JIŘÍ POLÁČEK


Reflexe první světové války v české próze


Fenomén první světové války reflektuje jednak značné množství historických prací a jednak bezpočet
literárních děl, a to všech hlavních druhů a žánrů (podobně je tomu i v řadě dalších evropských
literatur). Jestliže vědecký výzkum řečené války trvá od jejího skončení až do současnosti, těžiště
literární produkce spadá do dvacátých a třicátých let, byť lze sledovat i reflexe z pozdějších
desetiletí.

Sepětí literatury s válečnou tematikou a historiografie je nezbytné, neboť historické studie
umožňují hlubší pochopení této literatury; proto nebude na škodu připomenout základní práce. Pokud
vezmeme v potaz tituly vydané v posledním čtvrtstoletí, máme k dispozici několik syntetických prací
z osmdesátých let, jimiž jsou spisy Yvette Heřtové (Zákopová válka, 1983), Zdeňka Jindry (První
světová válka, 1984) či Miroslava Honzíka (1914-1918. Léta zkázy a naděje, 1984).

Po roce 1989 bylo možno zkoumat první světovou válku bez dřívějších ideologických omezení a
dezinterpretací. Výsledkem tohoto výzkumu jsou sborníky z vědeckých konferencí, které se konaly
v Brně (První světová válka a česká společnost, 1994) a v Českých Budějovicích (Česká společnost a
první světová válka, 1999; Osobnosti a první světová válka, 2000; Odraz první světové války v umění
a vědě, 2005).

Kromě nich vyšlo až překvapivě mnoho prací jednotlivých historiků, například Milana Čepelky (Fronta
v Dolomitech 1915-1917, 1993), Tomáše Zahradníčka (Jak vyhrát cizí válku: Češi, Poláci a Ukrajinci
1914-1918, 2000), Ivana Šedivého (Češi, české země a Velká válka 1914-1918, 2001), Jaroslava Hrbka
(Velká válka na moři, 1-5, 2001-2002), Jindřicha Marka (Piráti svobody, 2002), Roberta Kvačka
(První světová válka a česká otázka, 2003), Josefa Hotmara (Zrození republiky 1914-1918, 2005),
Josefa Fučíka (Osmadvacátníci, 2006) nebo Libora Nedorosta (Češi v 1. světové válce, 1-3,
2006-2007).

Současně byl vydán nemalý počet přeložených děl, jež představují knihy J. M. Wintera (První světová
válka, 1995), Philipa Warnera (První světová válka, 1997), Liddella Harta a Henryho Basila
(Historie první světové války, 2001), Andyho Wiesta (Obrazové dějiny první světové války, 2003) a
Johna Keegana (První světová válka, 2003), jakož i Iana Westwella (První světová válka den po dni,
2004), Martina Gilberta (První světová válka, 2005), H. P. Willmotta (První světová válka, 2005) či
Petera Junga (Rakousko-uherská armáda za první světové války, 2007).

Zvláštní kapitolu tvoří práce věnované československým legiím. Jde o monografie Miroslava Honzíka
(Legionáři, 1990), Miroslava Gregoroviče (První československý odboj. Čs. legie 1914-1920, 1992),
Bohumíra Klípy, Karla Pichlíka a Jitky Zabloudilové (Českoslovenští legionáři, 1996), Roberta Saka
(Anabáze, 1996), Jana Šlesingra (Legionáři, 2005) nebo V. M. Fice (Československé legie v Rusku a
boj za vznik Československa 1914-1918, 2006). K těmto titulům je možno přiřadit sborníky
z konferencí konaných v Českých Budějovicích (Československé legie a první světová válka, 2001) a
Praze (Československé legie v Rusku, 2003), sérii regionálních publikací připomínajících legionáře
z jednotlivých okresů či měst, ale též reedici Masarykovy Světové revoluce (2005).

Opomenout nelze ani vydání válečných vzpomínek, mezi jejichž autory se opět často objevují
legionáři. Vedle reedice knihy Radoly Gajdy Moje paměti (1996) můžeme uvést třeba memoárová
svědectví Josefa Váchala (Malíř na frontě, 1996), Josefa Charváta (Cestou ze Sibíře do vlasti,
2001), Leonarda Hobsta (Český důstojník na frontách monarchie, 2003), Josefa Hodka (Hrst vzpomínek
z první světové války, 2004), Františka Kubíka (Přežil jsem, 2005) a Josefa Klimenta (Zápisky
legionářovy, 2005).


II.


Čeští spisovatelé reagovali na první světovou válku už v jejím průběhu. Podporovali ideu
samostatného státu (viz jejich slavný manifest z roku 1917, činnost Rady spisovatelů a různé
veřejné projevy^1)) a zároveň reflektovali válku ve své tvorbě. F. X. Šalda tehdy ve svých
Poznámkách o literatuře válečné^2) napsal: „ Měl jsem chvíle, v počátcích války, kdy věřil jsem, že
nebude opravdového života ani opravdové poezie a tvorby, pokud nezavře se navždy poslední pár očí,
které zřely nebo jen zahlédly něco z té vší bestiality, jež se rozběsnila poslední léta kolem nás…“
Šalda však později ve fenoménu války viděl „příležitost k tvorbě“, která ho ovšem nesmí jen pasivně
odrážet, nýbrž jeho negativa musí přetvářet v pozitiva.

Tento požadavek autoři válečných děl naplňovali rozličnou měrou. Jak známo, mnozí z nich se první
světové války přímo zúčastnili a své zážitky pak promítali do svých děl. Jiní válku takto
nepoznali, takže o ní psali zprostředkovaně nebo ji pojímali jako formativní faktor svých postav,
jako dílčí téma či impuls k ztvárnění jiné problematiky. Tato rozmanitá pojetí najdeme v jejich
prózách, básnických sbírkách^3), dramatech, vzpomínkových pracích i v knížkách adresovaných dětem a
mládeži. Zaměřme se jen na prozaickou tvorbu, a to na její vývoj od posledních válečných let až
takřka po dnešek.

Jednou z prvních reakcí na realitu války je povídkový soubor Richarda Weinera Lítice (1916),
soustředěný ovšem na obecnější existenciální problémy. Jeho autor, který měl válečné zkušenosti ze
srbské fronty, k němu záhy přidal další povídkové knížky pojmenované Netečný divák (1917) a Škleb
(1919). Povídkami se už v čase války prosadil také Jaromír John. Roku 1917 vydal svazky nazvané U
táborového ohně a Listy z vojny, jež jsem psal svému synovi, v následujícím roce čtenářům nabídl
Dojmy a povídky a Humoresky. Z těchto próz pak sestavil známé Večery na slamníku (1920), v nichž
vytvořil galerii obyčejných českých vojáků bojujících na balkánské frontě, přičemž v jejich
příbězích akcentoval polaritu světa války a světa domova; vzdal v nich rovněž hold lidskému umu a
přitom nešetřil humorem či ironií. Válku zobrazil i v knížkách určených mládeži (Tátovy povídačky,
1921; Vojáček Hubáček, 1939).

Válečná skutečnost výrazně ovlivnila též ranou povídkovou tvorbu bratří Čapků, zejména Karlova Boží
muka (1917) a Josefovy knížky Lelio (1917) a Pro delfína (1923). V transformované podobě se
promítla i do jejich pozdějších děl, reagujících na ohrožení lidstva a světa. Poznamenala také
Šaldův román Loutky i dělníci boží (1917), v němž se tvůrčí osobnost vymaňuje z pout
individualismu. Podobný problém najdeme i v Olbrachtově románu Podivné přátelství herce Jesenia
(1919), na jehož hrdiny – Jana Veselého a Jiřího Jesenia – však válka dopadá drtivěji: Jan Veselý
bojuje na haličské frontě, kde nachází svou smrt.

První polovina dvacátých let přinesla řadu významných válečných děl, jimž vévodí Haškovy Osudy
dobrého vojáka Švejka za světové války (1921-1923). Tento nedokončený román je světově proslulý,
byl přeložen do mnoha jazyků a existuje o něm velmi rozsáhlá odborná literatura. Máme-li zde k němu
něco říci, pak smysl má snad jedině připomínka této literatury, jež vyšla v posledním desetiletí.
Tvoří ji práce Sergeje Nikolského (Historie obrazu Švejka, 1997), Silvie Richterové (Ticho a smích,
1997) a Zdeňka Mathausera (Haškův Švejk v ohnisku vědních systémů, Tvar 21/2000), ale i Hodíkova
Encyklopedie Švejk (2002), jíž předcházela dvoudílná Encyklopedie pro milovníky Švejka (1998,
1999).

Dále je nutno připomenout knížku Pavla Gana Osudy humoristy Jaroslava Haška v říši carů a komisařů
i doma v Čechách (2003), haškovský Tvar 8/2003 a studii Olega Maleviče Ještě jednou o Švejkovi aneb
Byl Hašek modernista? (Česká literatura 3/2003), knihu Františka Drašnera Jaroslav Hašek na
Vysočině (2004), sborník Hašek a Švejk – humor tisíciletí (2004) nebo spis Pavla Landy a Milana
Hodíka Švejk: fikce a fakta (2006). Za pozornost stojí i reedice Vaňkova dokončení Haškova románu
(Švejk v ruském zajetí a v revoluci, 2004) a skutečnost, že stále vycházejí nové haškovské edice
(Jen pro dospělé muže!, 1997; Autoportréty, 1999; Škola humoru, 2000; Když bolševici zrušili
Vánoce, 2005; Nešťastný policejní ředitel, 2006). Přejít nelze ani agilní činnost Společnosti
Jaroslava Haška, vedené Haškovým vnukem Richardem.

Ve stejné době jako slavný Haškův román vyšlo i románové dílo Karla Matěje Čapka-Choda Jindrové
(1921), v jehož prostřední části se mladý Jindřich octne na frontě, kde ztratí zrak. Čapek-Chod
válku reflektoval rovněž v dřívějším povídkovém svazku s názvem Ad hoc! (1919), v němž ji pojal
jako činitele formujícího mezilidské vztahy. Další osobité reflexe pocházející z téhož období
představují prózy Jaroslava Marii (trilogie Kyvadla věčnosti, 1920), Jiřího Haussmanna (satirický
román Velkovýroba ctnosti, 1922) a Jaroslava Kolmana Cassia (povídky Chameleón Bengár a jiné
satiry, 1922; Povídky pro Faiéky, 1923), ba i představitele triviální literatury Bohumila
Zahradníka-Brodského (román V bitevní čáře, 1922).


III.


Téma první světové války dále ztvárnili spisovatelé z generace anarchistů a buřičů, kteří namnoze
přímo působili na jejích frontách. Platí to zejména o S. K. Neumannovi, autoru trojice
vzpomínkových děl Elbasan (1922), Válčení civilistovo (1925) a Bragodža (1928), a o Fráňovi
Šrámkovi, jenž po vitalistickém románu Tělo (1919), zobrazujícím brutální zásah války do osudu jeho
hlavní hrdinky, napsal soubor povídek Žasnoucí voják (1924); posmrtně z jeho odkazu vyšly ještě
Listy z fronty (1956). Příslušnicí anarchistické generace byla i Marie Majerová, která válku
reflektovala v románu Nejkrásnější svět (1923): jeho hrdinka Lenka Bilanská pod vlivem válečné
katastrofy nachází své místo v dělnickém hnutí. V téže době vydal Jaroslav Durych Okamžiky
z válečných let (1924), v nichž zachytil své zážitky frontového lékaře (nově toto dílo vyšlo ve
svazku Z ráje i očistce, 2000). Prvky válečné tematiky implikují i  jeho další díla, například
Kouzelná lampa (1921), Plížení a pouti (1932), Váhy života a umění (1933).

V polovině dvacátých let se na knižním trhu objevila jedna z nejvýznamnějších válečných próz, jíž
jsou Vančurova Pole orná a válečná (1925). Vančura v nich odsoudil válku prostřednictvím
paradoxního příběhu blázna Františka Řeky, ale i osudů a charakterů dalších postav. Účinek tohoto
sugestivního románu umocnil svým jedinečným jazykem a stylem; přesto s ním u části dobové kritiky
narazil na nepochopení, zatímco jinými recenzenty byl velmi chválen^4). První světové válce věnoval
ještě román Tři řeky (1936), který zčásti vytěžil z vyprávění svého přítele Jana Haupta. Jeho
hrdinu Jana Kostku v něm zavedl nejenom do války, nýbrž i do víru ruské revoluce.

Na rozdíl od Vladislava Vančury mohl autor románu Svět hoří (1927) Čestmír Jeřábek aplikovat
vlastní válečné prožitky. V uvedeném díle, v němž dal vale expresionistické poetice, vytvořil obraz
posledního válečného roku a zároveň zachytil události na italské frontě. Na této frontě se odehrává
i děj románu Jaroslava Bednáře Červená země (1928). Je soustředěn do prostředí lazaretu, v němž
postavy několika národností procházejí prověrkami svého charakteru a lidství. Bednář válečnou
tematiku zpracoval také v povídkové sbírce Probuzení ohně (1930) a v románu cirkusového klauna
nazvaném Bílý smích (1940). Při psaní těchto děl mohl zúročit svůj pobyt na frontách v Itálii a
Rusku, jimiž prošel rovněž Jan Weiss. Tento autor nejprve v povídkovém svazku Barák smrti (1927)
zobrazil prostředí zajateckého tábora zamořeného tyfem a poté napsal další soubor válečných povídek
s názvem Bláznivý regiment (1930). S válkou souvisí i jeho známý román Dům o 1000 patrech (1929),
jehož bizarní děj se ukáže být snem nemocného vojáka. V témže roce jako Weissův román vyšla též
Plevova Eskorta, příběh obyčejných českých vojáků eskortovaných na konci války do přední linie.

Někteří spisovatelé vydali o válečné době svědectví jiného rázu, neboť se primárně zaměřili na
domácí poměry. Platí to zejména o Josefu Horovi, Anně Marii Tilschové, Vojtěchu Martínkovi a Boženě
Benešové. Hora v „příběhu města“ nazvaném Hladový rok (1926) podal výpověď hlavně o posledním roku
války (učinil tak prostřednictvím osudů rodiny dělníka Svobody), kdežto Tilschová v románu Haldy
(1927) vylíčila život ve válečné Ostravě v letech 1916-1918, přičemž vykreslila postavy ze sociálně
rozdílných vrstev. Také Martínek ztvárnil Ostravu za první světové války, a sice ve třetím dílu své
trilogie Černá země (1926-1932) nazvaném Země duní, v němž se soustředil na roky 1915-1917 a na
osudy hlavního hrdiny Kuby Sršáně. Benešová, která válku reflektovala už v próze Člověk
(1919-1920), pak v trilogii Úder (1926), Podzemní plameny (1929) a Tragická duha (1933) evokovala
spíše menší město (předobrazem popisovaných událostí byl Přerov). Její hrdinka Alena Hudcová se po
smrti milého a rozchodu s matkou zapojí do odboje a svou vnitřní přeměnou symbolizuje přerod celého
národa.

K trilogii Boženy Benešové přibyly ve třicátých letech další románové cykly. Prvním z nich je
Železný kruh (1927-1932) Karla Nového, jehož poslední třetí část nazvaná Tváří v tvář zachycuje
osudy ústřední postavy Jaromíra Tratila v době první světové války. Nový věnoval této válce i román
Atentát (1935), od roku 1948 vydávaný jako Sarajevský atentát, a prózu Za hlasem domova (1939), jež
později dostala název Balada o českém vojáku (1945). Druhým cyklem je tetralogie Karla Poláčka,
z níž jsou do válečné doby situovány tři díly: Hrdinové táhnou do boje (1936), Podzemní město
(1937) a Vyprodáno (1939). Problematikou těchto děl se zabývali už mnozí účastníci předchozích
rychnovských sympozií a její analýza nechybí ani v programu letošního setkání.

Ve třicátých letech dále vyšel román Karla Konráda Rozchod! (1934). Zobrazuje válečné osudy
někdejších studentů, mezi nimiž stojí v popředí umělecky nadaný Josef Hubáček a přírodovědec
Emanuel Purkyně. Autor, který válečnou tematiku ztvárnil též v próze Postele bez nebes (1939), zde
evokuje prostředí balkánské fronty, kasáren, cvičišť i zázemí a nakonec své hrdiny posílá na jižní
Slovensko do bojů o hranice nového státu.

V posledním desetiletí existence tohoto státu byly vydány i méně známé tituly. Lze uvést třeba
romány Antonína Laina Zajatci (1930) a Tisíciletá noc (1937), přibližující – podobně jako zmíněné
povídky Jana Weisse – život českých zajatců v Rusku. Další díla evokují hlavně situaci v našem
zázemí: jde o román Heleny Malířové Dědictví (1933), jehož hrdinka Márinka Stolzová se svým osudem
i charakterem podobá Lence Bilanské z románu Marie Majerové Nejkrásnější svět, o románový debut
Václava Řezáče Větrná setba (1935), ukazující dopad války na hrdinovo dospívání, nebo o „reportáž
z války“ Vaška Káni pojmenovanou Nenávidím (1936).


IV.


Samostatnou a velmi obsáhlou kapitolu v próze s válečnou tematikou tvoří legionářská literatura.
Vycházela především ve dvacátých a třicátých letech, zatímco po druhé světové válce již téměř
nevznikala ani nebyla podstatně reeditována, což souvisí s tehdejším negativním hodnocením
legionářské anabáze v Rusku. Po roce 1989 o legiích vyšla – jak už bylo uvedeno - řada historických
prací, beletrii však byla věnována mnohem menší pozornost a dosti malý byl i počet reedic.

Nicméně v meziválečném období se objevilo mnoho románů, novel, povídkových souborů i knížek pro
děti, nemluvě o básnických sbírkách, dramatech či memoárových dílech. Následující přehled
legionářských próz tudíž může být jen stručný; podrobnější nástin zahrnuje kolektivní publikace
Průhledy do české literatury 20. století (2000)^5).

Mezi romány dominuje pentalogie Rudolfa Medka, zobrazující dobové dění od vypuknutí války přes
působení legií v Rusku až po jejich návrat domů. Její díly nesou názvy Ohnivý drak (1921), Veliké
dni (1923), Ostrov v bouři (1925), Mohutný sen (1926) a Anabáze (1927). Medek k tomuto cyklu, který
čtenáři přijali kladně, ale literární kritika spíše záporně, připojil ještě románové práce nazvané
Legenda o Barabášovi aneb Podivuhodná dobrodružství kapitána Mojmíra Ivánoviče Barabáše a Josefa
Jelítka, sluhy jeho (1932) a Nanking (1936). Příznivější ohlas než Medkova pentalogie měla trilogie
Josefa Kopty Třetí rota (1924), Třetí rota na magistrále (1927) a Třetí rota doma (1934). Kopta své
legionářské zážitky promítl rovněž do pozdějších románových trilogií Jediné východisko (1930-1936)
a Modrý námořník (1936-1937).

Třetí legionářský romanopisec Jaroslav Kratochvíl, který byl pro svoji levicovost akceptovatelný i
po roce 1948, zamýšlel napsat šestidílný cyklus s názvem Řeka. Nakonec však vydal jen dva díly
pojmenované Prameny (1934), v nichž ztvárnil dění v Rusku v letech 1916-1917; torzo třetího dílu
vyšlo posmrtně roku 1956. Romány o legiích psali také Pavel Fink, autor dilogie Zajetí babylónské
(1924) a Válčící národ (1926), jakož i románů Návrat vítězů (1929) a Obrněnec hubitel (1931), a
Adolf Zeman, jehož legionářské prózy představují tři trilogie (Mrtvá baterie, 1931-1933; Tři bitvy,
1936-1938; Bouře, 1935-1936), román Bílý kapitán (1932) nebo románová biografie Plukovník Švec
(1934). Zeman zachycoval osudy našich legionářů nejenom v Rusku, nýbrž i v Itálii (například
v nedokončené trilogii Bouře), což platí též o Josefu Chethu Novotném, který pod pseudonymem Kuzma
vydal román Piava (1937).

V přehledu novel a povídkových knížek lze zmínit humoresku Jaroslava Haška Dobrý voják Švejk
v zajetí (1917), poprvé vydanou za Haškova působení v legiích, a svébytnou prózu Václava Kaplického
Gornostaj (1936), jež vznikla krátce po autorově návratu, ale na vydání čekala patnáct let; je
autentickým svědectvím o celé legionářské anabázi. Dále je možno uvést svazek Zdeňka Němečka
Legionářské novely (1920). Povídkové tvorbě se věnovali například již zmíněný Adolf Zeman (Sibiřské
obrázky, 1922), František Kubka (Barvy východu, 1923; Sedmero zastavení, 1931) či Václav
Valenta-Alfa (Sibiřské jedovatosti, 1923). Pominout nelze ani další autory kratších próz, jako byli
Josef Masařík (Dobrovolně, 1927; Soud, 1924) nebo Václav Cháb (Bachmač-březen 1918, 1930).

Někteří příslušníci legií adresovali své knížky dětem a mládeži. Opět mezi nimi neschází Rudolf
Medek, který vydal knihy Pouť dětí do Sibiře (1920), O našich legiích, dětech a zvířátkách na
Sibiři (1921), Kolja Mikulka (1927) nebo František – starodružiník (1928). Nadto redigoval obsáhlou
antologii s názvem Za domovinu (1930), do níž přispělo mnoho účastníků legionářské anabáze (mimo
jiné Josef Kopta, Josef Kudela, Jan Syrový, Vojta Beneš a Josef Masařík).

Jedním z nich byl i František Langer: pro mládež napsal povídkovou knížku Železný vlk (1920) a
zejména dobrodružný příběh Pes druhé roty (1923), ale participoval i na výborech Legionářské
povídky (1928) a Ze slavných dob (1936). Po roce 1989 z těchto děl znovu vyšel Pes druhé roty
(1994) a nádavkem byl nově sestaven soubor Legionářské prózy (2003). V meziválečných letech legie
dětem přibližovali ještě Václav Valenta-Alfa (Do legie, 1924; Povídky z vojny, 1925; Hrdinové,
1928), František Kubka (Povídky pro Jiříčka, 1927), Arnošt Cechmajstr (Koníček Olga, 1936; Námořník
Sáša, Soňa a vlk, 1938) či Adolf Zeman (Nepřátel se nelekali, 1938).

V pozdějších desetiletích se spisovatelé k legiím vraceli jen sporadicky. Například v roce 1962
vyšla kniha Pavla Hanuše nazvaná Železným deštěm, která ovšem ukazovala působení našich legionářů
v Rudé armádě. Až s velkým odstupem se objevil román Jiřího Stíbrala Anabáze (2006), napsaný na
základě vzpomínek legionáře Pravoslava Lysky. Krátce po něm byl vydán překlad románu britského
autora Jamese Meeka Sibiřské drama (2007), jehož děj je situován do sibiřské vesnice v roce 1919 a
figurují v něm i čeští legionáři.


V.


Kromě prozaických návratů k legiím existují i další návraty k tematice první světové války, byť ve
čtyřicátých, padesátých a šedesátých letech česká próza reflektovala hlavně válku následující. Roku
1955 František Kubka vydal druhý díl svého sedmidílného románového cyklu Veliké století. Nazval ho
Básníkova svatba a zobrazil v něm osudy Jana Martinů na haličské frontě a v ruském zajetí. O tři
roky později František Hrubín přišel se vzpomínkovou prózou U stolu , v níž evokoval vlastní
dětství v Posázaví na pozadí válečného dění. V šedesátých letech vyšla próza Jaroslava Havlíčka
Vlčí kůže (1967), navazující na Petrolejové lampy (1944) a odrážející autorovy válečné zážitky
z ruské a italské fronty^6). Je možno uvést i román Zdeňka Pluhaře Minutu ticha za mé lásky (1969):
autor v něm v rámci příběhu stavebního inženýra Šimona Stárka zachytil rovněž první světovou válku
a charakterové proměny českých vojáků.

Další prozaické reflexe této války přinesla sedmdesátá a osmdesátá léta. Jiří Marek vydal román Můj
strýc Odysseus (1974), v němž ztvárnil bizarní osud majitele pohřebního ústavu Josefa Frajvalda,
který zbohatne pořádáním nákladných pohřbů padlých vojáků; uměleckým specifikem tohoto románu je
aplikace půdorysu Homérova mýtu. M. V. Kratochvíl napsal románovou dilogii Evropa tančila valčík
(1974) a Evropa v zákopech (1977), v jejíž druhé části proplétá události první světové války
s individuálními příběhy. Jiří Šotola obohatil spektrum těchto návratů románem Malovaný děti
(1983), situovaným do prostředí josefovské pevnosti a spolu s romány Róza Rio (1986) a Podzim
v zahradní restauraci (1988) tvořícím volnou trilogii. Velmi sugestivní dílo vytvořil Vladimír
Körner novelou Anděl milosrdenství (1988). Jde o baladický příběh Anežky Brunové, která navštíví
svého muže na haličské frontě, kde se po jeho smrti stává ošetřovatelkou a vposled sama umírá. V
roce 1988 vyšel rovněž román Vladimíra Kaliny Signum laudis, napsaný podle scénáře stejnojmenného
filmu z roku 1980. Představuje mozaikovitý obraz válečné reality na haličské frontě, v jehož středu
stojí kaprál Adalbert Hoferik.


Jak vidno, próza s tematikou první světové války je vskutku rozlehlou a velmi členitou oblastí
české literatury, zejména v jejím meziválečném období. Tvoří její organickou, žánrově i
kvalitativně rozmanitou součást a zároveň má svá specifika. Literární věda jí věnovala už značnou
pozornost, přesto tu však stále zůstává prostor pro dílčí analýzy, rozličné komparace i náležité
syntézy.


_____________


1) Poláček, Jiří: Manifest českých spisovatelů. Tvar 18, 2007, s. 7.

2) Kritické projevy 10, 1917-1918. Čs. spisovatel, Praha 1957, s. 197-198.

3) Pavelka, Jiří: Hledání místa v dějinách. Válka a česká poezie 20. století. Čs. spisovatel, Praha
1983, s. 13-69.

4) Hlas proti válce. In: Poláček, Jiří: Tvorba a recepce. Studie o meziválečné české literatuře.
Masarykova univerzita, Brno 2003, s. 10-16.

5) Legionářská literatura. In: Poláček, Jiří a kolektiv: Průhledy do české literatury 20. století.
Akademické nakladatelství CERM, Brno 2000, s. 61-88.

6) Havlíček, Jaroslav: Neklidné srdce. Vzpomínky, reflexe, literární místopis, korespondence.
Nakladatelství Bor, Liberec 2006.