Hana Venclů Jak šel Provázek do světa Je půl šesté odpoledne. Stojím s přeplněným batohem a jednou obří cestovní taškou u brněnského Grand hotelu a čekám na své kamarády. Dívám se na hodinky – už tu dávno měli být! Vtom najednou slyším hlasitý smích a volání: „Hej, Provázku, už jsme tady!“ Tak tady jsou, moji stále hluční kamarádi, se kterými se vydávám na poznávací zájezd do Anglie. Ještě že přišli včas, málem nám ten autobus zase ujel! V autobuse usedáme až úplně vzadu. Cestování je strastiplné a dlouhé, vůbec nevím, proč jsme neletěli letadlem… Asi proto, že v letadle nezažiji s kamarády tolik legrace jako v autobuse, kde na sklapovacím stolečku hrajeme celou cestu mariáš. Přiznávám, jsme u toho dost hluční a naši spolucestující z nás asi moc velkou radost nemají. .. Někdy nad ránem konečně všichni usneme. Když se probudím, co to vidím? Náš autobus už nejede po pevné zemi! Opatrně vystoupím ven a zjišťuji, že jsme na trajektu přes kanál La Manche. Ze zvědavosti vyšplhám až na vrchní patro trajektu. Se zájmem se ke mně přidávají i moji zvědaví kamarádi. Fouká pěkně silný vítr, až mně šlehá po tváři. Měl jsem si vzít ten svetr, říkám si, je tu pěkná zima. Vtom ale v dálce v mlze vidíme pobřeží a skály naší vysněné cílové destinace. Petr s úžasem otevře pusu: „To je ale krása!“ Za půl hodiny autobus vyjíždí z trajektu a po další hodině už stojíme před naším hotelem. „Tak a jsme tady, Anglie, těš se.“ Ano, jsme tu všichni – Petr Novotný, Michal Horák, Karel Malý a já, Standa Provázek, a vydáváme se vstříc novému dobrodružství! Kateřina Klekarová Jak šel provázek do světa Co budeme potřebovat? Nit, látku, jehlu a nůžky. Ze všeho nejdříve je nutné provázek (v našem případě provázek speciální, zvaný nit nebo také příze) provléknout dnešním průvodcem – jehlou. Jehla je užitečný pomocník, ale umí být i nebezpečná, proto buďme opatrní. Pokud se podařilo nit protáhnout uchem jehly, stačí udělat uzlík na jednom z konců a můžeme se vydat na cestu, dobrodružství začíná. Světem, kterým dnes budeme cestovat, je látka obdélníkového tvaru. Přeložíme ji napůl a stranu, kde se konce látky spojí, budeme pracovně nazývat severem. Na sever si musíme dát pozor; je totiž jedinou oblastí, kterou nesmíme cestovat, jinak bude výlet zmařen. A vydáváme se na cestu. Jehlu a nit zapíchneme do severozápadní části území a pokračujeme směrem na jih podél okraje látky. Tempo a styl záleží na vašich schopnostech a rychlosti. Doporučujeme však použít zadní steh, který je pevný. Při strastiplné cestě na jih se totiž může stát, že vám dojdou síly a budete potřebovat energii. V takovém případě stačí dokončit steh, navléct novou nit a po řádném odpočinku pokračovat dál. Když se ocitneme na hranici, zakončíme steh. Podél jižní hranice totiž není nutné jít, je přehnutá, a proto ji není nutné sešívat. Je dobré šetřit silami, a tak stačí přeskočit na jihovýchodní hranici a vydat se na sever. Tuto cestu jistě hravě zvládnete, protože se blížíme k cíli. Po dosáhnutí severní hranice je výlet téměř u konce. Zakončíme steh a nit ustříhneme. Nyní stačí, abychom hotový výrobek obrátili, aby nebyly vidět stehy. Už víte, co jsme vyrobili? Správně, je to pytlík. Můžeme ho opatřit ještě stužkou, kterou pytlík převážeme, aby se nám obsah nevysypal. A ještě malá poznámka nakonec. Samozřejmě je možné celou cestu absolvovat motorizovaně – tedy šicím strojem. Výlet je pak pohodlnější a rozhodně rychlejší. Je to jen na vás! Kristýna Fröhlichová JAK ŠEL PROVÁZEK DO SVĚTA „A proč? A paní učitelko, jak se to vyrábí? A proč to budeme dělat?“ Určitě každá z nás někdy slyšela některou z těchto všetečných otázek. Děti jsou na takové otázky naprostými experty. Dokáží se ptát snad na všechno, co kolem sebe vidí. Znala jsem jednoho kluka, který se mě ve svých třech letech ptal na všechny mé činnosti. „Teto, co to máš?“ „Svačinu.“ „A jakou?“ „A proč?“ „Abych neměla hlad.“ „A proč???“ Po sérii asi deseti otázek jsem měla sto chutí zavřít dveře a odejít. Když se pořádně zamyslíte, určitě si vzpomenete i na nějaké perličky z vašeho dětství… Já si například pamatuji, že jsem se stále ptala: „Proč se tomu tak říká? Proč je houba houba? Proč se jí neříká jinak?“ Dnes žasnu nad tím, kde rodiče brali energii na všechny mé otázky odpovídat. Když jsme na podzim v mateřské škole s dětmi vyráběli draky, spustily lavinu otázek. „Jak se vyrábí papír? Z čeho jsou barvičky a proč fouká vítr? A kdy ty draky půjdeme pouštět?“ Při poslední otázce: „Paní učitelko, jak se vyrábí provázek?“jsem si pomyslela: „Jó, to kdybych věděla.“ Ale jako správná paní učitelka jsem se této zapeklité otázky nelekla a s dětmi jsme začali toto tajemství prozkoumávat. Po několika experimentech, prohlížení knížek a spoustě času, který jsme touto činností strávili, jsme spolu vyrobili knížku, která se jmenuje: Jak šel provázek do světa. Jitka Rajmonová Jak šel provázek do světa Jednou kolem mě proletěla zvláštní věta: Jak šel provázek do světa. A vtom začala moje fantazie pracovat na plné obrátky… Představila jsem si provázek, jak kráčí po ulici. Zvláštní představa. Počkat! Představa se bortí, obraz mizí. Copak provázek má nožičky? Pokud by měl, tak kolik? A ejhle, z elegantně si vykračujícího provázku se dvěma nožičkami se stává stonožka s hrdě vztyčenou hlavou. Tedy, kdybychom takové stvoření potkali na ulici, co bychom tomu asi řekli? A co když nohy nemá? Možná se plazí, možná letí jako pavučina nebo cestuje jinak, třeba s poštovním balíkem… A představivost pracuje. Fantazie jásá, plesá. Já se nestačím divit a tiše se směji. Takovým provázkem světoběžníkem může být jistě i naprosto obyčejný provázek, který teď leží někde doma v košíku a který s námi procestoval kus světa jako dobrý pomocník. Jen promluvit. Vím o nejednom takovém provázku u nás doma, mohl by vyprávět… Panečku, to by byly příběhy! A co vy? Také máte takový zcestovalý provázek? Kateřina Šindlerová Jak šel provázek do světa Provázek. Jinak řečeno také motouz či na Valašsku špagát. Řeklo by se – obyčejná věc! Zamýšleli jste se už ale někdy nad tím, jaký má provázek život? Žádné obavy… Ani mě nikdy nenapadlo o něčem takovém přemýšlet a to až do chvíle, kdy jsem měla to štěstí, že se mi jeden provázek – jmenoval se Wanggui – se svým životním příběhem svěřil. Vyprávěl mi o tom, jak šel do světa. Chtěli byste to také slyšet? Tak dobře poslouchejte! Jak jistě víte, provázek může být vyroben z různých materiálů, a to přírodních, jako je například bavlna, len, konopí, juta, nebo umělých, jako je třeba polypropylen či polyethylen. Provázek Wanggui, o kterém se chystám vyprávět, byl vyroben z juty. Tato jednoletá rostlina s vláknitým stonkem dlouhým až 4 m roste převážně v tropickém pásu, nejvíce pak v Indii, Číně a Bangladéši. V Číně vyrostla i juta provázku Wanggui. Možná vás zarazilo už jméno onoho provázku. Prozradím vám, že se jmenoval po chlapci, jenž ho vyrobil. Byl to jeho vůbec první provázek, který vyrobil úplně sám, tudíž byl na něj náležitě hrdý. Od té chvíle nosil chlapec provázek stále při sobě. Dokonce s ním každý večer usínal! Jednou se však stalo něco, co osudy obou Wangguů navždy změnilo. Byl zrovna teplý podvečer, když se chlapec procházel po pláži a zaujatě si prohlížel svůj provázek, když vtom potkal svého kamaráda. Hned mu pyšně svůj výtvor ukazoval. Poté chlapce napadlo, že pro provázek postaví domeček, a odběhli si najít potřebný stavební materiál. Bohužel se k provázku v nestřeženém okamžiku snesl racek a provázek se rázem ocitl v jeho zobáku. Smutně sledoval, jak pláž pomalu mizí v dáli. Provázek Wanggui pocítil zpočátku obavy, zda jej racek nesní, a také stesk po svém tvůrci. Po chvíli se ale upokojil a kochal se nádhernou scenérií pod sebou. No posuďte sami – copak se provázku naskytne taková příležitost jen tak? Letěli několik hodin, než si racek uvědomil, že to, co ulovil, není k jídlu. Po tomto poznání se zbavil Wangguiho nejjednodušším způsobem, jakým mohl. Otevřel zobák a nechal provázek spadnout do Tichého oceánu. Plachtění vzduchem se Wangguimu velmi líbilo, ovšem nechat se jen tak unášet na vlnách mělo také své kouzlo. Dokonce se zde seznámil i s několika rybami, z nichž ho některé dokonce svezly na hřbetě! To se Wangguimu velice zamlouvalo. Nakonec jej vlny, společně s rybami, donesly až k pobřeží Ruska. No a tam jsem Wangguiho na pláži mezi mušlemi našla já. Byla jsem zrovna v Rusku na návštěvě u svých příbuzných. Wanggui mi vyprávěl svůj příběh a dost jsme se skamarádili. Zalíbil se mi tak, že jsem si jej odvezla zpět do Česka. Po několika týdnech společného soužití jsem si uvědomila, že Wanggui je duší dobrodruh a neposeda a začíná se malinko nudit. Úplně nejvíc vzpomínal na létání v rackově zobáku. Hodně jsem přemýšlela nad tím, jak mu létání opět dopřát, a nakonec mě napadlo uvázat Wangguiho na balónek napuštěný heliem a nechat ho cestovat dále. Loučení bylo smutné. Věděla jsem však, že to tak má být. Byl správný čas. Wanggui se pomalu ale jistě vznášel k obloze. „Budeš mi chybět!“ zavolal ještě. „Ty mně taky, Wanguíku drahý!“ zašeptala jsem skoro plačky. Dodnes na toho provázkového neposedu vzpomínám. Kam asi doletěl? Tak co? Už si dokážete představit život (ne)obyčejného provázku? Uznávám, že provázek, s nímž jsem se potkala já, je pouze jedním z miliard provázků, které na světě jsou, proto nemůžeme mít o jejich životech jasnou představu. Osudem většiny provázků je jistě sloužit lidem k zavazování věcí, což je jejich prioritním posláním. Není divu, že první, co se vybaví většině lidem v souvislosti s provázkem, je uzel či vázání. Já si ovšem vždycky vzpomenu na Wangguiho…