Epistemologická východiska (primárního) vzdělávání


^

^


Epistemologie (gnozeologie, noetika) je filozofická disciplína zkoumající lidské poznání, jeho
vznik, proces a předmět. Zabývá se možnostmi, prostředky a cestami poznání i otázkami: co je
vědění, jakým způsobem získáváme vědění, jaké jsou hranice a možnosti poznání, atd. (Sokol 2010, s.
265). Existují dvě základní pozice přístupu – racionalismus (základy v matematice a logice, spoléhá
na odvozování a intuici) a empirismus (ideálem jsou přírodní vědy, důraz na zkušenost a smyslové
poznání). Název je odvozen ze starořeckého epistémé – znalost, schopnost (podobně gnósis poznání a
logos slovo, řeč; resp. noéma myšlenka). Česky lze tuto disciplínu označit jako teorii lidského
poznání.

Fenomenologie představuje nový typ racionality (Sokol 2010, s. 271). Fenomenologické stanovisko
předpokládá vyřazení předsudků a předpokladů z naší metodologické orientace. Jediným předmětem
našeho studia je zkušenost a její struktura. Předmětem poznání by měly být fenomény, které jsou
díky fenomenologické redukci zbaveny všech předpokladů. Poznání je pak přechodem od mínění
k samotné věci.


Epistemologie má v přípravě učitelů 1. stupně základní školy propedeutický význam pro další
disciplíny diagnostického a didaktického charakteru. Její zařazení do 1. ročníku studia je
motivováno především těmito argumenty:
 1. v průběhu empirických sond do světa individuálního i kooperativního dětského poznávání budou
studenti navazovat první profesionální kontakty s dětmi a ověří si svou profesní motivaci,
 2. nastudované teoretické poznatky budou bezprostředně využívat v praktických aktivitách s dětmi,
 3. na základě pochopení dětských kognitivních mechanismů se bude jejich pedagogické myšlení a
individuální pojetí výuky od počátku formovat ve prospěch konstruktivistických přístupů a
autentického učení.


Klíčová slova:
  * kognitivní předpoklady, kognitivní procesy
  * myšlení, pojmové myšlení, myšlenkové operace, operační myšlení,
  * fakta, pojmy, generalizace, kauzalita
  * inteligence
  * tvořivost
  * kognitivní styl  -  styl učení (žáka) – (učitelův) styl výuky
  * kognitivní prekoncepce  (miskoncepce) – jejich zdroje a práce s nimi
  * zkušenost, zkušenostní učení
  * konstruktivismus (     psychodidaktika)
  * diagnostika zvláštností dětského poznávání a učení  - metody
  * prostor: geneze pojetí prostoru
  * čas: geneze pojetí času
  * hodnota: geneze pojetí hodnot
  * kauzalita: příčina, následek
  * autentické učení
  * učební zadání (úlohy), kladení otázek
  * kritické myšlení: evokace – uvědomění si významu – reflexe
  * myšlenkové mapy



Obsah

 1. Jak děti myslí. Jak poznávají svět (psychologické základy pojmotvorného procesu – myšlení a řeč
v procesu poznávání světa dítětem). J. Piaget, teorie kognitivního vývoje a učení.
 2. Jak dojde k tomu, že se člověk něco naučí (kognitivní předpoklady, zkušenosti, kognitivní styl
a styl učení…).
 3. Psychodidaktika.
 4. Výzkumné metody zjišťující prekoncepce (naivní teorie dítěte) dětí mladšího školního věku
(vývoj pojmů, generalizací, kauzality). Miskoncepce učiva.
 5. Geneze pojetí prostoru (výzkum: kresba s komentářem, fenomenografický rozhovor, operační
cvičení).
 6. Geneze pojetí času – čas centrovaný (prožitkový) a decentrovaný (časová osa), čas historický
(jednosměrný tok času, schopnost umístit se do libovolného místa na časové ose).
 7. Geneze pojetí hodnot.
 8. Geneze pojetí kauzality.
 9. Geneze pojetí čísla.
10. Autentické učení.
11. Mentální mapování. Pojmové mapy.
12. Didaktická analýza vzdělávacích obsahů a konstrukce učebních úloh.
13. Některé výukové strategie jako aplikace psychodidaktického (konstruktivistického) přístupu
v české škole: ITV (Integrovaná tematická výuka), RWCT (Čtením a psaním ke kritickému myšlení).



Literatura

BERTRAND, Y. Soudobé teorie vzdělávání. Praha: Portál, 1998.

COATES, E. The Languageof Appreciation through Talking and Making. Educational Review, vol. 45, No
3, 1993, s. 251 – 262.

FISHER, R. Učíme děti myslet a učit se. Praha: Portál, 1997 a další vydání.

GFEN Všichni na jedničku! Alternativní didaktické postupy. Praha: Karolinum, 1991.

HEJNÝ, M.; KUŘINA, F. Dítě, škola, matematika. Konstruktivistické přístupy k vyučování. Praha:
Portál, 2001.

KOLLÁRIKOVÁ, Z., PUPALA,B. Předškolní a primární pedagogika. Praha: Portál, 2001.

KOVALIKOVÁ, S. Integrovaná tematická výuka. Model. Kroměříž: Spirála, 1995.

KOZLÍK, J. a kol. Směřování k základní škole zítřka. Praha: Fortuna, 1998.

PROKOPOVÁ, A.;  MACHALOVÁ, M. Psychologický prostor pro tvořivost ve vlastivědě. In: Tvořivostí
učitele k tvořivosti žáků. Sborník z konference PedF MU v Brně. Brno: Paido, 1997.

MAREŠ, J. Styly učení žáků a studentů. Praha: Portál, 1998.

PAŘÍZEK, V. Jak naučit žáky myslet. Praha: Karolinum, 2000.

PASCH, M. a kol. Od vzdělávacího programu k vyučovací hodině. Praha: Portál, 1998.

PIAGET, J. Psychologie inteligence. Praha: SPN, 1970.

ŠTECH, S. Škola stále nová. Praha: Karolinum, 1992.

TONUCCI, F. Vyučovat nebo naučit? Praha: SVI PdF UK, 1991.

THAGARD, P. Úvod do kognitivní vědy. Mysl a myšlení. Praha: Portál, 2001.

SOKOL, J. Malá filozofie člověka a Slovník filozofických pojmů. Praha: Vyšehrad, 2007.

ŠEBKOVÁ, A., VYSKOČILOVÁ, E. Chápání prostorových vztahů u dětí mladšího školního věku. Pedagogika,
roč. XLVII, 1997, s. 10-17.

VYGOTSKIJ, L. S. Myšlení a řeč. Praha: SPN, 1970.

VYSKOČILOVÁ, E. Pokus vyučovat žáky 2. ročníku chápání historického času na základě genealogie.
Komenský, č. 9, 1974, s. 545-553.

VYSKOČILOVÁ, E. Vytváření základů historického myšlení žáků 2. ročníku. Komenský, č. 4, 1976, s.
341-348.