/ 267 /
K určování savců podle lebek a jiných
kostí se dostáváme z nejrůznějších
důvodů. Bývá to sledování potravy
sov, dravců a šelem, studium kosterních
pozůstatků jeskyní či na archeologických
nalezištích, anebo
z pouhé zvědavosti, kterému zvířeti
kosti nalezené například v lese či na
poli patří. Pokud máme celou kostru,
nejsou s tím obvykle větší potíže.
Většinou však najdeme jen části lebek,
zuby, čelisti či pouhé úlomky
kostí, a potom je už zapotřebí určitých
zkušeností a znalostí.
Stavba savčí lebky je důkladněji
popsána v úvodní kapitole (obr. 2).
Při určování se kromě znaků uvedených
v klíči zaměřujeme i na lebeční
rozměry, neboť v mnoha případech
umožní relativně snadné a spolehlivé
Určujeme savce podle lebek
LN
LaZ
LaZ
LCB
LOSD
AMd
LMd
ACo
LMd
c
LOID
LD
Lal
Obr. 82: Měření lebečních rozměrů (vysvětlivky viz text)
/ 269 /
rozlišení druhů. Stejně jako tělesné
míry jsou standardizované a měří se
tedy vždy stejným způsobem. Pro
naší potřebu stačí uvést jen některé
nejdůležitější (obr. 82): kondylobazální
délka lebky (zkratka LCB) – vzdálenost
mezi nejpřednějším okrajem
mezičelisti a zadním okrajem týlních
hrbolů, zygomatická šířka lebky
(LaZ) – největší šířka na jařmových
obloucích, šířka meziočnicového zúžení
(LaI) – nejmenší vzdálenost mezi
horními okraji očnic, délka nosních
kostí (LN) – vzdálenost mezi předním
a zadním okrajem nosních kostí, délka
diastema (LD) – rozestup mezi
zuby měřený při okraji jejich alveol,
délka dolní čelisti (LMd) – vzdálenost
od nejpřednějšího bodu dolní čelisti
(obvykle na vnitřní straně) po
zadní okraj kloubního nebo úhlového
výběžku a výška dolní čelisti (AMd) –
kolmá vzdálenost mezi nejníže položeným
bodem úhlu dolní čelisti a vrcholem
svalového výběžku, kterou
u rejsků nahrazujeme výškou svalového
výběžku (ACo). U rejskovitých někdy
zaznamenáváme i šířku zákloubních
výběžků (LaP). Délka horní řady
zubů (LOSD) a délka dolní řady zubů
(LOID) se měří u různých skupin různě.
U hlodavců a kopytníků se bere
jako vzdálenost mezi předním okrajem
alveoly prvního třenáku nebo stoličky
po zadní okraj posledního zubu,
u hmyzožravců se rozměry odečítají
obvykle od předního okraje samotného
řezáku k nejzazšímu bodu na poslední
stoličce a u šelem se měří od
předního okraje alveoly špičáku po
zadní okraj alveoly posledního zubu
s výjimkou kočkovitých šelem, u nichž
měříme v horní čelisti jen po čtvrtý
třenák (trhák). Rozměry měřené na
zubech často popisujeme i prostřednictvím
zkratek zubů, od jejichž okrajů
daný rozměr zjišťujeme – např.
C–M3
, P4
–M3
, M1
–M3
, M3
–M3
apod.
K měření lebečních rozměrů je nejvhodnější
kovové posuvné měřítko
(šuplera) se zabroušenými špičkami,
u menších rozměrů (např. zubů) dosáhneme
přesných hodnot jedině pomocí
měřicí destičky v binokulární
lupě.
Do klíče jsou podobně jako u klíče
podle vnějších znaků kromě našich
druhů zařazeny i některé další středoevropské
druhy na našem území dosud
nezastižené (N
), avšak s větší či
menší pravděpodobností možného
výskytu v budoucnosti.
Upozornění: Pro lepší názornost
ilustrací nejsou v této části příručky dodržovány
poměrné velikosti mezi jednotlivými
druhy i částmi lebek. Rodové
určovací znaky označují šipky, druhové
rozdíly barevný podtisk. Přesnější údaje
o skutečné velikosti lebek shrnuje závěrečná
tabulka č. 8 na str. 000-000.
/ 268 /
Určování řádů našich savců podle lebky
1. – Horní čelist bez řezáků, očnice uzavřené, LCB nad 150 mm
.............................. sudokopytníci-přežvýkaví (Artiodactyla-Ruminantia)
– Horní čelist se řezáky, očnice otevřené ................................................ 2
2. – Horní čelist s 1–2 páry řezáků ve formě hlodavých zubů, diastema velká
.......................................................................................................... 3
– Horní řezáky mají jiný tvar, chrup se všemi typy zubů, diastema
(pokud je) malá ......................................................................................4
3. – V horní čelisti pouze jeden pár řezáků bez podélné rýhy
................................................................................. hlodavci (Rodentia)
– V horní čelisti dva páry řezáků, první je větší a s podélnou rýhou, slabší
a úzké řezáky druhého páru místěné za ním.......zajíci (Lagomorpha)
4. – Konce nosních kostí volné, přesahující o více než 2 cm horní okraj mezičelisti,
špičáky na průřezu trojhranné, vytočené zpravidla směrem ven
.....................sudokopytníci-nepřežvýkaví (Artiodactyla-Nonruminantia)
– Konce nosních kostí jen o málo přesahují či nepřesahují horní okraj
mezičelisti, špičáky na průřezu kulaté nebo oválné ............................. 5
5. – V přední části lebky velký nosní výřez oddělující řezáky v horní čelisti
nápadnou mezerou ..................................................letouni (Chiroptera)
– V přední části lebky není nosní výřez, řezáky neoddělené mezerou .....6
6. – Menší velikost, špičáky obvykle menší než řezáky, pokud jsou větší,
pak jařmový oblouk slabý, tyčkovitý; povrch stoliček ostře hrotitý
...................................................................... hmyzožravci (Insectivora)
– Obvykle větší velikost, špičáky mnohem delší než řezáky, povrch stoliček
tupě hrbolkatý .................................................... šelmy (Carnivora)
Určování řádů našich savců podle dolní čelisti
1. – Jediný pár řezáků přeměněn v hlodavé zuby, špičáky chybějí, velká diastema
..................................................................................................... 2
– Jeden nebo více řezáků jiného tvaru, chrup úplný ............................... 3
2. – Svalový výběžek jen slabě naznačen, mnohem nižší než výběžek
kloubní ................................................................... zajíci (Lagomorpha)
– Svalový výběžek stejně dlouhý nebo i delší než výběžek kloubní
.....................................................................................hlodavci (Rodentia)
3. – Úhlový výběžek není vytvořen, zadní okraj čelisti zaoblený,
LMd nad 130 mm ................................................................................. 4
– Úhlový výběžek dobře patrný .............................................................. 5
/ 271 // 270 /
z těchto rozdílů vyjadřují i hodnoty některých indexů – čelistního (MaxI = x1
: x2
),
nosního (NaI = x3
: x4
), temenního (PaI = LCB : x5
) a čelistních výběžků (ProI = x6
: x7
);
rozměry obr. 84/2e a hodnoty tab. 4.
Obr. 83: Zuby hmyzožravců (a) a šelem (b)
4. – Stoličky a třenáky hrbolkovité
..................sudokopytníci-nepřežvýkaví (Artiodactyla-Nonruminantia)
– Stoličky a třenáky s podélnými lištami skloviny
............................sudokopytníci-přežvýkaví (Artiodactyla-Ruminantia)
5. – Stoličky tupě hrbolkovité, první obvykle nápadně velká (trhák)
(obr. 83b) ...................................................................šelmy (Carnivora)
– Stoličky ostře hrotité, hrbolkovité, s hřebeny ve tvaru W (obr. 83a).....6
6. – Špičáky nápadně větší než řezáky ......................... letouni (Chiroptera)
– Špičáky nejsou nápadně větší než řezáky .... hmyzožravci (Insectivora)
HMYZOŽRAVCI (Insectivora)
Lebka je většinou více či méně protažená v rostrum a s poměrně malou mozkovnou,
úplný a nepříliš specializovaný chrup má ostře hrbolkaté až hrotité sto-
ličky.
1. – Jařmové oblouky chybějí, LMd pod 13 mm ............ rejskovití (Soricidae)
– Jařmové oblouky vyvinuty, LMd větší....................................................... 2
2. – Jařmové oblouky velmi úzké (tyčkovité), C1
větší než řezáky, dolní čelist
protáhlá, LMd 19 až 25 mm ....................................... krtkovití (Talpidae)
– Jařmové oblouky normálně vyvinuté, dosti silné, C1
není větší než řezáky,
LMd 36–46 mm ..................................................... ježkovití (Erinaceidae)
Ježkovití (Erinaceidae)
Naši největší hmyzožravci, masivní lebka s poměrně krátkou obličejovou částí,
silné jařmové oblouky, malé bubínkové výdutě a slabý sagitální hřeben, spodní
čelist dosti krátká a široká. Zubní vzorec 3133/2123=36 (mléčný chrup
3130/2120=24), spodní špičáky velké a směřující dopředu. V ČR jeden rod – ježek
(Erinaceus) – ve dvou druzích (obr. 84).
Ježek západní (E. europaeus) a ježek východní (E. concolor) se liší především tvarem
čelních a nosních kostí, mezičelisti, horní čelisti a úhlového i kloubního výběžku. Mnohé
Obr. 84: Lebka ježka západního (a)
a j. východního (b)
ježek západní ježek východní
MaxI obvykle pod 1,0 (0,4–1,1) obvykle nad 1,0 (0,9–1,4)
NaI obvykle nad 7,5 (5,6–24,5) obvykle pod 7,5 (4,1–11,1)
PaI obvykle nad 14 (10,6–58,3) obvykle pod 14 (5,9–16,7)
ProI obvykle nad 0,77 (0,76–0,89) obvykle pod 0,77 (0,65–0,81)
a b
a b
a
x1
x4
x3
x5
x6
x7
b
a
a
a
/ 273 /
Krtkovití (Talpidae)
Protáhlá lebka klínovitého tvaru (obr. 85) s tenkými jařmovými oblouky a bez
bubínkových výdutí, dolní čelist úzká. Zubní vzorec 3143/3143 = 44. Jeden
druh, krtek obecný (Talpa europaea).
/ 272 /
Obr. 85: Lebka krtka obecného
Rejskovití (Soricidae)
Malá lebka bez jařmových oblouků a bubínkových výdutí, vpředu nápadně protáhlá
v rostrum, na kterém nejsou u dospělých jedinců patrné švy mezi jednotlivými
kostmi, mozkovna je plochá a oválného tvaru. Dolní čelist má dlouhý
a tenký úhlový výběžek, spojení s lebkou obstarávají dvě plošky kloubního
výběžku. V ČR 3 rody v 7 druzích, do přehledu zařazujeme i znaky rejska
západoevropského a bělozubky tmavé (u nás zatím nezjištěni).
a. – Zuby bílé, slzní otvor za horním okrajem podočnicového otvoru
(obr. 86/4c) ................................................................................. Crocidura
– Zuby na špičkách červenohnědě pigmentované, slzní otvor za spodním
okrajem podočnicového otvoru (obr. 87/7c) ..............................................b
b. – Zákloubní výběžek s dobře patrným otvorem, spodní řezák svrchu hladký
(obr. 89/bd) .......................................................................................Neomys
– Zákloubní výběžek plochý bez otvoru, spodní řezák svrchu hrbolkovitý
(obr. 87/bd) ...........................................................................................Sorex
Crocidura (bělozubka): horní strana lebky víceméně v jedné rovině (obr. 86/4c),
v místech meziočnicového zúžení nejsou žádné otvory, slzní otvor leží za
horním okrajem podočnicového otvoru a na spodu lebky jsou dva otvory mimo
plochu zákloubních výběžků; zubní vzorec 3113/2013 = 28 (mléčný chrup
213/211 = 20), za I1
3 menší jednovrcholové zuby, všechny zuby jsou bílé
(nepigmentované).
Bělozubka šedá (C. suaveolens) je menší druh s LCB obvykle pod 18 mm a délkou dolní
řady stoliček (M1
–M3
) mezi 3,3–3,8 mm; u dalších rozměrů se hodnoty mírně překrývají
s b. bělobřichou, nicméně LaP a Aco lze k odlišení ve většině případů použít (tab. 5).
Bělozubka bělobřichá (C. leucodon) je celkově větší (LCB nad 18 mm, délka M1
–M3
4,0–4,6 mm).
Stejně velká bělozubka tmavá (C. russula) se liší tvarem horního třenáku, jařmového
a úhlového výběžku (obr. 86/5ghi) a hodnotami indexu čelistního (MaxI = x1:x2) a rostrálního
(RoI = x8:x9). U b. bělobřiché se hodnoty MaxI pohybují kolem 1,2 a RoI mezi
0,70–0,76, u b. tmavé kolem 1,5 a mezi 0,58–0,68. Všechny tři druhy bělozubek se nepříliš
výrazně liší i tvarem kloubního výběžku dolní čelisti (obr. 86/4e,5e,6e).
Obr. 86: Lebka a určovací znaky
bělozubky bělobřiché (a), b. tmavé
(b) a b. šedé (c)
a
a
a
a
a
b a
a
a b c
x2 x1
x9
x8
Rejsek malý (S. minutus) je snadno rozlišitelný
podle nepatrné velikosti (tab. 5
a 9). Rejsek obecný (S. araneus) má
všechny znaky rodu a dosahuje větší velikosti
než předchozí druh. Staří jedinci
mohou mít někdy horní hranu I1
silně
obroušenou a hladkou jako rejsci
(Neomys), pokud nelze k odlišení použít
hodnot LaP a Aco (tab. 4), porovnáme
tvar zákloubního a kloubního výběžku.
Pozor na skutečnost, že červenohnědá
pigmentace zubů se u starých jedinců vlivem
obrusu ztrácí (možnost záměny s bělozubkami).
Rejsek horský (S. alpinus)
má lebku zhruba stejně
velkou jako r. obecný
a liší se jedině dvouvrcholovým
tvarem I2
(obr. 87/8f), případně
hodnotami indexu spodní
čelisti (ManI =
LMd:Aco), které se pohybují
mezi 2,26–2,70,
zatímco u r. obecného
bývají zpravidla menší
(1,95–2,36).
Neomys (rejsec): celkový tvar lebky podobný jako u rodu Sorex, je však větší
a kromě zřetelných otvorů v zákloubních výběžcích má i jiný tvar kloubního
výběžku dolní čelisti (obr. 89/9de) a zubní vzorec 3123/1113 = 30, za I1
jsou
4 jednohroté zuby a všechny zuby mají špičky červenohnědě pigmentované.
Rejsec vodní (N. fodiens) a rejsec černý (N. anomalus) se obvykle liší rozměry lebky
(tab. 5), ve sporných případech lze použít. tzv. diskriminační rovnici K = –a + 2,58b + c
(a = LMd, b = ACo, c = vzdálenost mezi zadním okrajem M1
a spodním okrajem alveoly
I1
, obr. 82); u r. vodního by hodnoty měly být nad 18,43 a u r. černého naopak pod 18,43
(obr. 89/9f, 10f).
/ 275 /
Sorex (rejsek): horní linie lebky je v oblasti mozkovny mírně zvednutá
(obr. 87/7c) a v místech meziočnicového zúžení leží 2 malé protáhlé otvory; zubní
vzorec 3133/2013 = 32 (mléčný chrup 213/211 = 20), za I1
je 5 menších jednohrotých
zubů, všechny zuby jsou na špičkách červenohnědě pigmentované.
/ 274 /
Rejsek západoevropský (S. coronatus) se od r. obecného liší jen drobnými detaily na dolní čelisti,
které postihuje kombinace některých speciálních rozměrů ve formě rovnice 3,72a – 9,19b – 3,27c –
K (a, b, c – rozměry viz obr. 88, K = geograficky proměnná konstanta, např. pro Belgii 7,1843, pro
Nizozemsko 7,4358); jsou-li hodnoty kladné, jde o r. obecného, v opačném případě o r. západoevropského.
Další rozdíl je ve tvaru kloubních výběžků dolní čelisti vyjádřený indexem H/B (obr. 88)
– rozpětí hodnot pro r. západoevropského je 1,44–1,83 a pro r. obecného 1,11–1,45.
Obr. 87: Lebka a určovací znaky rejska obecného (a) a r. horského (b)
Obr. 88: Lebeční rozměry
k rozlišení dolní čelisti rejska obecného
a rejska západoevropského
(vysvětlivky viz text)
Obr. 89: Lebka
a určovací znaky
rejsce vodního (a)
a r. černého (b)
a
b
a
a
a
a
a
a
b c a
a
a
a
b a
a
n
15
10
5
Vrápencovití (Rhinolophidae)
Lebka má nad nosní dutinou velkou kostěnou výduť, výřez na přední straně patra
je velmi hluboký a široký (asi jako LaI) a zasahuje až na úroveň M1
. Svalový
výběžek dolní čelisti je nízký, jeho výška nepřesahuje vzdálenost jeho předního
okraje od kloubního výběžku. Zubní vzorec (1)123/2133 = 32(30). Droboučké
I1
jsou na šupinovité mezičelisti a vlastní zubní řada tak začíná nápadně velkými,
dopředu vyčnívajícími špičáky. Spodní stoličky (M1
–M3
) jsou nyktalodontní
a M1
–M2
se zřetelným talonem. U nás jediný rod Rhinolophus (vrápenec)
ve 2 druzích.
Vrápenec malý (R. hipposideros), vrápenec velký (R. ferrumequinum) a třetí ze středoevropských
druhů vrápenec jižní (R. euryale)N
se kromě velikosti navzájem liší poměrnou
velikostí a postavením P3
, tvarem C, P2
a P4
i celkovým tvarem dolní čelisti (obr. 91).
/ 277 /
LETOUNI (Chiroptera)
Mají vcelku masivně stavěnou lebku s neznatelnými švy mezi jednotlivými
kostmi, dobře vyvinutými jařmovými oblouky, poměrně velkou, dosti klenutou
mozkovnou a zřetelným meziočnicovým zúžením. Oblouk horní čelisti vpředu
přerušuje výřez zasahující nejméně
na úroveň předních okrajů špičáků.
Na dolní čelisti jsou svalový a úhlový
výběžek dobře vyvinuty, čelistní
kloub leží příčně. Zuby jsou většinou
hrotité, pouze drobné spodní řezáky
mají korunky hrbolkaté. Na stoličkách
spojují jednotlivé hroty skusné
hřebeny, u dolní řady mají podobu
dvou širokých, vedle sebe ležících
písmen V – přední nazýváme trigonid,
zadní talonid. Podle úpravy koncové
části talonidu pak rozlišujeme
typ nyktalodontní a myotodontní (jde
o důležitý rozlišovací znak – obr.
90/bc). Horní stoličky mají skusné
hřebeny v podobě písmene W, další
hřeben je i na vnitřní straně korunky,
jejíž zadní část u některých druhů
(většinou nyktalodontních) vybíhá ve
zvláštní, nazad směřující záhyb zvaný
talon. Pro určování jsou důležité i třenáky
(P2
/P2
, P3
/ P3
a P4
/P4
), zatímco
poslední z nich je vždy velký, zbylé
mohou být v různé míře redukované
a u některých druhů i zcela chybějí.
– Lebka v nosní části nápadně zvětšená (obr. 91/1b), v dolní čelisti
2 páry řezáků ....................................................vrápencovití (Rhinolophidae)
– Lebka není v nosní části nápadně zvětšená (obr. 92), v dolní čelisti
3 páry řezáků ................................................. netopýrovití (Vespertilionidae)
/ 276 /
LaP Aco LaP Aco
(mm) (mm) (mm) (mm)
bělozubka šedá 5,3–6,0 3,4–4,3 rejsek obecný 5,0–5,9 4,0–5,0
bělozubka bělobřichá 5,7–6,8 4,3–5,3 rejsek horský 4,9–5,7 3,7–4,3
bělozubka tmavá 6,1–6,7 4,3–5,4 rejsec vodní 5,9–6,7 4,3–5,3
rejsek malý 3,9–4,4 2,7–3,1 rejsec černý 5,3–6,0 3,6–4,5
Obr. 90: Zuby netopýrů.
a – uspořádání a označení zubů
v horní a dolní čelisti,
b – myodontní typ stoličky,
c – nyktalodontní typ stoličky
Obr. 91: Lebka a určovací znaky vrápence velkého (a), v. malého (b)
a v. jižního (c)
Netopýrovití (Vespertilionidae)
Nosní část lebky není výrazně zvětšená, výřez na přední straně patra dosahuje
jen na úroveň C–P4
a je více než 2krát užší než LaI, výška svalového výběžku
dolní čelisti je větší než vzdálenost jeho okraje od kloubního výběžku. Horní řezáky
jsou hrotité, stojí v zubní řadě před špičáky, stoličky jsou u 4 rodů nyktalodontní,
u zbývajících myotodontní. U nás 22 druhů v 10 rodech.
A. Lebka
1. – Mezi C a P4
jsou 2 drobné jednohroté zuby (P2
, P3
) .........................Myotis
– Mezi C a P4
je pouze 1 jednohrotý zub (P2
) .............................................. 2
– Mezi C a P4
není žádný zub ...................................................................... 7
2. – P2
při pohledu z boku dobře viditelný, C a P4
se nedotýkají...................... 3
I1 I1
I2 I2
C1 C1
P2 P2
P3
P3 P3
P4 P4
M1 M1
M2 M2
M3
b
c
a
a
a
b
c a b c
M3
5. – C–M3
pod 5,3 mm ...........................................................................Hypsugo
– C–M3
nad 5,6 mm ..................................................................................... 6
6. – C–M3
nad 6 mm, je-li menší, pak C, P2
a P4
jsou při pohledu seshora
přibližně kruhového průřezu (stejně dlouhé jako široké) .............Eptesicus
– C–M3
pod 6 mm, C, P2
a P4
jsou zřetelně širší než delší .............Vespertilio
7. – C–M3
nad 6 mm, C na průřezu širší než delší .............................. Nyctalus
– C–M3
pod 6 mm, C zpravidla stejně dlouhý jako široký .......................... 8
8. – Svalový výběžek zašpičatělý, zářez čelisti hluboký, P3
velmi drobný,
obvykle menší než 1/2 výšky P3
, P4
je dopředu stočený, hroty stoliček
výrazně zašpičatělé, C–M3
obvykle nad 5 mm ..........................Barbastella
– Svalový výběžek plynule přechází do mělké čelistní rýhy, P3
dosti velký
(asi 2/3 výšky P3
), hrot P4
kolmo stojící a hroty stoliček nejsou nápadně
zašpičatělé, C–M3
pod 5 mm ......................................................Pipistrellus
Myotis (netopýr): lebka protáhlá, rozpětí jařmových oblouků výrazně přesahuje
šířku mozkovny, úhel dolní čelisti dost zřetelný; stoličky myotodontní, zubní
vzorec je b2133/3133 = 38. U nás 9 druhů, celkem dobře rozlišitelných podle
rozměrů a tvaru lebky, stupně redukce P3
a P3
, tvaru P4
a P4
i C1
.
a) velké druhy s LCb nad 19 mm, C–M3
nad 8,2 mm, LMd nad 15 mm a C–M3
nad
8,5 mm: netopýr velký (M. myotis) a netopýr ostrouchý (M. oxygnathus). Vzájemně je
/ 279 /
– P2
velmi drobný, vytlačený na vnitřní stranu zubní řady, při pohledu z boku
není vidět, C a P4
se vzájemně dotýkají .................................................... 5
3. – Lebka je v čelní oblasti silně vyklenutá, P2
je nízký a kruhovitého průřezu,
na obvodu dosti velký, M1
a M2
s patrným talonem.................MiniopterusN
– Lebka není v čelní oblasti výrazněji vyklenutá, P2
je menší a hrotitý,
M1
a M2
bez talonů ..................................................................................... 4
4. – LCb nad 14 mm, C–M3
zpravidla nad 5 mm, M1
a M2
úzké, bez jakéhokoliv
náznaku talonu, M3
je silně redukovaná (její délka je takřka 3x menší
než šířka), bubínkové výdutě jsou nápadně velké...........................Plecotus
– LCb pod 14 mm, C–M3
pod 5 mm, M1
a M2
jsou široké s náznaky talonů,
M3 je méně redukovaná (její délka činí asi 2/3 šířky) .........Pipistrellus
5. – LCb nad 15 mm, C–M3
nad 5,5 mm, na M1
a M2
je zřetelný náznak talonů
........................................................................................................ Nyctalus
– LCb pod 15 mm, C–M3
pod 5,5 mm ........................................................ 6
6. – Nosní část vyklenutá, při pohledu shora nosní výřez v patru, špičák širší
než delší (při pohledu ze skusné strany).........................................Hypsugo
– Nosní část není vyklenutá, nosní výřez zřetelně zasahuje více nazad než
výřez v mezičelisti, při pohledu ze skusné strany špičák protažen spíše
předozadně..................................................................................Barbastella
7. – LCb nad 16 mm (C–M3
nad 5,5 mm), je-li menší, pak I1,2
jsou zhruba
stejně vysoké, délka M3
odpovídá asi polovině její šířky, výřez v patře
nedosahuje úrovně zadního okraje C a chybí nápadnější prohnutí po stranách
nosové části............................................................................Eptesicus
– LCb pod 16 mm, C–M3
pod 5,5 mm, I2
asi poloviční výšky I1
, délka M3
činí zpravidla více než 2/3 její šířky, výřez v patře zasahuje zhruba až na
úroveň poloviny P4
a nosní část je po stranách výrazně prohnuta
......................................................................................................Vespertilio
B. Dolní čelist
1. – Mezi C–P4
jsou 2 drobné hrotité zuby (P2
a P3
) ....................................... 2
– Mezi C a P4
je pouze 1 zub (P3
) ................................................................ 4
2. – P3
(stejně jako P4
) se 2 kořeny, oblouk čelisti velmi výrazný, stoličky nyktalodontní
.................................................................................MiniopterusN
– P3 je jednokořenný, oblouk čelisti méně zřetelný, stoličkymyotodontní .....
3. – Bradový otvor leží pod C/P2
, svalový výběžek je zpravidla tupě ukončený
............................................................................................................Myotis
– Bradový otvor leží pod P2
/P3
, svalový výběžek je poměrně ostře ukončený
.........................................................................................................Plecotus
4. – Stoličky myotodontní ................................................................................ 5
– Stoličky nyktalodontní .............................................................................. 7
/ 278 /
Obr. 92: Lebka a určovací znaky
netopýra velkého (a),
n. ostrouchého (b),
n. velkouchého (c)
a n. pobřežního (d)
a b
a
c d
a
b
c
d
/ 281 /
rozlišíme podle rozměrů (tab. 9) – netopýr ostrouchý je zřetelně menší, takřka bez překryvu
je zejména LMd a šířka M3
–M3
(n. velký 9,6–10,8 mm, n. ostrouchý 8,7–9,6 mm).
U n. ostrouchý je zřejmý rovněž nižší stupeň redukce premolárů – P2
zpravidla stojí
v zubní řadě a je asi 2x menší než P3
, zatímco u n. velkého je vytěsněn mimo osu zubní
řady a je 3–4x menší než P3
(obr. 93/a,b).
b) střední druhy s LCb 14–17,5 mm a LMd 11–13 mm: v rámci této skupiny jsou dva
druhy poněkud větší a dva menší. K větším patří netopýr velkouchý (M. bechsteinii)
a netopýr pobřežní (M. dasycneme) s LCb obvykle nad 16 mm, C–M3
nad 6 mm, LMd
nad 12 mm a C–M3
nad 6,5 mm. Vzájemně se liší tvarem lebky (delší a užší u n. velkouchého,
kratší a široká u n. pobřežního – obr. 92/c,d), tvarem dolní čelisti (zejména
svalového výběžku), C1
a P2
–P4
(komolcovité u n. velkouchého, ostré u n. pobřežního).
U n. pobřežního jsou navíc na vnitřních skusných hřebenech horních stoliček zvláštní
hrbolky – protokonuly – a stupeň redukce M3
je o poznání nižší než u dalších druhů rodu.
U menších druhů střední velikosti – netopýra řasnatého (M. nattererii) a netopýra
/ 280 /
brvitého (M. emarginatus) se LCb pohybuje mezi 14–16 mm, C–M3
5,2–6,5 mm, LMd
11–12,5 mm a C–M3
5,0–6,9 mm, jejich mozkovna je dosti vyklenutá. Pro vzájemné
–odlišení těchto druhů je důležitý zejména tvar P4
(dlouze obdélníkový u n. brvitého),
úprava jeho spodního vnějšího okraje (zvlněný u n. brvitého), tvar C1
(zkrácený a výrazně
špičatější u n. brvitého) a umístění P3
(mimo osu řady u n. řasnatého – obr. 93/a, b).
c) malé druhy s LCb 12–14,3 mm, C–M3
4,8–6,0 mm, LMd 9,0–10,6 mm a C–M3
5,0–5,8 mm: netopýr vodní (M. daubentonii), netopýr vousatý (M. mystacinus) a netopýr
Brandtův (M. brandtii). N. vodní se vyznačuje širokou obličejovou částí lebky
a do stran vyklenutou mozkovnou, poněkud většími rozměry (tab. 9), méně redukovanou
M3, protokonuly na M1
a M3
a nízkým C1
(obr. 93/c, d, e). Hlavními rozlišovacími
znaky n. vousatého a n. Brandtova je velikostní poměr P2
/P3
i P2
/P3
(u n. Brandtova jsou
oba téměř stejně vysoké) a zejména pak přítomnost vedlejšího hrotu na předním okrajiny
vnitřní strany P4
u n. Brandtova (u n. vousatého zcela chybí). N. Brandtův je také o poznání
větší a má vyklenutí v čelní oblasti méně zřetelné. Podobně jako u n. vodního jsou
u něho patrné náznaky protokonulů na M1
a M2
a kořeny P4
se stáčejí do různých stran,
zatímco u n. vousatého jsou rovnoběžné.
Netopýr menší (Myotis alcathoe)N
se lebečnými znaky neliší od n. vousatého (LCB
11,7–12,6 mm, C–M3
4,8–5,0 mm, C–M3
5,0–5,5 mm a LMd 9,0–9,9 mm).
Vespertilio (netopýr): celkovým tvarem lebky se velmi podobná n. severnímu,
zřetelně se však liší větším nosním a patrovým výřezem a zejména prohnutím
v nosní části (obr. 94), robustní stavbou zubů, nízkým stupněm redukce M3
a charakteristickým zkrácením zubů v přední části dolní zubní řady (C–P4
); zubní
vzorec je 2113/3123 = 32, stoličky jsou myotodontní. Jediný druh, netopýr
pestrý (V. murinus).
Obr. 93: Lebka a určovací znaky
netopýra řasnatého (a),
n. brvitého (b), n. vodního (c),
n. vousatého (d) a n. Brandtova (e)
Obr. 94: Lebka a určovací znaky netopýra pestrého
Nyctalus (netopýr): robustní lebka s masivním postranním vyklenutím před meziočnicovým
zúžením a s mohutným týlním hřebenem na zadním okraji mozkovny,
při pohledu z boku je její horní profil rovný, bez jakéhokoliv čelního prohnutí
(obr. 97). Zubní vzorec 2133/3123 = 34, stoličky jsou nyktalodontní.
a
c
d
a
b
d
e
d
e
Eptesicus (netopýr): Má masivní a poměrně plochou lebku; možná záměna se zástupci
rodů Nyctalus (rozdíly v přítomnosti P3
, tvaru dolní čelisti a nyktolodontních
spodních stoličkách), Vespertilio (rozdíly viz klíč) nebo Hypsugo (menší
rozměry); zubní vzorec je 2113/3123
= 32, stoličky jsou myotodontní.
Odlišení našich dvou druhů – netopýra
večerního (E. serotinus) a netopýra severního
(E. nilssonii) nečiní potíže, neboť
kromě zřetelných velikostních rozdílů nalézáme
jasné odlišnosti ve tvaru dolní čelisti
(vysoký svalový výběžek u n. večerního),
ve velikostním poměru I2
a I1
či P3
a P4
(obr. 95/a, b).
/ 283 /
Naše druhy – netopýr rezavý (N. noctula), netopýr stromový (N. leisleri) a netopýr
obrovský (N. lasiopterus) – se dají dobře rozlišit podle rozměrů (tab. 9) a postavení P3
,
I1
a I2
.
/ 282 /
Pipistrellus (netopýr): velmi drobná lebka se širokou a plochou mozkovnou;
zubní vzorec je 2133/3123 = 34, stoličky jsou nyktalodontní. Záměna je možná
s výjimečně malými kusy menších druhů rodu Myotis a s n. Saviovým (mají
však stoličky myotodontní typu) nebo s n. černým. který se naopak vyznačuje
menším P3
a jiným tvarem stoliček (horní užší, dolní ostřeji zahrocené).
Zatímco netopýr hvízdavý (P. pipistrellus) a netopýr nejmenší (P. pygmaeus) jsou podle
lebečných znaků prakticky nerozlišitelné, netopýra parkového (P. nathusii) od nich
odlišíme podle poněkud větších rozměrů (tab. 9) a zejména podle poměrné velikosti I1
a I2
(jsou takřka stejně vysoké) a podle charakteristické mezery mezi I2
a I3
(obr. 96/a, b).
Netopýr jižní (P. kuhlii)N
odpovídá velikostně n. parkovému, v úpravě řezáků představuje však
v rámci rodu jeho opačný pól – dolní řezáky jsou velmi těsně nahloučené, I2
je sotva viditelný, I1
je
naopak mohutný a na rozdíl od všech ostatních druhů jednohrotý (obr. 96/c). Od n. hvízdavého se
liší i nepatrně větší velikosti (LCB 11,9–13,7 mm, C–M3
4,1–5,1 mm, C–M3
4,3–5,55 mm a LMd
8,8,–10,6 mm, M3
–M3
zpravidla nad 5,2 mm).
Obr. 97: Lebka a určovací znaky netopýra rezavého (a) a n. stromového (b)
Obr. 96: Lebka a určovací znaky
netopýra hvízdavého (a),
n. parkového (b) a n. jižního (c)
Obr.. 95: Lebka
a určovací znaky
netopýra večerního
(a) a n. severního (b)
a
b
a
a
a b
a b
a
a
b b
b
b
c
a
a a
Netopýr ušatý (P. auritus) a netopýr dlouhouchý (P. austriacus) se liší poněkud
velikostí (n. ušatý je v průměru menší, tab. 9), tvarem rostra (užší u n. ušatého), tvarem
a poměrnou velikostí P3
a P3
(více redukované u n. dlouhouchého – obr. 99/a, b) a zejména
velikostí bubínkových výdutí (délka 3,7–4,3 mm u n. ušatého, 4,4–5,0 mm
u n. dlouhouchého) a výškou svalového výběžku (2,6–3,3 mm u n. ušatého, 3,0–3,7 mm
u n. dlouhouchého).
Další ze středoevropských druhů rodu, n. alpský (P. macrobullaris)N
je charakterisován střední velikostí
(C–M3
5,3–5,75 mm), poměrně velkými premoláry a velmi malými řezáky – šířka I1
(0,8–0,97 mm) je menší než u jiných druhů rodu. Pro spolehlivé odlišení všech druhů slouží složitá
diskriminační rovnice.
Miniopterus (létavec): nápadně zvětšená a vyklenutá
mozkovna; zubní vzorec je 212(3)3/3133 = 36(38), stoličky
jsou nyktalodontní, P2
a P3
zhruba stejně vysoké
a jen o málo nižší než P4
, zvláštností je přítomnost velmi
drobného (asi 0,2 mm v průměru) klíčkovitého zoubku
pod vnějším okrajem P4
. Jediný druh, létavec stěhovavý
(M. schreibersii)s
(obr. 100).
/ 285 /
Barbastella (netopýr): velká kulatá mozkovna s plochou a ostře zkosenou nosní
částí bez zřetelnějšího prohnutí v čelní oblasti (obr. 98), nosní výřez zřetelně
větší než výřez v patře a velmi malá velikost, na dolní čelisti ostré zakončení
svalového výběžku; zubní vzorec je 2123/3123 = 34, stoličky jsou nyktalodontní;
C1
a P4
se dotýkají, zcela drobný P3
je ukryt na vnitřní straně mezi nimi a hroty
dolních stoliček jsou nápadně zašpičatělé. Jediný druh, netopýr černý
(Barbastella barbastellus).
/ 284 /
Plecotus (netopýr): poměrně malá obličejová část lebky a dlouhá mozkovna,
jejíž šířka je větší než rozpětí jařmových oblouků (obr. 99). Na přední straně
očnice jsou vyvinuty výrazné slzné hřebeny, které pokračují až do středu čela
a ohraničují nosní část jakýmsi valem pětiúhelníkovitého tvaru. Dolní čelist
s ostrým svalovým výběžkem
a charakteristickou polohou bradového
otvoru pod místem dotyku P2
a P3
(u ostatních druhů je hned pod
koncem C). Zubní vzorec je
2123/3133 = 36, stoličky jsou myotodontoní,
korunky dolních stoliček
jsou ve srovnání s třenáky
dosti velké a ostře zahrocené.
Obr. 98: Lebka a určovací znaky netopýra černého
Obr. 99: Lebka a určovací znaky
netopýra ušatého (a) a n. dlouhouchého (b)
Obr. 100: Lebka určovací znaky létavce
stěhovavého
HLODAVCI (Rodentia)
Na lebce mají úplný jařmový oblouk, protáhlou nosní dutinu, dlouhé a úzké
tvrdé patro a na dolní čelisti zpravidla dobře vyvinutý úhlový výběžek. Zcela
jednoznačná je úprava chrupu – jediný pár řezáků v obou čelistech je přeměněný
na hlodáky, špičáky zcela chybějí (velká diastema) a třenáky, pokud se
vyskytují, se podobají stoličkám, jejichž žvýkací plocha je hrbolkovitá, příčně
lištovitá nebo rovná.
1. – LCB nad 100 mm, LMd nad 80 mm ........................................................ 2
– LCB pod 100 mm, LMd pod 80 mm ........................................................ 3
2. – Podočnicový otvor velmi malý, menší než týlní otvor (obr. 101), úhlový
výběžek široký a krátký ......................................... bobrovití (Castoridae)
– Podočnicový otvor nápadně velký, větší než týlní otvor (obr. 102), úhlový
výběžek úzký a protáhlý .................................. nutriovití (Myocastoridae)
3. – Zubní vzorec 1003/1003 ........................................................................... 6
– Zubní vzorec jiný ...................................................................................... 4
4. – Větší velikost (LCB nad 39 mm a LMd nad 25mm), nadočnicové výběžky
dobře vyvinuté, zubní vzorec 1023/1013 .............. veverkovití (Sciuridae)
– Menší velikost (LCB pod 39 mm a LMd pod 25 mm), lebka bez nadočnicových
výběžků, menší počet zubů ........................................................... 5
a
a
b
Nutriovití (Myocastoridae)
Silně stavěná lebka s protáhlými výběžky kostí týlních, nápadně velkým podočnicovým
otvrem a krátkým kostěným zvukovodem, šířka M3
–M3
je asi 2,2x větší
než šířka P4
–P4
. Řezáky mají nápadné oranžové zbarvení. Dolní čelist je
v zadní části jakoby zploštělá se silně redukovaným svalovým výběžkem při
zadním okraji M3
, úhlový výběžek je úzký a protáhlý. Stoličky s vysokými
korunkami jsou opatřeny kořeny (hypsodontní) a v dolní řadě zubů se v předozadním
směru zvětšují. Zubní vzorec 1013/1023 = 20. U nás nutrie (Myocastor
coypus) (obr 102).
/ 287 /
5. – Stoličky s příčnými lištami ......................................... plchovití (Gliridae)
– Stoličky s hrbolky ............................................... myšivkovití (Zapodidae)
6. – Žvýkací plocha stoliček hrbolkovitá ......................................................... 7
– Žvýkací plocha stoliček rovná, sklovina vytváří různě tvarované komůrky
vyplněné dentinem ............................................. hrabošovití (Arvicolidae)
7. – Hrbolky na M1,2
ve dvou podélných řadách (obr. 107), svalový výběžek
úzký a dosti dlouhý (obr. 107) .............................. křečkovití (Cricetidae)
– Hrbolky na M1,2
ve třech podélných řadách (obr. 113), svalový výběžek
krátký (obr. 114)........................................................... myšovití (Muridae)
Bobrovití (Castoridae)
Masívní lebka se širokými jařmovými oblouky, velmi malým podočnicovým
otvorem a kostěným zvukovodem směřujícím šikmo vzhůru (obr. 101a), šířka
M3
–M3
je asi 1,5x větší než P4
–P4
. Horní i dolní řezáky jsou oranžové až kaštanově
hnědé. Větev dolní čelisti je vysoká a úhlový výběžek široký a krátký.
Dolní stoličky jsou přibližně stejně dlouhé a spolu s horními stoličkami bez kořenů
a vysokými korunkami (tzv. hypsodontní). Zubní vzorec 1013/1013 = 20.
U nás bobr evropský (Castor fiber).
Bobr kanadský (C. canadensis)N
, vysazený v některých sousedních zemích (např. v Rakousku), se
liší kratšími nosními kostmi a tvarem švů na horní části lebky (obr. 101b).
/ 286 /
101. Lebka bobra evropského (a) a b. kanadského (b)
Obr. 102: Lebka nutrie
Myšivkovití (Zapodidae)
Malá lebka se zaoblenou mozkovnou a nevelkými bubínkovými výdutěmi. Řezákový
otvor sahá vpředu až k přednímu okraji M1
, také podočnicový otvor je
velký, avšak jiného tvaru než u myšovitých (obr. 115b). Velikostí i počtem zubů
v dolní čelisti se podobá myšce drobné, liší se poněkud štíhlejším tvarem dolní
čelisti, polohou otvoru dolní čelisti, alveolami M1
a přítomností dalšího otvoru
při vnějším zadním okraji M3
. Zubní vzorec 1013/1003 = 18, zuby jsou hrbolkovité
s nízkými korunkami (tzv. brachyodontní) (obr. 116c). U nás myšivka
horská (Sicista betulina), poměrně často je zastoupena ve vývržcích sýce rousného
(Aegolius funereus).
Veverkovití (Sciuridae)
Lebka je v mozkové části nápadně zaoblená a bez výrazných hřebenů, má dobře
vyvinuté nadočnicové i zajařmové výběžky, malý podočnicový otvor, širší
nosní kosti a poměrně malé bubínkové výdutě i řezákové otvory. Úhlový výběžek
na dolní čelisti je široký a směrem dovnitř prohnutý. Zubní vzorec
1a
P4 P4
M1
M2
M3 M3
M2
M1
1b
a b
1c
1d
b
P4
M1
M2
M3
P4
M1
M2
M3
/ 289 /
1023/1013 = 22; horní třenový zub bývá malinký a kolíčkovitý, stoličky jsou
hrbolkaté a s kořeny (brachyodontní). U nás 2 druhy ve 2 druzích.
Sciurus (veverka): delší nadočnicové výběžky, zadní okraj tvrdého patra víceméně
rovný, LaI a výška ramene dolní čelisti nad 13 mm, úhel dolní čelisti
zřetelný a P1 velmi drobný, kolíčkovitý, asi 6x menší než P2 (obr. 103/a). Jeden
druh, veverka obecná (Sciurus vulgaris).
/ 288 /
Obr. 103: Lebka a určovací znaky veverky obecné (a) a sysla obecného (b)
Plch velký (G. glis) je z našich plchů největší (tab. 9), dále se vyznačuje celistvou dolní
čelistí bez otvoru, charakteristickým uspořádáním lišt na třenových zubech i stoličkách
a přibližně stejným tvarem i velikostí M1
a M2
, resp. M1
a M2
(obr. 105/a). Plšík lískový
a a
b b
a b
a b
P3
P4
M1
M2
M3
P3
P4
M1
M2
M3
P3
M1
M2
M3
P3
M1
M2
M3
Spermophilus (sysel): nadočnicové výběžky jsou kratší, zadní okraj tvrdého patra
s malým zahroceným výběžkem, LaI a výška ramene dolní čelisti obvykle
pod 13 mm, úhel dolní čelisti jen málo zřetelný, P1
dosahuje asi do poloviny P2
(obr. 103/b). Jeden druh, sysel obecný (Spermophilus citellus).
Veverku a sysla lze mimo uvedené znaky odlišit také podle tvaru alveol zubů,
zejména P1
, P2
a M3
(obr. 103/a, b).
Plchovití (Gliridae)
Lebka se zaoblenou mozkovnou bez sagitálního hřebene, meziočnicové zúžení
je dosti široké, svrchu ploché nebo mírně prohnuté a bubínkové výdutě jsou velké.
Dolní čelist bývá často s otvorem. Zubní vzorec 1013/1013 = 20, třenáky
a stoličky mají žvýkací plochu s příčnými lištami (brachyodontní) (obr. 105).
U nás 4 rody ve 4 druzích s podobnou stavbou lebky.
a. – LOSD nad 6 mm, dolní čelist bez otvoru (obr. 104/a) ......................... Glis
– LOSD pod 6 mm, dolní čelist s otvorem (obr. 104/b, c, d) ...................... b
b. – P mnohem menší než M, M1
a M1
delší než M2
a M2
(obr. 105/d)
................................................................................................ Muscardinus
– P jen o málo menší než M, M1
a M1
není delší než M2
a M2
(obr. 105/b, c) ... c
c. – LOSD i LOID nad 4,5 mm ............................................................. Eliomys
– LOSD i LOID pod 4,5 mm ........................................................... Dryomys
Obr. 104: Lebka plcha velkého (a)
a dolní čelist p. zahradního (b),
p. lesního (c) a plšíka lískového (d)
a
b
c
d
a
P4
i velký otvor v dolní čelisti jsou zřetelně trojúhelníkovitého tvaru (obr. 104/b, 105/b).
U plcha lesního (D. nitedula) jsou naopak korunky třenových zubů (P4
/P4
) jen slabě
vkleslé a P4 je víceméně čtvercového nebo mírně zakulaceného tvaru (obr. 105/c). K odlišení
druhů lze dobře využít i uspořádání alveol na horní i dolní čelisti (obr. 106).
Křečkovití (Cricetidae)
Jediný náš zástupce, křeček polní (Cricetus cricetus) má masivně stavěnou lebku
mezi očnicemi výrazně zúženou a se silnými, do stran odstávajícími jařmovými
oblouky, celkovým tvarem poněkud připomínající lebku potkana
(obr. 107). Odlišuje se však jiným uspořádáním hřebenů v meziočnicové a temenní
oblasti i tvarem podočnicového otvoru, výraznějším úhlem dolní čelisti
a užším i delším svalovým výběžkem. Zubní vzorec 1003/1003 = 16, brachyodontní
stoličky mají kořeny a hrbolky na třecích plochách většinou uspořádané
do dvou řad.
/ 291 /
(M. avellanarius) je naopak náš nejmenší zástupce čeledi, M1
/M1
má mnohem delší
než M2
/M2
, P4
/P4
jsou dosti malé a na dolní čelisti je menší otvor protáhle oválnéhotvaru
(obr. 104/d); pravidelně bývá zastoupen zvláště ve vývržcích sýce rousného (Aegolius
funereus). Plch zahradní (E. quercinus) má korunky třenových zubů (P4
/P4
) silně vkleslé,
/ 290 /
Obr. 105: Zuby našich
plchů (vysvětlivky viz
obr. 104)
Obr. 106: Zubní alveoly
našich plchů (vysvětlivky
viz obr. 104)
Obr. 107: Lebka a zuby
křečka polního
P4
b
a
c
d
M1M2M3
P4M1M2M3
M1
M1
M2
M2
M3
M3
P4 M1 M2 M3
P4 M1 M2 M3
Arvicola (hryzec): z našich hrabošů dosahuje střední velikosti (tab. 9,
obr. 108/b), má neustále dorůstající stoličky bez kořenů a na dolní čelisti svalový
výběžek zřetelně vyšší než výběžek kloubní. Jeden druh, hryzec vodní
(A. terrestris).
Clethrionomys (norník): má jednoduše stavěné tvrdé patro a stoličky s kořeny,
od ostatních našich hrabošů je nejlépe odlišitelný podle zaoblených tvarů třecích
ploch stoliček lemovaných nepatrně silnější vrstvou skloviny (obr. 109/a). Jeden
druh, norník rudý (C. glareolus).
/ 293 /
Hrabošovití (Arvicolidae)
Mají rovněž masivně stavěnou lebku s mozkovnou v mládí zaoblenou, později
svrchu víceméně rovnou, místy i hranatou; u některých druhů se ve stáří vytvářejí
v meziočnicové a týlní části lebky dobře patrné hřebeny. Bubínkové výdutě
dosahují střední velikosti, podočnicový otvor bývá úzký, štěrbinovitý. Zubní
vzorec 1003/1003 = 16, třecí plochy stoliček s vysokými korunkami (hypsodontní)
vytvářejí často druhově charakteristické obrazce z trojúhelníkovitých či
jinak tvarovaných políček. U nás zastoupeny 4 rody v 6 druzích.
a. – Větší velikost, LOSD a LOID nad 13 mm ..................................... Ondatra
– Střední velikost, LOSD a LOID mezi 7,5–12 mm ........................ Arvicola
– Menší velikost, LOSD a LOID pod 7,5 mm ............................................. b
b. – Zadní část tvrdého patra bez prohlubenin (obr. 109/a), tvar třecích ploch
stoliček většinou zřetelně zaoblený ..................................... Clethrionomys
– Zadní část tvrdého patra s prohlubeninami (obr. 109/b), tvar třecích ploch
stoliček s ostrými hranami ............................................................ Microtus
Ondatra (ondatra): největší z našich hrabošů (tab. 9, obr. 108/a), stoličky mají
kořeny a podle stupně obrusu lze určovat stáří jedinců. Jediný druh, ondatra
pižmová (O. zibethicus).
/ 292 /
Obr. 108: Lebka a tvar třecích ploch stoliček ondatry (a)
a hryzce vodního (b; bm – mladý jedinec, bs – starý jedinec)
Obr. 109: Lebka hraboše a určovací znaky norníka rudého (a), hraboše
polního (b) a h. mokřadního (c)
Microtus (hraboš, hrabošík): oproti předcházejícímu druhu má tvrdé patro zakončené
většími prohlubeninami, stoličky bez kořenů a s ostře hranatou kresbou
třecích ploch, svalový výběžek je přibližně tak vysoký jako výběžek kloubní
(obr. 109/b, c). Naše 3 druhy rozeznáváme hlavně podle uspořádání třecích
M1
M2
M3
a
a
bm
bs bs
bs
M3
M2
M1
b
b
a
b
c b
b
a
b
b
terranaeus) je z našich hrabošů nejmenší; odlišuje se charakteristickým tvarem M1
(obr.
111/b, c), při chybění této stoličky ho lze jen obtížně rozeznat od mladších jedinců h. polního.
Využíváme k tomu častěji se objevujícího tvaru M3
(obr. 112b, c), o něco vyšších
hodnot LaI (3,2–4,1 mm, nejčastěji 3,6–4 mm) i tvaru nosních kostí (srovnej obr. 109b
a 111a, b). Ani u starších (přezimujících) jedinců se v oblasti meziočnicového zúžení nevytváří
sebemenší náznak hřebene a poměrně dlouhé dolní řezáky přesahují – na rozdíl
od pravých hrabošů – ve vodorovné rovině výšku svalového a kloubního výběžku
(obr. 111a).
/ 295 /
ploch M2
a M1
, u ostatních zubů je kresba dost podobná či stejná. Je-li lebka
nebo zubní řada neúplná, je spolehlivé určení druhu obtížné, mnohdy i zcela
nemožné; i když existují jisté rozdíly ve velikosti, většina hodnot lebečních rozměrů
se více či méně překrývá (tab. 9).
Hraboš polní (M. arvalis) se vyznačuje tvarem M1 se 7–8 políčky a M2
se 4 políčky
(obr. 110/a), LaI bývá 2,6–3,7 mm (nejčastěji však 3,0–3,5 mm). Hraboš mokřadní (M.
agrestis) má jako jediný z našich hrabošů třecí plochu M2
s 5 políčky (obr. 110/b), M3
a M1
se uspořádáním od h. polního neliší. Chybí-li M2
vůbec, lze jako nepříliš spolehlivého
znaku využít polohu otvoru dolní čelisti (obr. 109c). Hrabošík podzemní (M. sub/
294 /
Obr. 110: Tvar třecích ploch stoliček u hraboše polního (a), h. mokřadního
(b) a h. hospodárného (c)
Obr. 112: Tvar třecích ploch stoliček u norníka rudého (a),
hrabošíka podzemního (b) a h. tatranského (c)
Hraboš hospodárný (M. oeconomus)N
dosahuje zhruba velikosti h. mokřadního, jeho M1 má třecí
plochu se 6 uzavřenými políčky a hlavně charakteristický tvar prvního z nich (obr. 110d); tato varianta
se vzácně objevuje i u h. polního, avšak při počtu 7–8 políček a zpravidla i při nižších hodnotách
lebečních rozměrů (tab. 9). Hrabošík tatranský (M. tatricus)N
se od h. podzemního liší jiným
tvarem nosních kostí a svalového výběžku (111ab), případně i tvarem třetí plochy M3
(obr. 110c),
mohutnějšími bubínkovými výdutěmi a v průměru i celkově větší velikostí (tab. 9).
Myšovití (Muridae)
Mají malou až středně velkou lebku s velkým podočnicovým otvorem
a u menších druhů se zaoblenou mozkovnou, sagitální i meziočnicový hřeben
chybějí a jařmové oblouky bývají velmi slabé. Zubní vzorec 1003/1003 = 16,
hrbolkovitá třecí plocha brachyodontních stoliček se stářím viditelně obrušuje
(obr. 113); jako dobrého určovacího znaku lze využít počtu a tvaru alveol kořenů
stoliček (obr. 117). U nás 4 rody v 9 druzích.
a. – Větší velikost, LOSD a LOID nad 5 mm ......................................... Rattus
– Menší velikost, LOSD a LOID pod 5 mm ................................................ b
b. – Na vnitřní straně řezáků zhruba pravoúhlý zářez, alveoly kořenů M3
často
splývají v jediný otvor (obr. 115) ........................................................ Mus
Obr. 111: Lebka a určovací
znaky hrabošíka podzemního a)
a h. tatranského (b)
M3
M3
M3
M3
M2
M2
M2
M2
M1
M1
M1
M1
a
a b
b a
b
a
ní rozdíly (myš západoevropská je větší) neumožňuje značné překrytí variačních
šíří lebečních rozměrů k určení zpravidla použít (platí i pro rozměry M1). Jako
možný znak k odlišení obou druhů se uvádí rozdílný tvar přední části jařmového
oblouku, zejména plošky pro úchyt žvýkacího svalu (obr. 114a, b), případně i tvarem
třecí plochy M1
(obr. 116a, d); jde však o znaky dosti proměnlivé. U myši
panonské (M. spicilegus)N
je horní okraj jařmového oblouku relativně nejširší (obr. 114c).
Micromys (myška): náš nejmenší hlodavec (tab. 9), kromě velikosti se vyznačuje
relativně velkou mozkovnou, krátkou diastemou (LD 3,8–4,1 mm) a nepříliš vel/
297 /
– Na vnitřní straně řezáků není žádný zářez, M3
má 2 zřetelné alveoly........c
c. – LaI obvykle nad 3,3 mm, M1
má 3–4 alveoly, LOID nad 2,9 mm a M1
se
2 alveolami .................................................................................. Apodemus
– LaI obvykle pod 3,3 mm, LOID pod 2,9 mm, M1
s 5 a M1
se 3 alveolami
..................................................................................................... Micromys
/ 296 /
Mus (myš): lebka s velkým podočnicovým otvorem (obr. 114a), dlouhými nosními
kostmi i řezákovým otvorem, jehož zadní okraj daleko přesahuje spojnici předních
okrajů M1
, věnčitý šev vytváří ostré hroty. M1
má 3 a M1
2 kořeny, na vnitřní
straně horních řezáků je zhruba pravoúhlý zářez. Myš domácí (M. musculus)
a myš západoevropská (M. domesticus) se rozlišují obtížně – přes jisté velikostObr.
113: Schéma obrusu zubů
u myšovitých hlodavců:
a – mladý jedinec,
b – středně starý jedinec,
c – starý jedinec)
Obr. 114: Lebka myši domácí (a) a určovací znaky myši západoevropské (b)
m. panonské (c)
Obr. 116: Zuby myši domácí (a), myšky drobné (b), myšivky horské (c) a M1
myši západoevropské (d)
Obr. 115: Lebka a určovací znaky myšky drobné (a) a myšivky horské (b)
a b c
a a
a
a b c
a a
a
b
b
b
a b
obou druhů se v různé míře překrývají (liší se podle věku, pohlaví, regionálně i podle stanoviště),
jako nejvýhodnější se ukazují šířka a délka korunky M1
, délky korunky M1
a šířka
I1
(měřená přibližně ve středu zakřivení řezáků – tab. 6 a 9). Myšice malooká (A. microps)
je z našich myšic nejmenší, rozměrově se překrývá s m. křovinnou; od ní se poněkud
liší i tvarem podočnicového otvoru a meziočnicového zúžení (obr. 118c), z rozměrů
je pro určování nejvhodnější použít LOSD, LOID, šířku a délku korunky M1
, délku korunky
M1
a řezákového otvoru (FoI) (tab. 6 a 9).
/ 299 /
kým podočnicovým otvorem (obr. 115a), zadní okraj řezákového otvoru nedosahuje
spojnice předních okrajů M1
. M1
má jako jediný náš zástupce myšovitých 3 kořeny
(a tudíž i 3 alveoly – obr. 117b). Jeden druh, myška drobná (M. minutus).
Apodemus (myšice): řezákový otvor je kratší, nedosahuje předního okraje M1
,
která navíc má 4 kořeny. U nás žijí 4 druhy, s výjimkou myšice temnopásé vesměs
obtížně určovatelné. Žádný z dále uvedených znaků není stoprocentní, vždy
je třeba počítat s dosti vysokým stupněm proměnlivosti.
Myšice temnopásá (A. agrarius) se z našich myšic určuje relativně nejsnadněji, neboť
v dospělosti má zřetelně vyvinuté nadočnicové lišty (obr. 118b), M2
s menším počtem
hrbolků třecí plochy a u M1
i M3
obvykle jiný tvar alveol (obr. 117e), zadní okraj řezákového
otvoru bývá více vzdálen od spojnice předních okrajů M1
. Rozlišení samotné dolní
čelisti (bez lebky) je prakticky nemožné. M. křovinná (A. sylvaticus) a m. lesní
(A. flavicollis) jsou mnohdy navzájem nerozlišitelné, neboť se stavbou lebky zcela shodují
– postrádají výraznějších nadočnicových lišt, řezákový otvor u nich zasahuje k předním
okrajům M1
a M2
mají na korunce o jeden hrbolek víc (obr. 118a). Lebeční rozměry
/ 298 /
Obr. 118: Lebka a určovací znaky našich myšic: 23 – m. křovinná (i lesní),
24 – m. temnopásá, 25 – m. malooká
Rattus (potkan, krysa): poměrně velká a protáhlá lebka s nápadnými hřebeny od
okrajů očnic až k mezitemenní kosti. U nás 2 druhy.
Potkan (R. norvegicus) a krysa obecná (R. rattus) se podle lebky nerozlišují snadno.
Nejprve porovnáme hodnoty lebečních rozměrů, neboť potkan je v průměru větší než
(v mm) myš lesní myš křovinná myš malooká
šířka I1
0,80-1,85 0,75-1,25 0,85-1,20
šířka M1
1,15-1,40 1,00-1,20 0,90-1,10
délka M1
1,85-2,12 1,64-1,95 1,53-1,77
délka M1
1,73-2,00 1,50-1,80 1,40-1,65
délka FoI 4,80-6,20 4,40-5,70 3,80-4,79
Obt. 119: Lebka a určovací znaky krysy obecné (a) a potkana (b)
M1 M1
M2
M3
a
b
a
c
a
b
a
b
M2
M3
a
a
a
a
b
b
a
a
M1
M2
M3
M1
M2
M3
3. – Velké rozměry, LCB nad 200 mm ......................... medvědovití (Ursidae)
– Malá až střední velikost, LCB pod 160 mm ............................................. 4
4. – Za C1
je 6 zubů ................................................ mývalovití (Procyonoidae)
– C1
je 4–5 zubů ......................................................... lasicovití (Mustelidae)
B. Dolní čelist
1. – Za C1
pouze 3 zuby ...................................................... kočkovití (Felidae)
– Za C1
více zubů ......................................................................................... 2
2. – Přední strana svalového výběžku obloukovitě prohnutá (obr. 120) .......... 3
– Přední strana svalového výběžku víceméně rovná (např. obr. 124) .......... 4
3. – LMd nad 150 mm .................................................. medvědovití (Ursidae)
– LMd pod 120 mm ........................................... mývalovití (Procyonoidae)
4. – Dolní čelisti je protáhlá, za C1
je 7 zubů ........................ psovití (Canidae)
– Dolní čelist poměrně krátká, za C1
je 5–6 zubů ...... lasicovití (Mustelidae)
Kočkovití (Felidae)
Zaoblená lebka s nápadně zkrácenou obličejovou částí, širokými jařmovými oblouky
a nevelkým sagitálním hřebenem. Počet zubů je malý (28–30), mezi dlouhým
C1
a P1
bývá diastema. Dva rody ve 2 druzích (1 druh zdomácnělý – kočka
domácí).
Lynx (rys): masivní velká lebka (obr. 120), LCB nad 120 mm (tab. 9), zubní vzorec
3121/2131 = 28, P2
vždy chybí a M1
je trojvrcholová, C1
–P4
nad 40 mm
a C1
–M1
nad 13 mm. Jeden druh, rys ostrovid (Lynx lynx).
/ 301 /
Obr. 120: Lebka rysa ostrovida
krysa (tab. 9). Ve sporných případech si
všímáme tvaru postranních švů temenních
kostí (obr. 119) a uspořádání hrbolků na
třecích plochách M1,2
a M1
. Nutno však
počítat s tím, že jde o znaky dost proměnlivé
a ne vždy spolehlivé. Máme-li k dispozici
horní čelist, lze k určení použít
i délku řezákového otvoru, který u krysy
mírně přesahuje spojnici předních
okrajů M1
, zatímco u potkana nikoliv.
Délka M1
bývá u dospělých jedinců krysy
2,8–3,3 mm a u potkana 3,1–3,6 mm, délka
M1 pak 2,5–2,9 mm (krysa)
a 2,8–3,1 mm (potkan).
/ 300 /
Obr. 117: Zubní alveoly našich
myšovitých a myšivkovitých
hlodavců: potkan a krysa (a), myška
drobná (b), myš domácí a m. západoevropská
(c), myšice křovinná a m.
lesní (d), m. temnopásá (e), myšivka
horská (f)
ŠELMY (Carnivora)
Lebka je tvarově dosti proměnlivá s protáhlou nebo krátkou obličejovou částí,
dobře vyvinutými jařmovými oblouky, obvykle silným sagitálním hřebenem,
příčnými lištami na horním okraji kosti týlní a zpravidla i s delším tvrdým patrem.
Na dolní čelistí má kloubní výběžek příčně protáhlý tvar a výběžek svalový
je mnohem větší než výběžky kloubní a úhlový. Úplný chrup se vyznačuje
velkými špičáky, u většiny druhů i dobře odlišenými trháky, stoličky mají povrch
tupě hrbolkatý.
A. Lebka
1. – Tvrdé patro krátké, končí buď na spojnici zadních okrajů posledních stoliček,
anebo ji přesahuje nanejvýše o 1/2 šířky měřené mezi těmito stoličkami
........................................................................................................... 2
– Tvrdé patro dlouhé, přesahuje spojnici zadních okrajů posledních stoliček
o více jak 1/2 šířky měřené mezi těmito stoličkami ................................. 3
2. – Obličejová část lebky protáhlá, za C1
6 zubů ................. psovití (Canidae)
– Obličejová část lebky krátká, za C1
pouze 3 zuby ....... kočkovití (Felidae)
M1
M2
M3
a
b
b f
e
d
M1
M2
M3
a
b
Psovití (Canidae)
Oproti kočkovitým šelmám je lebka výrazně protáhlá se zřetelným sagitálním –hřebenem
a relativně malými bubínkovými výdutěmi. Zubní vzorec je u našich zástupců
stejný – 3142/3143 = 42, špičáky jsou dlouhé a silné, trháky dobře vyvinuté.
U nás v současnosti 3 rody ve 3 druzích (1 druh zdomácnělý – pes domácí).
a. – Tvrdé patro končí za zadním okrajem M2
, na spodní čelisti nápadný široký
lalok pod úhlovým výběžkem(lobus subangularis) .................Nyctereutes
– Tvrdé patro končí nejdále na úrovni M2
, zadní okraj dolní čelisti je celistvý
bez laloku pod úhlovým výběžkem .................................................... b
b. – Šířka meziočnicového zúžení je menší než šířka měřená za nadočnicovými
výběžky (obvykle nad 28 mm), P2
a P3
vzadu se zřetelným menším
druhým hrbolem, přední hrbol M1 (paraconid) je vyšší nebo stejně vysoký
jako P4
.......................................................................................... Canis
– Šířka meziočnicového zúžení je větší než šířka měřená za nadočnicovými
výběžky (obvykle po 26 mm), P2
a P3
zřetelně jednovrcholové, přední
hrbol M1 je nižší nebo nanejvýš stejně vysoký jako P4
................... Vulpes
Canis (vlk, pes): velká, poměrně masivní a vysoká lebka s vypouklými nadočnicovými
výběžky, relativně kratší obličejovou částí (vzdálenost zadního
okraje alveoly C1
od podočnicového otvoru je menší než šířka C1
–C1
) i kratšími
C1
, které při sevřených čelistech nedosahují spodního okraje dolní čelisti; tvrdé
patro končí na spojnici zadních okrajů posledních horních stoliček (obr. 2) a LaI
je menší než postorbitální šířka měřená za nadočnicovými výběžky. U nás
(zatím) jeden druh (1 druh zdomácnělý – pes domácí).
Lebka vlka obecného (C. lupus) má ve srovnání s lebkou psa (C. lupus f. familiarus) širší
jařmové oblouky, silnější a ostřeji zahrocené nadočnicové výběžky, mohutnější chrup
a jiný tvar švů v temenní části lebky, předklínové kosti, štěrbiny na kostí skalní a odlišnou
polohu řezákového kanálu (obr. 122).
/ 303 /
Felis (kočka): menší velikost (tab. 9), LCB pod 110 mm, v horní čelisti o jeden
pár třenáků (P2
) víc než u rysa; zubní vzorec 3131/3121 = 30, M1
je dvouvrcholová,
C1
–P4
pod 35 mm a C1
–M1
pod 40 mm.
Jeden druh, kočka divoká (Felis silvestris). Od kočky domácí (F. silvestris f. catus),
která často zdivočí, se na lebce liší postavením nosních kostí, tvarem šípového a věncového
švu, podočnicového otvoru a také ramene dolní čelisti (obr. 121). V místech výskytu
obou druhů však způsobují potíže při určování možní kříženci. Lebeční rozměry se
navzájem překrývají a jako nejvýhodnější se ukazují šířka týlního otvoru a mozkovny,
délka P3
–P4
, C1
, M1
a P3
–M1
(tab. 7). Máme-li možnost změřit obsah mozkovny (pískem,
drobnými broky či skleněnými kuličkami), pak podíl celkové délky lebky (od mezičelisti
po nejzazší bod lebky, zpravidla na týlní kosti) a obsahu mozkovny je u k. domácí nad
hodnotou 2,70 a u k. divoké většinou pod touto hranicí.
/ 302 /
(v mm) kočka divoká kočka domácí
šířka týlního otvoru 13,7–16,8 11,5–14,5
šířka mozkovny 43,0–48,4 38,2–46,7
délka C1
10,0–16,4 7,2–12,2
P3
–P4
15,9–20,0 13,0–17,2
délka M1
7,4–9,8 5,7–8,0
P3
–M1
19,4–24,0 16,4–20,5
Obr. 121: Srovnání lebky kočky divoké (a) a kočky domácí (b)
Obr. 122: Srovnání lebky
vlka obecného (a)
a německého ovčáka (b)
a
b
b
a
a
b a
a b
a
b
Vulpes (liška): má stejně dlouhé tvrdé patro jako vlk (či pes), avšak nedosahuje
takové velikosti, nadočnicové výběžky má ploché nebo prohloubené, obličejová
část lebky je relativně delší (vzdálenost od podočnicového otvoru k C1
je větší
než šířka C1
–C1
) a horní špičáky dosahují téměř na spodní okraj dolní čelisti; P2
a P3
jsou zřetelně jednovrcholové a přední hrbol M1
je nižší nebo nanejvýš stejně
vysoký jako P4
(obr. 124). U nás jeden druh, liška obecná (Vulpes vulpes).
Nyctereutes (psík): je přibližně stejně velký jako liška obecná, odlišuje se delším
tvrdým patrem (mírně přesahuje zadní okraje posledních stoliček), nepříliš
/ 305 /
Šakal obecný (C. aureus) je výrazně menší a velikostí lebky spíše připomíná lišku obecnou. Zatímco
od vlka obecného se liší nepřekrývajícími rozměry (tab. 9), od lišky obecné se rozliší tvarem meziočnicového
zúžení (obr. 123) a některých zubů (zejména M1 – viz rozdíly mezi rody Canis a Vulpes
v klíči).
/ 304 /
Obr. 125: Lebka šakala obecného
Obr. 123: Lebka lišky obecné
Obr. 124: Lebka psíka mývalovitého
silnými trháky, tvarem mezičelisti i dolní čelisti s nápadným širokým lalokem
pod slabě naznačeným úhlovým výběžkem (obr. 125). U nás jeden druh, psík
mývalovitý (Nyctereutes procyonoides).
naznačené a stoličky široké. U nás 4 rody v současnosti 9 druhů a jeden druh je
vyhubený.
a. – Lebka se zřetelným sagitálním hřebenem, LCB nad 95 mm, LMd nad
65 mm ........................................................................................................ b
– Sagitální hřeben na lebce méně výrazně vyvinutý, LCB pod 95 mm, LMd
pod 65 mm ................................................................................................. c
b. – M1
mnohem větší než poslední třenák (P3
nebo P4
), v dolní čelisti obvykle
4 páry řezáků, P1
velmi malý, P2
stejně velký jako P3
, na vnější straně M1
4 hrbolky ............................................................................................ Meles
– M1
není o mnoho větší než poslední třenák (P3
nebo P4
), v dolní čelisti
3 páry řezáků, P1
velmi malý, P2
menší než P3
, na vnější straně M1
3 hrbolky ............................................................................................. Lutra
c. – LCB obvykle nad 75 mm, v horní i dolní čelisti jsou 4 páry třenáků, P4
s dvouvrcholovou korunkou (druhý vrchol je malý) ...................... Martes
– LCB obvykle pod 75 mm, v horní i dolní čelisti jsou 3 páry třenáků, P4
s jednovrcholovou korunkou ......................................................... Mustela
Meles (jezevec): větší lebka protáhlejšího tvaru se svisle oválným podočnicovým
otvorem, dobře vyvinutými bradavkovými výběžky a v dospělosti s vysokým
sagitálním hřebenem (obr. 128). Zubní vzorec 314(3)1/314(3)2 = 38(36),
trháky jsou nevýrazně vyvinuté a stoličky (M1
a M1) nápadně široké. U nás jeden
druh, jezevec lesní (Meles meles).
Lutra (vydra): větší, široká a dosti plochá lebka s nízkým, avšak silným sagitálním
hřebenem, silně zploštělými bubínkovými výdutěmi a s podočnicovým
/ 307 // 306 /
Medvědovití (Ursidae)
Masivní velká lebka s protáhlým tvrdým patrem, silnými hřebeny v zadních částech
mozkovny a malými, plochými bubínkovými výdutěmi, na dolní čelisti je
ještě malý čtvrtý výběžek, tzv. alveolární (obr. 126). Zubní vzorec
314(3)2/314(3)2 = 40(42), trháky jsou nerozlišené a stoličky nápadně ploché.
U nás jeden druh, medvěd hnědý (Ursus arctos).
Obr. 126: Lebka medvěda hnědého
Mývalovití (Procyonidae)
Lebka celkovým tvarem připomíná lebku lasicovitých šelem s krátkou obličejovou
částí a delším tvrdým patrem, za bubínkovými výdutěmi je však nápadná
trubice krkavicového kanálu a široký svalový výběžek je mírně prohnutý
(obr. 127). Zubní vzorec 3142/3142 = 40, trháky nejsou téměř rozlišeny. U nás
jeden druh, mýval severní (Procyon lotor).
Lasicovití (Mustelidae)
Protáhlejší, zpravidla užší a nízká lebka s poměrně velkými bubínkovými výdutěmi
a nepříliš vyvinutými hřebeny. U všežravých forem jsou trháky jen slabě
Obr. 127: Lebka mývala severního
Martes (kuna): lebka střední velikosti a mírně protáhlého tvaru se zaoblenou
mozkovnou a jen slabě naznačeným sagitálním hřebenem, meziočnicové zúžení
poměrně široké (LaI 19,5–23,0 mm). Zubní vzorec 3141/3142 = 38. U nás
2 druhy. Kuna skalní (M. foina) a kuna lesní (M. martes) se navzájem liší
/ 309 /
otvorem protáhle oválného až trojúhelníkovitého tvaru (obr. 129). Zubní vzorec
3141/3132 = 36, P4
a M1
jsou poměrně široké. U nás jeden druh, vydra říční
(Lutra lutra).
/ 308 /
Obr. 128: Lebka jezevce lesního
Obr. 129: Lebka vydry říční
tvarem P3
(poměr délky a šířky je u k. lesní v rozmezí 0,456–0,738 a u k. skalní
0,439–0,640), M1
(poměr délky a šířky je u k. lesní 0,611–0,862 a u k. skalní
0,531–0,714) a polohou bradových otvorů na dolní čelisti (obr. 130a, b). Hlavní
lebeční rozměry se dost překrývají (tab. 9), lepší výsledky lze získat, známe-li
pohlaví určovaného jedince (samice jsou výrazně menší než samci).
Obr. 130: Lebka
a určovací znaky našich
kun: kuna skalní (a),
k. lesní (b)
Mustela (tchoř, norek, kolčava, hranostaj): lebka střední až malé velikosti, mírně
protáhlého tvaru a s různě vyvinutým sagitálním hřebenem, nižší počet zubů;
zubní vzorec 3131/3132 = 34. U nás v současnosti 5 druhů a jeden druh vyhu-
bený.
a. – LCB nad 52 mm, LMd nad 29 mm, bubínkové výdutě zhruba trojúhelníkovitého
tvaru ............................................................................................ b
a
a
a
a
b
b
a
graficky proměnlivé a z našeho území (resp. střední Evropy) objektivní údaje
chybějí. Lebku vyhubeného norka evropského (M. lutreola) a nyní se šířícího
norka amerického (M. vison) rozeznáme podle tvaru meziočnicového zúžení,
bubínkových výdutí a M1
(obr. 132). Obě naše nejmenší lasicovité šelmy – kolčava
(M. nivalis) a hranostaj (M. erminea) – se vyznačují značnou proměnlivostí
tělesných, a tudíž i lebečních rozměrů, jejichž hodnoty se navzájem překrývají
(tab. 8 a 9). Jako nejvýhodnější se k rozlišení jeví LaI, výška lebky měřená
přes bubínkové výdutě, AMd a délka M1
i C1
–M1
. Hranostaj má dále dost
velký podočnicový otvor spíše kruhovitého tvaru a šířku lebky měřenou přes
špičáky menší než LaI, jeho bubínkové výdutě jsou poměrně krátké (hodnota
poměru LCB:délka bubínkových výdutí se nejčastěji pohybuje mezi 3,2–3,3).
Kolčava má naopak podočnicový otvor malý a oválný, šířku měřenou přes špičáky
jako LaI a hodnoty výše uvedeného poměru mezi 3,0–3,1. Vedle toho se
mohou oba druhy lišít i počtem a tvarem alveol některých zubů (obr. 133).
/ 311 /
– LCB pod 52 mm, LMd pod 29 mm, bubínkové výdutě oválného tvaru
........................................................................ Mustela (kolčava, hranostaj)
b. – Největší šířka mozkovny převyšuje 1/2 LCB .................... Mustela (tchoř)
– Největší šířka mozkovny víceméně rovná 1/2 LCB .......... Mustela (norek)
Vzájemné rozlišení lebky tchoře a norka může činit problémy, neboť dosahují
stejných velikostních proporcí, nápadnější rozdíl je pouze v šířce mozkovny (viz
klíč); také určování tchořů vyžaduje určité zkušenosti. Tchoř tmavý (M. putorius)
dosahuje v průměru poněkud větší velikosti než tchoř stepní (P. eversmannii)
a má širší meziočnicové zúžení (tab. 9, obr. 131) a nosní otvor oválného
tvaru (u t. stepního je spíše kruhový). Rozlišení lebky fretky (M. putorius f.
furo), která zřejmě zdivočí ve větší míře, než se dosud předpokládalo, je v běžné
praxi téměř nemožné. Údajně má menší mozkovnu, bubínkové výdutě,
protáhlý nosní otvor, výraznější meziorbitální zúžení menší chrup (zejména špičáky
a M2
), rozdíly se však projevují hlavně v průměrných hodnotách, zatímco
variační šíře hodnot se z velké části překrývají. Metrické znaky jsou navíc geo/
310 /
Obt. 131: Lebka a určovací znaky našich tchořů: tchoř tmavý (a), t. stepní (b)
Obr. 132: Lebka a určovací znaky našich norků: norek americký (a),
n. evropský (b)
(v mm) kolčava hranostaj
LaI 6,0–10,0 9,4–13,1
výška lebky 10,0–17,0 15,2–20,0
AMd 6,5–12,0 10,5–13,9
délka M1
3,3–5,7 4,0–6,7
C1
–M1
7,0–11,0 9,8–12,3
Obr. 133: Lebka
a určovací znaky
hranostaje (a)
a kolčavy (b)
a
a
a
b
a b
a b a
a
a
a
a
b
ba
SUDOKOPYTNÍCI (Artiodactyla)
Velká a protáhlá lebka (LCB nad 150 mm) se často vyznačuje pneumatizací kostí,
zvětšenými kostmi slzními a čelními a naopak malými kostmi temenními. Na
dolní čelisti zcela chybí úhlový výběžek. Počet zubů značně kolísá, v obou čelistech
se vytváří diastema. U nás v současné době žijí na volnosti zástupci
2 podřádů – nepřežvýkavých a přežvýkavých.
Nepřežvýkaví (Nonruminantia)
Prasatovití (Suidae)
Úzká lebka, z boku klínovitého tvaru s otevřenými očnicemi, zřetelným sagitálním
hřebenem, dlouhými bradavkovými výběžky a malými řezákovými otvory.
Svalový výběžek je krátký a úzký, kloubní výběžek je naopak dosti široký.
Zubní vzorec 3143/3143 = 44, neustále dorůstající špičáky (bez kořenů) jsou silněji
vyvinuté a vytočené směrem ven, bunodontní stoličky mají hrbolkovité korunky
(obr. 136). U nás jeden druh, prase divoké (Sus scrofa).
/ 313 /
ZAJÍCI (Lagomorpha)
Lebka je protáhlá a vysoká s nevelkou mozkovnou, málo klenutými jařmovými
oblouky, dlouhými nosními kostmi i tvrdým patrem, malými bubínkovými výdutěmi,
zajařmovými a nadočnicovými výběžky. Horní čelist má v lícní části
houbovitou strukturu. Také dolní čelist je vysoká, svalnatý výběžek je malý
nebo téměř zakrnělý. Zubní vzorec 2033/1023 = 28, řezáky mají tvar hlodavých
zubů, u I1
je však na rozdíl od našich hlodavců na přední straně podélná rýha.
Malé I2
jsou posunuty dozadu za první pár řezáků, tenká sklovina je kryje i zezadu.
Třenáky i stoličky mají povrch
příčně lištovitý (obr. 134).
U nás 2 rody ve 2 druzích.
Zajíc polní (Lepus europaeus) a králík
divoký (Oryctolagus cuniculus) se
kromě velikosti (tab. 9) liší délkou
a tvarem vykrojení kostěného patra,
tvarem nadočnicových výběžků, mezitemenní
kosti a spodního okraje dolní
čelisti, dále také délkou zajařmových
výběžků a polohou bradových otvorů
(obr. 135).
/ 312 /
Obr. 134: Zuby zajíce polního
Obr. 135:
Lebka a určovací znaky
zajíce polního (a)
a králíka divokého (b)
Obr. 136: Lebka prasete divokého
Přežvýkaví (Ruminantia)
Lebka bez sagitálního hřebene a s uzavřenými očnicemi, dlouhými řezákovými
otvory a často i výrůstky kosti čelní (pučnice, rohové kosti), dolní čelist má dlouhý,
poměrně úzký a zahnutý výběžek svalový a krátký výběžek kloubní. Zubní
vzorec je proměnlivý. Horní řezáky vždy chybějí, dolní špičáky mají podobu ře-
M1
M2
P2
P3
P4
M1
M1
M2
M3
M2
M3
a
a
b
a
a
b
b
P1–M3 P1–M3
P3
P4
d. – Špičáky v horní čelisti vždy chybějí ................................................. Dama
– Špičáky v horní čelisti obvykle přítomné, pokud chybějí, je zachovaná
po nich alespoň jizvička nebo zbytek alveoly ................................ Cervus
/ 315 /
záků, k nimž přiléhají. Vzhledově podobné jsou i třenáky, naopak stoličky jsou
mohutné a mají sklovinu uspořádanou na žvýkacích plochách v podélných lištách,
které po obroušení vytvářejí půlměsíčité útvary (obr. 137), a to v horní čelisti
obrácené konci ven a v dolní čelisti naopak dovnitř (chrup selenodontní).
U nás v současné době žije na volnosti 8 druhů, 2 druhy jsou vyhubené.
/ 314 /
Jelenovití (Cervidae)
Slzní kost vpředu ohraničuje zpravidla velkou slzní jamku, u samců nacházíme
pučnice, tj. výběžky kosti čelní, na nichž vyrůstají parohy. Zubní vzorec
0033/3133, C1
se objevují jen výjimečně a obvykle nemají sklovinu. Dolní čelisti
našich současných zástupců čeledi (5 rodů v 6 druzích) jsou počtem zubů
i tvarem velmi podobné, a pokud je nelze jednoznačně určit podle velikosti (tab.
8), jsou prakticky neodlišitelné.
a. – Kost radličná tvoří svislou přepážku, rozdělující nosohltanový průchod
(choany) na dvě poloviny (obr. 139b) ....................................... Odocoileus
– Kost radličná je krátká a netvoří svislou přepážku, rozdělující nosohltanový
průchod (choany) na dvě poloviny (obr. 139a) .................................... b
b. – Nosní kosti krátké, nepřesahují přední okraj zubní řady, LOID nad
150 mm ............................................................................................... Alces
– Nosní kosti delší, přesahují přední okraj horní řady zubů, LOID pod
150 mm ...................................................................................................... c
c. – Slzní jamka malá a nepříliš naznačená, okraj patrových kostí přesahuje
spojnici předních okrajů M1
, LCB do 210 mm ......................... Capreolus
– Slzní jamka velká, okraj patrových kostí nepřesahuje spojnici předních
okrajů M1
, LCB nad 210 mm .................................................................. d
Obr. 137: Chrup přežvýkavců: jelenovití (a), turovití (b)
Odocoileus (jelenec): v rámci čeledi
dosahuje střední velikosti, lebka má
relativně protáhlejší obličejovou část,
na níž mezičelist nedosahuje k nosním
kostem (obr. 140), I1
–I3
jsou
zhruba stejně široké. U nás jeden
druh, jelenec běloocasý (Odocoileus
virginianus).
Obr. 138: Utváření očnice
u jelenovitých (a) a turovitých (b)
Obr. 139: Spodní část lebky
jelena lesního (a) a jelence
běloocasého (b)
Obr. 140: Lebka jelence běloocasého
a b
a
a
b
b
– V slzní kosti 2 kanálky (obr. 138a), základy korunek stoliček zvenku
viditelné, jejich svislé boční hrany nedosahují k okraji alveol
.........................................................................................jelenovití (Cervidae)
– V slzní kosti 1 kanálek (obr. 138b), základy korunek stoliček ukryté
v čelisti, jejich svislé hrany na bocích zasahují hluboko
do alveol...............................................................................turovití (Bovidae)
kosti, nosní kosrti zasahují až nad očnice (obr. 142). C1
vždy chybějí a I1
je zřetelně
širší než I2
(mléčný chrup 0030/3130 = 22, výměna do stáří asi 24 měsíců).
U nás jeden druh, daněk evropský (D. dama).
Alces (los): náš největší savec s mohutnou lebkou (tab. 8) s protaženou mezičelistí,
nepříliš velkými slzními jamkami a dobře patrnými, asi 1 cm vysokými
kostěnými hrboly na hranici kostí čelních a temenních (obr. 143). I1
jsou jen
o málo širší než I2
. U nás jeden druh, los (A. alces).
/ 317 /
Cervus (jelen, sika): slzní kosti nejsou kratší než předozadní průměr očnice, slzní
jamky bývají dosti hluboké a nosní kosti nedosahují nad očnice., C1
(pokud
jsou vyvinuty) nemají sklovinu a rychle se opotřebovávají, I1
je 2x širší než I2
(mléčný chrup 0130/3130 = 22, výměna do stáří 30 měsíců). U nás 2 druhy.
Jelen lesní (C. elaphus) a sika (C. nippon) se liší velikostí (tab. 9), délkou nosních kostí
(u j. lesního obvykle nedosahují spojnice předních okrajů očnic, u siky naopak), tvarem
patrových kostí a vnějším úhlem spodní čelisti (obr. 141a, b; j. lesní 86–115°, sika 66–90°).
/ 316 /
Obr. 141: Lebka jelena lesního (a) a dolní čelist siky (b)
Dama (daněk): velikostí odpovídá sikovi (tab. 9), lebka je však mnohem širší,
zejména v zaočnicové oblasti (nejmenší šířka měřená za očnicemi je větší než
šířka mezi bradavkovými výběžky, u siky naopak) a má jiný tvar mezitemenní
Obr. 142: Lebka daňka evropského
Obr. 143. Lebka losa evropského
Capreolus (srnec): náš nejmenší zástupce jelenovitých (tab. 9), lebka se kromě
menší velikosti vyznačuje relativně kratší obličejovou částí, širokými a krátkými
kostmi slzními (kratší než předozadní průměr očnice) a nehlubokou, sotva
zřetelnou slzní jamkou (obr. 144). C1
se objevují asi u 3 % jedinců, zejména mladých
samců (mléčný chrup 0030/3130 = 20, výměna do stáří 15 měsíců). U nás
jeden druh, srnec obecný (C. capreolus).
Obr. 144: Lebka
srnce obecného
a
b
a
/ 319 /
Turovití (Bovidae)
Celkovým tvarem lebky se podobají zástupcům jelenovitých, mají však pouze
jeden slzní kanálek (obr. 138b), více prohnutý okraj dolní čelisti a vysoké korunky
stoliček. Kosti čelní nejen u samců, ale většinou i u samic, vybíhají v tzv.
kosti rohové, na nichž vyrůstají rohy. Zubní vzorec 0033/3133 = 32. U nás nyní
2 druhy, další 2 druhy jsou vyhubené (jejich rozlišování včetně tura domácího
je obtížné a přesahuje rámec této příručky).
Rupicapra (kamzík): poměrně úzká, jen slabě pneumatizovaná lebka, na níž
kosti rohové (u obou pohlaví) směřují kolmo vzhůru, mezičelist nedosahuje
k nosním kostem a před očnicí není ani náznak slzní jamky, dolní řezáky mají
nízké a široké korunky, zřetelněji odlišené od kořenů (obr. 145). U nás jeden
druh, kamzík horský (R. rupicapra).
/ 318 /
Obr. 146: Uspořádání týlní
oblasti u kozy (a) i ovce (b)
a lebka muflona (c)Öbr. 145: Lebka a dolní řezáky kamzíka horského
Ovis (muflon): lebka s dosti zkrácenou temenní částí, klenutou čelní kostí a patrnou,
i když mělkou slzní jamkou, kosti rohové směřují šikmo dozadu nebo
někdy chybějí (u samic), dolní řezáky mají štíhlé, dlouhé korunky plynule
přecházející v kořeny (obr. 146c). U nás jeden druh, muflon (O. musimon),
podle lebky od ovce domácí v běžné praxi prakticky nerozlišitelný. Lebky koz
(Capra sp.) se vyznačují zcela chybějící slzní jamkou a jiným uspořádáním kostí
v týlní oblasti lebky (obr. 146a, b). Kromě koz domácích se u nás v jedné oboře
chová koza bezoárová (C. aegagrus).
c
c
a
b
/ 321 // 320 /
Stanovení mikrometrického koeficientu: Místo měřeného objektu vložíme objektivní
mikrometr a jeho posunováním i současným otáčením mikrometru v okuláru docílíme
alespoň částečného překrytí obrazu obou měřítek. Ze srovnání, kolik dílků objektivního
mikrometru se kryje s kolika dílky okulárového mikrometru vypočteme uvedený koeficient.
Příklad: 6 dílků okulárového mikrometru se kryje s 9 dílky objektivního mikrometru,
vydělením zjistíme, že 1 dílek okulárového mikrometru má hodnotu 15 µm.
Pro přesné měření rozměrů zubní řady i jednotlivých zubů je nejvýhodnější používat preparačního
stereomikroskopu (binokulární lupy), opatřeného okulárovým mikrometrem.
Jednotlivé rozměry odečítáme v počtu dílků a jejich skutečnou hodnotu stanovíme srovnáním
se stupnicí objektivního mikrometru (tzv. mikrometrický koeficient). Jde o skleněnou
destičku o velikosti podložního sklíčka, která má uprostřed vyryté dělení jednoho
milimetru na 100 dílků; 1 dílek tedy odpovídá µm.
Základní lebeční rozměry našich savců (v mm)
HMYZOŽRAVCI LCB I1
–M3
I1
–M3
LMd
ježek východní 50,0–63,1 25,1–31,0 19,9–24,13 6,6–45,0
ježek západní 50,8–59,4 25,3–30,41 9,7–23,8 36,0–43,8
krtek obecný 30,1–37,6 12,9–15,7 11,4–14,0 19,0–24,4
bělozubka šedá 15,7–18,0 7,8–8,6 7,0–8,1 7,9–9,4
bělozubka bělobřichá 18,4–20,1 8,8–9,8 8,4–9,2 9,4–10,8
bělozubka tmavá 18,0–22,0 8,8–9,6 7,9–9,2 9,6–11,2
rejsek horský 17,7–19,9 9,0–10,0 7,5–8,4 9,2–10,5
rejsek obecný 17,6–20,6 9,0–10,3 8,0–9,2 8,8–10,4
rejsek malý 14,4–16,9 7,0–8,0 6,2–7,0 6,9–7,8
rejsec vodní 18,6–22,4 10,2–11,4 9,7–11,0 10,6–12,3
rejsec černý 18,2–20,3 9,8–10,9 9,2–10,1 9,6–10,8
LETOUNI LCB C–M3
C–M3
LMd
vrápenec velký 20,0–25,0 8,3–9,0 9,0–9,6 15,0–16,6
vrápenec malý 13,0–15,0 5,2–5,8 5,4–5,9 9,5–10,3
létavec stěhovavý 14,4–15,4 5,8–6,2 6,2–6,5 10,7–11,3
netopýr velký 20,4–25,0 8,9–10,5 9,6–10,5 17,5–19,0
netopýr východní 19,5–21,0 8,2–9,9 8,5–9,9 15,8–17,1
netopýr velkouchý 16,0–17,0 6,7–7,3 7,0–7,6 12,0–13,0
netopýr řasnatý 14,0–15,1 5,2–6,4 6,0–6,8 11,0–12,2
netopýr brvitý 14,0–15,7 6,0–6,5 6,2–7,3 11,1–12,0
netopýr vousatý 12,0–13,5 4,6–5,5 5,0–5,7 8,4–10,3
netopýr Brandtův 13,0–14,2 4,6–5,9 5,4–6,0 9,7–10,8
netopýr vodní 13,0–14,3 5,4–6,0 5,5–6,0 9,9–10,7
netopýr pobřežní 15,6–17,3 6,5–7,2 6,5–7,2 11,9–12,9
netopýr večerní 18,4–21,0 7,0–8,2 8,0–9,0 14,5–16,5
netopýr severní 14,0–16,0 5,3–5,9 5,5–6,3 10,9–11,6
netopýr Saviův 12,3–14,2 4,7–5,3 4,8–5,3 9,4–10,3
netopýr hvízdavý 10,8–12,0 4,2–4,5 4,3–4,8 7,9–8,9
netopýr parkový 12,0–13,2 4,2–5,0 4,3–5,0 9,0–9,6
netopýr nejmenší 10,5–11,5 4,0–4,5 4,2–4,7 7,8–8,7
netopýr stromový 15,0–16,0 5,0–6,3 6,0–6,3 11,0–12,0
netopýr rezavý 18,0–19,4 6,9–7,7 7,3–8,2 13,5–15,3
netopýr obrovský 21,9–23,6 8,5–9,2 9,5–10,0 16,9–17,7
netopýr pestrý 14,0–15,6 5,1–5,5 5,3–6,5 10,5–11,5
netopýr černý 12,8–13,9 4,3–4,9 4,9–5,1 8,9–9,3
netopýr ušatý 14,3–15,8 5,1–5,8 5,7–6,3 10,0–10,8
netopýr dlouhouchý 15,7–16,9 5,8–6,3 6,4–6,9 10,9–11,8
HLODAVCI LCB LOSD LOID LMd
bobr evropský 120,0–160,0 29,8–35,5 32,5–40,9 89,0–113,0
sysel obecný 39,3–48,8 7,2–11,0 7,1–11,0 28,0–31,0
veverka obecná 44,2–50,1 8,8–10,4 8,6–10,1 29,1–35,7
křeček polní 34,0–51,4 7,3–8,2 7,5–8,3 22,0–32,5
ondatra pižmová 49,2–65,0 13,4–16,7 13,1–16,0 32,9–44,0
hryzec vodní 34,5–41,3 8,1–10,1 7,8–10,1 22,3–27,4
norník rudý 21,2–25,6 4,5–5,9 4,5–5,8 12,0–15,6
hraboš polní 22,8–27,2 4,8–6,4 4,9–6,4 13,2–16,6
hraboš mokřadní 24,7–28,6 5,6–7,5 5,5–7,6 15,1–18,1
hraboš hospodárný 26,3–30,5 6,2–7,0 6,1–7,0 16,5–19,0
hrabošík podzemní 19,7–23,7 5,1–6,2 5,0–6,0 12,0–14,8
hrabošík tatranský 22,9–26,5 5,6–6,7 5,4–6,4 14,0–15,8
krysa obecná 35,5–46,2 6,0–7,4 6,1–7,2 21,0–25,8
potkan 39,8–54,2 6,3–8,8 6,8–8,4 22,3–31,2
myšice temnopásá 19,0–26,0 3,5–4,3 3,3–4,3 13,4–15,4
myšice lesní 22,7–29,5 3,8–4,8 3,8–4,6 14,3–17,0
myšice křovinná 19,6–24,3 3,3–4,2 3,3–4,1 11,8–15,3
myšice malooká 19,7–22,7 3,0–4,1 2,9–3,8 11,8–13,3
myš domácí 19,0–21,4 3,00–3,4 2,7–3,0 10,1–11,5
myš západoevropská 18,9–23,3 3,1–3,6 2,8–3,4 10,3–12,6
myška drobná 15,5–17,8 2,6–3,0 2,6–3,1 8,6–10,2
plch velký 33,3–38,8 6,3–7,1 6,6–7,6 22,7–25,0
plch zahradní 28,8–39,4 4,7–6,7 5,0–6,7 16,5–22,9
plch lesní 21,7–25,7 3,5–4,2 3,7–4,4 13,0–15,2
plšík lískový 19,7–23,0 4,4–5,0 4,2–4,9 12,0–14,0
myšivka hoská 16,2–18,8 2,9–3,0 2,8–3,0 9,8–10,2
nutrie 97,4–120,00 27,6–32,0 30,0–37,0 73,2–94,0
ZAJÍCI LCB LOSD LOID LMd
králík divoký 61,0–75,0 13,4–15,6 13,0–16,4 51,2–64,4
zajíc divoký 83,5–97,0 16,0–20,2 18,5–22,0 68,2–77,2
ŠELMY LCB C1
–M1
, M2
C1
–M1,2,3
LMd
medvěd hnědý 255,0–325,0 102,0–122,0 115,0–144,0 185,0–245,0
vlk obecný 202,0–253,0 97,0–109,0 113,0–126,0 160,0–202,0
liška obecná 126,0–155,0 58,0–68,0 65,0–78,0 97,0–116,0
psík mývalovitý 103,0–132,0 42,7–51,7 49,0–58,3 82,3–109,4
šakal obecný 130,0–160,0 64,5–87,5 112,0–123,00
rys ostrovid 129,0–148,3 45,0–51,2* 57,4–58,8 80,0–109,0
antilopa jelení
axis indický
bércouni
bělozubka bělobřichá
bělozubka šedá
bělozubka tmavá
„bílý jelen“
bobr evropský
bobr kanadský
bobrovití
bobřík pižmový
bodlíni
cynodonti
damani
daněk evropský
daněk skvrnitý
dhoul
dlakoš
fretka
gazela dorkas
hlodavci
hmyzožravci
hrabáči
hraboš hospodárný
hraboš lesní
hraboš mokřadní
hraboš polní
hraboš rudý
hraboš vodní
hrabošík podzemní
hrabošík tatranský
hrabošovití
hranostaj
hryzec vodní
chobotnaci
chudozubí
jelen evropský
jelen hřivnatý
jelen karpatský
jelen kavkazský
jelen lesní
jelen vepří
jelen západní
jelenec běloocasý
jelenec viržinský
jelenovití
jezevec lesní
ježek obecný
ježek východní
ježek západní
ježkovití
kaloni
kamzík horský
kamzík středomořský
klokan rudokrký
kočka divoká
kočka domácí
kočkovití
kolčava
kolčavka
koza bezoárová
kozorožec horský
králík divoký
krtek obecný
krtkovití
krysa obecná
křeček polní
křečkovití
kuna lesní
kuna skalní
kytovci
laboratorní krysa
lasice hranostaj
lasice kolčava
lasicovití
letouni
letuchy
létavec stěhovavý
lichokopytníci
liška obecná
liška polární
los
maral
mazama šedý
medvěd brtník
medvěd hnědý
medvědovití
medvídkovití
medvídek mýval
mink
muflon
myš domácí
myš panonská
myš rolní
myš západoevropská
myšice křovinná
myšice lesní
myšice malooká
myšice temnopásá
myšice žlutohrdlá
myšivkovití
myšivka horská
myšovití
mýval severní
mývalovec kuní
nepřežvýkavci
„němkyně“
netopýr Brantův
netopýr brvitý
netopýr černý
netopýr dlouhouchý
netopýr dlouhonohý
netopýr hvízdavý
netopýr jižní
netopýr Leislerův
netopýr lesní
netopýr menší
netopýr nejmenší
netopýr obecný
netopýr obrovský
netopýr ostrouchý
netopýr parkový
netopýr peřestý
netopýr pestrý
netopýr pobřežní
netopýr pozdní
/ 323 /
kočka divoká 82,8–102,2 28,0–33,3** 31,0–35,0 59,0–74,8
mýval severní 90,0–125,0 41,0–43,2 48,5–49,3 65,0–94,5
vydra říční 105,0–124,0 31,0–38,8 39,0–46,6 65,5–79,0
jezevec lesní 100,0–137,0 38,0–45,0 45,2–53,0 79,0–96,0
kuna lesní 75,3–89,5 22,4–35,2 30,5–36,6 49,4–60,3
kuna skalní 75,2–85,0 26,2–30,9 31,1–35,9 50,1–57,7
tchoř tmavý 52,8–70,0 16,6–20,3 20,2–25,4 34,2–42,0
tchoř stepní 52,0–74,7 18,0–22,6 22,5–26,7 35,2–46,4
hranostaj 40,6–50,3 10,8–16,8 22,5–26,7 35,2–46,4
kolčava 21,6–44,0 7,4–10,2 8,5–12,1 15,0–25,0
norek evropský 57,9–64,0 15,0–19,0 18,1–23,0 33,6–40,4
norek americký 53,0–72,0 15,3–18,8 20,5–25,5 31,0–45,0
*C1
–P2
, **C1
–P3
SUDOKOPYTNÍCI LCB LOSD LOID LMd
prase divoké 255,0–384,0 103,0–142,0 95,0–154,0 234,0–326,0
srnec obecný 172,0–207,0 53,0–62,0 54,0–68,6 142,0–164,0
jelen lesní 316,0–429,0 92,0–128,0 91,0–138,0 228,0–380,0
sika 216,0–261,0 61,8–85,9 71,3–95,4 154,0–230,0
daněk evropský 194,0–280,0 51,0–76,5 50,5–85,1 142,0–236,0
los 383,0–565,0 135,0–153,0 150,0–164,4 393,0–468,0
jelenec běloocasý 230,0–325,0 68,0–85,0 73,0–95,0 165,0–259,0
kamzík horský 183,0–219,0 50,0–60,7 56,2–64,5 150,0–170,0
muflon 210,0–243,0 61,0–73,0 64,0–77,5 163,0–185,0
/ 322 /
Poznámky:
Rejstříky
Rejstřík českých názvů
/ 325 // 324 /
netopýr rezavý
netopýr rybniční
netopýr řasnatý
netopýr Saviův
netopýr severní
netopýr stromový
netopýr tmavý
netopýr ušatý
netopýr večerní
netopýr velkouchý
netopýr velký
netopýr větší
netopýr vodní
netopýr vousatý
netopýr východní
netopýrek thajský
netopýrovití
norek americký
norek evropský
norník rudý
nutrie
nutriovití
ondatra pižmová
oviječ indický
paovce hřivnatá
pes domácí
pižmovka
placentálové
plch lesní
plch moskevský
plch velký
plch zahradní
plchovití
plšík lískový
plšivka
potkan
prasatovití
prase divoké
pratur
primáti
přežvýkavci
psík mývalovitý
psovití
ptakořitní
puma
rejsec černý
rejsec vodní
rejsek domácí
rejsek horský
rejsek malý
rejsek obecný
rejsek západoevropský
rejskovití
rys ostrovid
řekomyš
sambar indický
sambar ostrovní
savcotvární plazi
sika
sika Dybovského
sika japonský
sika mandžuský
sirény
sob
srnec obecný
srnec sibiřský
sudokopytníci
svišť horský
sysel obecný
šakal obecný
šelmy
tany
tarpan
tchoř plavý
tchoř stepní
tchoř světlý
tchoř tmavý
turovití
vačnatci
veverka obecná
veverkovití
vlk obecný
vrápencovití
vrápenec jižní
vrápenec malý
vrápenec velký
vydra říční
wapiti východní
zajíc polní
zajíci
zlatokrti
zubr
Crocidura suaveolens
Cuon alpinus
Cynodonta
Dama dama
Dryomys nitedula
Eliomys quercinus
Eomaya scansoria
Eozotrodon sp.
Eptesicus nilssonii
Eptesicus serotinus
Equus caballus
Erinaceidae
Erinaceus concolor
Erinaceus europaeus
Erinaceus roumanicus
Euarchontoglires
Eulipotyphla
Felis concolor
Felis lynx
Felis silvestris
Felis silvestris f. catus
Gazella dorcas
Glis glis
Hyelaphus porcinus
Hypsugo savii
Icaronycteris index
Insectivora
Lagomoprha
Laurasiatheria
Lepus capensis
Lepus europaeus
Lutra lutra
Lutreola lutreola
Lutreola vison
Lynx lynx
Macropus rufogriseus
Marmota marmota
Marsupialia
Martes foina
Martes martes
Mazama gouazoupira
Megazostrodon sp.
Meles meles
Micromys minutus
Microtus agrestis
Microtus arvalis
Microtus oeconomus
Microtus subterraneus
Microtus tatricus
Miniopterus schreibersii
Monotremata
Morganucodon sp.
Mus domesticus
Mus musculus
Mus spicilegus
Muscardinus avellanarius
Mustela erminea
Mustela eversmannii
Mustela lutreola
Mustela minuta
Mustela nivalis
Mustela putorius
Mustela putorius f. furo
Mustela vison
Myocastor coypus
Myotis alcathoe
Myotis aurascens
Myotis bechsteinii
Myotis blythii
Myotis brandtii
Myotis capaccinii
Myotis dasycneme
Myotis daubentonii
Myotis emarginatus
Myotis myotis
Myotis nattereri
Myotis oxygnathus
Myoxus glis
Neomys anomalus
Neomys fodiens
Nonruminantia
Nyctalus lasiopterus
Nyctalus leisleri
Nyctalus noctula
Nyctereutes procyonoides
Odocoileus virginianus
Ondatra zibethicus
Oryctolagus cuniculus
Ovis ammon musimon
Ovis aries musimon
Ovis musimon
Ovis orientalis musimon
Paradoxurus hermaphroditus
Pipistrellus kuhlii
Pipistrellus nathusii
Pipistrellus pipistrellus
Pipistrellus pygmaeus
Pipistrellus savii
Pitymys subterraneus
Pitymys tatricus
Placentalia
Plecotus auritus
Plecotus austriacus
Plecotus macrobullaris
Plecotus teneriffae
Putorius putorius
Putorius eversmannii
Procyon lotor
Rangifer tarandus
Rattus norvegicus
Rattus norvegicus var. alba
Rattus rattus
Rhinolophidae
Rhinolophus euryale
Rhinolophus ferrumequinum
Rhinolophus hipposideros
Rodentia
Ruminantia
Rupicapra rupicapra
Rupicapra pyrenaica
Sciurus vulgaris
Sicista betulina
Sorex alpinus
Sorex araneus
Sorex coronatus
Sorex minutus
Soricidae
Spermophilus citellus
Suidae
Sus scrofa
Talpa europaea
Talpidae
Therapsida
Ursus arctos
Vespertilio murinus
Vulpes vulpes
Wallabia rufogrisea
Xenarthra
Rejstřík latinských názvů
Adelobasileus sp.
Afrotheria
Alces alces
Alopex lagopus
Ammotragus lervia
Antilope cercicapra
Apodemus agrarius
Apodemus flavicollis
Apodemus microps
Apodemus sylvaticus
Apodemus uralensis
Artiodactyla
Arvicola terretris
Axis axis
Axis porcinus
Barbastella barbastellus
Bison bonasus
Bos bonasus
Bos primigenius
Bovidae
Canis aureus
Canis familiaris
Canis lupus
Canis lupus f. familiaris
Capra aegagrus
Capra ibex
Capreolus capreolus
Capreolus pygargus
Carnivora
Castor canadensis
Castor fiber
Cervidae
Cervus dama
Cervus elaphus
Cervus elaphus canadensis
Cervus elaphus hippelaphus
Cervus elaphus maral
Cervus elaphus montanus
Cervus nippon
Cervus nippon nippon
Cervus nippon dybowskii
Cervus timorensis
Cervus unicolor
Citellus citellus
Clethrionomys glareolus
Craseonycteris thonglongyai
Cricetus cricetus
Crocidura leucodon
Crocidura russula
/ 327 // 326 /
Tuzemská literatura
ANDĚRA M., HANZAL V., 1995: Atlas rozšíření savců
v České republice. Předběžná verze. I. Sudokopytníci
(Artiodactyla), zajíci (Lagomorpha). – Národní muzeum,
Praha, 64 str.
ANDĚRA M., HANZAL V., 1996: Atlas rozšíření savců
v České republice. Předběžná verze. II. Šelmy (Carnivora).
– Národní muzeum, Praha, 85 str.
ANDĚRA M., 2000: Atlas rozšíření savců v České republice.
Předběžná verze. III. Hmyzožravci (Insectivora). –
Národní muzeum, Praha, 108 str.
ANDĚRA M., BENEŠ B., 2001: Atlas rozšíření savců
v České republice. Předběžná verze. IV. Hlodavci (Rodentia)
– část 1. Křečkovití (Cricetidae), hrabošovití (Arvicolidae),
plchovití (Gliridae). – Národní muzeum, Praha, 156 str.
ANDĚRA M., BENEŠ B., 2002: Atlas rozšíření savců
v České republice. Předběžná verze. IV. Hlodavci (Rodentia)
– část 2. Myšovití (Muridae), myšivkovití (Zapúodidae). –
Národní muzeum, Praha, 116 str.
ANDĚRA M., ČERVENÝ J., 2002: Atlas rozšíření savců
v České republice. Předběžná verze. IV. Hlodavci (Rodentia)
– část 3. Veverkovití (Sciuridae), bobrovití (Castoridae),
nutriovití (Myocastoridae). – Národní muzeum, Praha, 76
str.
ANDĚRA M., 1999: České názvy živočichů II. Savci
(Mammalia). – Národní muzeum, Praha, 147 str.
ANDĚRA M., ČERVENÝ J., 2004: Červený seznam savců
České republiky. – Příroda, v tisku.
BOUCHNER M., 1986: Poznáme je podle stop. – Artia,
Praha, 263 str.
ČERVENÝ J., KAMLER J., KHOLOVÁ H., KOUBEK P.,
MARTÍNKOVÁ N., 2003: Encyklopedie myslivosti. –
Ottovo nakladatelství, Praha, 592 str.
ČERVENÝ J., KOUBEK P., BUFKA L., 1998: Velké šelmy
v naší přírodě. – MŽP ČR a AOPK ČR, Praha, 32 str.
DOLEJŠ K., 1972: Stopařství. – Praha, 249 str.
DUNGEL J., 1993: Savci střední Evropy. – Jota, Brno, 158
str.
DUNGEL J., GAISLER J., 2002: Atlas savců České
a Slovenské republiky. – Academia, Praha, 150 str.
FERIANCOVÁ-MASÁROVÁ Z., HANÁK V., 1965:
Stavovce Slovenska IV. Cicavce. – Vydavatelstvo SAV,
Bratislava, 336 str.
FLASAR I., FLASAROVÁ M., 1975: Die Wirbeltierfauna
Nordwestböhmens (severozápadní Čechy). Die bisherige
Ergebnisse ihrer Erforschung. – Zool. Abh. Mus. Tierk.
Dresden, 33 (Suppl.): 1-150.
FORST P. a kol., 1975: Myslivost. – Praha, 479 str.
GAISLER J., 1979: Ecology of bats. V: D. M. Stoddart (ed.):
Ecology of small mammals. – London, str. 281-342.
GAISLER J., HANÁK V., Ergebnisse der zwanzigjähringen
Beringung Fledermäusen (Chiroptera) in der
Tschechoslowakei. – Přírodovědné práce ústavů ČSAV
v Brně, 3(5): 1-33.
GAISLER J., HANÁK V., 1972: Netopýři podzemních prostorů
v Československu. – Sborník Západočeského muzea
v Plzni-Příroda, 7: 3-46.
GAISLER J., HOLIŠOVÁV., PELIKÁN J., ZEJDA J., 1962:
Klíč k určování drobných savců podle vnějších znaků. –
Laboratoř pro výzkum obratlovců ČSAV,22 str.
HANÁK V., 1967: Verzeichnis des Säugetiere
Tschechoslowakei. – Säugetierkundliche Mitteilungen, 15:
193-221.
HANZÁK J., ČERNÁ Ž., 1970: Naši savci. – Albatros,
Praha, 349 str.
HORÁČEK I., 1986: Létající savci. – Academia, Praha, 152
str.
HROMAS J., LOCHMAN J., MACOUREK J., 1974:
Lovecké trofeje českých zemí. – SZN, Praha, 274 str.
KRATOCHVÍL J., 1973: Použitá zoologie-2. Obratlovci. –
SZN, Praha, 164 str.
KRATOCHVÍL J. a kol., 1959: Hraboš polní (Microtus arvalis).
– Academia, Praha, 359 str.
KYSELÝ R., 2005: Historie savců od mladší doby kamenné
po 17. století ve světle archeolozoologických nálezů. – Živa,
v tisku.
LEMBERK V., 2001: Obratlovci okresu Chrudim. –
Východočeské muzeum a OkÚ Pardubice, Pardubice, 248
str.
LOCHMAN J., KOTRLÝ A., HROMAS J., 1970: Dutorohá
zvěř. – SZN, Praha, 384 str.
NEČAS J., 1975: Srnčí zvěř. – SZN, Praha, 302 str.
PELIKÁN J., GAISLER J., RÖDL P., 1979: Naši savci. –
Praha, 164 str.
REICHHOLF J., 1996: Průvodce přírodou. Savci. – Ikar,
Praha, 287 str.
ŠTĚPÁNEK O., 1950: Klíč našich obratlovců. – Praha, 250
str.
ŠTĚPÁNEK O., BAUM J., 1939: Jak poznám naše zvířata.
Díl druhý. Ze života našich obratlovců. – Česko-slovenská
grafická unie a. s., Praha, 153 str.
ŠUTERA V., VYSOKÝ V., 1999: Savci okresu Ústí nad
Labem. – AOS Publishing, Ústí nad Labem, 211 str.
VLASÁK P., 1986: Ekologie savců. – Academia, Praha, 291
str.
VLAŠÍN M., VLAŠÍNOVÁ H., 1986: Klíč k určování savců.
– KDPM, Brno, 84 str.
VACH M., 1993: Srnčí zvěř. – Nakladatelství Silvestris,
Uhlířské Janovice, 408 str.
WOLF R., RAKUŠAN C., 1977: Černá zvěř. – Praha, 304
str.
ZEJDA J., ZAPLETAL M., PIKULA J., OBDRŽÁLKOVÁ
D., HEROLDOVÁ M., HUBÁLEK Z., 2002: Hlodavci v zemědělské
a lesnické praxi. – Agrospoj, Praha, 284 str.
ZIMA J., MACHOLÁN M., MUNCLINGER P., PIÁLEK J.,
2004: Genetické metody v zoologii. – Nakladatelství
Karolinum Univerzita Karlova, Praha, 239 str.
Zahraniční literatura
ALTRINGHAM J.D., 1996: Bats, Biology and Behaviour. –
Oxford Univ. Press, Oxford, 000 str.
BANG P., DAHLSTRÖM P., 1975: Tierspuren. – BernWien,
240 str.
BOBRINSKIJ N. A., KUZNĚCOV V. A., KUZJAKIN A. P.,
1965: Opredělitěl mlekopitajuščich SSSR. – Moskva, 382 st.
BRAUN M., DIETERLEN F. (eds.), 2003: Die Säugetiere
Baden-Württembergs. Band 1. Allgemeiner Teil
u. Fledermäuse (Chiroptera). – Ulmer Verl., Stuttgart. 687
str.
BRINK F. H. van den, 1972: Die Säugetiere Europas. 2. vyd.
– Hamburg-Berlin, 217 str.
CORBET G. B., 1978: The mammals of the Palaearctic region:
a taxonomic review. – London-Ithaca, 314 str.
CORBET G., OVENDEN D., 1982: Pareys Buch der
Säugetiere. Alle wildlebende Säugetiere Europas. –
Hamburg-Berlin, 240 str,
CORBET G. B., SOUTHERN H. N., 1977: The handbook of
British mammals. 2. vyd. – Oxford, 457 str.
EISENTRAUT M., 1957: Aus den Leben der Fledermäuse
und Flughunde. – Jena, 175 str.
FORMOZOV A. N., 1952: Sputnik sledopyta. – Moskva,
360 str.
GAFFREY G., 1961: Merkmale der wildlebenden
Säugetiere Mitteleuropas. – Leipzig, 148 str.
GÖRNER M., HACKENTHAL H., 1987: Säugetiere
Europas. – Lipsko-Radebeul, 372 str,
HELL P., SLÁDEK J., 1974: Trofejové šelmy Slovenska. –
Bratislava, 254 str.
CHALINE J., BAUDVIN H., JAMMOT D., SAINT-GIRONS
M.-C., 1974: Les proies des rapaces. – Paris, 141 str.
KOWALSKI K. a kol., 1964: Klucze do oznaczania kregowcóv
Polski. V. Ssaki-Mammalia. – Kraków, 280 str.
KUNZ T. H. (ed.), 1988: Ecological and Behavioral
Methods for the Study of Bats. – Smithonian Inst. Press,
Washington, 533 str.
KUNZ T. H., FENTON M. B. (eds.), 2003: Bat Ecology. –
Univ.of Chicago Press, Chicago, 779 str.
KUZJAKIN P., 1950: Letučije myši. – Moskva, 210 str.
LAWRENCE M. J., BROWN R. W., 1974: Mammals of
Britain. Their tracks, trails and signs. – London, 298 str.
MACDONALD D. W., BARRETT P., 1993: Collins field
guide mammals of Britain & Europe. – London, 312 str.
MÄRZ R., 1969: Gewöll- und Rupfungskunde. – Berlin, 287
str.
MITCHELL-JONES A. J., AMORI G., BOGDANOWICZ
W., KRYŠTUFEK B., REIJNDERS P. J. H., SPITZENBERGER
F., STUBBE M., TISSEN J. B. M, VOHRALÍK V. &
ZIMA J., 1999: Atlas of European Mammals. – Academic
Press, London, 496 str.
NATUSCHKE G., 1960: Heimische Fledermäuse. –
Wittenberg-Lutherstadt, 146 str.
NEUWEILER G., 1993: Biologie der Fledermäuse. – G.
Thieme Verl., Stuttgart-New York, 350 str.
NIETHAMMER J., KRAPP F. (eds.), 1978-2004: Handbuch
der Säugeriere Europas. Band 1-6. – Aula-Verlag,
Wiesbaden.
SCHILLING D., SINGER D., 1983: Säugetiere. BLV
Bestimmingsbuch. – München-Wien-Zürich, 286 str.
SCHOBER W., GRIMMBERGER E., 1998: Die
Fledermäuse Europas: kennen – bestimmen – schützen. –
Kosmos Verl., Stuttgart. 265 str.
SKIBA R., 2003: Europäische Fledermäuse. Die Neue
Brehm-Bücherei 648. – Westarp Wiss., Hohenwarsleben.
212 str.
SKIBA R., 2004: Möglichkeites und Grenzen der
Artbestimmung von Fledermäusen mit Hilfe von Kot. –
Nyctalus (N. F.), Berlin, 9 (5): 477-488.
SLÁDEK J., MOŠANSKÝ A., 1985: Cicavce okolo nás. –
Osveta, Martin, 256 str.
SOKOLOV I. I. a kol., 1963: Mlekopitajuščje fauny SSSR.
I. a II. díl. – Moskva, 2000 str.
SPITZENBERGER F. (ed.) , 2001: Die Säugetiere Österreichs.
– Bundesministerium für Land- und Forstwirtschaft
Umwelt und Wissenschaft, Graz, 895 str.
STRESSEMANN E. a kol., 1974: ExkursionsfaunaWirbeltiere.
– Berlin, 370 str.
TOPÁL G., 1969: Denevék-Chiroptera. Fauna Hungariae
93. – Budapest, 281 str.
TURČEK F. J., 1963: Obrázkový klíč na určovanie poškodzovania
drevín cicavcami. – Bratislava, 96 str.
WILSON D. E., REEDER A. M., 1993: Mammal species of
the World: a taxonomic and geographic reference. Second
edition. – Smithsonian Institution Press, Washhington and
London, 1206 str.
WIMSATT W. A. a kol., 1975: Biology of bats I-III. – New
York-San Francisco-London, ??? str.
V krátkém přehledu nejdůležitější literatury nelze uvést
všechny použité prameny, a proto zaznamenáváme jen nejdůležitější
knižní a časopisecké publikace, v nichž případní
zájemce naleznou další doporučenou literaturu. Vedle toho
bylo mnoho údajů a ilustrací převzato z řady dalších odborných
periodik z našich uvádíme (v abecedním pořadí) alespoň
Časopis Národního muzea – řada přírodovědná, Folia
Zoologica /dříve Zoologické listy/, Lynx, Vespertilio, Věstník
československé (nyní české) společnosti zoologické a sborníky
regionálních muzeí) i populárně odborné časopisy
Myslivost, Ochrana přírody, Svět myslivosti, Vesmír, Živa
a další. Ze zahraničních evropských časopisů jsou (či byly)
na výzkum savců zaměřené zejména Acta theriologica,
Przeglad zoologiczny a Studia Chiropterologica (Polsko),
Zeischrift für Säugetiere (nyní Mammalian Biology),
Säugetierkundliche Mitteilungen a Säugetierkundliche
Informationen (SRN), Mammalia (Francie), Mammal
Review (Velká Británie) a řada dalších.
V současné době je velký objem informací o savcích, jejich
výzkumu a rozšíření k disposici také na internetu. Proto připojujeme
i stručný výčet několika webových adres, které zasluhují
zvláštní pozornosti a na kterých nalézt odkazy
i k dalším internetovým zdrojům:
– stránky Britské společnosti pro výzkum savců s podrobnými
informacemi o jednotlivých druzích;
– podrobný přehled vyšších taxonů světové fauny, jejich charakteristik,
rozšíření a druhového složení;
– stránky Švýcarské společnosti pro výzkum netopýrů s podrobnými
informacemi o jednotlivých druzích a bohatou
bibliografií (kolem 12 000 odkazů);
– stránky Amerického přírodovědeckého musea s on-line
versí katalogu světových savců, včetně bibliografie;
www.worldwildlife.org – ochranářský statut jednotlivých
druhů savců a další informace
Z našich zdrojů je to např. Internetová encyklopedie savců
Univerzity Palackého v Olomouci – . Informace o projektech
výzkumu netopýrů, sledovaných lokalit, praktických aspektů
jejich ochrany a dalších informace (včetně členství) jsou
k dispozici na stránkách České společnosti pro ochranu netopýrů
(ČESON) – .
Informace o ultrasonických netopýřích detektor, software
a dalších výzkumných pomůckách jsou na stránkách firem
Pettersson ElektronikAB (),Avisoft () a Skye Instruments ().
Použitá a doporučená literatura
/ 328 /
POZNÁVÁME NAŠE SAVCE
2. doplněné vydání
Miloš Anděra, Ivan Horáček
Ilustrovali Jan Hošek a Jana Rožánková
Mapy Miloš Anděra
Sonogramy I. Horáček
Graficky upravil Vladimír Vyskočil
DTP: Typografické studio KORŠACH
Vydalo Nakladatelství Sobotales jako svou ....... publikaci
Odpovědný redaktor ..........
Jazyková redaktorka .....
Výtvarný redaktor ............
Technický redaktor .........
Vytiskla ............
328 stran textu
Druhé vydání, v Nakladatelství Sobotales vyd. 1.