Ekologie společenstev
(synekologie)
Biocenotické principy, druhy společenstev,
stratifikace biocenózy a biotopu, ...
Biocenóza
= společenstvo živých organismů, které složením, počtem druhů i jedinců vzájemně
se podmiňujících odpovídá průměrným vnějším podmínkám a které se rozmnožováním
trvale udržuje ve vymezeném prostoru (Möbius, 1877).
Biotop
= prostředí, ve kterém se vyvinula biocenóza a se kterým je toto společenstvo ve
velmi těsných vzájemných vztazích. Vyznačuje se specifickými topografickými, klimatickými,
edafickými a hydrickými faktory.
Znaky společenstev
 kvalitativní – druhová skladba (dr. spektrum)
 kvantitativní – počet, či počet vztažený na jednotku plochy, času, objemu, nebo
relativní počet (%): 1. hustota druhů, 2. abundance (početnost),
3. dominance a 4. produkce – biomasa
 strukturální – vypovídají o struktuře společenstva v čase či v prostoru:
1. frekvence, 2. druhová podobnost (identita), 3. diverzita
 vztahové – porovnávají jednotlivé zoocenózy ve společenstvu: 1. fidelita a
2. koordinace
Druhy společenstev
Dílčí společenstva
- můžeme je vydělit z každé biocenózy. Jako složky závislé na celku představují
subsystémy biocenózy, mají základní strukturu biocenózy. Lze volit
různá kriteria na vyčlenění dílčích společenstev a to ať přirozená (např.
rozdělení na zoocenózu volné vody a zoocenózu břehu a dna), nebo umělá
(např. dle příslušnosti k taxonomickým skupinám – taxocenózy, jako je
entomocenóza, ornitocenóza atd.).
Smíšená neboli komplexní společenstva: zonace a mozaiky
- vznikají, protože biotopy nejsou v celém svém rozsahu stejné ve všech
svých znacích a vlastnostech. Mají pásové uspořádání – zonační společenstva,
nebo vytváří v malých úsecích biotopu komplexy – mozaikovitá
společenstva.
(Losos a kol., 1984)
Přechodná společenstva
neboli ekotony
vznikají na styku různých
společenstev, ve struktuře a
funkci jsou ovlivněny oběma
sousedními společenstvy.
Primární biocenózy
- přirozené, původní biocenózy.
Sekundární biocenózy
- společenstva vznikající místo
primárních působením činnosti
člověka, který je uměle
zachovává a řídí. Bývají
označovány také jako
antropogenní cenózy nebo
biocenoidy.
Stratifikace biocenózy a biotopu
= prostorové uspořádání vertikální a horizontální.
Vertikální stratifikace
- rozdělení na vrstvy – patra nebo etáže.
Horizontální stratifikace
- vznikají místa s větší koncentrací živočichů = koncentrační nebo
akční místa – biochoria neboli choriotop.
- jednotlivé části biotopu lze členit, např, strom na kořeny, větve,
kmeny, atd. Takovéto strukturní části biotopu se označují merotopy
a jejich společenstva merocenózy.
- synuzie = pro zoocenózu většinou ve smyslu taxocenózy.
Biocenotický konex
= heterogenní společenstva organismů mající velmi těsný vztah
k primárním producentům.
K1 = svrchní kořenové patro (0-20 cm)
K2 = střední k. p. (20-100 cm)
K3 = spodní k. p. (pod 100 cm)
Patra:
E3 = stromové
patro (od 3 m)
E2 = keřové
patro (1-3 m)
E1 = bylinné
patro (do 1 m)
E0 = přízemní
(mechové)
patro (pokrývá
půdu)
Biocenotický konex na dubu letním
na listech: 1. nosatec Orchestes orchestes;
2. zubonoska Attelabus nitens; 3. chroust
Melontha melontha; 4. bekyně Euprictis
chrysorrhoea; 5. borovec Malacosoma
neustrium; 6. píďalka Erannis defolaria; 7.
píďalka Eperopthera brumata; 8. obaleč Tortrix
viridiana; 9. nosatec Curculio glandium;
na pupenech: 10. listohlod Phyllobius
argentatus
na větvích: 11. páteříček Cantharis obscura
na kůře a kmeni: 12. krasec Agrilus viridis;
13. bělokaz Scolytus intricatus; 14. tesařík
Rhagium inquisitor;
na dřevě: 15. tesařík Cerambyx cerdo; 16.
roháč Lucanus cervus;
na kořenech: 17. ponravy chrousta Melontha
melontha; 18. kovařík Elater sanguineus
na kořenech a pupenech: 19. žlabatka
Biorrhiza pallida
(podle Documentation 23 du Ministére de
l‘Education nationale et de la Culture de la
Belgique in Losos a kol., 1984)
Podle počtu cyklů v roce rozeznáváme druhy:
 monocyklické = jeden cyklus za rok
 dicyklycké = dva cykly za rok
 polycyklické = několik cyklů za rok
Významným znakem biocenózy je sezónní izolace, zvláště u ekologicky podobných
druhů, která zabraňuje mezidruhové konkurenci.
Sezónní aspekty na sebe plynule navazují a je někdy obtížné je odlišit. Podle
Tischlera (1955) existuje v biocenózách mírného pásma 6 sezónních aspektů:
 zimní (hiemální) aspekt – listopad - březen
 předjarní (prevernální) aspekt – březen - duben
 jarní (vernální) aspekt – květen - počátek června
 letní (estivální) aspekt – polovina června - polovina července
 pozdněletní (serotinální) aspekt – polovina července - polovina září
 podzimní (autumnální) aspekt – září - říjen
Periodicita společenstev
Kvalitativní znaky zoocenóz
Druhová skladba
= soupis druhů přítomných v zoocenóze. Může nám napovědět o typu, struktuře i
funkci sledované zoocenózy, zvláště se zřetelem k stanovištním faktorům. Určení
druhové skladby vyžaduje přesnou determinaci druhů a je náročné na taxonomické
znalosti. Pro úplný soupis druhů je nutné vzorky odebírat tak dlouho, až se v nich
přestanou objevovat nové druhy.
Biocenotické principy
1.První biocenotický princip (Thienemann, 1918, 1920) – Čím jsou životní podmínky
biotopu rozmanitější, tím více druhů je v biocenóze zastoupeno, přičemž
hustota druhových populací je poměrně nízká. (Na několika ha tropického deštného
lesa je více druhů hmyzu než ve fauně Evropy, ulovit však 100 ks jednoho druhu
je velmi složité).
2.Druhý biocenotický princip (Thienemann, 1918) – Čím více se životní podmínky
biotopu odchylují od optimálního stavu, tím je biocenóza druhově chudší, přitom
populace dosahují vysoké početnosti (např. biocenózy tundry, slaných jezer,
hlubin moří atd.)
3. Třetí biocenotický princip (Franz, 1925) – Čím jsou životní podmínky v biotopu
stálejší, tím je biocenóza druhově bohatší, vyrovnanější a stabilnější (např. korálové
útesy, tropické deštné pralesy).
Vztahové znaky zoocenóz
Fidelita
je stupeň vázanosti nebo věrnosti druhů k určité zoocenóze. Každé společenstvo
je tvořeno:
 vlastními druhy - homocenní = žijí v zoocenóze trvale
- heterocenní = vyskytují se v určitém období
 spřízněné druhy – můžeme je najít i v jiných společenstvech
 cizí druhy – do biotopu pronikají za potravou, za úkrytem či k přenocování nebo
přezimování
 protahující druhy – biotopem pouze protahují
 zatoulanci – náhodně se vyskytující, nebo pohyblivé druhy ze sousedních zoocenóz,
vždy jen krátkodobě
Podle fidelity rozdělujeme druhy na:
1)charakteristický (eucenní) druh = nejvíce zastoupen v zoocenóze, výstižně
ji charakterizuje, diferenciální druh
a)cenobiontní = specifický druh s výraznými adaptacemi a úzkou valencí
b)cenofilní = méně specializovaný, žije i v jiných zoocenózách, ale preferuje
jedinou
2)tychocenní druh = bez těsného vztahu k cenóze, proto je členem různých
společenstev
3)acenní druh = je nenáročný, všude se vyskytující ubikvist
4)xenocenní druh = cizí druh, vyskytuje se náhodně a tedy i vzácně
Příslušnost druhu k určité cenóze vyjadřujeme často pomocí koncovek, které se
připojují k názvu charakterizují cenózu či typ prostředí:
- biont = výrazně adaptovaný druh
- fil = méně přizpůsobený, žije v různých prostředích, preferuje jedno
- xen = cizí druh
- fob = náhodně zavlečený
Koordinace
udává stupeň společného výskytu dvou nebo více druhů v zoocenóze. Příčiny
společného výskytu jsou především v potravních mezidruhových vztazích,
ale i v dalších vazbách a nárocích.
Druhy společně se vyskytující tvoří tzv. korelační neboli koordinační skupiny.
Stupeň koordinace nejčastěji vyjadřujeme Agrellovým indexem:
Ag = a . 100/ s
kde a je počet vzorků, v nichž se společné druhy vyskytují; s je celkový počet
vzorků
foto: Kosińscy
Použitá literatura
• Losos B. a kol: Ekologie živočichů, SPN
Praha, 1984, 320 s.
• Begon M., Harper J., Townsend C.:
Ekologie, Vydavatelství UP, Olomouc,
1997, 949 s.