= soubor jedinců téhož druhu vyskytující se v určitém prostoru, má atributy jednotlivců
i speciální skupinové.
= homotypický soubor jedinců všech vývojových stádií v určitém prostoru, ten lze
vymezit na základě vnějších charakteristik (lokální populace) nebo pro účel daného
šetření (experimentální populace). Soubor všech populací vytváří areál
druhu.
Rozmístění jedinců v populaci = DISPERZE
 rovnoměrné = jedinci jsou rovnoměrně vzdáleni, u živočichů jen velmi zřídka
(např. rozmístění hnízd na hnízdištích terejů)
 náhodné = také vzácné, pouze tam kde je uniformní prostředí a jedinci nemají
tendenci se shlukovat (např. hmyzí škůdci zásob)
 shloučené = vytváření menších či větších skupin, které mohou být opět rozmístěny
rovnoměrně, náhodně či shloučeně
Stupeň shloučení, ať již trvalého, nebo dočasného je charakteristický pro vnitřní
strukturu populace a je specifický pro každý druh. Shlukování (agregace) a
osamocování (izolace) jsou základními znaky populace. Rozmístění živočicha
v prostoru je závislé na nich a na činitelích vnějšího prostředí.
Populace
= počet jedinců na jednotku plochy.
Velikost populace se může vyjádřit i jinými jednotkami, např. kg čerstvé biomasy
nebo sušiny na jednotku plochy, obsahem uhlíku, obsahem dusíku,
v joulech.
Specifická hustota populace je
použitelná pouze u druhů,
u kterých lze objektivně stanovit
plochu biotopu, kde druh skutečně
žije, tj. jeho aktivita je jednoznačně
vázána na určitý typ biocenózy
(např. u pěvců).
Hustota populace = DENZITA
foto: Kosińscy
Specifická hustota populace = velikost
populace vztažená na plochu biotopu, kde
příslušný druh skutečně žije.
Hrubá populační hustota = velikost
populace vztažená na celkovou plochu bez
ohledu na biotopy
(Losos a kol., 1984)
Určování hustoty populace
 sčítáním – u velkých zvířat nebo v koloniích (např. kopytníci na savanách,
velcí vzácní ptáci…)
 vzorkováním – pravidelné odebírání reprezentativního vzorku populace,
sčítání se provádí po kvadrátech nebo transektech. Platí pravidlo, že větší
počet malých vzorků je přesnější než malý počet velkých vzorků. Nutný je
dostatečný počet vzorků a jejich velikost dle předpokládané velikosti a disperze
populace.
 opakovaný odchyt značkovaných jedinců – používá se u velmi pohyblivých
živočichů jako jsou ptáci, savci, ryby, hmyz. Zjišťujeme podíl označených
jedinců v úlovku a z něho velikost populace (Lincolnův index).
 vzorkování opakovaným sběrem – ze stejné plochy, úlovky se zmenšují,
vynášíme je do křivky, při stálé pravděpodobnosti ulovení lze proložit
přímku, která protne osu x v místě úplného slovení = velikosti populace.
 pomocí indexů – zejména pro orientační určení, např. počet ulovených
hrabošů na 100 pastí, počet táhnoucích ptáků za jednotku času, počet stop,
požerků, trusu na určitou plochu atd.
podrobně včetně výpočtů ve skriptech Losos: Cvičení z ekologie živočichů, PřF MU Br-
no,1992
 uskutečněná (ekologická) množivost = realizovaná, závislá na prostředí,
složení populace a její početnosti
 fyziologická (maximální) množivost = teoretická maximální produkce nových
jedinců za ideálních podmínek
 věkově specifická množivost = určována pro konkrétní věkovou skupinu
Natalita je druhově specifická, přímo závisí na rychlosti metabolismu, nepřímo také
na velikosti živočicha.
fekundita = plodivost, potenciální schopnost samce a samice plodit, resp. rodit
potomstvo.
fertilita = plodnost, skutečná plodivost, následek fekundity, neboli počet potomků
na jednu samici.
sterilita = fyziologická neschopnost plození
Množivost (natalita)
 uskutečněná (ekologická) úmrtnost = realizovaná, závislá na prostředí,
složení populace a její početnosti
 teoretická (minimální) úmrtnost = teoretická konstantní minimální mortalita
za ideálních podmínek
Ucelený obraz poskytují tzv. tabulky přežívání či tabulky životnosti.
průměrná délka života = aritmetický průměr ze součtu délek života
jedinců jejichž délku života jsme zjistili
celková délka života = maximum věku, jakého se kdy jedinci za daných
podmínek mohou dožít
očekávaná průměrná délka života = předpokládaná délka života
jedinců, kteří se už dožili určitého věku, v okamžiku narození je rovna
průměrné délce života (je často extrémně malá – třeba 0,61 roku, takže ani
zdaleka nedosahuje poloviny maximální délky života).
Úmrtnost (mortalita)
Ze 370 mláďat kroužkovaných mláďat do půl roku po vyhnízdění uhynulo 345, ani
jediný kroužkovanec nepřežil 5 let; věková třída – značena horní hranice; rychlost
vymírání (qx) = počet uhynulých jedinců (dx) x 1000/ počet přežitých (lx);
průměrný počet živých mezi třídami (Lx) – pro třídu x = (lx + lx+1)/2;
očekávaná průměrná délka života – ex=( Lx + Lx+1 +…..+ Lxmax)/ lx
celková délka života = (v tomto případě) 4,5 roku
průměrná délka života = je více či méně totožná s očekávanou průměrnou
délkou v první třídě (věková třída 0,5)
in Losos a kol., 1984
in Losos a kol., 1984
kritéria skladby (struktury) populace:
 poměr pohlaví (sex ratio) = podíl samců a samic je proměnlivý
v závislosti na stáří, na rozmnožování, na populační hustotě atd. Primární poměr
je geneticky fixovaný v oplozených vajíčkách, sekundární poměr je poměr
mláďat, terciální poměr je poměr dospělých zvířat. Očekáváme poměr 1:1,
nemusí to však tak být.
 věková struktura = za normálních okolností je v populaci nejvíce mladých
jedinců, křivky přežívání však mohou být různé. Z hlediska věku dělíme jedince
v populaci na jedince v prereproduktivním věku (mladí před pohlavní dospělostí),
v reproduktivním věku (schopné rozmnožování) a
v postreproduktivním věku (staré, neschopné rozmnožování). Na základě věkové
struktury lze usuzovat na okamžitý stav populace i na její další vývoj.
 struktura hmotnosti = tam kde je nesnadné určit přesněji věk, struktury
hmotnosti jsou užitečné pro produkční studie.
 struktura sociální = je hlavní náplní etologie, reprezentuje vztahy mezi
jedinci uvnitř populace, nadřazenost, podřízenost atd. Největší diferenciace
sociální struktury je u ptáků a savců.
Složení (struktura) populace
Věková struktura populace
Použitá literatura
Begon, M., Harper, J., Townsend, C.: Ekologie,
Vydavatelství univerzity Palackého Olomouc, 1997,
949 s.
Čermák P., Ernst M.: Ekologie živočichů – soubor
presentací přednášek, ÚOLM MZLU v Brně, Brno, 2003.
Dykyjová, D.: Metody studia ekosystémů, Academia, 1989,
690 s.
Losos, B.: Cvičení z ekologie živočichů, skripta
Masarykovy univerzity v Brně, 1992, 229 s.
Losos, B. a kol: Ekologie živočichů, SPN Praha, 1984,
320 s.
World Wildlife Fund, http://www.wwf.org/