obviní mé spodní prádlo ze zrady, a kdyţ se mě jedna dáma zastane, upadne jí čelo. Ve snu
mi to připadá zábavné a směju se. Brzy se smějí všichni aţ na majitele mé prádelny, který se tváří
odměřeně a cpe si ovesnou kaši do uší. Vstoupí můj otec, sebere čelo té dámy a uteče s ním. Běţí na
náměstí a křičí: “Konečně! Konečně! Vlastní čelo! Teď uţ se nebudu muset spoléhat na toho svého
připitomělého syna.” To mě ve snu rozesmutní a zmocní se mě nutkání zlíbat starostovo loţní prádlo.
(Zde se pacient rozpláče a zapomíná zbytek snu.)  S poznatky získanými z tohoto snu dokázal Freud
Metterlingovi pomoci a oba se stali přáteli i mimo analýzu, i kdyţ se Freud pro jistotu nikdy
neobracel k Metterlingovi zády. Jak jiţ bylo oznámeno, v druhém dílu Eisenbud rozebere seznamy
7—25, včetně období Metterlingovy “soukromé pradleny” a patetického nedorozumění s čínskou
prádelnou na rohu ulice.

MAFIE ZBLÍZKA

Není ţádným tajemstvím, ţe organizovaný zločin v Americe vynáší přes čtyřicet miliard dolarů ročně.
To je docela slušná sumička, zvláště kdyţ uváţíme, ţe mafie neutratí skoro nic za kancelářské
potřeby. Ze spolehlivých zdrojů se dovídáme, ţe Cosa nostra za poslední rok nevydala víc neţ šest
dolarů za hlavičkové dopisní papíry a ještě méně za kancelářské sponky. Kromě toho mají jedinou
sekretářku, která obstarává všechno psaní na stroji, a celé jejich ředitelství se skládá z tří
malých místností, o něţ se dělí s baletním studiem Freda Perskyho. Minulý rok byl organizovaný
zločin přímo zodpovědný za více neţ jedno sto vraţd a několika set dalších se mafiosi zúčastnili
nepřímo, buď tím, ţe půjčili vrahům na taxi, anebo ţe jim na dobu vraţdy podrţeli kabáty. Další
nezákonné aktivity, do kterých jsou členové Cosa nostry zapleteni, zahrnují hazardní hry, obchod s
narkotiky, prostituci, únosy, lichvářství a převoz velké vyzy přes hranice státu Unie za nemravným
účelem. Chapadla této zločinné velmoci sahají dokonce aţ do samotné vlády. Před několika málo
měsíci přenocovali dva šéfové gangů, proti kterým je federálními úřady vedeno trestní řízení, v
Bílém domě. Prezident musel přespat na pohovce.

Historie organizovaného zločinu ve Spojených státech

V roce 1921 se Thomas “Řezník” Covello a Ciro “Krejčí” Santucci pokusili sjednotit do té doby
roztříštěné etnické skupiny podsvětí a tak se zmocnit vlády nad Chicagem. Tento plán zkrachoval,
kdyţ Albert “Logický pozitivista” Corilio zavraţdil Kida Lipskyho tím, ţe ho zamkl do skříně a pak
z ní vysál všechen vzduch brčkem. Lipskyho bratr Mendy (alias Mendy Lewis, alias Mendy Larsen,
alias Mendy Alias) se za Kidovu vraţdu pomstil, kdyţ unesl Santucciho bratra Caetana (známého také
jako Malý Toník nebo rabín Henry Sharpstein) a vrátil ho za několik týdnů v sedmadvaceti
zavařovačkách. Tím dal signál k započetí krveprolití.

Dominik “Plazozpytec” Mione zastřelil Šťastného Lorenza (získal tuto přezdívku, kdyţ ho exploze
bomby, umístěné do jeho klobouku, nezabila) před jedním barem v Chicagu. Na oplátku Corillo a jeho
muţi vysledovali Mioneho do Newarku a udělali mu z hlavy dechový nástroj. V téţe době se gang
Vitaleů, vedený Giuseppem Vitalem (pravé jméno Quincy Baedeker), pokusil vyrvat kontrolu nad
nezákonnou výrobem a pašováním whisky v celém Harlemu Larrymu “Irovi” Doylovi — byl to tak
podezřívavý gangster, ţe se nikdy k nikomu v New Yorku neotočil zády. Kdyţ šel po ulici, neustále
dělal piruety a

otáčel se. Doyle zahynul, kdyţ se Squillantova stavební společnost rozhodla postavit svůj nový
mrakodrap na kořeni jeho nosu. Velení nyní převzal Doylův zástupce Malý Péťa (Velký Péťa) Ross;
rozhodl se zmařit Vitaleův pokus převzít moc a vlákal Vitalea do prázdné garáţe ve středu města pod
záminkou, ţe se tam koná maškarní ples. Nic netušící Vitale přišel do garáţe převlečen za obrovskou
myš a byl okamţitě provrtán dávkami ze samopalu. Vitaleovi muţi z loajality k zavraţděnému šéfovi
okamţitě přeběhli k Rossovi. Totéţ udělala Vitaleova snoubenka Bea Morettiová, modelka a hvězda
nesmírně úspěšného broadwayského muzikálu Odříkej kadiš, která si nakonec Rosse vzala, i kdyţ ho za
několik let ţalovala o rozvod s odůvodněním, ţe ji jednou pomazal smradlavou mastí. V obavě před
zásahem federálních úřadů vyzval Vincent Columbraro, “Topinkový král”, k příměří. (Columbraro měl
tak pevnou kontrolu nad všemi topinkami importovanými do New Jersey či exportovanými ven, ţe mohl
jediným slovem zkazit snídani dvěma třetinám celého národa.) Všichni příslušníci podsvětí byli
sezváni do jedné restaurace v Perth Amboy, kde jim Columbraro sdělil, ţe je nutno skoncovat s
vnitřními rozepřemi a ţe se od té chvíle musí všichni začít slušně oblékat a přestat se chovat
podezřele. Dopisy podepisované dříve černou prackou měly napříště končit “Se srdečným po-zdravem” a
všechna území měla být spravedlivě rozdělena. New Jersey mělo připadnout Columbrarově matce. Tak se
zrodila mafie čili Cosa nostra (doslova “moje zubní pasta” nebo “naše zubní pasta"). Dva dny poté
si Columbraro vlezl do příjemně teplé koupele a od té doby je uţ čtyřicet šest let nezvěstný.

Organizace gangů

Cosa nostra je organizována jako kterákoli vláda či velká průmyslová společnost — nebo také jako
skupina gangsterů. Zcela nahoře je capo di tutti capi, neboli šéf všech šéfů. Schůze se konají v
jeho domě a on je zodpovědný za poskytování studených nářezů a kostek ledu do nápojů. Pokud by tak
opomněl učinit, znamená to okamţitou smrt. (Mimochodem smrt je jedna z nejhorších věcí, která můţe
příslušníky mafie potkat, a mnozí raději prostě zaplatí pokutu.) Pod šéfem všech šéfů jsou jeho
zástupci. Kaţdý z nich má svou “rodinu”, s níţ ovládá jednu část města. Mafiánské rodiny se
neskládají z ţen a dětí, které pořád někam jezdí, třeba do cirkusu nebo na pikniky. Jsou to ve
skutečnosti skupiny velmi váţených muţů, jejichţ největším potěšením v ţivotě je sledovat, jak
dlouho jistí lidé vydrţí pod vodou v East River, neţ začnou kuckat.

Přijímací rituál do mafie je velice sloţitý. Navrţenému členovi se zaváţí oči a je odveden do
zatemněné místnosti. Do kapes se mu dají kusy melounu a on musí poskakovat na jedné noze a
vykřikovat: “Tůdle! Tůdle!” Potom mu všichni

členové rady čili commissione vytahují dolní ret a zase ho pouštějí; někteří to dokonce mohou
zkusit dvakrát. Nakonec se mu posype hlava ovsem. Kdyţ si stěţuje, je zamítnut. Kdyţ však říká:
“Výborně, mám rád oves na hlavě”, je přijat do bratrstva. Přijetí se provádí tak, ţe ho členové
políbí na tvář a potřesou mu rukou. Od té chvíle má zakázáno jíst čatní, bavit přátele
napodobováním slepice a zabít kohokoli jménem Vito.

Závěry

Organizovaný zločin je velkou metlou našeho národa. I kdyţ se mnozí mladí Američané nechávají
vylákat na dráhu zločinu příslibem snadného ţivota, většina zločinců musí ve skutečnosti pracovat i
přes čas, často v budovách bez klimatizace. Rozpoznám zločinců je věcí kaţdého z nás. Obvykle se
dají rozeznat podle velkých manţetových knoflíků a podle toho, ţe nepřestanou jíst, kdyţ je vedle
sedící člověk zasaţen padající kovadlinou. Nejlepší metody, jak bojovat s organizovaným zločinem,
jsou: 1. Říct zločincům, ţe nejste doma. 2. Zavolat policii, kdykoli vám v chodbě domu začne
prozpěvovat nezvykle velký počet zaměstnanců Sicilských prádelen. 3. Odposlouchávat zločince.
Odposlouchávání nelze pouţít všude, ale jeho účinnost ilustruje tento přepis rozhovoru mezi dvěma
šéfy gangů v oblasti New Yorku, jejichţ telefony odposlouchávala FBI.  ANTHONY: Haló? Rico? RICO:
Haló? ANTHONY: Rico? RICO: Haló. ANTHONY: Rico? RICO: Neslyším. ANTHONY: To jsi ty, Rico? Neslyším
tě. RICO: Čeho? ANTHONY: Slyšíš mě? RICO: Haló? ANTHONY: Rico? RICO: Máme špatnou línku. ANTHONY:
Slyšíš mě? RICO: Haló? ANTHONY: Rico?

RICO: Haló? ANTHONY: Ústředno, máme špatnou linku. ÚSTŘEDNA: Zavěste a vytočte znovu, pane. RICO:
Haló?  Díky tomuto důkazovému materiálu byli Anthony “Ryba” Rotunno a Rico Panzini usvědčeni a v
této chvíli si odpykávají patnáct let vězení v Sing Singu za nezákonně obsazený tón.

MOJE FILOZOFIE

Moje filozofie vznikla a rozvíjela se následujícím způsobem: Zena uvařila poprvé v ţivotě rýţový
nákyp. Kdyţ mi ho chtěla dát ochutnat, upadl jí ne-šťastnou náhodou obsah lţíce na mou nohu a
přerazil několik drobných kůstek. Dostavili se lékaři, pořizovaly se a vyhodnocovaly rentgenové
snímky a nakonec jsem byl na měsíc uloţen do postele. Během rekonvalescence jsem se věnoval dílům
nejhlubších myslitelů evropské civilizace — stohu knih, schovávanému stranou právě pro nějakou
takovou příleţitost. Pohrdnuv chronologickým pořád* kem, začal jsem s Kierkegaardem a Sartrem a pak
jsem rychle přešel ke Spinozovi, Humeovi, Kafkovi a Camusovi. Nebyl jsem znuděn, jak jsem se
obával; naopak jsem uţasl nad tím, jak čile a nesmlouvavě ty velké mozky atakovaly morálku, umění,
etiku, ţivot a smrt. Vybavuji si svou reakci na typicky objevný Kierkegaardův postřeh: “Takový
vztah, jenţ vztahuje sám sebe k sobě samému (totiţ k sobě), musel být buď konstituován sám sebou,
či vztahem jiným.” Slzy mi vhrkly do očí při té představě. Panečku, pomyslel jsem si, být takhle
chytrý! (Já sám jsem člověk, jemuţ činí značné potíţe napsat dvě smysluplné věty na téma “Výlet do
Zoo”.) Jistě, onen text byl pro mě naprosto nesrozumitelný, ale co na tom záleţelo, pokud se
Kierkegaard dobře bavil? Náhle přesvědčen, ţe filozofie je prací, jeţ mi byla odjakţiva souzena,
uchopil jsem pero a jal se ihned zaznamenávat první ze svých vlastních úvah. Práce šla kupředu
mílovými kroky a za pouhá dvě odpoledne — nepočítaje v to čas věnovaný dřímotě a pokusům trefit se
dvěma diabolkami ze vzduchovky do očí plyšového medvěda — jsem dokončil své filozofické dílo, které
jak doufám, ne-bude zveřejněno před mou smrtí či před rokem 3000 (podle toho, co přijde dřív) a o
němţ se ve vší skromnosti domnívám, ţe mi zaručí důstojné místo mezi nejvýznamnějšími mysliteli
historie. Následují pouhé vzorky velkého intelektuálního pokladu, který zde zanechávám pro
budoucnost, nebo alespoň do té doby, neţ přijde uklízečka.

I. Kritika čistého děsu

Formulujeme-li jakoukoliv filozofii, musíme si vţdy nejprve poloţit otázku: Co můţeme poznat? Tedy
o čem si můţeme být jisti, ţe to poznáváme, či listi, ţe poznáváme, ţe jsme to poznávali, pokud je
to arci vůbec poznatelné? Anebo jsme to jen zapomněli a stydíme se to přiznat? Descartes se tohoto
problému dotkl, kdyţ napsal: “Moje mysl nemůţe nikdy poznat mé tělo, i kdyţ se docela skamarádila s
mýma nohama.”

“Poznatelným” mimochodem nemyslím to, co lze poznat smyslovým vní-máním, či to, co lze myšlenkově
uchopit, jako spíše to, co lze povaţovat za Poznané, nebo to, co obsahuje Poznalost či
Poznatelnost, nebo přinejmenším něco, o čem se můţete zmínit přátelům. Můţeme doopravdy “poznat”
vesmír? Boţíčku, je uţ tak dost těţké vyznat se v čínské čtvrti. Základní otázkou však zůstává:
Existuje tam venku něco? A proč? A musí to dělat takový hluk? Konečně nemůţe být pochyb o tom, ţe
jedním z charakteristických rysů reality je, ţe postrádá Obsah. Tím není řečeno, ţe ţádný obsah
nemá, pouze ţe ho postrádá. (Realita, o které zde mluvím, je táţ, jakou popsal Hobbes, jenom trochu
menší.) Takţe karteziánské diktum: “Myslím, tedy jsem” by se dalo lépe vyjádřit jako: “Hele tamhle
běţí Ema se saxofonem!” Abychom tedy poznali podstatu či ideu, musíme o ní pochybovat a takto
pochybujíce postupně vnímáme kvality, jeţ tato obsahuje ve svém konečném stavu, kteréţto kvality
jsou vpravdě obsaţeny “ve věci samé”, či vyplývají “z věci samé”, případně z něčeho či z ničeho.
Pokud je toto jasné, můţeme epistemologie na chvíli nechat.

II. Eschatologická dialektika jako prostředek

proti pásovým oparům Můţeme říci, ţe vesmír se skládá z látky a tuto látku budeme nazývati “atomy”,
anebo ji budeme nazývati “monády”. Démokritos ji nazýval atomy, Leibniz ji nazýval monády. Naštěstí
se tito dva pánové nikdy nesetkali, jinak by vznikl jeden velmi nudný spor. Tyto “částice” byly
uvedeny do pohybu nějakou příčinou nebo základním principem, anebo také moţná někde něco upadlo.
Rozhodující je, ţe teď uţ je příliš pozdě s tím něco dělat, leda snad jíst spousty syrových ryb. To
samozřejmě nevysvětluje, proč je duše nesmrtelná. Neříká to nic ani o posmrtném ţivotě, ani o bludu
mého strýčka Sendera, ţe ho pronásledují Albánci. Příčinná souvislost mezi prvotním principem (jako
je např. Bůh nebo silný vítr) a jakýmkoli teleologickým pojmem bytí (Bytí) je podle Pascala “tak
absurdní, ţe to není ani k smíchu (K smíchu)”. Schopenhauer to nazýval “vůlí”, ale jeho lékař to
diagnostikoval jako sennou rýmu. Schopenhauer zahořkl. Spíše to však bylo způsobeno jeho
vzrůstajícím podezřením, ţe není Mozart.

III. Kosmos za pět dolarů denně

Co je tedy “krása”? Prolínání harmonie s dobrem, anebo prolínání harmonie s něčím, co jen zní jako
“dobro”? Moţná se měla harmonie prolínat s “bodrém” a všechny naše potíţe pocházejí odsud.
Samozřejmě pravda je krásou — anebo

“nutností”. Jinými slovy, co je dobré nebo obsahuje kvalitu “dobra”, má za následek “pravdu”. Pokud
tomu tak není, můţete. si být jisti, ţe ta věc není krásná, i kdyţ můţe pořád ještě být vodotěsná.
Začínám si myslet, ţe jsem měl pravdu od samého začátku a všechno se mělo prolínat s bodrém. Ach
jo.

Dvě podobenství

Jakýsi muţ přichází k paláci. Jediný vchod střeţí nějací lítí Hunové, kteří vpouštějí pouze osoby
jménem Julius. Muţ nabízí stráţím úplatek v podobě celoroční dodávky vybraných kousků kuřete.
Neodmítnou ani nepřijmou, nýbrţ prostě uchopí jeho nos a kroutí jím, dokud nevypadá jako
šroubovice. Muţ tvrdí, ţe je ţivotně důleţité, aby se dostal do paláce, neboť přináší císaři čisté
spodní prádlo. Kdyţ stráţe nadále odmítají, začne muţ tančit charleston. Jeho tanec je rozveselí,
ale brzy se opět začnou chmuřit kvůli tomu, jak federální vláda zachází s Indiány kmene Navajo.
Muţi dochází dech a zhroutí se. Umírá, aniţ spatřil císaře a zaplatil firmě Steinway šedesát dolarů
za piano, které si od mí v srpnu pronajal. Mám doručit zprávu generálovi. Jedu a jedu, ale
generálův hlavní stan jako by se čím dál víc vzdaloval. Nakonec na mě skočí obrovský černý panter a
pozře můj mozek a srdce. To mi zkazí celý večer. Ať se snaţím sebevíc, nemůţu generála, kterého
vidím v dálce utíkat v trenýrkách a pošpitávat ne-přátelům slovo “muškát”, dohonit

Aforismy

Je objektivně nemoţné proţít vlastní smrt a nezačít zpívat falešně.  Vesmír je pouhou prchavou
představou v Boţí mysli — pěkně nepříjemné pomyšlení, zvláště kdyţ člověk právě sloţil zálohu na
byt.  Věčná nicota nevadí, pokud jste na to oblečeni.  Kdyby jen Dionýsos zůstal naţivu! Kam by se
chodil najíst?  Nejen, ţe neexistuje ţádný Bůh, ale zkuste sehnat o víkendu instalatéra.

ANO, ALE DOKÁŽE TO PARNÍ STROJ?

Listoval jsem nějakým časopisem, očekávaje, aţ se Josef K., můj bígl, vynoří po svém pravidelném
úterním hodinovém sezení se vznešeným newyor-ským psychoterapeutem — jungovským veterinářem, který
po padesáti dolarech za hodinu hrdinně bojuje, aby mého psa přesvědčil, ţe podbradek není
společenským handicapem — kdyţ jsem dole na stránce narazil na větu, která upoutala mou pozornost
jako upomínka za nezaplacenou činţi. Byla to jen další zprávička v jednom z těch novinářských
sloupků s tituly jako “Z celého světa” nebo “Co jste určitě nevěděli...”, ale její velikost mnou
otřásla silou úvodních tónů Beethovenovy “Deváté symfonie”. “Sendvič,” stálo tam, “byl vynalezen
hrabětem ze Sandwiche.” Ohromeně jsem zprávu přečetl znovu a proti své vůli jsem se roztřásl po
celém těle. Roztočila se mi hlava, jak jsem si začal v myšlenkách pohrávat s těmi obrovskými sny,
nadějemi a překáţkami, které musely předcházet vynalezení prvního sendviče. Oči mi zvlhly, jak jsem
se díval z okna na tetelící se věţe velkoměsta, a zakusil jsem pocit věčnosti, ţasna nad
nevymazatelným postavením člověka ve vesmíru. Člověk vynálezce! Vyvstaly přede mnou da Vinciho
zápisky — smělé plány na realizaci nejvyšších aspirací lidstva. Pomyslel jsem na Aristotela, Danta,
Shakespeara, První folio. Newtona. Händelova Mesiáše. Moneta. Impresionismus. Edisona. Kubismus.
Stravinského. E=mc2... Pevně se drţe mentálního obrazu prvního sendviče, jak leţí za vitrínou v
Britském muzeu, strávil jsem následující tři měsíce prací na stručném ţivotopise tohoto velkého
vynálezce, Jeho Excelence hraběte Sandwiche. Přestoţe moje znalosti historie jsou poněkud chatrné a
sklonem k romantizování hravě předčím průměrného narkomana, doufám, ţe jsem zachytil alespoň
základní fakta o tomto nedoceněném géniovi a ţe tyto sporé poznámky inspirují nějakého skutečného
historika k pokračování v mé práci. 1718: Hrabě ze Sandwiche se narodí rodičům z vyšších vrstev.
Otec se raduje nad svým jmenováním vrchním podkovářem Jeho Veličenstva krále. Z tohoto postavení se
bude těšit několik let, dokud nezjistí, ţe je ve skutečnosti zámečníkem, a s hořkostí se místa
nevzdá. Matka je prostá Hausfrau německého původu, jejíţ jednotvárný jídelníček se v zásadě skládá
z loje a otrub, přestoţe vykazuje určité záblesky kulmami imaginace svou schopností uvařit
stravitelnou krupičnou kaši.

1725—35: Navštěvuje školu, kde se učí jízdě na koni a latině. Ve škole se poprvé setkává se
studeným nářezem a projevuje neobvyklý zájem o tenké plátky rostbífu a šunky. Do maturity se tento
zájem mění v posedlost, a i kdyţ

jeho referát “Analýza a průvodní jevy přesnídávek” vzbudí zájem mezi profesory, spoluţáci ho
povaţují za podivína. 1736: Na přání rodičů začíná navštěvovat Cambridgeskou univerzitu, aby se
věnoval studiím rétoriky a filozofie, ale ani o jedno neprojevuje velký zájem. Neustále revoltuje
proti všemu akademickému a a je nařčen, ţe krade bochníky chleba a provádí s nimi nepřirozené
experimenty. Obvinění z kacířství mají za následek jeho vyloučení. 1738: Vyděděn se vydává do
Skandinávie, kde stráví tři roky intenzívním výzkumem sýrů. Velice se zajímá o mnoho druhů
sardinek, s nimiţ se setkává, a píše si do zápisníku: “Jsem přesvědčen, ţe existuje trvalá realita
v kombinování potravin, jeţ přesahuje vše, čeho člověk dosud dosáhl. Zjednodušuj, zjednodušuj.” Po
návratu do Anglie se seznamuje se zelinářskou dcerkou Nell Smallboreovou a uzavírá s ní sňatek.
Nell ho naučí všechno, co bude kdy vědět o salátu. 1741: Ţije na venkově z malého dědictví, pracuje
dnem i nocí a často si odpírá i jídlo, aby měl na potraviny. Jeho první dokončená práce — plátek
chleba, na něm další plátek chleba a navrchu plátek krocana — je ţalostný neúspěch. Hořce zklamán
se vrací do ateliéru a začíná znovu. 1745: Po čtyřech letech horečná práce je přesvědčen, ţe je na
prahu úspěchu. Předvádí svým vrstevníkům dva plátky krocana s plátkem chleba uprostřed. Jeho dílo
odmítají všichni kromě Davida Humea, který cítí, ţe na obzoru je něco velikého, a podporuje ho.
Povzbuzen filozofovým přátelstvím, vrhá se s novou energií do práce. 1747: Na mizině, nemůţe si uţ
dovolit pracovat s rostbífem či krocanem a přechází na šunku, která je levnější. 1750: Na jaře
vystavuje a předvádí tři plátky šunky navršené na sebe; to vzbudí určitý zájem, většinou v
intelektuálních kruzích, ale u širší veřejnosti to zůstává bez odezvy. Tři plátky chleba na sobě mu
přidávají na reputaci, a i kdyţ u něho ještě není zřejmý zralý styl, posílá pro něj Voltaire. 1751:
Cestuje do Francie, kde slavný dramatik a filozof dosáhl zajímavých výsledků s chlebem a majonézou.
Oba muţi se spřátelí a zahájí korespondenci, která náhle skončí, kdyţ Voltairovi dojdou známky.
1758: Jeho vzrůstající věhlas v kruzích ovlivňujících veřejné mínění mu získává objednávku od
krá-lovny, aby připravil “něco extra” na oběd se španělským velvyslancem. Pracuje ve dne v noci,
roztrhá spousty nákresů, ale konečně — Ve 4 hodiny 17 minut ráno 27. dubna 1758 — vytvoří dílo,
které se skládá z několika plátků šunky uzavřených zespoda i seshora dvěma plátky ţitného chleba. V
návalu inspirace ozdobí své dílo hořčicí. Je to okamţitá senzace a Sandwichovi je svěřena příprava
všech sobotních obědů po zbytek roku.

1760: Kráčí od jednoho úspěchu k druhému, vytvářeje “sandwiche”, jak se na jeho počest nazývají, z
rostbífu, kuřete, jazyka a téměř z kaţdé myslitelné součásti studené mísy. Nespokojuje se s
opakováním osvědčených receptů, nýbrţ hledá nové myšlenky a vynalézá sendvič s velkou oblohou, za
nějţ dostává podvazkový řád. 1769: Ţije na venkovském sídle, kde je navštěvován největšími velikány
století: Haydn, Kant, Rousseau a Benjamin Franklin si u něho podávají dveře. Někteří zasedají se
Sandwichem ke stolu, aby ochutnali jeho pozoruhodné výtvory, jiní si objednávají přes ulici. 1778:
Přestoţe tělesně chátrá, stále usiluje o objevování nových forem a zapisuje si do deníku: “Pracuji
dlouho do chladných nocí a všechno teď toastuji, abych se udrţel v teple.” Později toho roku jeho
otevřený teplý rostbífový sendvič způsobí skandál svou odváţností. 1783: Na oslavu svých
pětašedesátých narozenin vynalézá hamburger a osobně cestuje po hlavních městech světa, v nichţ
vyrábí tyto nové karbanátky před početným a uznalým obecenstvem. V Německu mu Goethe navrhuje, aby
podával hamburgry v housce — tato myšlenka hraběte nadchne a o autorovi Fausta říká: “Goethe — to
je chlapík.” Tato poznámka zase nadchne Goetha, ale následující rok se oba intelektuálně rozejdou
kvůli sporu o definici krvavého, růţového a propečeného bifteku. 1790: Na retrospektivní výstavě
svého díla v Londýně se ho náhle zmocní bolesti v hrudníku a všichni jsou přesvědčeni, ţe umírá,
ale vzpamatuje se na-tolik, ţe můţe dohlíţet na konstrukci obřího sendviče, který vytváří skupina
jeho talentovaných následovníků Odhalení tohoto díla v Itálii způsobí bouři a s výjimkou několika
kritiků zůstává obří sendvič dodnes nepochopen. 1792: Onemocní vodnatelností kolena, kterou včas
neléčí, a zesne ve spánku je uloţen k odpočinku ve Westminsterském opatství a tisíce lidí truchlí
nad jeho skonem. Na pohřbu velký německý básník Hölderlin shrnuje jeho úspěchy s nelíčeným obdivem:
“Osvobodil lidstvo od teplého oběda. Vděčíme mu za mnoho.”

SMRT KLEPE NA DVEŘE

(Hra se odehrává v ložnici patrového domu Nata Ackermana kdesi na středostavovském předměstí New
Yorku. Na podlaze leží koberec od stěny ke stěně. Je tam velká manželská postel a velký toaletní
stolek. V místnosti je elegantní nábytek, v oknech visí záclony a na stěnách několik obrazů a jeden
nepříliš přitažlivý barometr. Když se opona zvedá, zazní tise hudební téma. Nat Ackerman, plešatý a
břichatý sedmapadesátiletý výrobce konfekce, leží na posteli a dočítá večerní noviny. Má na sobě
župan a trepky a čte si při světle noční lampičky, připevněné klipsnou k bílé pelesti postele. Je
těsně před půlnocí. Náhle slyšíme hluk. Nat se posadí a hledí k oknu.) NAT: Co se to k čertu děje?
(Oknem neohrabaně prolézá pochmurná, zahalená postava. Vetřelec má na sobě černou kápi a přiléhavý
černý oděv. Kápě mu zakrývá hlavu, ale ne obličej, který patří muži středního věku a je mrtvolně
bledý. Trochu se podobá Natovi. Hlasitě si odfoukne a pak zakopne o parapet a spadne do pokoje.)
SMRT (neboť to není nikdo jiný): Paneboţe, málem jsem si zlámal vaz. NAT (zděšeně přihlíží): Kdo
jste? SMRT: Smrt. NAT: Kdo? SMRT: Smrt. Poslechněte — můţu se posadit? Málem jsem si zlámal vaz.
Třesu se jako osika. NAT: Kdo vlastně jste? SMRT: Smrt. Máte sklenici vody? NAT: Smrt? Co to má
znamenat, smrt? SMRT: Co je to s váma? Vidíte ten černý kostým a nabílenou tvář? NAT: Jo. SMRT: A
je dneska masopust? NAT: Ne. SMRT: No tak jsem smrt. Můţu teď dostat sklenicí vody — nebo limonádu?
NAT: Jestli je tohle nějaký vtip — SMRT: Jaký vtip? Je vám sedmapadesát? Nat Ackerman? Pacifická
118? Leda ţe bych to zvoral — kde mám objednávku? (Hrabe se u kapse a konečně vytahuje kartičku s
adresou. Zdá se, že všechno souhlasí.) NAT: Co mi chcete? SMRT: Co chci? Co si myslíte, ţe asi
chci? NAT: Děláte si legraci. Jsem zcela zdráv. SMRT (nepřesvědčeně): No jo. (Rozhlíží se.) Pěknej
byteček. To jste dělal sám?

NAT: Měli jsme tu dekoratérku, ale pomáhali jsme. SMRT (dívá se na obraz na stěně): Líbej se mi ty
děcka s velkejma očima. NAT: Nechci ještě odejít. SMRT: Vy ţe nechcete odejít? Prosím vás,
nezačínejte. Je mi uţ beztak dost špatně z toho šplhám. NAT: Z jakého šplhání? SMRT: Vyšplhal jsem
po okapu. Pokoušel jsem se o dramatický vstup. Viděl jsem velká okna a vás, jak si čtete. Říkal
jsem si, za pokus to stojí. Vyšpl-hám nahoru a vstoupím s trochou, však víte... (Luskne prsty.)
Přitom jsem se chytil patou do nějakého psího vína, pak povolí okap a já visím na vlásku. Potom
jsem si roztrhnul kápi. Podívejte, prostě se seberte a jdeme. Byla to namáhavá noc. NAT: Vy jste mi
zlomil okap? SMRT: Zlomil. Není zlomený. Je jen trošičku ohnutý. Vy jste nic neslyšel? Ţuchnul jsem
dolů. NAT: Čet jsem si. SMRT: To muselo být něco pořádně zajímavého. (Vezme noviny, které Nat
četl.) “Šťára na studentky při marihuanové orgii.” Můţu si to půjčit? NAT: Ještě jsem to nedočet.
SMRT: Hm — nevím, jak ti to mám říct, kamaráde... NAT: Proč jste prostě nezazvonil dole? SMRT:
Povídám ti, ţe to jsem moh, ale jak to vypadá? Tímhle způsobem rozjedu aspoň malý drama. Něco
pořádnýho. Čet jsi Fausta? NAT: Coţe? SMRT: A co kdybys tu měl společnost? Seděl bys tu s
důleţitýma lidma. Já jsem smrt — a to bych měl zazvonit a přešlapovat ve dveřích? Kde máš mozek?
NAT: Poslechněte, pane, je hrozně pozdě. SMRT: Jo. No tak půjdeš? NAT: Kam? SMRT: Na onen svět.
Tam. Do záhrobí. Do věčných lovišť. (Podívá se na své koleno.) To je ale ošklivý škrábanec. První
kšeft a ještě určitě dostanu otravu krve. NAT: Počkej chvíli. Potřebuju čas. Ještě nejsem připraven
odejít. SMRT: To je mi líto. Nemůţu ti pomoct. Rád bych, ale nastal tvůj čas. NAT: Jak můţe nastat
můj čas? Právě jsem fúzoval s Módními originály. SMRT: Co na tom záleţí, o pár slupek víc nebo míň.
NAT: Jasně, co ti na tom sejde, tobě to můţe být jedno. Vy máte určitě všechny výlohy placený.
SMRT: Tak půjdeš uţ? NAT (prohlíží si ho zkoumavě): Je mi líto, ale nemůţu uvěřit, ţe jsi smrt.
SMRT: Proč? Kohos čekal — filmovou hvězdu?

NAT: Ne, v tom to není. SMRT: Mrzí mě, jestli jsem tě zklamal. NAT: Nerozčiluj se. Nevím, ale
vţdycky jsem si myslel, ţe budeš... no... vyšší. SMRT: Měřím 170. Na mou váhu je to průměr. NAT:
Vypadáš trochu jako já. SMRT: Jak bych měl vypadat? Jsem tvoje smrt. NAT: Dej mi trochu času. Jeden
den. SMRT: Nemůţu. Co ti mám na to říct? NAT: Jeden den. Čtyřiadvacet hodin. SMRT: K čemu ti budou?
V rádiu říkali, ţe zítra má pršet. NAT: Nemůţeme se na něčem dohodnout? SMRT: Jako na čem? NAT:
Hraješ šachy? SMRT: Ne, nehraju. NAT: Jednou jsem viděl tvůj obrázek, jak hraješ šachy. SMRT: To
jsem nemoh být já, protoţe šachy nehraju. Leda tak ginové ţolíky. NAT: Ty hraješ ţolíky? SMRT:
Jestli hraju ţolíky? Je Paříţ město? NAT: A jsi dobrý, co? SMRT: Moc dobrý. NAT: Řeknu ti, co
uděláme. SMRT: Nesnaţ se smlouvat. NAT: Zahrajem si ţolíky. Kdyţ vyhraješ, půjdu hned. Kdyţ vyhraju
já, dáš mi ještě trochu času. Trošičku — jeden den. SMRT: Kdo má čas hrát ţolíky? NAT: No tak. Kdyţ
jsi tak dobrý. SMRT: I kdyţ bych si docela zahrál... NAT: No tak. Nebuď srab. Budem hrát
půlhodinku. SMRT: Já bych vlastně neměl. NAT: Karty mám tady. Nedělej fóry. SMRT: No tak dobrá,
pojďme. Chvíli si zahrajem. Aspoň se uvolním. NAT (přináší karty, blok a tužku): Nebudeš toho
litovat. SMRT: Nech si ty řečičky. Dej sem karty a přines mi limonádu a něco na zakousnutí.
Proboha, přijde tě navštívit cizí člověk a ty nemáš ani brambůrky nebo preclíky. NAT: Dole na
talíři jsou nějaké sušenky. SMRT: Sušenky. Co kdyby přišel prezident? Taky by dostal sušenky?

NAT: Ty nejsi prezident. SMRT: Rozdávej. (Nat rozdá a obrátí pětku.) NAT: Nechceš si zahrát o
desetinu centu za bod, aby to bylo zajímavější? SMRT: Tohle pro tebe není dost zajímavé? NAT: Hraju
líp, kdyţ jde o peníze. SMRT: Jak myslíš, Nede. NAT: Jmenuju se Nat Ackerman. Ty ani neznáš moje
jméno? SMRT: Ned nebo Nat — hrozně mě bolí hlava. NAT: Bereš tu pětku? SMRT: Ne. NAT: Tak lízej.
SMRT (lízá a prohlíží si karty): Paneboţe, vůbec nic tu nemám. NAT: Jaké to je? SMRT: Jaké je co?
(Během následujícího dialogu lízají a odhazují. NAT: Smrt. SMRT: Jaké by to mělo být. Prostě tam
leţíš. NAT: Je něco potom? SMRT: Aha, sbíráš dvojky. NAT: Ptám se, jestli je něco potom? SMRT
(nepřítomně): Uvidíš. NAT: Aha, takţe něco doopravdy uvidím? SMRT: Moţná ţe jsem se nevyjádřil
úplně přesně. Odhoď. NAT: Dostat z tebe kloudnou odpověď je pěkná fuška. SMRT: Teď hraju karty.
NAT: Tak dobrá, hraj, hraj. SMRT: Zatím tě krmím jednou kartou za druhou. NAT: Nepřehlíţej odhozy.
SMRT: Já je nepřehlíţím. Jenom je rovnám. Co bylo navrchu? NAT: Čtyřka. Ty uţ můţeš zavírat? SMRT:
Kdo říkal, ţe uţ můţu zavřít? Ptal jsem se jenom, co bylo navrchu. NAT: A já se jen ptal, jestli je
tam něco, na co se můţu těšit. SMRT: Hraj. NAT: To mí nemůţeš nic říct? Kam půjdem? SMRT: My? Po
pravdě řečeno, ty se zhroutíš na podlahu. NAT: Aha, uţ se nemůţu dočkat! Bude to bolet? SMRT: Bude
to jedna dvě. NAT: Skvělý. (Povzdechne.) To mi tak scházelo. Člověk fúzuje s Módními originály...

SMRT: Co takhle čtyři? NAT: Zavíráš? SMRT: Stačí čtyři? NAT: Ne, mám dva. SMRT: Děláš si legrací.
NAT: Ne, prohráls. SMRT: Prokrista, a já si myslel, ţe sbíráš šestky. NAT: Ne. Rozdáváš. Dvacet
bodů za vítězství a dva za karty. Dávej.. (Smrt dává.) Takţe se musím zhroutit na podlahu, co?
Nemůţu stát nad pohovkou, aţ se to stane? SMRT: Ne. Hraj. NAT: Proč ne? SMRT: Protoţe se zhroutíš
na podlahu! Dej mí pokoj. Pokouším se soustředit. NAT: Proč to musí být zrovna na podlaze? Nic víc
neříkám! Proč se celá ta věc nemůţe stát, kdyţ budu stát u pohovky? SMRT: Udělám, co budu moct.
Můţem uţ hrát? NAT: Nic víc neříkám. Připomínáš mi Moe Lefkowitze. Taky je tvrdohlavý. SMRT: Já mu
připomínám Moc Lefkowitze. Jsem jedna z nejhrozivějších postav, jakou si člověk vůbec můţe
představit, a jemu připomínám Moe Lefko-witze. Co je to zač, koţešník? NAT: Přál bych ti být takový
koţešník. Shrábne osmdesát tisíc ročně. Tkalouny. Má vlastní fabriku. Dva. SMRT: Co? NAT: Dva body.
Zavírám. Co máš v ruce? SMRT: Mý karty vypadaj jak basketbalový skóre. NAT: A je to v červených.
SMRT: Kdybys tak pořád nemluvil. (Znovu rozdají a hrají dál.) NAT: Cos tím předtím myslel, kdyţ jsi
říkal, ţe je to tvá první fuška? SMRT: Co bys asi řek? NAT: To mi chceš namluvit, ţe přede mnou
ještě nikdo nešel? SMRT: Jasně ţe šli. Ale nebral jsem je já. NAT: A kdo je bral? SMRT: Jiní. NAT:
To jsou ještě jiní? SMRT: Jasně. Kaţdý má svou osobní smrt. NAT: To jsem nevěděl. SMRT: Proč bys to
měl vědět? Kdo jsi? NAT: Co tím chceš říct, kdo jsem? Copak jsem nějaký nýmand?

SMRT: Nýmand zrovna ne. Jsi výrobce konfekce. Kde bys přišel ke znalosti věčných tajemství? NAT: O
čem to mluvíš? Vydělávám báječný prachy. Dvě děti jsem poslal na univerzitu. Kluk dělá v reklamě,
holka se vdala. Mám vlastní dům. Jezdím chryslerem. Moje ţena má, co si zamane. Sluţky, norkový
koţich, dovolenou. Právě teď je v nejluxusnějším hotelu v Miami Beach na Floridě. Padesát dolarů
denně, protoţe chce být poblíţ své sestry. Já mám za ní jet příští týden, tak kdo si myslíš, ţe
jsem — nějakej pobuda z ulice? SMRT: Dobrá, dobrá. Jen se neuráţej. NAT: Kdo se uráţí? SMRT: Jak by
se líbilo tobě, kdybych se hned urazil? NAT: Copak jsem tě urazil? SMRT: Neříkals, ţe jsem tě
zklamal? NAT: Co jsi čekal? Ţe pozvu celou čtvrť na večírek na tvou oslavu? SMRT: O tom nemluvím.
Myslím já osobně. Jsem moc malý, jsem tohle, jsem tamhleto. NAT: Říkal jsem, ţe vypadáš jako já. Je
to jako odraz v zrcadle. SMRT: Dobrá, dávej, dávej. (Hrají dál, hudba sílí a světla se zhášejí až
do úplného zatmění. Pak se světla zase pomalu rozsvítí, je už později a hra skončila. Nat počítá.)
NAT: Šedesát osm... sto padesát... No, prohráls. SMRT (nešťastně převrací karty): Věděl jsem, ţe
nemám odhazovat tu devítku. K čertu. NAT: Takţe se uvidíme zítra. SMRT: Co tím chceš říct, ţe se
uvidíme zítra? NAT: Vyhrál jsem den navíc. Dej mi pokoj. SMRT: Tys to myslel váţně? NAT: Dohodli
jsme se. SMRT: Jo, ale... NAT: Nezkoušej na mě ţádný ale. Vyhrál jsem čtyřiadvacet hodin. Přijď
zítra. SMRT: Nevěděl jsem, ţe doopravdy hrajem o čas. NAT: Tak to máš smůlu. Měls dávat pozor.
SMRT: Kam se mám na čtyřiadvacet hodin vrtnout? NAT: To je mi jedno. Hlavně, ţe jsem vyhrál další
den. SMRT: Co mám podle tebe dělat — chodit po ulicích? NAT: Ubytuj se v hotelu a jdi do biografu.
Dej si sprchu. Dej pozor, ať tě nezavřou pro potulku. SMRT: Sečti to ještě jednou. NAT: A taky mi
dluţíš osmadvacet dolarů.

SMRT: Coţe? NAT: Je to tak, kámo. Tady to máš — přečti si to. SMRT (hrabe se v kapsách): Mám tu pár
jednodolarovek, ţádných osmadvacet dolarů. NAT: Můţeš mi dát šek. SMRT: Z jakého účtu? NAT:
Podívejme, s kým hraju. SMRT: Ţaluj mě. Kde bych si drţel konto? NAT: Dobrá, dej mi, co máš, a
budeme si kvit. SMRT: Poslechni, já ty prachy potřebuju. NAT: Nač bys je potřeboval? SMRT: O čem to
mluvíš? Pojedeni do záhrobí. NAT: No a? SMRT: Víš, jak je to daleko? NAT: No a? SMRT: A kde vezmu
na benzín? A na mýtný? NAT: Pojedem autem! SMRT: Uvidíš. (Rozčileně.) Poslechni — zítra se vrátím a
ty mi dáš šanci vyhrát ty prachy zpátky. Jinak jsem v hrozným maléru. NAT: Jak chceš. Sázíme
dvakrát tolik nebo nehraju. Určitě vyhraju navíc týden nebo měsíc. Moţná léta, kdyţ vidím, jak
hraješ. SMRT: Zatím nemám kam se vrtnout. NAT: Nashle zítra. SMRT (je vytlačován ke dveřím): Kde je
tu dobrý hotel? Proč vlastně mluvím o hotelu; stejně nemám ţádný peníze. Půjdu se posadit do
bufetu. (Bere noviny.) NAT: Ven, Ven. To jsou moje noviny. (Vezme mu je.) SMRT (odcházeje): To jsem
ho nemoh prostě sebrat a jít. Musím s ním začít hrát ţolíky. NAT (volá za ním): A dávej dobrý
pozor, aţ půjdeš dolů. Na jednom z těch schodů je uvolněný koberec. (A po této narážce slyšíme
strašlivou ránu. Nat povzdychne, přejde k nočnímu stolku s telefonem a vytočí číslo.) NAT; Haló,
Moe? To jsem já. Poslouchej, nevím, jestli to nebyl nějaký vtip nebo něco, ale právě tu byla smrt.
Hráli jsme chvíli ţolíky... Ne, smrt. Osobně. Anebo někdo, kdo tvrdí, ţe je smrt. Ale, Moe, je to
takový nemehlo!  OPONA

KORESPONDENCE GOSSAGE-VARDEBEDIAN

Můj milý Vardebediane! Probírav se dnes ranní poštou, velice jsem se zarmoutil, kdyţ jsem zjistil,
ţe můj dopis z 16. září, který obsahoval můj dvacátý druhý tah (jezdec na e4), se vrátil neotevřený
díky drobnému omylu v adresování — přesněji řečeno vynechání Vašeho jména a bydliště (víc chybných
úkonů uţ snad udělat nejde) společně s opomenutím nalepit známku. To, ţe jsem byl v poslední době
rozrušen vzhledem k nejistotě na burze, není ţádným tajemstvím, a i kdyţ právě výše zmíněného 16.
září vyvrcholení dlouhodobě klesající spirály vymazalo Amalgamovanou Antihmotu ze seznamu
důleţitých akcií jednou provţdy, a tím náhle společensky přeřadilo mého burzovního makléře mezi
luštěniny, nepřed-kládám to jako omluvu za svou nedbalost a monumentální pošetilost. Udělal jsem
botu. Promiňte mi to. To, ţe jste si ani nevšiml, ţe jeden dopis chybí, naznačuje jistou
nepozornost i na Vaší straně, kterou přičítám horlivosti, ale bůhví, ţe všichni děláme chyby.
Takový je ţivot — a šachy. Nuţe, kdyţ je teď omyl vysvětlen, následuje jednoduchá náprava. Kdybyste
byl tak hodný a přemístil mého jezdce na e4, mohli bychom myslím pokračovat v naší partičce
přesněji. Ohlášený mat, který jste mi poslal dnešní ranní poštou, je, obávám se ve vší slušnosti,
planým poplachem, a pokud přezkoumáte pozici ve světle dnešního odhalení, zjistíte, ţe je to Váš
král, který je těsně před ma-tem, obnaţen a nebráněn, nehybný cíl pro mé dravci střelce. Je
ironické, jaké obraty přináší tato miniaturní válka! Osud v podobě dopisu pro adresáta neznámého se
vynoří ve vší všemohoucnosti a — voilà — karta se obrací. Ještě jednou Vás prosím, abyste přijal mé
nejupřímnější omluvy za mou nešťastnou neopatrnost, a dychtivě očekávám Váš další tah. Přikládám
svůj čtyřicátý pátý tah. Můj jezdec bere Vaši královnu. Se srdečným pozdravem Gossage  Gossagi!

Dostal jsem dnes ráno dopis s Vaším čtyřicátým pátým tahem (Váš jezdec bere mou královnu?) a také
Vaše obšírné vysvětlení týkající se mezery v naší korespondenci z poloviny září. Nejsem si jist,
jestli Vám rozumím dobře. Váš jezdec, kterého jsem odstranil ze šachovnice jiţ před několika týdny,
teď podle Vás stojí na e4 kvůli dopisu ztracenému v poště před dvaceti třemi tahy. Nebyl jsem si
vědom, ţe k takové nehodě vůbec došlo, a jasně si pamatuji, ţe jste

učinil dvacátý druhý tah, tuším věţí na d6, kde byla později zmasakrována při Vaší oběti, která se
Vám tragicky vymstila. V současné době stojí na e4 moje věţ, a protoţe jste bez jezdce, bez ohledu
na známé či neznámé adresáty, nechápu tak docela, jakou figurou mi berete dámu. Protoţe většinu
figur máte zablokovanou, domnívám se, ţe ve skutečnosti ţádáte, abych posunul Vašeho krále na c4
(Vaše jediná moţnost) — tuto úpravu jsem si dovolil provést a odpovídám svým dnešním tahem,
čtyřicátým šestým, kterým Vám beru královnu a zároveň dávám šach. Nyní uţ je Váš dopis jasnější.
Myslím, ţe teď lze jiţ nejposlednější tahy partie odehrát hladce a rychle. S upřímným pozdravem
Vardebedian  Vardebediane! Právě jsem dočetl Váš poslední dopis, který obsahoval bizarní
šestačtyřicátý tah, jímţ berete mou královnu na poli, na kterém nestojí uţ jedenáct dní. Trpělivými
výpočty jsem myslím dospěl ke zdroji Vašich omylů a nepochopení stávajících skutečností. Ze by Vaše
věţ stála na e4, je nemoţnost srovnatelná s existencí dvou totoţných sněhových vloček; pokud se
vrátíte zpátky k devátému tahu partie, uvidíte jasně, ţe věţ jsem Vám dávno vzal. Vlastně to byla
ona smělá obětní kombinace, která Vám rozervala střed a připravila Vás o obě věţe. Co pohledávají
na šachovnici nyní? Nabízím Vám k úvaze, ţe se stalo následující: Intenzita mých útoků a bleskových
výpadů kolem dvacátého druhého tahu Vás přivedla do stavu mírné zmatenosti a v úporné snaze udrţet
v té chvíli svou pozici jste přehlédl, ţe můj obvyklý dopis nepřichází, a místo toho jste táhl
vlastními figurami dvakrát, čímţ jste, přiznáte sám, získal poněkud nespravedlivou výhodu. To vše
uţ je za námi a pracně se vracet ve vlastních šlépějích by bylo obtíţné, ne-li nemoţné. Proto si
myslím, ţe nejlepší způsob, jak celou věc napravit, je poskytnout nyní i mně příleţitost táhnout
dvakrát. Spravedlnost je spravedlnost. Nejdřív tedy beru Vašeho střelce svým pěšcem. Tím zůstává
Vaše královna nepokryta a beru ji také. Myslím, ţe nyní můţeme ukončit poslední fáze bez problémů.
Se srdečným pozdravem Gossage  P.S.: Přikládám diagram, který přesně ukazuje, jak nyní šachovnice
vypadá, abyste se v koncovce trochu vyznal. Jak vidíte, Váš král je polapen, nechráněn a osamělý ve
středu pole. Hodně štěstí, G.

Gossagi! Dnes jsem obdrţel Váš poslední dopis, a i kdyţ byl poněkud nesouvislý, myslím, ţe chápu,
co Vás tak vyvedlo z míry. Z Vámi přiloţeného diagramu je zřejmé, ţe jsme posledních šest týdnů
hráli dvě zcela odlišné šachové partie — já podle naší korespondence a Vy spíš podle toho, jak
byste si přál, aby svět vypadal, neţ podle nějakého racionálního systému čí řádu. Tah jezdcem,
který se údajně ztratil v poště, by byl ve dvaadvacátém tahu nemoţný, jelikoţ figura v té chvíli
stála na kraji posledního sloupce a tah, který popisujete, by ji přenesl ze šachovnice na kávový
stolek. Co se týče toho, ţe bych Vám měl dovolit dva po sobě následující tahy za jeden údajně
ztracený v poště — jistě, dědku, ţertujete. Budu respektovat Váš první tah (berete mi střelce), ale
nemohu připustit druhý, a protoţe nyní jsem na řadě já, oplácím tím, ţe Vám beru dámu věţí. Vaše
tvrzení, ţe ţádné věţe nemám, ve skutečnosti neobstojí, jelikoţ ml stačí jen pohlédnout na
šachovnici, abych je spatřil, jak tam bystře a energicky poskakují. Konečně diagram toho, jak má
podle Vaší fantazie šachovnice vypadat, naznačuje velmi bohémský přístup ke hře, jak z grotesek
bratří Marxů, a i kdyţ je to zábavné, nesvědčí to o tom, ţe byste příliš pronikl do Nimcovičovy
knihy o šachu, kterou jste minulou zimu pronesl pod svetrem z veřejné knihovny; já Vás totiţ viděl.
Navrhuji, abyste prostudoval diagram, který přikládám, a příslušně upravil svou šachovnici, abychom
mohli dokončit partii aspoň s minimální přesností. Děkuji za ochotu Vardebedian  Vardebediane!
Nechtěje prodluţovat jiţ beztak dost zmatenou záleţitost (vím, ţe nedávná choroba zanechala Vaši
obvykle pevnou konstituci oslabenou a dezorientovanou a způsobila mírný rozchod se skutečným
světem, jak ho známe my), musím vyuţít této příleţitosti, abych rozmotal ten nepěkný propletenec,
neţ nenávratně dospěje ke kafkovskému závěru.

Kdybych byl věděl, ţe se nezachováte jako gentleman a nedovolíte mi vyrovnávající druhý tah, nebral
bych v šestačtyřicátém tahu pěšcem Vašeho střelce. Ve skutečnosti podle Vašeho diagramu jsou tyto
dvě figurky umístěny tak, ţe je to nemoţné, jeţto jsme vázáni pravidly světové šachové federace a
nikoli pravidly komise státu New York pro profesionální boxing. Aniţ pochybuji o upřímnosti Vašeho
záměru sebrat mou královnu, musím říci, ţe můţe skončit jedině katastrofou, budete-li si podle své
libovůle přisuzovat právo rozhodovat a začnete-li si hrát na diktátora a maskovat taktické omyly

dvojakostí a agresivitou — tento zvyk jste sám před několika měsíci odsoudil u světových politiků
ve svém článku “De Sade a pacifismus”. Protoţe naneštěstí hra pokračovala bez přestávky, nedokázal
jsem přesně vypočítat, na které pole byste měl postavit odcizeného jezdce, a navrhuji, abychom to
přenechali osudu. Prostě zavřu oči a postavím ho zpátky na šachovnici a přijmu kaţdé místo, na němţ
přistane Mělo by to naši partičku tro-chu okořenit, Můj sedmačtyřicátý tah: Moje věţ bere Vašeho
jezdce. S upřímným pozdravem Gossage  Gossagi! Jak podivný byl Váš poslední dopis! Dobře míněný,
souvislý, obsahující všechny prvky toho, co se v určitých referenčních skupinách pokládá za
komu-nikační efekt, a přesto celý prostoupený tím, co Jean-Paul Sartre s oblibou nazývá “nicota”. Z
dopisu přímo čiší hluboký pocit zoufalství, ţivě připomí-nající deníky, které občas zanechávali
polární badatelé umírající v Antarktidě, nebo dopisy německých vojáků od Stalingradu. Je
fascinující, jak se smysly hroutí, kdyţ narazí na občasnou nepříjemnou pravdu, a utrhnou se ze
řetězu, vidí faty morgány a stavějí pomyslnou zeď před náporem příliš děsivé reality! Ať je tomu
jak chce, milý příteli, strávil jsem právě větší část týdne pokusy vnést jakýsi řád do té hnilobné
snůšky šíleneckých alibi známé jako Vaše korespondence, ve snaze vyřešit záleţitosti tak, aby se
naše partie dala jednou provţdy dokončit. Vaše královna je pryč. Můţete se s ní rozloučit. Stejně
tak s oběma věţemi. Na jednoho střelce úplně zapomeňte, protoţe jsem ho vzal. Ten druhý je bezmocně
umístěn stranou od centra dění, takţe na něj nespoléhejte, nebo Vám to zlomí srdce. Co se týče
jezdce, o kterého jste naprosto regulérně přišel, ale kterého se odmítáte vzdát, umístil jsem ho na
jediné myslitelné pole, kde by se mohl objevit, čímţ jsem Vám poskytl nejneuvěřitelnější výjimku z
pravidel šachu od té doby, co Peršané před mnoha staletími tuto malou kratochvíli vynalezli. Jezdec
stojí na c7, a kdyţ seberete své vytrácející se myšlenkové schopnosti na tak dlouho, abyste
zhodnotil postavení na šachovnici, povšimnete si, ţe právě tato Vaše vzácná figura nyní brání
Vašemu králi v jediné ústupové cestě před mým dusivým vidlicovým sevřením. Je jen na místě, ţe Vaše
hrabivé úklady se obrátily v můj prospěch! Jezdec, který se vetřel zpátky do hry, torpédoval Vaši
koncovku! Táhnu královnou na b5 a ohlašuji mat v příštím tahu. Se srdečným pozdravem Vardebedian

Vardebediane! Neustálé napětí, plynoucí z Vašeho hájení řady otřesně beznadějných šachových
postavení, očividně pocuchalo křehký chod Vašeho psychického aparátu, kterému se jiţ uchopení jevů
reálného světa začíná vymykat z nikou. Nedáváte mi jinou moţnost neţ skončit náš zápas rychle a
milosrdně, sejmout z Vás tu tíhu dřív, neţ Vás trvale poznamená. Jezdec — ano, jezdec — na d6.
Šach. Gossage  Gossagi! Střelec na d5. Mat. Je mi líto, ţe jsem byl pro Vás příliš náročným
soupeřem, ale pokud Vás to utěší, několik místních šachových mistrů přišlo o rozum, kdyţ měli
příleţitost pozorovat mou techniku. Pokud si přejete odvetu, navrhuji, abychom zkusili Tvoření
slov, coţ je pro mě relativně nová zábava, v níţ bych snad nevyhrával tak snadno. Vardebedian
Vardebediane! Věţ na g8. Mat. Protoţe věřím, ţe v zásadě jste slušný člověk (jednoho dne nějaký
nový způsob psychoterapie potvrdí mé mínění), neţ bych Vás mučil s dalšími detaily svého matu,
přijímám s radostí Vaše pozvání ke hře na Tvoření slov. Vyndejte svou hrací desku. Protoţe jste
hrál v šáchách bílými a tudíţ jste měl výhodu prvního tahu (kdybych byl znal Vaše omezené
schopnosti, nabídl bych Vám větší handicap); budu teď začínat já. Sedm písmen, která jsem si právě
vytáhl, jsou O, A, E, J, N, R a Z — málo slibný galimatyáš, který snad zaručuje i té
nejpodezřívavější osobě, ţe jsem si písmena vytahoval poslepu. Naštěstí však moje rozsáhlá slovní
zásoba spolu s mou slabostí pro kuriozity mi umoţnily vnést etymologický řád do materiálu, který by
méně vzdělanému člověku připadal jak mišmaš. Moje první slovo je “ZANJERO”. Najděte si to ve
slovníku. Sloţte ho horizontálně s E na středním poli. Počítejte pozorně a nezapomeňte na
dvojnásobnou prémii za slovo při prvním tahu a padesátibodovou přiráţku za to, ţe jsem pouţil všech
sedmi písmen. Skóre je teď 116:0. Jste na tahu. Gossage

VZPOMÍNKY NA DVACÁTÁ LÉTA

Poprvé jsem přijel do Chicaga ve dvacátých letech, a to podívat se na boxerský zápas. Byl se mnou
Ernest Hemingway a oba jsme bydleli v tré-ninkovém táboře mistra světa Jacka Dempseyho. Hemingway
právě dokončil dvě povídky o profesionálním boxu a shodl jsem se s Gertrudou Steinovou, ţe sice
nejsou špatné, ale bude na nich ještě hodně práce. Dobíral jsem si Hemingwaye kvůli jeho
připravovanému románu a hodně jsme se nasmáli a uţili si spoustu legrace a pak jsme si navlékli
boxerské rukavice a on mi přerazil nos. Tu zimu jsme si s Alicí Toklasovou a s Picassem najali vilu
v jiţní Francii. Pracoval jsem tenkrát na knize, která mi připadala jako velký americký román, ale
byla vytištěna moc malým písmem, takţe jsem ji nedokázal dočíst. Vţdycky odpoledne jsem chodíval s
Gertrudou Steinovou po místních obchodech nakupovat staroţitnosti a pamatuji, jak jsem se jí jednou
zeptal, zda si myslí, ţe bych se měl stát spisovatelem. Tím typicky záhadným způsobem, který nás
všechny tak okouzloval, odpověděla: “Ne.” Pochopil jsem, ţe myslí ano, a příští den jsem odplul do
Itálie. Itálie mi hodně připomínala Chicago, zejména Benátky, protoţe v obou městech jsou kanály a
ulice jsou plné soch a katedrál od největších renesančních umělců. Ten měsíc jsme jeli do Picassova
ateliéru v Arles, které se dříve jmenovalo Rouen nebo Curych, dokud ho v roce 1589 za vlády Ludvíka
Vágního Fran-couzi nepřejmenovali. (Ludvík byl královský nemanţelský parchant ze šestnáctého
století a jednal tak prostě s kaţdým.) Picasso se právě tenkrát chystal zahájit éru, která se
později stala známou jako jeho “modré období”, ale Gertruda Steinová a já jsme k němu přišli na
kafe, takţe začal o deset minut později. To období trvalo čtyři roky, takţe těch deset minut
doopravdy tak moc neznamenalo. Picasso byl malý muţík, který si vynašel zvláštní způsob chůze;
kladl jednu nohu před druhou a říkal tomu “kroky”. Jeho roztomilým nápadům jsme se smáli, ale
koncem třicátých let byl fašismus na vzestupu, takţe toho k smíchu jinak moc nebylo. Velice pozorně
jsme s Gertrudou Steinovou zkoumali Pi-cassova nová díla a Gertruda Steinová byla toho názoru, ţe
“umění, všechno umění je prostě jen vyjádřením čehosi”. Picasso nesouhlasil a řekl: “Dejte mi
pokoj. Teď jím.” Já sám jsem cítil, ţe pravdu má Picasso. Skutečně jedl.

Picassův ateliér se lišil od Matissova v tom, ţe u Picassa byl nepořádek, zatímco Matisse měl
všechno úhledně srovnané. Je podivné, ţe ve skutečnosti tomu bylo naopak. V září toho roku dostal
Matisse objednávku, aby namaloval alegorii, ale vzhledem k nemoci jeho ţeny zůstala alegorie
nenamalována a

místo toho byla nakonec vytapetována. Pamatuji se na tyto události tak přesně, protoţe to bylo
těsně před onou zimou, neţ jsme se všichni přestěhovali do levného bytu v severním Švýcarsku, kde
občas zaprší a pak stejně náhle přestane. Španělský kubista Juan Gris přesvědčil Alici Toklasovou,
aby mu stála modelem pro zátiší, a ve svém typickém abstraktním chápání objektů začal roz-kládat
její tvář a tělo do základních geometrických obrazců, dokud nepřišla policie a nezarazila mu to.
Gris pocházel ze španělského venkova a Gertruda Steinová říkávala, ţe jen opravdový Španěl se
dokáţe chovat jako on; mluvil totiţ španělsky a někdy odjíţděl za svou rodinou do Španělska. Bylo
skutečně úţasné to sledovat. Pamatuji, jak jsme jednoho odpoledne seděli v homosexuálním baru v
jiţní Francii s nohama pohodlně opřenýma na stoličkách v severní Francii, kdyţ Gertruda Steinová
řekla: “Chce se mi zvracet.” Picassovi to připadalo velmi legrační a Matisse a já jsme to pochopili
jako signál, ţe máme odjet do Afriky. O sedm týdnů později jsme v Keni narazili na Hemingwaye. Byl
teď do bronzova opálený, měl plnovous a kolem očí a úst uţ se mu začínal rýsovat ten známý suchý
prozaický styl. Tady, na neprobádaném temném kontinentu, musel Hemingway vzdorovat okoralým rtům
aspoň tisíckrát. “Co novýho, Erneste?” zeptal jsem se. Začal rozkládat o smrti a dobrodruţství, jak
to dokázal jen on, a kdyţ jsem se probudil, měl uţ postavený tábor a seděl u velkého ohně a všem
nám připravoval moc dobré košer klobásky. Dobíral jsem si ho kvůli jeho novému plnovousu a moc jsme
se nasmáli a upíjeli koňak a pak jsme si navlékli boxerské rukavice a on mi přerazil nos. Ten rok
jsem jel podruhé do Paříţe, abych se tam setkal s hubeným, nervózním evropským skladatelem s orlím
profilem a pozoruhodně bystrýma očima, z něhoţ se měl jednou stát Igor Stravinskij a ještě později
jeho nejlepší přítel. Bydlel jsem v domě Mana Raye a několikrát k nám přišel na večeři Salvador
Dali a Dali se rozhodl uspořádat individuální výstavu, coţ se podařilo, a byl to obrovský úspěch,
protoţe na ni skutečně přišlo jenom jedno individuum, a byla to veselá a mírná francouzská zima.
Pamatuji, jak se jedné noci vrátil Scott Fitzgerald se svou ţenou Zeldou ze silvestrovského večírku
domů. Bylo to v dubnu. Poslední tri měsíce nepili nic kromě šampaňského a týden před návratem sjeli
ve slavnostním oblečení s limuzínou z třicetimetrového útesu do oceánu jen tak z hecu. Na
Fitzgeraldových bylo něco opravdového; jejich hodnoty byly hluboko zakořeněné. Byli to velice
skromní lidé, a kdyţ je později malíř Grant Wood přesvědčil, aby mu stáli modelem pro jeho slavný
obraz “Americká gotika”, pamatuji, jak jim to lichotilo. Zelda mi vyprávěla, ţe při kaţdém sezení
Scottovi padaly vidle,

V dalších pár letech jsem se se Scottem velice spřátelil a většina našich známých si myslela, ţe
zaloţil postavu hlavního hrdiny svého posledního románu na mně a ţe já jsem zaloţil svůj ţivotní
příběh na jeho předchozím románu a nakonec mě kvůli tomu jedna románová postava ţalovala. Scott měl
velké problémy s disciplínou, a třebaţe jsme všichni Zeldu zboţňovali, shodovali jsme se, ţe má
nepříznivý vliv na jeho práci, protoţe jeho produktivita klesla z jednoho románu ročně na občasný
kuchařský recept a řádku čárek. Konečně v roce 1929 jsme všichni odjeli společně do Španělska, kde
nás Hemingway představil Manoletovi, coţ byl citlivý, málem aţ zţenštilý člověk. Nosil přiléhavé
toreadorské kalhoty a někdy také pumpky. Manoleto byl doopravdy velký umělec. Měl takovou eleganci,
ţe kdyby se nebyl stal toreado-rem, mohl se klidně stát světoznámým účetním. Toho roku jsme si ve
Španělsku uţili spoustu legrace, cestovali jsme a psali a Hemingway mě vzal na lov tuňáků a já
chytil čtyři plné konzervy a moc jsme se nasmáli a Alice Toklasová se mě zeptala, jestli jsem
zamilovaný do Gertrudy Steinové, protoţe jsem jí věnoval sbírku básní, i kdyţ to byly básně od T.
S. Eliota, a já řekl, ţe ano, skutečně ji miluji, ale nikdy by to neklapalo, protoţe je na mě moc
inteligentní, a Alice Toklasová se mnou souhlasila a pak jsme si navlékli boxerské rukavice a
Gertruda Steinová mi přerazila nos.

TROCHU HLASITĚJI, PROSÍM

Chápejte, ţe máte co dělat s člověkem, který sfouknul ono pověstně nesrozumitelné dílo Plačky nad
Finneganem za jízdy na horské dráze v luna-parku, hravě proniknuv do nepochopitelných joyceovských
hříček navzdory kymácení tak zuřivému, ţe mi vytřáslo ze zubů stříbrné plomby. Chápejte také, ţe
patřím k těm několika málo vyvoleným, kteří v nabouraném buicku vystaveném v Muzeu moderního umění
okamţitě spatřili tu dokonalou harmonii světel a stínů, jíţ mohl Odilon Redon dosáhnout, kdyby se
byl vzdal křehké neurčitosti pastelů a místo toho pracoval se šrotovacím lisem. Kromě toho,
holenkové, jako člověk, jehoţ neuvěřitelná chápavost poprvé zařadila Godota do správné perspektivy
pro mnohé zmatené návštěvníky divadla, kteří se o přestávce táhli jako stádo foyerem, rozhořčeni,
ţe si udělali průvan v peněţence a vyplázli nějakému překupníkovi dlouhé peníze za slátaninu, v níţ
se nevyskytuje jediný slušný hit ani jediná oflitrovaná hopsanda, mohu klidně říci, ţe můj kontakt
se sedmi múzkami je zatraceně pevný. Přidejte k tomu skutečnost, ţe koncert pro osm současně
dirigovaných rádií v Obecní síni mě tak zmastil, ţe se pořád ještě občas, kdyţ všichni odejdou
spát, posadím se svým tranzistorákem do harlemského sklepa, kde si sjedem předpověď počasí a noční
zprávy a kde jednou zamlklý zemědělský nádeník jménem Jess, který v ţivotě nevkročil do školy,
zahrál závěrečný přehled stavu akcií s velkým citem. Byla to opravdová soda Konečně, aby nezůstalo
nejmenších pochyb, vemte v úvahu, ţe můj zjev je uţ součástí inventáře na happeninzích a premiérách
avantgardních filmů a ţe jsem častým přispěvatelem Světel a proudů, intelektuálního čtvrt-letníku
věnovaného nejnovějším výbojům kinematografie a sladkovodního rybaření. Jestliţe všechny tyto
zásluhy nestačí, abych měl právo na přezdívku Pepa Intoš, tak se, kámo, vzdávám. A přesto, navzdory
této ohromné vnímavosti, která ze mě kape jako cukr z melounu, jsem si nedávno uvědomil, ţe mám
kulturní Achillovu patu, která mi sahá aţ k zátylku. Začalo to jednoho dne letos v lednu, kdyţ jsem
postával v McGinnisově baru na Broadwayi, hltal kus nejtučnějšího tvarohového koláče na světě a
trpěl přitom provinilou, cholesterickou halucinací, ţe slyším, jak se mi aorta sráţí v hokejový
puk. Vedle mě stála omračující blondýna, vlnící se pod černou blůzičkou natolik provokativně, ţe by
udělala vlkodlaka i z mladého seminaristy. Ústředním tématem našeho vztahu v poslední čtvrthodině
bylo moje “mohla byste mi podat hořčici” navzdory několika pokusům z mé strany přejít tak trochu i
k činům. Skončilo to tím, ţe mi hořčici skutečně podala a já si musel trochu namazat na svůj koláč,
abych dokázal opravdovost své prosby.

“Vejce půjdou zřejmě nahoru,” odváţil jsem se konečně, napodobuje ledabylost člověka, který skupuje
velké korporace jen tak mimochodem. Nevě-dom si toho, ţe její přítel, jakýsi přístavní dělník,
právě vstoupil s laurelovsko-hardyovským načasováním a stojí přímo za mnou, podíval jsem se na ni
hladově ţádostivým pohledem a pamatuji, ţe jsem se stačil ještě blýsknout něčím chytrým o slavném
německém sexuologovi Kraft-Ebbingovi, neţ jsem ztratil vědomí. V příští chvíli jsem prchal po
ulici, abych unikl ostří jakéhosi kyje patřícího sicilskému bratranci té dívky, jenţ byl odhodlán
pomstít Její čest. Nalezl jsem útočiště v chladném přítmí kina krátkých filmů, kde jsem radikální
léčbou pomocí čtyř diazepamů uvedl svůj nervový systém do normálního stavu. Právě začínal hlavní
program. Ukázalo se, ţe je to cestopis o novoguinejském buši — téma soupeřící na ţebříčku mé
pozornosti s “Lišejníkovými formacemi” a “Jak ţijí tučňáci”. “Tito primitivní lidé,” duněl
komentátor, “jejichţ dnešní ţivot se v ničem neliší od ţivota člověka před milióny lety, zabíjejí
divoká prasata” — jejichţ ţivotní standard se zřejmě také nijak viditelně nezlepšil — “a večer sedí
kolem ohně a pantomimicky přehrávají lov uplynulého dne.” Pantomima. Udeřilo mě to s omračující
jasností. Tady byla slabina v mém kulturním brnění — sice jediná slabina, ale zato taková, která mě
pronásledovala od dětství, kdy němoherní provedení Gogolova Pláště se zcela vymklo mému chápání,
takţe jsem byl přesvědčen, ţe se prostě dívám na čtrnáct Rusů při tělocviku. Pantomima mi vţdy
zůstávala záhadou — záhadou, na kterou jsem raději zapomínal, protoţe mě přiváděla do rozpaků. Ale
zde byl tento nedostatek zas a k mému zármutku stejně velký jako kdy jindy. Nechápal jsem
frenetickou gestikulaci hlavního novoguinejského domorodce o nic víc, neţ jsem kdy pochopil Marcela
Marceaua v některé z těch drobných etud, které naplňují davy takovým bouřlivým nadšením. Zmítal
jsem se na sedadle, kdyţ ten amatérský divadelník z dţungle němě vzrušoval své primitivní
spoluobčany, aby nakonec shrábl do pracky plnou hrst peněţních poukázek od kmenových starších,
načeţ jsem se sklíčeně vyplíţil z biografu.

Toho večera jsem doma začal být svým nedostatkem posedlý. Byla to krutá pravda: navzdory mé přímo
šelmí hbitosti v jiných oblastech umělecké tvorby stačil jediný večer pantomimy, abych se ukázal v
pravém světle jako nenapravitelný buran — tupý, udivený a stejný kleštěnec jako jeho bratr vůl.
Začal jsem bezmocně zuřit, ale chytla mě křeč do stehna a musel jsem se posadit. Koneckonců,
uvaţoval jsem, jaký elementárnější způsob komunikace existuje? Proč je tato univerzální umělecká
forma nabitá významem pro kaţdého kromě mne? Zkusil jsem znovu bezmocně zuřit a tentokráte se mi to
povedlo, ale bydlím v tiché čtvrti, takţe se u mě za pár minut zastavili dva brunátní delegáti
místního policejního okrsku, aby mě informovali, ţe za bezmocné zuření můţu dostat pět set dolarů
pokuty, šest měsíců vězení nebo

obojí. Poděkoval jsem jim a vzal jsem šipku do postele, kde moje snaha zaspat vlastní zrůdnou
nedokonalost vyústila v osm hodin nočního děsu, jaký bych nepřál Makbethovi.

Další děsivý důkaz mé neschopnosti v oblasti pantomimy se objevil uţ za pár týdnů. Dostal jsem dva
volné lístky do divadla — jako odměnu za to, ţe jsem před čtrnácti dny v rozhlasovém programu
správně identifikoval, ţe zpívá Mama Yancey. První cena byl luxusní automobil značky Bentley. Ve
vzrušené snaze se okamţitě dovolat k diskţokejovi jsem vyskočil nahý z vany. Uchopil jsem sluchátko
mokrou rukou, zatímco druhou jsem se snaţil vypnout rádio. Odrazil jsem se od stropu a světla na
kilometry daleko pohasla, jako tenkrát, kdyţ popravovali vraha Lepkého na elektrickém křesle. Můj
druhý oblet kolem lustru přerušila otevřená zásuvka sekretáře z doby Ludvíka XV., na kterou jsem
narazil hlavou, přičemţ jsem to chytil zlaceným kováním přes ústa. Krvavé znamení na tváři, jeţ
nyní vypadala, jako by ji někdo orazítkoval rokokovým sekáčkem na sušenky, a boule velikosti
pštrosího vejce na hlavě ovlivnily jasnost mých myšlenek, takţe jsem skončil aţ druhý za paní Sleet
Mazurskou a nucen zapomenout na své sny o bentleym, musel jsem se spokojit s párem volňásků na
večer moderního tyátru. To, ţe na programu byl světově proslulý mim, zchladilo mé nadšení na
teplotu polární přikrývky, leč doufaje, ţe překonám kletbu, rozhodl jsem se jít. Nedokázal jsem si
smluvit schůzku s ţádnou dívkou na pouhých šest týdnů dopředu, a tak jsem dal druhý lístek jako
spropitné svému myči oken Larsovi, letargickému manuálovi s vnímavostí Čínské hladové zdi. Nejdříve
si myslel, ţe ta malá oranţová kartička je jedlá, ale kdyţ jsem mu vysvětlil, ţe za ni můţe
navštívit večer pantomimy — jednu z mála podívaných s výjimkou ohně, které snad mohl porozumět —
vřele mi poděkoval. Večer v den představení jsme oba — já ve svém dlouhém operním plášti a Lars se
svou brašnou — důstojně vystoupili z útrob městského taxíku, vešli do divadla a vznešeně dokráčeli
ke svým sedadlům, kde jsem prostudoval program a dozvěděl se s určitou nervozitou, ţe prvním číslem
je malá němá kra-tochvíle nazvaná Výlet s piknikem. Začalo to, kdyţ na jeviště vstoupil drobounký
muţík v kuchyňsky bílém nalíčení a v přiléhavém černém trikotu. Běţné oblečení na piknik — já sám
ho měl na sobě na pikniku v Central Parku minulý rok, a s výjimkou pár dospívajících nespokojenců,
kteří to pochopili jako signál, aby mi přepočítali obsah peněţenky, si ho nikdo ani nepovšiml. Mim
nyní začal rozkládat výletní deku a mne se okamţitě zmocnil starý zmatek. Buď rozkládal výletní
deku, anebo dojil malou kozu. Pak si velmi sloţitě zouval boty, aţ na to, ţe si nejsem jistý,
jestli to byly jeho boty, protoţe jednu z nich vypil a druhou poslal poštou do Pittsburghu. Říkám
“Pittsburgh”, ale ve skutečnosti je obtíţné pantomimicky znázornit pojem Pittsburghu, a kdyţ na to
teď myslím, mám pocit, ţe vlastně vůbec neznázorňoval Pittsburgh, ale muţe,

který projíţdí s golfovým vozíkem otáčivými dveřmi — nebo moţná dva muţe rozebírající rotačku. Jak
to souvisí s piknikem, mi uniká. Mim se pak začal pro-bírat neviditelnou sbírkou předmětů
obdélníkového tvaru, bezpochyby těţkých, moţná něčím, jako je úplné vydání Encyclopaedia
Britannica, které zřejmě vytahoval z piknikového košíku, i kdyţ podle toho, jak je drţel, to také
mohl být Budapešťský smyčcový kvartet, svázaný do kozelců a s roubíky v ústech. Tou dobou, k
překvapení všech sedících poblíţ, jsem zjistil, ţe se jako obvykle pokouším pomáhat mimovi vyjasnit
detaily jeho scénky tím, ţe hlasitě hádali, co přesně dělá. “Polštář... velký polštář. Podniká?
Vypadá to jako poduška...” Tato dobře míněná iniciativa nezřídka rozruší skutečné milovníky němého
divadla a povšiml jsem si při takových příleţitostech tendence diváků sedících poblíţ projevovat
nejrůznějšími formami svůj neklid, od významného pokašlávání aţ po medvědí záhlavec, který jsem
jednou obdrţel na divadelním večírku klubu ţen v domácnosti. Při této příleţitosti mě obstaroţní
dáma, připomínající postavu nepraktického učitele z románu Washingtona Irvinga, přetáhla bleskově
lorňonem přes klouby a doprovodila to napomenutím: “Uber, vole.” Pak se jí mě zţelelo a
vysvětlovala mi s pomalou, trpělivou výslovností člověka, který oslovuje vojáka po bombovém šoku,
ţe mim se nyní humorně vyrovnává s různými překáţkami, které tradičně ztěţují ţivot výletníkům — s
mravenci, deštěm a zapomenutým otvíračem lahví, který je vţdy dobrý na zasmání. Dočasně osvícen
jsem se otřásal smíchy při představě člověka postiţeného nepřítomností otvírače lahví a ţasl jsem
nad jejími nekonečnými moţnostmi.

Nakonec začal mim foukat sklo. Buď foukal sklo, anebo tetoval všechny studenty Columbijské
univerzity. Vypadalo to jako všichni studenti Columbijské univerzity, ale mohl to být i muţský sbor
— nebo diatermální přístroj — či jakýkoli velký, vyhynulý čtvernoţec, často obojţivelný a obvykle
býloţravý, jehoţ zkamenělé pozůstatky jsou nalézány aţ na severu v Arktidě. Tou dobou se uţ
obecenstvo popadalo smíchy za břicho nad těmi kousky na jevišti. Dokonce i nechápavý Lars si utíral
slzy smíchu z tváře svou stěrkou na okna. Ale pro mě to bylo beznadějné; čím více jsem se pokoušel,
tím méně jsem rozuměl. Zmocnila se mě poraţenecká únava a já si zul mokasíny a zaříz jsem to. Kdyţ
jsem se probral, přely se právě dvě uklízečky na balkóně o klady a zápory zánětu kloubů.
Vzpamatoval jsem se v matném světle jevištních světel, utáhl jsem si kravatu a odebral se do
Rikerovy restaurace, kde jsem s hamburgrem a čokoládovým koktejlem neměl vůbec ţádné potíţe, co se
týče jejich významu, a poprvé tohoto večera jsem ze sebe shodil břímě provinilosti. Aţ do dnešního
dne zůstávám kulturně nedokonalý, ale pracuji na tom. Pokud někdy spatříte na pantomimě estéta,
který vraští čelo, vrtí se a mumlá si pro

sebe, přijďte mě pozdravit — ale musí to být na začátku představení; nechci uţ být nikým obtěţován,
jakmile usnu.

VELKÝ ŠÉF

Seděl jsem v kanceláři, čistil hlaveň osmatřicítky a přemýšlel, odkud se vynoří příští případ. Být
soukromým detektivem se mi líbí, a i kdyţ mi občas někdo zmasíruje dásně automobilovým heverem,
sladká vůně prachů to všechno vynahrazuje. Nemluvě o holkách, mém menším koníčku, který stavím
těsně před dýchání. Proto, kdyţ se dveře mé kanceláře rozletěly a dovnitř vstoupila dlouhovlasá
blonděna jménem Heather Butkissová a sdělila mi, ţe je pornomodelka a potřebuje mou pomoc, moje
slinné ţlázy přeřadily na trojku. Měla na sobě minisukni a přiléhavý svetr a její postava opisovala
mnoţinu parabolických křivek, schopných způsobit srdeční zástavu u tura chrochtavého. “Co pro tebe
můţu udělat, zlato?” “Chci, abyste mi někoho našel.” “Nezvěstná osoba? Zkusilas policii?” “Ne tak
docela, pane Lupowitzi.” “Říkej mi Kaisere, zlato. Dobrá, tak co je to za kšeft?” “Bůh.” “Bůh?”
“Ano, Bůh. Stvořitel, Základní princip, Prapříčina všech věcí, Všemohoucí. Chci, abyste mi Ho
našel.” Přišlo za mnou do kanceláře uţ pěkných pár cvoků, ale kdyţ má cvok postavu jako ona,
posloucháte ho. “Proč?” “To je moje věc, Kaisere. Vy mi Ho jen najdete.” “Je mi líto, zlato. Káplas
na nepravýho.” “Ale proč?” “Pokud neznám všechna fakta...,” řekl jsem a vstal. “Dobrá, dobrá,”
řekla a kousla se do spodního rtu. Narovnala si šev punčochy čistě jen pro mé potěšení, ale já v té
chvíli nehodlal na nic skočit. “Tak si vyloţme karty, zlato.” “No, pravda je — já ve skutečnosti
nejsem pornomodelka.” “Ne?” “Ne. A taky se nejmenuji Heather Butkissová. Jmenuji se Claire
Rosenzweigová a studuji filozofii na Vassarově univerzitě. Historii evropského myšlení a tyhle
věci. V lednu mám odevzdat referát O západním náboţenství. Všechny ostatní holky odevzdají z toho
předmětu spekulativní práce. Ale já chci vědět najisto. Profesor Grebanier říkal, ţe jestli to
někdo zjistí s určitostí, má tu přednášku v kapse. A táta mi slíbil mercedes, kdyţ budu mít samé
výborné.”

Otevřel jsem balíček lucky strikes a balíček ţvýkaček a dal si jednu od kaţdého. Její příběh mě
začínal zajímat. Rozmazlená studentka. Vysoké IQ a tělo, s kterým jsem se chtěl seznámit blíţ. “Jak
Bůh vypadá?” “Nikdy jsem Ho neviděla.” “No tak jak víš, ţe existuje?” “To musíte zjistit vy.” “No
výborně. Takţe nevíš, jak vypadá? Ani kde Ho mám začít hledat?” “Ne. Vlastně ne. I kdyţ mám
podezření, ţe je všude: Ve vzduchu, v květině, ve vás i ve mně — i v téhle ţidli.” “Aha.” Takţe
byla panteistka. V duchu jsem si to poznamenal a řekl jsem, ţe to pro ni zkusím — za stovku denně,
výdaje plus schůzku na večeři. Usmála se a řekla, ţe to bere. Sjeli jsme spolu výtahem dolů. Venku
se začínalo stmívat. Moţná Bůh existuje a moţná ne, ale někde v tomhle městě je určitě spousta
frajerů, kteří se mi budou pokoušet zabránit, abych to zjistil. Moje první stopa byl rabín Itzhak
Wiseman, místní kazatel, který mi dluţil protisluţbu za to; ţe jsem vypátral, kdo mu maţe vepřové
sádlo na klobouk. Věděl jsem, ţe je něco v nepořádku, jakmile jsem promluvil, protoţe dostal
strach. Pořádný strach. “Samozřejmě ţe existuje víš kdo, ale já nesmím ani vyslovit Jeho jméno,
aniţ by mě stihl trest nejkrutější. Vlastně jsem nikdy nepochopil, proč je někdo tak háklich kvůli
tomu, ţe se vysloví jeho jméno.” “Dostal ses někdy k Němu?” “Já? Děláš si legraci? Jsem rád, kdyţ
se dostanu za svými vnoučaty.” “Tak jak můţeš vědět, ţe existuje?” “Jak to můţu vědět? Co je to za
otázku? Copak bych mohl dostat takovýhle oblek za pouhých čtrnáct dolarů, kdyby tam nahoře nikdo
nebyl? No, sáhni si na ten gabardén — jak bys mohl pochybovat?” “Ţádný jiný důkazy nemáš?” “No a co
je podle tebe Starý zákon? Sekaná? Jak si myslíš, ţe Mojţíš vyvedl izraelský lid z Egypta? Ţe jen
zazpíval a zatancoval? Věř mi, Rudý moře nerozdělíš jen tak nějakým šmejdem z obchodního domu. Na
to potřebuješ moc.” “Takţe je tvrdý, co?” “Jo. Jako skála. Člověk by si myslel, ţe po tolika
úspěších bude o hodně milejší.” “Jak to, ţe toho o Něm tolik víš?” “Protoţe my jsme ti vyvolení.
Stará se o nás líp neţ o Svý ostatní děti, coţ bych s Ním taky rád jednou probral.” “Co Mu platíte
za to, ţe jste vyvolení?”

“Neptej se.” Tak takhle to bylo. Ţidům šlo s Bohem o pěkný balík. Byl to ten starý čachr s
ochranou. Za určitou cenu se o ně staral. A podle toho, jak rabín Wiseman mluvil, tak je ţdímal
pěkně. Sed jsem do taxíku a dojel do Dannyho kulečníkové herny na Desáté avenue. Vedoucí byl malý
slizký chlapík, kterého jsem neměl rád. “Je tu Chicago Phil?” “Kdo to chce vědět?” Chytil jsem ho
za klopy a přitom mu sedřel trochu kůţe. “Tak co, blbečku?” “Je vzadu,” změnil postoj. Chicago
Phil. Padělatel, bankovní lupič, gorila a zapřisáhlý ateista. “Ten chlap nikdy neexistoval,
Kaisere. To je na rovinu. Je to velký podfuk. Ţádný Velký šéf není. Je to syndikát. Z větší části
sicilský, zbytek mezinárodní. Ale ţádný skutečný šéf tam není. Snad aţ na papeţe.” “Rád bych se s
papeţem setkal.” “To se dá zařídit,” mrknul na mi. “Říká ti něco jméno Claire Rosenzweigová?” “Ne.”
“Heather Butkissová?” “Moment, počkej. Jasně. To je ta odbarvená blondýna s velkým předstihem z
Radcliffu.” “Z Radcliffu? Říkala mi z Vassarovy.” “Tak to lţe. Učí na Radcliffu. Nějaký čas měla
pletky s jedním filozofem.” “S panteistou?” “Ne. Pokud se pamatuju, byl to empirista. Nebezpečnej
chlap. Naprosto odmítal Hegela a jakoukoli dialektickou metodologii.” “Takový to byl ptáček.” “Jo.
Býval bubeníkem v jazzovém triu. Pak se zbláznil do logickýho pozitivismu. Kdyţ s tím neuspěl,
zkusil pragmatismus. Naposled jsem slyšel, ţe ukrad fůru peněz, aby moh chodit na schopenhauerovské
přednášky na Columbii. Mafie po něm jde — anebo po jeho učebnicích, aby je mohli roz-prodat.”
“Díky, Phile.” “Dej si říct, Kaisere. Nikdo tam nahoře není. Je tam prázdno. Přece bych nemoh
udávat všechny ty falešný šeky a odírat společnost, jak to dělám, kdy-bych jen na vteřinku moh
rozpoznat nějaký autentický smysl Bytí. Vesmír Je čistě fenomenologický. Není tam nic věčnýho. Je
to všechno beze smyslu.” “Kdo vyhrál pátý dostih v Aquaductu?” “Svatý Jezulátko.”

Dal jsem si pivo a O‟Rourkeho a pokoušel se srovnat si to všechno v hlavě, ale nedávalo to ţádný
smysl. Sokrates spáchal sebevraţdu — alespoň se to tvrdilo. Kristus byl zavraţděn, Nietzsche se
zcvoknul. Jestli tam nahoře opravdu Někdo byl, tak tedy zatraceně nechtěl, aby se o tom někdo
dozvěděl. A proč lhala Claire Rosenzweigová ohledně Vassarovy univerzity? Mohl mít Descartes
pravdu? Je vesmír dualistický? Anebo uhodil hřebík na hlavičku Kant, kdyţ postuloval Boţí existenci
na morálním základě? Ten den jsem povečeřel s Claire. Deset minut po tom, co jsem zaplatil účet,
jsme byli v posteli a, kamarádi, své evropské myšlení si můţete klidně nechat. Provozovala takové
gymnastické kousky, které by vyhrály zlatou na olympiádě v Tokiu. Potom leţela vedle mě s
rozpuštěnými světlými vlasy na polštáři. Naše nahá těla byla stále ještě spojena. Kouřil jsem a
zíral na strop. “Claire, co kdyţ měl Kierkegaard pravdu?” “Co tím chceš říct?” “Co kdyţ člověk
nikdy doopravdy nemůţe vědět? Jenom věřit.” “To je absurdní.” “Nebuď tak racionální.” “Nikdo není
racionální, Kaisere.” Zapálila si cigaretu. “Jen prostě nezačínej s ontologií. Ne v téhle chvíli.
Nesnesla bych to, kdybys na mě zkoušel ontologii.” Byla rozrušená. Nahnul jsem se k ní, políbil ji
a pak zazvonil telefon. Zvedla sluchátko. “Je to pro tebe.” Na druhé straně se ozval hlas serţanta
Reeda z oddělení vraţd. “Nehledal jste Boha?” “Jo.” “Všemohoucí bytost? Velkou jednotu, Stvořitele
všehomíra? Prapříčinu všech věcí?” “Správně.” “Někdo, kdo odpovídá tomu popisu, se právě objevil v
márnici. Uděláte nejlíp, kdyţ sem hned přijedete.” Byl to skutečně On a soudě podle toho, jak Ho
zřídili, to byla profesionální práce. “Byl mrtvý, kdyţ Ho přivezli.” “Kde jste Ho našli?” “Ve
skladišti na Delanceyově.” “Nějaké stopy?” “Byla to práce existencialisty. Tím jsme si jisti,”
“Podle čeho?”

“Ten nahodilý způsob, jakým to bylo provedeno. Zdá se, ţe vrah nepostupoval podle ţádného plánu.
Momentální impuls.” “Zločin z vášně?” “Uhodl jste. Coţ znamená, ţe jste podezřelý, Kaisere.” “Proč
já?” “Na komisařství všichni dobře vědí, jaký máte vztah k Jaspersovi.” “To ze mě ještě nedělá
vraha.” “Ještě ne, ale podezřelého.” Venku na ulici jsem natáh vzduch do plic a znovu jsem si
všechno přebral. Dojel jsem taxíkem do Newarku, vystoupil a došel zbývající blok k Giordiniho
italské restauraci. Tam, u zadního stolu, seděla Jeho Svatost. Byl to doopravdy papeţ. Seděl tam s
dvěma frajerama, který jsem uţ viděl na půl tuctu policejních předváděček. “Posaďte se,” vzhlédl od
svých špaget. Nastavil mi prsten. Věnoval jsem mu svůj nejkouzelnější úsměv, ale prsten jsem
nepolíbil. Jeho to znepokojilo a mě potěšilo. Jedna nula pro mě, “Dáte si špagety?” “Ne, děkuji,
Vaše Svatosti. Ale vy klidně jezte.” “Nic? Ani salát?” “Před chvílí jsem jedl.” “Jak chcete, ale
dělají tu skvělou salátovou zálivku. Ne jako ve Vatikánu, kde se člověk za celý rok pořádně
nenají.” “Přejdu přímo k věci, pontifiku. Hledám Boha.” “Jste na správné adrese.” “Takţe On
existuje?” To jim všem připadalo hrozně zábavné a rozesmáli se. Grázl vedle mě řekl: “To je
legrace. Ten chytrý chlapeček chce vědět, jestli On existuje.” Posunul jsem si ţidli, abych se
pohodlněji usadil, a přišlápl jsem mu malíček. “Promiň.” Ale zuřil. “Jasně ţe existuje, Lupowitzi,
ale já jsem jediný, kdo s ním komunikuje. Mluví pouze mým prostřednictvím.” “Proč zrovna tvým,
kámo?” “Protoţe mám červený šaty.” “Tenhle ohoz?” “Jen se neošklíbej. Kaţdý ráno vstanu, natáhnu si
červený kvádro a najednou jsem velký zvíře. Je to všechno v těch šatech. Uznej, kdybych chodil v
dţínsech a manšestrovým saku, tak bych si v náboţenství ani neškrt.” “Takţe je to podfuk. Ţádný Bůh
neexistuje.” “To já nevím. Ale co na tom záleţí? Prachy jsou to dobrý.”

“Nemáš někdy strach, ţe ti ty červený šaty nevrátěj včas z čistírny a najednou budeš jako kaţdý
jiný?” “Nechávám si čistit expres. Ta jistota za těch pár centů navíc stojí.” “Říká ti něco jméno
Claire Rosenzweigová?” “Jasně. Je na katedře fyziky v Bryn Mawru.” “Fyziky říkáš? Díky.” “Za co?”
“Za odpověď, pontifiku.” Chytil jsem taxík a hnal se přes most George Washingtona zpátky. Cestou
jsem se zastavil v kanceláři a rychle si ověřil pár údajů. Na cestě do Claiřina bytu jsem všechny
kousky sloţil a poprvé do sebe zapadaly. Kdyţ jsem tam přijel, byla v průhledné noční košilce a
zdálo se, ţe ji něco trápí. “Bůh je mrtev. Byla tu policie. Hledají tě. Myslí si, ţe to udělal
nějaký existencialista.” “Kdepak, zlato. Bylas to ty.” “Coţe? Nedělej si legraci, Kaisere.”
“Udělalas to ty.” “Co to říkáš?” “Ty, zlato. Ţádná Heather Butkissová ani Claire Rosenzweigová, ale
doktorka Ellen Shepherdová.” “Odkud znáš moje jméno?” “Profesorka fyziky na Bryn Mawru Vůbec
nejmladší vedoucí katedry na univerzitě. Na zimním fakultním plesu ses zabouchla do jazzovýho
muzikanta, který lítá aţ po krk ve filozofii. Je ţenatý, ale to ti nebránilo. Pár nocí v posteli a
uţ to připadá jako láska. Jenţe to nefunguje, protoţe něco se postaví mezi vás. Bůh. Víš, zlato, on
věřil nebo alespoň chtěl, ale ty s tím svým pěkným vědeckým mozečkem jsi musela mít naprostou
jistota.” “Ne, Kaisere. Přísahám.” “Takţe jsi předstírala, ţe studuješ filozofií, protoţe to ti
poskytlo příleţitost, jak odstranit určité překáţky. Sokrata jsi se zbavila dost snadno, ale po něm
přišel Descartes, tak jsi vyuţila Spinozu, aby ses zbavila Descarta, ale Kant ti na to neskočil,
takţe ses ho musela zbavit taky.” “Nevíš, co říkáš.” “Z Leibnize jsi nadělala fašírku, ale to ti
nestačilo, protoţe jsi věděla, ţe jestli někdo uvěří Pascalovi, tak je s tebou konec, takţe Pascal
musel jít také z cesty, ale tam jsi udělala chybu, protoţe jsi uvěřila Martinu Buberovi. Jenţe
Buber, zlato, byl měkkota. Věřil v Boha, takţe ses musela zbavit Boha sa-motného.” “Kaisere, ty ses
zbláznil!”

“Ale ne, miláčku. Vydávala ses za panteistku a to ti k Němu získalo přístup — pokud On existoval,
jako ţe ano. Sel s tebou k Shelbymu na večírek, a kdyţ se Jason nedíval, tak jsi Ho zabila.” “Kdo
má k sakru být Shelby a Jason?” “Co na tom záleţí? Ţivot je uţ beztak dost absurdní.” “Kaisere,”
řekla a celá se najednou rozechvěla. “Přece mě nedáš zavřít?” “Ale ano, miláčku. Kdyţ odprásknou
Nejvyšší bytost, někdo si to odnést musí.” “Ach, Kaisere, mohli bychom utéct spolu. Jen my dva.
Mohli bychom na filozofii zapomenout. Usadit se a třeba se pustit do sémantiky.” “Je mi líto,
zlato. Z toho nic nebude.” Slzy se jí řinuly z očí. Začala stahovat ramínka noční košilky a
najednou tam přede mnou stála nahá Venuše, jejíţ celé tělo jako by říkalo: Vezmi si mě — jsem tvá.
Venuše, jejíţ pravá ruka čechrala mé vlasy, zatímco levá uchopila pětačtyřicítku a drţela mi ji za
zády. Vypálil jsem ránu ze své osmatřicítky dřív, neţ mohla stisknout spoušť, a ona upustila
revolver a nevěřícně se zhroutila. “Jak jsi to mohl udělat, Kaisere?” Slábla rychle, ale podařilo
se mi k ní proniknout ještě včas. “Manifestace univerza jako komplexní myšlenka o sobě v protikladu
k existenci uvnitř či vně opravdového Bytí je ve své podstatě konceptuální nicotou či Nicotou ve
vztahu k jakékoli abstraktní formě trvale jsoucího, budoucího či byvšího a nepodléhá zákonům hmoty
ani pohybu ani myšlení vztahujícímu se k nehmotnému nebo k neexistenci objektivního Bytí či
subjektivní jinosti.” Byla to hutná myšlenka, ale myslím, ţe ji pochopila, neţ zemřela.

ZAMYŠLENÍ NAD PARAPSYCHICKÝMI JEVY

Nemůţe být pochyb o tom, ţe neviditelný svět existuje. Problém je, jak daleko je to ze středu města
a do kdy mají otevřeno. Nevysvětlitelné události se dějí neustále. Jeden člověk vidí duchy. Jiný
slyší hlasy. Třetí se probudí a zjistí, ţe běhá v parku. Kdo z nás někdy v ţivotě nepocítil na
zátylku ledově studenou ruku, kdyţ byl právě sám doma? (Díkybohu, já ne, ale jsou tací.) Co se
skrývá za těmito záţitky? Anebo před nimi, kdyţ uţ jsme u toho? Je pravda, ţe někteří lidé dokáţí
předvídat budoucnost nebo komunikovat s duchy? A je po smrti pořád ještě moţné se vysprchovat?
Všechny tyto otázky o parapsychických jevech jsou naštěstí zodpovězeny v právě vydávané knize Baf!
od doktora Osgooda Mulforda Twelga, známého parapsychologa a profesora ektoplazmy na Columbijské
univerzitě. Doktor Twelge uspořádal pozoruhodnou historii nadpřirozených událostí, která pokrývá
celý rozsah parapsychických jevů, od přenosu myšlenek aţ k bizarnímu záţitku dvou bratrů bydlících
na protilehlých místech zeměkoule, z nichţ jeden se vykoupal a druhý byl najednou čistý. Následují
ukázky nejslavnějších případů doktora Twelga i s jeho komentářem.

Zjevení

16. března 1882 se pan J. C. Dubbs probudil uprostřed noci a spatři] svého bratra Amose, který
zemřel před čtrnácti lety, jak sedí v patách postele a škube husu. Dubbs se bratra zeptal, co tu
pohledává, a bratr mu řekl, ať si nedělá starosti, ţe je mrtvý a je ve městě jenom na víkend. Dubbs
se bratra zeptal, jaké je to “na onom světě”, a bratr řekl, ţe je to trochu jako v Clevelandu.
Řekl, ţe se vrátil, aby předal Dubbsovi zprávu, která zněla, ţe nosit k tmavomodrému obleku
prouţkované ponoţky je velký omyl. V té chvíli vstoupila sluţka a spatřila Dubbse, jak mluví s
“beztvarým, mléčným obláčkem”, který jí prý připomínal Amose Dubbse, aţ na to, ţe vypadal o trochu
líp. Nakonec duch vyzval Dubbse, ať si s ním zazpívá árii z Fausta, kterou oba přednesli s velkým
zanícením. Kdyţ začalo svítat, prošel duch stěnou, a Dubbs, pokoušeje se ho následovat, si přerazil
nos.

Toto se zdá být klasický případ fenoménu zjevení, a pokud se Dubbsovi dá věřit, vrátil se duch
znovu, načeţ paní Dubbsová vzlétla ze ţidle, vznášela se dvacet minut nad jídelním stolem a pak
spadla do omáčky. Je zajímavé, ţe duchové mají tendenci provádět neplechy, kterou A. F. Childe,
britský mystik, připisuje jejich výraznému komplexu méněcennosti z toho, ţe jsou mrtví.

“Zjevení” jsou často spojována s osobami, jejichţ skon byl neobvyklý. Například Amos Dubbs zemřel
za tajemných okolností, kdyţ ho jeden farmář omylem zasel mezi turíny.

Bloudění duší

Pan Albert Sykes líčí následující záţitek: Seděl jsem s přáteli a pojídali jsme sušenky, kdyţ vtom
jsem náhle ucítil, jak má duše opouští mé tělo a jde si zatelefonovat. Z nějakého důvodu zavolala
Moscowitzovu laminátovou společnost. Pak se má duše vrátila do mého těla a seděla tam asi tak
dvacet minut, doufajíc, ţe nikdo nenavrhne, aby se hrály šarády. Kdyţ se téma rozhovoru přeneslo na
investiční fondy, odplula duše znovu a začala se toulat po městě. Jsem si jistý, ţe se šla podívat
na Sochu svobody a pak navštívila veřejnou nahrávku rozhlasové show v Rádio City Music Hall. Potom
zašla do Bennyho biftekové restaurace a udělala tam účet na šedesát osm dolarů. Pak se moje duše
rozhodla vrátit do mého těla, ale za ţivého boha nemohla sehnat taxi. Nakonec se vydala po Páté
avenue a přišla domů právě včas na půlnoční zprávy. Poznal jsem, ţe se mi vrací do těla, protoţe
jsem pocítil náhlý závan chladu a pak najednou nějaký hlas řekl: “Jsem zpátky. Podal bys mi ty
rozinky?” Tento jev se mi od té doby přihodil několikrát. Jednou moje duše odjela na víkend do
Miami a jednou ji zatkli v obchodním domě Macy, kdyţ nezaplatila za kravatu. Počtvrté naopak moje
tělo opustilo mou duši, ale zašlo si jen na masáţ a hned se zas vrátilo.  Odplouvání duší bylo
velice běţné kolem roku 1910, kdy údajně velký počet “duší” bloudil bezcílně po Indii a hledal
americký konzulát. Tento jev je velice podobný převtělování, tedy procesu, v němţ se nějaká osoba
náhle odhmotní a zhmotní se na úplně jiném místě světa. Není to špatný způsob, jak cestovat, i kdyţ
se obvykle musí čekat půl hodiny na zavazadla. Nejúţasnější případ převtělení se přihodil siru
Arthurovi Nurneyovi, který zmizel se slyšitelným mlasknutím, právě kdyţ se koupal, a náhle se
objevil v houslové sekcí Vídeňské filharmonie. Zůstal tam jako první houslista sedmadvacet let,
přestoţe uměl zahrát jedině “Kočka leze dírou”, a zmizel náhle jednoho dne uprostřed Mozartovy
symfonie “Jupiter”, načeţ se objevil v posteli vedle Winstona Churchilla.

Předtuchy

Pan Fenton Allentuck popisuje následující prorocký sen: Šel jsem spát o půlnoci a zdálo se mi, ţe
hraju karty s talířem paţitky. Náhle se sen změnil a já

spatřil svého dědečka, jak se na něj řítí náklaďák uprostřed ulice, kde dědeček tančil valčík s
krejčovskou pannou. Pokoušel jsem se vykřiknout, ale kdyţ jsem otevřel ústa, ozvala se jen
zvonkohra, a nákladní auto mého dědečka přejelo. Probudil jsem se celý zpocený, rozběhl se do
dědečkova domu a zeptal se ho, jestli má v úmyslu jít tančit valčík s krejčovskou pannou. Dědeček
řekl, ţe samozřejmě ne, i kdyţ uvaţuje o tom, ţe se převleče za pasáčka, aby obelstil nepřátele.
Ulevilo se mi a vrátil jsem se domů, ale později jsem se dozvěděl, ţe dědeček uklouzl na obloţeném
chlebíčku s kuřetem a spadl z jednoho staršího newyorského mrakodrapu.  Prorocké sny jsou příliš
běţné, neţ aby se daly odbýt jako pouhá shoda okolností. V tomto případě sní muţ o smrti
příbuzného, ke které skutečně dojde. Kaţdý takové štěstí nemá. J. Martinez z Kennebunkportu ve
státu Maine snil o tom, ţe vyhrál na dostizích. Kdyţ se probudil, zjistil, ţe pluje v posteli na
širém moři.

Trans

Sir Hugh Swiggles, známý skeptik, líčí zajímavý záţitek ze seance: Navštívili jsme domov madame
Reynaudové, která je věhlasným médiem. Bylo nám řečeno, abychom se posadili kolem stolu a vzali se
za ruce. Pan Weeks se nedokázal přestat pochechtávat a madame Reynaudová ho vzala po hlavě
aba-kusem. Zhaslo světlo a madame Reynaudová se pokusila spojit s manţelem paní Marpleové, který
zemřel v opeře, kdyţ se mu vznítil plnovous. Následuje doslovný přepis: PANÍ MARPLEOVÁ: Co vidíte?
MÉDIUM: Vidím muţe s modrýma očima a šaškovským kloboučkem. PANÍ MARPLEOVÁ: To je můj manţel!
MÉDIUM: Jmenuje se... Robert. Ne... Richard... PANÍ MARPLEOVÁ: Quincy. MÉDIUM: Quincy! Ano, to je
ono! PANÍ MARPLEOVÁ: Co ještě vidíte? MÉDIUM: Je holohlavý, ale obyčejně má hlavu pokrytou listím,
aby si toho nikdo nevšiml. PANÍ MARPLEOVÁ: Ano! To je přesné! MÉDIUM: Z nějakého důvodu drţí
předmět... vepřovou kýtu. PANÍ MARPLEOVÁ: Tu jsem mu dala k výročí sňatku! Můţete ho přimět, aby
promluvil? MÉDIUM: Promluv, duchu. Mluv. QUINCY: Claire, tady Quincy. PANÍ MARPLEOVÁ: Ach, Quincy!
Quincy!

QUINCY: Jak dlouho se nechává kuře v troubě, kdyţ ho chci upéct? PANÍ MARPLEOVÁ: Ten hlas! Je to
on! MÉDIUM: Všichni se soustřeďte. PANÍ MARPLEOVÁ: Quincy, zacházejí tam s tebou slušně? QUINCY:
Ujde to, aţ na to, ţe trvá čtyři dny, neţ mi tu vyčistí šaty. PANÍ MARPLEOVÁ: Quincy, stýská se ti
po mně? QUINCY: Co? Ach, ech, jasně. Jasně, holka. Uţ musím běţet... MÉDIUM: Ztrácím ho Mizí mi...
Tato seance podle mého názoru vyhovovala nejpřísnějším poţadavkům věrohodnosti, s nepatrnou
výjimkou gramofonu, který byl nalezen pod šaty madame Reynaudové. Nemůţe být pochyb o tom, ţe
určité události, zaznamenané při seancích, se opravdu staly. Kdo by si nepamatoval na slavnou
příhodu u Sybil Serenská, kdyţ její zlatá rybka zazpívala “Mám rytmus v těle” — oblíbenou melodii
jejího nedávno zesnulého synovce? Ale spojení s mrtvými je přinejlepším obtíţné, protoţe většina
zesnulých odmítá mluvit, a ti, kteří mluví, dělají strašné drahoty, neţ se dostanou k věci. Autor
na vlastní oči skutečně viděl stůl, jak se zvedá ze země, a doktor Joshua Fleagle z Harvardovy
univerzity se zúčastnil seance, kde se stůl nejen zvedl, ale omluvil se a odešel nahoru spát.

Jasnovidectví

Jedním z nejzáhadnějších případů jasnovidectví je případ věhlasného řeckého média Achilla Londose.
Londos si uvědomil, ţe má “zvláštní schopnost” uţ v deseti letech, kdyţ dokázal pouze tím, ţe se
vleţe v posteli soustřeďoval, vyrazit svému otci falešný chrup z úst. Kdyţ byl manţel sousedky tři
týdny nezvěstný, Londos poradil, aby se podívali do trouby, kde byl muţ nalezen, jak plete svetr.
Londos se dokázal soustředit na tvář nějaké osoby a vyvolat její podobu na svitku obyčejného
barevného kinofilmu, i kdyţ se mu zřejmě nikdy nepodařilo někoho přimět, aby se na snímku usmíval.
V roce 1964 byl povolán, aby pomáhal policii v pátrání po düsseldorfském škrtiči, zločinci, který
na prsou oběti vţdy zanechával pečenou tresku. Londos jenom přičichl ke kapesníku a dovedl policii
k Siegfriedu Lenzovi, údrţbáři ve škole pro nedoslýchavé krocany Lenz přiznal, ţe je oním škrtičem,
a slušně poţádal, aby mu vrátili kapesník. Londos je jen jedním z mnoha lidí s nadpřirozenými
schopnostmi. C. N. Jerome, médium z Newportu ve státu Rhode Island, tvrdí, ţe dokáţe uhodnout
jakoukoli kartu, kterou si myslí veverka.

Předpovědi

Konečně se dostáváme k Aristonidovi, hraběti ze šestnáctého století, jehoţ předpovědi dodnes
ohromují a matou i ty největší skeptiky. Typickými příklady jsou: “Dva národy budou válčit, ale jen
jeden vyhraje.” (Odborníci se domnívají, ţe se pravděpodobně jedná o rusko-japonskou válku
1904—1905 — neuvěřitelná předpověď, uváţíme-li, ţe byla učiněna v ro-ce 1540.) “Jeden člověk v
Istanbulu si dá vyčistit klobouk, kterýţ bude zničen.” (V roce 1860 si Abu Hamid, vojevůdce Otoman.
ské říše, poslal brigadýrku do čistírny, odkud se vrátila s fleky.) “Vidím velkého ducha, který
jednoho dne vynalezne pro lidstvo kus oděvu, jenţ se bude nosit přes kalhoty jako ochrana při
vaření. Bude se mu říkat zastará nebo záděra.” (Aristonidis měl samozřejmě na mysli zástěru.) “Ve
Francii se vynoří velký vůdce. Bude velmi malý a způsobí obrovskou kalamitu.” (Tato předpověď se
týkala buď Napoleona, nebo Marcela Lumeta, trpaslíka z osmnáctého století, který zosnoval spiknutí
za účelem pomazání Voltaira béarnaiskou omáčkou.) “V Novém světě vznikne místo jménem Kalifornie a
člověk jménem Woody Allen se proslaví.” (Nepotřebuje vysvětlení.)

DĚVKA Z MENZY

Kdyţ je člověk soukromým detektivem, naučí se časem důvěřovat svému instinktu. Proto také kdyţ do
mé kanceláře vešla tetelící se hrouda rosolovitého tuku jménem Word Babcock a vyloţila karty na
stůl, měl jsem uvěřit chladnému mrazení, které mi začalo stoupat po páteři. “Kaiser?” řekl.
,,Kaiser Lupowitz?” “Tak to stojí na mé detektivní licenci,” přiznal jsem. “Musíte mi pomoct.
Vydírají mě. Prosím vás!” Třásl se jako sólový zpěvák v rumba bandu. Přistrčil jsem mu přes stůl
sklenici a láhev ţitné whisky, kterou mívám po ruce pro nelékařské účely. “Co kdybyste se uklidnil
a vyprávěl mi o tom.” “Ne-neřeknete to mé ţeně?” “Vysypte to, Worde. Nemůţu vám nic slíbit.”
Pokusil si nalít sklenici, ale cvakání skla o sklo bylo slyšet přes celou ulici a většina whisky
skončila na jeho botách. “Pracuju rukama,” řekl. “Jsem mechanik. Vyrábím a opravuju kulihrášky.
Víte — takové ty malé hračičky, co dávají elektrickou ránu, kdyţ si s někým potřesete rukou.” “No
a?” “Jsou oblíbené u spousty úředníků. Zvlášť na Wall Street.” “Přejděte k věci.” “Hodně cestuju.
Znáte, jaký to je — samota. Ach ne to, co myslíte. Pochopte, Kaisere, v podstatě jsem intelektuál.
Jasně, člověk si můţe najít koček, kolik chce. Ale opravdu chytrý ţenský — ty se ze dne na den tak
snadno najít nedají.” “Pokračujte.” “No, doslechl jsem se o jedné mladé dívce. Osmnáct leť.
Studentka. Za určitý peníz přijde k vám do bytu a diskutuje o jakémkoli předmětu — Proust, Yeats,
antropologie. Výměna názorů. Chápete, kam mířím?” “Ne tak docela.” “No, moje ţena je skvělá, to
zase ano. Ale nechce se mnou diskutovat o Poundovi. Nebo o Eliotovi. Kdyţ jsem si ji bral, tak jsem
to nevěděl. Pochopte, Kaisere, potřebuju ţenské, které by mě duševně inspirovaly. A jsem za to
ochotný zaplatit. Nechci ţádný trvalý vztah — chci rychlý intelektuální záţitek, a pak chci, aby to
děvče zase odešlo. Prokrista, Kaisere, jsem šťastně ţenatý člověk.” “Jak dlouho to trvá?”

“Šest měsíců. Kdykoli se mě zmocní ta touha, zavolám Flosii. Je to bordelmamá s doktorátem ze
srovnávací literatury. A ona mi pošle intelektuálku, chápete?” Tak tohle byl jeden z těch frajerů,
co létej na doopravdy chytrý ţenský. Bylo mi toho ubohýho kořena líto. Napadlo mě, ţe musí
existovat spousta dalších chudáků, kteří jsou ve stejné situaci, vyhladovělí po trošce
intelektuální komunikace a ochotní za ni vypláznout majlant. “A teď vyhroţuje, ţe to poví mé ţeně,”
řekl, “Kdo?” “Flossie. Měli odposlouchávací zařízení v mém pokoji v motelu. Mají nahráno na
magnetofonu, jak diskutuji o Eliotově Pusté zemi a Stylech radikální vůle od Susan Sontagové a jak
se pak pouštím do hlubokomyslných problémů. Chtějí deset táců nebo jdou za Carlou. Kaisere, musíte
mi pomoct! Carla by umřela, kdyby se dozvěděla, ţe mě tady nahoře, nevzrušuje.” Byl to ten starý
trik s holkama na telefonu. Slyšel jsem nějaké pověsti, ţe hoši z kriminálky jsou na stopě něčemu,
v čem se veze skupina vzdělaných ţen, ale dosud se nehnuli z místa. “Zavolejte Flossii.” “Coţe?”
“Vemu váš případ, Worde. Ale beru padesát dolarů za den plus výdaje. Budete muset opravit spoustu
kulihrášků.” “Deset táců to nebude, tím jsem si jist,” řekl s úsměvem, zvedl sluchátko a vytočil
číslo. Vzal jsem od něj telefon a mrkl jsem na něj. Začínal se mi zamlouvat. Za pár vteřin se ozval
v telefonu sametový dívčí hlas a já řekl, co chci. “Doslechl jsem se, ţe byste mi mohla zařídit
hodinku dobrého popovídání.” “Jistě, zlato. Co máte na mysli?” “Rád bych si promluvil o
Melvillovi.” “O Bílé velrybě anebo o kratších románech?” “V čem je rozdíl?” “V ceně. To je všechno.
Přiráţka za symbolismus.” “Kolík mě to bude stát?” “Padesát, za Bílou velrybu moţná stovku.
Nechcete srovnávací diskusi — Melvilla a Hawthorna? To by se dalo zařídit za stovku.” “Beru to,”
řekl jsem a dal jí číslo pokoje v hotelu Plaza. “Chcete blondýnu nebo brunetu?” “Nechám se
překvapit,” řekl jsem a zavěsil.

Oholil jsem se a při kafi jsem si přelít příručku literárních synopsí pro univerzity. Ani ne za
hodinu se ozvalo zaklepání na dveře. Otevřel jsem a stála

tam mladá rusovláska, napasovaná v kalhotách jako dva kopečky vanilkové zmrzliny. “Ahoj. Já jsem
Sherry.” Opravdu se vyznaly v tom, jak vyjít vstříc zákazníkovým fantaziím. Rovné dlouhé vlasy,
koţená brašnička, stříbrné náušnice, ţádný makeup. “Překvapuje mě, ţe tě nikdo nezastavil, kdyţ
chodíš takhle oblečená do hotelu,” řekl jsem. “Hotelový detektiv obyčejně dokáţe íntelektuálku
poznat.” “Pětka ho zmákne.” “Začneme?” řekl jsem a ukázal na gauč. Zapálila si cigaretu a pustila
se rovnou do toho. “Myslím, ţe bychom pro začátek mohli chápat Billy Buda jako Melvillovo
ospravedlňování boţích čest lidem, n’est-ce pas?” “Je ale zajímavé, ţe ne v miltonovském smyslu.”
Blufoval jsem. Chtěl jsem vědět, jestli na to skočí. “Ne. Ztracený ráj postrádá pesimistickou
substrukturu.” Skočila. “Pravda, pravda. Boţe, máš pravdu,” zamumlal jsem. “Domnívám se, ţe
Melville znovu vyzvedl nevinnost v naivním, a přesto velmi promyšleném smyslu — souhlasíš?” Nechal
jsem ji pokračovat. Bylo jí sotva devatenáct, ale uţ si pěstovala otrlou prohnanost pravé
pseudointelektuálky. Sypala ze sebe plynule myšlenky, ale bylo to všechno mechanické. Kdykoli jsem
vyslovil nějakou hypotézu, předstírala vzrušení: “Ach, ano, Kaisere. Ano, miláčku, to je hluboké.
Platonické chápání křesťanství — proč jsem na to nepřišla dřív?” Mluvili jsme asi hodinu a pak
řekla, ţe uţ musí jít. Vstala a já jí dal stováka. “Díky, zlato.” “Tam, odkud přišla, je jich
daleko víc.” “Co se tím pokoušíš říct?” Vzbudil jsem v ní zvědavost. Znovu se posadila. “Co kdybych
chtěl — třeba večírek?” řekl jsem. “Jaký večírek?” “Dejme tomu, ţe bych chtěl, aby mi dvě děvčata
vysvětlovala generativní gramatiku Noama Chomského najednou.” “No teda.” “Jestli se ti to
nezamlouvá...” “Musel by ses dohodnout s Flossií,” řekla. “Bylo by to drahý.” Nastal čas přitáhnout
šrouby. Vytáhl jsem odznak soukromého detektiva a informoval ji, ţe spadla klec. “Coţe!” “Jsem
čmuchal, miláčku, a rozebírat Melvilla za peníze je paragraf 802. Můţeš slíznout pálku.”

“Ty mizero!” “Radši mi všechno pověz, miláčku. Leda ţe bys to radši vyprávěla v kanceláři vrchního
literárního kritika Alfreda Kazina, a myslím si, ţe by ho to moc nepotěšilo.” Rozplakala se.
“Neshazuj mě, Kaisere,” řekla. “Potřebovala jsem prachy na dokončení doktorské dizertace. Nedali mi
stipendium. Dvakrát za sebou. Ach, boţe.” Začalo se to z ní hrnout — celá historie. Výchova v
snobské čtvrti. Letní tábory socialistů, Brandeisova univerzita. Takových děvčat jsou k vidění
tisíce, jak stojí ve frontě před Dramatickým klubem a Poetickou kavárnou nebo si poznamenávají
“Ano, velice pravdivé!” na okraj stránky nějaké kníţky o Kantovi. Jenomţe někde v minulosti sešla
tahle dívka ze správné cesty. “Potřebovala jsem prachy. Jedna přítelkyně mi vyprávěla, ţe zná
jednoho ţenáče, co nemá dvakrát geniální manţelku. Byl blázen do Blakea a jeho ţena to nemohla
zmáknout. Řekla jsem jasně, za peníze si s ním o Blakeovi promluvím. Ze začátku jsem byla nervózní.
Hodně jsem toho jen předstírala. Jemu to bylo jedno. Přítelkyně říkala, ţe je takových víc. Ach,
nezbás jsi mě poprvý. Jednou mě chytli, jak čtu Literární revui v zaparkovaném autě, a jednou mě
perlustrovali a prohledali v Divadle poezie. Do třetice to opravdu schytám.” “Tak mě zaved za
Flosií.” Kousla se do rtu a řekla: “Hunterovo univerzitní knihkupectví je jen zástěrka.” “Ano?” “Je
to jako s těmi tajnými sázkovými kancelářemi, co mají vepředu na oko holičství. Uvidíš.” Rychle
jsem zavolal na komisařství a pak jsem jí řekl: “Dobrá, zlato. Jsi volná. Ale neopouštěj město.”
Vděčně se ke mně naklonila. “Můţu ti sehnat fotky, jak kritik Dwight Macdonald předčítá ze svého
díla.” “Někdy jindy.” Vešel jsem do Hunterova univerzitního knihkupectví. Prodavač, mladý muţ s
vnímavýma očima, ke mně přistoupil. “Čím poslouţím?” zeptal se. “Hledám bibliofilské vydání Reklamy
na vlastní osobu od Normana Mailera. Doslechl jsem se, ţe autor si nechal vytisknout pro nejbliţší
přátele několik tisíc výtisků se zlatou ořízkou.” “Musím se podívat,” řekl. “Máme terminál
informačního systému v Mailerově domě.” Zmrazil jsem ho pohledem. “Posílá mě Sherry,” řekl jsem.
“Ach, v tom případě jděte dozadu,” odpověděl. Stiskl knoflík. Celá jedna stěna knih se otevřela a
já vešel jako obětní beránek do toho rušného doupěte neřesti, které patřilo Flosii.

Červené textilní tapety a viktoriánský nábytek udávaly tón. Bledé, nervózní dívky v brýlích s
černými obroučkami a rovně zastřiţenými vlasy polehávaly na pohovkách a provokativně listovaly v
Penguinově edicí klasiků. Blondýna se širokým úsměvem na mě mrkla, ukázala k pokoji nahoře a řekla:
“Moderní poezie. Wallace Stevens, co?” Ale nešlo jen o intelektuální záţitky — ty holky kšeftovaly
i s emocionálními. Dozvěděl jsem se, ţe za padesátku se můţu “seznámit bez opravdového sblíţení”.
Za stovku by vám děvce půjčilo desky s nahrávkami Bartóka, navečeřelo by se s vámi a pak byste ji
mohli sledovat, jak proţívá nával úzkosti. Za sto padesát jste mohli v rádiu poslouchat stanici
náročného posluchače na velmi krátkých vlnách ve společnosti dvojčat. A za tři stovky bylo
kompletní menu: Hubená ţidovská bruneta by předstírala, ţe vás sbalí v Muzeu moderního umění, dá
vám přečíst svoji dizertační práci, ve snobském podniku vás zatáhne do vášnivé hádky o Freudově
názoru na ţeny a pak spáchá sebevraţdu podle vašeho vlastního vkusu — pro některé muţské je to
dokonalý večer. Výborný kšeft. Skvělé město, ten New York. “A co vidíte?” ozval se za mnou hlas.
Otočil jsem se a zjistil, ţe stojím tváří v tvář funkčnímu zakončení osmatřicítky. Můj ţaludek je
zvyklý na ledacos, ale tentokrát udělal kotrmelec dozadu. Byla to skutečně Flossie. Hlas byl
tentýţ, ale Flossie byl muţský. Jeho tvář bylá zakrytá maskou. “Nebudete tomu věřit,” řekl, “ale
nejsem ani promovaný. Vyhodili mě za špatný prospěch.” “Proto nosíte tu masku?” “Vymyslel jsem
sloţitý plán, jak se zmocnit The New York Review of Books, ale znamenalo to, ţe bych se musel
vydávat za kritika Lionela Trillinga. Odjel jsem do Mexika na operaci. V Juarezu je jeden doktor,
který dělá lidem Trillingův obličej — za určitou cenu. Něco se nepovedlo. Po operaci jsem vypadal
jako básník Wystan H. Auden, ale hlas jsem měl jako spisovatelka Mary McCarthyová. Tenkrát jsem se
vydal na dráhu zločinu.” Začal jsem rychle jednat, neţ stačil stisknout spoušť. Vrhl jsem se
dopředu, přetáhl jsem ho loktem přes bradu, a kdyţ padal dozadu, vyrval jsem mu pistoli. Dopad na
zem jako pytel kameni. Kdyţ se objevila policie, pořád ještě pofňukával. Dobrá práce, Kaisere,”
řekl serţant Holmes. “Aţ s tímhle chlápkem skončíme, chce si s ním popovídat FBI Nějaká menší
záleţitost s hazardními hrací a glosovanou kopií Dantova Pekla. Odveďte ho, chlapci.” Později toho
večera jsem vyhledal svou starou známou jménem Gloria. Byla to blondýna. Promovala s vyznamenáním.
Jediný rozdíl byl v tom, ţe vystudovala tělesnou výchovu. Přišlo to vhod.

KDYBY BYLI lMPRESIONISTÉ DENTISTY

(Fantazie s přenášením temperamentů)  Drahý Theo! Coţ se mnou ţivot nikdy nebude zacházet slušně?
Tonu v zoufalství. V hlavě mi tak buší! Paní Schwimmerová mě ţaluje, protoţe jsem jí udělal můstek,
jak jsem to cítil, a ne tak, aby se hodil do těch jejích směšných úst! Ano! Nemůţu pracovat na
objednávku jako obyčejný řemeslník! Dospěl jsem k názoru, ţe její můstek musí být obrovský a
zvlněny, plný divokých, explozivních zubů, vyráţejících všemi směry jako plamenné jazyky! A paní
Schwimmerová se rozčiluje, protoţe jí můstek nepadne do úst! Je tak pitomě šosácká, ţe bych jí
nejraději jednu vrazil! Pokusil jsem se jí tam vsadit protézu, ale trčí ven jako křišťálový lustr.
Přesto mi připadá nádherná. A paní Schwimmerová tvrdí, ţe nemůţe kousat! Co je mi do toho, jestli
můţe kousat nebo ne! Theo, já uţ to takhle moc dlouho nevydrţím! Nabídl jsem Cézannovi, aby se mnou
sdílel ordinaci, ale on je starý a nemocný a neudrţí instrumenty, které se mu musí přivazovat k
zápěstí, jenţe pak mu zase chybí přesnost, a jakmile se někomu dostane do úst, zvyráţí víc zubů,
neţ jich zachrání. Co mám dělat? Vincent  Drahý Theo! Tenhle týden jsem dělal nějaké rentgenové
snímky, které mi připadaly dobré. Viděl je Degas a nelíbily se mu! Říkal, ţe kompozice je špatná.
Všechny kazy jsou prý nakupené v levém dolním rohu. Vysvětloval jsem mu, ţe ústa paní Slotkinové
tak opravdu vypadají, ale on si nedal říct! Prohlásil, ţe rámy jsou odporné, ţe mahagon je na to
prý moc masivní. Kdyţ odešel, roztrhal jsem ty snímky na kusy! Jako by to nestačilo, pokoušel jsem
se o kořenový kanálek u paní Wilmy Zardisové, ale uprostřed práce na mě přišla deprese. Najednou
jsem si uvědomil, ţe kořenové kanálky pro mě nejsou to pravé! Zrudnul jsem a začala se mi točit
hlava. Vyběhl jsem z ordinace ven na vzduch, kde se aspoň dalo dýchat! Nevím, co se dělo příštích
pár dní, ale probudil jsem se na pobřeţí. Kdyţ jsem se vrátil, seděla paní Zardisová pořád ještě v
křesle. Dokončil jsem tu práci z pocitu povinnosti, ale nedokázal jsem se přinutit ji podepsat.
Vincent  Drahý Theo!

Zase jednou potřebuji peníze. Vím, jak strašně Tě to musí obtěţovat, ale na koho se můţu obrátit?
Potřebuji peníze na materiál! Pracuji teď téměř výhradně se zubařským hedvábím, hodně přitom
improvizuji a výsledky jsou vzrušující. Boţe! Nezbyl mi ani halíř na novokain! Dneska jsem
vytrhával řezák a musel jsem místo anestézie předčítat pacientovi Theodora Dreisera. Pomoz!
Vincent  Drahý Theo! Rozhodl jsem se sdílet ordinaci s Gauguinem. Je to dobrý dentista,
specializuje se na můstky a zřejmě si mě velmi oblíbil. Vyjadřoval se velice po-chvalně o mé práci
na panu Jay Greenglassovi. Jestli se pamatuješ, plomboval jsem mu dolní sedmičku, ale pak se mi ta
plomba znelíbila a chtěl jsem ji zase vytáhnout Greenglass se zatvrzele bránil a dostalo se to aţ k
soudu. Šlo o právnický problém, kdo je vlastníkem té plomby. Na radu svého advokáta jsem
Greenglasse chytře ţaloval o celý zub a pak jsem se spokojil s plombou. Někdo ji viděl, jak se
povaluje v koutě ordinace, a chce ji vystavit! Dokonce se uţ mluví o retrospektivní výstava!
Vincent  Drahý Theo! Myslím, ţe byla chyba dávat se dohromady s Gauguinem. Je to nevyrovnaný
člověk. Pije kloktadlo ve velkých dávkách. Kdyţ jsem ho z toho obvinil, zmocnila se ho zuřivost a
strhl mi diplom ze zdi. V klidnější chvíli jsem ho přesvědčil, abychom šli plombovat zuby do
přírody. Pracovali jsme na louce obklopeni zelení a zlatem. Udělal korunky slečně Angele Tonnatové
a já udělal provizorní plombu panu Louisi Kaufmanovi. Tak jsme si tam společně pracovali na
čerstvém vzduchu. Řady zářivě bílých zubů na slunečním světle! Pak zafoukal vítr a odvál panu
Kaufmanovi tupé do křovin. Kaufman se po něm vrhl a shodil všechny Gauguinovy instrumenty na zem.
Gauguin přičítal vinu mně a pokusil se mě udeřit, ale omylem strčil do pana Kaufmana, a ten se
posadil na turbinovou vrtačku. Pan Kaufman proletěl bleskově kolem mě a vzal slečnu Tonnatovou s
sebou. Následkem toho, Theo, mi advokátní firma Rifkin, Rifkin, Rifkin a Melzter nechala obstavit
příjmy. Pošli, co můţeš. Vincent  Drahý Theo!

Toulouse-Lautrec je nejsmutnějším člověkem na světě. Ze všeho nejvíc touţí stát se velkým
(dentistou a talent skutečně má, ale je příliš malý, aby dosáhl pacientům do úst, a příliš hrdý,
aby se na něco postavil. S rukama nad hlavou slepě tápe kolem rtů svých pacientů a včera, kdyţ
chtěl nasadit paní Fittelsonové

korunky, umístil jí je na bradu. Další novinky jsou, ţe můj starý přítel Monet odmítá pracovat na
čemkoli kromě velikých, převelikých úst a Seurat, který je velice náladový, si vyvinul metodu
čištění jednoho zubu po druhém, dokud nevytvoří to, čemu říká “plná, čistá ústa”. Je v tom určitá
architektonická solidnost, ale je to skutečně dentistické dílo? Vincent  Drahý Theo! Zamiloval jsem
se. Minulý týden přišla Claire Memlingová na pravidelnou preventivní prohlídku. (Poslal jsem jí
lístek se zprávou, ţe uţ uplynulo půl roku od její poslední prohlídky, i kdyţ jsou to teprve čtyři
dny.) Theo, ona mě dohání k šílenství! Jsem zdivočelý touhou! Ten skus! Nikdy jsem takový skus
neviděl! Její zuby do sebe přesně zapadají! Ne jako u paní Itkinové, která má dolní chrup o dva
centimetry před horním, takţe její předkus připomíná vlkodlaka! Ne! Claiřiny zuby se stisknou a
zapadnou do sebe! Kdyţ se stane něco takového, poznáš, ţe Bůh doopravdy existuje! A přitom zase
není přespříliš dokonalá! Není tak bezchybná, aby byla nezajímavá. Má mezeru mezi dolní devítkou a
jedenáctkou. O desítku přišla v dospívání. Najednou, bez sebemenšího varování se jí začala kazit.
Ten zub se dal odstranit celkem snadno (vlastně jí vypadl během řeči) a uţ nikdy nebyl nahrazen.
“Nic by nemohlo nahradit desítku dole. Byl to víc neţ zub, byl to do té doby celý můj ţivot.” O tom
zubu uţ se pak v její dospělosti zřídkakdy mluvilo, a myslím, ţe se mnou o něm byla ochotná mluvit
jen proto, ţe mi věří. Ach, Theo, já ji miluji. Díval jsem se jí dnes do úst a najednou jsem byl
zase jako nervózní medik a padaly mi tam tampóny a zrcát-ka. Pak jsem ji objal a ukázal jí, jak se
správně čistí zuby. Ten malý sladký hlupáček byl zvyklý drţet kartáček nehybně a pohybovat hlavou
ze strany na stranu. Příští čtvrtek Jí dám rajský plyn a poţádám Ji, aby se za mě provdala.
Vincent  Drahý Theo! Opět jsme se s Gauguinem chytli a on odjel na Tahiti. Právě trhal zub, kdyţ
jsem ho vyrušil. Opíral se kolenem panu Natu Feldmanovi o hrudník a kleštěmi svíral jeho pravou
horní stoličku. Došlo k obvyklému zápasu a já jsem naneštěstí právě v tom okamţiku vešel a zeptal
se Gauguina, jestli neviděl můj plstěný klobouk. Gauguin ztratil koncentraci, povolil sevření zubu
a Feldman té chvilkové nepozornosti vyuţil, vyskočil z křesla a prchl z ordinace. Gauguin byl úplně
nepříčetný! Drţel mi hlavu pod rentgenem celých deset minut a několik dalších hodin jsem nedokázal
mrknout oběma očima současně. Teď jsem sám. Vincent

Drahý Theo! Vše je ztraceno! A dnes měl být ten velký den. Chtěl jsem poţádat Claire, aby si mě
vzala, a byl jsem trochu nervózní. Vypadala nádherně ve svých bílých organtýnových šatech, v
slaměném kloboučku a s ustupujícími dásněmi. Jak seděla v křesle se sondou v ústech, rozbušilo se
mi srdce. Chtěl jsem být romantický. Ztlumil jsem světlo a pokoušel se přejít v konverzaci k
rozverným tématům. Oba jsme si dali trochu rajského plynu. Kdyţ se mi zdálo, ţe nastala pravá
chvíle, podíval jsem se jí přímo do očí a řekl: “Vypláchněte, prosím.” A ona se rozesmála! Ano,
Theo! Smála se mí a pak se rozzlobila! “To si myslíte, ţe bych si před takovým člověkem, jako jste
vy, vypláchla? To se povedlo!” Řekl jsem: “Prosím, vy mě nechápete.” Ona řekla: “Chápu vás aţ moc
dobře! Nikdy bych si nevypláchla před nikým kromě diplomovaného zubního lékaře! Kdyţ si jen
pomyslím, ţe bych si vypláchla tady! Nesahejte na mě!” A potom s pláčem utekla. Theo! Já chci
umřít! Kdyţ vidím svou tvář v zrcadle, nejraději bych ji neviděl. Neviděl! Doufám, ţe se máš dobře.
Vincent  Drahý Theo! Ano, je to pravda. To ucho, co je na prodej v obchodě se ţertovnými předměty
bří Fleischmanů, je moje. Asi to byla hloupost, ale chtěl jsem minulou neděli poslat Claire dárek k
narozeninám a všude měli zavřeno. Ach, boţe. Někdy lituji, ţe jsem neposlechl otce a nestal se
malířem. Není to moc vzrušující, ale aspoň je to pravidelný ţivot. Vincent

HROZBA LÉTAJÍCÍCH TALÍŘŮ

Neidentifikovaných létajících objektů, kterým se také říká UFO, jsou zase jednou plné noviny a je
za pět minut dvanáct, abychom tomuto jevu věnovali váţnou pozornost. (Ve skutečnosti je deset minut
po osmé, takţe marné nejen pár minut zpoţdění, ale ještě ke všemu jsem hladový.) Aţ dosud byl celý
problém létajících talířů povětšinou spojován s podivíny nebo cvoky. Pozorovatelé těchto jevů
vlastně často připouštějí, ţe patří k oběma skupinám. Přesto však vytrvalá pozorování zodpovědných
osob nedávno přinutila velitelství letectva Spojených států a vědeckou obec přezkoumat jejich
doposud skeptický postoj a přidělit na vyčerpávající studii o těchto jevech částku dvou set dolarů.
Otázka zní: Existuje něco tam venku? A pokud ano, mají paprsko-mety? Moţná ţe ne všechna UFO budou
mimozemského původu, ale odborníci se shodují, ţe jakékoli zářící letadlo doutníkového tvaru
schopné stoupat kolmo vzhůru rychlostí dvacet tisíc kilometrů za sekundu by vyţadovalo takový druh
údrţby a takové svíčky, jaké jsou dostupné pouze na planetě Pluto. Pokud tyto objekty pocházejí
skutečně z jiné planety, pak civilizace, která je zkonstruovala, musí být o milióny let
pokročilejší neţ naše. Buď to, anebo mají pekelné štěstí. Profesor Leon Specimen předpokládá ve
vesmíru existenci civilizace, která je pokročilejší neţ naše přibliţně o čtvrt hodiny. Má pocit, ţe
tím jsou její obyvatelé oproti nám ve velké výhodě, protoţe nemusí tolik spěchat na schůzky. Doktor
Brackish Menzies, který pracuje jako pozorovatel na hvězdářské observatoři Mount Wilson anebo je na
pozorování v psychiatrické sanatoři Mount Wilson (dopis není jasný), tvrdí, ţe poutníkům,
cestujícím rychlostí blíţící se rychlosti světla, by trvalo mnoho miliónů let, neţ by se k nám
dostali dokonce i z nejbliţšího slunečního systému, a soudě podle toho, co se hraje na Broadwayi,
by takový výlet stěţí stál za to. (Cestovat rychleji neţ světlo není moţné a rozhodně to není
ţádoucí, protoţe člověku neustále ulétává klobouk.) Je zajímavé, ţe podle moderních astronomů je
vesmír konečný. To je velice příjemná myšlenka — zvláště pro lidi, co si nikdy nemůţou vzpomenout,
kam co zaloţili. Klíčovým faktorem v úvahách o vesmíru je však myšlenka, ţe vesmír se rozpíná a
jednoho dne se roztrhne a zmizí. Proto také pokud ta dívka z vedlejší kanceláře má své dobré
vlastnosti, i kdyţ moţná ne všechny kvality, které poţadujete, je lepší přistoupit na kompromis.

Nejčastěji kladená otázka, co se týče UFO, je: Pokud talíře přilétají z vesmíru, proč se jejich
piloti nepokoušejí navázat s námi kontakt a místo toho tajemně krouţí nad opuštěnými oblastmi? Má
vlastní teorie je, ţe pro bytosti z jiného slunečního systému můţe být “krouţení” společensky
přijatelnou formou

komunikace. Můţe to být dokonce příjemné. Sám jsem kdysi půl roku krouţil kolem jedné osmnáctileté
herečky a v ţivotě jsem se neměl líp. Nemělo by se také zapomínat na to, ţe kdyţ mluvíme o “ţivotě”
na jiných planetách, máme často na mysli aminokyseliny, s kterými není nikdy velká zábava, dokonce
ani na večírcích. Většina lidí se domnívá, ţe UFO jsou moderním problémem, ale co kdyţ je to jev, o
kterém člověk ví jiţ po staletí? (Století připadá, jako dlouhá doba, zvlášť kdyţ vám někdo dluţí
peníze, ale z astronomického hlediska uběhne jedna dvě. Z tohoto důvodu je nejlepší nosit s sebou
vţdycky kartáček na zuby a být okamţitě připraven vyrazit.) Vědci nás nyní informují, ţe pozorování
neidentifikovaných létajících objektů se datuje jiţ od dob biblických. Například v knize Leviticus
je pasáţ, která zní: “A velká a stříbrná koule se zjevila nad asyrskými armádami a po celé
Babylónii se ozývalo kvílení a skřípění zubů, dokud proroci nezačali nabádat davy, aby se
vzpamatovaly a chovaly se slušně.” Nesouvisel tento zjev s tím, který popsal o mnoho let později
Parmenidés: “Tři oranţové předměty se náhle zjevily na nebesích a krouţily nad středem Atén,
vznášely se nad lázněmi a přiměly několik našich nejmoudřejších filozofů honem zakrýti nahotu
ručníkem”? A do třetice, nepodobaly se tyto “oranţové předměty” tomu, co se popisuje v nedávno
objeveném rukopise saské církve z dvanáctého století: “Aj zasmiel se smiechem; aj z strony prawie
swietlo zaswietlo; k tiemu pak gula czierwiena niebem proplula. Děkuji vám, dámy a pánové”?
Posledně uvedené líčení mělo podle středověkého kněţstva znamenat, ţe přichází konec světa, takţe
nastalo velké zklamání, kdyţ místo konce přišlo pondělí a všichni museli zase do práce. Konečně
nejpřesvědčivější důkaz. V roce 1822 si samotný Goethe povšiml podivného nebeského jevu: “Na cestě
domů z Lipského festivalu úzkostných stavů jsem kráčel přes louku, kdyţ vtom jsem náhodou vzhlédl a
spatřil několik ohnivých rudých koulí, any se náhle zjevily na jiţní obloze. Sestupovaly velkou
rychlostí a začaly mě pronásledovat. Vykřikl jsem, ţe jsem génius, takţe nemůţu utíkat moc rychle,
leč má slova přišla vniveč. Rozlítil jsem se a začal na ně vykřikovat kletby, načeţ polekaně
odlétly. Vyprávěl jsem tento příběh Beethovenovi, aniţ jsem tušil, ţe uţ ohluchl, a on se usmál a
přikývl a řekl: ‚Jasně.„”

Zevrubné vyšetřováni na místě zpravidla ukáţe, ţe většina “neidentifikovaných” létajících objektů
jsem úplně normální jevy, jako meteorologické balóny, meteority, druţice a v jednom případě dokonce
člověk jménem Lewis Mandelbaum, který vzlétl ze střechy nejvyšší newyorské budovy World Trade
Center. Typickým příkladem “vysvětleného” incidentu byl případ ohlášený sirem Chesterem
Ramsbottomem ze Shropshiru 5. června 1961: “Jel

jsem autem po silnici ve dvě hodiny po půlnoci, kdyţ vtom jsem spatřil předmět ve tvaru doutníku,
který jako by sledoval moje auto. Ať jsem zatáčel na kte-roukoli stranu, předmět zůstával za mnou a
zahýbal ostře v pravých úhlech. Byl zářivě rudé barvy. Přestoţe jsem zatáčel a smýkal autem ve
vysoké rychlosti, nemohl jsem se ho zbavit. Poplašilo mě to a začal jsem se potit. Vydal jsem
zděšený výkřik a zřejmě jsem omdlel, ale probudil jsem se v nemocnici, jako zázrakem nezraněn.” Při
vyšetřování dospěli odborníci k závěru, ţe onen “předmět ve tvaru doutníku” byl nos sira Chestera.
Přirozeně se ho nemohl ţádným úhybným manévrem zbavit, jelikoţ byl spojen s jeho tváří. Jiný
vysvětlený incident začal koncem dubna 1972 zprávou generálmajora Curtise Memlinga z Andrewsovy
letecké základny: “Šel jsem jednou v noci přes pole a náhle jsem spatřil velký stříbrný disk na
obloze. Přeletěl ani ne padesát metrů nad mou hlavou a opakovaně prováděl akrobatické figury, které
jsou s jakýmkoli normálním letadlem nemoţné. Náhle předmět akceleroval a ohromnou rychlostí
odletěl.” Vyšetřovatelé pojali podezření, kdyţ si všimli, ţe generál Memling nedokáţe incident
popsat bez hihňání. Později přiznal, ţe se právě vracel z promítání filmu Válka světů v posádkovém
kině a “byl z filmu celý odvázaný”. Ironické je, ţe generál Memling ohlásil další výskyt UFO v roce
1976, ale brzy se přišlo na to, ţe také on začal být fixován na nos sira Chestera Ramsbottoma —
tato událost způsobila na velitelství letectva zděšení a nakonec vedla k procesu s generálem
Memlingem před vojenským soudem. Přestoţe většinu výskytů UFO lze vysvětlit, co těch pár, u nichţ
to moţné není? Následují některé z nejtajemnějších případů “nevyřešených” střetnutí. První ohlásil
muţ z Bostonu v květnu 1969: “Procházel jsem se po pláţi se svou manţelkou. Není to příliš
přitaţlivá ţena. Poněkud obézní. Vlastně jsem ji tenkrát táhl na těţkotonáţním podvozku. Náhle jsem
vzhlédl a spatřil bílý talíř, který velkou rychlostí sestupoval. Asi jsem zpanikařil, protoţe jsem
pustil lano od podvozku s manţelkou a začal utíkat. Talíř mi přeletěl přímo nad hlavou a já uslyšel
podivný kovový hlas: ‚Zavolej sluţbu.„ Kdyţ jsem se vrátil domů, zavolal jsem sluţbu pro vyřizování
telefonických hovorů v nepřítomnosti a obdrţel jsem zprávu, ţe můj bratr Ralph se přestěhoval a ţe
mu mám posílat všechnu poštu na Neptun. Uţ jsem ho nikdy nespatřil. Má ţena z té příhody utrpěla
těţký nervový otřes a nyní dokáţe vést rozhovor pouze pomocí maňáska na ruce.”

Od I. M. Axelbanka z Atén ve státu Georgia, únor 1971: “Jsem zkušeným pilotem a letěl jsem se svou
soukromou cessnou z Nového Mexika do Amarilla v Texasu bombardovat nějaké lidi, s jejichţ
náboţenským přesvědčením tak docela nesouhlasím, kdyţ vtom jsem vedle sebe spatřil letící předmět.
Nejdřív jsem myslel, ţe je to jiné letadlo, ale pak ten předmět vyslal zelený paprsek

světla, který způsobil, ţe moje letadlo kleslo o tři tisíce metrů za čtyři vteřiny a moje tupé mi
ulétlo z hlavy a prorazilo půlmetrovou díru ve střeše kabiny. Znovu a znovu jsem volal rádiem o
pomoc, ale z nějakého důvodu jsem chytil jen starý zábavní program ‚Pan Antonín„. UFO se znovu
přiblíţil velmi těsně k mému letadlu a pak bleskovou rychlostí odlétl. Tou dobou uţ jsem ztratil
vládu nad letadlem, takţe jsem musel nouzově přistát na dálnici. Pokračoval jsem v cestě letadlem
po zemi a dostal jsem se do potíţe teprve, kdyţ jsem se pokusil projet kolem automatického zařízení
pro vybírání dálničního poplatku a ulomil si obě křídla.” Jeden z nejpodivuhodnějších příběhů se
stal v srpnu 1975 jednomu muţi z Montauk Point na Long Islandu: “Byl jsem v posteli ve svém domku
na pláţi, ale nemohl jsem usnout kvůli pečenému kuřeti v ledničce, na něţ jsem měl podle svého
názoru právo. Čekal jsem, aţ ţena usne, a pak jsem se po špičkách přikradl do kuchyně. Pamatuji, ţe
jsem se podíval na hodiny. Bylo přesně čtvrt na pět. Tím jsem si naprosto jistý, protoţe naše
hodiny v kuchyni nefungují uţ jedenadvacet let a vţdycky ukazují tuto dobu. Také jsem si všiml, ţe
náš pes Jidáš se chová podivně. Stál na zadních a zpíval ‚Jsem ráda, ţe jsem holka„. Najednou se
místnost zbarvila do jasně oranţova. Nejdříve jsem si myslel, ţe mě ţena přistihla, jak v noci jím,
a podpálila dům. Pak jsem se podíval z okna, kde jsem k svému úţasu spatřil obrovské letadlo
doutníkového tvaru, jak se vznáší těsně nad vrcholky stromů na dvoře a vydává oranţovou záři.
Zůstal jsem ohromeně stát snad celé hodiny, i kdyţ naše hodiny pořád ukazovaly čtvrt na pět, takţe
se to dalo těţko určit. Nakonec se z letadla vysunul velký mechanický pařát, vyškubl mi dva kusy
kuřete z ruky a rychle se opět zasunul. Stroj se pak vznesl a velkou rychlostí zmizel na obloze.
Kdyţ jsem ohlásil tento incident vo-jenskému letectvu, bylo mi řečeno, ţe jsem viděl hejno ptáků.
Kdyţ jsem protestoval, slíbil mi plukovník Quincy Bascomb osobně, ţe mi vojenské le-tectvo ty dva
kusy kuřete vrátí. Do dnešního dne jsem obdrţel pouze jeden.”

Konečně líčení dvou továrních dělníků z Louisiany z ledna 1977: “Byli jsme s Royem rybařit v
baţinách. Mám baţiny rád a Roy taky. Nepili jsme, i kdyţ jsme si s sebou vzali čtyři litry
metylchloridu, který máme oba rádi s plátkem citrónu nebo s nakládanou cibulkou. Tak jako tak jsme
kolem půlnoci vzhlídli a uviděli jasně ţlutej kruh, jak klesá do baţin. Nejdřív si ho Roy splet s
jeřábem a vystřelil na něj, ale já mu řek: ‚Royi, tohle není ţádnej jeřáb, poněvadţ nemá ţádnej
zobák.„ Podle toho se pozná jeřáb. Víte, Royův syn Gus má zobák a myslí si, ţe je jeřáb. Tak jako
tak, najednou se odsunou dveře a objeví se několik stvoření. Tahle stvoření vypadala jako malý
zubatý tranzistorový rádia s krátkejma vlasama. Měla taky nohy, i kdyţ tam, kde jsou normálně
chodidla, byly kolečka. Ta stvoření mi pokynula, abych šel blíţ, coţ jsem udělal, a ona mi dala
injekci tekutiny, po který jsem se smál a choval se jak ohnivý muţíček.

Mluvili spolu cizím jazykem, který zněl, jako kdyţ couváte autem přes nějakou tlustou osobu. Vzali
mě na palubu svýho letadla a zřejmě mi udělali úplnou lékařskou prohlídku. Nechal jsem je, protoţe
jsem nebyl na kontrole uţ dva roky. Tou dobou uţ zvládli můj jazyk, ale pořád dělali prostý chyby,
jako ţe říkali ‚hermeneutika„, kdyţ chtěli říct ‚heuristika„. Říkali mi, ţe jsou z jiný galaxie a
ţe přiletěli, aby nám tu na zemi řekli, ţe se musíme naučit ţít v míru nebo se vrátěj se
speciálníma zbraněma a vylaminujou kaţdý prvorozený dítě muţskýho pohlaví. Řekli, ţe výsledky mý
krevní zkoušky dostanou zpátky za dva dny a ţe kdyţ se mi neozvou, tak je všechno v pořádku a můţu
se klidně oţenit s Klárou.”

ZHRZEN OSUDEM

(Poznámky pro osmisetstránkový román — onu velkou knihu, na niž všichni čekají)

Dějové pozadí — Skotsko, 1823:

Jakýsi muţ je zatčen za to, ţe ukradl kůrku chleba, “Mam rád jen kůrku,” vysvětluje, načeţ je
identifikován jako zloděj, který v poslední době vyloupil několik řeznictví, v nichţ odcizil pouze
kosti z vepřových kotlet. Zločinec, který se jmenuje Solomon Entwhistle, je pohnán před soud, kde
ho přísný soudce odsuzuje k nuceným pracím na pět nebo deset let (podle toho, co vyprší dřív).
Entwhistle je uvrţen do kobky a uzamčen, načeţ jeho věznitelé v raném záchvatu osvícené nápravné
výchovy zahodí klíč. Zoufalý, leč odhodlaný Entwhistle započne s nanejvýš namáhavým dílem —
prohrabat se na svobodu. Přepečlivě pracuje lţičkou, prokope tunel pod zdmi vězení a pak lţičku po
lţičce pokračuje z Glasgowa do Londýna. Zastaví se pouze v Liverpoolu, aby se vynořil, načeţ
shledává, ţe dává přednost tunelu. Jakmile se ocitne v Londýně, vkrade se jako černý pasaţér na
palubu nákladní lodi směřující do Nového světa, sně o tom, ţe tam začne nový ţivot, tentokrát jako
ţába. Po příjezdu do Bostonu se Entwhistle seznámí s Margaret Figgovou, pohlednou učitelkou z Nové
Anglie, jejíţ specialitou je pečení chleba, který pak nosí na hlavě. Okouzlený Entwhistle se s ní
oţení a společně si pak otevřou malý obchod, v němţ vyměňují koţešiny a velrybí tuk za vyřezávané
škeble v neustále rostoucí spirále nesmyslné činnosti. Obchod má okamţitý úspěch, takţe v roce 1850
je Entwhistle jiţ bohatý, vzdělaný, váţený a podvádí svou manţelku s velkou vačicí. S Margaret
Figgovou má dva syny — jednoho normálního a jednoho slabomyslného, i kdyţ je těţké poznat, který je
který, dokud jim oběma nepodáte jojo. Z Ehtwhistlovy malé obchodní stanice se postupně stává
obrovský moderní obchodní dům, a kdyţ Entwhistle ve věku osmdesáti pěti let umírá na kombinací
neštovic a tomahavku v hlavě, je šťasten. (Poznámka: Nezapomenout vylíčit Entwhistla jako milého
člověka.)

Místo děje a postřehy, 1976:

Kdyţ kráčíme na východ po Alton Avenue, míjíme postupně obchodní dům bří Costellových, pak
Adelmanovu opravnu modlitebních šálů, Chonesův po-hřební ústav a Highbyho kulečníkovou hernu. Její
majitel John Highby je podsaditý muţ s hustými kudrnatými vlasy, který spadl z ţebříku, kdyţ mu
bylo

devět, a má-li se přestat šklebit, je třeba mu dát vědět dva dny dopředu. Kdyţ zahneme od Highbyho
na sever směrem na předměstí (ve skutečnosti je to směrem na náměstí, zatímco opravdové předměstí
je dnes za městem), přijdeme k malému zelenajícímu se parku. Zde se občané procházejí a povídají
si, a i kdyţ zde člověku nehrozí nebezpečí přepadení či znásilnění, je často oslovován ţebráky nebo
muţi, kteří tvrdí, ţe znají Julia Caesara. Chladný podzimní vánek (kterému se zde říká santana,
protoţe přichází kaţdý rok ve stejnou dobu a od-foukne většinu starších obyvatel z chodníku) unáší
poslední lístečky, jeţ poletují a snášejí se do nehybných kupek. Zmocní se vás téměř existenciální
pocit bezúčelnosti — zvláště kdyţ uţ jsou vinárny zavřené. Je v tom i hmatatelný pocit
metafyzického “odcizení”, jenţ se nedá vysvětlit slovy, leda snad, ţe se to vůbec nepodobá tomu, co
se normálně děje v Pittsburghu. Toto město je svým způsobem metafora, ale čeho? Je to nejen
metafora, je to podobenství. Je to “Kde to frčí”. Je to “horká přítomnost”. Je to taky “mrazivá
budoucnost”. Je to kaţdé město v Americe a není to ţádné město. To vyvolává velký zmatek mezi
pošťáky. A největší obchodní dům patří Entwhistlovi.

Blanche (Postavu B. založit na sestřenici Tině):

Blanche Mandelstamová, miloučká, ale tlusťoučká, s nervózními macatými prsty a v brýlích se silnými
skly, (“Chtěla jsem se stát plavkyní a závodit na olympiádě,” říkala svému doktorovi, “ale měla
jsem problémy s výtlakem.") se probouzí, kdyţ zazvoní její automatický budík, který současně
spouští rádio. Před lety by byla Blanche povaţována za krasavici, i kdyţ by to nemohlo být později
neţ v třetihorách. V očích svého manţela Leona je však “nejkrásnějším stvořením na světě s výjimkou
Quasimoda”. Blanche a Leon se seznámili před dávnou dobou na maturitním plese. (Blanche je skvělá
tanečnice, i kdyţ při tangu neustále nahlíţí do jakéhosi diagramu s obrázky nohou.) Otevřeně si
pohovořili a zjistili, ţe mají spoustu společných zájmů. Oba například nejraději spali na kouscích
slaniny. Na Blanche udělalo ohromný dojem Leonovo oble-čení, neboť v ţivotě neviděla nikoho s třemi
klobouky na hlavě. Konala se svatba a zanedlouho poté došlo i k prvnímu a poslednímu sexuálnímu
záţitku. “Bylo to naprosto báječné,” vzpomíná Blanche, “i kdyţ si pamatuju, ţe se Leon pokoušel
podřezat si ţíly.”

Blanche sdělí svému novému muţi, ţe i kdyţ si on slušně vydělává jako lidský pokusný králík, chtěla
by si ponechat své místo v oddělení obuvi Entwhistlova obchodního domu. Leon, který je příliš hrdý,
neţ aby se nechal podporovat, neochotně souhlasí, ale vymíní si, ţe Blanche musí odejít do důchodu,
jakmile jí bude pětadevadesát. Pak se manţelský pár posadí ke snídani. Leon dostane dţus, topinku a
kávu. Blanche snídá jako obvykle —

sklenici horké vody, kuřecí stehno, vepřové se, sladkokyselou omáčkou a cannelloni. Pak odejde do
obchodního domu. (Poznámka: Blanche by měla neustále zpívat, jak to dělá sestřenice Tina, i kdyţ to
nemusí být pořád jen japonská hymna.)

Carmen (Psychopatologická studie založená na povahových rysech pozorovaných u Freda Simdonga, jeho
bratra Lea a jejich kocoura Sparkyho):

Carmen Pinchuck, podsaditý a holohlavý, vystoupí zpod horké sprchy a sundá si koupací čepici.
Přestoţe nemá vůbec ţádné vlasy, nesnáší mokrou hla-vu. “Proč bych si ji měl nechat namočit?” říká
přátelům. “Pak by nade mnou mí nepřátelé získali vrch.” Kdosi mu naznačí, ţe tenhle postoj by mohl
být povaţován za podivínský, ale Pinchuck se zasměje, pak se nervózně rozhlédne po pokoji, aby se
přesvědčil, zda ho někde nepozoruje, a políbí několik polštářů. Pinchuck je nervózní člověk, jenţ
ve volném čase rybaří, ale od roku 1923 nic nechytil. “Zřejmě mi osud nepřeje,” uchechtává se. Kdyţ
se ale jeden známý pozastaví nad tím, ţe Pinchuck hází udici do láhve se sladkou smetanou, náš
hrdina poněkud zneklidní. Pinchuck dělal v ţivotě spoustu věcí. Byl vyloučen ze střední školy za
sténání ve třídě a od té doby pracoval jako pasáček, psychoterapeut a mim. V současné době je
zaměstnán v odboru lesního a vodního hospodářství, který ho platí, aby učil veverky španělsky.
Svými nejlepšími přáteli je Pinchuck popisován jako “ničema, samotář, psychopat s tváří jako měsíc
v úplňku”. “Rád sedí sám ve svém pokoji a odmlouvá rádiu,” řekl jeden soused. “Dokáţe být velice
loajální,” podotkl jiný. “Jednou, kdyţ paní Monroeová uklouzla na ledě, šel ze solidarity
uklouznout taky.” Politicky je Pinchuck podle svých vlastních slov nezávislý a v posledních
prezidentských volbách hlasoval korespondenčně pro Cesara Romera, nejkrásnějšího z druhá garnitury
hollywoodských milovníků. Nyní si Pinchuck nasazuje tvídovou droţkářskou čepici, bere balíček
zabalený v hnědém papíře a odchází ze svého penziónu na ulici. Pak si uvědomuje, ţe je aţ na
tvídovou droţkářskou čepici nahý, vrací se, obléká a vydává se do Entwhistlova obchodního domu.
(Poznámka: Nezapomenout detailně rozebrat Pinchuckovy nepřátelské pocity k vlastní čepici.)

Střetnutí (první verze):

Dveře obchodního domu se otevřely úderem desáté, a i kdyţ v pondělí bývalo obvykle méně zákazníků,
byl suterén brzy nabitý díky výprodeji radio-aktivního tuňáka. Pocit blíţící se apokalypsy visel
nad oddělením obuvi jako plachta nasáklá vodou, kdyţ Carmen Pinchuck podal svůj balíček Blanche
Mandelstamové a řekl: “Chtěl bych vrátit tyhle trepky. Jsou mi malé.” “Máte kupón?” odvětila mu
Blanche. Snaţila se zachovat klid, i kdyţ později přiznala, ţe se jí začal hroutit svět před očima.
(“Od té nehody nedokáţu jednat s lidmi,” vyprávěla přátelům. Před šesti měsíci spolkla při tenise
balón. Od té doby dýchá nepravidelně. ) “Ehm, ne,” odpověděl nervózně Pinchuck. “Ztratil jsem ho.”
(Ústředním problémem jeho ţivota bylo, ţe neustále někam zakládal věci. Jednoho dne šel spát, a
kdyţ se probudil, nemohl najít postel.) Nyní se za ním tlačila fronta netrpělivých zákazníků a na
čele mu vyvstal studený pot. “Tak to musí schválit vedoucí oddělení,” řekla Blanche a odkázala
Pinchucka na pana Dubinského, s nímţ měla od Všech svatých milostný poměr. (Lou Dubinsky, absolvent
nejlepší evropské, školy psaní na stroji, byl géniem, dokud mu alkohol nesníţil rychlost psaní na
jedno slovo denně, takţe musel přijmout místo v obchodním domě.) “Nosil jste je?” pokračovala
Blanche, potlačujíc slzy. Představa Pinchucka v trepkách jí byla nesnesitelná. “Můj otec nosil
trepky,” přiznala. “Obě na jedné noze.” Pinchuck se začal kroutit. “Ne,” řekl. “No teda — ano. Měl
jsem je krátce na sobě, ale jen kdyţ jsem se koupal.” “Proč jste si je kupoval, kdyţ jsou vám
malé?” zeptala se Blanche, aniţ si uvědomila, ţe právě zformulovala jeden z nejzákladnějších
paradoxů lidské existence. Pinchuck se popravdě řečeno v trepkách necítil dobře, ale nikdy
nedokázal říct ne prodavači. “Chci být oblíbený,” přiznal Blanche. “Jednou jsem koupil ţivou
antilopu, protoţe jsem nedokázal odmítnout.” (Poznámka: O. F. Krumgold napsal brilantní studii o
určitých domorodých kmenech na Borneu, které nemají ve svém jazyce slovo pro “ne”, takţe odmítají
ţádosti přikývnutím a slovy “Já se vám ozvu”. To potvrzuje jeho dřívější teorii, ţe touha být
oblíbený za kaţdou cenu není sociálně adaptivní, nýbrţ vrozená, podobně jako schopnost přeţít celé
operetní představení.) V jedenáct deset vedoucí oddělení Dubinsky schválil výměnu a Pinchuck dostal
větší pár bot. Pinchuck později přiznal, ţe po incidentu trpěl těţkými depresemi a zmateností,
které rovněţ přičítal zprávě, ţe se je o papoušek oţenil.

Krátce po aféře u Entwhistla Carmen Pinchuck odešel ze svého místa a stal se čínským, číšníkem v
restauraci Kantonský palác. Blanche Mandelstamová se

pak nervově zcela zhroutila a pokusila se utéct od manţela s fotografií slavného baseballového
nadhazovače Dizzy Deana. (Poznámka: Ze zpětného pohledu se zdá, ţe by bylo nejlepší, kdyby Dubinsky
byl maňásek.) Koncem ledna obchodní dům definitivně zavřel své brány a jeho majitel Julius
Entwhistle se přestěhoval s celou svou rodinou, jiţ nesmírně miloval, do zoologické zahrady v
Bronxu. (Poslední věta by měla zůstat zachovaná. Připadá mi opravdu skvělá. Konec poznámek pro
první kapitolu.)

OBRANA ALLENOVA

Ze všech slavných lidí, kteří kdy ţili, byl bych býval nejraději Sokratem. Ne snad pouze proto, ţe
to byl velký myslitel; koneckonců i o mně se ví, ţe jsem dospěl k některým poměrně hlubokým
myšlenkám, i kdyţ ty mé se bez výjimky točí kolem jedné švédské letušky a páru policejních ţelízek.
Nikoliv, pro mě je na nejmoudřejším ze starých Řeků nejpřitaţlivější jeho statečnost tváří v tvář
smrti. Rozhodl se, ţe neţ by opustil svoje zásady, raději za ně poloţí ţivot. Já osobně nejsem tak
nebojácný, co se umírání týče, a po jakémkoli neobvyklém zvuku, jako kdyţ třeba ustřelí výfuk auta,
se vrhám přímo do náručí osoby, s kterou právě hovořím. Sokratova statečná smrt nakonec dodala jeho
ţivotu autentický smysl, coţ je něco, co moje existence zcela postrádá, přestoţe není bez alespoň
nepatrného významu pro berní úřad. Musím přiznat, ţe jsem se mnohokrát pokoušel představit si sama
sebe na místě velkého filozofa, a pokaţdé, bez ohledu na to, pokolikáté si to představuji, okamţitě
usnu a mám následující sen.  (Scéna je moje vězeňská cela. Obvykle sedím sám a řeším nějaký hluboký
problém racionálního myšlení jako třeba: Může byt předmět uměleckým dílem a přitom být současně
používán k čištění kamen? Zakrátko mě navštíví Agathón a Simmiás.) AGATHÓN: Ach, můj dobrý příteli
a starý mudrci. Jak trávíš své dny nesvobody? ALLEN: Co lze říci o nesvobodě, Agathóne? Pouze tělo
můţe být uvězněno. Můj duch však pluje volně, nespoután čtyřmi stěnami, takţe se po pravdě táţi,
existuje vůbec nesvoboda? AGATHÓN: No a co kdyţ chceš třeba jít na procházku? ALLEN: Tak nemůţu.
Dobrá otázka. (Všichni tři sedíme v klasických pózách, připomínajících plastiky na fasádě. Konečně
promluví Agathón.) AGATHÓN: Obávám se, ţe nesu špatné zprávy. Byl jsi odsouzen k smrti. ALLEN: Ach,
rmoutí mě, ţe jsem se musel stát příčinou debaty v senátě. AGATHÓN: Ţádná debata. Bylo to
jednomyslně. ALLEN: Doopravdy? AGATHÓN: V prvním kole. ALLEN: Hmmm. Počítal jsem s trochu větší
podporou. SIMMIÁS: Senátoři zuří kvůli tvým představám utopického státu. ALLEN: Asi jsem nikdy
neměl navrhovat, ţe bychom měli mít králem filozofa. SIMMIÁS: Zvlášť kdyţ jsi pořád ukazoval na
sebe a významně pokašlával.

ALLEN: A přesto nepovaţuji svoje katy za nositele zla. AGATHÓN: Já také ne. ALLEN: Ech, no, jo...
neboť co je zlo neţ prostě přehnané dobro? AGATHÓN: Proč je tomu tak? ALLEN: Podívej se na to
takto. Pokud člověk zpívá nádhernou píseň, je krásná. Kdyţ ji zpívá kolem dokola, začne z toho
bolet hlava. AGATHÓN: Pravda. ALLEN: A pokud ten člověk ne a ne přestat, dostaneš nakonec chuť
nacpat mu ponoţky do krku. AGATHÓN: Ano. Je tomu vskutku tak. Jak pravdivé. ALLEN: Kdy má být
rozsudek vykonán? AGATHÓN: Kolik je hodin? ALLEN: Dnes!? AGATHÓN: Potřebují uprázdnit tu celu.
ALLEN: Nuţe budiţ! Ať mi vezmou ţivot. Nechť je zaznamenáno, ţe jsem raději zemřel, neţ abych
opustil zásady pravdy a svobodného myšlení. Nelkej, Agathóne. AGATHÓN: Já nelkám. To je alergie.
ALLEN: Neboť pro duchovního člověka není smrt koncem, nýbrţ začátkem. SIMMIÁS: Proč je tomu tak?
ALLEN: No, dejte mi chviličku. SIMMIÁS: Ţádný spěch. ALLEN: Není-liţ pravda, Simmie, ţe člověk
neexistuje, dokud se nenarodí? SIMMIÁS: Jak pravdivé. ALLEN: Stejně tak neexistuje po smrti.
SIMMIÁS: Ano. Souhlasím. ALLEN: Hmmm. SIMMIÁS: No a dál? ALLEN: Počkej chvilku. Jsem trochu
znavený. Víš, ţe mě tu krmí jenom jehněčím a nikdy není pořádně propečené. SIMMIÁS: Většina lidí
pokládá smrt za definitivní konec. Proto se jí také bojí. ALLEN: Smrt je stavem nebytí. To, jeţ
není, neexistuje. Tudíţ ani smrt neexistuje. Pouze pravda existuje. Pravda a krása. Obojí je
zaměnitelné, toto jsouc jen aspektem onoho. Ehm, co vlastně přesně říkali, ţe se mnou zamýšlejí
udělat? AGATHÓN: Bolehlav. ALLEN (udiveně): Bolehlav? AGATHÓN: Pamatuješ na tu černou tekutinu, co
ti onehdy proţrala mramorový stůl? ALLEN: Doopravdy?

AGATHÓN: Jen jeden hrneček. Mají ovšem také rezervní číši, kdybys něco rozlil. ALLEN: Rád bych
věděl, jestli je to bolestivé. AGATHÓN: Ţádají tě, aby ses pokusil nevyvádět. Ostatní vězně to
ruší. ALLEN: Hmmm... AGATHÓN: Všem jsem řekl, ţe raději statečně umřeš, neţ by ses vzdal svých
zásad. ALLEN: Jasně, jasně... hm, nezmiňoval se náhodou někdo o pojmu “vyhnanství”? AGATHÓN: Do
vyhnanství přestali posílat uţ loni. Je s tím moc papírování. ALLEN: Jasně... jo... (Ustaraný a
rozrušený, ale snaží se zachovat klid.) Já... no tak... takţe — co je ještě nového? AGATHÓN: Potkal
jsem Isoklea. Má skvělý nápad na nový trojúhelník. ALLEN: Jasně... jasně... (Náhle ho opustí
všechna předstíraná odvaha.) Podívejte, řeknu vám to na rovinu — já nechci umřít. Jsem ještě moc
mladý! AGATHÓN: Ale tohle je tvoje velká šance umřít pro pravdu! ALLEN: Nevykládej si to špatně. Já
jsem pro pravdu všema deseti. Na druhé straně mám příští týden smluvený oběd ve Spartě a hrozně
nerad bych o něj přišel. Jsem na řadě s placením. A znáš Sparťany, pořád se uráţejí. SIMMIÁS: Coţ
je náš nejmoudřejší filozof zbabělec? ALLEN: Nejsem zbabělec a nejsem hrdina. Jsem někde mezi.
SIMMIÁS: Ustrašený červík. ALLEN: Asi tak nějak. AGATHÓN: Ale to ty jsi dokázal, ţe smrt
neexistuje. ALLEN: Hele, poslouchej, něco ti povím — dokázal jsem spoustu věcí. Tím si vydělávám na
činţi. Teorie a drobné postřehy. Tu a tam vtipná poznámka. Občas nějaká ta maxima. Je to po čertech
lepší neţ trhat olivy, ale zase se nenechejme unést. AGATHÓN: Ale ty jsi mnohokrát dokázal, ţe duše
je nesmrtelná. ALLEN: A taky ţe je! Na papíře. Podívej, to je celý problém s filozofií — nefunguje
zas ták skvěle, jakmile člověk vyleze z posluchárny. SIMMIÁS: A co věčné “formy”? Říkal jsi, ţe
kaţdá věc vţdycky existovala a bude vţdy existovat. ALLEN: Mluvil jsem především o těţkých
předmětech. Socha nebo něco takového. S lidmi je to úplně jiné. AGATHÓN: Ale všechny ty řeči o tom,
ţe smrt je totéţ jako spánek. ALLEN: Ano, jenţe rozdíl je v tom, ţe kdyţ jsi mrtvý a někdo zařve:
“Všichni vstávat, je ráno,” tak je hrozně těţké najít trepky. (Přichází kat s čiší bolehlavu. V
tváři se výrazně podobá irskému komikovi Špiku Milliganovi.)

KAT: Tak — tady to máme. Kdopak dostane ten jed? AGATHÓN (ukazuje na mě): Tady ten. ALLEN: Jé, to
je velký hrneček. Má se z toho takhle kouřit? KAT: Ano. A vypij to všechno, protoţe často se
všechen jed usadí vespod. ALLEN (Moje chování se zde obvykle naprosto lisí od Sokratova a prý ze
spánku křičím.): Ne — nechci ! Nechci umřít! Pomoc! Ne! Prosím! (Kat mi podává bublající lektvar za
mého nechutného doprošování a vše se zdá ztraceno. Potom v mém snu díky nějakému vrozenému
instinktu sebezáchovy nastane vždy obrat k lepšímu a dostaví se posel.) POSEL: Zadrţte! Senát
změnil rozhodnutí! Jsi zproštěn všech obvinění. Tvé zásluhy byly znovu zváţeny a bylo rozhodnuto,
ţe budeš namísto popravy vyznamenán. ALLEN: Konečně! Konečně! Přišli k rozumu! Jsem svobodný!
Svobodný! A ještě budu vyznamenán! Rychle, Agathóne a Simmie, vezměte mé věci, mu-sím běţet.
Práxitelés si bude určitě chtít pospíšit s mou bustou. Ale neţ odejdu, dám vám malé podobenství.
SIMMIÁS: Panečku, to byl ale náhlý obrat. To by mě zajímalo, jestli vůbec vědí, co dělají? ALLEN:
Tlupa lidí ţije v temné jeskyni. Vůbec si neuvědomují, ţe venku svítí slunce. Jediné světlo, které
znají, pochází z mihotavého plamene pár malých svíček, jeţ pouţívají, aby se mohli pohybovat po
jeskyni. AGATHÓN: Kde sebrali ty svíčky? ALLEN: No, řekněme, ţe je prostě mají. AGATHÓN: Ţijí v
jeskyni a mají svíčky? To mi připadá divné. ALLEN: Nemůţeš to vzít alespoň pro teď? AGATHÓN: Dobrá,
dobrá, ale přejdi k věci. ALLEN: A pak jednoho dne jeden z obyvatelů náhodou vyjde z jeskyně a
uvidí okolní svět. SIMMIÁS: V celém jeho jasu. ALLEN: Přesně tak. V celém jeho jasu. AGATHÓN: A
kdyţ se to pokouší vyprávět ostatním, nikdo mu nevěří. ALLEN: Ne, kdepak. Nikomu to nevypráví.
AGATHÓN: Skutečně ne? ALLEN: Ne, otevře si řeznictví, oţení se s tanečnicí a umře ve dvaačtyřiceti
letech na krvácení do mozku. (Popadnou mě a násilím mi vlijí bolehlav do krku. V tomto místě se
obvykle probudím zpocený a uklidní mě teprve pár vajec a kousek uzeného lososa.)

POSTAVA KUGELMASSE

Kugelmass, profesor filozofie na Newyorské městské univerzitě, byl jiţ podruhé ţenat. Daphne
Kugelmassová byla slepice. Kugelmass měl také dva připitomělé syny se svou první ţenou Flo a vězel
aţ po uši v alimentech. “Copak jsem mohl vědět, ţe to dopadne tak špatně?” naříkal Kugelmass
jednoho dne svému psychoanalytikovi. “Daphne nebyla zlá. Kdo mohl vědět, ţe o sebe přestane pečovat
a nafoukne se jako balón? Navíc měla i nějaké peníze, coţ samo o sobě není zdravý důvod si někoho
brát, ale nemůţe to uškodit, zvlášť při těch výdajích, co mám. Chápete, co myslím?” Kugelmass byl
plešatý a chlupatý jako medvěd, ale měl duši. “Potřebuji poznat novou ţenu,” pokračoval. “Potřebuji
milostný románek. Moţná na to nevypadáni, ale jsem člověk, který potřebuje lásku. Potřebuju něhu,
potřebuju flirtovat. Nejsem uţ nejmladší, a tak se chci milovat v Benátkách, vtipkovat v módních
barech a vyměňovat si plaché pohledy had čer-veným vínem při světle svíček, neţ bude pozdě.
Rozumíte mi?” Doktor Mandel poposedl v křesle a řekl: “Milostný románek nic nevyřeší. Nesmíte být
tak nerealistický. Vaše problémy leţí mnohem hlouběji.” “A ten románek musí proběhnout v naprosté
tajnosti,” pokračoval Kugelmass. “Druhý rozvod si nemůţu dovolit. Daphne by se mnou pořádně
vy-metla.” “Pane Kugelmassi —” “Ale nesmi to být nikdo z univerzity, protoţe Daphne tam pracuje
taky Ne ţe by v profesorském sboru byly nějaké velké krásky, ale některé studentky...” “Pane
Kugelmassi —” “Pomozte mí. Měl jsem včera sen. Přecházel jsem louku s piknikovým košíkem, na kterém
byl nápis ‚Velké vyhlídky„. A pak jsem si najednou všiml, ţe ten košík je vespod děravý.” “Pane
Kugelmassi, to nejhorší, co byste mohl udělat, je začít vyvádět. Musíte tady prostě vyjádřit své
pocity a pak je společně zanalyzujeme. Léčíte se uţ dost dlouho, abyste věděl, ţe ţádná zázračná
léčba neexistuje. Jsem koneckonců psychoanalytik a ţádný kouzelník.” “Tak moţná potřebuju
kouzelníka,” řekl Kugelmass a zvedl se z pohovky. Těmito slovy ukončil svou terapii. Asi za dva
týdny, kdyţ do sebe Kugelmass a Daphne jako obvykle naráţeli po celém bytě jako dva kusy starého
nábytku, zazvonil telefon. “Já to zvednu,” řekl Kugelmass. “Haló.” “Kugelmass?” ozval se hlas.
“Kugelmassi, tady Persky.” “Kdo?”

“Persky. Anebo snad spíš Velký Persky?” “Pardon?” “Slyšel jsem, ţe hledaj po celém městě
kouzelníka, který by jim vnesl do ţivota trochu exotiky. Ano nebo ne?” “Pst,” zašeptal Kugelmass.
“Nezavěšujou. Odkud volaj, Persky?” Druhý den po obědě Kugelmass vyšplhal tři patra polorozpadlého
činţáku v nejhorší části Brooklynu. Pomalu si zvykal na temnotu chodby, pak konečně našel hledané
dveře a zazvonil. Tohle olituju, pomyslel si v duchu. Za pár vteřin mu otevřel malý, hubený muţik,
který vypadal jako vosková figurína. “Oni ţe jsou Persky Veliký?” řekl Kugelmass. “Velký Persky.
Chtěj čaj?” “Ne, já chci romantiku. Chci hudbu. Chci lásku a krásu.” “Ale čaj nechtěj, co?
Podivuhodné. Fajn, posadě] se.” Persky odešel do zadní místnosti a Kugelmass slyšel zvuky
přesunovaných krabic a nábytku. Persky se vrátil a tlačil před sebou velký předmět na rozvrzaných
kolečkových bruslích. Sňal svrchu několik starých hedvábných kapesníků a odfoukl vrstvičku prachu.
Byla to levně vyhlíţející a mizerně nalakovaná čínská skříňka. “Persky,” řekl Kugelmass, “co to má
být za trik?” “Dávaj pozor,” řekl Persky. “Tohle je opravdu báječný efekt. Sestrojil jsem ho minulý
rok pro sjezd Rytířů Pýthie, ale ten se nakonec nekonal. Vlezou si do té skříňky.” “Proč, aby ji
mohli celou propíchat meči nebo něco takového?” “Viděj nějaké meče?” Kugelmass se zašklebil a s
velkým supěním vlezl do skříňky. Nemohl si nevšimnout několika ošklivých falešných drahokamů, které
byly nalepené na drsnou lepenku přímo před jeho obličejem. “Jestli je to nějaký vtip,” řekl. “To se
povedlo, vtip. Teď jim povím, o co jde. Kdyţ za nima do té skříňky vhodím jakýkoli román, zavřu
dvířka a třikrát zaklepám, ocitnou se najednou přímo v té knize.” Kugelmass se zatvářil nevěřícně.
“Můţou mi věřit,” řekl Persky. “Na mou duši. A nemusí to být jenom román. Povídka, hra, báseň.
Můţou se seznámit se všemi ţenami stvořenými nejlepšími světovými spisovateli. O kom se jim zasní.
Můţou si skotačit jak chtěj s opravdovou hvězdou. Aţ budou mít dost, tak zavolaj, a já je za
zlomeček vteřiny vrátím sem.” “Persky, nechoděj se někam léčit?”

“Říkám jim, můţou se spolehnout,” řekl Persky. Kugelmass zůstával skeptický. “Co se mi to pokoušej
namluvit — ţe tahle po domácku stlučená krabice se mnou provede ty zázraky, co líčej?” “Za dvě
pětky.” Kugelmass sáhl po peněţence. “Tomu uvěřím, aţ to uvidím,” řekl. Persky si strčil peníze do
kapsy a obrátil se ke knihovně. “Tak s kým se chtěj seznámit? Se sestřičkou Carrie? S Daisy
Buchananovou z Velkého Gatsbyho? S Ofélií? S nějakou hrdinkou od Saula Bellowa? Hele, co takhle se
Scarlett O‟Harovou ze Severu proti Jihu? I kdyţ muţskýma jejich věku by dala pořádně zabrat.”
“Francouzku. Chci mít románek s francouzskou milenkou.” “S Nanou?” “Nechci za to muset platit.” “Co
takhle s Natašou z Vojny a míru?” “Říkal jsem s Francouzkou Uţ to mám! Co takhle s Emmou
Bovaryovou? To mi připadá perfektní.” “Maj to mít, Kugelmass. Houknou na mě, aţ budou mít dost.”
Persky vhodil do skříňky paperbackové vydání Flaubertova románu. “Jsou si jistý, ţe je to
bezpečný?” zeptal se Kugelmass, kdyţ Persky začal zavírat dvířka. “Bezpečný. Co uţ je v tomhle
bláznivým světě bezpečný?” Persky zaklepal třikrát na skříňku a pak zas prudce dvířka otevřel.
Kugelmass zmizel. V témţe okamţiku se objevil v loţnici Charlese a Emmy Bovaryových v Yonville.
Před ním stála nádherná ţena. Byla k němu obrácena zády, byla sama a skládala prádlo. To snad není
pravda, pomyslel si Kugelmass, zíraje na doktorovu okouzlující ţenu. To se mi jen zdá. Jsem tady.
Je to ona. Emma se překvapeně otočila. “Proboha, vy jste mě vylekal,” řekla. “Kdo jste?” Mluvila
stejnou pěknou angličtinou, jakou byl napsán překlad paper-backového vydání. To je prostě
neuvěřitelné, pomyslel si. Pak si uvědomil, ţe Emma poloţila otázku jemu, a řekl: “Promiňte. Jsem
Sidney Kugelmass. Jsem z městské univerzity. Profesor filozofie na Newyorské univerzitě. Já — no to
koukám!” Emma Bovaryová se koketně usmála a řekla: “Nechcete se napít? Co takhle sklenici vína?” Je
nádherná, pomyslel si Kugelmass. Jaký rozdíl proti tomu troglodytovi, s kterým sdílím loţe! Pocítil
náhlé nutkání sevřít to vidění do náruče a říct mu, ţe je ţenou, o níţ snil celý ţivot. “Ano,
sklenici vína,” řekl chraplavě. “Bílého. Ne, červeného. Ne, bílého. Dejte mi bílé.”

“Charles odjel na celý den,” řekla Emma hlasem, v němţ se skrývala spousta hravých náznaků. Po víně
se šli projít do krásné francouzské venkovské krajiny. “Vţdycky jsem snila o tom, ţe se zjeví
nějaký tajemný cizinec a vysvobodí mě z tohohle jednotvárného a hrubého venkovského ţivota,” řekla
Emma a stiskla mu ruku. Prošli kolem kostelíka. “Strašně se mi líbí, co máte na sobě,” hlesla.
“Nikdy jsem tu nic takového neviděla. Je to tak... tak moderní.” “Říká se tomu sportovní oblek,”
odpověděl romanticky. “Koupil jsem ho se slevou.” Náhle ji políbil. Celou příští hodinu spočívali
pod stromem, šeptali si a sdělovali si hluboké a významné myšlenky pohledem. Náhle se Kugelmass
posadil. Právě si vzpomněl, ţe se má setkat s Daphne v obchodním domě Bloomingdale. “Musím uţ jít,”
řekl Emmě. “Ale neboj se, vrátím se.” “To doufám,” řekla Emma. Vášnivě ji objal a pak společně
došli zpět k domu. Sevřel Emminu tvář v dlaních, opět ji políbil a zavolal: “Oukej, Persky! Musím
být o půl čtvrté u Bloomingdala!” Ozvalo se jakési mlasknutí a Kugelmass byl zpátky v Brooklynu.
“No tak? Vymýšlel jsem si?” zeptal se Persky vítězně. “Poslechnou, Persky, v téhle chvíli uţ přijdu
pozdě na schůzku se svou starou na Lexington Avenue, ale kdy to můţu zase zkusit? Zítra?” “Bude mi
potěšením. Stačí, kdyţ přinesou dvacku. A nikomu o tom nevykládej.” “To tak. Hned budu volat do
televize.” Kugelmass chytil taxi a vyřítil se do města. Srdce mu plesalo. Jsem zamilovaný, pomyslel
si, jsem majitelem nádherného tajemství. Neuvědomoval si ovšem, ţe v témţe okamţiku se studenti v
učebnách po celé zemi vyptávají svých učitelů: “Co je to za postavu na straně sto? Paní Bovaryovou
líbá nějaký plešatý Ţid?” Jeden učitel v Sioux Falls ve státě Jiţní Dakota si povzdychl a pomyslel
si, paneboţe, ta mládeţ s tou svou marihuanou a LSD. Co jim to straší na mozku! Daphne Kugelmassová
byla právě v oddělení koupelnových doplňků u Bloomingdala, kdyţ tam udýchaný Kugelmass dorazil.
“Kdes byl?” vyštěkla. “Je půl páté.” “Ta zatracená doprava,” řekl Kugelmass.

Kugelmass navštívil Perského hned druhý den a za pár minut se opět zázračně přenesl do Yonville.
Emma nedokázala skrýt vzrušení, ţe ho opět vidí. Dvojice spolu strávila celý den. Smáli se a
hovořili o tom, jak rozdílná jsou prostředí, z nichţ pocházejí. Ještě neţ musel Kugelmass odejít,
se poprvé pomi-

lovali. “Paneboţe, já to dělám s paní Bovaryovou!” šeptal si Kugelmass v duchu. “Já, který na
univerzitě vyletěl z úvodu do anglické literatury.” Měsíce míjely. Kugelmass mnohokrát navštívil
Perského a mezi ním a Emmou Bovaryovou se vytvořil úzký a vášnivý vztah. “Dávaj pozor, aby mě do té
knihy dostali vţdycky před stránkou 120,” upozornil Kugelmass jednoho dne kouzelníka. “Musím se s
ní vţdycky setkat dřív, neţ, se sčuchne s tím Rodolfem.” “Proč?” zeptal se Persky. “Na toho
nestáčej?” “To těţko. Je z rodové šlechty. Tihle chlapi nemají na práci nic lepšího neţ flirtovat a
jezdit na koních. Mně připomíná jeden z těch ksichtů, co pózují v módních ţurnálech. S
naondulovanými vlasy. Ale pro ni je to velký frajer.” “A její manţel nic netuší?” “Ten na to nemá.
Je to tupý felčárek, který se oţenil s vichřicí. V deset večer zívá a ona se právě obléká na bál.
No jo... Nashle.” A Kugelmass opět vstoupil do skříňky a okamţitě se přenesl na usedlost
Bovaryových v Yonville. “Jak se vede, buchtičko?” pozdravil Emmu. “Ach, Kugelmassi,” povzdechla
Emma. “Co já musím všecko vydrţet. Včera u večeře mi pan Někdo usnul uprostřed desertu. Já si tu
vylévám srdce o Maximovi a o baletu a zčistajasna uslyším chrápání.” “Nic si z toho nedělej,
drahoušku. Uţ jsem tu já,” řekl Kugelmass a objal ji. Zaslouţil jsem si to, pomyslel si, kdyţ
přivoněl k Emminu francouzskému parfému a zabořil nos do jejích vlasů. Vytrpěl jsem si uţ dost.
Naplatil uţ jsem se dost psychoanalytiků. Hledal jsem do úmoru. Ona je mladá a ţádoucí a já tu jsem
pár stránek po Leonovi a těsně před Rodolfem. Kdyţ se budu ukazovat jen v správných kapitolách, mám
to všechno v kapse. Je třeba říci, ţe Emma byla stejně šťastná jako Kugelmass. Dychtila po vzruchu
a jeho vyprávění o nočním ţivotě na Broadwayi, o rychlých autech a o hollywoodských a televizních
hvězdách přivádělo mladou francouzskou krásku do vytrţení. “Vyprávěj mi ještě jednou o O. J.
Simpsonovi,” ţadonila ten večer, kdyţ s Kugelmassem procházeli kolem kostela abbého Bournisiena.
“Co ti mám povídat. Ten chlap je skvělý. Překonává všechny moţné fotbalové rekordy. Báječné fígle.
Nikdo na něj nemá.” “A udílení Oskarů?” řekla Emma závistivě. “Dala bych cokoli, abych také
nějakého vyhrála.” “Nejdřív bys musela být nominovaná.” “Já vím. Vysvětloval jsi mi to. Ale jsem
přesvědčená, ţe hrát umím. Samozřejmě bych nejdřív musela studovat v nějakých kursech. Třeba
Stanislav-ského. A pak, kdybych měla dobrého agenta...” “Uvidíme, uvidíme. Promluvím si s Perským.”

Kdyţ se ten večer Kugelmass bezpečně navrátil do bytu Perského, nadhodil myšlenku, ţe by ho Emma
mohla navštívit ve velkoměstě. “Musím si to rozmyslet,” řekl Persky. “Moţná bych to sved. Uţ se
staly divnější věci.” Ani jeden si ovšem na ţádnou nemohl vzpomenout.  “Kam to k čertu pořád
chodíš?” vyštěkla Daphne Kugelmassová na svého manţela, kdyţ se tu noc vrátil domů. “Nemáš někde
kočku?” “Jo, to určitě, já jsem ten typ,” řekl Kugelmass unaveně. “Ryl jsem u Leonarda Popkina.
Diskutovali jsme o socialistickém zemědělství v Polsku. Znáš Popkina. Je do toho blázen.” “V
poslední době se chováš moc divně,” řekla Daphne. “Jako bys byl duchem někde jinde. Jenom nezapomeň
na narozeniny mého otce. V sobotu?” “No, jasně,” řekl Kugelmass a zamířil do koupelny. “Bude tam
celá naše rodina. Uvidíme dvojčata. A bude tam bratranec Hamish. Měl bys být k bratranci Hamishovi
zdvořilejší — má tě rád.” “Jasně, dvojčata,” řekl Kugelmass, zavřel za sebou dveře do koupelny a
zbavil se tak zvuku ţenina hlasu. Opřel se o dveře a zhluboka se nadechl. Za pár hodin, říkal si v
duchu, se vrátím do Yonville a budu opět u své milované. A jestli všechno dobře dopadne, přivedu
tentokrát Emmu zpátky s sebou. Druhý den odpoledne ve čtvrt na čtyři předvedl Persky svoje kouzlo
znovu. Dychtivý a usměvavý Kugelmass se znovu zjevil před Emmou. Strávili pár hodin v Yonville s
Binetem a pak opět vsedli do kočáru Bovaryových. Podle instrukcí Perského se pevně objali, zavřeli
oči a napočítali do deseti. Kdyţ oči opět otevřeli, kočár právě přijíţděl k postrannímu vchodu
luxusního hotelu Plaza, kde Kugelmass to ráno optimisticky zarezervoval apartmá. “To je nádhera!
Přesně takhle jsem si to představovala,” řekla Emma, tančíc rozradostněně po loţnici, z jejíchţ
oken se naskýtala vyhlídka na město. “Tamhle je hračkářství F.A.O. Schwarze. A tamhle je Central
Park a kde je restaurant Sherry? Aha, tamhle — vidím. Je to prostě boţské.” Na posteli leţely
krabice od Halstona a Saint Laurenta, předních módních návrhářů. Emma rozbalila jeden balíček a
zkoušela si sametové kalhoty na svém dokonalém těle. “Ten kalhotový kostým je od Ralpha Laurena,”
řekl Kugelmass. “Budeš v něm vypadat jako strašná kočka. No tak, miláčku, dej kocourkovi pusu!” “V
ţivotě jsem nebyla tak šťastná,” vykvikla Emma, stojíc před zrcadlem. “Pojďme do města. Chtěla bych
vidět muzikál Chorus Line a Guggenheimovo muzeum a tamtoho Jacka Nicholsona, co o něm pořád mluvíš.
Dávají nějaký jeho biják?”

“Nějak mi to nejde do hlavy,” řekl jeden stanfordský profesor. “Nejdříve nějaká podivná postava
jménem Kugelmass a teď mi zas Emma zmizí z kníţky.

Znakem mistrovského díla asi skutečně je, ţe ho člověk můţe přečíst tisíckrát a vţdycky najde něco
nového.”  Milenci strávili víkend v blaţenosti. Kugelmass řekl Daphne, ţe odjíţdí na sympozium do
Bostonu a vrátí se aţ v pondělí. Vychutnávali s Emmou kaţdý okamţik, chodili do kina, navečeřeli se
v čínské čtvrti, strávili dvě hodiny na diskotéce a v posteli si pouštěli televizní film. V neděli
spali aţ do oběda, zašli do bohémské čtvrti SoHo a okukovali slavné osobnosti v baru U Elaine. V
neděli večer si nechali donést do apartmá kaviár a šampaňské a povídali si aţ do rozbřesku. Ráno, v
taxíku, kterým jeli do bytu Perského, si Kugelmass pomyslel: Byla to honička, ale stálo to za to.
Nemůţu ji sem brát moc často, ale tu a tam to bude po Yonville příjemné zpestření. U Perského Emma
vlezla do skříně, kolem sebe si úhledně uspořádala krabice s novými šaty a něţně Kugelmasse
políbila. “Příště zase u mě,” mrkla na něho. Persky třikrát zaťukal na skříňku. Nic se nestalo.
“Hmmm,” řekl Persky a podrbal se na hlavě. Zaklepal znovu, ale ţádné kouzlo se stále nedělo. “Asi
se něco porouchalo,” zamumlal. “Persky, dělaj si snad legraci!” vykřikl Kugelmass. “Jak se to můţe
porouchat?” “Klid, klid. Jste pořád ještě uvnitř, Emmo?” “Ano.” Persky znovu zaklepal — tentokrát
silněji. “Pořád jsem ještě tady, Persky.” “Vím, drahoušku. Vydrţte.” “Persky, musíme ji dostat
nazpátek,” zašeptal Kugelmass. “Jsem ţenatý a za tři hodiny mám přednášku. V téhle chvíli jsem
připravený nanejvýš na příleţitostnou aférku.” “Já to nechápu,” zamumlal Persky. “Takové spolehlivé
kouzlíčko.” Ale nezmohl nic. “Chvíli to potrvá,” řekl Kugelmassovi. “Budu to muset rozmontovat.
Ozvu se jim.” Kugelmass nacpal Emmu do taxi a odvezl ji zpátky do hotelu. Taktak stačil přednášku.
Celý den protelefonoval, střídavě s Perským a se svou milenkou. Kouzelník mu řekl, ţe můţe trvat
několik dní, neţ přijde věci na kloub. “Jaké bylo sympozium?” zeptala se ho ten večer Daphne.
“Dobrý, dobrý,” řekl a zapálil si filtr cigarety. “Co se děje? Jsi nějak hrozně nervózní.” “Já? Ha,
ha, to je k smíchu. Jsem klidný jak letní noc. Jenom se půjdu projít.” Vyklouzl ze dveří, chytil
taxi a uháněl do hotelu. “Je to špatné,” řekla Emma. “Charles si všimne, ţe tam nejsem.”

“Měj trpělivost, miláčku,” řekl Kugelmass. Byl bledý a zpocený. Znovu ji políbil, doběhl k výtahům,
chvíli ječel na Perského z budky v hale hotelu a taktak se dostal před půlnocí domů. “Popkin tvrdí,
ţe ceny ječmene v Krakově jsou nejstabilnější od roku 1971,” sdělil Daphne, temně se usmál a vlezl
do postele. Tak uběhl týden. V pátek večer řekl Kugelmass Daphne, ţe musí odjet na další sympozium,
tentokrát do Syracuse. Odspěchal clo hotelu, ale druhý víkend se s prvním nedal srovnávat. “Buď mě
vrátíš do toho románu, anebo, si mě musíš vzít,” řekla Emma Kugelmassovi. “A prozatím chci nějaké
místo anebo chodit do kursů, protoţe koukat se celý den na televizi je nuda.” “Dobře. Ty peníze se
nám budou hodit,” řekl Kugelmass. “Necháváš si toho nosit do apartmá dvakrát víc, neţ váţíš.”
“Včera jsem se v Central Parku seznámila s jedním divadelním producentem a on říkal, ţe bych se
moţná hodila do hry, kterou připravuje,” řekla Emma. “Co je to za šaška?” zeptal se Kugelmass.
“Není to ţádný šašek. Je citlivý, milý a hezký. Jmenuje se Jeff, nevím jak dál, a moţná letos
dostane výroční televizní cenu.” K večeru se Kugelmass objevil u Perského opilý. “Klid,” řekl mu
Persky. “Sklátí je infarkt.” “Klid. Jim se to řekne, klid. Já tu schovávám románovou postavu v
hotelovém pokoji a myslím, ţe mě ţena nechává sledovat soukromým čmuchalem.” “Dobrá, dobrá. Já vím,
ţe máme problém.” Persky zalezl pod skříňku a začal do něčeho bušit velkým klíčem. “Jsem jako
štvaná zvěř,” pokračoval Kugelmass. “Musím se po městě málem plíţit kanálama a s Emmou uţ se máme
aţ po krk. A to ani nemluvím o hotelovém účtu, který vypadá jak vojenský rozpočet.” “No a co mám
dělat? Tohle je svět kouzel,” řekl Persky. “Tady všechno záleţí na maličkostech.” “Pěkný
maličkosti. Já tu do tý cuchty liju Dom Pérignon, nejdraţší šampaňský na světě, krmím ji černýma
vejcema přímo z Pekingu a teď si k tomu přidaj její garderóbu. A taky se nechala zapsat do
dramatických kursů a zčistajasna potřebuje reklamní fotky od profesionála, A kromě toho, Persky,
profesor Fivish Kopkind, který učí srovnávací literaturu a vţdycky na mě ţárlil, ve mně poznal
postavu, která se tu a tam objevuje ve Flaubertově románu. Vyhroţuje mi, ţe půjde za Daphne. Vidím
před sebou zkázu a alimenty; vězení. Zena mě úplně zničí. Za nevěru s paní Bovaryovou skončím na
Bowery.” “Co jim mám na to říct? Pracuju ve dne v noci. A co se týče osobní úzkosti, v tom jim
nepomůţu. Jsem koneckonců kouzelník a ţádný psychoanalytik.”

V neděli odpoledne se Emma zamkla v koupelně a odmítala reagovat na Kugelmassovy prosby. Kugelmass
zíral z okna na Wollman Rink a uvaţoval o sebevraţdě. Škoda ţe je to nízko, pomyslel si, jinak bych
to proved hned teď. Moţná kdybych utek do Evropy a začal nový ţivot... Třeba bych moh po Paříţi
prodávat International Herald Tribune, jako to dělávala mladá americká děvčata. Zazvonil telefon.
Kugelmass mechanicky zvedl sluchátko. “Tak ji můţou přivíst,” řekl Persky. “Myslím, ţe uţ jsem ty
mouchy vychytal.” Kugelmass oţil. .“Myslej to váţně?” řekl. “Opravdu na to přišli?” “Bylo to něco v
převodovce. Taky mě to mohlo napadnout hned.” “Persky, oni jsou génius. Jsem tam za minutu. Ještě
dřív.” Milenci odspěchali do kouzelníkova bytu a Emma Bovaryová vstoupila opět do skříně i se svými
krabicemi. Tentokrát k ţádnému polibku nedošlo. Persky zavřel dveře, zhluboka se nadechl a třikrát
zaklepal na skříň. Ozval se touţebné očekávaný mlaskavý zvuk, a kdyţ Persky nahlédl dovnitř, byla
skříň prázdná. Paní Bovaryová se vrátila do stejnojmenného románu. Kugelmass si z plných plic
oddechl a potřásl si s kouzelníkem rukou. “Konec,” řekl. “Dostal jsem za vyučenou. Uţ nikdy nebudu
podvádět. Přísahám.” Znovu potřásl Perskému rukou a v duchu si poznamenal, ţe mu nesmí zapomenout
poslat vázanku jako pozornost.  Za tři týdny, jednoho nádherného jarního podvečera otevřel Persky
na zazvonění. Za dveřmi stál Kugelmass s provinilým výrazem na tváři. “Dobrá, Kugelmass,” řekl
kouzelník. “Kam chtěj tentokrát?” “Je to jen pro jednou,” řekl Kugelmass. “Počasí je tak nádherné a
já stárnu. Poslechnou, četli Portnoyův problém od Philipa Rothe? Pamatujou na Opici?” “Cena je teď
pětadvacet dolarů, protoţe ţivotní náklady stoupají, ale dám jim jednu cestu gratis, kdyţ jsem jim
způsobil takový potíţe.” “To je od nich moc slušný,” řekl Kugelmass, učísl si pár zbývajících vlasů
a vstoupil do skříně. “Bude to fungovat?” “Doufám. Ale od té nepříjemnosti jsem to moc nezkoušel.”
“Sex a romantika,” ozval se Kugelmass ze skříně. “Co všechno jsme ochotni snášet kvůli pěkné
tvářičce.” Persky hodil dovnitř výtisk Portnoyova problému a třikrát zaklepal. Tentokrát se místo
mlaskavého zvuku ozval tupý výbuch, po němţ následovala řada praskavých zvuků a vodopád jisker.
Persky uskočil, dostal srdeční záchvat a padl mrtev. Ze skříně vyšlehly plameny a potom shořel celý
dům.

Kugelmass, nejsa si té katastrofy vědom, měl vlastní starosti. Nepřenesl se do Portnoyova problému,
dokonce ani do ţádného jiného románu. Ocitl se místo

toho ve staré učebnici španělštiny pro začátečníky a prchal po holém skalnatém terénu, aby spasil
ţivot před velkým a chlupatým nepravidelným slovesem tener (“míti"), které ho pronásledovalo na
pavoucích nohou.

PROJEV K MATURANTŮM

Více neţ kdy předtím v dějinách dnes lidstvo stojí na křiţovatce. Jedna cesta vede k zoufalství a
naprosté beznaději. Druhá k úplnému vyhynutí. Doufejme, ţe budeme dost moudří a vybereme si
správně. Nehovořím mimochodem s ţádným pocitem marností, nýbrţ s pocitem paniky, pocházejícím z
přesvědčení o absolutní nesmyslnosti bytí, který by se snadno dal mylně vykládat jako pesimismus.
Ale pesimismus to není. Je to prostě zdravá obava o osud moderního člověka. (Moderní člověk je zde
definován jako kterákoli osoba narozená po Nietzschově výroku “Bůh je mrtev”, ale před slavným
hitem Beatles “I Wanna Hold Your Hand”.) Tento “osud” lze vyjádřit dvěma způsoby, i kdyţ určití
lingvističtí filozofové ho raději redukují na matematickou rovnici, která se dá snadno vyřešit a
dokonce i nosit po kapsách. Vyjádřeno nejjednodušším způsobem, problém zní: Jak je moţné nalézt
smysl ţivota v konečném světě s daným obvodem pasu a velikostí košile? Je to velmi obtíţná otázka,
uvědomíme-li si, ţe věda nás nechala na holičkách. Je pravda, ţe objevila léčbu mnohých chorob,
rozluštila genetický kód a dokonce dopravila člověka na Měsíc. Jenţe na druhé straně, kdyţ necháme
osmdesátníka samotného v místnosti se dvěma osmnáctiletými modelkami, nic se nestane. Neboť
skutečné problémy zůstávají stále tytéţ. Koneckonců, dá se lidská duše zahlédnout mikroskopem?
Moţná — ale rozhodně byste potřebovali jeden z těch opravdu dobrých se dvěma okuláry. Víme, ţe ani
ten nejmodernější počítač na světě nemá tak dokonalý mozek jako mravenec. Totéţ bychom pravda mohli
říct o mnoha příbuzných, ale s těmi se musíme setkávat pouze při svatbách a podobných
příleţitostech, zatímco na vědě jsme závislí pořád. Kdyţ mě začne bolet na prsou, musím jít na
rentgen. Ale co kdyţ mi rentgenové záření způsobí ještě horší problémy? Neţ se naděju, vezou mě na
operaci. Pochopitelně si nějaký medik zapálí cigaretu zrovna, kdyţ mi dávají kyslík. V příští
chvíli svištím v prostěradle nad nejvyšším newyorským mrakodrapem. Tohle má být věda? Pravda, věda
nás naučila, jak pasterizovat sýr. A stejně tak je pravda, ţe to můţe být legrace, kdyţ jsou u toho
i děvčata — no ale co vodíková puma? Uţ jste někdy viděli, co se stane, kdyţ jedna z těch věcí
nešťastnou náhodou spadne ze stolu? A kde zůstává věda, kdyţ začne člověk bádat nad věčnými
záhadami? Jak doopravdy vznikl vesmír? Jak dlouho existuje? Začala hmota existovat díky prvotní
explozi, anebo díky slovu Boţímu? A pokud tím druhým způsobem, copak Stvořitel nemohl začít jen o
čtrnáct dní dřív a trochu vyuţít teplejšího počasí? Co máme přesně na mysli, kdyţ říkáme, ţe člověk
je smrtelný? Kompliment to rozhodně není.

Také náboţenství nás bohuţel zklamalo. Miguel de Unamuno píše sice optimisticky o “nezdolné
vytrvalosti vědomí”, ale to můţe být pěkná makačka, obzvláště při četbě Dreisera. Často mě napadá,
jaký spokojený ţivot musel vést starověký člověk, věřící v mocného a dobrotivého Stvořitele, který
se sám postará o všechno. Představte si to zklamání, kdyţ uviděl, jak mu ţena začíná tloustnout.
Současný člověk se ovšem ţádnému takovému duševnímu klidu netěší. Nalézá se uprostřed krize víry.
Je, jak se módně říká, “odcizený”. Viděl hrůzy války, zaţil přírodní katastrofy, navštívil
seznamovací diskotéky. Můj dobrý přítel, francouzský fyzik a filozof Jacques Monod, mluvil často o
nahodilém charakteru vesmíru. Věřil, ţe všechno v ţivotě se děje čistou náhodou, snad jen s
výjimkou jeho snídaně, kterou mu podle jeho názoru téměř určitě připravovala hospodyně. Víra v
boţskou prozřetelnost v nás pochopitelně budí pocit odevzdanosti. To nás však jako lidské bytosti
nezbavuje odpovědnosti. Zdaliţ jsem já stráţným bratra svého? Ano, jsem. Je zajímavé, ţe v mém
případě se o tuto poctu dělím s místní zoologickou zahradou Kdyţ uţ jsme pocit bezboţnosti nemohli
snášet, udělali jsme si Boha z techniky. Jenţe můţe být technika skutečnou odpovědí, kdyţ úplně
nový buick, řízený mým blízkým přítelem Natem Zipským, proletí oknem kuřecího grilu, aţ se stovky
zákazníků rozprchnou na všechny strany? Můj opékač topinek za celé čtyři roky, co ho mám, ani
jednou pořádně nefungoval. Řídím se přesně návodem a vkládám do štěrbin dva plátky chleba, ale za
pár vteřin mi zas vyletí nahoru. Jednou přerazily nos ţeně, kterou jsem velmi miloval. Máme snad
spoléhat na šrouby, matky a elektřinu, ţe vyřeší naše problémy? Ano, telefon je dobrá věc — a
lednička taky — i klimatizační zařízení. Ale ne kaţdé klimatizační zařízení. Například ne to, co má
moje sestra Henny, Její klimatizační zařízení vydává hlasité zvuky a stejně nechladí. Kdyţ přijde
opravář a prohlédne ho, ještě se to zhorší. Buď se to zhorší, anebo jí opravář řekne, ţe si musí
koupit nové klimatizační zařízení. Kdyţ sestra něco namítá, řekne jí, ať mu dá pokoj. Ten člověk je
doopravdy odcizený. A nejen to, ale ještě se pořád usmívá.

Potíţ je v tom, ţe naši vůdci nás správně nepřipravili na technickou revoluci. Naši politici jsou
naneštěstí buď neschopní, anebo prodejní. Někdy stihnou za jeden den oboje. Vláda je lhostejná k
potřebám malého člověka. Kdyţ měříte pod sto šedesát, tak vám váš kongresman ani nepřijde k
telefonu. Nepopírám, ţe demokracie je pořád ta nejlepší forma vlády. V demokracii jsou alespoň
chráněny občanské svobody. Ţádný občan nemůţe být svévolně mučen, uvězněn anebo přinucen zhlédnout
některá představení na Broadwayi. V některých totalitních reţimech se však dějí daleko horší věci.
Kdyţ tam někoho chytí, jak si píská, odsoudí ho na třicet let nucených prací. Kdyţ si ani po
patnácti letech pískat nepřestane, zastřelí ho. Ruku v ruce s tímto brutálním fašismem kráčí jeho
dvojče, terorismus. Nikdy v historii neměl člověk takový

strach jako nyní, ţe kdyţ řízne do telecí kotlety, dojde k výbuchu. Násilí plodí další násilí a
očekává se, ţe do roku 1990 se únosy stanou převládající formou společenského styku. Přelidněnost
vyhrotí problémy aţ ke krizovému bodu. Statistika nám říká, ţe uţ teď je na světě víc lidí, neţ je
potřeba k přenesení i to-ho nejtěţšího piana. Pokud neučiníme rozmnoţování přítrţ, nebude v roce
2000 uţ kde servírovat večeři, ledaţe budete ochotni prostírat na hlavách cizích lidí. Pak se ti
lidé nebudou smět hodinu pohnout, neţ se najíte. Bude samozřejmě nedostatek energie a kaţdý majitel
auta bude mít přiděleno jen tolik benzínu, aby mohl pár centimetrů couvnout. Místo abychom těmto
překáţkám čelili, uchylujeme se k únikům, jako jsou drogy a sex. Ţijeme v příliš tolerantní
společnosti. Ještě nikdy se pornografii nedařilo tak dobře jako nyní. A ty filmy jsou tak mizerně
nasvícené! Scházejí nám jasné cíle. Nikdy jsme se nenaučili milovat. Chybí nám vůdci a smysluplné
programy Nemáme ţádný duchovní střed. Jsme unášeni samotni vesmírem a v našem zklamání a bolesti se
dopouštíme hrůzného násilí jeden na druhém. Naštěstí pořád ještě známe míru. Celkem vzalo je jasné,
ţe budoucnost před námi otevírá velké moţnosti. Také před námi otevírá velké propasti. Půjde o to,
abychom se propastem vyhnuli, moţností vyuţili a vrátili se včas domů k večeři.

ŠÍLENCŮV PŘÍBĚH

Šílenství je stav relativní. Kdo můţe říct, kdo z nás je skutečně šílený? A tak, i kdyţ bloudím
Central Parkem v šatech proţraných od molů a v chirurgické masce, vykřikuji revoluční hesla a
hystericky se směju, napadá mi ještě dosud, jestli to, co jsem udělal, bylo opravdu tak
iracionální. Neboť, drahý čtenáři, já nebyl vţdycky tím, komu se lidově říká “newyorský pouliční
cvok”, a nepostával jsem vţdy u popelnic, z nichţ plním igelitové pytlíky kousky provázků a uzávěry
od lahví. Nikoli, býval jsem kdysi velice úspěšný lékař, bydlel jsem na vznešené Upper East Side,
projíţděl jsem se po městě v hnědém mercedesu, švihácky oděn do celé palety tvídů od
nejproslulejších módních návrhářů. Je těţké uvěřit, ţe já, doktor Ossip Parkis, kdysi známá tvář na
divadelních premiérách, v luxusních restaurantech, v koncertních síních a na tenisových kurtech,
kde všude jsem oslňoval ostrovtipem a nebezpečným backhandem, jsem nyní občas spatřen, jak jezdím
na kolečkových bruslích po Broadwayi, neoholen, s ruksakem na zádech a v šaškovském kloboučku.

Dilema, které předcházelo tomuto katastrofálnímu pádu z výšin, bylo prosté. Ţil jsem se ţenou, na
níţ mi velmi záleţelo a která měla okouzlující a roztomilou osobnost i duši; byla vysoce kulturní,
vtipná, takţe bylo potěšením trávit s ní čas. Avšak (a za to proklínám osud) sexuálně mě
nevzrušovala Ve stejné době jsem kaţdý večer tajně mizel přes celé město na schůzku s fotomodelkou
jménem Tiffany Schmeedererová, jejíţ úděsná mentální úroveň byla v převráceném poměru k erotickému
vyzařování, které dýchalo z kaţdého jejího póru. Nepochybně jste, drahý čtenáři, slyšel výraz
“tělo, které bys z postele nevyhodil”. Tiffanino tělo bys nejen z postele nevyhodil, ale ani by se
nenechalo. Kůţe jako satén či snad jako nejjemnější uzený losos z Nového Skotska, lví hříva
kaštanových vlasů, dlouhé nohy jako proutky a tělo tak plné křivek, ţe přejet rukama po kterékoli
jeho části bylo jako svézt se na lochnesce. Tím nechci říct, ţe ta, s níţ jsem přebýval, brilantní
ba dokonce hluboká Olivě Chomská, byla, co se týče fyziognomie, bez půvabu. Vůbec ne. Ve
skutečnosti to byla pohledná ţena se všemi příslušnými vlastnostmi okouzlující a vtipné hvězdy
společnosti a i v posteli si vedla nanejvýš zručně. Moţná to bylo tím, ţe kdyţ na Olivě dopadlo z
určitého úhlu světlo, začala nevysvětlitelně připomínat mou tetu Rifku. Ne ţe by Olivě doopravdy
vypadala jako sestra mé matky. (Rifka vypadala jako jistá postava ze ţidovského folklóru jménem
gólem.) Byla to jen velmi vzdálená podobnost kolem očí a to jen tehdy, kdyţ na ně správně dopadalo
světlo. Moţná to bylo tímto incestním tabu anebo prostě tím, ţe tvář a tělo, jaké měla Tiffany
Schmeedererová, se vyskytnou jednou za několik

miliónů let a obvykle ohlašují příchod doby ledové či světový poţár. Zkrátka a dobře, potřeboval
jsem od kaţdé z těch dvou to, co v ní bylo nejlepší.  Nejdřív jsem se seznámil s Olive. Došlo k
tomu po nekonečné řadě známostí, v nichţ mé partnerce vţdycky něco chybělo. Moje první ţena byla
ne-smírně chytrá, ale chyběl jí smysl pro humor. Byla přesvědčená, ţe nejlegračnější z bratrů
Marxových je Zeppo. Moje druhá ţena byla krásná, ale scházela jí opravdová vášeň. Vzpomínám, ţe
jednou, kdyţ jsme se milovali, došlo k zvláštní optické iluzí a na vteřinku to skoro vypadalo, ţe
se moje ţena hýbe. Sharon Pflugová, s níţ jsem ţil tři měsíce, byla příliš agresivní. Whitney
Weisglassová zase příliš poddajná. Pippa Mondaleová, veselá vdova, udělala osudnou chybu, kdyţ se
zastávala svíček ve tvaru Laurela a Hardyho. Přátelé, kteří to mysleli dobře, mě zásobovali
nekonečným procesím partnerek na schůzky, bez výjimky pocházejících ze stránek hrůzostrašných
povídek H. P. Lovecrafta. Inzeráty v The New York Review of Books, na něţ jsem ze zoufalství
odpovídal, se ukázaly stejně marné, jelikoţ “z třicetileté básnířky” se vyklubala šedesátnice,
“studentka, mající v oblibě Bacha a Beowulfa” vypadala jako lidoţroutská nestvůra Grendel a
“bisexuálka ze San Franciska” mi řekla, ţe neodpovídám její představě pro ţádné z obou pohlaví. Tím
nechci naznačovat, ţe by se tu a tam nevyskytla dívka, která vypadala jako opravdová trefa: krásná
ţena, sexy a chytrá, z dobré rodiny a s okouzlujícími způsoby. Ale podle nějakého pravěkého zákona,
moţná z bible nebo egyptské Knihy mrtvých, odmítala ona mě. A tak jsem se stal tím nejuboţejším z
muţů. Na první pohled jsem měl všechno, co je zapotřebí k šťastnému ţivotu. Uvnitř jsem však
zoufale hledal opravdovou lásku. Za osamělých nocí jsem přemítal o estetice dokonalosti. Je něco v
přírodě skutečně “dokonalé” s výjimkou blbosti mého strýčka Hymana? Jak můţu já vyţadovat
dokonalost? Já se svými milióny chyb. Začal jsem si dělat seznam svých chyb, ale nedostal jsem se
za: 1. Někdy zapomíná klobouk. Těšil se někdo z lidí, které jsem znal, skutečně “smysluplnému
vztahu”? Mí rodiče spolu zůstali čtyřicet let, ale to bylo ze zášti. Greenglass, kolega z
nemocnice, si vzal ţenu, co vypadá jako měkký tvaroh, “protoţe je hodná”. Iris Mermanová podváděla
manţela s kaţdým plnoletým muţem ve Velkém New Yorku. Nikdo neměl vztah, který by se skutečně dal
nazvat šťastným. Brzy mě začaly pronásledovat noční můry.

Zdálo se mi, ţe jsem v baru, kde se seznamují svobodní, a útočí na mě smečka chtivých sekretářek.
Oháněly se noţi a nutily mě říkat hezké věci o newyorské čtvrti Queens. Můj psychoanalytik
doporučoval kompromis. Můj rabín říkal: “Usaďte se, usaďte se. Co takhle ţena jako paní
Blitzsteinová? Ţádná kráska to není, ale nikdo nedokáţe líp pašovat jídlo a ruční střelné zbraně

do ghetta neţ ona.” Jedna herečka, která mě ujišťovala, ţe její opravdovou touhou je stát se
servírkou v kavárně, se zdála slibná, ale během první krátké večeře bylo její jedinou odpovědí na
vše, co jsem říkal: “To je betálné.” Pak jsem jednoho večera ve snaze uvolnit se po zvlášť
namáhavém dni v nemocnici navštívil sám Stravinského koncert. O přestávce jsem potkal Olivě
Chomskou a můj ţivot se změnil. Olivě Chomská byla vzdělaná a nevšední, citovala Eliota a hrála jak
tenis, tak Bachovy “Dvojhlasé invence” na piano. A nikdy neříkala “Senza”, nikdy na sobě neměla nic
se značkou Pucci nebo Gucci a nikdy neposlouchala v rozhlase country and western nebo diskusní klub
s odpověďmi na telefonické dotazy. A kromě toho byla vţdy a všude ochotná dělat cokoli a dokonce s
tím sama začínat. Jaké nádherné měsíce jsem s ní strávil, neţ moje sexuální výkonnost (která se
tuším uvádí v Guinnessově knize rekordů) ochabla. Koncerty, filmy, večeře, víkendy, nekonečné
skvělé diskuse o všem od skákajících chůd po hinduistickou sbírku obětních hymnů. A nikdy jí z úst
nevyšel blábol. Samé hluboké postřehy. A ten vtip! A samozřejmě i přiměřený odpor ke všem věcem,
které si to zasluhují: k politikům, televizi, Kosmetickým operacím, sídlištní architektuře, muţům
ve sportovních oblecích, přednáškám o filmech a k lidem, kteří začínají věty “V podstatě”. Ach,
budiţ proklet den, kdy zbloudilý paprsek světla zdůraznil ony nepopsatelné obličejové rysy a
připomněl mi přihlouplý zjev tety Rifky. A budiţ téţ proklet den, kdy si na večírku v nějakém
podkrovním ateliéru v bohémské čtvrti erotický archetyp s nepravděpodobným jménem Tiffany
Schmeedererová popotáhl vlněnou podkolenku a obrátil se ke mně hlasem připomínajícím myš z kreslené
grotesky: “Jakého jste znamení?” Na hlavě se mi slyšitelně zjeţily vlasy a vyrazily mi tesáky jak v
klasickém příběhu o vlkodlakovi. Cítil jsem se povinen odpovědět krátkou přednáškou o astrologii,
předmětu, který v mých intelektuálních zájmech soupeřil s takovými hlubokými problémy, jako je
psychoterapie, elektroencefalografické alfa vlny a schopnost permoníků hledat zlato. O několik
hodin později jsem se nacházel ve stavu vláčnosti rozpouštěného vosku, kdyţ se jí poslední kousek
oblečení bezhlučně svezl po kotnících k podlaze, zatímco já z nepochopitelného důvodu zanotoval
holandskou státní hymnu. Pak jsme se začali milovat stylem akrobatů na létající hrazdě. A tak to
začalo.

Alibi pro Olivě. Tajné schůzky s Tiffany. Výmluvy před ţenou, jiţ jsem miloval a přitom svůj chtíč
ukájel jinde. Vlastně ukájel s prázdnou hračkou, při jejímţ doteku či zavinění mi temeno hlavy
povyskočilo jako čertík z krabičky a vznášelo se v prostoru jako létající talíř. Choval jsem se
nezodpovědně vůči

ţeně mých snů kvůli tělesné posedlosti, blíţící se té, kterou Emil Jannings proţíval v Modrém
andělovi vůči Marlen Dietrichové. Jednou jsem předstíral nemoc a poslal Olivě na Brahmsovu symfonii
s matkou, abych mohl vyhovět přihlouplým rozmarům své smyslné bohyně, která trvala na tom, abych s
ní zhlédl televizní show To je tvůj život, “protoţe dávaj Johnnyho Cashe”! Jenţe kdyţ jsem splatil
svůj desátek tím, ţe jsem přetrpěl show, ztlumila Tiffany světla a přenesla mé libido na planetu
Neptun. Jindy jsem jen prohodil k Olivě, ţe si jdu koupit noviny. Pak jsem uháněl přes sedm bloků k
Tiffany a tam skočil do výtahu, který však jako naschvál uvízl mezi patry. Přecházel jsem po svém
vězení jako lev v kleci, neschopen ukojit svůj planoucí chtíč a stejně tak neschopen vrátit se domů
v rozumný čas. Kdyţ mě nakonec osvobodili hasiči, slepil jsem pro Olivě historku, v níţ jsem
vystupoval já, dva lupiči a lochneská nestvůra. Štěstí mi přálo, a kdyţ jsem se vrátil domů, Olivě
uţ spala. Při její vrozené slušnosti pro ni bylo nemyslitelné, ţe bych ji mohl podvádět s jinou
ţenou, a třebaţe frekvence našich pohlavních styků klesla, sebral jsem v sobě vţdy dost sil, abych
ji alespoň částečně uspokojil. Neustále pronásledován pocity viny jsem ji klamal chatrnými
výmluvami, které přijímala s nevinností anděla. Během několika měsíců na mě celé to břemeno začalo
nesnesitelně doléhat. Vypadal jsem čím dál víc jako postava na obraze “Výkřik” od Edvarda Muncha.
Mějte soucit s mou situací, drahý čtenáři! S tím strašným problémem, který moţná postihuje celou
řadu mých současníků a dohání je k šílenství. S faktem, ţe ţádná příslušnice druhého pohlaví nikdy
nesplňuje současně všechny vaše poţadavky. Na jedné straně zející propast kompromisu. Na druhé
vysilující a odsouzeníhodné jestvování podváděné lásky. Neměli Francouzi pravdu? Nebylo řešením mít
ţenu i milenku, a tak rozdělit zodpovědnost za různé potřeby na dvě strany? Věděl jsem, ţe kdybych
takové uspořádání navrhl otevřeně Olivě, ať byla sebechápavější, skončil bych pravděpodobně na
hrotu jejího módního britského deštníku. Unavovalo mě to, skličovalo a začal jsem uvaţovat o
se-bevraţdě. Přiloţil jsem si pistoli k hlavě, ale v posledním okamţiku jsem ztratil odvahu a
vystřelil do vzduchu. Kulka prolétla stropem, takţe paní Fitelsonová v bytě nade mnou vyskočila do
vzduchu přímo na polici s knihami, kde vydrţela sedět přes celé babí léto. Pak se to jeden večer
všechno vyjasnilo. Najednou mi bylo zřejmé, co musím učinit, s průzračností, jaká se obvykle
spojuje s účinkem LSD. Kdysi jsem vzal Olivě do kina pro pamětníky na starý film s Belou Lugosim.
Lugosi coby šílený vědec v něm vymění mozek nějaké nešťastné oběti za mozek gorily. Oběť i gorila
jsou přitom připoutány k operačním stolům, zatímco kolem zuří elektrická bouře. Pokud si něco
takového mohl vymyslet nějaký scenárista, mohl to určitě skvělý chirurg jako já dokázat ve
skutečnosti.

Nu, drahý čtenáři, nebudu vás unavovat detaily, které jsou vysoce odborné a pro laika těţko
pochopitelné Stačí říct, ţe jedné temné a bouřlivé noci bylo moţno zahlédnout zahalený stín, jak
propašovává dvě omámené ţeny (jednu s tělem, při pohledu na něţ muţi vjíţděli s auty na chodník) do
nepouţívaného operačního sálu sanatoria Flower na Páté avenue. Tam, za mihotání blesků klikatících
se oblohou, stín provedl operaci, která se předtím uskutečnila pouze ve světě celuloidových
fantazií, kde ji prováděl maďarský herec, jenţ měl jednoho dne proměnit laciný horror v umělecký
ţánr. Výsledek? Tiffany Schmeedererová, jejíţ duše nyní existovala v méně pozoruhodném těle Olivě
Chomské, byla ke své radosti zbavena prokletí, jakým je být sexuálním objektem. Přesně podle
Darwinova učení se u ní brzy vyvinula bystrá inteligence, která — i kdyţ snad nikdy nedosáhla
úrovně spisovatelky Simoně de Beauvoirové — jí umoţnila zbavit se pošetilého zájmu o astrologii a
šťastně se provdat. Olivě Chomská, která se ke svým ostatním vynikajícím darům navíc zčistajasna
stala vlastnicí kosmické topografie, se za mě provdala a udělala ze mě předmět závisti všech okolo.
Jediným zádrhelem bylo, ţe po několika měsících blaţenosti s Olivě, které se ve všem vyrovnaly
pohádkám Tisíce a jedné noci, jsem z nepochopitelných důvodů začal pociťovat nespokojenost s touto
vysněnou ţenou a dostal místo toho zálusk na letušku Billie Jean Zapruderovou, jejíţ chlapecká
postava a alabamský huhňavý přízvuk nutily mé srdce provádět přemety. A tehdy jsem se vzdal místa v
nemocnici, nasadil si šaškovský klobouček, vzal na záda ruksak a rozjel se na kolečkových bruslích
po Broadwayi.

REMINISCENCE: LIDÉ A MÍSTA

Brooklyn: Ulice a stromořadí. Most. Všude samé kostely a hřbitovy. A cukrárny. Malý chlapec pomáhá
přes ulici starci s plnovousem a říká: “Pěkný šábes.” Stařec se usměje a vyklepe chlapci na hlavu
dýmku. Dítě utíká s pláčem domů... Na čtvrť se snese úmorné vedro a vlhkost. Obyvatelé vynášejí po
večeři na ulici skládací ţidle, sedí a hovoří. Náhle začne sněţit. Nastane zmatek. Ulicí kráčí
podomní obchodník a nabízí horké preclíky. Někdo na něj poštve psy, kteří ho zaţenou nahoru na
strom. Naneštěstí pro něj v koruně stromu čekají další psi. “Benny! Benny!” Matka volá na syna.
Bennymu je šestnáct, ale má uţ záznam v trestním rejstříku. Aţ mu bude dvacet šest, půjde na
elektrické křeslo. V třiceti šesti půjde na šibenici. V padesáti se stane majitelem čistírny. Jeho
matka právě podává snídani. Protoţe je rodina tak chudá, ţe si nemůţe dovolit čerstvé rohlíky, maţe
si Benny marmeládu na noviny. Stadión Ebbets Field: Baseballoví fanoušci lemují Bedford Avenue v
naději, ţe se jim podaří zmocnit se míčů, odpálkovaných za pravou zeď stadiónu. Po osmi směnách bez
bodu se ozve z davu křik. Přes zeď přiletí míč a dychtiví fanoušci se o něj začnou tahat. Z
nějakého důvodu je to fotbalový míč — nikdo neví proč. Později v sezóně majitel muţstva Brooklyn
Dodgers vymění spojku za levého záloţníka z Pittsburghu a pak vymění sám sebe za majitele
bostonských Braves a dvě jeho nejmladší děti. Zátoka ovčíků: Muţ s ostře řezanou tváří se od srdce
směje a vytahuje sítě na kraby. Obrovský krab chytne do klepet jeho nos. Muţ se uţ nesměje. Z jedné
strany ho táhnou jeho přátelé, z druhé krabovi přátelé. Nikam to nevede. Slunce zapadá. Pořád se
ještě přetahují.  New Orleans: Jazzová kapela stojí v dešti na hřbitově a hraje smuteční pochody.
Do země ukládají tělo. Teď začne hrát kapela veselý pochod a vydává se na zpáteční průvod do města.
Na půl cestě si někdo uvědomí, ţe pohřbili nepravého. Co je horší, netrefili se ani přibliţně.
Člověk, kterého pohřbili, nebyl mrtvý, dokonce ani nemocný; vlastně celou tu dobu jódloval.
Truchlící se vrátí na hřbitov a exhumují toho uboţáka, který hrozí, ţe je bude ţalovat, přestoţe mu
slibují, ţe mu dají vyčistit oblek a zaplatí účet. Zatím nikdo neví, kdo je vlastně mrtvý. Kapela
pokračuje v hraní a všichni přihlíţející jsou postupně ukládáni do hrobu, s předpokladem, ţe
mrtvému to půjde nejlíp. Brzy se ukáţe, ţe nikdo nezemřel, a je uţ pozdě shánět jiné tělo, protoţe
na silnicích je víkendová špička.

Je masopustní úterý. Všude se podává kreolské jídlo. Davy v maškarních úborech proudí ulicemi. Muţ
převlečený za krevetu je vhozen do kouřícího

hrnce polévky. Brání se, ale nikdo mu nevěří, ţe není korýš. Nakonec ukáţe řidičský průkaz a je
vysvobozen. Náměstí Beauregard je plné turistů. Kdysi tu provozovala Marie Laveauová kult vúdú.
Nyní tam starý haitský “kouzelník” prodává panenky a amulety. Policista mu říká, aby vypadl, a
dojde k hádce. Kdyţ hádka skončí, měří policista deset centimetrů. Zuří a pořád se ještě pokouší
starce zatknout, ale má tak vysoký hlas, ţe mu nikdo nerozumí. Pak přeběhne přes ulici kočka a
policista se musí spasit útěkem. Paříţ: Mokré chodníky A světla — všude jsou světla! Potkávám v
kavárničce pod širým nebem nějakého muţe. Je to André Malraux. On si kupo-divu myslí, ţe já jsem
André Malraux. Vysvětluji mu, ţe on je Malraux a já jsem jen student. Uleví se mu, kdyţ to slyší,
jelikoţ si oblíbil madame Mal-rauxovou a hrozně by mu vadilo, kdyby to byla moje ţena. Mluvíme o
váţných věcech a on říká, ţe člověk má rozhodovat o svém vlastním osudu a ţe teprve kdyţ si
uvědomí, ţe smrt je součástí ţivota, dokáţe doopravdy pochopit, co je bytí. Pak mi chce prodat
králičí pracičku. Po letech se setkáme na večeři a on zase tvrdí, ţe jsem Malraux. Podruhé uţ ho
při tom nechám, takţe dostanu jeho ovocný koktejl. Podzim. Paříţ je ochromena další stávkou.
Tentokrát jsou to akrobaté. Nikdo nemetá přemety a celé město se zastaví. Brzy se stávka rozšíří i
na ţongléry a pak na břichomluvce. Paříţané povaţují tyto profese za základní sociální sluţby a
mnozí studenti začnou s násilnostmi. Dva Alţířané jsou přistiţeni při nacvičování stojky a jsou jim
oholeny hlavy. Desetiletá dívka s dlouhými hnědými kučerami a zelenýma očima ukryje bombu z
plastické výbušniny do čokoládového dortu ministra vnitra. Po prvním soustu proletí ministr
střechou Fouquetova labuţnictví a nezraněn přistane v Trţnici. Trţnice uţ není.  Autem po Mexiku:
Chudoba je obrovská. Trsy sombrer připomínají Orozcovy nástěnné malby. Je čtyřicet stupňů ve stínu.
Chudý Indián mi prodá enchiladu z pečeného vepřového. Chutná skvěle a zapíjím ji trochou ledové
vody. Pocítím slabý záchvěv v ţaludku a pak začnu mluvit holandsky. Náhle se objeví mírná bolest v
břišní krajině a způsobí, ţe se přehnu ve dví, jako kdyţ se zaklapne kniha. Po půl roce se probudím
v mexické nemocnici úplně plešatý a v ruce svírám vlaječku Yaleovy univerzity. Byl to hrůzný
záţitek a dovídám se, ţe kdyţ jsem byl v horečnatém deliriu na prahu smrti, objednal jsem si dva
obleky z Hongkongu.

Zotavuji se na oddělení plném báječných rolníků a s několika z nich se později úzce spřátelím. Je
tam Alfonso, jehoţ matka chtěla, aby se stal mata-dorem. Nejdřív ho rozpáral býk a pak matka. A
Juan, prostý chovatel vepřů,

který se neumí podepsat, ale nějak se mu podařilo zpronevěřit šest miliónu dolarů společnosti
I.T.T. A starý Hernández, který cválal dlouhá léta po Zapatově boku, dokud ho velký revolucionář
nenechal zatknout za to, ţe ho při cválání pořád okopával.  Déšť. Šest dnů za sebou. Déšť, Pak
mlha. Sedím v londýnské hospodě s Williem Maughamem. Jsem rozrušen, jelikoţ můj první román Hrdé
projímadlo byl přijat kritikou chladně. Jediná příznivá recenze v Timesech byla znehodnocena
poslední větou, v níţ byla kniha označena za “největší sbírku oslovských klišé v evropské
literatuře”. Maugham mi vysvětluje, ţe i kdyţ ten citát lze interpretovat různými způsoby, bylo by
lepší ho v reklamách na knihu nepouţívat. Kráčíme teď po Old Brompton Road a znovu začíná pršet.
Nabízím svůj deštník Maughamovi, a ten ho přijímá, navzdory skutečnosti, ţe uţ jeden deštník má.
Maugham teď nese dva deštníky a já poskakuji vedle něho. “Člověk nikdy nesmí brát kritiku moc
váţně,” říká mi. “Jeden kritik tvrdě odsoudil mou první povídku. Vadilo mi to a roztrušoval jsem o
něm jízlivé poznámky Pak jsem si jednoho dne tu povídku znovu přečetl a uvědomil si, ţe měl pravdu.
Skutečně byla povrchní a špatně vystavěná. Nikdy jsem na tu příhodu nezapomněl a po letech, kdyţ
luftwaffe bombardovala Londýn,” posvítil jsem jím na dům toho kritika.” Maugham se odmlčí, aby si
koupil a rozevřel třetí deštník, “Chce-li se člověk stát spisovatelem,” pokračuje, “musí umět
riskovat a nebát se vypadat směšně. Já napsal Na ostří nože s papírovým kloboučkem na hlavě. V
první verzi Deště byla Sadie Thompsonová papouškem, Tápeme. Riskujeme. Všechno, co jsem měl, kdyţ
jsem začínal O údělu člověka, byla spojka ‚a„. Věděl jsem, ţe příběh, ve kterém bude ‚a„. by mohl
být půvabný. Zbytek se vy-nořoval postupně.” Závan větra podrazí Maughamovi nohy a mrští s ním o
budovu. Maugham se zasměje. Pak mi podává nejcennější radu, jakou můţe mladý autor dostat: “Na
konci tázací věty dávejte vţdy otazník. Divil byste se, jak je to účinné.”

ACH, TA PROKLETÁ DOBA...

Ano přiznávám se. Ano, já, Willard Pogrebin, kdysi jemný a slibný člověk, jsem vystřelil na
prezidenta Spojených států. Naštěstí pro všechny přítomné mi nějaký člověk z davu přihlíţejících
vyrval luger z ruky, takţe se kulka odrazila od vývěsního štítu McDonaldova občerstvení a zavrtala
se do klobásy ve výkladní skříni Himmelsteinova uzenářství. Po krátké potyčce, v níţ mi několik
agentů FBI udělalo dvojitý uzel na dýchací trubici, jsem byl přemoţen a dopraven na pozorování do
psychiatrické léčebny. Ptáte se, jak se mohlo stát, ţe jsem dospěl tak daleko? Já, člověk bez
vyhraněných politických názorů, který v dětství touţil hrát Mendelssohna na cello, anebo moţná
baletit na špičkách v největších městech světa? Všechno to začalo před dvěma roky. Byl jsem právě
propuštěn z armády na základě svého zdravotního stavu, který byl následkem jistých vědeckých
experimentů, prováděných na mně bez mého vědomí. Přesněji řečeno, několik nás dostalo k obědu kuře
nadívané dietylamidem kyseliny lysergové. Pokus byl součástí výzkumného úkolu, majícího zjistit
mnoţství LSD, které člověk dokáţe strávit, neţ se pokusí přeletět World Trade Center. Vývoj tajných
zbraní je pro Pentagon velice důleţitý. Týden předtím jsem byl zasaţen šipkou, jejíţ otrávený hrot
měl za následek, ţe jsem začal vypadat a mluvit přesně jako Salvador Dali. Kumulativní vedlejší
účinky těţce postihly moje vnímání, a kdyţ uţ jsem přestal rozlišovat mezi svým bratrem Morrisem a
dvěma na měkko uvařenými vejci, byl jsem z armády propuštěn.

Elektrošoková terapie ve vojenské nemocnici mi pomohla, i kdyţ mi lékaři omylem zapojili dráty do
laboratoře behaviorální psychologie, takţe jsem s několika šimpanzy sehrál Čechovův Višňový sad v
perfektní angličtině. Po propuštění jsem se náhle ocitl osamělý a bez prostředků. Vzpomínám, ţe
jsem stopoval na západ a svezli mě dva rodilí Kaliforňané: charismatický mladý muţ s plnovousem
jako Rasputin a charismatická mladá ţena s plnovousem jako Charles Darwin. Vysvětlili mi, ţe jsem
přesně ten, koho hledají. Pokoušel jsem se jim vysvětlit, ţe jedu do Hollywoodu hledat poctivé
zaměstnání, ale kombinace jejich hypnotických pohledů a noţe velikosti vesla mě přesvědčila o
jejich upřímnosti. Pamatuju, ţe mě odvezli na opuštěný ranč, kde mě několik mesmerizovaných dívek
násilím krmilo zdravotními organickými jídly a pak se mi pokoušelo vtisknout muří nohu na čelo
svářecí elektrodou. Potom jsem se stal svědkem černé mše, při níţ mladí ministranti v kápích
prozpěvovali latinsky “Hare Krišna”. Také vzpomínám, ţe jsem musel brát peyotl a kokain a jíst
jakousi bílou hmotu, pocházející z vařeného kaktusu, po níţ se mi hlava roztočila dokola jako
radarová teleskopická anténa. Další detaily mi unikly, ale

můj duševní stav to muselo ovlivnit, protoţe o dva měsíce později jsem byl v Beverly Hills zatčen,
kdyţ jsem se pokoušel oţenit s ústřicí. Po propuštění z vazby jsem zatouţil po troše duševního
klidu ve snaze zachovat si, co zbývalo z mé křehké příčetnosti. Několikrát mě na ulici lákali
horliví věrozvěsti, abych hledal spasení ve víře u reverenda Čou Bok Dinga, charismatické postavy s
tváří jako rozzářený měsíc v úplňku, který spojoval učení čínského filozofa Lao-c„ s moudrostí
milionářského podvodníka Roberta Vesca, Reverend Ding byl estét, který se zříkal veškerého
světského vlastnictví přesahujícího majetek občana Charlese Fostera Kanea a hlásal dva skromné
cíle. Jedním bylo vštípit všem svým následovníkům hodnoty modlitby, postu a bratrství a druhým vést
je do náboţenské války proti zemím sdruţeným v NATO. Po návštěvě několika bohosluţeb jsem si všiml,
ţe reverend Ding tyje m slepé poslušnosti věřících a ţe jakékoli polevení v náboţenské horlivostí
má za následek káravě pozdviţené obočí. Kdyţ jsem podotkl, ţe mi připadá, jako by reverendovi
stoupenci byli systematicky proměňováni v bezmyšlenkovité tupce megalomanickým podvodníkem, bylo to
pochopeno jako kritika. Za několik okamţiků mě kvapem odvedli za dolní ret do kultovní svatyně, kde
mi několik nohsledů reverenda, připomínajících bojovníky japonského zápasu sumo, navrhlo, abych o
svých názorech přemýšlel bez malicherného rozptylování jídlem či vodou. Aby ještě zdůraznili
všeobecné rozčarování nad mými postoji, vráţeli mi s ţeleznou pravidelností do dásní plnou hrst
čtvrťáků. Ironií osudu mě před zešílením zachránilo jedině to, ţe jsem neustále opakoval svou
osobní mantru, která zněla “Joj”. Nakonec jsem však podlehl té hrůze a začal halucinovat. Pamatuju,
ţe jsem viděl Frankensteina, jak se prochází parkem v Covent Gardens s hamburgrem na lyţích. Za
čtyři neděle jsem se probudil v nemocnici celkem v dobrém stavu aţ na pár modřin a pevné
přesvědčení, ţe jsem Igor Stravinskij. Dozvěděl jsem se, ţe reverenda Dinga ţaloval jakýsi
patnáctiletý Mahariši kvůli tomu, kdo z nich je doopravdy Bůh a má tudíţ právo na volnou vstupenku
do kina Orfeům. Spor byl nakonec vyřešen s pomocí oddělení pro vyšetřování podvodů a oba guruové
byli zadrţeni, kdyţ se pokoušeli zdrhnout přes hranice do Nirvány v Mexiku. Tou dobou, přestoţe
jsem byl fyzicky nedotčen, Jsem jiţ dosáhl emocionální vyrovnanosti císaře Caliguly. V naději, ţe
znovu zformuji svou otřesenou psychiku, jsem se dobrovolně přihlásil do léčebného programu s názvem
PET — Perlemutterova egoterapie, pojmenovaném po jeho charismatickém zakladateli Gustavu
Perlemutterovi. Perlemutter byl bývalý jazzový saxofonista a k psychoterapii se dostal aţ v pozdním
věku, ale jeho metoda přilákala mnoho slavných filmových hvězd, které přísahaly, ţe je změnila
mnohem rychleji a do větší hloubky neţ dokonce i astrologický sloupek v časopise Kosmopolita.

Skupina neurotiků, z nichţ většina prodělala neúspěšnou konvenční léčbu, byla odvezena do
příjemných lázní na venkově. Asi jsem měl něco tušit, kdyţ jsem spatřil ostnatý drát a dobrmany,
ale Perlemutterovi podřízení nás ujišťovali, ţe křik, který slyšíme, je čistě primální v duchu
Janowovy psychodynamické teorie. Kdyţ jsme byli přinuceni sedět v ţidlích s tvrdými opěradly
dvaasedmdesát hodin bez přestávky, začal se náš odpor hroutit a zakrátko nám Perlemutter předčítal
úryvky z Mein Kampfu. Postupem času začalo být zřejmé, ţe je naprostý psychotik, jehoţ terapie se
skládala ze sporadických výzev “Zvesela”. Někteří zklamanější pacienti se pokusili odejít, ale ke
svému zármutku shledali, ţe ploty jsou pod elektrickým proudem. I kdyţ Perlemutter prohlašo-val, ţe
je doktorem duší, všiml jsem si, ţe mu neustále telefonují známí teroristé, a kdyby na poslední
chvíli na tábor nezaútočili agenti lovce válečných zločinců Simona Wiesenthala, kdoví, co by se
mohlo stát. Byl jsem obratem událostí pochopitelně vyveden z míry a zcyničtěl jsem. Usadil jsem se
v San Francisku a vydělával si na ţivobytí jediným způsobem, který mi zůstal dostupný. Agitoval
jsem mezi studenty na univerzitě v Berkeley a donášel jsem FBI. Několik měsíců jsem prodával
agentům federální vlády drobné informace, které se hlavně týkaly plánu CIA vyzkoušet odolnost
obyvatel New Yorku tím, ţe dá nasypat kyanid do městské vodárny. Kdyţ mi ještě nabídli, abych dělal
učitele přednesu při natáčení pornografického filmu, v němţ dojde ke skutečnému zavraţdění sexuální
oběti, dokázal jsem jakţ takţ vyjít. Kdyţ jsem pak jednoho večera otevřel dveře, abych došel
vyhodit odpadky, skočili na mě ze stínu dva muţi, přetáhli mi přes hlavu povlak od polštáře a
odvezli mě v kufru auta. Pamatuju, ţe mi píchli nějakou injekci, a neţ se mi zatmělo před očima,
slyšel jsem nějaké hlasy, ţe jsem těţší neţ Patty Hearstová, dcera známého novinového magnáta, ale
lehčí neţ záhadně zmizelý odborářský předák Jimmy Hoffa. Kdyţ jsem se probudil, zjistil jsem, ţe
jsem v temná komůrce, kde jsem pak musel tři týdny podstupovat úplnou senzorickou de-privaci. Poté
mě nějací odborníci lechtali a dva muţi mi zpívali písničky country, dokud jsem nesouhlasil, ţe
udělám všechno, co po mně budou chtít. Nemohu ručit za přesnost líčení toho, co následovalo,
protoţe je moţné, ţe to byl výsledek vymývání mozku, ale potom mě přivedli do místnosti, kde mi
prezident Ford potřásl rukou a poţádal mě, jestli bych za ním nejezdil po Spojených státech a tu a
tam na něj nevystřelil, ale vţdy si přitom dával pozor, abych minul. Říkal, ţe mu to poskytne
příleţitost zachovat se statečně, a zároveň to odvede pozornost od skutečných problémů, s kterými
se necítí schopný vypořádat. Ve svém otřeseném stavu jsem souhlasil se vším. O dva dny později
došlo k incidentu u Himmelsteinova uzenářství.


PAMĚTI LUPIČE

(Na následujících stránkách uveřejňujeme výňatky z připravovaného vydáni pamětí Virgila Ivese,
který si v současně době odpykává první ze čtyř po sobě vyměřených trestů odnětí svobody na
devadesát devět tet za nejrůznější trestné činy. Pan Ives by chtěl po svém propuštěni pracovat ve
školství.)  Jasně, ţe jsem krad. Proč ne? Tam, kde Jsem vyrůstal, člověk musel krást, aby měl na
večeři. Pak musel ještě krást, aby měl na spropitné. Většina kluků kradla patnáct procent, ale já
vţdycky krad dvacet, čímţ jsem se stal nesmírně oblíbeným mezi číšníky. Na cestě domů z fušky jsem
ještě ukrad nějaké pyţamo, abych měl v čem spát. Kdyţ byla ale teplá noc, ukrad jsem jen spodky.
Byl to určitý způsob ţivota. Dalo by se říct, ţe jsem měl špatné vychování. Můj otec byl neustále
na útěku před policajty a aţ do svých dvaadvaceti let jsem ho neviděl jinak neţ v převleku. Celá
léta jsem si myslel, ţe je to malý, vousatý a kulhavý člověk s tmavými brýlemi; ve skutečnosti byl
vysoký a světlovlasý a podobal se slavnému letci Lindberghovi. Býval profesionálním bankovním
lupičem, ale v šedesáti pěti letech se v tom oboru povinně odchází do důchodu, tak toho musel
nechat. Posledních pár let strávil poštovními podvody, ale poštovní sazby vyletěly nahoru a on
přišel o všechno. Po mámě šli taky. V té době to samozřejmě nebylo jako dnes, kdy se ţeny domáhají
rovnoprávnosti a tak. Kdyţ se tenkrát dala ţena na dráhu zločinu, mohla se uplatnit jedině ve
vydírání a sem tam jako ţhářka. V Chicagu pouţívali ţeny k řízení aut, v kterých se prchalo z
fušek, ale jen během stávky řidičů v roce 1926. Hrozná stávka. Trvala osm týdnů, a kdyţ nějaká
parta udělala kasu a utíkala s prachama, museli jít pěšky anebo si vzít taxíka. Měl jsem sestru a
dva bratry. Jenny se provdala za peníze. Nebyl to skutečný člověk — byla to hromada jednodolarovek.
Můj bratr Vic to táhnul s partou padělatelů. Právě podepisoval vlastním jménem Eliotovu báseň Pustá
země, kdyţ agenti federální policie obklíčili dům. Dostal deset let. Nějaký bohatý kluk z nóbl
rodiny, který podepsal Cantos od Ezry Pounda, se z toho dostal s podmínkou. Tomu se říká
spravedlnost. Charlie — to je můj nejmladší bratr — měl nelegální sázkovou kancelář, byl
překupníkem a pak lichvářem. Pořád ne a ne se najít. Nakonec ho zavřeli pro potulku. Potuloval se
sedm let, neţ přišel na to, ţe je to zločin, na kterém se nedá nic vydělat.

První věc, kterou jsem v ţivotě ukrad, byl bochník chleba. Pracoval jsem v Rifkinově pekařství, kde
jsem vybíral marmeládu ze ţluklých koblih a plnil jsem jí čerstvé zboţí. Byla to velice náročná
práce, prováděná pomocí gumové hadičky a skalpelu. Kdyţ se mi zachvěly ruce, stekla marmeláda na
podlahu a

starý Rifkin mě vykrákal za vlasy. Jednou přišel Arnold Rothstein, kterého jsme všichni obdivovali,
a řek, ţe by se chtěl dostat k bochníku chleba, ale absolutně za to odmítá platit. Naznačil, ţe by
to byla pro šikovného kluka příleţitost, jak se dostat do gangu. Pochopil jsem to jako signál a
kaţdý den jsem při odchodu strčil pod kabát krajíček ţitného chleba, aţ jsem po třech týdnech
nasbíral celý bochník. Na cestě do Rothsteinovy kanceláře se mě zmocnily výčitky svědomí, protoţe i
kdyţ jsem starého Rifkina nenáviděl, jeho ţena mi jednou dovolila vzít domů dvě zrníčka máku z
rohlíku, kdyţ mi umíral strýček. Pokusil jsem se chleba vrátit, ale byl jsem přistiţen, jak se
snaţím přijít na to, ke kterému bochníku který krajíc patří. Neţ jsem se nadál, byl jsem v elmirské
polepšovně. Elmira byl tvrdý lapák. Utek jsem odtamtud pětkrát. Jednou jsem se pokusil vyklouznout
na korbě náklaďáku, který odváţel prádlo do prádelny. Stráţní pojali podezření a jeden z nich do mě
šťouchal obuškem a zeptal se mě, co se mám co k čertu povalovat v koši na prádlo. Podíval jsem se
mu přímo do očí a řek jsem: “Jsem košile.” Hned jsem poznal, ţe má pochybnosti. Chodil pořád sem a
tam a zíral na mě. Asi jsem trochu zpanikařil. “Jsem košile,” řek jsem mu znova. “Modrá pracovní
košile.” Neţ jsem stačil říct další slovo, spoutali mi ruce i nohy a byl jsem zas zpátky v báni. V
Elmiře jsem se naučil všechno, co vím o zločinu: jak vybírat kapsy, jak udělat káču, jak řezat sklo
— všechny parádní kousky řemesla. Například jsem se naučil (a to ani všichni profesionální zločinci
nevědí), ţe kdyţ dojde k přestřelce s policajty, mají policajti vţdycky právo na dvě první rány.
Prostě se to tak dělá. Pak můţeš začít střílet sám. A kdyţ policajt řekne: “Máme dům obklíčený,
vyjděte s rukama nad hlavou,” nezačnete prostě jen tak bezhlavě střílet. Řeknete: “Raději ne,”
nebo: “Zrovna v téhle chvíli nemám chuť.” Existuje správný způsob, jak všechny tyhle věci dělat,
ale dneska... Radši toho nechme. Během příštích pár let svého ţivota jsem se stal nejlepším
lupičem, jakého jste kdy viděli. Lidi toho namluví o Arsenu Lupinovi, ale Lupin měl svůj styl a já
měl taky svůj. Jednou jsem obědval s Lupinovým synem. Byl to milý chlapec. Jedli jsme u starého
Lindyho. Mladý Lupin ukrad pepřenku, já ukrad příbory a ubrousky. Pak sebral láhev s kečupem. Já mu
šlohnul klobouk. On mi ukrad deštník a jehlici do kravaty. Kdyţ jsme odcházeli, unesli jsme
číšníka. Byl to pěkný úlovek. Starý Lupin začínal jako kočičí lupič. (To jsem dělat nemoh, protoţe
jsem alergický na kočičí vousky a kýchám.) Oblékal se do vydřené kočičí koţešiny a poskakoval po
střechách. Nakonec ho chytili dva chlapi ze Scotland Yardu převlečení za psy. Nejspíš jste asi
slyšeli o Pusinkovém lupiči. Někam se vţdycky vloupal, okrad oběť, a kdyţ to byla ţena, dal jí
pusu. Bylo smutné, jak ho nakonec policajti dostali: Měl svázané dvě staré vdovy a právě před nimi
poskakoval a zpíval “Dej mi malou hubičku, no tak pěkně prosím”, kdyţ uklouz na stoličce a zlomil
si pánev.

Všichni tihle hoši se dostali na první stránky novin, ale já sfouknul pár fušek, které policie
nikdy nerozluštila. Jednou jsem vlez do vily, vyhodil do povětří trezor a odnes si šest tisíc
dolarů, a přitom v téţe místnosti spal manţelský pár. Manţel se při výbuchu dynamitu probudil, ale
kdyţ jsem ho ujistil, ţe celý zisk přijde organizaci amerických skautů, zase usnul. Chytře jsem za
sebou zanechal pár otisků prstů Franklina D. Roosevelta, který byl tenkrát prezidentem. Jindy jsem
ukrad na velkém diplomatickém koktejlu jedné ţeně diamantový náhrdelník, kdyţ jsme si třásli rukou.
Pouţil jsem k tomu vysavač — starý hoover. Dostal jsem její náhrdelník i náušnice. Později, kdyţ
jsem výtah váček z vysavače, našel jsem i falešné zuby, které patřily holandskému velvyslanci. Ale
moje nejkrásnější fuška byla, kdyţ jsem se vloupal do Britského muzea. Věděl jsem, ţe v podlaze
oddělení vzácných kamenů je zabudován elektronický zabezpečovací systém a ţe sebemenší tlak na
podlahu zapne poplašný signál. Spustil jsem se světlíkem po provaze, abych se nedotkl země. Šlo to
úplně hladce a za chviličku jsem se vznášel nad vitrínou se slavnými kittridgeskými diamanty. Právě
kdyţ jsem vytahoval nůţ na sklo, vletěl světlíkem dovnitř malý vrabec a přistál na podlaze. Ozval
se poplašný signál a hned se sjelo osm hlídkových vozů. Dostal jsem deset let. Vrabec dostal
doţivotí. Ten pták byl za půl roku venku na podmínku. Po dalším roce ho sebrali ve Fort Worthu za
to, ţe ukloval rabína Morrise Klugfeina do bezvědomí. Jakou radu bych dal průměrnému majiteli domu,
aby se ochránil před lupiči? V první řadě nechávejte doma rozsvíceno, kdyţ jdete ven. Musí to být
alespoň šedesátiwattová ţárovka; dáte menší a lupič vám vybílí dům jen z pohrdání, ţe šetříte na
elektřině. Druhá dobrá věc je chovat psa, ale vţdycky to nepomáhá. Kdykoli jsem se chystal vykrást
dům, kde měli psa, hodil jsem dovnitř nějaké maso smíchané s práškem na spaní. Kdyţ to nezabralo,
namlel jsem maso a román od Theodora Dreisera v poměru jedna ku jedné. Kdyţ musíte náhodou odjet a
nechať dům nehlídaný, je dobré postavit do okna vaši siluetu vyřezanou z tvrdého papíru, Stačí
jakákoli silueta. Jeden člověk z Bronxu postavil do okna siluetu hollywoodského herce Montgomery
Clifta a odjel na víkend. Pak šel náhodou kolem sám Montgomery Clift, a kdyţ uviděl tu siluetu,
strašně ho to rozrušilo. Pokoušel se s ní zapříst rozhovor, ale kdyţ silueta sedm hodin
neodpovídala, odjel Clift zpátky do Kalifornie a vyprávěl přátelům, ţe Newyorčani jsou snobové.

Kdyţ překvapíte vetřelce, jak vám právě vykrádá dům, nepanikařte. Nezapomeňte, ţe je stejně
vyděšený jako vy. Jedna dobrá rada je oloupit jeho Ujměte se iniciativy a seberte mu hodinky a
peněţenku. Pak si můţe lehnout do vaší postele a vy utečete. Jednou jsem naletěl na tuhle obranu a
ţil jsem šest let v Des Moines s manţelkou jiného muţe a třemi dětmi. Odešel jsem teprve, kdyţ

se mi podařilo překvapit jiného lupiče, který zaujal mé místo. Těch šest let, která jsem strávil s
tou rodinou, bylo velice šťastných a často na ně s láskou vzpomínám, i kdyţ ţivot v káznici má
nepopiratelné přednosti.

NEJPOVRCHNĚJŠÍ ČLOVĚK

Kdyţ jsme jednou seděli v delikatesách a probírali povrchní lidi, které jsme znali, přišel
Koppelman se jménem Lennyho Mendela. Koppelman říkal, ţe Mendel byl zaručeně a bez výjimky
nejpovrchnější člověk, jakého kdy znal, a pak nám začal vyprávět následující příběh. Několik přátel
pořádalo celé roky kaţdý týden partii pokeru s víceméně stejným obsazením. Hrálo se v pronajatém
hotelovém pokoji o malé sumy, spíš kvůli legraci a uvolnění. Hráči sázeli a blufovali, jedli a pili
a hovořili o sexu, sportu a obchodu. Po nějaké době (a nikdo nedokázal ten týden určit přesně) si
hráči začali všímat, ţe jeden z nich, Meyer Iskowitz, nevypadá dobře. Kdyţ se o tom zmínili,
Iskowitz celou věc odbyl mávnutím ruky. “Jsem v pořádku, v pořádku,” řekl. “Kdo je na řadě?” Ale
během několika měsíců vypadal čím dál hůř, a kdyţ se jednoho týdne nedostavil na partii, vzkázal,
ţe si musel jít lehnout do nemocnice se ţloutenkou. Všichni vycítili strašnou pravdu, takţe nebylo
úplným překvapením, kdyţ o tři týdny později Sol Katz zavolal Lennymu Mendelovi do televize, kde
Mendel pracoval, a řekl: “Chudák Meyer má rakovinu. Lymfatické uzliny. Jedna z nejhorších. Uţ se mu
rozlezla po těle. Leţí v Sloan-Ketteringově nemocnici.” “To je hrozné,” řekl Mendel otřeseně do
sluchátka, chabě usrkl z mléčného koktejlu a náhle pocítil depresi. “Zašli jsme s Philem dneska za
ním. Ten chudák nemá rodinu. A vypadá hrozně. Vţdycky byl tak plný ţivota. Joj, to je svět. No nic,
leţí v Sloan-Ketteringově a návštěvní doba je od dvanácti do osmi.” Katz zavěsil a zanechal Lennyho
Mendela ve sklíčené náladě. Mendelovi bylo čtyřiačtyřicet a byl úplně zdravý, alespoň pokud věděl.
(Náhle začal své zdravotní sebehodnocení relativizovat, aby to nezakřikl.) Byl pouze o šest let
mladší neţ Iskowitz, a i kdyţ nebyli nejbliţší přátelé, přece jen se jednou týdně za posledních pět
let společně nad kartami hodně nasmáli. Chudák, pomyslel si Mendel. Asi bych mu měl poslat nějaké
květiny. Nařídil Dorothy, jedné ze sekretářek televizní společnosti NBC, aby zavolala do
květinářství a zařídila potřebné. Zpráva o Iskowitzově blíţící se smrti na Mendela to odpoledne
těţce dolehla, ale ještě víc ho začalo hníst a rozčilovat nepotlačitelné uvědomění, ţe se od něj
očekává návštěva u pokerového parťáka.

Jaká nepříjemná povinnost, přemítal Mendel. Touha vyhnout se celé záleţitosti v něm probouzela
pocit viny, ale stejně ho děsilo pomyšlení, ţe by měl navštívit Iskowitze za těchto okolností.
Mendel samozřejmě chápal, ţe

všichni lidé umírají, a dokonce čerpal jistou útěchu z odstavce, na který jednou narazil v knize a
v němţ stálo, ţe smrt není protikladem ţivota, ale jeho přirozenou součástí; kdyţ se však skutečně
soustředil na nevyhnutelnou skutečnost vlastního věčného zániku, zmocnila se ho neuvěřitelná
panika. Nebyl náboţensky zaloţen, nebyl hrdina a nebyl stoik a ve svém kaţdodenním ţivotě nechtěl
nic slyšet o pohřbech, nemocnicích a zvláště ne o odděleních pro umírající pacienty. Kdyţ kolem
něho na ulici projel pohřební vůz, nemohl se té představy zbavit celé hodiny. A nyní si před sebou
představil vychrtlou postavu Meyera Iskowitze i to, jak se sám neohrabaně pokouší vtipkovat a
konverzovat. Jak nenáviděl nemocnice s jejich funkcionálními dlaţdičkami a institucionálním
osvětlením. Celou tu přidušenou, tichou atmosféru. A je tam vţdycky moc teplo. K zadušení. A tácy s
obědy a nočníky pod postelemi a starci a mrzáci šourající se v bílých ţupanech po chodbách, těţký
vzduch nasycený exotickými bacily. A co kdyţ jsou všechny ty spekulace o tom, ţe rakovinu způsobuje
virus, pravdi-vé? Já bych měl být v jedné místnosti s Meyerem Iskowitzem? Kdo ví, jestli to není
nakaţlivé. Nic si nezastírejme. Co se k čertu ví o té strašné chorobě? Nic. Takţe jednoho dne
přijdou na to, ţe jedna z jejích všeobecně uznávaných nesčetných forem se přenáší kýchnutím
Iskowitze na mě. Anebo tím, ţe si přitiskne mou ruku na hruď. Pomyšlení, ţe Iskowitz můţe
vydechnout naposledy přímo před jeho očima, ho děsilo. Viděl svého kdysi statného známého (najednou
to byl známý a ne skutečný přítel), jak se mu vytrácí před očima, jak lapá po posledním dechu a
natahuje se k Mendelovi se slovy: “Neopouštěj mě — neopouštěj mě!” Paneboţe, pomyslel si Mendel a
na čele mu vyrazil studený pot. Nemám chuť navštěvovat Meyera. A proč bych k čertu musel? Nikdy
jsme si nebyli blízcí. Proboha ţivého, vţdyť jsem toho člověka vídal jen jednou týdně. Výhradně
kvůli kartám. Málokdy jsme si vyměnili víc neţ pár slov. Byl to parťák do pokeru. Za pět let jsme
se ani jednou neviděli mimo hotelový pokoj. Teď má na kahánku a najednou ho musím jít navštívit.
Zčistajasna jsme kámoši. Vţdyť měl k sakru blíţ ke všem ostatním lidem kolem toho stolu. Kdyţ uţ,
tak jsem se s ním kamarádil nejmíň ze všech. Ať si ho jdou navštívit sami. Koneckonců, kolik
návštěv nemocný potřebuje? Do prčic, vţdyť umírá. Chce klid a ţádná procesí prázdných utěšitelů.
Tak jako tak dneska nemůţu jít, protoţe máme generálku. Copak si myslí, ţe nemám ţádné povinnosti?
Právě jsem se stal vedoucím výroby. Mám na starosti milión věcí. A příštích pár dní to taky
nepůjde, protoţe budeme točit vánoční show a bude tu blázinec. Tak půjdu příští týden. To musí
stačit. Koncem příštího týdne. Kdo ví? Bude vůbec koncem příštího týdne naţivu? No kdyţ bude, tak
tam půjdu, a kdyţ ne, tak co na tom k čertu sejde. Je to moţná tvrdý postoj, ale ţivot je taky
tvrdý. V téhle chvíli se musí vyšperkovat ten úvodní monolog. Adresný humor. Ta show potřebuje víc
adresného humoru. Nejen samé otřepané fóry.

S tím či oním zdůvodněním se Lenny Mendel vyhýbal návštěvě u Meyera Iskowitze dva a půl týdne.
Kdykoli mu na mysli vyvstal jeho závazek, cítil se velmi provinile a cítil se ještě hůře, kdykoli
se přistihl, jak se napůl těší, aţ obdrţí zprávu, ţe je po všem, ţe Iskowitz umřel, a on tak bude z
obliga. Tak jako tak je to jisté, uvaţoval Mendel, tak proč neumře hned? Proč má ten člověk scházet
a trpět? Vím, ţe to zní bezcitně, pomyslel si pro sebe, a vím, ţe jsem slaboch, ale někteří lidé
tyhle věci zvládají lépe neţ jiní. Totiţ návštěvy u umírajících. Jde z toho tíseň. Jako kdybych
neměl i beztak dost starostí. Ale zpráva o Meyerově smrti nepřicházela. Pouze poznámky přátel u
pokerového stolu, které v Mendelovi vyvolávaly provinilé pocity. “Ty jsi za ním ještě nešel?
Opravdu bys měl. Má tak málo návštěv a je za ně tak vděčný.” “Vţdycky tě obdivoval, Lenny.” “Jo,
měl Lennyho vţdycky moc rád.” “Vím, musíš mít strašně práce s tou show, ale měl by ses pokusit
zajít jednou za Meyerem. Koneckonců, kolik času uţ mu zbývá?” “Půjdu zítra,” řekl Mendel, ale kdyţ
se zítřek dostavil, opět návštěvu odloţil. Po pravdě řečeno, kdyţ v sobě nakonec sebral dost odvahy
na desetiminutovou návštěvu v nemocnici, bylo to spíše z potřeby zachovat si o sobě představu, s
kterou by mohl ţít, neţ ze soucitu s Iskowitzem. Mendel věděl, ţe kdyby Iskowitz zemřel a on byl
příliš ustrašený nebo štítivý, aby ho navštívil, litoval by později své zbabělosti a pak uţ by se
nedalo nic napravit. Budu se nenávidět za svou bezcharakternost, pomyslel si, a ostatní ve mně
poznají to, co skutečně jsem — egocentrického mizeru. Kdyţ na druhé straně navštívím Iskowitze a
zachovám se jako muţ, stanu se ve vlastních očích i v očích světa lepším člověkem. Iskowitzova
potřeba útěchy a společnosti rozhodně nebyla hnací silou, která Mendela přiměla, aby ho navštívil.
Teď nastane v příběhu zvrat, protoţe mluvíme o povrchnosti a rekordní rozměry povrchnosti Lennyho
Mendela se teprve začínají rýsovat. Jednoho chladného úterního večera, deset minut před osmou (aby
nemohl v nemocnici pobýt déle neţ deset minut, i kdyby chtěl), obdrţel Mendel od vrátného nemocnice
propustku z umělé hmoty, která mu dovolovala přístup do pokoje 1501, kde samotný leţel Meyer
Iskowitz. Vypadal překvapivě dobře, kdyţ se vzalo v úvahu stadium, do jakého uţ choroba dospěla.
“Jak se máš, Meyere?” řekl Mendel chabě a snaţil se zachovat úctyhodnou vzdálenost od postele. “Kdo
je to? Mendel? To jsi ty, Lenny?” “Měl jsem moc práce. Jinak bych přišel uţ dřív.” “To je od tebe
milé, ţe ses vůbec obtěţoval. Jsem moc rád, ţe jsi přišel.” “Jak je ti, Meyere?”

“Jak mi je? Já se z toho výkresu, Lenny. Pamatuj na mý slova. Já se z toho výkresu.” “To víš, ţe
jo, Meyere,” řekl Lenny Mendel tiše hlasem staţeným nervozitou. “Za půl roku uţ budeš zase podvádět
při kartách. Ha, ha, ha, ne, váţně, nikdy jsi nepodváděl.” Udrţuj lehký tón, pomyslel si Mendel,
jeden fórek za druhým. Chovej se k němu, jako by neumíral, vzpomněl si Mendel na radu, kterou někde
četl. V dusném pokojíku si Mendel představoval, kterak vdechuje mračna virulentních bacilů
rakoviny, které stoupají z Iskowitze a mnoţí se v teplém vzduchu. “Koupil jsem ti noviny,” řekl
Lenny a poloţil dárek na stůl. “Posad se, posaď se. Kam utíkáš? Právě jsi přišel,” řekl Meyer
vřele. “Já neutíkám. To já jen, ţe v instrukcích pro návštěvníky stojí, aby kvůli pohodlí pacientů
omezili délku návštěv.” “Tak co je nového?” zeptal se Meyer. Mendel se smířil s tím, ţe bude
klábosit aţ do celých osmi hodin, přitáhl si ţidli (ne moc blízko) a pokoušel se vést rozhovor o
kartách, sportu, nejdůleţitějších zprávách a finančnictví, trapně si celou dobu vědom základní a
strašlivé skutečnosti, ţe navzdory Iskowitzově optimismu ten člověk uţ nikdy neopustí nemocnici
ţivý. Mendel se potil a bylo mu na omdlení. Z napětí, nuceného veselí, všudypřítomného pocitu
choroby a vědomí vlastní křehké smrtelnosti mu ztuhl krk a vyschlo v ústech. Chtěl odejít. Bylo uţ
pět minut po osmé a nikdo ho k tomu ještě nevyzval. Návštěvní řád byl laxní. Poposedával na ţidli,
zatímco Iskowitz tiše mluvil o starých časech. Po dalších pěti skličujících minutách Mendel myslel,
ţe skutečné omdlí. Pak, právě ve chvíli, kdy měl pocit, ţe uţ to nevydrţí, došlo k historické
události. Dovnitř vešla slečna Hillová — čtyřiadvacetiletá světlovlasá, modrooká ošetřovatelka s
dlouhými vlasy a neuvěřitelně krásnou tváří — věnovala Lennymu Mendelovi vřelý, okouzlující úsměv a
řekla: “Návštěvní hodiny skončily. Budete se muset rozloučit.” Přímo v té chvíli se Lenny Mendel,
který v ţivotě neviděl nádhernější bytost, zamiloval. Bylo to úplně prosté. Zalapal po dechu s
otevřenými ústy a s ohromeným výrazem člověka, který konečné spatřil ţenu svých snů. Mendela náhle
rozbolelo srdce všeprostupujícím pocitem té nejhlubší touhy. Paneboţe, pomyslel si, je to jako ve
filmu. A nemohlo o tom být ani pochyb, slečna Hillová byla v kaţdém ohledu okouzlující. V bílém
úboru sestry vypadala vnadně a sexy, měla velké oči a plné, smyslné rty. Měla pěkné vysedlé lícní
kosti a dokonale tvarovaná ňadra. Narovnávala prostěradla a přitom sladce a půvabně hovořila,
dávajíc najevo vřelou starost o pacienta. Nakonec zvedla jídelní podnos a obrátila se k odchodu.
Zastavila se, jen aby na Lennyho Mendela mrkla a špitla: “Raději běţte. Potřebuje si odpočinout.”
“Tohle je tvoje normální ošetřovatelka?” zeptal se Mendel, kdyţ odešla.

“Slečna Hillová. Je tu nová. Taková veselá. Oblíbil jsem si ji. Není tak kyselá jako některé jiné
sestry. Doopravdy přátelská. A má velký smysl pro humor. No, radši běţ. Moc rád jsem tě viděl,
Lenny.” “Jo, jasně. Já tebe taky, Meyere.” Mendel se v mlhách zvedl a odcházel chodbou, doufaje, ţe
neţ dojde k výtahu, potká slečnu Hillovou. Ta však nebyla nikde v dohledu, a kdyţ Mendel vyšel na
chladný noční vzduch ulice, věděl, ţe ji musí spatřit znovu. Paneboţe, pomyslel si, kdyţ projíţděl
v taxíku Central Parkem, znám herečky, znám modelky, a tady ta mladá ošetřovatelka je krásnější neţ
ony všechny dohromady. Proč jsem na ni nepromluvil? Měl jsem s ní zapříst rozhovor. Rád bych věděl,
jestli je vdaná. Ale ne — přece je to slečna Hillová. Měl jsem se na ni vyptat Meyera. Samozřejmě,
jestli je nová... Probral všechny věci, které měl udělat, ale neudělal. Měl pocit, ţe propásl
obrovskou šanci, ale pak se utěšil myšlenkou, ţe alespoň ví, kde slečna Hillová pracuje, a můţe ji
znovu vyhledat, jakmile se vzpamatuje. Napadlo ho, ţe se nakonec můţe ukázat, ţe slečna Hillová je
hloupá nebo nudná jako tolik krásných ţen, s nimiţ se v zábavním průmyslu setkával. Byla ovšem
ošetřovatelka, coţ mohlo znamenat, ţe její zájmy jsou hlubší, lidštější, méně sobecké. Anebo to
mohlo znamenat, ţe kdyby ji poznal lépe, ukázalo by se, ţe je to vynašečka nočníků bez špetky
představivosti. Ne — ţivot přece nemůţe být tak krutý. Pohrával si s myšlenkou, ţe na ni počká před
nemocnicí, ale bál se, ţe slečna Hillová změní turnus a on ji zmešká. A také se bál, ţe by se jí
mohl dotknout, kdyby ji oslovil na ulici. Příští den přišel znovu navštívit Iskowitze a přinesl mu
knihu Slavné sportovní povídky, aby jeho návštěva nebyla tak nápadná. Iskowitz byl překva-pen a
potěšen, ţe ho vidí, leč slečna Hillová ten večer neslouţila a místo ní proplula místností sem a
tam muţatka jménem slečna Caramanulisová. Mendel s potíţemi zakrýval zklamání a pokoušel se
projevovat zájem o to, co říká Iskowitz, ale nešlo mu to. Iskowitz byl poněkud pod sedativy, a tak
si ani nevšiml, ţe Mendel je roztrţitý, nervózní a nemůţe se dočkat, aby uţ byl pryč.

Mendel se vrátil další den a nalezl andělský předmět svých snů v Iskowitzově přítomnosti. Koktavě
se pokoušel o rozhovor, a kdyţ odcházel, po-dařilo se mu na chodbě dostat do její blízkosti.
Vyslechl rozhovor slečny Hillové s jinou mladou ošetřovatelkou a získal dojem, ţe slečna Hillová má
chlapce, s nímţ jde druhý den večer na muzikál. Při čekání na výtah se Mendel pokoušel vypadat
nenápadně a přitom dychtivě poslouchal, aby zjistil, jak je milostný vztah slečny Hillové váţný,
ale všechny detaily se mu zachytit nepoda-řilo. Zdálo se, ţe je zasnoubená, i kdyţ nenosila prsten,
protoţe měl dojem, ţe ji slyšel o někom mluvit jako o snoubenci. Cítil se odrazen a představil si
ji jako zboţňovanou partnerku nějakého mladého doktora, moţná brilantního chirurga,

s nímţ sdílí řadu profesionálních zájmů. Kdyţ se výtah zavřel, aby ho dopravil do přízemí, zůstal
mu v paměti poslední pohled na slečnu Hillovou, jak odchází chodbou, ţivě rozpráví s druhou
ošetřovatelkou, svůdně se pohupuje v bocích a její krásný melodický smích zaplašuje tíţivé ticho
onkologického oddělení. Musím ji mít, pomyslel si Mendel, stravován touhou a vášní, a nesmím to
pohnojit, jako s tolika jinými v minulosti. Musím postupovat rozumně. Ne moc rychle; to je vţdycky
můj problém. Nesmím jednat ukvapeně. Musím toho o ní víc zjistit. Je skutečně tak báječná, jak si
představuju? A jestli je, jak mnoho ji váţe k tomu druhému člověku? A i kdyby ten člověk
neexistoval, měl bych vlastně vůbec nějakou šanci? Pokud je volná, tak nevidím důvod, proč bych se
jí nemohl dvořit a získat ji. Anebo ji tomu člověku dokonce přebrat. Ale potřebuju čas. Čas, abych
se toho o ní víc dozvěděl. Pak čas, další čas, abych na ní mohl pracovat. Abych s ní mohl mluvit,
smát se, zapůsobit na ni svou duchaplností a humorem, pokud něco takového mám. Mendel si málem mnul
dlaně jako šlechtic z rodu Medicejských a sbíhaly se mu sliny. Nejrozumnějším plánem je se s ní
setkávat, kdyţ navštěvuji Iskowitze, a pomaličku, bez naléhání si ji získávat. Musím na to jít
oklikou. Moje taktika jít přímo k věci mě v minulosti příliš mockrát zklamala. Musím zachovat
rozvahu. Kdyţ Mendel dospěl k tomuto závěru, začal navštěvovat Iskowitze kaţdý den. Pacient nemohl
uvěřit svému štěstí, jakého má oddaného přítele. Mendel pokaţdé přinášel hodnotný a dobře
promyšlený dárek. Takový, který by mu pomohl stoupnout v očích slečny Hillové. Krásné květiny,
ţivotopis Tolstého (slyšel ji říkat, jak moc se jí líbila Anna Kareninová), Wordsworthovy básně,
kaviár. Iskowitz byl Mendelovým výběrem ohromen. Kaviár nenáviděl a o Wordsworthovi v ţivotě
neslyšel. Mendel tak tak ţe nepřinesl Iskowitzovi staroţitné náušnice, i kdyţ viděl jedny, o nichţ
si byl jistý, ţe by slečnu Hillovu okouzlily. Uchvácený nápadník vyuţíval kaţdé příleţitosti, aby
zapředl s Iskowitzovou ošetřovatelkou rozhovor. Dozvěděl se, ţe je skutečně zasnoubená, ale má
určité pochybnosti. Její snoubenec byl právník, a ona snila o tom, ţe se provdá za někoho, kdo má
víc společného s uměním. Její chlapec Norman byl však nicméně vysoký, tmavý a úţasný, a fyzicky
méně oslnivý Mendel po tomto popisu značně poklesl na duchu. Mendel pokaţdé vytruboval své úspěchy
a myšlenky slábnoucímu Iskowitzovi tak hlasitě, aby to slečna Hillová slyšela. Vycítil, ţe na ni
asi dělá určitý dojem, ale pokaţdé, kdyţ se jeho postavení začalo zdát slibné, vstoupily do
rozhovoru její a Normanovy plány do budoucna. Ten Norman má ale štěstí, pomyslel si Mendel. Tráví s
ní čas, společně se smějí a plánují, on tiskne své rety k jejím, svléká ji z ošetřovatelského
stejnokroje — snad ne úplně. Paneboţe! Mendel povzdychl, vzhlédl k nebi a zoufale zavrtěl hlavou.

“Ani nevíte, co ty návštěvy pro pana Iskowitze znamenají,” řekla jednoho dne slečna Hillová
Mendelovi a při jejím okouzlujícím úsměvu a pohledu velikých očí se mu zrychlil puls. “Nemá
příbuzné a většina jeho přátel má tak málo volného času. Věřím ovšem v teorii, ţe většina lidí ve
skutečnosti nemá dost soucitu nebo odvahy, aby trávili příliš mnoho času s umírajícím. Lidé
umí-rajícího pacienta odepíšou a raději na to nemyslí. Proto mám pocit, ţe vy se chováte — no —
prostě skvěle.” Zprávy o Mendelově dojemné péči o Iskowitze se roznesly a při kaţdotýdenní partii
pokeru byl přímo středem obdivu ostatních hráčů. “To, co děláš, je ohromné,” řekl Phil Birnbaum
Mendelovi u karetního stolku. “Meyer mi říkal, ţe nikdo ho nechodí navštěvovat tak pravidelně jako
ty, a tvrdí, ţe se na to dokonce i parádíš.” Mendel v myšlenkách prodléval u boků slečny Hillové,
které mu nešly z hlavy. “Tak jak je mu? Je statečný?” zeptal se Sol Katz. “Kdo je statečný?” řekl
Mendel zasněně. “Kdo? O kom mluvíme? Chudák Meyer.” “Ach, eh, — jo. Statečnej. Jasně,” řekl Mendel,
aniţ si uvědomil, ţe právě drţí fulhouse. Týdny plynuly a Iskowitzův stav se zhoršoval. Jednou
zesláble vzhlédl k Mendelovi, který stál nad ním, a zamumlal: “Lenny, já tě miluju. Doopravdy.”
Mendel uchopil Meyerovu vztaţenou ruku a řekl: “Díky, Meyere. Poslechni, byla tu dnes slečna
Hillová? Co? Mohl bys mluvit trochu hlasitěji? Je ti špatně rozumět.” Iskowitz chabě přikývl.
“Aha,” řekl Mendel, “tak o čempak jste spolu mluvili? Šla řeč také o mně?” Mendel se pochopitelně
neodvaţoval pokusit o slečnu Hillovou přímo, protoţe by,l v nepříjemném postavení. Nechtěl, aby ji
byť jen napadlo, ţe chodí do nemocnice tak často z nějakého jiného důvodu neţ navštěvovat Meyera
Iskowitze. Kdyţ byl pacient uţ na prahu smrti, inspirovalo ho to někdy k filozofování a pak říkal
věci jako: “Jsme tady a nevíme proč. Všechno skončí, neţ si vůbec uvědomíme, co nás sebralo. Celý
vtip je V tom, dokázat si uţít kaţdou chvíli. Být naţivu znamená být šťastný. A přesto věřím, ţe
Bůh existuje, a kdyţ se koleni sebe rozhlédnu a vidím, jak mi do oken proudí sluneční světlo, nebo
jak večer vycházejí hvězdy, vím, ţe Bůh má nějaký konečný plán a ţe ten plán je dobrý.” “Jasně,
jasně,” odpovídal Mendel. “A co slečna Hillová? Chodí ještě pořád s Normanem? Zjistil jsi, oč jsem
tě ţádal? Jestli tu bude, aţ ti budou zítra dělat testy, tak se jí zeptej.”

Jednoho deštivého dubnového dne Iskowitz zemřel. Neţ vydechl naposledy, řekl Mendelovi znovu, ţe ho
miluje a ţe Mendelova péče o něj v těch posledních měsících byla nejdojemnějším a nejhlubším
záţitkem, jaký kdy měl

s jiným člověkem. Čtrnáct dní nato se slečna Hillová rozešla s Normanem a začala chodit s Mendelem.
Měli milostný poměr, který trval rok, a pak šli kaţdý svou cestou. “To je teda příběh,” řekl
Moscowitz, kdyţ Koppelman skončil s vyprávěním o povrchnosti Lennyho Mendela. “Dokazuje to, ţe
někteří lidé prostě za nic nestojí.” “Já to tak nepochopil,” řekl Jake Fishbein. “Vůbec ne. Ten
příběh ukazuje, ţe láska k ţeně pomůţe muţi alespoň na chvíli překonat strach ze smrtelnosti.” “O
čem to mluvíte?” vmísil se Abe Trochmann. “Pointa příběhu je v tom, ţe umírající těţí z náhlého
milostného vzplanutí svého přítele.” “Ale vţdyť přece nebyli přátelé,” namítl Lupowitz. “Mendel tam
šel jen z povinnosti. A vracel se tam kvůli vlastním sobeckým zájmům.” “Co na tom záleţí?” řekl
Trochmann. “Iskowitz pocítil lidské teplo. Zemřel spokojeně. A jestli motivací byl Mendelův chtíč
po ošetřovatelce — tak co má být?” “Chtíč? Kdo říkal chtíč? Mendel, prese všechnu svou povrchnost,
se moţná poprvé v ţivotě doopravdy zamiloval.” “Co na tom sejde?” řekl Bursky. “Komu záleţí na tom,
v čem je pointa toho příběhu? Jestli vůbec nějakou pointu má. Byla to zábavná anekdota. Ob-jednejme
si.”

OBSAH

WOODY ALLEN ......................................................................................
2

METTERLINGOVY SEZNAMY .............................................................. 5

MAFIE ZBLÍZKA ...................................................................................
10

MOJE FILOZOFIE ..................................................................................
14

ANO, ALE DOKÁŢE TO PARNÍ STROJ? .............................................. 17

SMRT KLEPE NA DVEŘE ..................................................................... 20

KORESPONDENCE GOSSAGE-VARDEBEDIAN ................................ 27

VZPOMÍNKY NA DVACÁTÁ LÉTA ..................................................... 32

TROCHU HLASITĚJI, PROSÍM ............................................................. 35

VELKÝ ŠÉF
............................................................................................ 40

ZAMYŠLENÍ NAD PARAPSYCHICKÝMI JEVY.................................. 47

DĚVKA Z MENZY ................................................................................. 52

KDYBY BYLI lMPRESIONISTÉ DENTISTY ........................................ 57

HROZBA LÉTAJÍCÍCH TALÍŘŮ ........................................................... 61

ZHRZEN OSUDEM ................................................................................ 66

OBRANA ALLENOVA .......................................................................... 71

POSTAVA KUGELMASSE .................................................................... 75

PROJEV K MATURANTŮM .................................................................. 85

ŠÍLENCŮV PŘÍBĚH ............................................................................... 88

REMINISCENCE: LIDÉ A MÍSTA ......................................................... 93

ACH, TA PROKLETÁ DOBA... .............................................................. 96

PAMĚTI LUPIČE ..................................................................................
100

NEJPOVRCHNĚJŠÍ ČLOVĚK .............................................................. 104

OBSAH
.................................................................................................
112


WOODY ALLEN VEDLEJŠÍ PŘÍZNAKY  Čtení na dovolenou  Z anglických originálů Getting Even (Random
House, New York 1971), Without Feathers (Sphere Books, London 1980) a Side Effects (Ballantine
Books, New York 1981) vybral a přeloţil Michael Ţantovský. Kresba na obálce Jiří Slíva. Graficky
upravil Miloslav Fulin. Vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury a uměni, n.p., jako svou 5
046. publikaci v redakci krásné literatury. Praha 1990. Odpovědný redaktor Jan Zelenka. Výtvarný
redaktor Miloš Novák. Technická redaktorka Karolína Kotlářova. Vytiskly Tiskařské závody, s.p.,
závod 2, Praha l, Karmelitská 6. AA 7,41, VA 7,62. 605-22-825. Vydání druhé. Náklad 25 000
výtisků.  13/34 01-059-90