S L O V I N S K O - c e s t y d o p ř í r o d y
Jiří Matyášek a kol.
(elektronická verze bez obrázků)
Úvod
Publikace „SLOVINSKO – cesty do přírody“ je příspěvkem k poznání živé a neživé přírody atraktivních částí Slovinska, určená naší
veřejnosti. Jelikož obsahuje, kromě všeobecných informací o této nám tak blízké a přátelské zemi, i poměrně specifické odborné údaje
přírodovědného charakteru, velmi dobře poslouží zejména studentům učitelství přírodopisu a učitelům tohoto předmětu. Záměr vytvořit
studijní a informativní publikaci, která by splňovala požadavky populárně naučného i přírodovědně odborného textu, se postupně vytvářel
na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, realizován však byl za rozhodující organizační a finanční podpory pana Matjaže
Puce z Velvyslanectví Slovinské republiky v ČR. Přitom nebylo cílem vytvořit plně vyčerpávající text, který by obsahoval informace o celém
území Slovinska, o všech jeho geografických makroregionech. Spoluautoři si vytkli za cíl podat základní přírodovědnou informaci o
vybraných exkurzních lokalitách Slovinska, které studijně navštěvují a které tam patří k nejatraktivnějším. K vytvoření a recenzování
takového textu byli přizváni i významní slovinští odborníci. Autorství kapitol je uvedeno u každé z nich v obsahu.
Součástí magisterského studia učitelství přírodopisu na Masarykově univerzitě je i povinný předmět „Komplexní zahraniční cvičení
v terénu“, jehož cílem je umožnit poznání středoevropské neživé a živé přírody, zvláště biotopů a krajinných prvků pro Českou republiku
netypických. Komplexně tyto požadavky splňuje Slovinsko, což si mnohaletou praxí a srovnáváním ověřili učitelé tohoto předmětu.
Slovinsko a Česká republika jsou pro občany obou zemí vzájemně dobře dostupné, prošly podobným historickým vývojem, mají blízký
slovanský jazyk, kulturu a jsou podobně vyspělé. Příroda obou zemí má řadu společných prvků, ve Slovinsku však najdeme na poměrně
malém území biotopy u nás omezené, méně hojné nebo zcela neexistující - vysokohorské, krasové a přímořské.
Za rekreací a poznáním krás slovinské přírody jezdí mnoho našich turistů. I naše školy pořádají pro děti stále častěji zahraniční ozdravné
a vzdělávací pobyty a tento trend jistě bude v nových evropských podmínkách pokračovat. Slovinsko je pro nás jednou z perspektivních
cílových zemí.
Publikace obsahuje všeobecně informativní kapitoly o Slovinsku – jeho dějiny, vybrané pasáže o česko-slovinských kulturních a
vědeckých stycích, školství, hospodářství a zemědělství. Následuje charakteristika území a živé a neživé přírody tří hlavních geografických
makroregionů - Alpské, Dinárské a Středozemské oblasti (čtvrtou, tj. Panonskou oblast, publikace neobsahuje, není cílem našich studijních
cest). Hlavní obsahovou částí publikace jsou přírodní poměry vybraných exkurzních lokalit uvedených tří oblastí.
Textová část publikace je syntézou vlastního a převzatého textu. Charakteristika přírody makroregionů a hlavní naleziště nerostných
surovin byly z větší části převzaty ze slovinské literatury. Originální jsou kapitoly s výsledky vlastních botanických a zoologických
pozorování a informativní data o společenstvech organizmů, která bylo možno zastihnout v daném období a ve vymezeném čase. Je
přirozené, avšak přesahující vytčený cíl, že podrobnější průzkum a další pozorování by přinesly hlubší a komplexnější poznatky.
Při studijním pobytu v přírodě a při dalších doplňujících akcích byly na všech lokalitách důsledně a s výchovným zřetelem respektovány
všeobecné zásady ochrany přírody a k tomu příslušné slovinské zákony. Proto byla uváděná přírodovědná data získávána hlavně metodou
prostého pozorování, u živočichů někdy s pomocí dalekohledu. Nebyly prováděny specializované odlovy. Výjimečně byli někteří
živočichové uloveni za účelem fotografické dokumentace a poté vypuštěni zpět do přírody. Při žádných botanických studiích zásadně nebyly
trhány byť i nechráněné rostliny pro účely herbářů. Jejich dokumentace byla vždy pořizována výhradně fotografickou a videozáznamovou
technikou. Pro zpracování příslušných kapitol o přírodě Slovinska byly využity i další příležitosti a zdroje (výstavy, stálé expozice, muzea,
ústní sdělení slovinských odborníků aj.). Pro porozumění odbornému názvosloví je třeba uvést, že mnohé slovinské organizmy se v České
republice nevyskytují, nemají české jméno. Proto jsou v textu uvedeny jejich vědecké názvy a pokud je alespoň rod zahrnut v českém
názvosloví, je uvedena kombinace označení (např. Linum julicum – len; žížala Allolobophora smaragdina).
Publikace je doplněna o převzaté mapy a fotografie a bohatou vlastní fotodokumentaci, s uvedeným seznamem autorství. Souhlas
s použitím mapy Slovinska 1 : 500 000 vydal Geodetski zavod d.d. Ljubljana, souhlas s využitím map regionů vydal Geografski institut A.
Melika pri ZRC SAZU, další informace poskytlo nakladatelství Mladinska knjiga Ljubljana. Literatura použitá pro tvorbu úvodních
informativních kapitol a speciálních geologických, botanických a zoologických kapitol je v textu citována rozdílně. Úvodní kapitoly byly
vytvořeny za použití celé řady souborných titulů, z nichž některé odkazují na další literární zdroje. Seznam je uveden na konci příslušných
kapitol. V kapitolách o geologických poměrech, rostlinstvu a živočišstvu jsou konkrétní citace uváděny v textu, na konci kapitol opět
seznam použité literatury. Její abecední seznam je v závěru. Některé méně známé výrazy jsou samostatně vysvětleny.
Publikace byla vydána za rozhodující finanční podpory Ministerstva kultury Republiky Slovinsko a spolupráce s Velvyslanectvím
Republiky Slovinsko v České republice. Těmto institucím a jmenovitě paní ministryni kultury Andreji Rihter a jeho Excelenci, panu
velvyslanci Drago Mirošičovi, patří poděkování spoluautorů. Poděkování spoluautorů náleží dalším sponzorům publikace, jimiž jsou:
prof. dr. Tomo Korošec z Univerzity Ljubljana, Velvyslanectví ČR ve Slovinsku a nakladatelství Nová škola, s.r.o. Brno.
Jiří Matyášek, editor
OBSAH: STRANA:
1. Obecné údaje o Slovinsku, hlavní město Lublaň ……………………………………….. 1
(Doc. RNDr. Jiří Matyášek, CSc.)
2. Dějiny…………… …………………………………………………………………………
(Mgr. Alena Šamonilová)
2 a Stopy slovinsko-českých kulturních styků v Lublani ……………………………………
(Prof. PhDr. Přemysl Hauser, CSc.)
2 b Významní rodáci
(Mgr. Lenka Hradilová, JUDr. Patrik Matyášek, PhD., Doc. RNDr. Jiří Matyášek, CSc.)
3. Školství ……….. ………………………………………………………………………..
(Mgr. Lenka Hradilová)
4. Ekonomika, česko-slovinská hospodářská spolupráce ………………………………….
(JUDr. Patrik Matyášek, PhD.)
5. Zemědělství
(Ing. Helena Jedličková)
5 a Chov koní Lipicánů …..…………………………………………………..….
(Ing. Helena Jedličková)
5 b Vinařství a vína …………………………………………………………………………
(Prof. RNDr. Miloš Suk, DrSc.)
6. Geologické poměry ………………………………………………………………………
(Mgr. Aleš Bajer)
6 a Rtuťové doly Idrija ……………………………………………………………………….
(Doc. RNDr. Jiří Matyášek, CSc.)
6 b Rudné doly Litija …………………………………………………………………………
(Matjaž Puc)
6 c Doly olova a zinku Mežica ………………………………………………………………..
(Matjaž Puc)
6 d Uhelné doly Velenje ………………………………………………………………………
(Matjaž Puc)
PŘÍRODA SLOVINSKA
7. Alpská oblast
(Doc. RNDr. Jiří Matyášek, CSc.)
7 a Východní Karavanky ………………………………………………………………………
(Doc. RNDr. Jiří Matyášek, CSc.)
7 b Kamnické Alpy …………………………………………………………………………….
(Doc. RNDr. Jiří Matyášek, CSc.)
7 c Západní Karavanky …………………………………………………………………………
(Doc. RNDr. Jiří Matyášek, CSc.)
7 ca Dolžanova soutěska u Tržiče ………………………………………………………………
(Doc. RNDr. Jiří Matyášek, CSc.)
7 d Území mezi Západními Karavankami a Julskými Alpami ………………...
(Maja Trinkaus)
7 da Přírodní rezervace Zelenci
(Maja Trinkaus)
7 e Julské Alpy …………………………………………………………………………………
(Doc. RNDr. Jiří Matyášek, CSc.)
7 ea Triglavský národní park ……………………………………………………………………
(Doc. RNDr. Boris Rychnovský, CSc.)
8. Dinárská oblast
(Doc. RNDr. Jiří Matyášek, CSc., Prof. dr. France Šušteršič)
8 a Postojnské jeskyně …………………………………………………………………………
(Doc. RNDr. Jiří Matyášek, CSc.)
8 b Povodí krasové řeky Ljubljanice ………………………………………………….
(Ing. Špela Habič)
8 c Cerknické jezero a Jan Neruda ..…………………………………………………………..
(prof. PhDr. Přemysl Hauser, CSc.)
9. Středozemská oblast …………………………………………………………………………..
(Doc. RNDr. Jiří Matyášek, CSc.)
9 a Kras ……………………………………………………………………………………………
(Prof. dr. France Šušteršič)
9 aa Škocjanské jeskyně …………………………………………………………………………
(Doc. RNDr. Jiří Matyášek, CSc., Matjaž Puc)
9 b Pobřeží Jaderského moře …………………………………………………………………..
(Doc. RNDr. Jiří Matyášek, CSc.)
10. Flóra a vegetace Slovinska …..……………………………………………………………..
(RNDr. Zdeňka Lososová, Ph.D., Mgr. Olga Rotreklová)
10 a Flóra a vegetace Alpské oblasti …………………………………………………………….
(RNDr. Zdeňka Lososová, Ph.D., Mgr. Olga Rotreklová)
10 b Flóra a vegetace Dinárské oblasti …………………………………………………………..
(Mgr. Olga Rotreklová, Ing. Špela Habič, RNDr. Zdeňka Lososová, Ph.D.)
10 c Flóra a vegetace Středozemské oblasti ……………………………………………………..
(Mgr. Olga Rotreklová, RNDr. Zdeňka Lososová, Ph.D.)
11. Živočišstvo Slovinska ..………………………………………………………………………………….
(Doc. RNDr. Boris Rychnovský, CSc.)
11 a Živočišstvo Alpské oblasti ……………………………………………………………………
(Doc. RNDr. Boris Rychnovský, CSc.)
11 b Živočišstvo Dinárské oblasti ………………………………………………………………..
(Doc. RNDr. Boris Rychnovský, CSc.)
11 c Živočišstvo Středozemské oblasti …………………………………………………………
(Doc. RNDr. Boris Rychnovský, CSc.)
11 d Vlastní pozorování …………………………………………………………………………
(Doc. RNDr. Boris Rychnovský, CSc., Mgr. Robert Vlk, Ph.D.)
11 da Vlastní pozorování živočišstva Alpské oblasti …………………………………………..
(Doc. RNDr. Boris Rychnovský, CSc., Mgr. Robert Vlk, Ph.D.)
11 db Vlastní pozorování živočišstva Dinárské oblasti ……………………………………….
(Doc. RNDr. Boris Rychnovský, CSc., Mgr. Robert Vlk, Ph.D.)
11 dc Vlastní pozorování živočišstva Středozemské oblasti ………………………………….
(Doc. RNDr. Boris Rychnovský, CSc., Mgr. Robert Vlk, Ph.D.)
12. Ochrana přírody …………………………………………………………………………….
(Doc. RNDr. Boris Rychnovský, CSc.)
13. Literatura …………………………...……………………………………………………..
14. Seznam barevných obrázků ………………………………………………………………
15. Seznam barevných map a skic
16. Slovník cizích výrazů …….………………………………………………………………...
17. Slovinsko na internetu …………………………………………………………………….
1. Obecné údaje o Slovinsku č. 1a poloha Slovinska
S l o v i n s k o - je malý, avšak hospodářsky vyspělý, kulturní stát v jižní Evropě. Po rozpadu Jugoslávie
získalo nezávislost 25. 6. 1991 a tento den slaví jako státní svátek. Za 176. člena OSN bylo přijato 22. 5. 1992.
Od roku 2004 je členem Evropské unie a Severoatlantického paktu. Slovinsko měří 20 272 km² a žije zde cca
2 000 000 obyvatel, hustota je 97 osob na km². Slovinsko je národnostně konsolidovaný stát s převahou Slovinců
(87,8 %) a třemi národnostními menšinami – maďarskou (0,4 %), italskou (0,2 %) a rómskou (0,1 %).
Po 2. světové válce se většina italského a německého obyvatelstva vystěhovala, většinou byla odsunuta. Po
rozpadu Jugoslávie došlo k větší migraci do Slovinska, kde dnes žije cca 2,8 % Chorvatů, 2,4 % Srbů, 1,4 %
Bosenců a několik tisíc Makedonců, Černohorců a Albánců. Obyvatelstvo nalézá obživu nejvíce ve službách
(dynamicky se rozvíjí zejména cestovní ruch), v zemědělství (vinohradnictví, chmelařství, pěstování obilnin,
ovoce a zeleniny, chov koní, ovcí, skotu, včelařství aj.), v drobném podnikání a obchodu. Menší zaměstnanost je
dnes v průmyslu, který mění strukturu a zvyšuje efektivitu. Tradiční obživou jsou řemesla a jiná rukodělná výroba
(např. umělecké kovářství kolem města Kropa, krajkářství v Idriji, hrnčířství v oblasti Prekmurje aj.). Úřední
jazyk je slovinština. Tento jazyk má asi 40 nářečí, četné hovorové odstíny a je na dialekty nejbohatším
slovanským jazykem. Hlavní město státu je Lublaň (slov. Ljubljana) s 270 000 obyvatel. Slovinsko sousedí na
severovýchodě s Maďarskem, na východě a jihu s Chorvatskem, na západě s Itálií a na severu s Rakouskem. Má
přímořskou polohu u Jaderského moře, na jihozápadě má 46, 6 km krátké mořské pobřeží (mapa č. 1).
Slovinsko je členěno na historické země:
- Goreňsko (Gorenjska) - správní centrum Kranj
- Korutany (Koroška) - - „ - Slovenj Gradec
- Štýrsko (Štajerska) - - „ - Celje a Maribor
- Předmuří (Prekmurje) - - „ - Murska Sobota č. 2 historické země Slovinska
- Doleňsko (Dolenjska) - - „ - Novo město
- Bílá Krajina (Bela Krajina) - - „ - Črnomelj
- Notraňsko (Notranjska) - - „ - Cerknica
- Přímořsko (Primorska) - - „ - Nova Gorica a Koper
Slovinsko je parlamentní demokracií. Legislativní pravomoc má Národní shromáždění (Državni sbor), složené
z 90 poslanců volených na 4 roky poměrným systémem. V čele státu je prezident (t.č. Janez Drnovšek), výkonnou
pravomoc představuje premiér a patnáctičlenná vláda.
V roce 1991 se k náboženské víře hlásilo 93,1 % obyvatelstva. Naprostá většina (71,4 %) věřících se hlásí
k římsko-katolické církvi, 2,4 % k církvi pravoslavné, 1,5 % k islámu a 1,0 % věřících jsou protestanti. V roce
1996 se připomínalo 1250 let slovinského křesťanství.
Ve Slovinsku je na vysoké úrovni školství. Kromě husté sítě mateřských, základních a středních škol jsou zde i
tři univerzity, s centry v Lublani, Mariboru a Koperu. Střední školy s tradiční státní maturitou a zejména vysoké
školy jsou otevřené evropskému systému vzdělávání. Před 2. světovou válkou velká část slovinské inteligence
studovala i v Československu. U nás pracovali vynikající Slovinci, mezi nimi vynikal přední světový architekt,
představitel secese a moderního klasicismu, Josip Plečnik. Na území dnešního Slovinska naopak působilo mnoho
našich umělců, vědců, výzkumníků, techniků aj. Dosti běžná byla smíšená manželství. Naše vzájemné vztahy
byly vždy velmi dobré a v současné době se obnovují a dále prohlubují. Velkou zásluhu na tom mají kromě
politiků, sportovců, umělců, obchodníků a jiných profesionálů obou zemí i slovinští a naši akademici, např.
lublaňští prof. dr. Boris Urbančič a jeho žák prof. dr. Tomo Korošec, resp. brněnský prof. dr. Přemysl Hauser.
Nově se rozvíjí vztahy např. mezi Masarykovou univerzitou v Brně a Univerzitou Ljubljana v Lublani - dochází
k výměně studentů, visiting-profesorů, studijních pobytů a exkurzí, řeší se společné projekty.
Slovinsko je jednou z mála zemí na světě, které mají na svém území zastoupeny všechny mezinárodně
registrované atraktivity cestovního ruchu, mezi něž patří např. velehornatiny, moře, lázně, chráněná území,
starověké archeologické nálezy, kompletní sportovní a rekreační zařízení, cenná architektonická díla, typická
národní gastronomie, kulturní události v krasových jeskyních, tradice v organizaci světových kongresů a
sportovních mistrovství, atd.
Podnebí je na většině území vnitrozemské, mírné. Při Jaderském moři je podnebí mediteránní. Stýkají se zde
4 velké geografické celky – Alpská oblast (30 % území státu), Dinárská oblast (30 %), Středozemská oblast
(10 %) a Panonská oblast (30 %). V Alpské oblasti je 28 vrcholů vyšších než 2 500 metrů. Nejvyšší horou
Slovinska je národní hora Triglav (2 864 m n. m.) v Julských Alpách.
Ve všech částech Slovinska jsou krasová území. Plných 43 % plochy státu, tj. 8 800 km², je tvořeno
karbonátovými horninami dolomity a hlavně vápenci, ve kterých se vyvinuly krasové jevy. Proto je Slovinsko
označováno jako krasová země. Kromě hlavního Klasického Krasu v Notranjsku, Dolenjsku a Krasu jsou krasové
jevy zastopeny i v Julských a Savinjských Alpách a Karavankách, jako tzv. alpský či vysokohorský kras, resp.
izolovaně kolem Idrije, Tolminu, Haloze, v Posávských vrších a jinde, jako tzv. osamělý kras,
Základní karsologický termín kras pochází se slovinštiny a je používán všemi světovými jazyky. Od poloviny
19. století zde byly prováděny první výzkumy, na nichž se podíleli i někteří naši krajané (viz kap. Kras). Dnes je
ve Slovinsku prozkoumáno přes 8 000 krasových jeskyní, z toho na území mezi Lublaní, Rijekou a Terstem v
Klasickém Krasu je jich asi 2 500. Nejméně 5 je hlubších než 1 000 m a jsou v Alpské oblasti. Propast Čechy II
při slovinsko-italské hranici s hloubkou 1 556 m (údaj z února 2004, společný výzkum českých a slovinských
speleologů) patří mezi 10 nejhlubších na světě. Veřejně přístupných jeskyní je 20, z nich světoznámé jsou
Postojnské a Škocjanské jeskyně. Již počátkem 17. stol. byla pro veřejnost otevřena jeskyně Vilenica u města
Divača a je tak nejstarší na světě.
Řeky jsou zde namnoze krasového původu. Největší je Sáva, dalšími jsou Soča, Dráva, Mura a Kolpa, Idrijca,
Ljubljanica, Pivka, Unica, Rak, Reka aj. Ledovcového původu jsou Bledské jezero, Bohinjské jezero, Triglavská
jezera, světově unikátní je krasové Cerknické (slov. Cerkniško) jezero, které se v průběhu roku periodicky
vysušuje a naplňuje. Zejména v severovýchodní části Slovinska, v Panonské oblasti, je množství termálních
pramenů, kolem nichž vznikly lázně. Celkem je jich v zemi 16 lázeňských míst (Radenci, Rogaška Slatina,
Moravske Toplice, Topolšica, Čatež aj.).
Ve Slovinsku leží nejvýchodnější část alpského velehorského systému, který se na jihu stýká s nejzápadnějším
okrajem dinárského horského systému Balkánu. Hranici ukazuje obrázek, podle Gams, 1987.
č. 2 pozice Alp ve Slovinsku
Nová geografická regionalizace Slovinska v měřítku 1 : 500 000 byla roku 1996 zveřejněna ve slovinském
Geografickém vestniku a v Klettt-Perthesově Kulturatlas Europa-Slowenien. Regionalizace je založena na
skutečnosti, že se ve Slovinsku stýkají a kombinují čtyři velké geografické celky: Panonská a Jadranská pánev,
Alpské a Dinárské pohoří. Slovinsko se tak dělí na makroregiony: Panonskou oblast, Alpskou oblast, Dinárskou
oblast a Středozemskou oblast. Ty se dále dělí na mikroregiony (mapa č. 2).
Panonská oblast se člení na panonské pahorkatiny a panonské roviny. Alpská oblast na alpské velehornatiny,
alpské vrchoviny a alpské roviny. Dinárská oblast se člení na dinárské náhorní roviny, dinárské úvaly a stupně.
Středozemská oblast na středozemské flyšové vrchy a středozemské krasové pláně.
Ve Slovinsku roste asi 2 900 druhů rostlin, z nichž 70 je buďto endemických nebo zde byly poprvé popsány .
Obzvlášť bohatý na endemity je Triglavský národní park. V podzemích vodách Krasu žije vzácný jeskynní
macarát (Proteus anguinus, slov. človeška ribica), v jedné z nejkrásnějších řek, v Soči, žije endemitní pstruh
mramorovaný (Salmo marmoratus). V zemi je registrováno 344 druhů ptáků. Ke Slovinsku se vztahují i další ve
světě známé přírodniny, např. minerál zoisit (podle slovinského přírodovědce, barona S. Zoise) a turmalín dravit
(locus typicus, podle naleziště u řeky Drávy). V zemi je 1 národní park (Triglavský), 1 regionální (Park
Škocjanske jame), 27 přírodních parků a množství rezervací.
Hlavní město Lublaň č. 3 historická Lublaň
leží v Lublaňské kotlině, lemované ze severu kopci, z jižní strany se rozkládá bažinatá
rovina kolem krasové řeky Ljubljanice, tzv. Ljubljansko barje. Tam byly nalezeny zbytky dávných kolových
staveb. V době římské se město jmenovalo Emona a z té doby pochází archeologické vykopávky zdí domů, věží,
příkopů a soch v centru Lublaně. Město má historicky významnou dopravní polohu, dnes je dálniční, železniční a
leteckou křižovatkou. První zápis o středověkém městě je z roku 1144 pod názvem Leybach. Brzy potom jsou
pod hradem zmiňována náměstí Mestni a Stari trg, ještě později náměstí Novi trg na druhém břehu Ljubljanice
(obr. I-1). Dnešní metropoli architektonicky vytvářel Josip Plečnik. Z jeho lublaňských staveb vyniká úprava
původního kamenného mostu přidáním dvou po obou stranách, čímž vznikl trojitý most přes Ljublanici, tzv.
Tromostovje. Dalšími jeho charakteristickými stavbami jsou např. kamenné nábřeží s kolonádou, tržnicí a
Rybárnou, budova Parlamentu, Národní a univerzitní knihovna, Ševcovský most, městský hřbitov Žale, kostel sv.
Františka na předměstí Šiška, fotbalový stadion Bežigrad aj. (obr. I-2). Město se od středu paprskovitě rozrostlo
do šířky kolem hlavních komunikací. Centrum leží v ose od Lublaňského hradu přes Tromostovje, náměstí se
sochou F. Prešerena, Čopovu ulici, kde na její křižovatce z hlavní ulicí Slovenska cesta stojí dřívější hlavní pošta
a obchodní centrum Nama a dále Plečnikovou alejí v městském parku Tivoli až k zámecké budově Tivolski grad.
V Lublani je mnoho významných paláců – např. novorenesanční zemský palác, který je dnes budovou rektorátu
Univerziy Ljubljana, novorenesanční vládní palác, Stišský palác, biskupský palác. V Gruberově paláci je státní
Historický archiv. Radnice leží na úpatí hradního kopce ve starém městě, má mohutné průčelí a sgrafity zdobené
nádvoří. Před radnicí na náměstí Mestni trg stojí Robbova kašna, která symbolizuje tři kraňské řeky. Kulturní
život v Lublani je velmi bohatý. Nejvíce kulturních akcí se koná v moderním komplexu podzemních sálů
Cankarjeva domu a v Križankách. Živá kultura se spojuje s pomníky historických osobností slovinské kultury.
Pomník básníka France Prešerna stojí na Prešernově náměstí před Františkánským kostelem, pomník Valentina
Vodnika je otočen zády k hlavní tržnici, socha jazykovědce Frana Miklošiče je umístěna ve Slovinském parku,
busta malíře Riharda Jakopiče stojí před stejnojmennou galerií. Historická Lublaň kolem nábřeží Ljubljanice je
vyhledávaným společenským centrem, je zde množství galerií, obchodů, kaváren a venkovních posezení. Na
předměstích jsou průmyslové závody, sídliště a obchodní centra. Problémem je doprava do centra, kde téměř není
kde zaparkovat, zejména v pracovní dny, kdy je sem velká dojížďka do zaměstnání. Městska doprava slouží jen
jako autobusová. Lublaň je krásné, bohaté a pohostinné město s velmi milými lidmi, kde je příjemné žít. Lidé zde
mají dostatek pracovních příležitostí, možnosti vzdělání, kultury a odpočinku. Město je obklopeno zelení a přímo
z centra je vidět nádherné panoráma Kamnických Alp. Ve volném čase obyvatelé často odjíždějí do Krasu, do
blízké alpské přírody a k Jaderskému moři to mají jen málo přes sto kilometrů. Oblíbeným výletním místem je
blízké poutní místo na vrchu Šmarna gora a přímo ve městě zalesněný kopec Rožnik.
Literatura:
1. Aljančič, M., 1988: Kraški svet. Seriál Sprehodi v naravo. Cankarjeva založba, Ljubljana
2. Česnik, T., 2002: Odkritje nadaljevanja v breznu Čehi 2. Naše jame, 44, 85–88, Ljubljana
3. Faninger, E., 1986: Die Entdeckung des Zoisits. Geologija, 28/29, 337–342, Ljubljana
4. Faninger, E., 2000: Freiherr Sigmund Zois, Zoisit und Karinthin (Zum 250. Jahrestag seiner Geburt).
Geologija, 42, 5–18, Ljubljana
5. Gams, I., 1981: Morfografski sistemi u Jugoslaviji. Glasnik srpskog geografskog društva. LXI, 1,
Beograd
6. Gams, I., 1983: Geografske značilnosti Slovenije. MK, Ljubljana
7. Gams, I., 1987: Omejitev alpskega ozemlja. Geografski vestnik, LIX, Ljubljana
8. Ilešič, S., 1972: Slovenske pokrajine. Geografski vestnik XLIV, Ljubljana
9. Kmecl, M., 1986: Zakladi Slovenije. Cankarjeva založba, Ljubljana
10. Marinšek, J., 2002: Nadaljevanje v breznu Čehi 2. Naše jame, 44, 89–97, Ljubljana
11. Matyášek, J., 1995: Slovinský přírodovědec baron Sigmund Zois a jeho rod. Minerál, III., 207–209.
Brno
12. Matyášek, J., 1995: Zoisova sbírka minerálů v přírodovědném muzeu Slovinska. Minerál, III., 89–93, Brno
13. Melik, A., 1963: Slovenija. Geografski opis. SM. Ljubljana
14. Natek, K. a kol., 1996: Poznejte Slovinsko. Cankarjeva založba, Delo, 136 s., Ljubljana
15. Neumann, C., 1982: Die Grenzen die Alpen. Zeitschr. d. ö. Alpenverein. XIII
16. Sivec, I., 2001: Mojster nebeške lepote (Plečnik). Mohorjeva založba, Celje
17. Stanič, S., 1994: Slovenija. Flint River Press Ltd, London
18. kol., 1987: Atlas Slovenije. Mladinska knjiga, Ljubljana
19. kol., 2000: Interaktivni Atlas Slovenije 3,0 – Slovenija na zemljevidih, v slikah, besedili in zvoku.
Mladinska knjiga, Ljubljana
20. kol., 2001: Nacionalni Atlas Slovenije. Vyd. Inštitut za geografijo. Založba Rokus d.o.o., Ljubljana
2. Dějiny č. 4 Emonec – římský měšťan Emony (Lublaně)
Středozemní oblast, kam řadíme i území Slovinska, byla osídlena zemědělskými kmeny již v 5. tisíciletí př. n. l..
První ucelenější informace o životě v této oblasti pocházejí z období rozkvětu Římské říše (2.–1. stol. př. n. l.),
pod kterou v této době spadá i území dnešního Slovinska. Římané tuto oblast postupně osídlují od pobřeží
směrem do vnitrozemí, na sever, na východ, kde zakládají své vojenské tábory a osady. Z tohoto období pochází
celá řada významných sídel (např. Zemono – rozlehlý vojenský tábor ve Vipavské dolině a vojenský tábor,
později osada Emona na jihovýchodě dnešního hlavního města Lublaně). Na území dnešního slovinského
pobřeží, v blízkosti Sečovlje, byly jedny z nejrozsáhlejších salin, které zásobovaly solí velkou část Římské říše,
dokonce větší část produkce končila přímo v Římě. Společně s úpadkem Římské říše v 3.–4. stol. dochází i
k snižování významu a vlivu Římské říše na území Slovinska, až k definitivnímu opuštění římských osad
v průběhu 4.–5. stol.
Kolem roku 550, v rámci 2. vlny stěhování národů se předkové Slovinců posouvají přes Moravu k Dolním
Rakousům a společně s předky Čechů osídlují území od Čech přes Rakousko, Maďarsko až po jih dnešního
Slovinska. Na tomto osídlovaném území, především v jeho západní části, pak dochází k častým střetům nejprve
z Bavory a později s od východu přicházejícími Avary. Po porážce Bavorů (593) a útoku na Istrii (598) se
Slovanům otevírá možnost postupu jak na východ tak na západ. V tomto období také vznikají předpoklady pro
vznik státních celků. Prvním je Sámova říše (628–658), kmenový svaz, ke které se kolem r. 626 připojují i
„Slovinci“ žijící na horní a dolní Drávě. Po zániku Sámovy říše kmeny západních Slovanů vytvářejí útvar spolu
se slovanským vévodstvím Karantánským, s centrem v současných rakouských Korutanech (Gosposvetsko polje).
V 8. stol. sílí vliv Franské říše. Frankové postupují směrem na východ, podmaňují si Bavory a kolem r. 750 se
dostávají na slovinském území. S jejich příchodem se slovinské území dostává do sféry západního vlivu. Začíná
probíhat proces feudalizace, zavádí se lenní řád. Své místo si buduje a upevňuje západokřesťanská církev. V roce
811 je území Karantánců rozděleno na 2 centra na úrovni arcibiskupství: salcburské a akvilejské. Slované jsou
pokřtěni a pozvolna ztrácejí svou nezávislost. V průběhu 8.–9. století Frankové postupně ovládají všechna
teritoria Slovinců. Po neúspěšném povstání proti franské nadvládě, které vede Ludovít Posávský, dochází k
odstranění domácích knížat a kosezů (1) a na jejich místa se dostávají přívrženci Franské říše, především bavorští
šlechtici. Slovinsko tak ztrácí svou privilegovanou vrstvu, která by mohla vybudovat podmínky pro státotvorné
uspořádání. Sociální těžiště se přenáší na neprivilegované vrstvy.
V souvislosti s rostoucím vlivem křesťanství je jazyk nižších vrstev - Slovinců stále více užíván pro účely
náboženské. Na objednávku biskupa Abraháma vznikají Frizinské památky (Brižinski spomeniki), které sloužily
jako liturgická pomůcka. Pojmenovány jsou podle místa nalezení v bavorském Freizingu a doba jejich vzniku se
datuje někde na přelom 10.–11. stol.. Jedná se o nejstarší slovanský text psaný latinkou, karolinskou minuskulou.
Tyto památky obsahují tři slovinské texty: vzorec všeobecné zpovědi, krátké kázání o hříchu, pokání a zpovědní
modlitbu. Přibližně ve stejné době dochází k rozpadu Karantánie. Vznikají nové státy, něco jako markrabství
(Podrávské markrabství – okolí Ptuje, Kraňské markrabství, Istrijské markrabství). V čele těchto celků jsou
hrabata či markrabata podřízená vyšší autoritě (císař apod.). V 11.–12. stol. se formují základní slovinské
jednotky vzniklé spojením menších územních celků: Kraňsko, Korutany a Štýrsko, které zůstávají stabilizované
až do r. 1918. V této době je tedy slovinské teritorium v rukou cizích šlechtických rodů, jako jsou např.
Babenberkové, kteří vládnou ve Štýrsku až do roku 1246. Na scénu vstupuje český král Přemysl Otakar II., který
vládne od roku 1253 do roku 1278, v roce 1251 získává Štýrsko a nato v roce 1270 připojuje ke svému panství i
Korutany a Kraňsko. Zde se podruhé potkávají Češi a Slovinci v rámci jednoho státního útvaru (prvním byla
Sámova Franská říše).
O slovinské území jeví značný zájem i právě expandující rod Habsburků. V roce 1278 přemyslovské državy
v alpských zemích získává Rudolf Habsburský. Habsburkové se stávají rozhodující panovnickou dynastií a
postupně povyšují slovinské země na vévodství a začleňují je do starorakouského prostředí. O podobný proces
jako Habsburkové se pokoušejí v první polovině 14. stol. i hrabata Celjská (šlechtický titul jim udělil Karel IV.).
V roce 1333 získávají Celje, které se stává jejich rezidencí. V průběhu 14. - 15. stol. je tento rod na vzestupu,
získává různá léna v Kraňsku, Korutanech, Přímoří, což vážně narušuje soudržnost Habsburků. V roce 1341 se
hrabata z Celje stávají nejmocnějším rodem ve slovinských zemích. Roku 1355 Habsburkové pod svou vládu
znovu připojují Korutany a část Kraňska. Celjská hrabata mají spojence v rodu Lucemburků (Herman II. Celjský
zachránil život Zikmunda Lucemburského v bitvě u Niko pole). Se smrtí Zikmunda v roce 1437 Celjská hrabata
tuto podporu ztrácí. Ulrik II. Celjský se účastní expanze do Uher, vstupuje do zápasu o uherský trůn, dostává se
do sporu s Janem Ungadym, což Ulrika II. stojí život. Roku 1456 tak Celjská hrabata vymírají po meči a jejich
državy ve slovinských zemích získávají Habsburkové. Smrtí posledního z Celjských hrabat se ze slovinského
prostoru ztrácí zastoupení domácí šlechty a tím i zásadní možnost ovlivnění politické situace ve prospěch
slovinského etnika, které tvoří převážně poddaní a částečně nižší šlechta bez většího politického vlivu. Opakuje
se stejná situace jako v 9. století (ztráta privilegované vrstvy). O významu Celjských hrabat z hlediska slovinské
historie svědčí i současný státní znak Republiky Slovinsko, na kterém je, mimo jiné, i symbol Celjských hrabat –
tři hvězdičky.
Podíváme-li se na hlavní středověké slovinské země Kraňsko, Štýrsko (jižní část) a Korutany (jižní část) z
hlediska etnického osídlení, jednoznačnou převahu zde má etnikum slovinské, tvořené, jak již bylo výše zmíněno,
poddanými a v menší míře nižší šlechtou. Tento stav trvá až do 18. století, do vytvoření měšťanstva.
Vrstva poddaných je, stejně jako v českých zemích, nesvobodná, má povinnost roboty (tlaka). Panství je
organizováno na stejném principu, jaký známe z českých zemí té doby. V čele stojí hejtman (oskrbnik) a
příslušný aparát: písař (grajski pisar) a úřednictvo (valpet). Vesnickou samosprávu zastupuje rychtář (župan).
Soudní pravomoc si udržuje vrchnost, až na výjimku práva hrdelního, které je vyhrazeno panovníkovi. Ve 13.
století dochází k oživení městského života. V té době je založena většina nových slovinských měst, která vznikají
převážně na obchodní cestě Vídeň – Terst – Benátky (2). Struktura obyvatelstva ve městech je národnostně
pestrá. Obchodníci jsou Němci nebo Italové (v Přímoří). Řemeslnictvo a nižší vrstvy tvoří Němci a Slovinci. Ve
finanční sféře dominují Židé. Úřední jazykem je němčina. V čele města stojí rychtář – městský soudce (mestni
sodnik), zpočátku jmenován pánem, později volen měšťany. V přímořských městech rozhoduje právo italské.
Během 12.–15. stol. dochází k odcizení velkého území, slovinské teritorium se zmenšuje, což má neblahý dopad
na kulturu. Kulturní centra, jako je Gosposvetsko polje, zůstávají za hranicemi a území, která zůstávají slovinská
se ocitají bez center kulturního života. Na nižší úrovni úlohu střediska kultury pak přebírají kláštery (působí zde
11 řádů, celkem cca 35 klášterů), kde dochází ke slovenizaci jejich obyvatel, jež se stávají nositeli domácí kultury
a vzdělávání. Zde také vznikají písemné památky z tohoto období, psané latinsky. Ve 2. pol. 14. stol. a v 15.
století se začíná v klášterních rukopisech uplatňovat i slovinština. Slovinské texty například nalezneme ve
Styčenském rukopise (Stični rokopis), jehož autorem je pravděpodobně Čech (katolík), který se sem uchýlil
z husitských Čech. Jinak se slovinština prosazuje hlavně v běžném hovoru. Německý jazyk však stále zůstává
jazykem vyšších vrstev, v psaném projevu vytlačuje latinu (s výjimkou italských území). Od 14. stol. vznikají
populární, německy psané kroniky, jako jsou Štýrská rýmovaná kronika Jakoba Unresta, nebo anonymní Celjská
kronika (oslava Celjských hrabat).
Rokem 1500 ve slovinských zemích končí kolonizace, plánované stěhování, větších skupin obyvatelstva na dosud
neosídlená území. V této době je vytvořena slovinská etnická hranice, která se do dnešního dne téměř nezměnila.
Na území cca 24 000 km² v 15. a 16. století žijí vedle cizorodého německého obyvatelstva a šlechty převážně
Slovinci, maximální počet obyvatel dosahoval půl miliónu.
V 15. a 16. stol. se ve slovinských zemích rozvíjí raný kapitalismus. Kapitalistická výroba se nejvíce uplatnila
v železářství a těžbě rud. Nejbohatší obchodníci se stávají majiteli železných hutí (3). Některé společnosti,
především ty, které pracovaly pro vojenské potřeby (slévárna děl v Celje, sklárna v Lublani) se rozvinuly
v manufakturní výrobu. Investory byli převážně cizinci z jižního Německa (s výjimkou Klagenfurtu a Terstu).
Jejich vliv významně narůstá po vyhnání Židů z vnitřních rakouských zemí. V důsledku strachu před zvyšujícím
se vlivem cizí konkurence domácí měšťanstvo (jde obzvláště o řemeslníky s menším kapitálem) zakládá cechy a
tím utvrzuje feudální smýšlení. Protože zemědělci byli soběstační, většinu zákazníků řemeslníků tvoří měšťané a
panstvo. Cechy tak začínají omezovat počet mistrů a požadují delší výuční dobu. Jednotlivá města mezi sebou
bojují za svá obchodní práva (např. válka o víno mezi Mariborem a Ptujem). Hospodářský rozvoj má velký vliv
také na život na venkově. Zemský pán potřebuje více peněz, aby udržel svou životní úroveň, neboť mu konkurují
bohatší měšťané (nižšího stavu). Proto správce požaduje od svých poddaných peněžní daň. Z toho důvodu jsou
poddaní přinuceni začít prodávat své produkty v nejbližším městě, nebo i dále. V prvním případě se stávají
konkurencí pro měšťany, kteří volají po omezení obchodování se zemědělskými produkty, v druhém případě se
pak poddaní čím dál tím více vymaňují z vlivu zemského pána. Spor měst a venkova o omezení obchodu se
zemědělskými produkty končí smlouvou mezi šlechtou a městy (Kraňsko 1492). Podle této smlouvy dochází
k jistým omezením zemědělského řemesla a obchodu v okolí měst a tržišť, jinak je ale zemědělský obchod
obchodem svobodným. Někteří poddaní opouští zemědělství a odchází za prací do hutních společností nebo se
věnují domácímu řemeslu. Postavení poddaných se dále zhoršuje vlivem vpádů Turků (4), které jsou důvodem
dalšího zvyšování daní. Kromě finančních povinností má poddaný povinnost zúčastnit se výstavby městských
opevnění a navíc si zajistit svou obranu výstavbou táborů. Všechny tyto výše uvedené vnitřní i vnější důvody
zhoršení postavení poddaných vedly k selským povstáním. Poddaní požadují návrat „starého práva“ a
rovnoprávné zapojení do hospodářského života - řemesla a obchodu. Nejvýznamnější selská povstání ve
slovinských zemích byla: 1. korutanské povstání roku 1478, namířeno proti zvyšování daní, povstalci byli
poraženi Turky. 2. slovinské povstání (Kraňsko, Štýrsko, Korutany) roku 1515, toto povstání nebylo jednotně
organizováno, což se stalo i příčinnou jeho neúspěchu. 3. chorvatsko-slovinské selské povstání (Štýrsko, Kraňsko
a Korutany), za vlády Maxmiliána II., roku 1573, kromě sociálních požadavků se objevují i požadavky politické,
povstání bylo potlačeno šlechtou. Společenské problémy tehdejší doby se projevují i ve sporech mezi katolíky a
protestanty. Na nesoulad církevní organizace poukazuje nejenom obyčejný lid ale i sama šlechta. Ze západu,
převážně z německých zemí, začínají pronikat myšlenky reformace. První reformační myšlenky pronikly ke
Slovincům prostřednictvím husitských exulantů a hlaholských překladů husitských traktátů. Vlastní reformace
souvisí však až s Lutherovým učením. První ohnisko tohoto protikatolického hnutí na slovinském území
představuje biskup Bonoma v Terstu (1523). Hlavními nositeli církevní reformy byli vedle zapálených
duchovních především studenti (mezi r. 1517 a 1600 dvě třetiny studentů studovaly na německých univerzitách)
a přistěhovalci (horníci, vojáci, obchodníci). Rozeznáváme dva směry slovinské reformace: 1. šlechtickoměšťanský
směr (hlavní představitel Primož Trubar) a 2. selsko-plebejský směr, který kromě církevní reformy
požaduje také reformu společenského uspořádání. Pro dějiny Slovinska má období reformace velký význam ve
třech oblastech: jazyka, literatury a národní otázky. V 2. pol. 16. stol. je vydáno na padesát slovinských knih.
Slovinský jazyk se prosazuje jako jazyk bohoslužby, a v neposlední řadě se do tohoto období datují počátky
spisovné slovinštiny.(5) Pro kulturní vývoj slovinského národa nelze opominout velký význam Trubarova
rozhodnutí pro užívání latinky a samostatný slovinský jazyk, osamostatnění se od chorvatštiny. Primož Trubar
jako první požaduje, aby se ve školách vyučovala slovinština a slovinský katechismus.
Současně s vrcholením protestantismu nastupuje období katolické protireformace. Ústřední postavou je nový
císař Ferdinand II. Hlavní oporou mu je jezuitský řád (1586 Univerzita ve Štýrském Hradci) a vedení matričních
knih, které zaručovaly lepší přehled o věřících. V čele rekatolizace ve Slovinsku stáli biskupové Martin Brenner a
Tomaž Hren. Myšlenky protestantismu jsou úspěšně vymýceny nejprve ve městech. Do roku 1628 se ke katolické
církvi vrací i většina šlechtického stavu. Ostatní jsou přinuceni k emigraci.
Dalším význačným obdobím pro dějiny slovinských zemí je období vlády Marie Terezie (od r. 1740) a posléze
Josefa II. (1780–1790), známé jako období reforem (reforma státní správy, daňového systému, vojska, patent o
náboženské toleranci a zrušení nevolnictví). Reorganizace školství má na jedné straně napravit nevzdělanost a být
alternativou církve, na straně druhé má napomoci absolutismu – nasměrovat všechny poddané na stejné myšlení.
Na nejnižší úrovni školství, v tzv. triviálních školách se uplatňuje slovinština jako vyučovací jazyk. Ve městech
jsou hlavní školy, kde se vyučuje německy. Na gymnáziích, která jsou do této doby výhradně v rukou církve
(jezuitský a františkánský řád) se objevují řadoví učitelé a kromě latiny je zaváděna němčina. Josef II. potlačuje
moc církve a r. 1781 vyhlašuje toleranční patent (platí pouze pro vybrané církve: katolická, pravoslavná,
aušpurská, helvétská). Omezuje pravomoce šlechtických stavů a do státního aparátu se dostává větší počet
představitelů nižší šlechty a měšťanstva. V neposlední řadě spojuje jednotlivé územní celky do větších územních
jednotek. Tyto reformy umožnily pronikání osvícenských myšlenek, jejichž nositeli jsou zpočátku převážně
příslušníci nižšího duchovenstva. Na rozdíl od svých předchůdců nevěnují pozornost jen náboženské literatuře,
ale i literatuře určené pro potřeby širokých vrstev (6). Přese všechny reformy převládá v Rakousku stále ještě
feudalismus. Rakousko je na cestě k modernímu měšťanskému státu.
Koncem 18. stol. v Evropě sílí strach před liberálními myšlenkami francouzské revoluce. V roce 1790 nastupuje
na trůn Leopold II. a tím končí období reforem. V roce 1792 ho v čele monarchie střídá František I., který zavádí
tvrdý policejní aparát. Je zřízena cenzura a opět se posiluje moc státního aparátu. Ve Slovinsku sílí strach a odpor
proti německému vlivu (germanizaci). Představitelé národního hnutí se rekrutují z řad řídké inteligence a
měšťanů. Obrozenci omezují svou činnost hlavně na pozdvihnutí domácího jazyka a literatury.
Období mezi rokem 1809 a rokem 1813 se nazývá obdobím Napoleonových Ilyrských provincií. Ač mají
krátkého trvání, jde o jeden z mezníků slovinské historie. Napoleon přináší myšlenky nového společenského
uspořádání (heslo: volnost, rovnost, bratrství) a zavádí je i na obsazeném území Habsburské monarchie.
Slovinština se stává povinným školním jazykem. Pozdější národní a politický program Slovinců vyrůstá právě na
základě zkušeností z Ilyrských provincií (Slovinsko je jedním z mála států, kde je mimo Francii Napoleon
oslavován – socha Napoleona v Lublani).
V roce 1813 Rakousko obsazuje Ilyrské provincie a přebírá vládu. V letech 1814–1815 probíhá Vídeňský
kongres, který navrací staré feudály na trůn. V Rakousku je vybudována hustá policejní síť, brojí se proti
jakýmkoli náznakům národních kvasů, liberálních myšlenek, hlavní postavou tohoto období je kníže Metternich.
Hlavní oporou absolutismu je šlechta, vojsko a církev. Rakousko zavádí politiku nedůvěry a nenávisti mezi
jednotlivými národy monarchie. Je vyvíjen tlak na povinné vzdělávání obyvatelstva z důvodu rozvoje průmyslu a
státu, avšak na druhé straně je potřeba udržet lid v poslušné nevědomosti. Opět se zavádí triviální systém škol.
Časopisy a noviny vychází pouze v němčině. Pokusy o slovinské noviny ztroskotaly na cenzuře. Vyhlášky jsou
psány slovinsky ale oficiálním jazykem je němčina a italština.
V 30. létech 19. stol. se (z důvodu obrany proti sílící germanizaci) šíří myšlenky charvátského ilyrizmu, jehož
základem je Kollárova teorie čtyř slovanských národů (ruský, polský, český a ilyrský = jihoslovanský). Toto hnutí
postupně nabývá podoby politického hnutí. Ústřední myšlenkou je spojení Slovanů v rámci monarchie a společné
prosazování politických požadavků. Pro Slovince by to znamenalo vzdát se slovinského jazyka, což u části
slovinské inteligence naráží na velký odpor. Sílící národní hnutí jednotlivých národů Habsburské monarchie
vrcholí revolučním rokem 1848. Revoluční bouře se nevyhýbají ani slovinskému území. V Lublani se konají
manifestace, kde dochází k ničení budov rakouské správy. Slovinci se deklarují jako jeden národ a volají po
stejných právech v rámci monarchie jako mají Němci. Požadují vytvoření Slovinského království v rámci
Rakouska-Uherska a na území s převahou slovinského obyvatelstva má být úředním jazykem slovinština. Matija
Majar Zilský dokonce zveřejňuje mapu Slovinského království na základě etnických hranic. Z tohoto ideového
programu, nazývaného „Slovenija“ se nakonec nic nerealizuje, ale tyto myšlenky jsou velice nosné a do jisté
míry se realizují po první světové válce v rámci Jugoslávie.
V době Bachova absolutismu se 60. letech formuje slovinský politický život, proti sobě stojí konzervativní
staroslovinci (představitel Bleiweis) a liberální mladoslovinci (představitel Levstik). Po překonání rozporů se
v roce 1867 sdružují pod společným politickým programem, který slaví ve volbách do zemského sněmu velký
úspěch. Dále vzniká řada různých kulturních organizací, sportovních spolků (Slovenska matica, Južni Sokol – po
vzoru českého Sokola), rozvíjí se čítárenské hnutí (základna slovinské inteligence).
I přes větší politickou svobodu, obzvláště po nastolení dualismu, stále pokračuje hospodářský a národnostní útlak
neněmeckých národů v rámci monarchie. Do popředí se znovu dostávají myšlenky ilyrismu, ale i austroslavismu
(7) a panslavismu (8).
Na přelomu 19. a 20. stol. se vytváří dva tábory (Trojspolek – Německo-Rakousko a Itálie a státy Dohody Anglie,
Francie a Rusko). Ve Slovinsku té doby se tvoří slovinský finanční kapitál, kapitalismus proniká na venkov, to je
spojeno s růstem proletariátu a počátkem nového třídního boje. Vládnoucí německá vrstva nejenže Slovincům
nedává právo na užívání slovinského jazyka ve školách a na úřadech, ale snaží se o odnárodňování slovinského
území (9). Na obranu Slovinci zakládají Společnost Cyrila a Metoděje. V čele politického života stojí klerikální
strana, v roce 1905 přejmenována na Slovinskou stranu lidovou, pod vedením extrémisty, advokáta Ivana
Šusterčiče. Dělnickou třídu zastupuje Jihoslovanská sociálně-demokratická strana (založena r. 1896). Mladí
reprezentanti obou slovinských buržoazních stran (klerikální a liberální) se pokoušejí o oživení zkostnatělé
politiky. U klerikálů jde o začleňování myšlenek křesťanského socialismu, v rámci liberálů pak o myšlenky
obrozenectví.
Ještě před vypuknutím 1. světové války se vídeňský dvůr snaží zachránit národnostně rozdrobené RakouskoUhersko
návrhem trializmu, což je svaz tří zemí – Rakouska, Uherska a státu rakouských Jihoslovanů. Za 1.
světové války Slovinci bojují, stejně jako Češi, v armádě Rakouska-Uherska. Slovinci jsou v těžké situaci.
Nejenže si válku nepřejí, ale ani z ní nemohou nic získat. Naopak v případě vítězství Trojspolku hrozí rozdrobení
slovinského území. Nejvíce Slovinců bojovalo ve 3. divizi se sídlem ve Štýrském Hradci (Grazu). Zpočátku
slovinské pluky bojují na ruské frontě a na jaře 1915 jsou přesunuty na Sočskou frontu, o které se mluví, jako o
jedné z nejkrutějších front této války (poziční válka vysoko v horách – dnes je této frontě věnováno muzeum
v Kobaridu, kde je jedna místnost věnována českým vojákům). Z těchto pluků byla sestavena nová slovinská
armáda, která bojovala s Rakušany o severní hranici Slovinska. V roce 1920 byly pluky začleněny do armády
Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. V říjnu 1918 byla vyhlášena nezávislost Slovinska na území bývalé
rakouské monarchie a v prosinci vzniká Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, v čele se srbskou dynastií
Karadjordjevičů. Ve dvacátých letech se projevuje značná politická nestabilita, způsobená rozdílným politickým
a hospodářským vývojem jednotlivých států. Propukají spory mezi Srby a Chorvaty. Slovinsko stojí v podstatě po
celé meziválečné období stranou. V roce 1929 slovinský katolický politik Anton Korošec vytváří dočasnou vládu
(radikálové, demokraté a klerikálové) – snaha o vytvoření trojfederace. Král Alexandr rozpouští parlament a
nastoluje osobní diktaturu. Název státu se mění na Království Jugoslávie.V roce 1934 Alexandr umírá následkem
atentátu ve Francii a za jeho nedospělého syna Petra II. pak vládnou regenti.
Dne 6. 4. 1941 začíná bez vypovězení války, náletem na Bělehrad a některá další města, německý útok na
Jugoslávii. Slovinsko se ocitá pod trojí okupací: Německa, Itálie a Maďarska. Okamžitě se formuje
osvobozenecká fronta do jejíhož vedení se dostává komunistická strana, která vyzývá k celonárodnímu povstání.
V roce 1943 – Dolomitské prohlášení – osvobozenecká fronta uznává vedoucí úlohu komunistické strany.
Vrchním velitelem národního osvobození je Josip Broz Tito, pozdější prezident poválečné Jugoslávie. Ve
Slovinsku probíhají boje až do 15. 5. 1945 (Korutany a Štýrsko). Listopadové volby komunistická strana
zmanipuluje tak, aby získala v parlamentě rozhodující většinu a 29. 11. 1945 tak parlament ruší monarchii a
vyhlašuje Federální a lidovou republiku. Ta důsledně kopíruje sovětský model (znárodňování půdy nad 20 ha
apod.). V roce 1948 se Tito dostává do sporu se Stalinem. V Jugoslávii probíhají čistky nespolehlivých kádrů,
jsou zřízeny koncentrační tábory pro politické vězně (ostrov Goli otok). Po rozchodu se Sovětským svazem
(1953) nastává liberálnější vývoj, který trvá až do počátku 70. let. Jugoslávie v té době stojí zcela mimo dva
ústřední politické tábory západu a východu. Ke konci 60. let dochází ke krizi uvnitř komunistické strany, řada lidí
je odstraněna za své liberální a podnikatelské smýšlení. Nastává proces stabilizace. Dne 4. května 1980 umírá
v Lublani prezident Josip Broz Tito. Po celé období společného soužití jižních Slovanů v rámci Jugoslávie stojí
Slovinsko poněkud stranou hlavního politického života, který se odehrává v Bělehradě. Tata malá země je navíc
z ekonomického hlediska největším přispívatelem do společné jugoslávské pokladny. V 80. letech se pak soužití
ve společném státě stává čím dál tím méně uspokojivým a onou poslední pomyslnou kapkou je vojenský soud se
třemi novináři (Janez Janša aj.) z časopisu Mladina, který vede k nespokojenosti a volání po nezávislosti
Slovinska. V r. 1990 se slovinská delegace naposledy zúčastňuje sjezdu Svazu komunistů Jugoslávie, deklaruje
svrchovanost Slovinska ještě v rámci Jugoslávie, ale s vlastní zahraniční politikou a obranou. V prosinci téhož
roku je vyhlášeno referendum, kde se 88 % Slovinců vyslovuje pro nezávislost své země. Dne 25. 6. 1991 je
oficiálně vyhlášena nezávislost Slovinska, v důsledku čehož dochází ke střetu mezi jugoslávskou armádou a
slovinskou domobranou. Po deseti dnech bojů je podepsána Brionská dohoda a jugoslávská armáda se ze
slovinského území stahuje. V prosinci 1991 je nový stát uznán jako první Německem, na počátku r. 1992 pak
dalšími státy. Republika Slovinsko (úřední název) se postupně stává členem důležitých evropských a světových
společenství a na jaře 2003 si občané Slovinska v referendu odhlasovali přidružení své země do NATO a EU.
(1) – svobodný sedlák, mezistupeň mezi rolníkem a nižší šlechtou, vykonával vojenskou službu, ale žil ve vesnici společně
s ostatními, měl větší práva (volba knížete)
(2) – Villach (slov. Beljak) a Klagenfurt (slov. Celovec), Jesenice v Korutanech – horní města, těžba a zpracování užitkových kovů,
Kranj, Ljubljana v Kraňsku, Celje – Maribor (Štýrsko) leží na severovýchodní cestě, obchod podél Jadranu (Přímoří) zabezpečují
města Terst, Koper, Piran
(3) Železná ruda se těžila v okolí Jelovice a Jesenic, olovo a rtuť pak v Korutanech a v Idriji.
(4) První vpád Turků do slovinských zemí byl podle zpráv J. V. Valvasora 9. 10. 1408, další pak roku 1411, 1415 a 1425 (dvakrát).
(5) Nejvýznamnější autoři a díla tohoto období jsou: Primož Trubar - Katechismus a abeceda (1550/1551), Adam Bohorič: Slovinská
gramatika (1584), Jurij Dalmatin: překlad bible do slovinštiny (1584), Hieronim Megiser: čtyřjazyčný německo-latinskoslovinsko-italský
slovník.
(6) Nejvýznamnější představitelé tohoto období jsou: Marko Pohlin – autor učebnic, mluvnice, prvních slovinských almanachů,
baron Sigmund (slov. Žiga) Zois – žák francouzských encyklopedistů, mecenáš slovinského kulturního a vědeckého života (po
něm pojmenován minerál zoisit). Anton Tomaž Linhart – zakladatel novodobého dramatu a překladatel, Anton Vodnik – básník,
Jernej Kopitar – lingvista evropského formátu.
(7) Palackého myšlenka sdružení slovanských národů v rámci monarchie, Slovanů je více než Němců – snadnější prosazení
národních a politických požadavků.
(8) Sdružení všech slovanských národů, obrácení se na pomoc k Rusku jako slovanské velmoci.
(9) V Korutanech je to společnost Südmark, v Kraňsku společnost Schulverein, v Přímoří italské Lega nazionale a Dante Alighieri.
2a Stopy slovinsko-českých vzájemných vztahů v Lublani č. 5 světoznámý architekt Jože Plečnik
Kulturní vztahy mezi slovinským a českým národem se datují od dávných dob a mají bohatou tradici.1
Je
pochopitelné, že se nejhojněji projevovaly v hlavních městech obou národů, v Lublani a v Praze. Za svého
tříletého působení na lublaňské filozofické fakultě a i později při třech delších pobytech zde jsem vyhledával
v Lublani místa, která mi tyto styky připomínala. – Chtěl bych s nimi seznámit všechny své krajany, kteří navštíví
toto překrásné město, bílou Lublaň.
Své pátrání začneme na nejhezčím městském prostoru zvaném Prešernov trg (Prešernovo náměstí). Ústí do
něho sedm ulic, a je tedy jakýmsi centrem Lublaně. Název nese po největším slovinském básníku France
Prešernovi. Blízko výrazné červené stavby františkánského kostela obráceného průčelím do náměstí stojí
Prešernův památník. France Prešeren žil v letech 1800–1849 v době literárního romantismu. Pro nás je důležité,
že tento velký Slovinec udržoval styky s českými literárními tvůrci, zejména s F. L. Čelakovským. Čelakovský
přeložil několik Prešernových básní a informoval o jeho činnosti českou veřejnost v časopise České museum.
Odtud zřejmě pramenila vědomost o Prešernovi u našeho básníka K. H. Máchy. Roku 1834 podnikl Mácha
s přítelem A. Strobachem cestu do Benátek. Návrat zvolili přes Lublaň. Zde vyhledali Prešerna a své setkání
společně velmi bouřlivě v hostinci oslavili. Podrobnou zprávu o tom zaznamenal Mácha ve svém Deníku.
Hostinec Pri Frgolinu, kde k oslavě setkání došlo, dnes v Lublani nenajdeme. Byl už před mnoha lety zbořen.
France Prešeren měl vztah i k našemu území. V roce 1828 pobýval o prázdninách na zámku hrabat Dubských
v Lysicích u Boskovic. S mladým hrabětem se poznal na studiu práv ve Vídni. Pobyt v Lysicích poskytl
Prešernovi látku k povídce Judovsko dekle (Židovské děvče). Aještě jednu událost si u Prešernova pomníku
připomeneme. Při jeho odhalení v roce 1906 byla přítomna i česká delegace zastoupená spisovatelkou Gabrielou
Preissovou a básníkem Jaroslavem Vrchlickým.
Dolní stranu Prešernova náměstí uzavírá břeh řeky Lublanice (slov. Ljubljanica). Most přes ni ji spojuje se
starým městem rozkládajícím se pod lublaňským hradem. Most je to neobvyklý, tvoří jej mosty tři. Je to tedy
trojmostí (Tromostovje). Z každé strany střední části určené pro dopravu jsou užší mosty pro pěší. Autorem
úpravy mostu byl největší z lublaňských a jeden z nejvýznamnějších světových architektů 20. století - Josip
Plečnik (1872–1957). Vytvořil ucelenou koncepci úpravy města Lublaně a postavil řadu reprezentativních budov.
Snad nejvýznamnější z nich je budova Univerzitní a zemské knihovny. Architekt J. Plečnik se však výrazně
uplatnil i u nás v Praze. Prezidentem T. G. Masarykem byl pověřen úpravou Pražského hradu a na Vinohradech
vytvořil monumentální chrám Srdce Ježíšova. Tak je J. Plečnik architektem Lublaně i Prahy.
Na vzhledu Lublaně se před J. Plečnikem podílelo několik českých architektů. Bylo to v 90. letech 19. století,
potom, kdy Lublaň postihlo velké zemětřesení, které poničilo celé části města. O jeho novou tvář se právě
postarali čeští architekti vyzvaní k tomu starostou města Hribarem. Architekt J. Hudec je autorem návrhu
reprezentačního bývalého vládního sídla Zemského dvora, dnes je to Univerzita (slov. Univerza), sídlo vysokých
škol. Novorenesanční budovu Zemského divadla, dnes Opery, navrhli architekti Hrubý a Hrázský. Uveďme ještě,
že oponu tohoto divadla namaloval český malíř Adolf Liebscher. Rozsáhlou budovu Technické střední školy na
Aškercově třídě projektoval architekt Dvořák. Národní dům, dnešní Národní galerie, byl postaven podle vzoru
Národního domu v Praze na Vinohradech. Nejmalebnější z lublaňských mostů Zmajski most (Dračí most) je
dílem českého architekta J. Melana. Most zdobí čtyři mohutní bronzoví draci na podstavcích po obou stranách
mostu na obou březích.
Ve starších obdobích se ve výstavbě Lublaně Češi neuplatnili. Barokní paláce a kostely starého města jsou
většinou dílem italských architektů. Italové se uplatnili i při vnitřní výzdobě kostelů a jako autoři soch. Nejvíce
těchto děl pochází od Franceska Robba. Návštěvníci jistě nepřehlédnou jeho sousoší tří kraňských řek, Sávy,
Krky a Lublanice, na Starém náměstí. Nás zaujme to, že tento italský sochař vytvořil v Lublani sochu českého
světce Jana Nepomuckého. Stála na břehu Lublanice v místě dnešního Svatojakubského mostu. Při úpravě
komunikace byla přenesena do výklenku ve zdi Floriánského kostela, nedaleko od místa, kde stála původně.
Socha je významným dílem a pozoruhodné je i to, že Robb zpodobil na podstavci sochy reliéf znázorňující scénu
svržení světce s Karlova mostu do Vltavy.
Přejděme nyní z Prešernova náměstí na jiné pro nás pamětihodné místo. Je jím nejrozsáhlejší lublaňské
náměstí Kongresové (Kongresni trg). Nazývá se tak na paměť vídeňského kongresu Svaté aliance. Na dolním
konci tohoto náměstí při ústí Vegovy ulice stojí zmíněná hlavní budova vysokých škol Univerza. V parkové
úpravě před ní jsou na kamenných sloupcích umístěny busty slavných slovinských vědců. U mnohých z nich
bychom mohli doložit jejich styky s českou vědou a jejími představiteli. Jednoho z nich však musíme zvlášť
vyzvednout. Je jím Mihajlo Roztohar. Prožil u nás větší část svého života a svého vědeckého působení. Je
zakladatelem psychologie u nás na Karlově univerzitě před 1. světovou válkou. Působil tu jako vysokoškolský
učitel a vytvořil první psychologickou laboratoř. V r. 1924 přešel na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity
v Brně jako její první profesor psychologie. Vychoval několik vědeckých psychologů a zejména řadu
středoškolských profesorů. Měl jsem štěstí, že i já jsem byl jeho žákem.
Na čele dolní části tohoto náměstí pod hradem se nalézá budova Slovinské filharmonie (Academia
philharmonicorum) z r. 1701. U ní si připomeneme, že právě v hudebním životě města hráli Češi význačnou
úlohu. Při založení Hudební matice slovinské byli čeští skladatelé Maškovi, otec Kašpar a jeho syn Kamilo.
S velkými úspěchy filharmonie před 1. světovou válkou je spjato jméno jejího dirigenta a ředitele Čecha Václava
Talicha. Mezi členy orchestru se vystřídaly desítky českých hudebníků.
Na Gosposké ulici (Pánské ulici) vedle Filharmonie stojí budova Hudební akademie. V parkové úpravě před
ní jsou na sloupech, podobně jako před Univerzou, busty slavných slovinských hudebních skladatelů od
nejstarších dob. Na prvním z nich je Jacobus Gallus (latinské jméno Slovince Primože Petelina). Tento význačný
hudební skladatel prožil větší část života v Čechách, zejména v Praze, kde r. 1591 zemřel. Složil řadu hudebních
skladeb především církevních, mší, motetů a madrigalů. V řadě skladatelů po právu zaujímá místo Anton
Foerster, příbuzný skladatele J. B. Foerstera, Čech, který prožil život v Lublani, skladatel mnoha děl, z nichž
nejslavnější je první slovinská opera Gorenjski slavček (Kraňský slavíček).
Budovu Filharmonie v r. 1768 rozšířili přístavbou o Stavovské divadlo. Bylo do výstavby již zmíněného
Zemského divadla (Opery) a pak divadla Drama jediným lublaňským divadlem. Divadelní život v Lublani byl
vedle hudby nejsilněji spjat s českým. V repertoáru se hrály od počátku české hry obrozenských autorů J. N.
Štěpánka, V. K. Klicpery, J. K. Tyla a dalších. V moderní době byly uváděny hry F. Langra, K. Hilberta, K.
Čapka. Ty se již hrály v nových divadelních budovách. V divadle vystupovalo mnoho významných českých
herců. Hostovali tu např. Václav Vydra, Eduard Kohout, Leopolda Dostálová aj. Mnoho Čechů působilo
v divadle trvale, někteří zde dokonce svou divadelní kariéru začínali. Z nejznámějších to byli Rudolf Deyl starší a
Růžena Nasková. Uvádí se, že tu v prvních dvou desetiletích minulého století bylo angažováno kolem 40 českých
herců. Počet jistě značný. 2
Poslední místo, které si v Lublani připomeneme, je místo, kde jsou pohřbeny slavné slovinské osobnosti,
jakýsi slovinský Slavín, Navje. Toto slovo je slovinská podoba názvu náva a znamená v slovanském náboženství
nebe, záhrobí. Dnes je tento hřbitov upraven jako park. Část náhrobků nebo jen epitafů je včleněna do ambitu,
podlouhlé zdi s krytým sloupovím. Část náhrobků je rozmístěna porůznu volně před ambitem. Na jednom
z těchto pomníčků je epitaf se jménem Anton Tomaž Linhart (1756-1795). Jen poučený český návštěvník těchto
míst ví, že jde o pomník muže spjatého, byť poněkud vzdáleněji, s českým, přesněji s moravským prostředím. Byl
synem živnostníka – punčocháře ze slovinského městečka Radovlice (Radovljica) ležícího nedaleko jezera Bledu.
Jeho otec Václav Linhart přišel do Slovinska z rodných Ivančic. Syn Tomáš studoval ve Vídni a pak se stal
v Lublani členem vlasteneckého kroužku barona Sigmunda (zvaného Žiga) Zoisse. Je zakladatelem novodobého
slovinského dramatu jako autor veseloher Županova Micka a Matiček se žení upravených z cizích předloh. Je též
autorem německy psané práce Pokus dějin Kraňska a ostatních jižních Slovanů, kterou založil slovinskou
historiografii.
Před sloupovím Navje je loučka ohraničená třemi stejnými jehlancovitými památníky. Prostřední z nich je
pomníkem Josefa Ressla, vynálezce lodního šroubu, jak je na jeho desce česky napsáno. Náš rodák z Chrudimě
prožil ve Slovinsku celý svůj plodný život. Byl zde zaměstnán jako správce lesů a toto jeho působení oceňují i
pomníky a nápisy na příslušných místech. V Lublani zemřel, a je tu tedy pohřben. Resslovi je věnován i
pomníček před budovou techniky na Aškercově třídě a je po něm nazvána jedna z tříd: Resseljeva cesta.
Zmínili jsme se o názvu ulice Resslovy, uveďme, že po významných Češích jsou nazvány ještě další ulice.
V Lublani najdeme Masarykovu třídu, ulici Komenského, ulici Dvořákovu a Pražákovu. Poslední je nazvána po
moravském politikovi Aloisu Pražákovi, za Rakouska poslanci říšského sněmu a ministru.
Dokumenty vzájemných vztahů slovinsko-českých, stop, které v Lublani jejich nositelé viditelně i duchovně
zanechali, přispívají jistě k dotvoření genia loci tohoto města. Proto je Lublaň Čechům blízká, vůbec se tu necítí
jako v cizině. Nám občanům města Brna přispívá k tomu i shodná základní vizuální podoba města pod hradem:
v Lublani pod hradem lublaňským, v Brně pod Špilberkem.
2b Významní rodáci
Na území dnešního Slovinska žilo a pracovalo v minulosti mnoho Čechů, Moravanů a Slezanů. Před 1.
světovou válkou jsme spolu se Slovinci patřili do společného státu a lidé ve státní službě byli umísťováni po
celém území monarchie. Často se takto po studiích usazovali v novém prostředí, zakládali rodiny a pracovali po
celý život. Někteří sebe a svou rodnou zemi v nové vlasti i po světě proslavili svým kulturním, technickým,
vědeckým a výzkumným talentem a výsledky. Většinou žili ve skromných poměrech a navíc často své dílo
financovali ze svého. Ajak to často v životě bývá - ne všichni se dožili patřičného ocenění, ne o všech se ví
v rodné zemi. Někdy také bývají více ceněni odbornou nežli laickou veřejností a více v zahraničí nežli doma.
Mnohé z toho platí pro vynikající osobnosti 19. století, naše krajany působící na území dnešního Slovinska,
z nichž uvádíme Josefa Ressla, Wilhelma Puttika a Antona Hankeho. Také po rozpadu Rakousko-Uherska
pokračovaly naše tradičně velmi dobré vzájemné vztahy. V meziválečném období k nám přicházelo studovat a
pracovat mnoho Slovinců a po získání zkušeností a kvalifikace se vracelo zase zpět a obráceně – mnoho našich
krajanů přicházelo za podobným účelem do dnešního Slovinska. Je zajímavé vidět mnoho českých jmen a
příjmení v dnešních telefonních seznamech a neméně zajímavé je jména číst např. na náhrobcích hned při vchodu
na hlavní lublaňský hřbitov Žale. Dnes v hlavním městě i jinde po zemi žijí potomci někdejších imigrantů, kteří
se hlásí k vlasti svých předků. Mnoho našich jmen také můžeme číst u města Dutovlje na největším pohřebišti
našich padlých od bitvy na Soči. Po drastickém omezení našich styků po několik desetiletí za minulkého režimu,
v současné době opět přijíždí do Slovinska stále více našich turistů, obchodníků, politiků, školních výprav,
studentů, vysokoškolských učitelů, koncertních umělců, výtvarníků, divadelních scén, sportovních trenérů a
rozvíjí se celá škála dalších společenkých činností, zájmů a styků. Stejně je tomu i naopak a další vzájemné
česko-slovinské perspektivy se před námi otevírají v podmínkách společného členství v Evropské unii.
Josef Ressel (29. 3. 1793 – 10. 10. 1857) č. 6 vynálezce lodního šroubu Josef Ressel
je ve světě znám jako vynálezce lodního šroubu. Narodil se Chrudimi a vyrůstal v chudých poměrech.
Odmalička projevoval talent na fyziku, matematiku a technické kreslení. Absolvoval gymnázium v Linci a
Dělostřeleckou školu v Český Budějovicích. Dva roky studoval medicínu, chemii, fyziku a mechaniku ve Vídni.
Z nedostatku peněz musel studia ukončit. Na přímluvu krajana Jelínka, sluhy u habsburského dvora, mu byla
dojednána osobní návštěva u panovníka. Ressel zaujal vladaře rychlou, dobře provedenou perokresbou bitvy u
Lipska a získal stipendium na Lesnickou akademii v Mariabrunnu. Císař povolil vyplácet Resslovi ze svého
osobního fondu roční stipendium ve výši 400 zlatých. Opět z protekce získal zaměstnání lesního adjunkta v
Platerbachu v Kraňsku. Působil i na Istrii, kde se v Motovunu poprvé oženil. Jako podlesní působil Ressel v
Lublani. Většinu života ale strávil v rakouském Terstu jako lesmistr. Z praxe znal rotační pohyb semene
padajícího z javoru a přemýšlel o využití otáčivého pohybu také ve vodě. Do té doby se totiž lodě plavily jen
jako plachetnice nebo byly nově poháněny nedávno objeveným Stevensonovým parním strojem, který poháněl
kolesa po bocích parníků. Plavba byla ale pomalá. V Terstu začal Ressel pracovat na konstrukci lodního šroubu,
který vyzkoušel na vypůjčené rybářské bárce. Byl přesvědčen, že lodní šroub na přídi umožní lepší manévrování
s plavidlem a přitom nebude ohrožováno kormidlo na zádi. Vycházel z pokusů, které popsal už Archimédes.
Umístění na záď mu připadalo nepraktické především pro obtížnou koordinaci výkonu šroubu s motorem. Po
mnohých zkouškách jej ale nakonec umístil přece jen na záď lodi, mezi kýl a kormidlo. Pokus byl sice úspěšný,
roku 1827 dostal na dva roky na vynález dokonce patent, ale peníze ani zájemce na další pokusy se mu sehnat
nepodařilo. Teprve roku 1829 se dohodl s obchodníkem Ottaviem Fontanou, že zaplatí stavbu lodi, na níž se
lodní šroub vyzkouší. Dohodli se, že Ressel nechá ve vhodné strojírně v Paříži vyrobit potřebné lodní součásti,
aby se mohly na plavidlo co nejdříve namontovat. Jenomže nadšený Ressel byl při těchto jednáních příliš
důvěřivý a v obchodních záležitostech se mnoho nevyznal, takže se nechal partnery umluvit a prozradil jim celou
podstatu svého vynálezu dřív, než s nimi uzavřel smlouvu. Záhy se ve Francii a Anglii "vyrojila" celá řada
falešných "vynálezců", kteří si Resslův vynález přisvojili, vydávali ho za své vlastní nápady a spor o prvenství se
pak vlekl dlouhá desetiletí. Loď Civetta však i přes to byla dokončena. Byl to 21 m dlouhý parník o nosnosti 33
tun, vybavený dvouválcovým vahadlový parním strojem, který poháněl Resslův lodní šroub. Za přítomnosti davu
zvědavců vyplula Civetta dne 4. srpna 1829 z terstského přístavu k majáku Santa Theresa. S plavbou byli
zpočátku nadmíru spokojeni, protože byla plynulá a rychlejší než na jiných plavidlech. Bohužel měděné potrubí
letované cínem prasklo a tato malá závada byla oficiální příčinou policejního zákazu další plavby. Hlavním
důvodem zákazu ale bylo, že se to nelíbilo anglickému loďaři Morganovi, který provozoval dopravu z Terstu do
Benátek na lodi Caroline. První neúspěch odradil investory. Opakování pokusu policie zakázala a Fontana zrušil
smlouvu. Začaly soudní pře. Josef Ressel trval na dodržení smlouvy. První stání Ressel prohrál. Spor se vlekl
dlouho a mezitím Fontana zemřel. Dědic Fontany nabídl Resslovi 3 000 zlatých za ukončení sporu. Ten nabídku
přijal, poplatil dluhy a nečinně přihlížel smutnému konci šroubu, kterému se dařilo na cizí půdě i v c. a k.
námořnictvu. Roku 1835 byl Ressel přeložen z Terstu na Istrii do Motovunu jako vrchní lesmistr. Poprvé se zde
oženil a pracoval na správě státních lesů. Působil i jako odborník na vlastnosti a využití dřeva ve státním
námořním arzenálu v Benátkách. Brzy ovdověl, z prvního manželství měl tři děti, znovu se oženil a z druhého
manželství měl sedm dětí. Vyjížděl na inspekční cesty. Podnikl cestu do Terstu v souvislosti s ustanovením
nového rakouského námořního velitelství na Jaderském moři. V Terstu byl také jmenován prozatímním námořním
intendantem. V roce 1852 vyhlásila britská Admiralita, že vyplatí 20 000 liber konstruktérovi, který prokáže
největší zásluhy o vynález lodní vrtule pro pohon parníku. Podmínky i nabízená odměna Josefa Ressla zaujaly a
ihned poslal do Londýna přípis doložený ověřenými dokumenty. Téměř všechny dokumenty v důvěře, bez
podpisu o převzetí, svěřil jistému Angličanovi, který Ressela kontaktoval a odborně vytěžoval. Jak se později
ukázalo, ten zamýšlel vynález využít ve svůj prospěch. Důvěra se Resslovi vymstila. Na oficiální odpověď čekal
dlouho a marně. Mezitím se v roce 1854 pokusil svůj vynález lodního šroubu vylepšit. Navrhl upevnit šroub na
kloubovou hřídel. Loď s takto řešeným pohonem nepotřebovala kormidlo. Tuto konstrukční novinku námořní
velitelstvo také zamítlo. Odpověď z Londýna nepřicházela, proto se Ressel obrátil na arcivévodu Ferdinanda
Maxe, vrchního velitele rakouského válečného loďstva, s prosbou o pomoc při pátrání po osudu jeho žádosti.
Pátrání po Resslových dokumentech v Londýně skutečně začalo. V roce 1858 rakouský vyslanec oznámil, že
Resslovy listiny se zřejmě ztratily. Ve skutečnosti se ale neztratily. Jejich neúplné citace se objevily 4. ledna 1867
v britském měsíčníku Engineering pod titulkem Lodní šroub roku 1826. S nimi byly otištěny i výkresy nápadně
podobné pracem Resslovým. Slíbená odměna za prokázání prvenství vynálezu lodního šroubu byla rozdělena
mezi pět „vynálezců“. Všichni byli Britové, i když se svými nápady přišli až několik let poté, kdy si lodní šroub
patentoval Josef Ressel. Josef Ressel byl nejen vynálezcem lodního šroubu. Uměl německy a italsky, naučil se
francouzsky a pár anglických slov a obratů, obstojně hovořil místním jazykem (cragnolo), posléze zvládl i
srbochorvatštinu. Byl do své práce tak zabrán, že spal většinou jen tři hodiny denně. I v noci usedal ke stolu a při
svíčce počítal a pořizoval náčrty. Zdokonalil nebo nově navrhl řadu technických zařízení - například šroubový lis
na olej a víno, nové kuličkové ložisko bez mazání, parní vyluhování barviv a tříslovin či optický telegraf.
Vynálezem principu pneumatické potrubní pošty předběhl svou dobu, konstrukce tohoto typu úřední dopravy
mezi Terstem a Vídní však nebyla vládou povolena. Ressel příliš pracoval a málo dbal na své zdraví. Na služební
cestě v okolí Lublaně zemřel na tyfus. V ruce mu zůstal nedopsaný vzkaz rodině. Byl pochován prostě, bez
obřadů, na lublaňském hřbitově Navje nedaleko nádraží. O jeho hrob nyní pečuje naše velvyslanectví.
Wilhelm A. C. Puttik (6. 7. 1856 – 26. 1. 1929) č. 7 krasový výzkumník W. Puttik
narodil se v Popůvkách u Brna. Po studiu v Brně a ve Vídni nastoupil do služby u státních lesů do slovinské
Gorice k sekci horských potoků a bystřin. Po šesti letech služby v Beljaku (dnešní Villach) byl přeložen do
Lublaně ke státnímu lesnickému dozoru. Zde byl více let okresním lesnickým referentem pro Lublaň a Kočevje.
Roku 1904 byl přidělen k inspekci agrárních operací v Lublani. V této funkci vyřizoval především lesnicko
technické záležitosti, všechno do začátku první světové války. Za války byl přidělen jako lesnický znalec sočské
armádě, kde bylo jeho hlavní úlohou pečovat o zásobování vojsk dřevem, především však zabezpečovat vojsko v
Krasu pitnou vodou. Po válce byl Puttik přijat do Jugoslávské státní služby jako nadlesní kontrolor. Do penze šel
v roce 1924. Potom ještě až do smrti pracoval jako soudní znalec lesnické a zemědělské odbornosti. Pohřben je v
Lublani.
Činnost inženýra Puttika byla zaměřena především na oblast lesnictví a speleologie. Byl výtečný lesník. Velmi
významná byla jeho práce při agrární reformě, při parcelaci lesů, scelování a melioracích pozemků. Těžká
agrární krize byla až do 1. světové války. Statky upadaly a drobily se. Puttik musel brzdit úpadek lesů, což bylo
zvlášť výrazné v Krasu. Mnohokrát pomáhal lidem, když viděl jejich hmotnou tíseň. Mnoho pro ně vykonal i
tím, že nechal postavit asi 300 km cest za tím účelem zlepšení svozu dřeva ze vzdálených lesních končin. Za
monarchie založil také hodně lesních školek ve prospěch hospodářství vlastníků lesa. U široké rakousko-uherské
veřejnosti i v zahraničí však byl Puttik více znám jako speleolog. Již za působení ve Vídni mu dali na
ministerstvu zemědělství podnět k výzkumu Krasu, především podzemních vodních toků kvůli zamezení
záplavám a k melioracím v povodí řek Pivky, Unce a Ljubljanice. Stal se členem "Verein für Höhlenkunde", kde
existoval zvláštní krasový výbor. Pokračoval na vědeckých základech ve studiích "krasových fenoménů", které
dávno před ním započal Valvasor. Proměřil a topograficky zdokumentoval Postojnskou jeskyni, prostudoval
podzemní svět mezi Planinou, Postojnou a Cerknicí, kolem Cerknického jezera a v Lošské dolině, objevil
sdružení výtoků z Cerknického jezera v Rakově dolině (Rakově Škocjanu) a řeku Pivku výtokem z Postojenské
jeskyně v Malograjské jeskyni. Dokazoval, že krasové pramínky neodvádějí jenom podpovrchovou vodu, nýbrž
že existuje celý systém podzemních vod a veškerá polje ve slovinském Notranjsku patří do povodí Ljubljanice.
Vypracoval plány na odvádění záplavových vod z Lošského, Cerknického a Planinského polje. Podobné plány
měl rovněž na úpravu vodních toků v Dolenjsku (v ribnické a kočevljské dolině), na vysušení Čepičského jezera
v Istriji atd., velmi se snažil o to, aby vesnice v Krasu zabezpečil pitnou vodou.
Mnohé Puttikovy úmysly a plány nebyly uskutečněny nebo byly provedeny jen částečně, čímž byly víceméně
způsobeny větší záplavové katastrofy. Rozhodně znamenají jeho výsledky a výzkumy, povětšinou velmi
nebezpečné a namáhavé, velký příspěvek ke studiu krasových vod a k tvorbě projektů na jejich využití. Jeho
výzkumy a výsledky jako speleologa, o kterých hodně psal, jej zařazují mezi první evropské karsology. Proslavil
se už roku 1894, když v jeskyni Lurloch, severně od Grazu, s nasazením vlastního života zachránil sedm
jeskyňářů, kterým náhle vzedmutá hladina vody uzavřela východ z jeskyně. Záchranná akce byla za jeho
spolupráce devátý den úspěšná a znamenala světovou senzaci.
Puttik se uplatnil také v odborné publikační činnosti, převážně v oboru karsologie, a jako přednášející. Psal
téměř výhradně v němčině, psanou slovinštinu zcela neovládal. Zvláště cenné jsou pro nás četné články, rozpravy
a studie, ve kterých popsal výsledky svých výzkumů na území slovinského Krasu. Zveřejňoval je v ústředních
rakouských odborných časopisech, novinách a jiných tiskovinách, jako v "Laibacher Zeitung" a "Mitteilungen
des Krainisch-küstenländischen Forstvereines". V Puttikově biografii ve Slovinském biografickém lexikonu jsou
uvedeny téměř veškeré jeho významnější odborné publikace a seznam spisů, ve kterých jsou zveřejněny.
Puttik získal za velké zásluhy mnohé pochvaly, ocenění a vysoká vyznamenání v Rakousko-Uhersku a v
Jugoslávii. Pro nesmrtelné dílo a citlivý vztahu k prostým lidem byl poctěn jmenováním čestným občanem města
Planina a jiných míst ve slovinském Notranjsku.
Notranjské muzeum v Postojne soustředilo množství dokumentů a památek na Puttika. Je zde zřízena zvláštní
expozice, věnovaná této pro ně velmi ceněné osobnosti a nestoru slovinské karsologie. Muzeálně má být
upravena jedna místnost ve starém domku ve vesnici Laze u Logatce, kde měl Puttik svou kancelář a bydlel.
Odtud ve volném čase podnikal výzkumné výpravy. Je to jen kousek k propasti Gradišnica, kterou v osmdesátých
letech 19. století prozkoumal jako tehdy jeden z nejhlubších jeskynních systémů na světě (cca 220 metrů).
Rodný dům č. 32 v Popůvkách u Brna již nestojí. Tato bývalá budova lesního úřadu byla ještě v době mezi
světovými válkami mateřskou školou, někdy v roce 1969 byla zbourána v souvislosti s výstavbou dálnice Brno Praha,
která dnes vede těmito místy. Rodný dům stával přesně v místech, kde dnes stojí jeden z nosných pilířů
dálničního mostu. Pamětní deska slavnému rodákovi byla proto instalována na zdi místní školy. Na mramorové
desce je nápis:
„Wilhelm Puttik -- 1856 Popůvky – 1929 Ljubljana. Eden najbolj znanih krasoslovcev svoje dobe. Jeden
z nejznámějších výzkumníku Krasu své doby“. Slavnostně byla deska odkryta v létě 2000.
Anton T. Hanke (21. 12. 1840 – 3. 12. 1891) č. 8 krasový výzkumník A. Hanke
patří stejně jako Wilhelm Puttik ke generaci rakousko-uherských výzkumníků Klasického krasu ve
slovinské části bývalé monarchie. Tam byl služebně umístěn a prožil většinu života. Sudetský Němec A. Hanke se
narodil v Bravanticích (dříve Brosdorf) u Bílovce, vystudoval báňskou akademii v saském Freiburgu a na území
dnešního Slovinska pracoval jako báňský inženýr a zájmově jako speleolog. Hlavním jeho působištěm byla
rozsáhlá oblast okolí Škocjanských jeskyní a Terstu.
Bohužel, o životě a díle Antona Hankeho toho u nás stále víme velmi málo. Dílčí informace jsou hlavně ze
slovinských pramenů, především z archivu Institutu výzkumu krasu v Postojné a ředitelství Parku Škocjanské
jeskyně. Vlastním složitým pátráním v opavském Zemském archivu jsme rozšířili kusé slovinské životopisné
informace o rodokmen z tzv. „Geburtsbuch“. Jelikož v rodné obci není po poválečném odsunu jeho sudetských
krajanů již žádného potomka či příslušníka širší rodiny Hanke (měl 6 sourozenců), pátrali jsme s jistým úspěchem
v německých rodinných kruzích. Šťastnou náhodou se podařilo zjistit přímého příbuzného, více nežli
sedmdesátiletého pana Hanke ze Stuttgartu a že rodným domem jeho slavného předka Antona Hanke je
v Bravanticích stále ještě obydlený, avšak značně zdevastovaný dům č. 87 a nakonec i to, že vystudoval báňské
inženýrství a pracoval ve slovinské části Rakousko-Uherska. Dlouho měla odborná veřejnost zato, že o dětství,
studijních letech a počátku profesionální kariéry Antona Hankeho se po tak dlouhé době již nedá nikde nic zjistit.
Více jasna do těchto otázek přinesla až písemná sdělení tohoto žijícího potomka z Německa, na jehož vyhledání
má klíčovou zásluhu rodina pana Schulze z Bravantic. V hledání jakékoliv užitečné informace se značně
angažovala i místní paní učitelka Šustková s manželem. Ale i tak toho zůstalo z Hankeho osobního života mnoho
neznámého. Málo víme i o jeho dráze profesní. Z toho, co je známo, stojí za zmínku např., že jako
šestadvacetiletý praktikoval na c. k. hlavním mincovním úřadu ve Vídni, v letech 1874 – 1880 byl zkoušečem a
později pokladním kontrolorem mincí c. k. hlavního puncovního úřadu ve Vídni, od r. 1880 byl přeložen na
pozici vrchního zkoušeče mincí c. k. puncovního úřadu v Terstu a konečně v roce 1890 byl krátce před
předčasnou smrtí jmenován důlním radou. V Terstu také 3. 12. 1891 zemřel na následky zápalu plic, pohřben
však byl podle svého přání v místě svých hlavních speleologických prací ve slovinské vesničce Škocjan. Je
doloženo, že od roku 1880 byl aktivním členem Přímořské sekce Německo–Rakouské horské společnosti
(Deutsche- und Österreichische Alpenverein, Sektion Küstenland). Společnost byla založena v roce 1873
v Salzburgu a Hanke byl pravděpodobně jejím členem již od počátku v její vídeňské sekci. Od osmdesátých let
19. století se také datuje užívání termínu „Matiční kras “ pro část slovinského území kolem Škocjanu, Divače a
Sežany nedaleko italského Terstu, tedy západní část Klasického krasu. Na rozdíl od slovinské a chorvatské
literatury se v české literatuře termín Matiční kras neujal. Jedním z prvních uživatelů této terminologie, která se
celosvětově do odborné literatury více prosadila pod označením Klasický kras nebo jen prostě Kras, je i Anton
Hanke. Ten se také v této době s nesmírným úsilím společně s několika dalšími nadšenci pustil do výzkumu téměř
neznámých podzemních prostor Škocjanských jeskyní. Po 20. 1. 1884, kdy se uskutečnila jeho první návštěva
těchto jeskyní nad řekou Rekou, pak během následujících sedmi let provedl se svými kolegy šestnáct
několikadenních speleologických výprav a osmatřicet částečných přípravných obhlídek nejobtížnějších
podzemních krasových úseků. Významným datem je v tomto kontextu 1. únor 1884, kdy Anton Hanke pro
veřejnost přednášel o své první cestě do jeskyní, při které byly navštívené prostory změřeny a zakreslené plány
byly předloženy k nahlédnutí. V následující diskusi bylo rozhodnuto sledovat dále podzemní tok řeky Reky a
umožnit pozdější přístup pro veřejnost.
Ještě v dnešní době není zcela prozkoumán systém podzemního toku Reky do Terstského zálivu, zejména na
italské straně. Tak je složitý. Se jménem Antona Hankeho je spojen výzkum zejména té části Škocjanských
jeskyní, kterou Reka protéká. Jmenuje se Šumeča jama (česky Hučící jeskyně) a v ní dóm Hankejeva dvorana.
Pro dnešní návštěvníky je nezapomenutelným zážitkem přechod nad Hankeovým kanálem po úzké kovové lávce,
tzv. „Cerkvenikově mostě“. Okolní rozměry jsou kolosální - výška lávky je asi čtyřicet metrů nade dnem
s průtokem Reky a šedesát metrů pod stropem tohoto úchvatného přírodního výtvoru, jednoho z největších na
světě. Jen těžko si dnešní návštěvník rozsáhlého, spoře uměle osvětleného dómu dovede představit podmínky a
odvahu, za nichž se před více než stoletím pár nadšenců s loučemi v ruce, ve vratkých člunech a primitivním
vybavením vydávalo do naprosté tmy neznámého nebezpečného podzemí, odkud nebyl návrat jistý. Anton Hanke
patří mezi pár nezapomenutelných kteří to dokázali, kteří se svými výzkumy, mapováním a odbornými pracemi,
jedněmi z prvních ve světě, řadí mezi klasiky karsologie.
Klasický kras v trojúhelníkovém krasovém území mezi mezi slovinskou metropolí Lublaní, italským Terstem a
chorvatskou Rijekou, je přírodní učebnicí, krásou a památkou, která si zaslouží poznání, úctu a ochranu. Proto již
v roce 1986 byla část tohoto přírodního klenotu – Park Škocjanské jeskyně – zapsána do seznamu světového
přírodního a kulturního bohatství UNESCO. Také hrob Antona Hankeho ve Škocjanu je v tomto smyslu
prohlášen za kulturní památku
Dne 19. 10. 2002 byl v Bravanticích u Bílovce na počest Antona Hankeho za účasti více nežli stovky místních
občanů slavnostně odhalen pomník. Vápencový blok, který bude občanům rodné obce připomínat místa Hankeho
působení, věnovalo Slovinské velvyslanectví. Byl přivezen z kamenolomu Sežana u Lipice v Klasickém krasu.
Do tohoto přírodního bloku autentického vápence se stopami po terra rose byl do vybroušené plochy vytesán
český a slovinský nápis:
ANTON HANKE
21.12.1840 Bravantice, dům č. 87
3.12.1891 Terst, pohřben ve Škocjanu
VYZNAMNĚ SE ZASLOUŽIL O VÝZKUM
SVĚTOZNÁMÝCH ŠKOCJANSKÝCH JESKYNÍ UNESCO
VE SLOVINSKU
KLASIK GEOLOGIE KRASU
Mnozí ze zúčastěných obyvatel, kteří se do Bravantic většinou přistěhovali až po 2. světové válce, se tak vlastně
poprvé dovídali o rodákovi, který se tak významně ve světě proslavil.
V centru obce byl pro tuto příležitost upraven parčík mezi Obecním úřadem a místní školou. Zde byl hned u
hlavní cesty pomník umístěn a tvoří v Bravanticích novou zajímavou dominantu.
Literatura - kapitoly 2 (1–5), 2a (1-2), 2b (1–11):
1. Čepič, Z., 1979: Historie Slovinců (ve slovinštině). Cankarjeva založba, Ljubljana.
2. Gestrin, F., 1966: Slovinská historie od konce 18.stol. do 1918 (ve slovinštině). Ljubljana.
3. Pánek, J., : Přednášky Historie Slovinska , FFUK 1996–97.
4. Rudolf, F., 1990: Krátká historie Slovinců (ve slovinštině).Mladinska knjiga, Ljubljana
5. Štih, P., 1996: Slovinská historie do osvícenství (ve slovinštině). Mohorjeva družba, Klagenfurt
1
Urbančič, B., 1995: Česko-slovinské kulturní styky. Euroslavica, Praha
2
Moravec, D., 1963: Vezi med slovensko in češko dramo. Slovenska Matica, Ljubljana
1. anonym., 1930: Ing. Viljem Putick. Šumarski list, Zagreb
2. Gams, I., 1957: Jamoslovec Viljem Putick. Proteus, 1956-57, Ljubljana
3. Hradilová, L., Matyášek, P., 2002: Speleolog Anton Hanke. Speleo, 36, 24–27, Praha
4. kol., 1952: J. R. Putick Viljem. Slovenski biografski leksikon. 8 zv., Ljubljana
5. kol., 1998: Slovenija - pokrajina in ljudje, Mladinska knjiga, Ljubljana
6. Kunaver, J., 1966: Jamarstvo ni samo šport. Delo 2. 2. 1958, Ljubljana
7. Sevnik, F., 1958: Šumarska enciklopedija. Zagreb
8. Šivic, A., 1961: Viljem Putick. Gozdarski vestnik, Ljubljana
9. Matyášek, J., 2002: Speleolog Wilhelm Puttik. Speleo, Praha, 35, s. 24–26
10. http://vedci.cz/Osobnosti/Ressel_J.htm
11. www.atlas.cz/search/?q=Josef+Ressel
3. Školství č. 9 Univerzita Ljubljana – rektorát
Začátek výuky ve slovinském jazyce spadá do období revolučního hnutí, do doby, kdy byla vydána první
kniha ve slovinském jazyce (Trubarjův Abecednik in Katekizem – 1550). Následně poté byla založena první
dvě slovinská gymnázia v Celovci (1553, dnes Klagenfurt) a v Lublani (1563). Studium, které přesahuje
gymnaziální úroveň, začíná ve Slovinsku spolu s působením jezuitů v první polovině 17. století. Z jejich
strany se také objevují první snahy založit slovinskou univerzitu. Nebyly však úspěšné stejně jako další
pokusy, které se v historii Slovinska opakovaly několikrát. Až do 18. století bylo školství pod náboženským
vlivem, přičemž největší důraz byl kladen na vzdělávání duchovních. Teprve s reformami Marie Terezie a
Josefa II., které přinesly povinnou školní docházku pro všechny děti (1774), začal výraznou úlohu ve
školství přebírat stát. V roce 1810 byla v Lublani otevřena francouzská univerzita – Écoles centrales, která
měla právo udělovat studentům akademické tituly. Ta však s odchodem Francouzů ukončila výuku (1815).
Teprve v roce 1919, kdy po1. světové válce Slovinsko získává poprvé svou samostatnou státní formu, byla
založena slovinská Univerzita v Lublani, která měla pět fakult – právnickou, filozofickou, technickou,
teologickou a lékařskou. Až za více jak půl století byla otevřena druhá slovinská univerzita v Mariboru
(1975). V lednu 2003 byla založena třetí slovinská univerzita na Primorskem.
Školský systém ve Slovinsku je v mnohém podobný našemu. Objevují se však rozdíly, které stojí za
povšimnuti a možná i za inspiraci. Výchovně vzdělávací soustava ve Slovinsku začíná stejně jako u nás
předškolními zařízeními. Většina slovinských dětí nastupuje do mateřských škol již v jednom roce. Zde mohou
být až po jejich vstup do základní školy. Předškolní výchova není povinná, kromě posledního roku před vstupem
do školy tzv. přípravný rok na školu. Cíle předškolní výchovy jsou stejné jako u nás, tj. pomoc rodičům při
celkové výchově dětí, zlepšování kvality života rodin, vytváření možností pro všestranný rozvoj dítěte. Rodiče si
mohou vybrat mezi mateřskými školami státními a soukromými a v rámci nich ještě mezi různými programy,
které mateřské školy nabízí. Za pobyt dětí v mateřských školách rodiče platí. Cena je různá v závislosti na délce
pobytu dítěte v mateřské škole a vybraném programu.
Rezort školství ve Slovinsku řídí Ministerstvo školství, vědy a sportu (slov. Ministrstvo za šolstvo, znanost in
šport). Partnerskou poradní institucí je mu Úřad republiky Slovinsko pro školství (slov. Zavod RS za šolstvo,
ZRSŠ), který má významnou úlohu při formování moderního slovinského školství na úrovni mateřských,
základních a středních škol. Po roce 1999 se někdejší odborná podřízenost ministerstvu mění na odbornou
nezávislost při zavádění školské inovace. V návaznosti pedagogické teorie na školní praxi a v kontaktu se
zahraničními zkušenostmi je hlavním posláním této instituce příprava kvalitních vzdělávacích programů a
činností (didaktických metod, výukových technologií apod.) pro slovinské školy. ZRSŠ má kromě lublaňské
centrály ještě celkem 9 oblastních poboček. Organizuje např. postgraduální vzdělávání učitelů základních a
středních škol formou celostátních (i s mezinárodní účastí) předmětových konferencí v jednotlivých vyučovacích
předmětech. Zúčastnění učitelé získávají bonifikaci a při dosažení předepsaného bodového úhrnu jsou zařazováni
do vyšší pracovní a tím i platové kategorie. Např. mariborská pobočka ZRSŠ pořádá na různých
reprezentativních místech Slovinska každoročně konference z environmentálního vzdělávání pro učitele biologie,
přírodovědy, fyziky a chemie. Ty jsou v současné době zařazeny do prestižního mezinárodního kalendáře Rady
Evropy v kategorii vzdělávání učitelů.
Propracovaná je i mimoškolní vzdělávací, zájmová a rekreační činnost, kterou v rezortu školství zabezpečuje
Centrum školských a mimoškolských činností (slov. Center šolskih in obšolskih dejavnosti, CŠOD). Má po celé
zemi 20 domů a 11 denních center, kde pořádají různé přírodovědné, kulturní, sportovně rekreační a ozdravné
aktivity. Jednotlivé školy mohou do moderně vybavených domů (obdoba našich škol v přírodě) vysílat žáky
s jejich učiteli. V týdenních turnusech se tam třídám plně věnují kvalifikovaní pedagogičtí pracovníci
(zaměstnanci domů), přičemž třídní učitelé vykonávají jen dohled nad svými žáky. Pracovníci domů pořádají
komplexní naučné exkurze do okolí a za nepříznivého počasí vedou netradiční výuku v učebnách na netradiční
témata (např. poznání regionu z hlediska historie, místopisu, tradic, etnografie a zaměstnání obyvatelstva,
přírodních zvláštností apod.). Denní centra neumožňují ubytování a delší nežli jednodenní program. Zajišťují
např. exkurze s odborným vedením do arboreta, do ZOO, do muzea apod. O služby CŠOD je mezi školami velký
zájem po celý školní rok. V době prázdnin domy slouží k rekreaci učitelům a zaměstnancům škol.
Základní školy
Povinná školní docházka začíná ve Slovinsku v šesti a půl letech. Pokud však rodiče po dohodě s lékařem a
psychologem rozhodnou jinak, může dítě začít chodit do školy již v šesti letech nebo naopak o rok později.
Od roku 1999 je do slovinských škol postupně zařazován devítiletý školský systém základního vzdělávání. Ve
školním roce 2003–2004 bude poslední zápis dětí do osmileté základní školy a od školního roku 2004–2005 bude
pouze devítiletá školní docházka.
Osmiletý systém vzdělávání má 2 stupně, přičemž každý trvá 4 roky. Na 1. stupni většinou působí ve všech
předmětech 1 učitel, na 2. stupni se učitelé střídají. Platný vzdělávací program pro základní školy se jmenuje –
Program života a práce na základní škole (přijat v r. 1984, doplněn v r.1997).
Devítiletý systém vzdělávání má několik zásadních změn. Jednou z nich je věk, kdy žáci vstupují do školy.
V případě devítileté školní docházky je to od 5 let a 8 měsíců do 6 let a 8 měsíců. Se snížením věkové hranice
souvisí také vytvoření úplně nových učebních plánů pro 1. ročník, které jsou přizpůsobeny vývojovým
zvláštnostem šestiletých dětí. Další změnou je rozdělení základní docházky na 3 období, přičemž v prvním
období se na výuce kromě třídní učitelky podílí v polovině předmětů také vychovatelka, která má mimo jiné také
vliv na závěrečné hodnocení žáků.
Hodnocení na základních a středních školách je stejně jako u nás stupnicí od 1 do 5. Známka 5 je však v jejich
případě oceněním nejlepším. V posledních letech se začalo v nižších ročnících používat na závěr roku slovní
hodnocení. Po ukončení docházky dostanou žáci potvrzení o absolvování základní školy. Hodnocení každého
ročníku má pak vliv na jejich přijetí na jednotlivé střední školy. Kromě umělecky zaměřených škol rozhoduje o
přijetí žáků na střední školy pouze prospěch ze základní školy.
Střední školy
Středoškolské vzdělávání ve Slovinsku je buď profesní, odborné nebo všeobecné. Mezi všeobecné je řazeno
gymnaziální vzdělání, které připravuje na vysokoškolské studium a je zakončeno maturitou. Profesní a odborné
vzdělávání se realizuje na různých stupních středních škol a připravuje studenty pro vstup do zaměstnání. Je
zakončeno v závislosti na typu školy buď odbornou maturitou nebo závěrečnou zkouškou.
Systém středoškolského vzdělávání ve Slovinsku
Typ
středoškolského
vzdělávacího
programu
Program nižšího
profesního vzdělávání
Program středního
profesního vzdělávání
Čtyřletý program
středního odborného
vzdělávání
Středoškolské
všeobecné
vzdělávání
Podmínky k
přijetí
úspěšné ukončení
základní školy nebo
alespoň 6. ročníku
osmileté ZŠ nebo 7.
ročníku devítileté ZŠ,
zakončení ZŠ pro žáky
se zvláštními potřebami.
úspěšné ukončení
základní školy, nižší
odborné vzdělání
úspěšné ukončení základní
školy, nižší odborné
vzdělání
úspěšné ukončení
základní školy
Doba studia 2,5 let 3 roky 4 roky 4 roky
Způsob
ukončení
závěrečnou zkouškou závěrečná zkouška odborná (profesní) maturita maturita
Možnosti
dalšího
vzdělávání
program střed.
odborného a odborného
vzdělávání
program profesnětechnického
vzdělávání,
po získání praxe mohou
vykonat zkoušky na
mistra, pod určitými
podmínkami také do
vyššího odborného
vzdělání
programy vyšší a vysoké
odborné vzdělávání,
v případě splnění dodatečné
zkoušky z předmětu
gymnaziální maturity.
studium na
vysokých školách
Ve Slovinsku jsou gymnázia všeobecná a odborná mezi která patří gymnázia ekonomická, technická a umělecká.
K všeobecným gymnáziím patří také tzv. klasická gymnázia, které do popředí svého vzdělávání kladou zájem o
antiku a její orientaci na člověka.
Střední školy gymnaziálního typu jsou zakončeny maturitou. Za její průběh zodpovídá Republiková maturitní
komise. Maturita se skládá z pěti předmětů, které se dělí na povinné a povinně volitelné. Mezi povinné předměty
patří slovinský jazyk s literaturou, matematika a cizí jazyk. Z povinně volitelných předmětů si mohou studenti
vybrat mezi fyzikou, biologií s ekologií, chemií, zeměpisem, dějepisem, sociologií, filozofií a psychologií.
Povinné předměty mají jak písemnou tak ústní část, povinně volitelné většinou pouze písemnou. Maturita ve
Slovinsku probíhá v celé zemi současně v čase, který stanoví maturitní komise a písemná část má i stejný obsah.
Hodnocení výsledků je bodové. Právě body získané u maturity, spolu s výsledky studia ve 3. a 4. ročníku střední
školy, rozhodují o přijetí na vysokou školu. Pro přijetí na umělecké školy je podmínkou také úspěšné vykonání
talentových zkoušek. Studenti mají možnost si vybrat jen mezi třemi vysokými školami o které se budou ucházet.
Až konečné výsledky celostátních maturit a počet uchazečů na jednotlivé školy rozhodne o jejich přijetí.
Vysoké školy
Vysokoškolské studium ve Slovinsku probíhá ve státních (veřejných) zařízeních: univerzity, umělecké akademie a
vysoké odborné školy a na soukromých fakultách a vysokých odborných školách. Ve Slovinsku jsou tři univerzity
– se sídly v hlavním městě Lublani, v druhém největším městě Mariboru a na Primorskem v přístavním městě
Koperu. Samostatných vysokých škol je ve Slovinsku deset, z toho jedna státní a ostatních devět soukromých.
Univerzita Ljubljana má 3 akademie, 20 fakult a 3 odborné vysoké školy. K této univerzitě patří také Vysoká
policejní a bezpečnostní škola.
Univerzita v Mariboru má 9 fakult a 1 vysokou odbornou školu.
Univerzita na Primorskem má 3 fakulty a 2 vysoké školy.
Vysoké školy poskytují jak pregraduální (4–6 let) tak postgraduální formy studia (1–4 let). Pregraduální studium
má 2 programy: vysokoškolský odborný a univerzitní. Vysokoškolské odborné programy trvají ve většině případů
tři, výjimečně čtyři roky. Univerzitní studijní programy od čtyř do šesti let. Po posledním semestru nebo ročníku
studia zůstává studentům ještě po dobu jednoho roku status studenta. V tomto roce nemají semináře a přednášky,
většinou dodělávají zkoušky, praxi a píší diplomovou práci. Je to tzv. absolventský rok.
Postgraduální studijní programy, mezi které patří specializace, magisterské a doktorské studium, trvají od
jednoho do čtyř let. Ve Slovinsku není prozatím kromě postgraduálního studia zaveden kreditní systém.
Studenti mohou studovat tzv. řádně nebo mimořádně. V druhém případě si musí studium platit.Tímto systémem
přicházejí peníze do vysokého školství a zároveň je umožněno těm, co nebyli pro studium přijati řádně, také
studovat. Z mimořádné formy studia mohou v případě dobrého hodnocení přejít do řádného, kde již poplatky za
studium neplatí. A také naopak pokud student mimořádného studia neplní dostatečně své studijní povinnosti je ze
studia vyloučen bez možného navracení vložených financí.
Studium na slovinských vysokých školách je ukončeno splněním všech podmínek studia a obhajobou diplomové
práce. Po absolvování vysokoškolského studia získávají ve většině případů titul za jménem např. po ukončení
vysoké ekonomické školy za jménem diplomovaný ekonom. Po absolvování univerzitního studia pak univerzitní
diplomovaný ekonom. Na uměleckých akademiích titul za jménem akademický malíř, v technických oborech je
to diplomovaný inženýr stavebnictví. - univerzitní diplomovaný inženýr stavebnictví. Pouze absolventi čtyř
univerzitních studijních programů získávají odborný titul: doktor medicíny, doktor stomatologie, doktor
veterinární medicíny a magistr farmacie.
Literatura:
1. Matyášek, J., 2001: Nově koncipovaná výuka přírodovědy ve Slovinsku. Biologie, Chemie, Zeměpis, SPN,
164–167, Praha
2. Matyášek, P., 2002: Státní maturita jako podmínka přijetí na Právnickou fakultu Univerzity Ljubljana ve
Slovinsku, Univerzitní noviny, 3. MU, Brno
3. Plevnik, T.- Žižmond, A., 1999: The education in Slovenija 1999. Ministry of Education and Sport. Ljubljana
4. www.mszs.si
4. Ekonomika, česko-slovinská hospodářská spolupráce č. 10 Slovinské tolary - bankovka
Počtem obyvatel je Slovinsko srovnatelné s naší Moravou. Pracovně aktivních je zde kolem 850 000 osob.
Každoroční růst hrubého domácího produktu dosahuje zhruba 3 %. Nezaměstnanost v roce 1998 činila 7,9 %
v roce 1999 o něco klesla na 7,5 %. Inflace v roce 1997 byla 9,1 %, v roce 1998 klesla na 7,9 %, v roce 1999
byla jen 6,1 %, v roce 2000 se zvedla na 8,9 %. Hrubý domácí produkt (HDP) na osobu činil v roce 1998 asi
9850 USD, v roce 1999 dále vzrostl na 10 078 USD. Roční zahraničně-obchodní výměna představuje téměř 16
miliard USD. Důležitou funkci v ekonomické struktuře státu má průmysl, zahrnující téměř všechny obory
(zpracovatelský průmysl tvoří 30 % HDP). Největší část HDP, cca 57 %, však vytvářejí služby. Stát má moderní
telekomunikace a poštovní spoje, staleté tradice řemesel, zemědělství a bohatství přírodních krás, což vytváří
podmínky rozvoje nejen výroby, ale i obchodu, služeb a cestovního ruchu. Charakteristická pro tuto zemi je
kvalifikovaná pracovní síla a vysoká ekonomická aktivita a výkonnost obyvatel. Specifická je téměř
padesátiprocentní vysoká zaměstnanost žen. V současné době je ve Slovinsku téměř třicet tisíc obchodně
aktivních společností. Malých podniků do padesáti zaměstnanců je asi 95 %. Velkých podniků s více než 250
zaměstnanci je mezi aktivními podniky kolem 2 %, vytvářejí však skoro 58 % HDP a pokrývají 55 %
zaměstnanosti. Pro ekonomiku státu má velký význam loďstvo Obecná plavba v Piranu, letecká společnost Adria
Airways, Burza cenných papírů a Světové obchodní centrum a Hospodářská komora v hlavním městě. Ve
Slovinsku působí nově, v rámci privatizace nebo ještě z doby Jugoslávie, velký počet zahraničních firem, tři
zahraniční banky a celkem sedmnáct bank pověřených vyřizováním všech tuzemských a zahraničních operací.
Největšími jsou Nová lublaňská banka a SKB banka. Export na obyvatele činil v polovině devadesátých let téměř
pět tisíc dolarů, tedy značně více než u konkurentů z jižní, střední a východní Evropy, celkový objem exportu
zboží a služeb činil přibližně osm a půl miliardy dolarů. Hlavními komoditami jsou osobní automobily, léky,
nábytek, textil, spotřební zboží aj. Více než 85 % celkové obchodní výměny se uskutečňuje se státy Evropské
unie. Národní referendum se vyslovilo pro vstup Slovinska do EU, kam bylo přizváno ke vstupu od 1. 5. 2004.
Dohoda o volném obchodu s ČR začala platit od 1. 1. 1994. Dosavadní hospodářská spolupráce mezi oběma
státy probíhá hlavně v oblasti výměny zboží, která je podle množství ještě skromná. Podle slovinských údajů byl
vývoz do ČR v roce 1993 pouze 0,8 % slovinského exportu, dovoz z ČR do Slovinska byl 1,6 % celkového
slovinského dovozu. Část výměny probíhá přes třetí země.
Od roku 2000 již působí v ČR 35 slovinských firem. Mezi nejvýznamnější patří např. Gorenje, Lek, Krka,
Nová lublaňská banka, Trimo, Kovintrade, JUB, Intertrade, Sava a Intereuropa. Gorenje v ČR rovněž investuje
do montáže tzv. „bílé techniky“ do kuchyňského nábytku. V roce 2000 dosáhla celková obchodní výměna mezi
Slovinskem a ČR 383 milionů USD s převahou našeho vývozu do Slovinska nad dovozem. ČR zaujímá v objemu
vývozu Slovinska 14. místo na světě a současně zaujímá 10. místo mezi státy, ze kterých Slovinsko nejvíce
dováží. Slovinsko kupuje v ČR více výrobků nižšího stupně zpracování (převládají suroviny a polotovary černé
metalurgie a chemie, významný je ale import osobních automobilů Škoda), ČR kupuje od Slovinska převážně
výrobky vyššího stupně zpracování a tedy vyššího stupně přidané hodnoty (bílá technika, léky, parfémy,
elektronika, průmyslové a dopravní výrobky, papír a kartón).
V česko-slovinské obchodní bilanci roku 2001 se oproti předchozímu roku zvýšil dovoz ze Slovinska o 17 %
a vývoz do Slovinska poklesl na 6 %, čímž se poněkud snížil dlouholetý slovinský obchodní deficit. Celková
obchodní výměna v tomto roce dosáhla 398 milionů USD.
V roce 2002 pokračoval trend slovinského obchodního deficitu s ČR a růst slovinských investic u nás.
Celková obchodní bilance se zvýšila o 13 %. Slovinsko do ČR vyvezlo za necelý rok zboží asi za 161 mil. USD
(meziroční růst o 13 %) a od nás dovezlo za 222 mil. USD (meziroční růst 4,2 %). Podíl českého vývozu do
Slovinska představoval 0,72 % celkového vývozu, podíl dovozu ze Slovinska jen 0,48 % z celkového dovozu.
Podíl slovinského vývozu do ČR dosahoval 1,9 % celkového slovinského exportu, podíl dovozu do Slovinska
představoval 2,5 % celkového slovinského importu.
Zájem Slovinska není pouze zvýšit vývoz do ČR, avšak rovněž zlepšit vyrovnání dovozu vývozem, který je
velice nízký. Největší vývozci jsou farmaceutické firmy Krka z města Novo mesto a Lek z Lublaně, Gorenje
Gospodinjski aparati z Velenje, největšími dovozci jsou Avtoimpex z Lublaně, Alpos Šentjur u Celje a Gorenje
Trgovina z Velenje. V ČR je mnoho slovinských obchodních zastupitelství, naše podniky jsou ve Slovinsku
zastoupeny málo. Mezi novými možnostmi spolupráce jsou zajímavé obory energetiky, elektroprůmyslu,
telekomunikací, kybernetiky aj. Pro ČR je obchodně významný námořní přístav Koper, odkud k nám směřuje
plných 13 % obchodovaného zboží přístavu. Tento nákladní přístav zabezpečuje kompletní služby, obchoduje se
s ovocem a zeleninou, kávou, kovovými a nekovovými výrobky, papírem, dřevem, kontejnery, automobily a
jinými vozidly, obilím a nerostnými surovinami, včetně ropy. Slovinský vývoz a dovoz se z plné třetiny
uskutečňuje skrze tento přístav. K tomu slouží 25 lodí s průměrnou tonáží 15 000 BRT.
V rámci vzájemného cestovního ruchu roste počet návštěvníků. Naši občané přes Slovinsko nejen projíždějí
na dovolenou k Jaderskému moři, ale roste i počet návštěvníků, pro které je Slovinsko cílovou zemí. Hlavními
atraktivitami jsou přátelští a velmi pohostinní lidé, nádherná alpská příroda, jeskyně Klasického Krasu, luxusní
rekreační infrastruktura mořského pobřeží, léčebné a odpočinkové nabídky početných termálních lázní,
gastronomické speciality především ve vinařských oblastech, využívání různých sportovišť, kulturních a
společenských událostí a mnoho dalšího v této vysoce rozvinuté a bohaté zemi.
Koncem minulého století ročně končilo studium kolem 33 000 odborníků, z toho zhruba čtvrtina v technickotechnologických
oborech a další čtvrtina v manažerských a ekonomických oborech. Tradiční je studium a stáže
v zahraničí. Slovinští odborníci a podnikatelé běžně komunikují anglicky, rozšířená je znalost němčiny, italštiny,
francouzštiny a chorvatštiny. Podíl pracovníků v průmyslu činí 47 %, ve službách 51 %, v zemědělství a lesnictví
2 % Nejvýznamnějšími ekonomickými centry jsou Lublaň a Maribor, dalšími centry jsou na silničních a
železničních liniích ležící Celje, Novo mesto, Kranj, Nova Gorica, Koper, Murska Sobota, Jesenice, Ajdovščina
aj. Dopravní křižovatku tvoří dva směry. První z nich představuje nejkratší pozemní spojení jihozápadní Evropy
s Panonskou nížinou a Balkánem, směr Lisboa – Madrid – Marseille – Milano – Ljubljana – Zagreb – Beograd –
Budapest. Druhý z nich pak představuje směr London – Paris – München – Wien – Ljubljana – Trieste – Roma.
Nové spojení Slovinska s evropskými dálnicemi představuje tunel Karavanky z roku 1991, čímž je od západu
vyřešeno spojení s Rakouskem a Německem. Severní komunikaci představuje dálnice vedoucí od Vídně a Grazu
přes Maribor, obchvatem Lublaně na jih směrem ke slovinskému mořskému pobřeží. U Postojne z ní odbočuje
dálnice přes Vipavskou dolinu do Itálie. Z Lublaně je dálniční napojení na Zagreb a dále na Balkán. Mezinárodní
letiště je Lublaň-Brnik, regionální v Mariboru a turistické v přímořském letovisku Portorož.
Životní úroveň obyvatelstva Slovinska je vyšší nežli u nás. Již v době Jugoslávie bylo Slovinsko hlavním
ekonomickým tahounem federace a doplácelo na systém přerozdělování. Volnější politický režim nežli u nás a
tradiční ekonomické kontakty se Západem byly příčinou tohoto náskoku před ostatními socialistickými zeměmi.
Tento náskok se díky prozíravé domácí reformní politice (vč. promyšlené, opatrné privatizace) daří udržovat,
takže Slovinsko je na čele nejvyspělejších mezi novými členy EU. Podle statistik konce roku 2003 se slovinská
ekonomika rozvíjela nejrychleji ze všech kandidátských zemí na vstup do EU – v roce 2003 oproti roku 2002
zaznamenali růst o 7 % (srov.v ČR o 2,9 %, což je hodnoceno jako náš úspěch).
Měnou je volně směnitelný slovinský tolar (SIT), všude v zemi lze bez problémů platit i v EUR.
Podíl hospodářské produkce v % na HDP
(statistika Eurostat, 2000) Slovinsko Česká republika
- zemědělství, lov, lesnictví, rybolov: 3,2 3,9
- průmyslová výroba: 31,4 32,8
- služby: 59,3 56,2
- stavebnictví: 6 7,1
Struktura zaměstnanosti v % v sektorech
(statistika Eurostat, 2000) Slovinsko Česká republika
- zemědělství a lesnictví: 9,9 5,1
- průmysl bez stavebnictví: 32,4 30,2
- služby: 51,4 55,4
- stavebnictví: 5,4 9,3
Literatura:
1. anonymus: Statistická ročenka Slovinska 2000, 2001, 2002
2. kol., 1998: Slovenija - pokrajina in ljudje, Mladinska knjiga, Ljubljana
3. Natek, K. a kol., 1996: Poznejte Slovinsko. Cankarjeva založba, Delo, 136 s., Ljubljana
4. http://europa.eu.int/comm/agriculture/external/enlarge/publi/countryrep/slovenia.pdf
5. http://europa.eu.int/comm/agriculture/external/enlarge/publi/countryrep/czech.pdf
5. Zemědělství č. 11 kozolec na sušení sena
Pro přehled o zemědělství ve Slovinsku byly využity a zpracovány informace dle Hodnotící zprávy Evropské
komise pro Slovinsko z r. 2002. Zde uvádíme i některá srovnání s Českou republikou.
Zemědělství je základem výživy obyvatelstva a péče o krajinu, zásadním způsobem se podílí na utváření
kultury venkova. V Evropě význam zemědělství v současnosti nespočívá pouze v zemědělské prvovýrobě,
zpracování zemědělských produktů a výrobě kvalitních a bezpečných potravin, ale také v zajištění rozvoje
venkova, kulturní krajiny a odpovídající životní úrovně zemědělců.
Protože Slovinsko, stejně jako Česká republika, v r. 2004 vstupují do Evropské unie (dále jen EU), nelze jejich
zemědělství charakterizovat bez celkové návaznosti na ekonomiku a zemědělství EU.
Zemědělská půda má ve Slovinsku rozlohu 486 000 ha a tvoří 24 % celkové plochy státu. V soukromém
vlastnictví je 99,9 % orné půdy, ovocných sadů, vinic i pastvin. Více jak polovina území Slovinska je pokryta
lesy, z toho jich 70 % leží v podhorských a horských regionech. Orná půda představuje plochu pouze 141 000 ha.
Podíl zemědělství na zaměstnanosti činí ve Slovinsku 9,9 %, v ČR pouze 5,1 %.
Zajímavé je také porovnání procentuální struktury podílu zemědělské produkce na hrubém domácím produktu
(HDP). Ve Slovinsku je to 3,2 %, v ČR pouze 3,9 %. Poměr produktů zemědělské výroby ve Slovinsku: obilniny
7,4 % (z toho pšenice 2,9 %), ovoce 6,9 %, víno 6,6 %, zelenina 5,1 %, brambory 2,5 %, cukr 1,8 %, mléko a
hovězí maso 30 %, vepřové maso 10,5 %, vejce a drůbež 10,5 %, skopové 0,7 % a 12,5 % krmiva z celkové
zemědělské produkce Slovinska.
Všechny zemědělské produkty Slovinsko částečně dováží, z 69 % ze zemí EU. Rozvoj zemědělství ve Slovinsku
je tedy plně závislý na rozvoji zemědělství v EU.
Pro srovnání se Slovinskem: v České republice zaujímá zemědělská půda rozlohu 4 282 000 ha, což tvoří 54,3 % plochy státu. Lesy
pokrývají asi 33 % plochy ČR a orná půda představuje plochu 3 107 000ha.
Postavení slovinského zemědělství v rámci EU
Komise EU, ve Zprávě o přístupových strategiích v r. 1998, vyzvala kandidátské země k vytváření
investičních strategií ve vazbě na strategie přibližování legislativy. Tyto investiční strategie jsou vyžadovány
Komisí EU a Radou EU jako nedílná součást plánů realizace, požadovaných na podporu žádostí o přechodná
období. Jsou základním nástrojem pro samotné země, aby vládám jasně ukazovaly rozsah a časové rozmezí
výdajů, nutných pro vstup z hlediska administrativy, zaměstnanců, kontrolního zařízení a také infrastruktury. Tyto
strategie jsou stejně důležité pro období po vstupu do EU, za účelem podpory budoucích žádostí o pomoc ze
strukturálních (kohezních) fondů. V roce 2000 Komise EU zdůraznila potřebu realistických, národních,
dlouhodobých strategií přepracováním grantového programu „PHARE“ a výrazným využíváním nástroje pro
rozvoj zemědělství a venkova před vstupem – programu „SAPART“. Rozvoj zemědělství je však současně
podporován řadou dalších programů. Např. v souvislosti s ochranou životního prostředí jde o program „ISPA“.
Technickou pomoc Komise EU zajišťuje programem „PEPA“ aj. V roce 2002 Komise EU předkládá návrh na
zemědělskou reformu EU s dlouhodobou perspektivou trvale udržitelného zemědělství a později přijímá soubor
návrhů na reformu společné zemědělské politiky (CAP).
Od roku 1998 probíhá ve Slovinsku a v ČR systematický proces přijímání plně slučitelné zemědělské a
ekologické legislativy. Zohledňuje se i přijímání nových předpisů v EU nebo jejich novelizací, jichž EU ročně
přijme kolem 30–50. Navíc se v EU neustále rozšiřuje úprava ochrany životního prostředí a prosazování
udržitelného rozvoje. Evropská unie usiluje o nasměrování všech svých členských států k ekologicky šetrnému a
multifunkčnímu zemědělství, jako součásti rozvoje venkova.
Zemědělství ve Slovinsku a v České republice (statistika Eurostat, 2000):
Slovinsko Česká republika
Zemědělská půda (v tis. ha) 486 4 282
Podíl z celkové plochy státu (v %) 24 54,3
Podíl na zaměstnanosti (v %) 9,9 5,1
Podíl na HDP (v %) 3,2 3,9
5a Chov koní Lipicánů č. 12 znak hřebčína Lipica
Kůň domácí Eguus przewalskii f. caballus se vyvinul z koně obecného, z jeho tří hlavních geografických ras,
které člověk nejdříve lovil, později domestikoval:
- kůň obecný západní - vznikl v západoevropském ohnisku v řídkých lesích pod vlivem atlantského klimatu
- kůň obecný tarpan - osídlil stepní a lesostepní oblasti východně od Alp a Karpat až po údolí řeky Ural
- kůň obecný asijský - kůň Przewalského, žil ve stepích od Uralu až do Mongolska a Číny (Kratochvíl, 1973)
Od dob své domestikace se kůň stal pro člověka užitečným v mnoha směrech. Jeho široké upotřebení prošlo
různými fázemi vývoje a význam chovu koní stoupal až do doby rozvoje motorů. Dříve spočívalo těžiště jeho
využívání především v poskytování energie k vykonávání práce (kůň tažný, nosný – soumar, kočárový,
jezdecký…), částečně sloužil i k výživě přímou produkcí masa a mléka, později i k výrobě krevního séra
pro lékařské potřeby. V moderní době se však stále více projevuje touha lidí po odpoutání od všedního života ve
formě návratu do přírody a to nejen ve městech, ale i na venkově. Projevuje se to rozvojem turistiky nebo jiných
sportů. Tím lze také vysvětlit velký kvantitativní nárůst jezdeckého, částečně i vozatajského sportu na celém
světě.
Chov koní na území dnešního Slovinska a České republiky představuje velice úzkou spolupráci, která nás proslavila nejen v Evropě.
Lipicánský a Kladrubský kůň jsou stará kulturní plemena. Hřebčíny ve slovinské Lipici a v českých Kladrubech nad Labem patří k jedněm
z nejstarších v Evropě. Dokladem spolupráce jsou nejen známé výměny plemenného materiálu mezi těmito hřebčíny, ale i skutečnost, že dva
z originálních lipických kmenů FAVORY a MAESTOZO byly založeny kladrubskými hřebci, a že řada zakladatelek mateřských rodin, které
se udržely dodnes, byly kladrubského původu. V dnešní době globalizace je třeba připomínat, upevňovat a nadále rozvíjet tyto staré tradice,
které po staletí spojovaly oba naše národy Tradice spolupráce v chovu koní se zde rozvíjí již od 16. století.
Historie chovu koní ve slovinské Lipici.
Lipicánští koně (obr. I–3) bývají řazeni mezi nejstarší chovy na světě. Zdejší silné a odolné koně si oblíbili už
staří Římané. O slovinské Lipici se hovoří jako o kolébce všech Lipicánů na světě, o zelené oáze mezi větvemi
lip a dubů pod modrým středozemním nebem, která se nachází na planinách nedaleko Jaderského moře - v
Klasickém krasu.
Lipická chovatelská stanice byla založena roku 1580 rakouským arcivévodou Karlem, synem císaře
Ferdinanda a měla se stát důstojnou soupeřkou pro Španělskou jezdeckou školu ve Vídni. Hlavním úkolem
Lipické farmy bylo vyšlechtit koně nového typu – koně lehkého a elegantního pro potřeby šlechty, slavnostní
pochody a nejrůznější přehlídky. Dobové prameny hovoří o úmyslu naplnit turnajové stáje v sídelní rezidenci
v Grazu novým elegantním plemenem. Základem chovu byli místní koně z planin horských oblastí Krasu, kde
podnebí bylo příhodné pro rozvoj dvou klíčových vlastností – síly a vytrvalosti. Byli známí svou krotkostí a
dobrým temperamentem. Během středověkých časů byli často využíváni na turnajích a také jako koně váleční.
Pro Lipicu koupil v té době baron Knevenhueller ve Španělsku první hřebce a klisny. Základ stáda tvořilo 10
hřebců a 24 klisen. Tito španělští koně byli proslaveni svým hrdým až šlechtickým (noblesním) vzhledem,
poměrně snadnou “cvičitelností” a schopností “vysokého kroku“. Právě tzv. „Španělský krok“ byl nazván po
nich, a proto se nabízeli jako nejlepší základ pro šlechtění při křížení s místními plemeny z Krasu. Po celou dobu
si tito plnokrevníci z Andaluzie, jejichž předkové pocházeli z koňů berberských (arabská plemena raného
středověku), udrželi na lipický chov největší vliv. V letech 1581, 1582 a 1584 byli dovezeny, mimo uvedená
španělská plemenná zvířata, i chovné kusy z oblastí Palestiny (oblast Rovigo), které byly španělským koním dosti
podobné, a v té době slavné v italském prostředí. Jedním z největších problémů při budování hřebčína v Lipici se
ukázala absolutní nevhodnost zdejší půdy pro výsadbu trávníků a speciálních pastvin. Půda na vápencovém
podloží, tzv. terra rosa, je typická pro celý Kras. Spolu s výstavbou chovné stanice byl tudíž vytvořen systém
nádrží a cisteren s pitnou vodou, sloužící půdě, lidem i koním. Díky značné rychlosti stavby mohl již v roce 1585
její první správce Slovinec Franc Jurko oznámit vévodovi Karlovi, že farma je plně schopna provozu. Zejména
v průběhu 17. století přibyli do Lipické farmy i Neapolští koně – italský chov, rozvíjený aplikací arabských
metod na statnější domácí plemena, který byl ve stejném čase hodnocen obdobně dobře jako španělský. Tito koně
byli větší, statnější než koně španělské, rovněž ale typické svou dovedností pomalé chůze s vysoko zdviženými
koleny, a proto často využívané k přehlídkám. Dovoz koní ze Španělska pokračoval soustavně i v dalších letech
existence Lipice. Např. za panování Marie Terezie (1740–1780) do Lipice přibylo 150 chovných klisen. Asi
nejslavnějším španělským jedincem byl hřebec Cordova, koupený v roce 1701. Během 18. stol. se řada
plemenných zvířat lipického chovu rozšířila o koně německé (nejslavnější hřebec byl Lipp) a koně z dánské
královské stáje ve Frederiksborgu (nejslavnější byl Pluto).
Do roku 1918 byla Lipica Habsburským majetkem a toto období bylo poznamenáno vzestupy a pády. Během
Napoleonských válek byl lipický chov nucen hledat útočiště v jiných zemích Habsburské říše, Uhersku a
Rakousku. Po návratu do původního chovu v Lipici roku 1907 bylo třeba vystavět farmu úplně znovu.
V průběhu 19. století se umístění sídla lipického chovu často přizpůsobovalo aktuální politické situaci
v Evropě, avšak vždy zase vrátil na původní území a zde pokračoval. I když během doby často klesaly početní
stavy díky snižování odolnosti následkem změn klimatu, chov odolával všem obtížím a znovu se regeneroval.
Za 1. světové války se část chovu přesunula do Laxenburgu u Vídně a druhá část do Kladrub v Čechách.
Když v roce 1918 byli rakouští vlastníci nahrazeni italskými (Krasový region připadl po Versailleských jednáních
Itálii), nechtěli se Rakušané tehdy již slavného plemene vzdát. Proto byla uzavřena zvláštní smlouva: Rakousko si
ponechalo 97 koní a 107 “vrátilo” Italům. Určitý počet koní odkoupila vláda nového Království Jugoslávie a
právě tito plnokrevníci se stali po 1. světové válce nejdůležitějším příspěvkem k nově budované stanici v Lipici.
Část koní rovněž připadla Maďarsku, kde tyto koně skoupil hrabě Esterházy a mladí hřebečci i část chovných
klisen zůstaly v novém Československu v Kladrubech nad Labem. Právě tito koně se později stali základem
chovné farmy v Topolčiankách u Zlatých Moravců na Slovensku.
Hrůzy druhé světové války se úplně nevyhnuly ani Lipici a v r. 1943 musel celý chov naposledy do exilu,
napřed do Itálie a později do Československa. Cesta zpátky v roce 1947 byla jednou z nejbolestnějších. Ze 230
bílých Lipicánů nesoucích 400-letou tradici výběrového šlechtění lipicánských plnokrevníků se vrátilo jen 11.
Zbytek byl během poválečného vyjednávání rozdělen mezi Itálii a Rakousko, značný počet však podlehl drsným
podmínkám cesty. Po návratu domů byly však početní stavy hojně doplňovány, takže na konci 50. let už má
chovná stanice opět 180 kusů.
Obr. 3 Lipicánský kůň původem z Lipice
ve slovinském Krasu
Lipicán - chovné linie a rodiny
Mezi veškerým potomstvem vzešlým z importovaných hřebců pouze šest linií představuje čistý lipický chov.
Originální lipické kmeny byly založeny těmito hřebci:
- PLUTO - bělouš starošpanělský dánského chovu nar. r. 1765 v hřebčíně Frederiksborg .
- CONVERSANO – originální neapolský vraník, nar. r. 1767
- MAESTOSO - kladrubský hřebec, bělouš, nar. r. 1773. Když tento kmen na Lipici v r. 1837 vymřel, byl
ještě ve stejném roce dovezen plemeník MAESTOZO z rakousko - uherského hřebčína Mezohegyes,
aby kmen obnovil, což se podařilo
- FAVORY – kladrubský hřebec, plavák, nar. r. 1779
- NEAPOLITANO - originální neapolský hnědák, nar. r. 1790
- SIGLAVY - arabský plnokrevník, bělouš, nar. r. 1810, nakoupen r. 1816. I když nákup arabských hřebců
dále pokračoval, žádný si mezi nimi nevydobyl takovou pozici. Siglavy se stal otcem nové arabské linie
vnášející do lipických rodů ještě větší uhlazenost a noblesu, která přetrvala až dodnes a stala se šestou
větví čistých Lipicánů.
Z 18 původních originálních lipických klisen je dodnes v hřebčíně zastoupeno 15.
Rodiny č. 10 - Famosa, č. 13 - Khel il Masseid a č. 14 - Mersucha se v Lipici nezachovaly – vymřely.
Stručně nejslavnější rodinný původ nejvýznamnějších lipických klisen:
Rodina 1: SARDINIA (Betalka)
Rodina 2: SPADIGLIA(Monteaura)
Rodina 3: ARGENTINA (Slava, Adria)
Rodina 4: AFRICA (Barbara, Batosta)
Rodina 5: ALMERINA (Slavina,Samira, Slovenia)
Rodina 6: PRESCIANA (Bonadea)
Rodina 7: ENGLANDERIA (Allegra)
Rodina 8: EUROPA(Trompeta)
Rodina 9: STORNELLA (Steaka)
Rodina 11: DEFLORATA(Capriola, Canissa)
Rodina 12: GIDRANE (Gaetana, Gaeta)
Rodina 15: DJEBRIN (Dubovina)
Rodina 16: MERCURIO (Gratiosa)
Rodina 17: THEODOROSTA(Wera)
Rodina 18: REBECCA (Thais)
Lipicánští koně dostávají svá jména dle starodávného systému:
- jména hřebců se skládají ze dvou jmen: po linie otce + po matce-klisny s číslem, např. Neapolitano Capriola V.
- klisny jsou pojmenovány jménem jedním: jméno rodiny doplněné římskou číslicí, která vyjadřuje kolikátým
členem oné rodiny klisna je, např. Dubovina XV
Každý kůň narozený v Lipici je označen písmenem L na levou líci. Toto pravidlo funguje od počátků farmy do
dnešních dob a je zárukou kvality původu příslušného jedince.
V dnešních podmínkách chovaný Lipicán je středně velký a mohutný kůň s výškou v kohoutku 160–168 cm, o
hmotnosti 480–550 kg. Je dostatečně široký a hluboký, válcovitého trupu, dobře krmitelný. Hlavu má suchou,
ušlechtilou, částečně klabonosou na středně dlouhém vysoko nasazeném, svalnatém a dobře klenutém krku.
Kohoutek je nevýrazný, hřbet měkký, bedra delší, záď rovná, končetiny suché s výraznými klouby, kopyto tvrdé.
V práci je vytrvalý, pohyblivý, poslušný. Je typem mnohostranně upotřebitelného koně. Je poměrně pozdně
dospívající, ale dlouhověký. Je vhodný pro cirkusovou práci i pro vysokou jezdeckou (vídeňskou) školu, méně
vhodný je pro moderní drezurní ježdění. Barvou převládají bělouši, méně je vraníků a nejméně hnědáků. Jiné
barvy svědčí o příměsi cizí krve.
Barvy Lipicánů
U plemených koní musí být popsány v plemené knize a dokladech o původu. Jejich podrobný popis je
rozhodující pro identifikaci koní, není-li identita zajištěna uměle.
Barvy koní
Zbarvení koní záleží na pigmentaci srsti a kůže. Nemusí být stejné na všech částech těla. Rozeznáváme
- základní barvy : ryzák, žluťák (izabela), hnědák, plavák, vraník, bělouš vybělující a nevybělující, strakoš, albín.
- odstín barvy a její sytost
- zvláštnosti : grošování, tečkovitost, prokvetlost…
Ryzák – barva srsti: světle ryzá = světlý ryzák, typicky ryzá = červený ryzák, až po černou = tmavý a černý
ryzák. Hříva, ocas a spodky končetin, event. okolí huby, mohou mít jiné zbarvení (světlejší i tmavší),
nikdy černé, vždy naryzlé. Kůže je pigmentovaná.
Žluťák (izabela) – světlá a tmavá. Po těle má barvu srsti žlutou, ocas , hřívu, spodky končetin nemá nikdy černé.
Kůže i oči (modré -červené)jsou slabě pigmentované nebo bez pigmentu.
Hnědák – má vždy černou hřívu, ocas a spodky končetin. Kůže je šedě pigmentovaná.
Barva srsti světle hnědá = světlý hnědák (často mívá „úhoří pruh“ - od kohoutku k ocasu černý pruh).
„Srnčí hnědák“ = kolem huby, pod břichem a ve slabinách má světlejší srst bez lesku.
Hnědák tmavý, hnědák černý - musí mít kolem huby, pod břichem a ve slabinách hnědou srst.
„Zelené nohy“ = černou srst na končetinách má smíšenou se srstí nažloutlou.
Plavák – má vždy černou hřívu, ocas, spodky končetin a úhoří pruh. Srst má plavou různých odstínů:
plavák světlý, tmavý, „myšák“= šedý plavák.
Vraník – po celém těle i žíně má černé, různé sytosti. Kůže je tmavošedá.
Bělouš – má barvu srsti bílou nebo částečně bílou na tmavošedě pigmentované kůži.
Bělouš vybělující – rodí se černý nebo hnědý a postupně vyběluje od hlavy (kolem huby a očních
oblouků), přes slabiny, hřívu, ocas atd. až je srst na celém těle bílá.
Někteří bělouši nevybělují úplně, určité části zůstávají grošované, prokvetlé nebo
tečkované. Tyto zvláštnosti nikdy nevybělí.
Podle přimíšení jiné barvy srsti rozeznáváme odstíny:
bělouš (celý bílý), žlutý (přimíšena žlutá srst), medový (přimíšena hnědá srst),
světle šedý (nepatrná příměs černé srsti), šedý, tmavošedý, smíšený ( přimíšeny
různé barvy), černý (po těle černý, od hlavy vyběluje),
červeně nebo černě tečkovaný bělouš ( po vybělení ostatní srsti)
Bělouš nevybělující – po vylínání hříběcí podsady mají po celý život definitivní barvu. Tělo je silně
prokvetlé (bílá barva převládá) a hlava je tmavá.
Červený bělouš – hlavu, žíně ocasu a spodky končetin - jako ryzák, tělo prokvetlé
Hnědý bělouš – hnědá hlava, žíně a spodky končetin černé, tělo prokvetlé
„Mourek“ – hlava, žíně a spodky končetin černé, tělo prokvetlé
Skvrnitý bělouš – („tygr, hermelín“) – na bílé srsti po celém těle má roztroušeny různě barevné skvrny (hnědé,
černé, červené) velikosti dlaně
Strakoš – s nepravidelně rozloženými většími plochami srsti bílé a jiných barev – strakoš červený, hnědý, černý
Albín - s bílou barvou srsti, nepigmentovanou kůží, rohovinou kopyt a očima (modré, červené). Rodí se bílí.
5b Vinařství a vína č. 13 vinohrad s typickou dřevěnou konstrukcí
K nejvýznamnějším zemědělským produktům Slovinska patří vinná réva a víno, pro jejichž pěstování a výrobu
tam jsou mimořádně příznivé podmínky (mapa č. 3).
Dějiny pěstování vinné révy ve Slovinsku mají překvapivě mnoho shod s vývojem vinařství na Jižní Moravě a
v Čechách. Také ve Slovinsku je výroba vína doložena již v 6. stol. př. n. l. (keltská nádoba na víno z Vače). Je
však pravděpodobné, že dávno před Kelty na tomto území pěstovali révu již Etruskové. Podobně jako u nás došlo
k velkému rozvoji vinařství za nadvlády Římanů. Písemné doklady jsou z 1. stol. n. l. z Krasu (vinum puccinum)
a z Ptuje (Poetovina), která byla podle Tacita založena v r. 68. Císař Domitian (86–96 n. l.) sice zakázal pěstování
vinné révy mimo území Itálie, ale císař Próbus (287–292 n. l.) tento nesmyslný zákaz zrušil a Římané začali na
všech územích, která drželi ve střední Evropě, vysazovat vinice. Po rozpadu Římské říše vinařství ve Slovinsku,
stejně jako u nás, upadalo, zejména v důsledku maďarských nájezdů a začalo vzkvétat znovu až po příchodu
Slovanů Ilyrů. Např. je doložen příkaz knížete Pribiny pěstovat na jižních svazích kolem Mariboru vinnou révu.
Velký rozvoj vinařství znamenalo pokřesťanštění Slovanů a zakládání kláštěrů v 10. až 12. stol., které používaly
víno ke kultovním účelům. Jeho pěstování je doloženo z 11. stol. i na území dnešní Lublaně (vrch Rudnik).
V roce 1543 bylo vydáno první viničné právo (Gorsko pravo). Počátkem 19. stol. modernizoval viničné
hospodářství ve východním Slovinsku arcivévoda Johann Habsburský, který založil v Mariboru v r. 1822
vinařskou školu. Ta prosperovala natolik, že jí bylo svěřeno uspořádání světové výstavy vín v r. 1876. Na této
výstavě byla úspěšně představena i naše vína. O rozvoj tamního vinařství oblasti se zasloužil také rod
Dietrichsteinů (podle dochovalých účtů Dietrichsteini odprodali v Ptuji v r. 1850 na 50 000 l vína vlastní
produkce). V té době bylo na území Slovinska přes 50 000 ha vinic, v r. 1954 to bylo jen 26 000 ha a nyní je
obděláváno pouze 21 000 ha. Stejně jako v našich zemích se koncem 19. stol. snížila výměra obdělávaných vinic.
Ve Slovinsku je nyní ohromný potenciál rozvoje vinařství, neboť nejméně dalších 35 000 ha je klasifikováno jako
vhodné k produkci prvotřídních vín. Po roce 1960 proběhla rozsáhlá modernizace výroby vína, takže kolem roku
1970 patřily slovinské vinařské závody k nejmodernějším v Evropě. Příležitost však nebyla využita a slovinská
vína a export vín se postupně snižovaly. Od roku 1993, kdy se Slovinsko i v tomto ohledu začalo přizpůsobovat
požadavkům Evropské unie, směřuje vývoj k naplnění dosud nevyužívaného potenciálu. Slovinská vína jsou u
odborníků vysoce ceněna a na trhu úspěšnější než vína dalších menších států ve Středomoří. Dnešní produkce je
asi 900 000 hektolitrů ročně.
Na území Slovinska se rozlišují dvě hlavní oblasti pěstování révy a výroby vína: přímořská oblast na
jihozápadě při hranicích s Itálií u potřeží Jaderského moře a vnitrozemská oblast při hranicích s Rakouskem,
Maďarskem a Chorvatskem. Ta má dva vinařské regiony – severnější drávský s centrem v Mariboru a jižnější
sávský s centry v Orešje a Novom mestě (obr.1). Regiony přímořský, drávský a sávský se liší mikroklimatem,
složením půdy a vinařskými tradicemi.
Přímořská oblast (slov. Primorski vinorodni rajon)
má středomořské klima s příležitostnými severními větry bórou (burja), velmi teplá léta a půdy bohaté na stopové
prvky. Tyto půdy vznikají většinou zvětráváním kyselejšího flyšového fundamentu, jinde druhohorních vápenců
(Kras), kde proto mají vysoký podíl zásaditých půd typu terra rosa. Oblast má 14 000 ha tratí prvotřídní kvality
ve čtyřech okrscích (okolišče), navazujících na vinorodné oblasti v přilehlé části Itálie (Gorizzia, Friuli,
Monfalcone). Tomu odpovídá i zastoupení pěstovaných odrůd. Jsou to okrsky: Brda (Západní Brda, Goriška Brda
a Osrednja Brda) s převážně jílovitými půdami, vznikajícími zvětráváním flyšových sedimentů, Vipava, krasový
okrsek s půdami typu terra rosa a vápnitými sprašemi, ale i s půdami na zvětralých flyšových břidlicích, Kras
s krasovými půdami bohatými vápníkem, hořčíkem a železem a Koper s půdami vápnitými a hlavně flyšovými.
Pěstují se hlavně červené odrůdy révy francouzského a italského typu. Specialitami jsou Briški Tokaj (odrůda
Toccai Friuliano, Brda – vinařství Dobrovo), Malvazija, Zelen a Pinela (vinařství Vipava), směsná vína z Koperu
(Capris, Koprčan) a zejména Kraški Teran z Krasu. Na červených, železem bohatých krasových půdách typu terra
rosa se daří nejznámějšímu slovinskému červenému vínu Kraški Teran. Je velmi tmavě červené barvy s vysokým
obsahem železa a vyrovnanou kombinací taninu a kyselinek. Centrem pěstování je okolí městečka Dutovlje
s množstvím drobných i větších vinařů, např. v osadě Krajna vas rodina Štoka. Velkým producentem je vinařství
Sežana.
Sávská oblast (slov. Savski vinorodni rajon)
má převážně půdy flyšové, tvořené zvětralinami slínů, jílů a pískovců s příměsí spraše na mírných svazích.
Produkuje lehčí červená a růžová vína a prvotřídní vína bílá, velmi vhodná ke speciálnímu zpracování (výběr
z hroznů, pozdní stáčení, bariková úprava v dubových sudech a hlavně ledová vína, jejichž produkce má
stoupající tendenci, např. v okolí Metliky). Typické jsou menší sklepy zvané zidanice. Oblast je pod vlivem
chladnějšího perialpinského klimatu, je však chráněna horami před severními nepříznivými větry. Převládají bílá
vína francouzského a německého typu (sauvignon, chardonnay, ryzlinky), pěstují se však i velmi dobrá vína
červená (frankovka). Oblast má 9 000 ha tratí mimořádné kvality a okrscích Dolenjska (Novo mesto, Okrong,
Krško, Gornjanci), Bela Krajina (Metlika, Črnomelj), Bizeljsko-Sremič (Orešje) a Šmarje-Virštajn. Ze směsných
vín jsou nejznámější Cviček, Metliška Črnina, Bizeljčan a Virštajnčan.
Drávská oblast (slov. Podravski vinorodni rajon)
v povodí řek Drávy a Mury je, s výjimkou Mariboru, pod vlivem teplého a suchého vnitrozemského klimatu.
Půdy vznikly ze sedimentů třetihorního panonského moře, součásti praoceánu Tethys. Jsou převážně písčité a
jílovité, jen zčásti (Kapela) vápnité. Oblast je proslulá vynikajícími bílými víny německého a maďarského typu
(rýnský ryzlink, vlašský ryzlink, bílý a šedý pinot = rulandské, rumeni muškat = Gewuerztraminen a Šipon =
furmint. Dělí se na okrsky: Maribor (Obronska Pohorja, Kozjak a Gorne Slovenske Gorice), Radgona-Kapela,
Srednje Slovenske Gorice, Ljutomer-Ormož, Haloze a Prekmurske Gorice (Lendavske Gorice a Goričko).
V předměstí Lent v Mariboru je nejstarší vinný keř v Evropě (a údajně i na světě), téměř 500 let starý, který dává
ročně dosud kolem 35 litrů vína odrůdy Žametna Črnina. V Ptuji je v minoritském kláštěře památný 450 let starý
sklep, v němž je ve vinotéce láhev sylvánského zeleného ročníku 1917. Významná vinařství jsou v městech
Mariboru (Vinag, Maribor Wine Tabernacle), Haloze a Ptuji.
Mimořádnou pestrost pěstovaných odrůd vinné révy ve Slovinsku ovlivnily nejen pestré klimatické a
geologické podmínky, ale i kulturní a etnické vlivy. V přímořské oblasti se setkáváme s odrůdami italskými a
francouzskými, v oblastech drávské a sávské se pěstují i odrůdy německé, rakouské, maďarské a dokonce i
bulharské (Žilavka = Dívčí hrozen).
Z bílých odrůd jsou v oblasti Sávské a Drávské nejrozšířenější sauvignon, chardonnay, vlašský ryzlink (laški
rizling = graševina), rulandské (pinot) šedé a bílé, rýnský ryzlink, šipon (furmint), tramín a žlutý muškát.
V Přímořské oblasti jsou to hlavně chardonnay, rulandské šedé a bílé, sauvignon, rebula, malvazija (tj. veltínské
červené ranné) a další odrůdy domácího původu zelen a pinela z Vipavy, friulský toccai (Briška toccai) a pikolit.
Jako pikolit (čti pikulit) se ovšem označuje jednak víno vyráběné z vysoušených hroznů s dozrálými kyselinkami
(ekvivalent italského passito), jednak starořímská mimořádně aromatická odrůda s velmi nízkými výnosy,
používaná do směsí.
Z červených vín v oblasti Sávské a Drávské převládají frankovka (Modra Frankinja), portugal modrý (modra
Portugaljka) a pinot modri (tj. rulandské modré), kadarka a šentlovrenka (tj. svatovavřinecké). K odrůdám
místního původu patří modra kavčina (Blauer Kölner), která je nejdůležitější složkou lehkých a svěžích
červených vín (např. cviček, vytvářený ze 14 odrůd). V oblasti Přímořské se pěstují merlot, cabernet-sauvignon a
cabernet franc, z místních odrůd pak refosco (slov. refošk), barbera, rebula (Ribola gaia). Refosco je v okrscích
Koper a Kraška planota používáno při výrobě již zmíněného slavného krasového teranu (slov. Kraški teran).
V jednotlivých oblastech se vyrábějí i speciální vína. Je to např. mladé víno určené k okamžité konzumaci
(Predstavitev), šumivá vína (radgonska penina) vyráběná metodou charmant, tj v tancích, i champanoise
v lahvích, fortifikovaná vína (portské z Brežice) a ledová vína hlavně z vlašského ryzlinku. Přísné předpisy
zajišťují vysokou kulturu prodeje. „Burčák“, tj. podzimní šťáva (slov. jesenski mošt) se smí prodávat jen
s uvedením okrsku a místa původu, odrůdy révy a obsahu cukru, alkoholu a kyselin. Na etiketách vín jsou
uváděny stupeň kvality, původ (terroir), druh nebo označení vína, producent a plnění, ročník sklizně i plnění,
obsah alkoholu, množství nefermentovaného cukru, sériové číslo plnění a případná ocenění. Víno označené PGP
(priznano geografsko poreklo) musí pocházet z uváděné oblasti, ale může být zpracováno a plněno jinde (deželno
vino). Víno označené ZKGP (zaščitano in kontrolirano geografsko poreklo) je pěstováno i plněno v určené
oblasti (vrhunsko, tj., špičkové víno). Víno označené PTP je je produkováno určenou technikou v určeném
regionu, který je v názvu vína (např. Kraški teran). Vína bez označení jsou stolní (namizno vino) bez udání
geografického původu. Směsná vína jsou pojmenována zpravidla podle místa výroby (Mariborčan, Vrtovčan,
Metliška Črnina aj.), s výjimkou několika tradičních názvů (cviček). Od roku 1969 jsou slovinská vína označena i
mezinárodně uznávanou obchodní ochrannou známkou, kterou udílí odborné komise v Mariboru a Nové Gorici.
K propagaci byly zřízeny vinné turistické stezky (vinska cesta), uváděné v průvodcích i turistických a
specializovaných mapách. Je jich celkem 12 a umožňují poznání nejrůznějších zajímavostí i soukromých sklepů.
V přímořské oblasti je společná stezka slovinsko-italská, nabízející i průřez istrijskou kuchyní, v sávské oblasti je
několik stezek navazujících na stezky rakouské (např. na štýrskou vinnou stezku při Muře). V okolí Mariboru
nabízejí tyto stezky překrásné scenérie alpského předhůří, vinařské kuriozity Mariboru a Ptuje a unikáty
vinařského muzea Svečina.
Literatura – kapitoly 5 (1–5), 5 a–b (1–7):
1. anonymus: Agricult. Sit. in the Cand. Count., Country Rep. on Slovenia, EC – Gen. for Agriculture.
http://europa.eu.int/comm/agriculture/external/enlarge/publi/countryrep/slovenia.pdf
2. anonymus: Agricult. Sit. in the Cand. Countr., Country Rep. on the CR, EC – Gener. for Agriculture.
http://europa.eu.int/comm/agriculture/external/enlarge/publi/countryrep/czech.pdf
3. anonymus: Czech Republic Agr. and Enlarg. EC – General for Agriculture.
http://europa.eu.int/comm/agriculture/external/enlarge/countries/files/czec_rep.pdf
4. anonymus: Slovenia Agricult. and Enlarg. EC – General for Agriculture
http://europa.eu.int/comm/agriculture/external/enlarge/countries/files/slovenia.pdf
5. anonymus, 2001: Nacionalni atlas Slovenije. Inštitut za geografijo, Ljubljana
1. anonymus: About stud – farm Lipica. Kobilarna Lipica, http://www.k-lipica.si/English/Lipica/Kobilarna.asp
2. Alkalaj, M., 1996: Wines of Slovenija. DZS, 1–151, Ljubljana
3. anonymus: Breed History. Lipizzan Association of North America, http://www.lipizzan.org/History.htm
4. Kratochvíl, J., 1973: Použitá zoologie 2, Praha
5. Kopecký, J. a kol., 1977: Speciální chov hospodářských zvířat 1, Praha
6. Stevenson, T., 1993: Světová encyklopedie vín. Gemini, 1–484, Bratislava
7. anonymus: Encyklopedie DoYou Know, http://www.didyouknow.cd/animals/lipizzaners.htm
6. Geologické poměry č. 14 flyšové mořské pobřeží u Piranu
Přestože Slovinsko patří mezi relativně malé země, geologická stavba je mimořádně pestrá (mapa č. 4).
Nejstarší horniny se nachází v jeho severní a severovýchodní části, v oblasti kolem pohoří Pohorje (Kozjak, Črna
na Koroškem…). Jedná se o metamorfované horniny, zejména ruly, svory, amfibolity, krystalické vápence a
různé druhy břidlic. Přesné určení stáří těchto hornin je velmi problematické, neboť v nich prakticky chybí
fosílie. Přesto se podle geologické pozice uvádí jejich stáří jako spodnopaleozoické. Z regionálně geologického
pohledu oblast s výskytem těchto starých metamorfovaných hornin řadíme do tzv. Alpid, tedy do území ležícího
severně od tzv. periadritického lineamentu (švu) – oblasti styku severní euroasijské tektonické desky a jižní
africké desky. Na jih od periadriatického lineamentu, který probíhá po jižní straně Pohorja přes Črnou na
Koroškem a dále na západ přes Železne Kaple směrem do Rakouska a Švýcarska, podle většiny dnešních geologů
leží Dinaridy. Kolize obou tektonických desek (posun africké desky směrem k severu a její zanořování pod desku
euroasijskou) stojí za rozsáhlým vrásněním v oblasti jejich srážky (horské pásmo Alp). Právě poloha Slovinska
v této geologicky zajímavé oblasti předurčuje pestrost jeho geologického složení.
Západní Karavanky a Kamnicko-Savinské Alpy (slov. Kamniško-Savinjske Alpe) náleží z geologického
hlediska velkému horotvornému prvku Dinarid, táhnoucích se na jihovýchod daleko na Balkán. Exaktně
prokázané nejstarší horniny Slovinska pocházejí z období devonu (cca 400 miliónů let). Jde o tzv. deskovité
vápence, vzniklé sedimentací v hlubokomořském prostředí. Stáří těchto vápenců bylo díky výskytu drobných
fosílií, tzv. konodontů, velmi přesně datováno do spodního devonu. V průběhu devonu došlo k přechodnému
změlčení moře a usazování mělkovodních vápenců s hojným výskytem fosílií (koráli, měkkýši…). Ke konci
devonu došlo opět k prohloubení sedimentačního prostoru a usazování hlubokomořských vápenců. S těmito
nejstaršími horninami se můžeme setkat na nevelkém území v jižních Karavankách v okolí Jezerska.
Ve spodním karbonu na území severního Slovinska stále převládá hlubokomořské prostředí, v jehož
podmínkách dochází k ukládání tzv. flyše (rytmické střídání tenkých vrstev jílu a písku) za postupného vzniku
jílovitých břidlic, pískovců a vápenců. Později dochází již v mělkovodním prostředí ke vzniku slepenců,
křemitých pískovců, jílovitých břidlic a vápenců, bohatých na fosílie (koráli, měkkýši, dírkovci…). Rozsáhlé
výskyty hornin z tohoto období se nacházejí v jižních Karavankách a širším, zejména východním okolí Lublaně.
V těchto horninách se také nachází nejvýznamnější Pb-Zn zrudnění v okolí Litije a výskyty železných rud
v Karavankách.
Mělké moře se na území Slovinska nachází i ve spodním permu, v oblasti Karavanek dochází k sedimentaci
rozsáhlých poloh vápenců, které jsou často velmi bohaté na fosílie (Dolžanova soutěska). Postupně dochází
k ústupu moře a ve středním permu je již území Slovinska převážně souší. V této době panovalo převážně
tropické a suché klima, charakteristické vznikem červeně zbarvených pískovců, jílovců a brekcií. Ke konci permu
dochází opět k zaplavení prakticky celého území Slovinska mělkým mořem a sedimentaci, hlavně vápenců
(dolomitů), ale i výskytem křemenných pískovců a jílovců. Z tohoto období pochází též nepříliš rozsáhlé výskyty
granitů a granodioritů (Črna na Koroškem a jeho okolí).
Období triasu hraje v geologickém vývoji Slovinska velmi důležitou roli. Rozsáhlé oblasti vápencových a
dolomitických hornin hlavně v horských oblastech celých Alp pocházejí z tohoto období. Poněkud rozdílný
průběh sedimentace během triasu lze pozorovat v severní části území Slovinska (horské oblasti - Alpidy) a na
území jižně od periadriatického lineamentu – Dinaridy. Ve středním triasu dochází k významnému tektonickému
porušení oblasti a vzniku mnoha malých tektonicky omezených území, která tvořila buď poklesnutá a tedy
hlubokomořská území nebo naopak stoupala a tvořila mělká mořská dna či souše, podle toho se též lišila
sedimentace na jednotlivých územích. Pro hlubokomořská území byly typické výskyty vulkanických hornin (láva,
tuf) a sedimentace jílovců, pískovců a rohovcových vápenců s četnými fosíliemi (amoniti, konodonti,
radiolarity…). Na vulkanickou činnost z tohoto období jsou vázána rozsáhlá rtuťová zrudnění v oblasti Idrije. Ve
svrchním triasu docházelo, na rozdíl od jižní dinarské oblasti, v severní alpské oblasti k postupnému změlčování
moře a sedimentaci deskovitých vápenců s rohovci a později k sedimentaci tzv. dachsteinských vápenců, které
tvoří rozsáhlé polohy v Julských a Kamnicko-Savinských Alpách. V jižní (dinarské) části sedimentačního
prostoru (jižně od periadriatického lineamentu) dochází k rozsáhlé sedimentaci vápenců a dolomitů během celého
triasu a dále nepřetržitě až do období svrchní křídy. V mělkovodních triasových vápencích alpské (severní)
oblasti se nachází významné ložisko Pb-Zn rud nedalo Mežice.
V období jury dochází v oblasti východních Alp (Julské Alpy, Karavanky) k několika opakovaným mořským
transgresím, při kterých došlo k sedimentaci významných poloh vápenců. V centrální a jižní části Slovinska
(Dinaridy) se stále rozlévá moře, kde v jeho hlubších částech dochází k sedimentaci mocných poloh deskovitých
vápenců s rohovci, s příměsmi jílovců a slínovců. V oblastech s výskytem mělkovodního prostředí pak probíhala
sedimentace tmavých vápenců bohatých na fosílie korálových útesů.
I během křídy byla velká část Slovinska (Dinaridy) zalita mořem. V této době dochází k usazování mocných
poloh slínovců a pískovců, později též slínitých vápenců. Převážná většina z těchto usazenin však byla později
oderodována a zachovaly se jen útržky na západě v okolí Tolminu. Ve svrchní křídě dochází v oblasti východních
Alp k regresi a moře postupně ustupuje, kdežto v oblasti jižního Slovinska jsou v mělkovodním prostředí
ukládány mocné polohy vápenců. Na konci druhohor dochází postupně k ústupu prakticky z celého území
Slovinska. V tropickém klimatu dochází k postupnému zvětrávání zejména vápenců a vzniku rozsáhlých
zvětralinových kůr a bauxitových ložisek. Později dochází v jižním Slovinsku k opětovné mořské transgresi, kdy
dochází k sedimentaci nejprve vápenců, později též slínů a pískovců, se kterými se dnes můžeme setkat například
ve Vipavské dolině. Během paleogénu pak postupně dochází k ústupu moře a relativně po dlouhou dobu probíhá
proces eroze, tedy zvětrávání a odnosu zvětralého materiálu. Během středního terciéru (oligocén) dochází
v oblasti východního Slovinska (Laško, Trbovje) ke vzniku rozsáhlých močálových území, kde dochází
k sedimentaci slínitých vrstev s poměrně mocnými polohami hnědého uhlí.
Později dochází směrem od východu k transgresi mělkého moře, jehož stopy můžeme zaznamenat i na území
Kamnických a Julských Alp. V středním terciéru (oligocénu) dochází k mohutným tektonickým pohybům
v oblasti styku africké a euroasijské desky. Díky zanořování africké desky pod severně položenou euroasijskou
dochází k mohutné vulkanické činnosti, která zanechala na území Slovinska hlavně východně od Savinských Alp
a jižně od Pohorje rozsáhlé polohy vulkanického materiálu (převážně andezitové, dacitové a tufy a lávy).
Terciérního stáří je i rozsáhlý tonalitový (granitoidový) pluton, který buduje centrální část pohoří Pohorje.
Počátkem neogénu dochází na území Slovinska díky kolizi tektonických desek k rozsáhlému vrásnění a
výrazným tektonickým pohybům, vlivem čehož došlo v severovýchodní části Slovinska k transgresi mělkého
moře a sedimentaci poloh vápenců a slínovců, s hojnými výskyty zkamenělin. Později toto panonské moře
postupně ustupuje směrem na východ. V této době dochází v oblasti panonské pánve (východní Slovinsko)
k akumulaci ložisek zemního plynu a nafty.
Ke konci neogénu (v pliocénu) je území Slovinska stále tektonicky velmi aktivní. Často dochází k rozsáhlým
sesuvům nestabilních území. V okolí Velenje se ukládají rozsáhlé lignitové sloje. V této době dochází též
k mohutným tektonickým zdvihům rozsáhlých oblastí. Postupuje proces krasovění na rozsáhlých vápencových a
dolomitových plošinách.
Na současný vzhled slovinské krajiny měly velký vliv geologické procesy odehrávající se v nejmladším období
geologických dějin kvartéru, kdy docházelo ke střídání období relativně chladných a poměrně teplých a vlhkých.
Během tohoto období bylo do nížin transportováno obrovské množství erodovaného materiálu z horských oblastí
a ukládáno v podobě rozsáhlých štěrko-písčitých teras v nížinných podhorských oblastech. Docházelo též
k vyvátí a sedimentaci sprašového materiálu. Na současný vzhled horských oblastí měly obrovský vliv rozsáhlé
údolní ledovce, často vyplňující horská údolí v Julských, Kamnicko-Savinských Alpách a Karavankách, které po
sobě zanechaly rozsáhlé polohy nevytříděných sedimentů (morény) a četná horská ledovcová jezera. Ústup
posledního velkého zalednění nastává na počátku holocénu (před 15–12 tisíci lety), kdy ledovce z horských
oblastí postupně ustupují až do současného stavu, kdy zalednění již prakticky chybí (viz dále triglavský ledovec).
Během holocénu, částečně i vlivem antropogenní činnosti dochází k významné sedimentaci povodňových hlín.
Do současnosti jsou zřetelným projevem postvulkanické činnosti na území Slovinska, nejvíce v Panonské oblasti,
rozsáhlé vývěry termálních minerálních vod, které jsou dnes hojně využívány k lázeňským účelům.
6a Rtuťové doly Idrija č. 15 znak rtuťových dolů Idrija
V jihovýchodním předhůří Julských Alp v Cerkjansko-Škofjeložském pohoří leží v údolí řeky Idrijce a okolí
starobylého města Idrija jedno z nejvýznamnějších světových nalezišť ryzí rtuti a cinabaritu.
Podle legendy zde byla rtuť náhodně objevena někdy kolem r. 1490 tak, že místnímu bednáři, který v jednom
potůčku máčel své výrobky, natekla do škopku s vodou i těžší rtuť. Jakýsi podnikavý voják Anderlein spolu
s dalšími movitými lidmi tam začal budovat rtuťové doly, které pak přešly do rukou místního kněze, později se
staly majetkem císaře a nakonec státu. V místě objevu postavili kostelík Svaté Trojice. Nedaleko, na protějším
břehu potoka Nikova, otevřeli r. 1500 nejstarší vchod do dolu Antonijev rov. Zpočátku horníci kutali jen ve slabě
zrudněné karbonské jílové břidlici, kde byl obsah rtuti jen 0,3–1,5 %. Až 22. června narazili v hloubce 42 metrů
na bohatou cinabaritovou rudu, která se tam pak těžila dlouhá léta. V 16. století se většina rudy vyvážela, sloužila
k amalgamaci vytěžené zlatonosné rudy. V 17. století se vytěžilo nesmírně namáhavou ruční prací nejvíce 250 tun
rudy ročně. Jako všude na světě byli i idrijští horníci tehdy velmi pověrčiví. Věřili na zlé duchy a permoníky,
kteří prý měli vinu na jejich značné úmrtnosti. Tehdy ještě nebylo známo, že rtuť a její výpary jsou prudce
jedovaté a v podmínkách nejméně dvanáctihodinové těžké fyzické práce, bez řádného větrání a výživy, způsobují
rychlou celkovou otravu organizmu. Málokterý horník zde vydržel pracovat déle než tři roky, mnozí umírali již
po půl roce. To mělo vliv na demografickou skladbu místního obyvatelstva, kde byla po generace obvyklá a nutná
předčasná reprodukce, muži se ještě za svého krátkého života (úmrtnost horníků byla kolem 20.–25. roku věku!)
snažili rodinu finančně zabezpečit. Ženy, převažovaly vdovy, se tradičně živily paličkováním krajek. I tak zde
čekalo hodně lidí na dobře placenou práci. Vysoké státní půjčky, které měli v té době Habsburkové v Holandsku,
se splácely idrijskou rtutí. V 18. století byla vykopána Tereziina šachta, později ještě další dvě. Na přelomu 18. a
19. století zde pracovalo asi 1350 horníků a těžili asi 600–700 tun rtuti ročně. Od počátku byla v dolech velkým
problémem voda, až r. 1790 postavili na řece Idrijci vodní kolo s pohonem na odčerpávání vody z podzemí.
Sloužilo 160 let. Několikapatrový rozvětvený systém podzemních chodeb, ať už rudonosných štol a šachet, či
větracích a odvodňovacích měří asi 700 km. Určitou výhodou těchto dolů bylo, že zde neměli výbušný metan.
Začátkem 19. století těžba upadala a rozkvět nastal až zase začátkem 20. století, kdy zde dosahovali rekordní
produkce 820 tun ročně. Idrija měla po několik století své zvláštní postavení ve slovinském kulturním a
ekonomickém prostoru. Od počátku majitelé dolů dbali na modernizaci těžby a zpracování rudy a vždy
zaměstnávali špičkové odborníky, ponejvíce italské a německé. Doly tak měly pověst technicky nejlépe
vybavených na území habsburské monarchie. Spolu s doly se rozvíjelo i město a také různé odbornosti,
především geologie, hornictví, geodézie a rovněž, kvůli hornickým chorobám, i lékařství.
Celkovým množstvím vytěženého kovu jsou idrijské rtuťové doly historicky na druhém místě na světě (po
španělském Almadenu). Za 500 let zde vytěžili nejméně 144 000 tun rtuti, což znamená přibližně 13 % celkové
světové produkce. Od poloviny osmdesátých let 20. století zaznamenává světový trh prudký pokles poptávky po
rtuti. Proto Skupština Slovinska rozhodla r. 1987 doly postupně zavřít. Dnes se zde již netěží, probíhá asanace
podzemí a doly se stávají muzeem. Pro veřejnost je od hornického svátku 22.6. 1995 otevřeno muzeum těžby
rtuti v prostoru štoly Antonijev rov a po příslušné rekonstrukci se o něco později stává součástí muzea i nedaleká
povrchová úpravna rud.
Geologická stavba území je velmi složitá (obr. I-4). Významný je vliv mladších tektonických pohybů
horninových komplexů. Počátkem druhohor zde došlo k tzv. idrijskému zlomu, horizontálnímu posuvu severnější
desky o cca 12 km směrem na východ, oproti jižněji ležící desce. Idrijský rudní revír má statigraficky obrácený
sled hornin. Ten je tvořen nahoře ležícími nepropustnými staršími horninami (340 mil. let), jako karbonskými
jílovými břidlicemi s čočkami pískovců, grödenskými pískovci, svrchněpermskými dolomity, klastickými a
pyroklastickými sedimenty. V podloží jsou mladší svrchnětriasové vrstvy, křídové vápence a eocenní sedimenty
(tzn., že po uložení došlo v důsledku alpinské orogeneze k převrácení příkrovových struktur). Nasunuté horniny
leží ve čtyřech příkrovech, důlní prostory leží vespod čtvrtého. Charakteristickými odrůdami rtuťových rud
s místními názvy a obsahem až 78 % Hg jsou tzv. jeklenka, jetrenka, opekovka, korálová ruda a Karoli ruda.
Idrijská ruda vznikla ve dvou fázích zrudnění ve středním triasu (před 235 mil. lety). Cinabarit epigeneticky
krystalizoval v puklinách a pórech karbonátových hornin. Sedimentace byla přerušena střednětriasovou
tektonickou fází, při němž vznikl kilometr široký idrijský tektonický prolom, po němž proudily hydrotermální
roztoky s prvky, jež dnes budují tyto rudy. Délka zrudněné zóny je cca 1500 m, šířka od 300 m do 600 m,
hloubka cca 450 m. V ní je cca 156 známých rudních těles. Délka chodeb v několika patrech je cca 120 km.
V dnešní době je pro veřejnost přístupná pouze část důlních chodeb v Antonínově štole (slov. Antonijev rov).
6b Rudné doly Litija č. 16 opuštěná štola dolu Sitarjevac v Litiji
V centru Slovinska, tvořeném druhohorními (většinou vápenci a dolomity), třetihorními (většinou pískovci) a
kvartérními sedimenty, se táhne pás rozptýlených paleozoických sedimentů. Ve středu toho pásu, v pahorkatině
Posavske gobe, jsou tektonicky vyzdvižené a erodované karbonátové vrstvy. Pojmenovány jsou Litijská
antiklinála. Většina karbonátových vrstev je na tom území, které rozděluje řeka Sáva od západu k východu, z
šedých křemenných pískovců a částečně i z křemenných slepenců. Litijská antiklinála prošla intenzivními
tektonickými pohyby již na konci paleozoika, později ještě ve středním triasu a v paleogénu, od kdy pocházejí
příkrovy terciárních vrstev. Neotektonika nakonec silně vymodelovala území s mnoha zlomy.
V 10 km dlouhém pásu dříve horníci těžili na četných místech historicky nejdříve železo, později v žilných
čočkách a puklinách galenit, sfalerit, cinabarit a v posledních desetiletích, kdy v roce 1965 těžba skončila, také
baryt. Nejzajímavější doly v těchto karbonských vrstvách jsou Litijské doly, čili Sitarjevec, kopec těsně nad
městem Litija. Obec Litija je vůbec nejstarším hornickým městem v zemi. V 19. století se uvádělo, že Sitarjevec
jsou nejlepší doly v monarchii. V Litiji se zřejmě dolovalo již za Keltů, na což nasvědčuje nález hallstadtského
hradiště na kopci Sitarjevec. Římané zde těžili většinou rudy železa a olova. Na Sávě tehdy vedlo stálé lodní
spojení. Od Litije (první zmínka je pozdější – z r. 1145 Villa Litta – ukazuje na možný římský původ) na jih se
větvila římská cesta směrem na Emonu (dnešní Lublaň) a Neviodunum (Drnovo u Krška).
Ze středověku není mnoho informací, pravděpodobně rudy kopali ručně hlavně na povrchu. V 16. století již byl v
Litiji vyšší hornický úřad. V 17. a 18. století hornictví dost upadlo, rozkvět pak začal v 19. století, zvláště po
založení Hornické společnost Litija v r. 1878. Nejprve, do konce století, se těžila rtuť a cinabarit, později galenit
a menší množství stříbrných rud. Vznikly hutě, které však byly roku 1922 zavřeny. V meziválečné době byly
postaveny separační a flotační úpravny rudy. Kvůli katastrofálnímu pádu cen olova po roce 1930 těžba ustala,
doly minimálně fungovaly do roku 1941, kdy je obsadili Němci. Ti těžili baryt do konce roku 1944. Doly byly
znárodněny v roce 1946, v roce 1948 byla Hornická společnost Litija zrušena a připojena k olověným dolům v
Mežici. V Litiji zůstala omezená těžba barytu a olova, produkci vozili do Mežice. V roce 1955 byl Sitarjevec
připojen k samostatnému hornickému podniku Posávské doly olova, zinku a barytu. Byly opraveny separační a
flotační úpravny rud a těžil se zde již jen baryt. V roce 1961 byl Sitarjevec naposled připojen k Mežici, kde byla
postavena nová flotace. Kvůli nezájmu o nové geologické průzkumy a nerentabilitu byly doly definitivně
uzavřeny v roce 1965. V roce 2002 na popud domácích nadšenců byly otevřeny některé vchody do dolů. Část
vstupních chodeb, spolu s menším muzeem a mineralogickou sbírkou, má být přeměněna v muzeum pro
návštěvníky.
Význam litijských rudných dolů je ve slovinských poměrech velký. Na malé části Slovinska je zde mimořádně
velký počet vzácných minerálů – více než 50. Mezi nejvýznamnější patří: galenit (až 5 metrů mocná ložiska),
chalkopyrit, pyrit, covellin, bouronit, markazit, cinabarit, baryt, rtuť, hematit, limonit, wad, křemen, cerusit,
anglezit, pyromorfit, viterit, sférosiderit, keramohalit, alofan, pyroluzit, psilomelan, azurit, malachit.
6c Doly olova a zinku Mežica č. 17 znak rudných dolů Mežica
Mežica je největší obec Výchorních Karavanek s více než 3 700 obyvatel (1991). Leží v širokém údolí na
obou březích řeky Meža. Místní rudné doly náleží do skupiny východoalpských výskytů rud olova a zinku
(dalšími jsou Bleiberg v rakouských Korutanech a Cave del Predil, slov. Rabelj, v Itálii). V posledních sto letech
z nich byla nejdůležitější právě Mežica. Severní pás Karavanek je geologicky velmi pestrý, tvořen je
paleozoickými, triasovými, jurskými a terciérními horninami s bohatou rudní stratigrafií. Severní předhůří je
tvořeno metamorfovanými horninami ravenského krystalinika (podle obce Ravne na Koroškem) – fylity,
krystalické vápence, svory, proražené pegmatity. Pod nimi leží silurské horniny. Na území nejsou devonské a
karbonské horniny, v té době bylo území pravděpodobně souší a transgrese se projevila až ve středním permu. V
důsledku toho byly uloženy grödenské vrstvy, většinou pískovce a konglomeráty. Triasové horniny jsou plošně
nejrozsáhlejší, jejich mocnost dosahuje přes 3 000 metrů. Z nich přes polovinu jsou dolomity, asi třetina vápence
a zbytek břidlice, pískovce a argility. Nejpestřejší je střední trias s 1 800 m mocnými anizijskými karbonatovými
horninami, nad nimi až na povrch vystupuje na kilometr mocný ladinský stupeň dolomitů a wettersteinských
vápenců (vrch Peca 2 126 m a Uršja gora 1 696 m). Řeka Meža se zahloubila do profilu wettersteinských
vápenců. Tektonickou stavbu této části Karavanek tvoří význačné alpské příkrovy, různé zlomy rovnoběžkového
směru s úklonem většinou k jihu.
Olověné a zinkové rudy byly nalezeny v silurských břidlicích, v anizijských dolomitech a nejvíce ve
wettersteinských vápencích a dolomitech. V nejnižších silurských metamorfitech převažuje sfalerit, galenit,
chalkopyrit a pyrit. V anizijských dolomitech (Topal) je nejvíce sfaleritu, méně pak galenitu, pyritu a markazitu.
Nejvýznamnější zrudnění je ve wettersteinských vrstvách, jako vrstevní, žilná a žilně impregnační zrudnění,
související s alpskou tektonikou a triasovým a posttriasovým zrudněním. Pro Mežicu je typické rovnoměrné
minerální složení – galenit, sfalerit, wurtzit, pyrit, markazit, melnikovit-pyrit, baryt, fluorit, dolomit a kalcit. Z
minerálů oxidů olova je zde cerusit, anglesit, wulfenit, minium, massicotit a litargit. Z minerálů oxidů zinku je
zde smithsonit, hydrozinkit a gosslarit. Z minerálů oxidů železa je zde melanterit, goethit a limonit. Dále se zde
ještě vyskytují sulfid kadmia (greenokit), vanadiový descloizit a různé manganové oxidy.
Mežické rudní doly zaujímají povrch 10 km² se 14 hlavními revíry. Je zde asi 800 km chodeb a překopů. Za
tři století zde bylo vytěženo asi 19 milionů tun rud barevných kovů, hlavně galenitu, sfaleritu a wulfenitu.
Počátky dolování v Korutanech jsou od 12. století, mežické dolování je zmíněno slovenjgradským hornickým
soudcem r. 1560. Rozvoj těžby nastal po r. 1665, více však kolem r. 1809, kdy Mežica kvůli napoleonským
válkám získala monopol na rakouském trhu. V té době bylo jiným impulsem rozvoje obce a celé oblasti
železářství. Mělo optimální podmínky růstu, neboť využívalo dostatku dřeva z okolních hustých lesů, místních
zásob rychle vytěženého uhlí a vodní energii. Hutnictví v Mežici a blízkém městečku Črna na Koroškem však
brzy zaniklo a později se objevila nová velká železářská centra v obcích Ravne a Prevalje, která silně ovlivňovala
sídelní a hospodářský rozvoj území. Rozvíjelo se však rudní hornictví, postaveny byly související tavné pece,
drtírna a pračka rudy. Založena byla rudní společnost Brunner-Kompoš, ta se pak spojila s olověnými doly v
korutanském Bleibergu a jmenovala se pak Prettner-Brunner-Kompoš. Spolčování pokračovalo v založení Unii
dolů olova (Bleiberger Bergwerks Union – BBU). Když bylo r. 1919 údolí Mežice přičleněno k Jugoslávii,
ztratila BBU tyto doly, které připadly zemské správě. V roce 1921 doly převzala anglická společnost The Central
European Mines Limited Mežica. Ve 20. století byla průmyslová činnost největší, zvláště po 2. světové válce, kdy
metalurgie získala klíčový hospodářský význam v rámci Jugoslávie. Růst produkce a zaměstnanosti rostl až do
sedmdesátých let, potom nastal útlum v důsledku ubývání zásob rudy, zvyšování nákladů a poklesu světových
cen. Uzavřeny byly tavírny barevných kovů v Žerjavu. Do té doby jedovaté úniky oxidů síry z tavírny rud
způsobily, že téměř odumřely borové a jiné jehličnaté lesy i s bylinným patrem na nejbližších vápencových
úbočích. Kilometr dlouhou rokli, kde voda v důsledku eroze odnesla téměř veškerou půdu, lidé nazvali Údolí
smrti. Dnes se okolní krajina pozvolna revitalizuje, znovu zarůstá travou a objevují se řídké keře a stromy.
Podnik měl jméno Doly olova a hutě Mežica a zaměstnával v různých podzemních a povrchových (např. výroba
akumulátorů) provozech přes 2 000 lidí. Roku 1994 byly doly zavřeny. Prostor je dnes chráněn a vyhlášen jako
památník technické kultury. Spodní patra dolů do nadmořské výšky 417 m jsou zaplavena vodou, vrchní část
podzemí s původní technologií, hornickým nářadím a zařízením je adaptována pro cestovní ruch. Na Glančniku
před vstupem do štoly je hornické muzeum s bohatými mineralogickými sbírkami, exponáty dokumentů a
fotografií a skleněný model dolů. Původní důlní vláček vozí turisty 3,5 km do Glačnikovy štoly v revíru Moreing,
pěší trasa je dlouhá dalších 1,5 km. Prohlídka je možná podle domluvy na adrese www.PodzemljePece.com.
6d Uhelné doly Velenje č. 18 těžební věž uhelných dolů Velenje
Území Velenjské kotliny obklopují triasové vápence a dolomity. V oligocénu a miocénu nastaly silnější
tektonické pohyby a v jejich důsledku se sem rozšířilo od východu Panonské moře. Významný byl střední miocén
v období vulkanizmu, kdy bylo území pokryto výlevnými horninami (andezit) a sedimenty (tufy). Ve středním
pliocénu kotlinu zalévalo rozsáhlé jezero, v němž vznikalo hnědé uhlí – lignit. Sedimenty jsou složeny
z plastických hlín, slínů a břidlic. Pod těmito sedimenty se nachází až 165 metrů mocné vrstvy lignitu, resp.
šedohnědého bažinného uhlí. Lignit má výhřevnost 3 764 cal, 8,59 % popela a 1,16 % síry.
Velenje je největší slovinské naleziště uhlí. Lignitové sloje byly zkoumány od roku 1875, hornická otvírka začala
r. 1887 pod vedením Daniela von Lappa, majitele uhelných dolů do r. 1914. Po vybudování železnice v r. 1891 se
zpočátku těžilo asi 300 tisíc tun ročně. V roce 1900 byla postavena briketárna a v r. 1905 tepelná elektrárna. Od
roku 1914 byly doly za všech režimů ve státním vlastnictví. Těžba každoročně rostla, nejvíce v r. 1985 přes
5 milionů tun. V roce 1996 bylo odhadnuto, že doly mají zásoby ještě více než 260 milionů tun. Horníci kopou
lignit v desetimetrových vodorovných plochách. Zpočátku byly dobývky široké do 5 metrů, po roce 1950 byla
zavedena zvláštní těžební technika a dnes se čelo dobývá v šířce do 100 metrů. Do vytěženého území sypou
skrývku a provádějí rekultivaci. Většina lignitu se spaluje v blízké elektrárně Šoštanj, postavené v letech 1956–
1977. Po roce 1994 se i zde začalo s péčí o krajinu, byly instalovány odlučovače exhalátů a znečišťování bylo
podstatně zmenšeno. V důsledku velkých objemů těžby se projevují velké terénní propady. Takto byly zničeny
vesnice Škale a Družmirje a několik částí Šoštanje a Velenje. Vznikla tři jezera, Škalsko, Velenjsko a
Družmirsko, která by zpočátku silně znečištěná. Nyní jsou to již živé biotopy.
Literatura - kapitoly 6 (1–8), 6 a–d (1–16):
1. Čar, J., 1994: Sedimentární horniny Slovinska. Seminář z oblasti geologie pro učitele základních a středních
škol, 7.– 8.10.1994, Idrija
2. Gospodarič, R., 1976: Razvoj jam med Pivško kotlino in planinskim poljem v kvartarju (The Quarternary
Caves development between the Pivka Bassin and Polje of Planina). Acta carsologica 7, s. 8–135, Ljubljana
3. Premru, U., 1982: Geologická stavba jižního Slovinska. Geologija, ISSN 0016-7789, 95–126, Ljubljana
4. Habič, P. 1982: Kraški relief in tektonika (Karst relief and tectonics). Acta carsologica 10 (1981), s. 5–26,
Ljubljana
5. Hribernik, K., 2003: Geologický systém Slovinska (v angličtině). 4th European Congress on Regional
Geoscientific Cartography and Information Systems, Bologna
6. Milčinski, J., 1979: Základní výzkumy Krasu Slovinska (ve slovinštině), Ljubljana
7. Vysvětlivky k zákl. geol. mapě SFRJ 1: 100 000, Svazový geologický ústav, Bělehrad, (ve slovinštině)
8. Základní geologické mapy SFRJ 1:100 000, Svazový geologický ústav, Bělehrad. (ve slovinštině)
1. Berce, B., 1956: Rudišče Sitarjevec pri Litiji. Rukopis, Archiv Geol. zavoda Ljubljana, Ljubljana
2. Čar, J., 1989: Prispevek idrijskega rudnika in Idrije k slovenski tehniški in prirodoslovni zgodovini. Zbornik
za zgodovino naravoslovja in tehnike, 10, 224–227, Ljubljana
3. Drovenik, F., Drovenik, M., Pleničar, M., 1980: Nastanek rudišč v SR Sloveniji. Geologija 23/1, 1–157,
Ljubljana
4. Drovenik, M., Mlakar, I., 1971: Strukturne in genetske posebnosti idrijskega rudišča. Geologija 14, 67–126,
Ljubljana
5. Fabjančič, M., 1972: Kronika litijskega rudnika. Rukopis. Archiv Geol. zavoda Ljubljana, Ljubljana
6. Godec, I., 1993: Litija nekoč in danes. Samozaložba, Litija
7. Klemenčič, T., Mikuž, V., Pišljar, M., Vidrih, R., 1995: Idrijsko rudišče in njegove rude. Proteus 57, 6,
229–236, Ljubljana
8. Klemenčič, T., Mikuž, V., Pišljar, M., Vidrih, R. 1995a: Minerali idrijskega rudišča. Proteus 57, 7, 269–276,
Ljubljana
9. kol., 1998: Slovenija - pokrajina in ljudje, Mladinska knjiga, Ljubljana
10. kol.
10. Leskovec, I., 1995: Idrijski rudnik. Založba Zaklad, Ljubljana
11. Matyášek, J., 1996: Nerostné bohatství rtuťových rud ve slovinské Idriji. Vesmír, 75/1996, 258–261, Praha
12. Mlakar, I., 1994: O problematiki Litijskega rudnega polja. Geologija, 36 (1993), 249–338, Ljubljana
13. Mohorič, I., 1987: Problemi in dosežki rudarjenja na Slovenskem. Enciklopedija Slovenije, 2. del, str. 168,
Rudnik Velenje, dtto, str. 319
14. Premru, U., 1980: Geološka zgradba osrednje Slovenije. Geologija, 23/2. Ljubljana
15. Šajn, R., Gosar, M., Bidovec, M., 2000: Geokemične lastnosti tal, poplavnega sedimenta ter stanovanjskega
in podstrešnega prahu na območju Mežice. Geologija, 43/2, 235–246, Ljubljana
16. www.PodzemljePece.com
PŘÍRODA SLOVINSKA
7. Alpská oblast č. 19 pozice Alpské oblasti
Alpská oblast zaujímá severozápadní a střední část země na ploše asi dvou pětin Slovinska. Na severu a
západě přechází do Rakouska, resp. Itálie, na jihu sousedí s Dinárskou oblastí a na východě s Panonskou oblastí.
Hranice mezi nimi jsou nevýrazné. V roce 1991 zde žila skoro polovina veškerého slovinského obyvatelstva.
Hustota obyvatelstva je nadprůměrných 109 os./km². Nejvíce osídlena jsou údolí řek a roviny, především kolem
Lublaně a Celje, nejméně pak horská údolí. V západní části je geologické podloží tvořeno nejvíce karbonátovými
horninami, na východě převažují magmatické a metamorfované horniny. Průměrná nadmořská výška je 732 m.
Alpská oblast se od Dinárské liší menším rozsahem zkrasovělého povrchu, větší ledovcovou modelací a většími
hodnotami sklonu svahů: průměrný je 18 ° (v Dinárské oblasti 11 °), ve Slovinsku průměrně 13 °. Podnebí je
horské s nízkými teplotami a četnými srážkami – s růstem nadmořské výšky teploty klesají a srážek přibývá. Lidé
se podmínkám dobře přizpůsobili, obydleli rovná široká údolí. Dlouho převládalo pastevectví a lesní
hospodářství. Středověké hutnictví bylo vázáno na místní výskyt železných rud a bohaté zásoby dřeva, v nové
době se více rozvíjela odvětví průmyslu a zemědělství. V současné době je území zvláště ceněno pro své přírodní
krásy. Rozvíjí se cestovní ruch a příslušná infrastruktura.
Vysokohorskými územími jsou od východu k západu Karavanky (Východní a Západní), Kamnicko-Savinské
Alpy a Julské Alpy. Poslední dvě skupiny jsou mohutná horstva, rozčleněná hlubokými, převážně ledovcem
modelovanými údolími. Na okrajích leží výrazné zkrasovělé a zalesněné planiny Dobrovlje, Golte, Pokljuka
(centrum běžeckého lyžování a biatlonu), Jelovica, Mežakla, Velika planina, Dleskovška planota a Menina.
Středohorská území jsou Cerkjansko, Škofjeloško, Rovtarská vrchovina, Polhograjská vrchovina, Posávská
vrchovina, Velenjská vrchovina a Konjišká vrchovina. Nejsevernější je pohoří Pohorje a vrchoviny Strojna a
Kozjak. Kopcovitý ráz má Ložnišká a Hudinjská pahorkatina, jižněji ležící Savinjská ravan, méně pak dno
Celjské kotliny. Více pestrá a nejhustěji osídlená je Sávská rovina. Georeliéf se vyznačuje terasovými říčními
sedimenty na dně Lublaňské kotliny, kterou lemují roztroušené pahorky, uvnitř jsou úrodná pole a louky se
zbytky původních rozsáhlých mokřadů (Ljubljansko barje). Menší kotliny jsou rozptýleny také ve vysokohorské
krajině (Bovecká kotlina a Bohinj) a ve středohoří (Velenjská, Litijská, Žirovská, Slovenjgradecká, Mozirská a
Tolminská kotlina). Pozůstatky pleistocénního zalednění jsou četná ledovcová jezera, z nichž zejména Bledské
jezero (obr. I-5) a Bohinjské jezero (obr. I-6) jsou světoznámými i z hlediska cestovního ruchu.
7a Východní Karavanky (slov. Vzhodne Karavanke) č. 20 pozice Východních Karavanek
leží zhruba na severní hranici Slovinska s Rakouskem a mají rovnoběžkový směr. Na západě sahají při
rakouské hranici k Olševě (Govca 1 929 m) a Pece (Kordeževa glava 2 125 m) až do povodí řek Paky a Mislinje
na východě. Na jihu probíhá hranice z údolí Bele v Rakousku přes Pavliševo sedlo (1 339 m) při Ručniku a Jezeri
do soutoku s Črnou, kde dostává jméno Savinja a dále do údolí Vrtačnikova potoka, Mislinjského údolí a
obloukem před městem Slovenj Gradec se otáčí k západu na severní státní hranici. Nejvyšších velehorských
výšek dosahují ve své západní části a směrem k východu se výrazně snižují.
Tvářnost georeliéfu Východních Karavanek je dána horninovou skladbou, tektonikou a pleistocénní
ledovcovou modelací. Horniny tvoří pestré pásy – karbonátové a hojnější silikátové. Severní pás silikátových
hornin, který zahrnuje pískovce, vulkanity, metamorfity a jílové břidlice, je Selsko-Koprivnišká dolina a je zde
část tzv. periadriatického lineamentu. Jižněji, ve střední části Východních Karavanek kolem Olševe, leží
vápencový rozvodní hřbet. Jižní pás silikátových hornin, čili tzv. tržišsko-solčavský středohorský pás
nepropustných hornin, tvoří paleozoické jílové břidlice a hlavně pískovce a vložky vápence, vytvarované ve
středohorské lesnaté stráně s hlubokými a úzkými údolími. Nejstarší horniny jsou ordovického a silurského stáří a
jsou zastoupeny diabasy, tufy, tufity a jílovci. Na vrstvách, které dostaly jméno po obci Razborje, jsou kromě nich
i chloritické a chloriticko-sericitické břidlice a zelené břidlice. Tufy nasvědčují na nejstarší vulkanickou činnost
ve Slovinsku. Více než desetinu území zaujímají ruly a hlubinné vyvřeliny. V karbonu vznikly křemenné
slepence, pískovce a břidličnaté jílovce, kterých je nejvíc kolem Solčavy. Vrchy Uršlja gora a Peca jsou z větší
části z triasových vápenců a dolomitů. Svrchnětriasové vrstvy leží v širším okolí Mežice. V okolí Podgorja jsou
různé miocénní a pliocénní vrstvy, ve kterých východně od Razborja našli uhlí. V pestré geologické minulosti
vznikly četné rudní minerály.
Pleistocénní zalednění zde zanechalo málo stop. Jen málo vrcholů sahalo nad sněžnou hranici, která byla
v západní části do nadmořské výšky 1 600–1 450 m, na východě 1 600–1 700 m. Nad touto hranicí byly jen
vrchy Peca a Olševe, z nichž ledovec směřoval na sever a prakticky jen zde jsou významnější morény.
Střední část území je členité středohoří, tvořené nepropustnými paleozoickými horninami, které jsou rozřezány
četnými roklemi a údolími. Střední pás připadá tzv. karavanské brázdě. Směrem k východu se Východní
Karavanky v okolí obce Zgornje Razborje snižují na 1 200 metrů. Zde jsou tvořeny z různých karbonátových
hornin a fylitových břidlic. Předhoří je z pestrých terciérních sedimentů miocénního stáří, hlavně slepenců,
pískovců a slínovců.
Vodní síť je vázána na horninovou skladbu: na vápencovém a dolomitovém povrchu téměř není povrchový
odtok a teprve na styku s nepropustnými horninami se objevují prameny, na nepropustných horninách jsou vodní
toky častější, avšak krátké. Jediná větší řeka v celém území je Meža, na okraji pak Mislinja a Savinja. Všechny tři
řeky sbírají vodu ze severního a středního karavanského území a náleží do povodí Drávy.
Území má vlhké horské kontinentální podnebí. I zde platí základní charakteristika podnebí Slovinska, že
srážek ubývá směrem k východu. Na západním okraji území je přes 1 600 mm srážek (Solčava má 1 623 mm),
např. východněji ležící obec Mežica má jen 1 235 mm. Nejvíce srážek je v létě. Sníh leží v údolích 60 dní, ve
velehorách přes 100 dní. Také teplotní režim je vnitrozemský a ovlivňuje ho poměrně vyšší nadmořská výška a
poloha. Údolní polohy jsou kvůli teplotní inverzi chladnější než osluněné svahy a vrcholy hor ve vyšších
nadmořských výškách. Průměrná červencová teplota v obci Ravne je 18 °C a na vrchu Uršlja gora 10,2 °C,
lednová teplota je v obou těchto místech -2,8 °C, resp. -4,6 °C. Průměrné roční teploty mají 8,2 °C, resp. 2,4 °C.
Nejvíce slunce je v létě, 640 hodin, nejméně v zimě, 377 hodin, jaro a podzim jsou vyrovnané. V zimě mají více
slunce horské vrcholy nežli zamlžená údolí, v létě bývají vrcholky v oblacích. Teplé západní proudění způsobuje
v horách dosti vysoké podzimní teploty. Obilí dozrává do výšky i přes 1 300 metrů, proto sahá osídlení i horní
hranice lesa tak vysoko.
Na metamorfovaných a magmatických horninách dolní části Mežického údolí se vytvořily kyselé hnědé půdy,
ve vyšších horských polohách rankery. V důsledku rychlého zvětrávání horninového podkladu se rozvinula tlustá
vrstva písčité půdy, která obsahuje jen málo jílových součástí. Vyluhováním došlo k okyselování půdy.
V minulosti za samoobslužného zemědělství na kyselých půdách vznikala pole, pozemky se postupně
přeměňovaly na pastviny. Pro moderní mléčnou živočišnou výrobu jsou půdy chudé, s nekvalitním travním
porostem, vyžadujícím hnojení. Tím vzniká střet zájmů zemědělské produkce a ochrany původní vegetace. Na
výše položených rankerech jsou hustě rozmístěná selská hospodářství, např. v Zgornji Koprivni jsou statky ve
výšce až 1 322 metrů (druhá nejvyšší poloha v zemi). Silikátové půdy jsou do výšky 900 metrů překryty
acidofilním bukovým lesem (asi na dvou třetinách povrchu), který ve chladnějších polohách přechází v bukovojedlový
les. Nad ním je pásmo smrkového lesa. Kosodřeviny a jiné vysokohorské rostliny pokrývají méně než
procento povrchu území. Na karbonátových horninách se rozvinuly rendziny a hnědé půdy, ve vrcholových
polohách jsou holiny. Na těchto půdách rostou v nižších polohách bukové a nad nimi smrkové lesy (téměř
polovina plochy celého území), ve vyšších polohách roste modřín, který zde nazývají krvavý modřín, dávající
mimořádně kvalitní technické dřevo. Předtím než lidé vysázeli smrkové monokultury byly původními dřevinami
jedle a buk. Jedle je dnes stále vzácnější kvůli těžší samoobnově a okusu vysokou zvěří, jak je to nejvíce patrné
na vrchu Uršlja gora, kde je významné loviště srn, jelenů, kamzíků a po válce i muflonů. Na dolomitu se lépe daří
travním porostům. Na tenkých vrstvách rendziny, která se rozvinula na strmých dolomitových úbočích nad
Mislinjskou dolinou, jsou lesy borovice černé, často pustošené lesními požáry. V hustěji osídlených údolích se na
holocénních písčitých nánosech vytvořily hnědé půdy a rendziny, které jsou tradičně zemědělsky využívány jako
pole a louky. Celkový zdravotní stav přírody Východních Karavanek je velmi dobrý, neboť na území dnes již
není významnějších zdrojů znečištění.
7b Kamnické Alpy (slov. Kamniške Alpe) č. 21 pozice Kamnicko – Savinských Alp
jsou součástí většího orogenního celku Kamnicko – Savinských Alp a náleží z geologického hlediska do
Dinarid. Komunikačně dostupný přístup do přírody Kamnických Alp je z obcí Horní a Dolní Jezersko
(Zgornje a Spodnje).
Zgornje Jezersko se rozkládá v příhraniční oblasti jižně od Rakouska v širokém údolí mezi severnějšími
pohraničními Západními Karavankami a Kamnickými Alpami na jihu. Je tvořena samostatně ležícími
typickými alpskými domy, většinou selského charakteru. Mnoho rodinných domků bylo postaveno nebo
zrekonstruováno teprve nedávno, jsou velmi úpravné a architektonicky ladí s velehorskou krajinou.
Osídleným údolím protéká potok Jezernica. Georeliéf je vymodelován někdejším pleistocénním
ledovcem, zvláště jsou to dvě největší údolí Ravenska Kočna a Makekova Kočna. Ta zároveň tvoří
předěl mezi Západními Karavankami a Kamnickými Alpami. Na jihovýchodě jsou údolí uzavírána
úbočími mohutných skal nejvyšší hory Kamnicko-Savinských Alp - Grintovce (2 558 m), na
jihozápadě Storžičem (2 132 m) a na severovýchodě již v Západních Karavankách vrchemVirnikov
Grintovec (1 654 m) budovaným z devonských vápenců. Pod Grintovcem stojí v lokalitě Spodnje Ravne
v nadmořské výšce 1 545 m jedna z nejhezčích slovinských alpských chat – Češka koča (obr. I–7). Dne
30. 7. 2000 zde byla oslava stého výročí postavení „České chaty“ českým odborem Slovinské horské
společnosti (Slovensko planinsko društvo) v této někdejší části Rakousko-Uherska. Na všechny okolní
vrchy vedou značkované a dobře udržované horské stezky. Doporučovaným exkurzním cílem během dvou
dnů je návštěva nejen chaty Češka koča, ale i blízké Kranjske koče (1 700 m) a lze vystoupat na hraniční
Velkou Babu (2 127 m). Kemp Jezersko leží v údolí Ravenska Kočna v nadmořské výšce 900 metrů při
vyústění tohoto údolí u občas vysychajícího Planšarského jezera, napájeného potokem Jezernica. Ten je
levým přítokem Kokry, do které se vlévá v obci Spodnje Jezersko. Kokra je pak levým přítokem Sávy
v povodí Dunaje. Paralelně s údolím Ravenska Kočna, taktéž ve směru severozápad – jihovýchod leží
jižnější údolí Makekova Kočna. V jeho horní části je v triasových dolomitových stupních vodopád Čedca.
To je z hlediska výšky prostého pádu (140 m) nejvyšší vodopád ve Slovinsku. Jako přítok napájí potok
Jezernica. Při něm pozvolna stoupá silnice na Jezerský vrch (1 218 m), kde je mezinárodní hraniční
přechod s Rakouskem. Státní hranice teprve až po 1. světové válce přesměrovala gravitaci oblasti Jezerska
směrem ke slovinskému Kranji, předtím patřilo rakouské části monarchie. Etnograficky se tato část
Slovinska a přilehlého Rakouska nazývá Korutany (slovinská část Koroška, rakouská část Kärnten). Již
koncem 19. století bylo Jezersko a okolí známo jako alpské klimatické lázně (obdoba naší Karlovy
Studánky v Jeseníkách). Mezi léty 1952–1980 zde byly lázně na léčení oční tuberkulózy. Obyvatelům se
zde říká Jezerjani. Živí se lesnictvím, zemědělstvím a cestovním ruchem, přibližně polovina jich je
zaměstnána v Kranji (potravinářský, elektrotechnický, dřevařský, železářský, chemický a gumárenský
průmysl - např. pneumatiky zn. SAVA). Nad Ankovým statkem pramení slatinné vřídlo, které je jediné ve
Slovinsku s tak bohatým obsahem magnézia. Prastarý kostel sv. Ožbolta stojí v obci Zgornje Jezersko na
západním svahu na okraji někdejšího jezera, jež zalévalo celé údolí. Tento římsko-katolický kostel je
zmíněn poprvé v roce 1391. Mezi významné památníky světského pozdně gotického stavebnictví patří
Jenkova kasárna, někdejší útulek pro poutníky z 16. století, se světskými nápisy na stěnách místností.
V přízemí a patře je menší muzejní expozice, tvořená etnografickou sbírkou místního kraje. Mezi
památníky selského lidového stavebnictví patří také Šenkův, Koprivnikův a Roblekův statek a některé
selské sýpky.
Spodnje Jezersko - leží jižněji, při soutoku Jezernice a Kokry. Je to menší obec s typickou rozptýlenou zástavbou.
Zde je výchozí bod slovinské geologické transverzály, vedoucí na západ do hutnické aglomerace Jesenice (síť
slovinských geologických naučných cest, tzv. „Slovenska geološka pot“ ,vybudoval po celém Slovinsku profesor
geologie na Přírodovědecko-technické fakultě Univerzity Ljubljana, dr. Stanko Buser). Při horním toku Kokry,
asi 2 km západně od obce Spodnje Jezersko, je největší slovinský kamenolom na travertin. Tato sedimentární
hornina vznikla v holocénu za specifických přírodních podmínek: od severu z Virnikovega Grintovca přitékala
voda přesycená kyselým hydrogenuhličitanem vápenatým, ze které se v důsledku rychlého zvýšení teploty,
roztečení vody v prameništi a sycení vody řasami vydechovaným oxidem uhličitým, uvolňoval oxid uhličitý. Při
tom na řasách sedimentoval nerozpustný uhličitan vápenatý – travertin. Mocnost horniny ve východní části je 20
metrů, v západní se vykliňuje. V travertinu světle rezavé barvy je dobře vyvinuta struktura fosilních řas, mechů,
listů, různých kořenů a stébel. Dříve tato hornina sloužila v Gorenjsku jako stavební obkladový kámen.
Kamenolom je příležitostně ještě využíván.
Nejstarší horniny vznikaly převážně na různě hlubokém mořském dně. Byla období, kdy v důsledku
vulkanizmu vznikaly tufy a vulkanické brekcie, jindy bylo území vyzvednuto a převládal pouštní vývoj. Nejstarší
fosílie jsou zjištěny v mořských vrstvách střednědevonského stáří ve vápencích starých cca 395 milionů let
(koráli, hydrozoa, crinoidea, brachiopoda, zelené řasy a j.). Tyto nejstarší, tzv. gräbenské vápence, jsou až 600
metrů mocné. Svrchnědevonské vrstvy představují černé jemnozrnné vrstevnaté vápence, obsahující konodonty,
jež vznikly v hlubokém moři. V okolí Jezerska mají však jen sporadické výskyty. Spodní karbon zde znamenal
tektonické rozlámání na bloky, jež byly následně vyzdviženy nad mořskou hladinu. Na povrchu vápence vznikaly
plytší krasové závrty a propasti (nejstarší ve Slovinsku - cca 350 mil. let), jež byly za pozdějšího ponoření pod
moře vyplněny mladšími spodnokarbonskými horninami. Později v karbonu došlo vícekrát k mořské transgresi a
regresi, výsledkem jsou flyši podobné písčité a jílovité vrstvy, jež byly později diageneticky přeměněny
v pískovce a jílové břidlice, mezi něž občas pronikaly klasty starších vápenců. Dnes je hodnotíme jako brekcie.
Ze svrchního karbonu známe křemenné písky, jíly, křemenný štěrk, které daly vznik křemenným pískovcům,
jílovým břidlicím a křemenným slepencům. V těchto sedimentech nacházíme fosílie řas, korálů, lilijic, plžů a
mlžů, stále hojné byly foraminifery ze skupiny fusulin - vše ve stáří cca 290 mil. let. Spodnopermské vrstvy zde
na většině území chybí (charakteristické jsou výskytem fusulin ze skupiny schwagerin, důležité pro datování stáří
cca 260 mil. let). Pro střední perm bylo význačným pouštní klima. Vznikaly tak červenavé, našedlé a
nahnědlé středněpermské grödenské pískovce, jílovce a slepence. Ve svrchním permu došlo k zalití celého tohoto
území mělkým mořem lagunového charakteru, se silným zasolením. V něm vznikaly plástevnaté dolomity a
sádrovce. V triasu pokrývalo území mělké moře, v němž vznikaly různé vápence (zejména oolitické vápence),
jílovce a břidlice. Řeky přinášely šupinky slíd a jemný křemen, které najdeme jako vložky mezi jílovci a vápenci.
Anizijské vrstvy představuje monotónní tlustý vrstevnatý dolomit, který vznikal na rozsáhlém rovinatém
mělkomořském dně jako vápenec, který byl později přeměněn v dolomit. Nejrozsáhlejší blokové vápencové
masívy Slovinska mají střednětriasové stáří. Jurské vápence leží na západ od tohoto území v Západních
Karavankách (např. hora Stol v Západních Karavankách). Vznikaly cca před 180 mil. lety v hlubokém moři, jak
na to nasvědčují fosílie hlubokomořských hlavonožců, četné rohovce a manganová ruda. Svrchně jurské a
křídové vrstvy zde nejsou zjištěny a je možné, že zde probíhal nevýrazný suchozemský vývoj. Nové mořské zalití
bylo v eocénu (cca před 45 mil. let) a znamenalo vývoj pískovců, jílovců a tenkých vrstev hnědého uhlí. Pro teplé
podnebí napovídá fosilní výskyt palem, suchozemských plžů a mlžů. Poslední velké vulkanické období bylo
v třetihorách. Z té doby jsou usazeniny sopečného popela, který se diageneticky změnil v zelenošedý tuf.
V Gorenjsku ho místní lidé s oblibou používali na portály oken a dveří.
Tvářnost povrchu a směr horských hřbetů zhruba sleduje směr tektonických zlomů. Většina jich je usměrněna
v dinárském směru od severozápadu na jihovýchod. Vápencové masy jsou nasunuty nad okolím, což ukazují
strmé, skalnaté svahy. První směr je tvořen horskou skupinou Storžiče (Storžič, 2 132 m), centrální hřbet
Grintovců mezi Kočnou (2 540 m) a Ojstricí (2 350 m), skupina Kamniškega vrhu (1 259 m), Menina (Vivodnik,
1 508 m) a Smrekovško pogorje (Komen, 1 686 m). Druhý směr tvoří Dobrovlje (Tolsty a Šentjoški vrh, oba
1 077 m), skupina Rogatce (Veliki Rogatec, 1 557 m), Dleskovška planota (Veliki vrh, 2 114 m), skupiny
Krofičke a Strelovca (Krofička, 2 083 m), Raduha (Visoka Raduha, 2 062 m) a Golte (Boskovec, 1 587 m).
V Kamnických Alpách připadá na nadmořské výšky nad 2 000 m cca 1 % povrchu (v Julských Alpách 5 %).
Necelá polovina připadá na výšky mezi 500–1 000 m, desetina pod 500 m. Tvářnost krajiny je výsledkem
ledovcové modelace, činnosti tekoucí vody a krasové koroze. Pleistocénní vysokohorské ledovce měly sněžnou
hranici ve výšce mezi 1 400–1 600 m. Největší měřil 11 km, vyplňoval dnešní údolí Ravenskou a Makekovu
kočnu a spojil se v rovině kolem kempu v Jezersku. Dodnes zde existuje poslední, chráněný, ledovec pod
severním svahem Skuty (2 532 m) a Kranjske Rinky (2 451 m) mezi nadmořskými výškami 2 040–2 120 m. Jeho
plocha se rok od roku mění od 1,6 do 5,6 ha, měření z z roku 1997 uvádí 1,55 ha (Gabrovec M., 1996) - je to
nejvýchodnější z ledovců celého alpského orogenního systému. Sklon svahu nad 45 ° připadá v Kamnických
Alpách na 4 % povrchu, nejvíc (30 %) je svažitost mezi 20–30 °. Rovin je méně než 6 % a to především kolem
říčních písčitých teras. Krajina je vzhledem ke geologickému podloží a stáří hornin velmi pestrá. Nejstarší,
paleozoické horniny najdeme kolem zlomů. Naprosto převažují vápence triasového stáří. Kvůli větší rozpustnosti
a puklinatosti nežli mají dolomity se na mnohých místech vyvinuly vysokohorské krasové tvary, zvl. škrapy, rýhy,
kotle, propasti a podzemní jeskyně (mnohé zatím neprozkoumané či neobjevené). Nejrozsáhlejšími povrchovými
tvary jsou zkrasovělé pláně bez povrchových vodních toků - na jejich podloží se objevují mohutné krasové
prameny (např. podzemní systém Molička peč ve vrchovině Dleskovška planota byl r. 1993 změřen na hloubku 1
135 m, čímž se řadí mezi nejhlubší podzemní propasti na světě).
Území je tvořeno povodími Savinje (spadá sem např. údolí Logarská dolina), Kamniške Bistrice, Tržiške
Bistrice a Kokry, ty se vlévají do největší slovinské řeky Sávy. Všechny mají sněhovo-dešťový režim s nejvyššími
průtoky na jaře a na podzim, nejméně vody je v zimě. Kvůli silným dešťům a rychlému odtoku srážkové vody
jsou v osídlených širokých nivách středních a dolních toků časté záplavy.
Nepřímým výsledkem pleistocénního zalednění jsou také některé vodopády, které padají před někdejší
ledovcové prahy. Již zmíněný vodopád Čedca není příliš vodnatý a někdy při nedostatku letních srážek vysychá,
v zimě zamrzá. Nejznámější vodopád je Rinka pod vrchem Okrešlje v horním uzávěru velmi známé a
navštěvované Logarské doliny. Výška volného pádu vody je 90 metrů.
Řeka Kokra teče z Jezerska na jih do průmyslového a správního centra Kranj, kde se jako levý přítok vlévá do
Sávy. Na horním a středním toku Kokry je údolí hluboké a úzké. Řeka se příčně proerodovala skrz hlavní hřbet
Kamnických Alp a tím od nich odloučila západnější skupinu Storžiče. Zařízla se do vápencovo-dolomitového
příkrovu a na obou březích odkryla níže položené triasové horizonty, především werfenské vrstvy. Má
nevyrovnanou spádovou křivku s prudkým proudem - na 20 km délky od pramene do obce Preddvor překonává
800 metrů výškového rozdílu! V blízkosti soutoku již teče klidně v nížině nedaleko města Kranj. V pleistocénu
zde v mírně ukloněné rovině uložila deset teras.
Kamnické Alpy se vyznačují kontinentálním klimatem, které je zde typicky vysokohorské. Jezersko má
průměrnou lednovou teplotu -3,5 °C, letní 11,7 °C, průměrná roční teplota je 6,0 °C. Slunečního svitu je nejvíce
v údolích, nejméně na vrcholech. Ty jsou zvláště v létě odpoledne zakryty v oblacích, které zde turista vnímá jako
mlhu. Hranice bývá v nadmořské výšce kolem 1 200 m. Procento srážek se zmenšuje od západu k východu.
Srážky v okolí Grintovců přesahují 2 500 mm za rok, na Jezersko připadá cca 1 973 mm za rok. Nejbohatší na
srážky je zde září, potom červen, nejvíce za den spadne až 200 mm vody. V Jezersku bývá cca 50 cm sněhu.
Horninové podloží určuje základní pedologické členění. Na skalnatém povrchu karbonátů převažuje nerozvinutá
hrubá půda označovaná jako regosol. Na fosilních svahových štěrcích se rozvinula slabá vrstva černých půd. Na
většině jiných karbonátových svazích najdeme rendziny, na dolomitech jsou časté tmavé rendziny. Na odolnějších
silikátových horninách na úbočích převládá ranker, na fosilních svahových štěrcích je kyselá červenice, která je
ve stinných polohách více mokrá a podzolovaná. Také na méně odolných silikátových horninách je půda kyselá a
je v silnějších vrstvách. Uměle pak byly tyto půdy využívány na louky a pastviny. Na rovinatých štěrkových
sedimentech převládá červená půda, jejíž mocnost a stupeň kyselosti jsou odvislé od stáří říčních teras.
Kamnické Alpy patří mezi nejvíce zalesněná území Slovinska. Lesy pokrývají téměř dvě třetiny povrchu.
Zbytky původních přírodních lesů jsou již velmi vzácné. Původními porosty byly buky (43 % území) a jedle.
Jedlovo-bukové porosty původně pokrývaly 37 % ploch. K nim dále patřily jírovce, javory, habry a duby, které se
v různých výškách nejvíce dodnes zachovaly. Od 19. století se krajina mění více v kulturní vysázením smrků
místo původních jedlí. Původní smrkové porosty jsou na temeni Smrekovského pohoří, na okrajích přechází do
porostů bukových a modřínových. Tento typ lesa je pro zdejší vysokohorskou krajinu charakteristický a společně
s modřínem stanovuje horní lesní hranici – nadmořská výška 1 550–1 650 m, některé dřeviny najdeme až do
výšek 1 900 m. Nad hranicí lesa je leckde pás kosodřevin, jinde se již objevují horské louky. Člověk v zájmu
rozšiřování horských pastvin (především chov ovcí) snižoval horní hranici lesa, v důsledku přísné ochrany
přírody po 2. světové válce se pak přirozeně zase zvedla hranice lesa přibližně o 10 metrů. Kubický obsah dřeva
na hektar se z původních 500 metrů snížil na dnešní polovinu (nadměrná těžba, znečištění ovzduší, hmyzí škůdci,
polomy, laviny aj.). Připravuje se vyhlášení regionálního chráněného parku, který by zahrnoval kromě Grintovců
také sousední horské celky Karavanek.
7c Západní Karavanky (slov. Zahodne Karavanke) č. 22 pozice Západních Karavanek
leží na severozápadním okraji Slovinska od tzv. „tromeje“ na Peči (1 510 m) na západě po Jezerský vrch
(1 218 m) na východě, kde pokračují na rakouské straně. Na severu je omezuje údolí řek Drávy a Zlije, na jihu
vede hranice z údolí horní Sávy (Gornjesavska dolina) přes údolí Mošeniku do soutoku s Bistricí, dále údolím
Lomščice přes Javornické sedlo (Javorniški preval, 1 465 m) do údolí Kokry a dále vzhůru na Jezerski vrh.
V západní části až po nejvyšší horu Karavanek Stol (2 236 m n. m.) se pohoří ve tvaru jednotného horského
hřbetu bez podhůří náhle zvedá z Hornosávského údolí do výšky kolem 2 000 metrů. Dále na východ se táhnou
dvě souběžná pohoří, která jsou přes příčné hřbety navázána na východnější Kamnicko-Savinské Alpy.
Jméno Karavanky pochází z keltštiny „kara wanka“, což znamená skalnaté trávníky, louky. Taková je jejich
severní strana s mohutnými skalními stěnami a zelenými planinami. Jiní se domnívají, že tento keltský výraz
znamená laň, podle mohutné skupiny uprostřed Karavanek. V minulých staletích po vrcholové části probíhala
hranice mezi Korutany a jižnějším Kraňskem. Karavanky jsou podobně jako ostatní slovinské Alpy mladé,
mohutně vyvrásněné horstvo. Geologicky jsou mimořádně pestré, s četnými zlomy, což silně ovlivňovalo
členitost georeliéfu. Pramenné části toků na nepropustných horninách vedou souběžně s alpskými hřbety od
západu k východu, hlavní řeky příčně proerodovaly vápencové hřbety. Proto jsou příčná údolí úzká a mají
charakter soutěsek. Příkladem je známá Dolžanova soutěska u Tržiče. Soutěsky limitovaly hojnější osídlení a
zemědělství, bohatství okolních lesů však umožňovalo rozšíření lesního hospodářství. V minulosti zde na
prudkých horských potocích vznikaly vodní mlýny a pily. Západní Karavanky vymezují významné dopravní
komunikace. Tři horské přechody umožňují vzájemné styky a mezinárodní spolupráci. Přes ně v minulosti vedly
obchodní stezky. Korenská cesta znamenala od počátku 13. století kolonizační směr Slovinců z Korutan do málo
osídleného údolí řeky Sávy Dolinky. Přes Korenské sedlo (1 073 m) mezi městy Villachem (slov. Beljak) na
severu a Kranjskou Gorou na jihu později posílali sedláci z Doliny své syny na severní korutanskou stranu aby se
naučili sedlačit a němčinu. Na zkušenou se chodilo i opačným směrem. Průsmyk Jezerský vrch spojuje údolí
Kokry a Bele v Podkuji. Nejvýznamnější byl donedávna průsmyk Ljubelj. Již Římané postavili silnici, která přes
Ljubelj spojovala Kranj a Klagenfurt (slov. Celovec). Pro ně měly Karavanky, které nazývali Creine mons
(Kraňské hory), strategický význam kvůli nerišskému železu. Význam Ljubelja poklesl koncem 20. století
otevřením západněji ležícího, 7 864 metrů dlouhého moderního dálničního tunelu Karavanky mezi městy Villach
a Jesenice. Přes něj je vedena velmi důležitá severojižní mezinárodní osobní a nákladní doprava. Při ražení tunelu
byly objeveny zdroje kvalitní pitné vody, kterou mj. balí v Jesenici pod názvem Julijana. Několik desítek metrů
východněji od tunelu Karavanky je v provozu souběžný, sto let starý železniční tunel.
Západní Karavanky leží jižně od periadriatického lineamentu, proto je z geologického hlediska řadíme ke
geotektonické jednotce Dinarid. Příkrovově jsou nasunuty směrem k jihu. Tvořeny jsou prvohorními pískovci,
jílovými břidlicemi a karbonátovými horninami (viz podkapitola Dolžanova soutěska) a podstatně druhohorními
vápenci, dolomity, brekciemi a slepenci. Nejstaršími horninami jsou však devonské vápence z okolí Jezerska.
Odtud jsou také spodnokarbonské (kulm) silně zvrásněné jílové břidlice, pískovce a různé vápence. Koncem
prvohor v permu vznikly vrstvy vápenců, křemenných slepenců, pískovců, jílových břidlic a břidlic s vložkami na
fosílie bohatých karbonátů. Najdeme je na Javorniškem Rovtu i v Dolžanově soutěsce nad městem Tržič. Ve
středním permu vznikly grödenské pískovce, jílovce a slepence. V triasu pokrývalo toto území mělké moře,
v němž dále sedimentovaly vápence, jílovce, dolomity a jílové břidlice.
Západní Karavanky mají vnitrozemské horské podnebí, kde se vlivem členitého georeliéfu a poloze ve
velehorském komplexu rychle mění charakter počasí. Průměrná červencová teplota je v Jezersku 14,9 °C a na
Planině pod Golicou 15,2 °C. Na těchto dvou místech jsou v tomto území měřící hydrometeorologické stanice.
Lednová teplota je v Jezersku -3,1 °C a na téměř o sto metrů vyšší Planině pod Golicou -2,9 °C. Průměrná roční
teplota v Jezersku je 5,9 °C a na Planině pod Golicou 6,2 °C. Slunečního svitu je nejvíce v teplém pásu a na
osluněných úbočích, nejméně ve vrcholových částech, které bývají nejvíce uprostřed dne zahaleny oblačností.
Počet oblačných dní je tam od 109 do 129. Západní Karavanky zachycují hodně srážek, procento se zmenšuje od
západu k východu. Počet srážkových dnů je od 136 do 148. Nejvíc srážek je na podzim. Nad 10 cm silná sněhová
pokrývka se v závislosti na nadmořské výšce, poloze a sklonu svahu udrží od 45 do 160 dní.
Horninové podloží a členitost georeliéfu má přímý vliv na půdy a vegetační kryt. Na skalnatých úbočích nad
2 000 metrů se půdy vlivem sklonu a podnebí nemohly vyvinout. Nížeji vznikala tenká alpská černozem nebo
regosol, kterou kryje travní porost. Na převládajícím karbonátovém podkladu je na nejprudších svazích surová
půda, litosol, jinde je většinou rendzina, místy promíchaná s hnědými zásaditými půdami. Na těchto půdách
rostou bukové a smrkové lesy, nad hranicí lesů alpské kosodřeviny. Na odolných silikátových horninách
převládají rankery, na fosilních svahových štěrcích a na více vytříděných sedimentech jsou kyselé hnědé půdy,
které ve stinných polohách přechází do zamokřených podzolových půd. Na méně odolných silikátových půdách
rovněž vznikly kyselé půdy, vrstvy jsou však mocnější a vesměs jsou to louky, méně často pole. V nejnižších
polohách při vodních tocích jsou půdy a hypogleje, které se shora uložily na písčitých a štěrkových nánosech řek
Tržiška Bistrica, Kokra a jiných menších toků. Na těchto půdách jsou kulturní louky a pole.
Na půdy a rostlinstvo zde tradičně silně působí činnost člověka. Krajina je řídce osídlená, přesto se z minulosti
ještě projevují někdejší negativní zásahy do krajiny. Nejhůře se projevují půdní eroze a ničivé sněhové laviny.
V nižších polohách v důsledku opouštění selských hospodářství jsou negativní dopady na přírodu menší.
Po vyhlášení nezávislosti Slovinska vzrostla v důsledku méně přísného pohraničního režimu návštěvnost
tohoto území, což se na stavu přírody projevuje dosti nepříznivě. Turistika a hospodářská činnost ohrožují pestré
horské louky a pláně s charakteristickými narcisy (Narcissus staleris), které jsou nejvíce známé na Planině pod
Golicou (933–1 000 m) nad městem Jesenice (548 m). Ruční kosení se nevyplácí, proto travnaté plochy částečně
omezují. Necitlivě se mechanizovaně kosí ještě před vykvetením narcisů, navíc louky pozvolna zarůstají lesem.
V poslední době ale dochází k pozitivní změně. Jedním z nápravných kroků je i akce 1 000 narcisů v Jesenici,
v roce 2003 v tomto městě vysadilo narcisy 1 000 školáků.
Území Západních Karavanek patří mezi nejvíce lesnaté v celém státě, lesy zde zaujímají více než tři čtvrtiny
povrchu. Lesů však vlivem úbytku osídlení a těžby dřeva v poslední době stále přibývá, na někdejší úroveň se
zvedá horní hranice lesa, která byla ve středověku kvůli pastevectví uměle snížena. Se současným omezováním
pastevectví se porosty kosodřeviny rozšiřují. Pod pásmem kosodřevin jsou pásma převážně smrkových,
smíšených a listnatých lesů. Na silikátových horninách středohoří převládají acidofilní bukové a smrkové lesy
V nejnižších polohách se daří teplomilnějším habrovým a jasanovým porostům, na méně příznivých místech
rostou červené borovice. I přes přibývání smrků stále ještě převládají bukové lesy, které zaujímají dvě pětiny
všech lesních porostů. Smíšené bukovo jedlové lesy zaujímají přibližně desetinu území, stejně tolik je i
kosodřevin. Smrkových lesů je téměř třetina.
7ca Dolžanova soutěska (slov. Dolžanova soteska) č. 23 - fosílie Schwagerina carniolica
je světoznámou paleontologickou lokalitou, ležící necelých deset kilometrů na sever
od města Tržič v Západních Karavankách (viz mapa č 1). Trvale se zapsala do povědomí široké a zejména
odborné veřejnosti nejen svými přírodními krásami, ale především tím, že ve zdejších sedimentech bylo nalezeno
a popsáno množství fosílií, z nichž některé vůbec poprvé na světě (tzv. locus typicus = typová lokalita). Sláva
lokality se datuje od počátku 20. století, kdy se ve Vídni konal 9. světový geologický kongres, jehož účastníky
přivedl na exkurzi do Dolžanovy soutěsky F. Teller (1903). Na počátku výzkumů však byl E. Schellwien (1898 a,
b, c, 1900), jeden z nejvýznamnějších paleontologů permských fosílií širokého okolí. Popsal odtud dírkovce,
plže, korály, hlavonožce, nejvýznamnější ale byli ramenonožci, resp. brachiopoda, kterých určil na 81 druhů.
Objevil jich zde 21 nových druhů, některé z nich jsou dodnes známy jenom odtud, a to Dolžanovu soutěsku
poprvé uvedlo ve známost. Fosílie zkoumal z tehdejšího kamenolomu, kde se těžil vápenec na různé stavby.
K poznání vývoje území v nové době významně přispěl A. Ramovš (1980), z jehož prací jsou uváděny zejména
rody: Enteletes, Meekella, Scacchinella, Spiriferina a Teguliferina. Dolžanovu soutěsku v současné době
popularizuje vynikající znalec a milovník slovinské přírody, již dříve zmíněný dr. Stanko Buser (Buser, 1991, str.
57–63). V Dolžanově soutěsce na parkovišti v zatáčce silnice nad tunelem umístil stratigrafický sloup z místních
hornin a vícejazyčnou informační tabuli o geologickém vývoji území (obr. I-8). Sám je i popularizátorem a
průvodcem exkurzí.
Území je budováno ze spodněpermských trogkofelských vrstev, které se ukládaly v mělkém moři asi před 260
miliony let. Jsou to růžové, červené a světle šedé vápence, které se zvedají jako strmé skály kaňonu nad silnicí.
Vápenec je tvořen četnými organizmy, mezi nimiž dominují menší fusulinidy a stonky krinoidů, méně hojní jsou
koráli, brachiopody, plži a hlavonožci, výjimečně i trilobiti. Poměrně snadno lze fosílie najít na úpatních
suťových kuželech při okraji silnice. Před horní ostrou zatáčkou byly odkryty černé vrstevnaté vápence, které se
ve spodní části střídají s vrstvami jílových břidlic. Břidlice jsou tektonicky silně zvrásněné a obsahují množství
grafitu, jenž na omak špiní ruku. V této levotočité zatáčce směrem nahoru k osadě Jelendol byl poprvé na světě
objeven velký druh fusulinid Schwagerina carniolica, která dostala druhové jméno „kraňská“ podle jména tohoto
kraje. V korytě prudké spádové křivky horské bystřiny Tržaška Bistrica jsou ohromné bloky křemenného
slepence, které zejména v horní části tvoří prudké peřeje. Na několika největších blocích jsou kupodivu
postaveny dřevěné domy. Jsou snadnými oběťmi možných záplav, zemětřesení (potenciální seizmické území)
i erozního pádu jiných velkých bloků ze strmých svahů. Z dřevěné lávky přes peřeje, na úrovni stratigrafického
sloupu, je nádherný výhled na bizarní skály z černých spodněpermských a světlešedých trogkofelských vápenců.
Je vidět křemenné slepence a početná štěrkoviska pískovců a jílových břidlic. Ve vápenci jsou milimetrové
krychličky bledě žlutého pyritu. Ve skále v prosekaném silničním tunelu jsou vidět výchozy překocených
vápencových vrstevných vrás. Na východní straně tunelu jsou černé vápence s vložkami černého slínovce. Právě
zde jsou horninotvorné, do 8 mm velké, fusulinidy druhu Schwagerina carniolica. Pod lávkou před kapličkou je
vidět střídání černých jílových břidlic s křemenným pískovcem. To jsou nejmladší vrstvy spodního permu a nad
nimi leží středněpermské horniny. Ty se objevují právě na úrovni lávky. Jsou to hrubozrnné vápencové brekcie,
do kterých byly v době vzniku zamíchány do měkké jílové břidlice velké bloky a kusy černého vápence, spolu
s jednotlivými valouny bílého křemene. Brekcie vznikly za podmořského sesuvu, když přes ještě nezpevněné jíly
klouzaly kusy většinou ostrohranného vápence. Nad těmito bazálními středněpermskými brekciemi následují
slepencové brekcie, které jsou tvořeny plně a málo zaoblenými úlomky šedého spodněpermského vápence a četné
valouny bílého křemene. Jen vzácné jsou zde kusy červeného trogkofelského vápence. Slepencové brekcie jsou
částečně vrstevnaté a pěkně vyvinuté kolem 30 m nad kapličkou. Těsně před kapličkou, která leží nedaleko lávky,
se v brekciích a vápencích najdou tenké vložky fialověčerveného pískovce. V současné době je území chráněno
jako Přírodní památník Dolžanova soutěska.
7d Území mezi Západními Karavankami a Julskými Alpami.
č. 24 kresba alpské krajiny kolem řeky Sávy-Dolinky
V terciéru, kdy se utvářela podoba Alp, oddělil mohutný zlom Julské Alpy od Západních Karavanek a
Kamnicko-Savinských Alp. Dnes je v jeho místech Hornosávské údolí rovnoběžkového směru. Sáva měří celkem
900 kilometrů, protéká Lublaní a do Dunaje se vlévá v srbské metropoli Bělehrad. Na svém horním toku má dvě
zdrojnice - jižnější Sávu-Bohinjku, vytékající z Bohinjského jezera a ta hlavní je Sáva-Dolinka. Její pramen
blízko města Kranjská Gora je vrchovištní v horských bažinách a je to dnes chráněná lokalita četných druhů
rostlin a živočichů. Lokalita se jmenuje Zelenci a je dobře pěšky dostupná od stejnojmenného parkoviště na
hlavním silničním tahu mezi Kranjskou Gorou a italskou státní hranicí (oblast tzv. Tromeje = hranic Slovinska,
Itálie a Rakouska).
Údolí Sávy odděluje na severu ležící slovinskou část Korutan a jižnější Goreňsko. Tato země v okolí Kranje
byla v minulých staletích označována také jako Kraňsko, byla osídlena již v mladší době kamenné, Bled v době
bronzové. Ve starší době železné a halštatské se začala dobývat železná ruda (tzv. bobovec) v okolí města
Jesenice. Rozmach zaznamenalo železářství od 15. do 17. století. Ruda byla vytěžena před 200 lety a drobné hutě
zanikaly, s výjimkou Jesenice. V současné době však i ty upadají. Pozůstatkem hutních exhalací bylo poškozené
životní prostředí v okolí, které se pozvolna revitalizuje. Okolí jezera Bled bylo osídleno již v době římské, potom
ve staroslovanské. Roku 1004 daroval král Henrik II. biskupství v tyrolském Brixenu bledské panství a z té doby
je poprvé zmiňován hrad Bled nad jezerem. To je ledovcového původu (někdejší Bohinjský ledovec), hráz jezera
s hotely a lázeňskou zástavbou je tvořena morénou. Uprostřed je ostrůvek s poutním kostelíkem, ke kterému se
lze dostat gondolou. Bled (obr. I–5) je světoznámé turistické centrum na východním okraji Julských Alp,
letovisko s příjemným koupáním v jezeře i centrum zimních sportů a především je znám svými termálními a
klimatickými lázněmi. Ty založil v roce 1854 Švýcar I. Rikli. Termální voda se v sanatoriích dohřívá do 30 °C.
V místě jsou lyžařské vleky, 27-jamkové golfové hřiště a kemp. Luxusní vila s lesoparkem jugoslávského krále
Karadjordjeviče, později prezidenta Josipa Broze-Tita, slouží dnes jako Kongresové centrum.
Hornosávské údolí se rozkládá podél Sávy-Dolinky od východu u Mostů u Žirovnice k západu po Rateče na
italské hranici. Je tektonického původu a vymodelováno bylo pleistocénním Trbiško-sávským ledovcem. Údolí
má mimořádně výhodnou geografickou polohu a vždy jím vedly dopravní, migrační a obchodní komunikace. Na
severu ho omezuje jižní část Západních Karavanek ve tvaru souvislého horského hřbetu bez podhůří, který se
z roviny náhle zvedá do dvoutisicových výšek – táhnou se od hranic tří států na Peči (1 510 m) po nejvyšší horu
Stol (2 236 m). Na úbočí Stolu jsou dvoje suťová pole – zde zvaná monstrance a svíce. Z jižního úbočí Stolu ční
osamělý vrch Ajdna (1 046 m) se zvláštní přírodní polohou - odtud je viditelné celé Hornosávské údolí. To je
rovněž floristicky zajímavé. Na jižních srázných stěnách roste termofilní lesní vegetace společenstva (OrnoOstryetum)
s výskytem habrovce východního (Ostrya carpinifolia). Tato vegetace je typická pro jižní Slovinsko.
Zajímavé také je, že na vrchu Ajdna pracovali dvacet let archeologové a našli zde pozůstatky pozdněantického
osídlení a mj. nejstarší nález – kamennou sekeru z 2.–3. tisiciletí př. n. l.
Obec Javornik je známa tím, že zde poprvé na světě v roce 1874 ve vysoké peci vyrobili feromangan. Lidé se
zde věnovali hornictví a výrobě dřevného uhlí, později bylo odtud přeneseno zpracování železa do Jesenice.
Staré hornické časy připomíná Zoissova stavba s datem 1747 a Zoissova botanická zahrada. Vede tudy i část
Slovinské geologické cesty a lesní naučná stezka.
Na území mezi Črnim a Belim potokem, zvaném Savské jame čili někdejší Reichenberg (Bohatá hora) bylo
v minulosti nejbohatší slovinské naleziště železné rudy sideritu. Zrudněné vrstvy jsou svrchněkarbonského stáří.
Rudu zde dobývali od 14. století více než 600 let. V menším množství zde byly i olověné, zinkové, měděné rudy,
křemen, karbonátové a arzenové minerály. Písemný záznam o zdejším nejstarším hornictví je Orenburský
hornický řád z roku 1381, ve kterém jsou popsána práva a povinnosti horníků. Dolování v Savských jamách bylo
ukončeno v roce 1892 kvůli nedostatečným zásobám a chudosti rudy. Hornictví a hutnictví v tomto území
představuje Hornosávské muzeum v Jesenici.
Jesenice jsou největším a hospodářsky nejvýznamnějším městem Hornosávského údolí. Vznikly v roce 1929
sloučením několika obcí při přítocích Sávy-Dolinky. Dno údolí bylo zamokřeno a neosídleno. Rozvoj umožnilo
především železářství, zdroje vody a dopravní poloha. Již koncem 19. století byla v údolí postavena železniční
trať z Jesenice do italského Tarvisia (slov. Trbiž), postupem času však ztrácena na významu až zanikla. Nyní je v
její trase, s pomocí prostředků PHARE, vedena cyklostezka, která je součástí evropské cyklistické trasy.
V nedávné minulosti těžký průmysl upadl do recese a postupně zanikl. Změny vedly k růstu nezaměstnanosti,
měly však vliv na ozdravění životního prostředí. Dnes v Javorniku v továrně ACRONI vyrábějí speciální oceli.
Obec Mojstrana je východiště do tří paralelních alpských údolí – Vrata pod severní stěnou Triglavu, Kot a
Krmu, kterými vedou turistické stezky do Triglavského národního parku. Osada Gozd Martuljek je malé
letovisko s drahým kempem. Odtud je krásný pohled na panorama Julských Alp v části Martuljkova skupina,
s nejpěknějším, dominantním vrchem Špik (2 472 m). Osada je východiště do údolí k vodopádům pod Špikem.
Nad Martuljkem je nejvýše ležící obec v Karavankách Srednji vrh. Je na zpevněných ledovcových sedimentech.
Světoznámým centrem zimních sportů je městečko Kranjska Gora (810 m n. m.). Vzniklo před 650 lety, kdy
se zde usadili korutanští Slovinci. Zabývali se hlavně uhlířstvím a chovem ovcí. Dnes je zde hlavní aktivitou
cestovní ruch. Jeho rozvoj podporuje moderní infrastruktura hotelů, penzionů, restaurací, bazénů, heren,
sportovišť a hlavně lyžařských sjezdovek pro všechny. Plně obsazená je jak hlavní zimní, tak i letní sezóna.
Váženými předválečnými návštěvníky byli hlavně Čechoslováci, dnes je národnostní složení movitějších hostů
jiné. V muzeu, které se nachází v kdysi nejbohatším Liznjekově domě je etnografická expozice života zdejších
lidí. Kranjska Gora každoročně pořádá světový pohár ve sjezdovém lyžování. Stejně tak je světoznámým centrem
zimních sportů nedaleké údolí Planica, kde je největší obří skokanský můstek na světě a jejíž skokanskou tradici
v meziválečném období vybudoval výstavbou středního můstku inženýr s českými kořeny Stanko Bloudek.
V Hornosávském údolí se průměrná roční teplota v posledních 30 letech zvedla o třičtvrtě stupně, což
znamenalo rozšíření teplomilných rostlinných a živočišných druhů do vyšších poloh. V původním pásmu bučin
již roste na úbočích smíšený les. Na chudších a chladných půdách roste červený bor. Původní listnáče byly silně
těženy pro uhlířství a namísto nich byly vysazovány rychleji rostoucí jehličnany s vyšší tržní hodnotou.
V současné době je většina jehličnanů civilizačními vlivy poškozena (třičtvrtiny smrků a téměř všechny jedle). I
podíl jehličnanů se v krajině zmenšuje. Lesníci pozorují, že ubývá veverek, ježků, lasic i vlaštovek. V 19. století
odtud zmizel vlk, dnes je chráněn a vzácně se zde objevuje. Medvěd je zde viděn zhruba každé 4 roky na své
migrační cestě z Kočevských lesů do rakouských Korutan. V lesích žije dosti srnčí a jelení zvěře, hodně jí hyne
na hlavní silnici údolím do Itálie. Ochrana přírody má v Hornosávské dolině stoletou tradici. První člověk, který
byl potrestán za trhání alpských protěží, musel již v roce 1911 odsedět ve vězení 3 dny a navíc byl odsouzen
k nuceným pracem. Dnes návštěvníka upoutá také čistota a pořádek v krajině. Láska a úcta k přírodě a vědomí
její ochrany je hluboce vryto do povědomí místních obyvatel, kteří s nelibostí nesou bezohledné chování,
zejména odhazování odpadků některými cizími návštěvníky.
Při hlavní silnici nedaleko Kranjske Gory směrem na západ leží prameniště Sávy-Dolinky zvané Zelenci a
směrem na sever vede silnice na nejvyšší slovinský horský průsmyk Vršič (1 611 m) a směrem na jih pak do údolí
Trenta v povodí Soče.
7da Přírodní rezervace Zelenci č. 25 Zelenci – pramen Sávy-Dolinky
je vzdálena 4,5 km na západ od Kranjske Gory na severním okraji Triglavského národního parku. Zelenci je
vrchovištní rašeliniště a je to jeden ze dvou pramenů nejdelší slovinské řeky Sávy – Sáva-Dolinka. Jméno Zelenci
dostalo po smaragdově zelené barvě vody po rozpuštěné jezerní křídě. Zajímavé je pozorovat kulturní krajinu a
geomorfologii ledovcového údolí. Od poloviny června do začátku července je možné vidět vzrostlé louky
s pestrou květenou. Na obou stranách Hornosávského údolí vystupují lavice ledovcových slepenců. Při silnici na
svazích Karavanek jsou záchytné kovové sítě, pod kterými jsou paleozoické horniny. Ze silnice jsou dobře patrné
kotliny a na obzoru nejkrásnější hora Julských Alp - Jalovec. Z údolí Planica se v posledním glaciálu riss před
dvaceti tisíci lety sesouval horský ledovec, čelní morénu uložil před Západními Karavankami. V okolí hlavního
vchodu k Zelencům od silničního parkoviště je les, rostoucí na čelní moréně, která je plná vápencových a
dolomitových balvanů. Západní část morény je kvůli zarovnání luk poničena. Při cestě ze Zelenců na Rateče je
záplavový les, plný písků a štěrků horských bystřin a vede tudy koryto po většinu roku vyschlého potoka. Ten se
jako největší přítok do jezera naplní jen při větších deštích. Zelenci s okolím svou malebností a přírodním
bohatstvím již dříve přitahovaly návštěvníky. Přicházejí sem malíři, přírodovědci i běžní turisté.
Lokalita byla v roce 1992 vyhlášena přírodní rezervací. Podle čl. 5 statusu je cílem ochrany zdejší přírody
ochrana prameniště, vlastního mokřadu, ochrana autochtonních rostlinných a živočišných druhů, ochrana
krajinného rázu, geologických zvláštností a uchování podmínek pro vědecko-výzkumnou práci a studium.
Přístupové lesní stezky jsou vybaveny informačními tabulemi.
Mokřady, které domácí lidé označují jako U Sávy, jsou dlouhé přibližně 1 200 metrů, široké 150–200 metrů,
v nejužším místě asi 20 metrů. Šířku určují pahorky a úbočí Vitranca na jihu a úbočí Karavanek na severu.
V západní části má jezero smaragdově zelenou barvu a leží v nadmořské výšce 873 metrů. Voda v Zelenci byla
v nedávné minulosti v největším přítoku velmi studená ve všech ročních obdobích a v létě se příliš neměnila.
V současné době se i teplota vody 5 stupňů kolem pramenů v důsledku horkých lét poněkud zvyšuje, což vede
k zvýšenému růstu vodních řas a celkovému narušení status quo mokřadních ekosystémů. Mokřady začínají u
vesnice Podkoren. V minulosti byla hladina jezera nejméně o 8 metrů vyšší a sahala až po železniční stanici v
Rateče. Jakmile se přehrada morény protrhla, jezero odteklo. Teprve potom bylo možné postavit dopravní
magistrálu do Itálie. Sedimenty někdejšího jezera tvoří zemitý vápenec, zvaný jezerní křída. Vrstvy jsou mocné
od 10 do 15 centimetrů, na severním okraji až 1,5 metru. Dříve jezerní křídu kopali a používali na stavební práce.
7e Julské Alpy (slov. Julijske Alpe) č. 26 pozice Julských Alp
Celé pohoří s nejvyšším vrcholem Triglav (2 864 m n. m., obr. I-9) je tvořeno druhohorními karbonátovými
horninami. V podloží jsou spodnětriasové vápence, pískovce a jílovce. Nad nimi jsou střednětriasové dolomity,
dolomitizované vápence a čisté vápence, pak křemenné porfyry, křemenné keratofyry a tufy. Nad tím je kolem
1 000 metrů masivního vrstevnatého vápence s dolomitem svrchnětriasového stáří. Z tohoto období pocházejí cca
200 m mocné tzv. „tamarské vrstvy“, tvořené kromě vápenců a dolomitů s rohovci i jílovci. Jsou to převážně
nepropustné vrstvy, umožňující povrchový odtok vody a větší rostlinný pokryv. Výše následují až 1 600 m
mocné dolomity a nahoře pak tzv. „dachsteinské“ vápence jurského stáří (vrchol Triglavu). I v nejvyšších
polohách lze snadno nalézt fosílie z tehdejšího moře. Dnes nese georeliéf stopy ledovcové a vodní modelace.
Julské Alpy byly poznány poměrně brzy, „čtveřice odvážných mužů“ vystoupila na Triglav už v roce 1778.
Farář vlastenec Jakob Aljaž koupil v polovině 19. stol. vrchol Triglavu a postavil na něm svou rozhlednu.
Z výstupů na Triglav se stal národní rituál, noviny informují když se na vrchol dostane poprvé některý slovinský
politik, umělec, vědec nebo jiná významná osobnost. Každoročně se konají hromadné výstupy (skupiny 100 žen,
100 invalidů apod.). Triglavský národní park (84 805 ha) byl založen r. 1924 a je i ve světovém měřítku
jedinečný, s množstvím zajímavostí a mimořádných přírodních krás - od vodopádů, jezer, skal, soutěsek, alpské
flóry a fauny, podzemních prostor, po osady a památky. Světoznámé centrum zimních sportů je Kranjska Gora.
Nad městem je horský průsmyk Vršič (1 611 m), který je významnou dopravní spojnicí mezi severem a jihem a
zároveň rozvodím Černého a Jaderského moře. Severní část Julských Alp odvodňuje řeka Sáva, která zde má dvě
zdrojnice – Sávu-Dolinku a Sávu-Bohinjku. Na jihu pod Vršičem má krasový pramen jedna z nejkrásnějších
evropských řek – Soča, která ve svém horním toku georeliéf modeluje do tvaru kaňonu (obr. I–10). Čistá voda na
vápencovém podloží má neobyčejný optický efekt modrozelené barvy. U jiných řek tento jev není k vidění.
Silnici z Kranjské Gory na Vršič a dolů do údolí Soče postavili za nepředstavitelně těžkých podmínek ruští
váleční zajatci za 1. světové války. Asi uprostřed serpentin mezi Krajskou Gorou a vrcholem Vršiče je těsně u
silnice jejich lesní hřbitov.
Na jihu pod Vršičem se odehrála největší horská bitva v dějinách lidstva - bitva na Soči. Od 23. 5. 1915 po
885 dnů proti sobě stála rakousko-uherská armáda (velitel polní maršál Svetozar Boroevič von Bojna) a italská
vojska (velitel maršál hrabě Luigi Cadorna). Proběhlo 11 bitev na Soči se střídavými úspěchy za cenu asi milionu
mrtvých a raněných vojáků a civilistů, z nichž bylo několik desítek tisíc našich vojáků. Chtěla-li Itálie získat
mocnostmi Trojspolku slíbená území, musela porazit rakousko-uherská vojska. K útoku si vybrala strategicky
nejvýznamnější směr přes údolí Soče. V něm se Rakousko-Uhersko rozhodlo italská vojska zastavit. Italové krutě
prohráli a národy Rakousko-Uherska a Německa, kteří tu za cenu strašných ztrát zvítězili, o pár měsíců později o
celé území bez jediného výstřelu zase přišli kapitulací ve Versailles. Po obrovských ztrátách lidských životů bylo
3. 11. 1918 podepsáno příměří. Přišlo však příliš pozdě pro 1 016 200 vojáků Rakousko-Uherska a 568 000
vojáků Itálie. Bojů se na italské straně zúčastnil mj. i Ernest Hemingway, který o bitvě napsal román Sbohem
armádo a taktéž pozdější italský diktátor Benito Mussolini. Ze známých Němců zde bojoval např. pozdější
nacistický generál z války v severní Africe, Erwin Rommel. Dodnes bitvu na Soči připomínají četné zbytky
opevnění, hřbitovy padlých a muzeum v Kobaridu (vyhlášené v roce 1993 muzeem Evropy). Rakousko-Uhersko
v důsledku války ztratilo Dalmácii, Istrii i okolí Terstu ve Furlansku, vzniklo pak Království Srbů, Chorvatů a
Slovinců, po 2. světové válce Socialistická federativní republika Jugoslávie.
Podnebí v Julských Alpách je velehorské. Jihozápadní část v povodí řeky Soče je ovlivněna Středomořím a
má větší množství srážek a vyšší průměrné roční teploty (Tolmin 2 254 mm za rok, 10,6 °C), nežli
severovýchodní část v povodí Sávy (Rateče-Planica 1 652 mm za rok, 5,7 °C). Sněžná hranice je 2 700 m
vysoko.
Rozsáhlé plochy území pokrývají bukové, bukovo-jedlové, bukovo-modřínové a smrkové lesy. Na dnech
alpských údolí, kde je víc vlhko, chladno a je déletrvající sněhová pokrývka, se rozprostírá zdravě zachovalý
alpský bukový les se smrkem a jedlí. Na rendzinách není mnoho humusu a vzdor zásaditému vápencovému
podkladu je bylinný kryt acidofilní (porosty borůvek). V nadmořských výškách od 700 metrů do 1 600 metrů
převládá na karbonátových půdách s rendzinami bukový les. Člověk obhospodařováním lesa způsobil, že je pro
alpské bukové lesy význačná dvoupatrovost lesních korun: buk ve spodním a modřín se smrkem ve vyšším patru.
V nadmořských výškách od 1 200 metrů do 1 600 metrů s méně příznivějšími klimatickými poměry, zvláště na
strmých úbočích s tenkou rendzinou, buky stále více řídnou, zaostávají v růstu a přidružují se ještě modříny.
Částečně se ve výškách 1 500 metrů až 1 650 metrů rozkládá klimatogenní smrkový les. Smrkový les je
především tam, kde je kotlinovitý (konkávní) georeliéf s nehybným chladným vzduchem (mrazoviště).
V některých kotlinách jsou na pleistocénních nánosech písku a hlíny, jež jsou většinou špatně propustné pro
vodu, hydromorfní půdy, gleje a rašelina.
7ea Triglavský národní park. č. 27 Kranjska Gora leží v alpském údolí
K území Julských Alp se vztahuje známá slovinská legenda o Zlatorohovi - kozlu
se zlatými rohy. Žil v odlehlých dolinách, kde měl vysoko v horách překrásnou zahradu se zlatým pokladem.
Kvůli němu byl pronásledován až konečně uloven. Nadpřirozená moc Zlatoroha se koncentrovala do vytékající
krve, ze které se vytvořil překrásný květ a oživil uloveného kozla. Ten zabil lovce, zničil svoji zahradu a
s pokladem se ztratil v horách (Čačko 1998). Mnozí později hledali bájný zlatý poklad, ale našli pouze poklady
přírody. Někteří dnes k němu řadí i slovinské Laško pivo značky Zlatorog.
Téměř celé území slovinských Julských Alp zabírá Triglavský národní park (84 805 ha). Od vyhlášení parku
v roce 1924 byl dvakrát rozšířen až do dnešní podoby. Sídlo správy je v Bledu. K nejkrásnějším a
nejnavštěvovanějším patří jednak sám Triglav (2000 m vysoká severní stěna), jednak Údolí Triglavských jezer.
Triglavská jezera jsou rovněž pozůstatkem pleistocénního zalednění a tvoří je šest jezer. Nejvyšší nadmořskou
výšku má jezero pod Vršacem – 1993 m, nejníže položené je Črno jezero – 1319 m. Největší je čtvrté Veliko
jezero, dalšími jsou Rjava mlaka, Zeleno jezero a Dvojno jezero. Glaciologickou zajímavostí jsou zbytky ledovce
Zeleni sneg těsně pod severním vrcholem Triglavu. Tento ledovec pod severní stěnou Triglavu, ležící ve výšce 2
400–2 600 m n. m., se v minulém století rozlomil. Za posledních 60 let se jeho původní plocha cca 15 ha
zmenšila při měření v roce 1995 na pouhých 3,03 ha (Gabrovec, 1998, s. 70–71). Je to jeden ze dvou slovinských
ledovců (zmíněn již byl ledovec v Kamnických Alpách po Skutou). Ledovec pod Triglavem, podobně jako
všechny alpské ledovce, pomalu mizí. Jen v chladnějších a na sníh bohatších letech se přechodně o něco zvětší. I
jemu však s globálním oteplováním hrozí úplný zánik.
Literatura:
1. Branstätter, K., Schöner, H., 1989: Julische Alpen. Bergverlag R. Rother, München
2. Buser, S., 1974: Neue Feststellungen im Perm der westlichen Karawanken. Carinthia II, Klagenfurt
3. Buser, S., 1991: Vodnik po Slovenski geološki poti. Geol. zavod Ljubljana, 2. vyd.
4. Buser, S., 1994: Lower Pernian conodonts from the Karavanke Mts. (Slovenia). Geologija, 37, 38, 153–171,
Ljubljana
5. Časopis Jeseniške občinske novice, maj, št. 15, 2003, junij št. 5, 2003
6. Dobnikar, M., Dolenec, T., Činč-Juhant, B., Zupančič, N., 2000: Magmatics Rocks of the Karavanke Granitic
Massif, Slovenija. Geologija, 43/1, 55–60, Ljubljana
7. Dolenec, T., Ogorelec, B., Pezdič, J., 1985: Zgornjkepermske in skitske plasti při Tržiču. Geologija 24/2,
Ljubljana
8. Gabrovec, M., 1996: Triglavski ledenik – kako dolgo še? Proteus, 59, 4, Ljubljana
9. Gabrovec, M., 1998: Slovenska ledenika. In: Slovenija-pokrajina in ljudje, 70–71, Mladinska knjiga,
Ljubljana
10. Heindl, H., 1989: Julische und Steiner Alpen mit Karawanken in Karnischem Hauptkamm. Klettersteigführer,
Bergverlag R. Rother, München
11. Heberle-Perat, M., 1994: Na Sonini strani Karavank. Zhorka Modra Lastovka, 1. knjiga
12. Kugy, J., 1938: Fünf Jahrhunderte Triglav. Leykam Verlag, Graz
13. Matyášek, J., 1995: Minfos- Mezinárodní výstava ve slovinském Tržiči. Minerál, III., 341–343, Brno
14. Melik, A., 1954: Slovenski alpski svet. Vyd. Slovenska matica, Ljubljana
15. Perko, D. (ur.), Orožen Adamič, M., 1998: Slovenija - pokrajine in ljudje. Mladinska knjiga, Ljubljana
16. Pilz, I., 1993: Čudoviti svet Julijskih Alp. Mladinska knjiga, Ljubljana
17. Ramovš, A., 1980: Po poteh okamnelega življenja v tržiškem prostoru. Tehniški muzej Železarne Jesenice,
Jesenice
18. Ribičič, M., Vidrih, R., Godec, M., 2000: Seizmološki in geotehnički pogoji gradnje v zgornem Posočju.
Geologija, 43/1, 115–144, Ljubljana
19. Schellwien, E., 1889 c: Die Fauna des karnischen Fusulinenkalkes Karnischen Alpen und der Karawanken.
Teil 2. Palaeontographica 44, Stuttgart
20. Schellwien, E., 1898 a: Die Auffindung einer permocarbonischen Fauna in der Ostalpen. Vehr. Geol. R.
A.,Wien
21. Schellwien, E., 1898 b: Bericht über die Ergebnisse einer Reise in die Karnischen Alpen und die
Karawanken. Sitzungber. Akad. Der Wissenschaften zu Berlin, Berlin
22. Schellwien, E., 1900: Die Fauna der Trogkofelschichten in den Karnischen Alpen und der Karawanken. 1.
Brachiopoden. Abh. Geol. R. A. 16, Wien
23. Simić, M., 1996: Po sledeh soške fronte. Mladinska knjiga, Ljubljana
24. Teller, E., 1904: VIII Bericht über die Excursion (XI) in das Feistritztal bei Neumarktl (9. september). C. R.
9. Session Congr. Géol. Internat. Vienne 1903, Vienne (Wien)
8. Dinárská oblast č. 28 pozice Dinárské oblasti
Dinárská oblast se rozkládá mezi severnější Alpskou oblastí a jižnější Středozemskou oblastí. Zaujímá asi
čtvrtinu Slovinska, leží v geotektonické jednotce Dinarid. Hlavní charakteristiky: převládá zkrasovění povrchu,
podzemní vodní odtok, vysychající jezera, husté zalesnění, orientace obyvatelstva na pastevectví a lesnictví, řídké
osídlení soustředěné do úrodných rovin, tradiční dřevozpracující průmysl a mimořádná ekologická citlivost
území. Dinárskou oblast tvoří především zkrasovělé náhorní roviny a pahorkatiny a mezi nimi doliny a roviny.
Vzhledem k nadmořské výšce dělíme Dinárskou oblast na části vysokou a nízkou. Na severozápadním okraji leží
Kambrešká vrchovina a náhorní rovina Banjšice, které odděluje údolí řeky Soče. Na jihovýchod odtud jsou
vysoké dinárské náhorní roviny Trnovski gozd, protáhlý masív Nanosu a Hrušica. Ty pokračují na sever do více
členité Idrijské vrchoviny a na jihovýchodě kolem Postojnských vrat do vysokých masivů Javorníků a Sněžníku,
které lemují údolí řeky Pivky a Notranjské doliny.
Kras č. 29 typický krasový terén
je situován v Notranjsku, rozkládajícím se v Dinárské a Středozemské oblasti, na území tvaru trojúhelníku
mezi Lublaní, italským Terstem a chorvatskou Rijekou. Karsologicky je tento tvar označován jako Klasický
trojúhelník, anebo přesněji Klasický kras. Území je charakteristické všemi základními povrchovými a
podzemními krasovými jevy, popsanými poprvé ve světové odborné literatuře. Vymodelovány byly podzemními a
povrchovými zdrojnicemi krasové řeky Ljubljanice v převážně druhohorních vápencích. Podle území Krasu se
stejným názvem, psáno na začátku malým písmenem, označujeme typ povrchu bez povrchových vodních toků a
s typickými povrchovými a podzemními tvary georeliéfu.
V Krasu se bádá od 16. století, kdy desítky přírodovědců a cestovatelů toto území popisovalo a pro svět
popularizovalo. V 19. století byly všechny krasové jevy pojmenovány podle tohoto slovinského území. Jedněmi
ze zakladatelů vědního oboru výzkumu krasových oblastí, karsologie, jsou i naši rodáci - lesní inženýr Wilhelm
Puttik a geolog Anton Hanke, resp. málo známý Adolf Schmidl, kteří zde po celý aktivní život bádali. Méně
známé také je, že ke slovinskému krasu měl vztah i další náš badatel. V první polovině 20. století jím byl
vědeckou komunitou vysoce uznávaný speleolog, paleo-antropolog a zoo-geograf prof. dr. Karel Absolon (1877–
1960), který byl ovšem nejvíce znám svými výzkumy Moravského krasu. V jeho pozůstalosti byl nyní nalezen
dosud nepublikovaný šestisetstránkový rozsáhlý rukopis o Dinárském krasu, psaný v češtině a němčině.
Významná část rukopisu je věnována Klasickému krasu, kde lexikonograficky pečlivě popisuje historii bádání
v tomto území. Zmiňuje nejen všechny dřívější výzkumy ale i osobnosti, včetně uvedených našich rodáků.
Podrobně se věnuje unikátnímu Cerknickému jezeru, které sám i navšívil a všem jeskynním a povrchovým
systémům krasové řeky Ljubljanice. Údaje pro své geniální dílo čerpal ze starší rakouské, italské a německé
literatury, slovinskou prakticky nepoužíval. Za posledních pedasát let krasové výzkumy velmi pokročily. Zásluhu
na tom má především Institut výzkumu krasu ve slovinském městě Postojna a mnoho zájmových speleologických
skupin ze Slovinska, Itálie, i od nás. Z velkého počtu probádaných i dosud neobjevených jeskynních systémů jsou
z území Klasického krasu nejvíce známé Postojnské jeskyně, ležící v krasovém území Dinárské oblasti a
Škocjanské jeskyně, ležící v krasovém území Středozemské oblasti.
V Postojne vznikla v roce 1889 první speleologická společnost Anthron (řecky jeskyně) v zemi. V roce 1971
byl založen Speleologický svaz Slovinska, který dnes sdružuje 35 společností s více než 800 členy. V Postojne
sídlí světově významný Institut výzkumu krasu (slov. Institut za raziskovanje krasa) při Slovinské akademii věd a
umění (SAZU). Od roku 2002 je v budově institutu stálé sídlo Mezinárodního speleologického svazu – Union
internationale de Spéléologie (UIS). Pokračující nové objevy a výsledky odborných bádání jsou zveřejňovány
v mezinárodně prestižním časopise Acta carsologica a speleologické revui Naše jame.
8a Postojnské jeskyně (slov. Postojnske jame) č. 30 vstupní areál Postojnských jeskyní
jsou součástí rozsáhlého podzemního jeskynního systému řeky Pivky, kam patří kromě vlastní Postojnské
jeskyně rovněž jeskyně Pivka jama, Črna jama, Otoška jama a Magdalena jama, přilehlé jeskyně jsou Planinska
jama a Jama pod Predjamskim gradom. Nejedná se tedy jen o jednu jeskyni, ačkoliv se v běžné mluvě často
hovoří o Postojnské (nebo Postojenské) jeskyni, která sama o sobě je hlavním objektem zájmu návštěvníků.
Postojnské jeskyně leží na okraji města Postojna na severním okraji Postojnské kotliny, označované pro svou
severojižní dopravní polohu také jako Postojnská vrata (609 m n. m.).
Postojnskou jeskyni (obr. I-11) modelovala v posledních dvou milionech let řeka Pivka, která dříve povrchově
tekla mezi masivy Hrušice a Javorníků do Lublaňské kotliny. Později se Pivka na okraji Postojského krasového
polje ponořila a vymodelovala krasové podzemí mezi Údolím Pivky a Planinským poljem. Postupně snižovala
svůj tok a vytvořila asi 21 km dostupných chodeb ve dvou patrech. Spodní patro je vodní a občas záplavové. Ve
starším svrchním suchém patře je pronikající srážková voda, která vytvořila za půl milionu let všechny druhy
krápníků. Podle množství srážek každoročně přiroste od 1 do 10 mm krápníků, z nichž nejznámější je sněhobílý
stalagmit Brilijant. Jejich barva je odvislá od příměsí, které voda vyluhuje z půdy. Dříve bylo více krasové
jílovice, proto jsou starší krápníky načervenalé barvy, dnes na povrchu převládají holé skály a mladší krápníky
jsou více bílé. Na křižovatkách chodeb jsou rozsáhlé dómy a galerie s bohatou krápníkovou výzdobou. Největší
dóm je Kongresna dvorana, kde se konají hudební koncerty až pro deset tisíc posluchačů a je zde bazén, v němž
vystavují macaráta jeskynního (Proteus anguinus ). Dalšími známými sály a turistickými atraktivitami jsou
Kalvárie, Ruský most, Kouzelná zahrada, Krásné jeskyně, Umělá chodba, Martelova dvorana a Dvorana brček.
Prvními návštěvníky zřejmě byli lovci doby ledové, první písemné záznamy jsou z roku 1213. Pro zpřístupnění
Postojských jeskyní měl zásadní význam rok 1818, kdy místní občan Luka Čeč objevil podzemní prostory. Pro
veřejnost byly otevřeny roku 1819. Vchod zdobí nápis »IMMENSUM AD ANTRUM ADITUS (Vstup,
návštěvníku, do nekonečné jeskyně)«. Dodnes si jeskyně prohlédlo asi 30 milionů návštěvníků. Z celkových více
než 20 km podzemních prostor je turistická část dlouhá 5 km, z toho 3,5 km se jede vláčkem. Teplota v podzemí
je 8–10 °C.
Systém Postojnských jeskyní je budován svrchněkřídovými vápenci, lemovaný nasunutou eocénní flyšovou
vrásou masivů Nanosu a Hrušice. V období druhohorní křídy (koncem stupně cenoman) začala v důsledku
tektonického výzdvihu paleogeografická diferenciace terénu. Podle výzkumů Gospodariče (1976) jsou jeskynní
chodby rozvinuty ve svrchnokřídovém (turon, senon) vápenci. Nejnižší litologický člen v turonských vrstvách
představuje 60 metrů mocný horizont vápence s čočkami a vrstvami rohovců. Nad ním je 100 metrů mocný
nevrstevnatý vápenec a zbytek do 300 metrů mocných turonských vrstev doplňuje vrstevnatý vápenec. Bez
výrazné hranice přecházejí tyto vrstvy do senonských. Mocnost senonských vápenců je nejméně 500 metrů.
Stratigrafický profil postojnských vrstev si může návštěvník prohlédnout v nově otevřené expozici
speleobiologické stanice (slov. Speleobiološka postaja PROTEUS) v sousedství vchodu do hlavní Postojnské
jeskyně. Dále je tam veřejnosti zpřístupněna multimediální projekce o krasu a životě v podzemí a vivárium.
8b Povodí krasové řeky Ljubljanice č. 31 krasová krajina
zaujímá jihozápadní část Dinárské oblasti v centru Notranjska. Geograficky ho členíme na zkrasovělé pláně a
pahorkatiny a na včleněná údolí a roviny. Zde se budeme zabývat především horní částí povodí, kterou zaujímá
Sněžnicko-Javornické pohoří, Notranjské doliny a údolí řeky Pivky.
Zde skica : Povodí Ljubljanice
Sněžnicko-Javornické pohoří (slov. Snežniško-Javorniške pohorje, obr. I-12) je střední a nejrozsáhlejší
vysokokrasová náhorní plošina v Dinárské oblasti Slovinska, s nadmořskými výškami mezi
700–1 600 metry. Je složena ze dvou částí – Sněžník na jihu je širší, hornatá krajina s
význačným vrchem, který se na severu zužuje do Javorníků. Hranice mezi nimi není výrazná.
Sněžnicko-Javornické pohoří na severozápadě lemuje geomorfologický útvar Postojnska vrata,
který je nejnižším přechodem ze středozemského bazénu do středoevropského vnitrozemí. Na
jihovýchodě pohoří přechází do vrchoviny Gorski Kotar v Chorvatsku. Na jeho západní straně
leží údolí Pivky, východní úbočí klesají do Notranjských dolin. Pohoří tvoří většinou křídové,
místy také jurské vápence s řidšími dolomitovými vložkami. V okolí Sněžníku leží ledovcové
morény jako stopy činnosti pleistocénního ledovce. Tlusté vápencové vrstvy jsou silně
zkrasovělé. Kupovitě zaoblené vrchy jsou nepravidelně rozmístěny po celé náhorní plošině,
nade všemi dominuje Velký Sněžník (slov. Veliki Snežnik,
1 796 m, název zkracován na Sněžník). To je nejvyšší nealpský vrch ve Slovinsku, který nabízí nádherné výhledy
na všechny strany (za jasného počasí je vidět i moře). Pro vysokohorský kras jsou také
význačné a početné větší a menší rokle, strže, zařízlá údolí, závrty a množství jiných krasových
jevů a povrchových tvarů.
Sněžník je vzdálen pouze 20 km vzdušnou čarou od Jaderského moře (Kvarnerský záliv). Jihozápadní větry z
moře často přinášejí vlhké vzdušné masy, které se výstupem po jižních úbočích ochlazují. To způsobuje četné
celoroční srážky, s výrazným jarním a podzimním maximem. Na jižním úbočí Sněžníku spadne ročně kolem
3 000 mm srážek. Podél pohoří k severozápadu se procento srážek snižuje do cca 1 600 mm v Postojné. Většina
zimních srážek je sněhových. Sníh se v nejvyšších polohách udržuje i na jaře – od toho má hora své jméno.
Důsledkem četných srážek a relativně rozpustných vápenců je silná zkrasovělost území. Srážky pronikají do
krasového podzemí a kromě nemnohých malých, občasných pramenů na dolomitových vložkách, na celém území
není povrchově tekoucích vod. Proto je Sněžnicko-Javornické pohoří obrovským přírodním rezervoárem vody, ze
kterého jsou napájeny četné krasové prameny a patří částečně do úmoří Černého moře (řeka Ljubljanica) a
částečně Jaderského moře (řeka Reka).
Vítr je zde nejčastěji velmi silný přerývaný severozápadní - bóra, zde zvaný burja, který je významným
ekologickým činitelem zvláště na nejvyšších návětrných vrších a hřbetech.
Na vápencích se rozvinuly hnědé půdy, na chladnějších, strmějších úbočích jsou hojné skeletové rendziny.
Tloušťka půdy je většinou malá a kvůli zkrasovění velmi nerovnoměrná. Ve štěrbinách a dutinách mezi skálami
může dosahovat více metrů hluboko, častěji však povrch kryje kamenitý štěrk nebo skaliska, jež jsou ve vlhku
pod lesním porostem bohatě porostlé mechy. Na dně závrtů se většinou soustředila silná vrstva zvětralin, proto
jsou půdy méně kamenité.
Notranjské doliny. Při severovýchodním okraji Sněžníku a Javorníků je podél Idrijského tektonického prolomu
seřazena kaskáda krasových poljí s vodami, které tvoří síť horní, krasové části povodí Ljubljanice. V
charakteristickém dinárském směru od jihovýchodu k severozápadu následují: Babno polje s potokem
Trbuhovica, Loška dolina s Obrhem, Cerknické (slov. Cerkniško) polje s potokem Stržen a známým vysychajícím
Cerknickým jezerem, Rakovška uvala, v jejíž blízkosti je krasová dolina Rakov Škocjan s ponorným potokem
Rak a nejníže v kaskádě ležícím Planinským poljem s říčkou Unicou. Každé z těchto poljí leží níže od
předešlého, proto jsou uvedené vodní toky v podzemí spojeny a tvoří východní rameno krasové řeky Ljubljanice,
kterou nejvýznamnější současný slovinský karsolog prof. dr. France Šušteršič pojmenoval »řekou sedmerých
jmen«. Sedmá řeka – Pivka – protéká ze závěru údolí Pivška dolina, propadá se do Postojnské jeskyně, v
podzemí Planinské jeskyně se stéká s Rakem, čímž tvoří Unicu, ta meandruje Planinským poljem, propadá se a v
podzemí odtéká do vývěrových pramenů Ljubljanice u městečka Vrhnika na okraji lublaňských bažin (slov.
Ljubljansko barje). Západní vyvýšený okraj krasových poljí a rovinné přechody mezi nimi jsou tvořeny převážně
z křídových a jurských vápenců, na východě značnou část zaujímá svrchnětriasový dolomit s vápenci. Dna poljí
jsou vyplněna kvartérními říčními a jezerními naplaveninami, které více zadržují vodu a umožňují povrchový
odtok. Tam, kde jsou naplaveniny odneseny, se vespod uložených trhlinách na styku vápenců a dolomitů objevují
ponory. Jimi odtékají povrchové akumulace vody do podzemí, avšak ještě předtím dosahují a plní hlavní ponorné
jeskyně na okrajích poljí. Na rozdíl od zcela neobydleného Sněžnicko-Javornického pohoří jsou Notranjské
doliny osídleny. Dříve byly plně zemědělsky využívány, v posledních desetiletích se v důsledku postupného
útlumu sedlačení pole mění v louky a méně úrodné půdy znovu zaujímá les. Na rozdíl od zcela neobydleného
Sněžnicko-Javornického pohoří jsou Notranjské doliny osídleny. Dříve byly plně zemědělsky využívány, v
posledních desetiletích se v důsledku postupného útlumu sedlačení pole mění v louky a méně úrodné půdy znovu
zaujímá les.
V Notranjských dolinách terasovitě leží systém poljí a údolí od nejvýše položeného k nejnižšímu: Babno
polje, Loška dolina, Cerkniško polje a Planinsko polje. Všechna patří do hlavního povodí Ljubljanice:
Babno polje leží při slovinsko-chorvatské hranici, potok Trbuhovica již teče v Chorvarsku, v blízkosti Prezidu.
Babno polje je známé tím, že jsou zde nejnižší změřené teploty osídleného území ve Slovinsku, až -34,5 °C.
Bývají zde časté teplotní inverze.
Loška dolina je krasové polje s rovným, částečně zaplavovaným dnem. Přitékají sem vody Trbuhovice a vody ze
širšího sněžnického okolí, pramenící v četných krasových pramenech. Nejdůležitější z nich jsou Velký a Malý
Obrh. Nedaleko Malého obrhu stojí hrad Snežnik, jehož historie sahá do 12. století. V letech 1853 až 1945 byl
hrad ve vlastnictví německé rodiny Schönburg, která se zasloužila o zavedení plánovitého, odborného
hospodaření ve sněžnických lesích. Dnes je hrad, spolu s originálním vnitřním zařízením, veřejně přístupný. V
přilehlé hospodářské budově je dnes muzeum plchů. Zdejší lov plchů je po několik staletí tradiční podzimní
zábava místních obyvatel. Pramen Obrh se propadá do jeskyně Golobiny a v podzemí teče do Cerknického polje.
Při silnějších deštích voda zaplavuje část Loške doliny a zabraňuje přístupu do některých vesnic na západním
okraji. Tehdy domácí obyvatelé používají k převozu čluny.
Cerknické polje (slov. Cerkniško polje) je největší krasové polje v Notranjsku (70 km²). Jeho východní okraj je
ze slabě propustného svrchnětriasového vápence a jurského dolomitu, proto jsou východní přítoky na polje
povrchové: Šteberščica, Lipsenjščica, Žerovniščica a na severovýchodě Cerkniščica. Západní část tvoří propustné
křídové vápence, úbočí Javorníků strmě klesají do polje. Při jejich úpatí je mnoho krasových pramenů, které
přinášejí vodu z javornického podzemí a z údolí Loška dolina. Spolu s povrchovými vodami dávají dostatek vody
tak, že je po větší část roku naplněné světově známé Cerknické jezero (obr. I-13). Jezero pro své každoroční
pravidelné vysychání a plnění lákalo výzkumníky již v 17. století a je od té doby předmětem mnohých studií a
obdivu. Nově se o popularizaci flóry, fauny a krasového fenoménu Cerknického jezera zasloužil pan Vekoslav
Kebe z přilehlé vesnice Dolenje Jezero. Ve svém domě s bistrem Jezerski hram vybudoval velkolepé soukromé
muzeum, kde ukazuje funkční maketu sezónní funkce Cerknického jezera a v patře diorama s bohatou expozicí
jezerního rostlinstva a živočišstva.
Cerknické jezero v létě obvykle zcela vysychá. Při poklesu vody se na dně jezera v silné vrstvě sedimentů
ukazují mohutné hluboké ponory. Podloží je tvořeno dolomitem. Do zbytků unikající vody spěchají místní
obyvatelé vylovit ryby. Mnoho jich přenesou za menší, umělý jez s trvalým vodním rezervoárem, mnoho si jich
však nechají také pro sebe. Na dně jezera se tak odhaluje klikatá strouha Strženu, která naskrz protíná jezero od
pramenů Cemun a Obrh na jihu až k ponorům v Jamskem zálivu na severu. V létě se kosí vhodné parcely travin a
rákosišť, které pokrývají dno jezera. Po první podzimních deštích z krasových estavel vyvěrá voda a v několika
dnech naplňuje jezero. Hladina kolísá mezi 546–552 m n. m. Do pleistocénního glaciálu Würm II byla kotlina
zaplavována jen výjimečně. Hlavní objem vody (potok Stržen s přítoky) mizel na severozápadním okraji
v podzemí přímo do vývěrů u obce Vrhnika. V období mezi Würmem I a II se do kotliny přemístil dnešní potok
Cerkniščica, který ve chladnějším období Würmu II (a III) uložil velký val. Tím Cerkniščica odklonila tok
Strženu směrem k dnešním ponorům, které mají menší kapacitu. Proto uprostřed Würmu II vzniklo jezero, které
trvalo okolo 10 000 let. Později si voda natolik odtok zahloubila, že se stálé jezero stalo periodickým. Tak tomu
je trvale dodnes. Přesměrovaný odtok na severozápad dosáhl Planinskou jeskyni, kde zcela změnil dosavadní
směry průtoků. Téměř se zečtyřnásobilo také množství vody, která teče do Planinského polje. Od té doby, stejně
jako Cerknické, se stalo i ono periodickým jezerem.
Při nejvyšším stavu vody měří plocha jezera 26 km². Velký počet různorodých přírodních a antropogenních
habitatů, které se v průběhu roku mohou velmi měnit, je stanovištěm mimořádně pestré skladby rostlinných a
živočišných druhů. Mezi nimi je mnoho speciálních, zvláště přizpůsobených kolísání stavu vody. Rozsáhlé
jezerní porosty rákosí skýtají úkryt, potravu a možnost hnízdění četným vodním a jiným druhům ptactva (viz
kapitola Živočišstvo).
Rakov Škocjan. Vody Cerknického jezera vystupují na povrch v unikátním krasovém labyrintu Rakovem
Škocjanu. To je 3 km dlouhé krasové údolí, které vzniklo propadením jeskynního stropu. Potok Rak pramení
v jeskyních Zelške jame, při průtoku údolím se obohacuje vodami z pod Javorníků a propadá se v jeskyni Tkalco.
Pro Rakov Škocjan jsou význačné četné vývěry a ponory, vysoké převisové stěny, více sesuvných svahů a dva
přírodní mosty – Velký a Malý – zbytky někdejšího jeskynního stropu. V údolí vede přírodovědná naučná stezka
s vícejazyčnými informativními tabulemi. Podobně jako pro krasová polje je rovněž pro Rakov Škocjan
charakteristické značné kolísání vodní hladiny, od téměř vyschlé strouhy po zatopené údolí. Ve spodní části, před
ponorem v jeskyni Tkalco, může voda dosahovat až do výšky 15 metrů!
Planinsko polje. Od Rakova Škocjanu níže ležící a poslední v kaskádě krasových poljí je Planinsko polje (445–
450 m n. m., obr. I-14). Planinsko polje je příkladem ideálního krasového polje, neboť má souměrně hlubokou
kotlinu (cca 50 m), rovné dno, pravidelné každoroční záplavy a plně krasový přítok a odtok. Hlavní zdrojnicí
vody je dnes Planinská jeskyně, ze které teče řeka Unica. Ta vzniká kolem půl kilometru hlouběji v jeskyni
soutokem Pivky a Raka. Důležitý pramen je ještě v postranním údolí Malni. Ten pramen byl do období středního
Würmu hlavní, dnešní severní prostory Planinské jeskyně byly tehdy plně zaneseny sedimenty. Vpád cerknických
vod otočil směr průtoku ve Východním (Rakově) tubusu jeskyně a množství vody zesílil tak, že se vody opět
proerodovaly dávno zaneseným Severním tubusem. Vody Unice se propadají do podzemí na celém východním a
severním okraji Planinského polje. Větších jeskyní, jimiž by vody tekly přímo dál, zde není. Takové jsou až
poměrně daleko od polje a jsou prakticky nedostupné. Největší jsou jeskyně Logarček a Najdena jama, obě se
vztahem k našemu výzkumníku Puttikovi. Logarček Puttik zkoumal vůbec jako první a s pomocí objevil přibližně
2,2 km chodeb (dnes je jich známých kolem 5 km). Jeskyně Najdena (česky Nalezená) jama byla objevena při
hledání Lipertovy jeskyně, kterou také objevil a zkoumal Puttik. A protože přitom malý vchod za sebou hned
uzavřel, nebylo dlouho možné vchod znovu najít. Najdena jama dnes měří více než 7 km a kvůli velké obtížnosti
není ještě zcela prozkoumaná. Do glaciálu Würm II jeskyně Logarček mohla odvádět veškeré vody přiteklé do
Planinského polje. Od té doby dodnes polje zaplavuje a zatápí také Najdenu jamu. Vodní hladina v ní kolísá
kolem 40 metrů, pro je možné jeskyni, která je hluboká téměř 150 metrů, navštěvovat jenom za většího sucha.
Planinská jeskyně je známá bohatou jeskynní faunou. Nejznámější je i zde macarát jeskynní Proteus anguinus.
Dno Planinského polje je porostlé travinami. V důsledku častých záplav jsou louky a osady soustředěny na
vyvýšenou okrajovou část. Na mokřadních loukách Planinského polje je jediné slovinské stanoviště luční mořské
cibule Scilla litardierei, která zde zaujímá krajní severozápadní hranici svého areálu. Významné výzkumné a
technické lesní a vodohospodářské práce v tomto krasovém území vykonal koncem 19. století Wilhelm Puttik.
Dodnes jeho pyramidovité železné mříže dobře slouží k zachycování nežádoucích předmětů unášených vodou v
místech ponorů do podzemí. Voda tak může rychleji odtéci, louky dříve vyschnou a dávají větší užitek. Z
vděčnosti mu zde místní lidé na skalnatém okraji polje umístili pamětní desku, na níž se cituje Puttikovo vyznání
tomuto místu slovy: »Nazdar Planinski dolini!«, kterýžto český výraz se stal univerzálním pozdravem slovinských
speleologů a milovníků krasu.
Údolí řeky Pivky leží při západních svazích Sněžnicko-Javornického krasového pohoří, na přechodu z Dinárské
do Středozemské oblasti. Od údolí řeky Reky a Brkin ji ohraničují vrchoviny Slavinský ravnik a Taborský hřbet.
V severní části se údolí Pivky rozšiřuje až k úpatí masivů Nanosu a Hrušice. Vody z této flyšové části údolí
většinou sbírá Nanoščica, která je největším přítokem Pivky. Územní název Pivka je starý, zapsaný už roku 1300.
Podle některých úvah slovo Pivka znamená ponor, který pije vodu. Podle Antona Melika, vynikajícího
slovinského geografa 1. pol. 20. století, nemusí jít přímo o ponor, neboť vody ze zaplavovaných poljí a jezer
prosakují do podzemí četnými puklinami v půdě. Tato přírodní zvláštnost tedy dala název celému území. Od
pramene u obce Zagorje do ponoru v Postojnské jeskyni je Pivka dlouhá 26 km. Její povrchový tok v horní
krasové části údolí není stálý.
Pivka pramení v lokalitě Pivšce, v otevřené krasové prohlubni v blízkosti obce Zagorje. Za dešťů je zde více
pramenů v nadmořské výšce 551–554 metrů. Na jihozápadním okraji prohlubně je pramen Videmšce, který
podzemní vodu nabírá z krasového zázemí mezi obcemi Zagorje, Knežak a Bače. Území je hydrologicky velmi
zajímavé. Kromě krasové vody ze sněžnického podzemí přitéká do ponorů u Knežaku povrchově voda z
flyšového tektonického okna nad Knežakem. Také při odtoku se vody v podzemí oddělují a odtékají do dvou
moří (krasová bifurkace). Je dokázáno, že vody z ponorů u Knežaku tekou do pramene Podstejnška a dále do
Jaderského moře, zároveň ale rovněž do pramene Videmšce, který napájí Pivku, tekoucí do Černého moře. Tyto
hydrologické zvláštnosti jsou podmíněny celkovými geologickými poměry, v kombinaci nepropustných flyšových
hornin, na které jsou nasunuty propustnější vápencové vrstvy. Vrchní, jižní část údolí, je tvořena převážně ze
svrchněkřídových vápenců, které jsou nasunuty na eocénní nepropustný flyš. Část údolí překrývají více či méně
mocné vrstvy říčních sedimentů.
Na zkrasovělém skalnatém území Horní Pivky je jen málo obdělavatelné půdy. O někdejším výjimečně
promyšleném využívání svědčí rozdělení parcel. Zarovnaná dna jezer jsou většinou rozdělena na úzké a dlouhé
louky, které bývaly dříve starostlivě obdělávány. Dnes se mnohé z nich již nesečou. Kolem prohlubní a na pláních
mezi nimi je půdy velmi málo. Charakteristické jsou lemy nízkých zídek z nasypaných kamenů. Ty byly užitečné
jako ohrady mezi pastvinami. Půdy se po vybrání kamenů staly lepšími pro obdělávání.
Dolní část Pivky, zvaná také Postojnská kotlina, je budována vodonepropustným flyšem. Ačkoliv Pivka není
krasovým poljem, jsou také zde časté záplavy. Na flyšových půdách jsou vzhledem k tomu při říčkách Nanoščici
a Pivce bažiny a mokřady s porosty vrb a olší. Také ony jsou hojně obývány mnoha druhy ptactva a četnými
ohroženými rostlinami, např. z čeledi vstavačovitých Orchidaceae. Na několika vyvýšených, částečně vyschlých
předělech Postojnské kotliny, se rozprostírají pastviny, louky a pole. Osídlení jsou v této části území rozmístěna
nestejnoměrně, centrem Notranjska je město Postojna.
Vysychající jezera Pivky. Horní Pivka je pro početná vysychající jezera hydrologickou zvláštností. Až
sedmnáct se jich řadí na vzdálenosti 15 kilometrů mezi obcemi Šembije a Žeje. V širším okolí Javorníků a
Sněžníku proniká dešťová voda do podzemí. Za silných dešťů, nejvíce na jaře a na podzim, ožívají četné
prameny na okrajích údolí a plní strouhy vodou. Při zvedání vodní hladiny v podzemí voda vyvěrá na povrch také
přes děravé půdy na dně údolí, zaplavuje pole a louky při korytě Pivky, v prohlubních ve středu krasového území
tak vznikají vysychající jezera.
Od jihu k severu, ve směru toku Pivky je toto pořadí jezer: Šembijsko, Kalško, Laneno, Bačko, Kljunov
ribnik, Jezero za Kalcem, Veliko zagorsko, Malo zagorsko, Veliko drskovško, Malo drskovško, Parsko,
Radohovsko, Klenško, Palško, Petelinjsko, Krajnikov dol a Jeredovce.
Šest z nich se naplňuje jen za velmi vydatných dešťů. Jsou to jezera Šembijsko, Laneno a Bačko jezero, Jezero za
Kalcem, Krajnikov dol a Jeredovce. Ve srovnání se strouhou Pivky leží relativně vysoko, proto se musí v
podzemí nabrat mnoho vody, aby se na povrchu dostala do těchto prohlubní. Ve zbývajících jezerech dochází k
zaplavování častěji, i víckrát v roce. Naposled byla všechna jezera plná na přelomu listopadu a prosince 2000.
SKICA : Vysychající jezera Pivky
Palško jezero je největší ze všech jezer na Pivce. Vzniká severně od Palče v půldruha kilometru dlouhé a půl
kilometru široké krasové prohlubni s rovným naplaveným dnem. Nejnižší bod jezera je 543 metrů, při střední
hladině (555 m) jezero měří 100 hektarů. Podle odhadů má tehdy 10 000 000 m³ vody. Když se vodní hladina
zvedne nad 552 metrů, dostává jezero dva zálivy – Njivce a Ždink. Ve středu mezi nimi se vypíná 606 metrů
vysoký Jezerščak.
Silné deště v listopadu a prosinci 2000 způsobily na Palškem jezeře největší vzedmutí vodní hladiny za
posledních 70 let. Jelikož jsou okraje jezera dosti ploché, voda zalila rozsáhlé území a v údolí Gabrje téměř
oblila kopce Jezerščak a Seljivec. Povrch jezera tehdy zaujímal 189 hektarů.
Palško jezero získává vodu z více zdrojů. Nejmocnější z nich je Matijeva jeskyně na východním okraji
deprese, s postranním vchodem ve výšce 546 m n. m. Dokud voda jezera vchod nedosáhne, vytéká z jeskyně
menší potok. Když voda v jezeře natolik stoupne, že je vchod do jeskyně zalit, je vývěr vody možné pozorovat na
hladině, kde se zvedají vodní sloupce. Při poklesu vody v jezeře Matijeva jeskyně pohlcuje vodu, proto ji řadíme
mezi krasové estavely. Matijeva jeskyně má tvar šikmé propasti a 8 metrů nad postranním ještě vertikální vchod.
V suchém období je možné v jeskyni pozorovat snížování úrovně podzemní vody. Dosud nejnižší vodočet byl
516 m n. m., což je 30 metrů pod vchodem do jeskyně. Vzhledem k tomu, že hladina Palškeho jezera koncem
roku 2000 dosáhla 566 metrů, činí změřený rozdíl mezi dosud nejnižší a nejvyšší hladinou 50 metrů! V Matijevě
jeskyni i v některých jiných jezerech Pivky víckrát pozorovali macaráta jeskynního (Proteus anguinus). Na
jihovýchodním okraji jezera leží jeskyně Kužica, která je rovněž krasovou estavelou. Z Palškeho jezera voda pod
povrchem odtéká do Trnských pramenů a po krátkém povrchovém toku jako Stržen a Tršnica dosahuje do Pivky.
Na dně suchého Palškeho jezera jsou louky a vrbové křoviny. Křoviny jsou významným hnízdištěm více druhů
ptactva, především pěnic (rod Sylvia), ťuhýk obecný (Lanius collurio) a strnada lučního (Miliaria calandra).
Hustota jejich hnízd je na Palškem jezeře z největších v zemi. Přibližně polovina všech hnízdících ptačích druhů
je zařazena na červený seznam ohrožených druhů ve Slovinsku. Mezi nimi je také chřástal polní (Crex crex),
který je kvůli zmenšování povrchu mokřadů chráněn po celém světě.
O mimořádné biotické pestrosti na jezerech Pivky svědčí také skutečnost, že zde žije více než polovina všech
ve Slovinsku pozorovaných druhů motýlů. V travnatém prostředí Palškeho jezera jich zaregistrovali na 70 druhů,
na všech jezerech dohromady na 88 druhů denních motýlů. Nad suchými krasovými loukami na okraji jezer
poletují především teplomilné (zástupci čeledi modráskovitých /Lycaenidae/ a soumračníkovitých /Hesperiidae/)
a jiné druhy. Pro ně je důležitý dostatek kvetoucích rostlin na nehnojených loukách. Na častěji zaplavovaném
povrchu převládají typické mokřadní druhy, dnes silně ohrožené. Patří k nim chrastice rákosovitá (Phalaris
arundinacea).
Každoroční změna suchého a záplavového období na jezerech Pivky má za následek náročné ekologické
podmínky. Přežít v nich mohou jen ty druhy, které se přizpůsobí přírodnímu rytmu. Jezera, v nichž voda zůstává
nejdéle, patří z hlediska živé přírody mezi nejzajímavější. Žije v nich hodně velmi vzácných druhů živočichů,
např. raků. Jakmile na jaře půdy vyschnou, na okolních loukách jsou nápadné některé rostliny - v prohlubních se
daří společenstvům metlice trsnaté (Deschampsia caespitosa) a jitrocele nejvyššího (Plantago altissima). Na
území občasných záplav najdeme vzácně mečík (Gladiolus illyricus) a bezkolenec modrý (Molinia caerulea). Na
přítomnost rostlin a živočichů má významný vliv obdělávání půdy, především senoseč, pastva a hnojení.
I přes mnohaleté úsilí o ustavení Regionálního parku Sněžník není toto území ještě přiměřeně chráněno. Kvůli
vysokému stupni přírodního zachování druhů v Notranjsku má být větší část začleněna do evropské sítě území
Natura 2000.
8c Cerknické jezero a Jan Neruda.
Cerknické jezero je tak výjimečné, nemající ve světě obdoby, že si zaslouží
naši pozornost i z hlediska společenského. Nejen pro učitele proto tato krátká historická reminiscence: Jan
Neruda byl možná první Čech, který navštívil tuto slovinskou krajinu, jistě byl však první Čech, který o ní doma
napsal. Jak k Nerudově cestě do Slovinska došlo, souvisí s tehdejší politickou situací v Rakousku.
Po pádu Bachova absolutismu nastalo v císařství oživení národního života na územích obývaných slovanskými
národy. Stalo se to i ve Slovinsku. S rozvíjejícím se kulturním životem souvisela i snaha po dosažení vyššího
vzdělání. Vysoká škola ve Slovinsku nebyla, studenti museli studovat na univerzitách. Odcházeli většinou do
Vídně. Bylo zásluhou ředitele lublaňského gymnázia, Čecha J. N. Nečáska, že se studenti vydali na univerzitu do
Prahy. V roce 1866 odcházejí studovat do Prahy čtyři studenti: F. Gerbič, F. Marn, V. Reber a J. Stare. Všichni
přispěli po návratu domů k navázání slovinsko-českých styků. F. Marn k tomu přispěl napsáním první mluvnice
češtiny pro Slovince (vyšla v roce 1867). Fran Gerbič vystudoval v Praze konzervatoř a působil pak jako tenor
v Prozatímním divadle. Zde se pravděpodobně seznámil s Janem Nerudou, v té době pravidelným kritikem
divadelních představení. Přátelství bylo jistě srdečné, o čemž svědčí to, že Gerbič pozval Nerudu na návštěvu
k sobě domů do Slovinska. Neruda pozvání přijal a vypravil se asi v květnu r. 1868 do Gerbičova bydliště, do
obce Cerknice. Cestu podnikl vlakem do stanice Rakek, odkud již bylo do Cerknice blízko. Jak uvádí, trvala
cesta po železnici z Prahy 24 hodin.
V Cerknici měl Neruda na dosah Cerknické jezero (Neruda píše Cirknice a Cirknické jezero – podle tehdejšího
úzu). Navštívil však také blízkou Postojnskou jeskyni a Předjamský hrad. O těchto třech skutečnostech napsal ve
fejetonech hned v témž roce a později je zařadil do svazku Obrazy z cest.1
Nejvíce Nerudu zaujalo Cerknické jezero, které měl z místa pobytu, z obce Cerknice, denně na dosah. Slovinské
přírodě se však obdivoval celé. Ve fejetonu o Postojné ji oslovuje: „Krajino slávská, krajino zázraků!“ Mezi
zázraky pak řadí Cerknické jezero. Je o něm, nejspíše svým přítelem F. Gerbicem, dobře informován: o jeho
povaze i o dějích kolem něho. Popisuje vzhled jezera, jeho velikost, umístění v krajině a podrobně líčí jeho
zvláštnost, kterou je jeho proměnlivost. Obrovská vodní plocha zabírající 26 km2
se v letní době sucha zcela
zmenší na malý rybník a meandrující vodní toky. Voda se ztratila v podzemí. Po deštích začne vody přibývat a
jezero se zaplní. Změny postupují velmi rychle. Voda ustupuje do podzemí velkými závrty, jámami, které mají i
svá jména. Nejznámější jsou Malá a Velká Karlovice. Neruda jména také uvádí. Zaznamenává i příběh rybáře,
lidového písmáka Bašteka, který prošel v době sucha Velkou Karlovicí a podzemím se dostal až k vyústění
ponorné říčky Raku v dolině zvané Rakův Škocjan. Neruda vzpomíná na časté vyjížďky za dne i za večera po
jezeře. Navštívil rovněž ostrov Otok s vesnicí stejného jména. Místo označuje za nejpoetičtější na celém jezeře.
Na Otok se plavil Neruda lodí. Dnes vypadá místo jinak. Otok je spojen s pevninou dvěma hrázemi, po nichž
vede silnice. Vesnice se rozrostla, už zde není pouhých 10 domků jako v době Nerudově. Jen kostelík zůstal
stejný.
Nerudovy cestopisné fejetony se vyznačují tím, že v nich autor nepopisuje jen krajinu, přírodní jevy, ale všímá si
i lidí, kteří zde žijí. Obyvatele Cerknice Neruda chválí za to, že jsou národně probuzení. Chválí jejich srdečnou
povahu a přiznává, že se mezi nimi cítil jako doma. Popisuje jejich obydlí a vyzdvihuje čistotu, kterou se, jak
zdůrazňuje, vyznačuje celé Slovinsko. Nerudu zaujalo i to, že bárkaři na jezeře rozuměli česky. Vysvětlili mu, že
všichni sloužili u námořnictva v Pule a s nimi tam bylo mnoho Čechů.
Proměnlivé jezero, vysychající a opět plné vody, utkvělo Nerudovi v paměti a stalo se mu i úkazem pro
přirovnání k lidské povaze. O proměnlivé povaze lidí píše ve fejetonu věnovaném blížícím se Vánocům a užije tu
obraz jezera. Uvedeme celou pasáž:
„Škoda pak, že jsou ve světě lidé, o kterých lze říci, že jsou ještě lepší. Podobají se Cirknickému jezeru – přece
snad víte, co to jezero dělá? Jeden čas je plné, jiný čas je prázdné. Kolem něho jsou samé jeskyně, jimiž
některými voda přichází a jinými zase odchází, a tamější rolník nazývá ty jeskyně jámy a rozděluje je na ty, které
dávají, a na ty, které berou. Takový výše podotknutý ještě lepší člověk má tedy ve své povaze také asi nějaké
takové jámy, jedny, které berou, a jiné, které dávají – kdopak ale podobným podivínům rozumí…“2
Ještě na sklonku života se básníkovi vybaví v mysli Cerknické jezero. Vzpomíná ve fejetonu na to, jakými
různými prostředky v různé době a na různých místech putoval a uvádí: „…po Cerknickém jezeře na dlouhé
slovinské kocábce“. Jezero trvalo v básníkově paměti do konce života.3
Poznámky:
1
Fejetony: Postojna. Národní noviny, 6. června 1868. Predjama. Národní noviny, 23. září 1868. Na Cirknickém
jezeře. Národní noviny, 14. října 1868. Fejetony byly vydány v knize Obrazy z cest pod společným názvem
Obrazy z Krajiny, Praha, 1872
2
Fejeton v Národních novinách, 16. prosince 1888. Vydáno v knize Drobné klepy, Praha: Odeon, Knihovna
klasiků, 1972, s. 93.
3
Fejeton v národních listech, 21. června 1891. Otištěn v knize Drobné klepy, Praha: Odeon, Knihovna klasiků,
1972, s. 394. Byl to jeden z posledních Nerudových fejetonů, 22. října 1891 Neruda zemřel.
Literatura:
1. Absolon, K., 1953: Krasové hydrologické problémy v Krajině. I. Notranjski kras, II. Dolenjski kras,
nepublikovaný rukopis, 1–175, Brno
2. Absolon, K., 1960: Karsthydrographische Probleme in Istrien – Kustenland – Primorje, nepublikovaný rukopis
1–63, Brno
3. Absolon, K., 1960: Reka – Timavo. Karsthydrographisches Problem des groessten Schlubflusses der Welt im
Triestiner Karste. Nepublikovaný rukopis, 1–275, Brno
4. Aljančič, M., 1988: Kraški svet. Seriál Sprehodi v naravo. Cankarjeva založba, Ljubljana
5. Buser, S., 1997: Slovenija, Kamnine, geslo v Enciklopediji Slovenije, 11 zvezek, strani 314–319, Mladinska
knjiga, Ljubljana
6. Gams, I. in sod., 1964: Jamarski priročnik. Mladinska knjiga, Ljubljana
7. Gams, I., 1974: Kras. Slovenska matica, Ljubljana
8. Gams, I., 2003: Kras v Sloveniji v prostoru in času. 516 strani, Založba ZRC, ZRC SAZU, Ljubljana.
9. Habič, P., 1992: Ljubljanica geslo v Enciklopediji Slovenije, 5 zvezek, strani 398–399, Mladinska knjiga,
Ljubljana
10. Hradilová, L., Matyášek, P., 2002: Speleolog Anton Hanke, Speleo 36, Praha
11. Kepa, T., 2001: Karst conservation in Slovenia. Acla Carsologica, 30, Ljubljana
12. kol., 1998: Slovenija - pokrajina in ljudje, Mladinska knjiga, Ljubljana
13. Kranjc, A., 1997: Slovene Classical Karst, Ljubljana
14. Kunaver, P., 1957: Kraški svet in njegovi pojavi. Mladinska knjiga , Ljubljana
15. Kunaver, P., 1961: Cerkniško jezero, Mladinska knjiga, Ljubljana
16. Pavlovec, R., 1976: Kras. Mladinska knjiga, Ljubljana
17. Puc, M., 2003: Slovenian Karst and Karel Absolon. Krystalinikum, 29, 47–60, Moravské zemské muzeum,
Brno
18. Putik, V., 1997: Gradišnica ali Vražja jama pri Logatcu v Sloveniji. Naše jame, 39, 5–20, Ljubljana
19. Šušteršič, F., 1991: Kras, geslo v Enciklopediji Slovenije, 5 zvezek, strani 397–398, Mladinska knjiga,
Ljubljana
20.Šušteršič, F., Gams, I. & Pleničar M., 1991: Kras, geslo v Enciklopediji Slovenije, 5 zvezek, 398–399,
Mladinska knjiga, Ljubljana
21. Šušteršič, F., 1997: Viljem Putik o Lippertovi jami. Naše jame, 39, 46–52, Ljubljana
22. Šušteršič, F., 1997: Lippertova jama–dejstva in »dejstva«. Uvodna razmišljanja. Naše jame, 39, 53–86,
Ljubljana
23. Šušteršič, F., & Šušteršič, S., 2003: Formation of the Cerkniščica and the flooding of Cerkniško polje. Acta
carsologica 32 (2), 121–136
9. Středozemská oblast č. 32 pozice Středozemské oblasti
Středozemská oblast leží v jihovýchodním Slovinsku při Jaderském moři. Hlavními jejími charakteristikami
jsou střídání flyšových a vápencových hornin, celkově teplé submediteránní podnebí, přímořská poloha
s odpovídajícími funkcemi, jako jsou cestovní ruch, rybolov a mořeplavba, na teplomilné kultury orientované
zemědělství, osídlení v hustě zastavěných převážně historických obcích a tzv. litoralizace – proces zahušťování
obyvatelstva a činností v úzkém pobřežním pásu. Od sousední Dinárské oblasti se liší rozdílným podnebím,
rostlinstvem a hospodářstvím. Do Středozemské oblasti patří území, kde teploty nejchladnějšího měsíce
dlouhodobě neklesají pod bod mrazu. Celkově sem patří krajina, která souvisí s Terstským zálivem a Furlanskou
nížinou v sousední Itálii. Přírodní hranice mezi Středozemskou a Dinárskou oblastí není výrazná, probíhá po
vyšších okrajích krasových planin. Jižně od pásemného masívu Nanosu, kde se pod vrchovinou Trnovský gozd
stýká chladný severní a teplý mediteránní vzduch a následkem toho vznikají prudké větry bóra (slov. burja), se
rozkládá široká, úrodná Vipavská dolina. Zde má bóra největší sílu a vane dál na jihovýchod podél celého
slovinského pobřeží na chorvatský poloostrov Istrija. Vipavská dolina a masív Nanosu jsou střídavě budovány
nepropustnými flyšovými (pískovce, břidlice, slínovce) a propustnými vápencovými horninami (např. krasový
pramen Hubelj u města Vipava). Jižně nad Vipavskou dolinou se rozprostírá Kras, který v okolí měst Sežana a
Divača karsologové nejčastěji označují jako Matiční kras. Je součástí velkého krasového území, tzv. Klasického
krasu, které částečně přesahuje ze Slovinska na chorvatský poloostrov Istrija a do severovýchodní Itálie
(trojúhelník Lublaň - Rijeka – Terst). Z celkového počtu přes 8 000 prozkoumaných jeskyní je jich v
Matičním Krasu něco přes 1 000, v celém „klasickém trojúhelníku“ asi 2 500.
Petrologicky a georeliéfem je Středozemská oblast různorodá, členitá. Mezi typy povrchu jsou přibližně stejně
zastoupeny roviny, pahorkatiny, vrchoviny, nízké krasové planiny a mořské prohlubně Terstského zálivu.
Průměrná nadmořská výška je 352 m, průměrný sklon svahu je 9,8 °. Nejstaršími horninami jsou křídové
vápence, které se v jižní části Krasu rovnoběžkově táhnou podél italské hranice. Celkově je území součástí
dinárského orografického systému. Tvoří jej souběžné flyšové synklinály a vápencové antiklinály. Zkrasovělé
území Středozemské oblasti je částečně zarovnané (Podgorski kras, Kras, Podgrajsko podolje), dílem
pahorkatinné (Čičarija, část Krasu). Dosti rozsáhlá jsou území paleocénních vápenců. Na hranici zkrasovělé
sníženiny Podgrajske podolje s flyšovým územím Brkini je jeden z nejzajímavějších, typických příkladů
kontaktního krasu ve Slovinsku. Potoky z Brkin totiž před ponornými jeskyněmi na vápencových půdách
vymodelovaly řadu slepých údolí. Činností vody je krasový povrch provrtán četnými jeskyněmi a propastmi.
V Krasu je hustota krasových dutin 1–1,5 na kilometr čtvereční. Některé větší jeskyně jsou upraveny pro
turistickou návštěvu, např. Škocjanske jame, Divaška jama a Vilenica. Jeskyně Lipiška jama není upravená pro
turistiku, dá se najmout průvodce, její schůdnost však není snadná.
Povrch je charakteristický četnými závrty, rozčleněn sesuvy, suchými údolími a menšími různorodými
terénními tvary, jako jsou škrapy a rýhy. Vápencový povrch tvoří 38,7 % Středozemské oblasti, dolomitů,
vázaných výhradně na Kras je jen 2,3 %. Flyšová území eocénního stáří zaujímají necelou polovinu území.
Útržky flyše jsou také leckde mezi vápenci. Flyš sestává z pískovců a slínovců s vložkami vápenců. Všechny tři
součásti se nerovnoměrně proplétají. Flyšový povrch je odlišný od krasového, což je na tvářnosti krajiny zdaleka
patrné. Jelikož je nepropustný, rozvinul se povrchový vodní odtok s typickými geomorfologickými tvary
náplavových kuželů, teras, niv. Často jsou roviny zaplavované a v důsledku toho jsou některé trvale zamokřené.
Kulturní krajina Středozemské oblasti patři v zemi mezi nejstarší. Generacemi obyvatel byly vytvořeny kulturní
terasy v pahorkatinách, antropogenní původ má přeměna mořského pobřeží.
Celá Středozemská oblast připadá do povodí Jaderského moře. Nejvýznamnějšími řekami jsou Soča, Vipava,
Rižana a Dragonja. Z karsologického hlediska je zvlášť významná řeka Reka, která se u pramene u obce Devin
jmenuje Timava (it. Timavo). Vipava a Timava jsou keltská jména (Ava = voda, např. Vltava, Morava … Avon
v Anglii). Tyto řeky mají charakter dešťového nebo dešťovo-sněžného odtokového režimu. Na území Matičního
krasu ve Středozemské oblasti jsou největší přírodní turistickou atrakcí a zároveň vyhledávanou studijní lokalitou
světoznámé Škocjanské jeskyně.
9a Kras č. 33 - krasová krajina
je území mezi Terstským zálivem a Vipavskou dolinou. Na severovýchodě ho uzavírá údolí řeky Soče, na
jihovýchodě pak sahá k úpatí vrchoviny Brkini. Domácí obyvatelstvo odnepaměti označovalo území jako Kras a
od toho pochází odborný výraz pro přírodní úkazy - kras (Karst, carso). Pro toto konkrétní území se uplatňují
rovněž výrazy Matiční Kras, Terstský Kras, Komenský Kras (podle městečka Komen nedaleko Sežany) apod.
Kras zaujímá celkem téměř 500 km². Jeho větší část leží ve Slovinsku, pouze krasové mořské pobřeží mezi
Terstem a Tržičem (it. Monfalcone) a Doberdobská planina jsou v Itálii.
Geologicky náleží Kras vnějším Dinaridům. Strukturně je to antiklinála, jejíž osa je rovnoběžná s dinárským
směrem. V jádru jsou dolomity a hlavně spodnokřídové, převážně tmavé a bituminózní vápence s řídkými
polohami fosilních schránek, zejména foraminifer. Na nich leží vřevážně bílé, mimořádně čisté (méně než 0,1 %
nerozpustného zbytku) svrchněkřídové vápence, většinou bohaté na úlomky různých měkkýšů.. Svrchněkřídové
jsou také bituminózní, tzv. komenské vápence, ve kterých jsou bohaté výskyty fosilních ryb. Podobného stáří jsou
ještě vápence s rohovci, jejichž zbytek po zvětrávání – tlusté vrstvy rohovců – jsou podložím půd pro
vinohradnictví v Krasu, zvláště pěstování teranu. Mocnější čočky vápence se v minulosti využívaly jako „krasový
mramor“, který ve velké míře používal a proslavil architekt J. Plečnik. Po stranách Krasu vystupují brakické
paleocénní vápence, ve kterých je více nalezišť uhlí. Překrývá je eocénní flyš, s ukončením jeho vývoje se
sedimentace v tomto území skončila. Celková mocnoct křídových vrstev činí kolem 1 500 metrů, terciérních asi
900 metrů. Povrch Krasu kryjí rozsáhlé čočky půdy terra rosy pravděpodobně kvartérního stáří. V minulosti byla
považována za nerozpustný zbytek vápence, mineralogické analýzy ale ukazují na původ a nekrasové sousedství
a také na vliv větrného transportu z větší vzdálenosti. Při severovýchodním okraji Krasu probíhá zlom Raški
prelom, při němž vzniklo údolí řeky Raše. Přibližně v ose Krasu je orientován zlom Divaški prelom. Po jejich
vzniku nastala hloubková eroze a silné zvětrávání, zvláště na západní straně. Vznikla prohlubeň podobná
příkrovu, hluboká přes 100 metrů a široká do 2 km, kterou lidé jmenují Velká Dolina (slov. Veliki Dol).
V minulosti ji chybně vykládali jako suché údolí někdejší povrchové řeky. Není vyloučeno, že se do něj
v určitých obdobích přesto uložily povrchové toky, přitékající z nekrasového sousedství (obr. I-15).
Povrch Krasu má tvar planiny ukloněné k severozápadu, takže se podél osy snižuje od 500 metrů u Divače do
100 metrů na okraji Furlanské nížiny. Jižně od Velké Doliny jsou homolovité vyvýšeniny (Taborsko a Volniško
gričevje), vyzvednut je také severní okraj Krasu (Trstelj, Fajtji hrib). Planinový úsek není zcela rovný, celkový
dojem je, že ho tvoří plně pedimentizované vyvýšeniny, mezi něž jsou uloženy plýtké uvaly a závrty nebo větší
sesutá údolí. Mezi menšími krasovými jevy jsou patrné velké rozsahy škrapů.
Skutečností je, že Kras je dnes v podstatě plně kulturní krajinou. Člověk po tisícíletí využil všechny zhruba
rovné povrchy, přebytečné kameny uložil ve stovky kilometrů kamenných ohrad, zasypal jimi četné jámy nebo
úplně závrty. Využívání vyvolalo erozi půdy a zvýšilo účinky zimních větrů – bóry. Proto byl Kras ještě
donedávna znám jako úplně holá krajina – pravá poušť uprostřed Evropy. Systematické zalesňování od poloviny
19. století už dnes ukazuje výsledky: Kras se stal zelenou, více než zpoloviny zalesněnou krajinou. Dnes je Kras
znám podle černé borovice, kterou vysadil člověk – původní krasový strom je dub. Za 1. světové války byla kvůli
frontě západní část Krasu velmi zpustošena. Zdá se ale, že koncentrace těžkých, toxických kovů neměla takový
vliv jako bezprostřední mechanické ničení všeho živého.
Rychlá obnova zeleně je kromě jiného výsledkem pravidelných vydatných srážek (v létě i přes 100 mm za
měsíc), což ovšem kvůli velké hloubce podloží nepostačuje na to, aby zde byly nějaké povrchové vodní toky.
Proto hlavní vodní tepna Krasu - Notranjska Reka, teče doslovně pod ním, od 350 do 200 metrů hluboko. Řeka
Reka dostala své jméno proto, že je to vůkol jediná tekoucí voda. Jakmile se východně od obce Divača dostane
z flyše na vápence, již po dvou kilometrech se ponoří do Škocjanských jeskyní. V podzemí pak teče přímo do
moře, kde se u Devina společně s vodami, které přitekou ze sočského podzemí a menší částí řeky Vipavy, která
částečně mizí v podzemí při styku s Krasem, ukazuje pod jménem Timava (it. Timavo). Podzemní tok Reky je od
Sežany dále souběžný s jihozápadním okrajem Krasu a flyšová hradba jí nedovoluje obrátit tok nejkratším
směrem k moři.
Podzemní tok Reky byl donedávna ještě skoro neznámý. Pouze v jeskyni Labodnici (it. Abiss di Trebiciano)
nad Terstem jeskyňáři již před téměř dvěma sty lety narazili na krátký úsek vodní jeskyně. V polovině
sedmdesátých let minulého století byla Reka znovu objevena v jeskyni Kačna jama u Divače, nedaleko konce
Škocjanských jeskyní. Postupné objevy tam následují dodnes a za ponory již známe několik kilometrů toku. Před
několika lety se jeskyňářům poštěstilo objevit propasti v jeskyni Jama Lazarja Jerka (it. Grotta Lazaro Jerko) u
Repna na italské straně hranice a nedávno také ještě tři propasti na slovinské straně: Brezno treh generacij u
Divače, Brezno v Konjaducah a Brezno v Stršinkni dolini u Sežany. V posledních dvou jeskyních výzkumy ještě
neskončily, každopádně však jde o mimořádně významné objevy.
V Krasu je známých více než 1 000 jeskyní a propastí. Mezi nimi je nejméně 50 takových, kde je možné
svislými chodbami dosáhnout velkých, dnes suchých prostor, kde dříve pravděpodobně tekla Reka. Nejvíce je
jich jižně od Sežany, skutečně mění její podzemní tok hned od ponoru k novému vývěru nějakých 100 metrů
výše. Mezi těmito jeskyněmi je jich několik význačných. Jeskyně Divaška jama je menší turistická jeskyně těsně
u města Divača. Vilenica blízko Lipice je první turistická jeskyně na světě a stala se v poslední době ve světě
známou mezinárodními setkáními literátů (např. v r. 1990 zde obdržel cenu Vilenica brněnský spisovatel Jan
Skácel). Velika pečina (it. Grotta Gigante) u obce Briščiky nedaleko italského Terstu je rovněž velmi
navštěvovaná turistická jeskyně. V ní jsou naistalována přes 100 metrů dlouhá kyvadla na měření pohybů zemské
kůry. Poloturistická je také jeskyně Kraljica Krasa (it. Regina del Carso) u Doberdobu (it. Doberdo).
Uvedené jeskyně leží jižně od zlomu Divaški prelom. Na severní straně není větších známých jeskyní, ačkoliv
jejich menší útržky ukazují, že v minulosti byly, avšak ve vyšších úrovních. Vadózních propastí je na obou
stranách přibližně stejný počet. Většina je hlubokých do 100 metrů, některé ovšem zasahují i hlouběji a tak je při
největších deštích zalije podpovrchová voda. Krasová podzemní voda odtéká do pramenů Timavy. V blízkosti,
ještě na slovinské straně těsně před italskou hranicí, je čerpací stanice Klariči, která zásobuje pitnou vodou
velkou část území v blízkosti Jaderského moře.
Kras se stal v posledním desetiletí známým také jako locus typicus pro „bezestropé jeskyně“, resp.
denudované jeskyně. Jde o prostý jev, kdy denudace, která postupně snižuje povrch jeskyním (v Krasu činí
20–25 metrů za milion let), které v minulosti vznikly v podzemí, dříve nebo později zničí strop a jeskynní
sedimenty se tak objeví na povrchu. Samotný jev je však znám již velmi dlouho. V minulém desetiletí
výzkumníci Institutu výzkumu krasu z Postojne vyvinuli řadu postupů, které umožňují systematické mapování
takovýchto jevů. Tak je dnes možné, samozřejmě na základě dřívějších znalostí, pomocí bezestropých jeskyní
získat mnohem lepší náhled na vztahy mezi vznikem jeskyní a geologickou strukturou nežli kdykoliv předtím.
Myšlenka se již v posledních letech rozšířila po celém světě a také v České republice již máme prvního
odborníka na tento typ jeskyní (Mgr. Milan Geršl, žák prof. Šušteršiče, který jako první přednáší tuto teorii dr.
Andreje Mihevce – pozn. editora). Počátky výzkumu se kryjí s přípravnými pracemi stavby dálnice Divača –
Sežana, kdy bylo objevených, odkopaných a obnažených více bezestropých jeskyní. Některé nesou stopy toku
opačným směrem než teče Reka dnes, což nasvědčuje na mimořádně staré jeskynní systémy.
Silné zkrasovění zde ovšem není příliš výhodné pro lidské osídlení. Nedávno, kdy ještě nebyly vodovody, lidé
pro domácí potřebu sbírali dešťovou vodu jímáním ze střech. Nedostatek dřeva je nutil leckde dělat z kamene
tesané střešní okapy, např. dodnes jsou v obci Štanjel. Domácí zvířectvo napájeli v loužích nebo umělých tůních,
které vytvořili utloukáním jílové půdy. Jen ta byla pro vodu nepropustná a zde se mohly soustřeďovat srážky.
Dobytek, který sem chodil pít, kopyty jílovici v okolí dále ušlapával a sběrná kapacita se tak dále zvětšovala.
Dnes jsou tato místa již většinou opuštěna a nevyužívání má za následek silnou zimní erozi jílových půd. Ty se
stávají propustnějšími a voda se již téměž nezadržuje.
Život v Krasu však má i dva velmi zářné body: pršut a teran. Pršut je pouze na větru sušená vepřová kýta
(šunka), teran je poddruh vína refošk, který pro zvláštní geochemickou skladbu podloží v okolí obcí Dutovlje a
Tomaj získává zvláštní ušlechtilou chuť (a s tím také cenu - obr. I-16). Méně na přírodní zvláštnosti Krasu a více
na blízkost Terstu je vázán hřebčín Lipica. Zde vypěstované koně, Lipicány, po celém světě proslavila Vídeňská
jezdecká škola (druzůra ve vídeňském sídle Habsburků – Hofburgu – viz dřívější podkapitola o Lipicánech).
Ještě před stoletím se Kras stal jakýmsi rozšířeným zázemím rychle rostoucího přístavního města Terstu.
Politické změny po 1. světové válce, které Terst hospodářsky takřka zničily, po 2. světové válce pak postavily
státní hranici mezi Krasem a tímto dnes italským městem, vedla zde tzv. „železná opona“, což prakticky vedlo ke
zpřetrhání vazeb. V posledních desetiletích se Kras rozvíjel především jako přechodné území obchodu na větší
vzdálenosti, především však zůstával v jakémsi mrtvém koutě. Zdá se, že zájem o Kras v posledním desetiletí
opět narůstá, přicházející evropská integrace jistě bude ku prospěchu i této pozoruhodně krásné části Slovinska.
9aa Škocjanské jeskyně č. 34 krasová výzdoba Škocjanských jeskyní
jsou v Klasickém krasu největší a nemají ve světě obdobu (obr. I-17). Dne 25. 11. 1986 byly zapsány do
Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Z ochranářského hlediska jsou součástí
Regionálního parku Škocjanské jeskyně, jenž sám je jádrem hlavního celku - Krasového regionálního parku. Na
okraji krasové propasti je vesnice Škocjan s dominantou kostela sv. Kancijana. Územím protéká ponorná krasová
řeka Reka, která celý jeskynní systém modeluje již od počátku pleistocénu, asi před 2 miliony let.
Charakteristický je proměnlivý stav vody v půběhu roku. V době letního sucha Reka téměř vysychá, při větších
jarních deštích má průtok více nežli 300 m³/s a stává se tak nejmohutnější ponornou řekou v Evropě. Barvením
bylo prokázáno ústí do Jaderského moře. Již od počátku 19. století je Reka známá v jeskyni Labodnica (Abisso
di Trebiciano) blízko Terstu. Tam je přístupných asi 100 m toku do obrovské dvorany. Jeskyni zkoumali Lindner,
Kralj, Žigon a Svetina před více než stopadesáti lety a téměř století platila za nejhlubší na světě. Kolem roku
2000 se terstští speleologové dostali do toku Reke v jeskyni Grotta Lazzaro Jerko nedaleko odtud. V té jeskyni je
asi 200 m chodeb, dále pak opět sifony. V době novoročních svátků 2003/2004 se dostali speleologové ze Sežany
do Reky ve dvou jeskyních u města Sežana: jeskyně v Konjaducah a Propast v Stršinkni dolině. V obou narazili
na otevřený tok a připravují další průzkum více než půl kilometru dlouhých úseků otevřeného toku s neznámým
koncem. Možná jsou také spojeny. Všechny čtyři právě uvedené jeskyně jsou hluboké přes 300 m a velmi těžko
dostupné (ústní sdělení prof. Šušteršiče).
Řeka Reka povrchově vtéká do úzké vápencové rokle a vytváří povrchové krasové jevy. Po dvou
kilometrech přitéká do velkého ponoru pod svislými stěnami propasti. Mizí do rozsáhlého podzemního dómu,
Mahorčičevy jeskyně s podzemním jezerem a mohutnou, 100 m hlubokou propastí Okroglica, která má vývod
uprostřed vesničky Škocjan. Pokračování jeskyně podzemní Reky pod Škocjanem se jmenuje Mariničeva jeskyně
a ta vede na světlo na dně Malé doliny, přehrazené od propasti Velké doliny přírodním mostem Okno. Pod ním
jsou dva vodopády Reky, ten zadní nás přivede opět na rovinu dna Velké doliny, hluboké 180 metrů. Z ní je více
jeskynních vchodů, nejznámější je Tominčeva jeskyně s archeologickými nálezy a Schmidlova dvorana, kde se
setkáváme s jedinečnými alpskými a středomořskými rostlinnými společenstvy. Až odtud Reka konečně vstupuje
do divokého podzemí, do svého jedinečného kaňonu, který nemá obdobu. Nejprve protéká hučící tok skrz
Rudolfovu dvoranu, poté skrz 100 m vysokou Svetinovu dvoranu, při které na pravé straně je boční Dvorana
pánví s podivuhodnými sintrovými kaskádami pánvovitých útvarů, nato se Reka řítí po peřejích dolů do
Müllerovy dvorany, kde je průchod do krápníkové turistické části jeskyní přes uměle postaveným mostem nad
Hankeho kanálem, postaveným v roce 1933. Odtud dále se vydávají jen zkušení speleologové: přes Dvoranu
Německo-rakouského horolezeckého svazu, Rinaldijevu dvoranu a Puttikovu dvoranu - vše do
nejmonumentálnější, 140 m vysoké a 100 m široké Martelovy dvorany. Tam Reka konečně zamíří do sifonu
Mrtvého jezera, pak po necelém kilometru v podzemí se ještě jednou ukáže ve světle jeskyňářských luceren
v jeskyni Kačna jama u Divače a pak klikatě teče 40 km dále v podzemí až do Terstského zálivu.
Vchody do jeskyní znal člověk již v pravěku, archeologické vykopávky svědčí na jejich osídlení od
střední doby kamenné. V římské době zde stála pevnost, ve středověku vznikla osada kolem kostelíka svatého
Kancijana, ochránce protizlým duchům, těžkým časům a záplavám. Roku 1599 zkoušel otec Ferrant Imperato
dokázat souvislost mezi Rekou v Škocjanských jeskyních a vývěry na italské straně. - to je první pokus
prozkoumat ponorný tok na světě. Vchody do jeskyní popisuje také slavný slovinský polyhistor a literát, hrabě
Janez Vajkard Valvasor ve své slavné Slavi Vojvodine Kranjske z roku 1689. Začátek výzkumů vnitřních prostor
je datován 21. 6. 1839, kdy terstský stavitel vodních kašen Jakob Svetina pronikl 300 m od Velké doliny dolů do
podzemního kaňonu. Hlavními průzkumníky Škocjanských jeskyní byli Anton Hanke, Jožef Marinič a Friedrich
Müller.
Turistická část jeskyní sestává nejdříve z výše položené krápníkové Tiché jeskyně (Tiha jama) a monumentální
Hučící jeskyně (Šumeča jama) kolosálních rozměrů, jíž protéká řeka Reka. Prohlídka začíná mimořádně pěkně
zkrasovělém Paradižu (ráji). Chodba se dále rozšiřuje, zvedá a klesá po malebné Kalvárii do rovné částo. Je vidět
hliněný sediment, který zde kdysi rozvodněná Reka uložila. Všude kolem jsou stalaktity a stalagmity. Chodba se
dále zužuje a snižuje, potom se otevírá nejkrásnější část Tiché jeskyně s Velkým sálem, vyzdobeným celým lesem
křivolakých stalagmitů zářící bílé barvy. Největší je stalagmit Gigant. Za touto dvoranou nás čekají krápníkové
varhany a hned pak se chodba otevírá do podzemního kaňonu Reky. Hukot deroucí se vody před vodopády a
peřeje v hlubinách neuvěřitelně rozsáhlých sálech Müllerovy dvorany a Svetinovy dvorany (100 m výška, 60 m
šířka) s podivuhodnými svislými a převislými stěnami způsobuje tak mohutný dojem, že krásy Tiché jeskyně
zůstávají pozapomenuty. Na konci Müllerovy dvorany se soutěska Reky zužuje v Hankeův kanál, přes který vede
visutý Cerkvenikův most (mylně nazývaný Hankeův most, obr. 16). Hankeův kanál je pojmenovaném po našem
rodákovi, o němž se traduje, že byl nejodvážnějším výzkumníkem jeskyní 19. století. Odvážná stěnová, avšak
bezpečná cesta vede nad pravým břehem proti proudu Reky. Na konci Svetinovy dvorany se zvedá v postranní
Dvoranu Pánví s velmi vzácným jevem v jeskyních - velkými aglomerátovými pánvemi. Odtud se dostáváme
téměř až pod strop Rudolfovy dvorany, na začátek podzemního kaňonu za ponorem do Velké doliny, pak se
spouštíme do Schmidlovy jeskyně, kterou již osvětluje denní světlo Velké doliny. Jeskyně je pojmenována po
předchůdci hlavních průzkumníkům vídeňském Adolfu Schmidlovi, rodákovi z obce Tři sekyry u Chomutova.
Dnešní propast Velká dolina u východu ze Škocjanských jeskyní pravděpodobně nevznikla dávným zřícením
jeskynního stropu, jak se dosud uvádělo, ale tak, že voda Reky postupně odnášela z rokle klastický materiál až
vymodelovala dnešní podobu (ústní sdělení prof. Šušteršiče). Velká dolina má průměr 300 metrů, svislé stěny 180
metrů a svými kolosálními rozměry patří mezi nejúchvatnější krasové přírodní výtvory. Živá a neživá příroda je
zde chráněná.
9b Pobřeží Jaderského moře č. 35 pozice slovinského pobřeží Jaderského moře
Jaderské moře se dříve označovalo podle italského města Adria u řeky Pád jako Adriatické moře. U nás se
vžilo i označení Jadran, méně i Jadranské moře. Slovinské pobřeží Jaderského moře je dlouhé pouhých 46,6 km a
rozkládá se mezi Itálií a Chorvatskem na několika poloostrovech a zálivech. Z tohoto krátkého pobřeží je pouze
pětina nezastavěná, přírodní. Podél pobřeží vede mezi italským Terstem, slovinskými Ankaranem, Koperem,
Izolou, Strunjanem, Piranem, Portorožem a chorvatským poloostrovem Istrija silně frekventovaná silnice, která
dále po pobřeží pokračuje na Balkán jako Jadranská magistrála. Na tuto zmodernizovanou pobřežní komunikaci
se u Koperu napojuje původní silnice ze severu od Lublaně. Přibližně ve stejné trase se v současné době
dokončuje dálnice. Nejsevernější částí tohoto nám nejblíže položeného moře je Terstský záliv. S povrchem 548
km² zaujímá méně než půl procenta celého Jadranu. Mořská hranice mezi Itálií a Jugoslávií byla stanovena
Osimskými smlouvami z roku 1977. Proto, aby lodě v italské části moře nemusely překonávat hranici, byla
upravena tak, aby na obou stranách zůstal dostatečně široký pás s hloubkou okolo 20 metrů pro plavbu lodí s
250 000–300 000 BRT a ponorem 17–19 metrů. Přibližně dvě třetiny Terstského zálivu připadly Itálii, zbytek
Jugoslávii. Na moři jsou právními nástupci zaniklého státu jak Slovinsko, tak i Chorvatsko. Mořská hranice mezi
těmito sousedy není dosud stanovena. Předmětem sporu je, zda má být průběh hranice tak jako dříve po
katastrální hranici nebo podle ústí regulované říčky Dragonje do moře uprostřed zálivu. Pro Slovinsko je
stanovení mořské hranice s Chorvatskem velmi důležité, jelikož od toho je závislý přístup do mezinárodních vod
Jaderského moře a přes Středozemní moře dále do světa.
Terstský záliv má přechodný typ podnebí na styku středozemských a kontinentálních vlivů. Tento typ podnebí
se označuje jako submediteránní, resp. středozemský. Teplota mořské vody při hladině a u dna je téměř stejná v
období od prosince do května, větší rozdíly jsou v teplejším zbytku roku. Nejnižší změřená teplota vody
v Koperu byla 1,6 °C, nejvyšší 28,6 °C. Vlivem míchání slané a sladké říční vody při pobřeží někdy moře při
břehu krátkodobě tence zamrzá. Na Jadranu vanou větry, nejznámější jsou severovýchodní bóra a jihovýchodní
scirocco (slovinsky z italštiny široko). Bóra „odhání“ povrchovou vodu od pobřeží a mořská hladina se snižuje,
naopak jižní větry mohou hladinu zvednout až o 25 cm, na podzim výjimečně i o půl metru. Při prudkém poklesu
tlaku se stává, že hladina vystoupí až o 3 metry a zaplaví nejnižší části Piranu, Izoly, Koperu a italského Terstu.
Vysoká hladina ohrožuje rovněž Sečoveljské a Strunjanské soliny a vícekrát se stalo, že byly zbořeny ochranné
násypy. Salinita je od 37 ‰ do 38 ‰, což je nadprůměr 33 ‰ světového oceánu, v létě se přirozeně snižuje pod
35 ‰. Čistota vody je proměnlivá v závislosti na více faktorech. Plýtké dno je převážně jemně písčité a proto je
voda často zkalená. Viditelnost ve vodě bývá málokdy větší než nad 10 metrů, obyčejně 6–8 metrů. Při
slovinském a italském pobřeží Terstského zálivu žije asi 400 000 lidí, kteří denně spotřebují asi 300 litrů pitné
vody na osobu. Tomu odpovídá i množství odpadu do moře. Navíc je zde vysoká produkce a spotřeba
průmyslových výrobků, spolu s ekologicky nejvíce zatěžujícími chemickými odpady (prací prášky, umělá hnojiva
apod.) a ropnými deriváty. Hloubka, plocha, množství mořské vody a její biota v zálivu jen velmi obtížně plní své
samoregulační funkce. Pro mořskou flóru, faunu a pro rekreační funkci moře není Terstský záliv příliš vhodný.
Tzv. „kvetení moře“ je nový fenomén, který ovlivňuje zvláště italské pobřeží zálivu při ústí chemicky znečištěné
sladké vody řeky Pád. Další negativní vliv na čistotu a nerušený život v moři má velmi intenzivní mořeplavba.
Přírodní mořský ekosystém ohrožují různé vlivy. Zvláště ohroženo je plýtké skalnaté dno, kde při pobřeží je
úzký, několik desítek metrů široký pás převážně flyšových sedimentů. Stát dělá mnoho účinného pro ochranu
přírody. V roce 1990 byla založena Přírodní rezervace Strunjan, jako součást širšího Krajinného parku Strunjan,
který zaujíma 4 km dlouhé severní pobřeží Strunjanského poloostrova s dvousetmetrovým pásem pobřežního
moře mezi Simonovým (u Izoly) a Strunjanským zálivem. To je nejdelší nepřerušená část přírodního pobřeží
v celém Terstském zálivu a je zde zákaz trhat, lovit a sbírat přírodniny. Nejmalebnější část rezervace náleží
klifové stěně vrstev flyše o výšce až 80 metrů. To jsou nejvyšší klify na celém Jadranu. Významné jsou svou
geologickou stavbou a geomorfologickým tvarem, stejně jako specifickými submediteránními rostlinami, ke
kterým se na mysu Ronek přidružují rovněž význačné středozemské rostliny (např. myrta /Myrtus communis/ a
strom /Arbutus unedo/). Při úpatí klifů se vytvořila do 7 metrů široká štěrková terasa. Na mořském dně, které je
zpočátku skalnaté, potom štěrkovité a písčitohlinité, hostují četné organizmy. Zvláště zajímavé jsou zde zálivy
Mesečev zaliv a zaliv Svetega Križa, kde jsou rozvinuty pravé podmořské louky, tvořené rostlinami Cymodocea
nodosa a Zostera noltii. V nich dominují zvláštní malebné, skoro metr velké schránky měkkýšů Pina nobilis,
spirografisy (Spirographis spallanzaii) aj. Dalším chráněným územím je Přírodní památník mys Madona
s obzvlášť bohatým podmořským životem. Třetím pobřežním a podvodním chráněným územím je Přírodní
památník Debeli rtič (slov. Tlustý ret) v Ankaranu při italské hranici. Pobřeží zde tvoří flyšové terasy, výsledek
eroze mořskými vlnami. Na opačném konci slovinského pobřeží, při hranici s Chorvatskem, je zvláštní kulturní
krajina Sečoveljských solin. Sečoveljské soliny jsou spolu s rozlohou mnohem menšími Strunjanskými solinami
někdy označovány jako Piranské soliny. Ty jsou nejsevernějšími činnými středozemskými solinami, ve kterých se
sůl produkuje tradičními způsoby a postupy (obr. I-18). Vznikají zde zvláštní ekologické podmínky, které
podmiňují výskyt rostlin a živočichů. Z rostlin jsou unikátní halofyty, druhy přizpůsobené vysoké koncentraci solí
v prostředí. Bohatost avifauny (270 dokladovaných ptačích druhů, z nichž 70 zde hnízdí) byla jedním z důvodů
vyhlášení krajinného parku Sečoveljske soliny (rozloha 8,5 ha) i zařazení území mezi zvlášť významné evropské
mokřady, tzv. Ramsarské. Kulturní a technické tradice původních výrobních postupů solné produkce jsou
lokalizovány v solinářském skanzenu, resp. přírodním muzeu solinářství, v obnovených solinářských kamenných
staveních v přírodovědně cennější a unikátnější části parku po málo zpevněných cestách v těsné blízkosti
chorvatských hranic. Muzeum solinářství v Sečoveljských solinách obsahuje muzejní sbírku a solní fond
s přilehlým přívodním kanálem pro mořskou vodu (kanál Giassi). Sbírka je tvořena pracovními nástroji, obrázky,
písemnostmi a předměty bydlení v solinářském domě. Prohlídka muzea je možná kromě pondělí denně od 12 do
16 hodin, přístup je možný autem, výhledově výlučně jen na kolech a člunech. Historie výroby soli, stejně jako
historie mořeplavectví a rybolovu, je dokladována i v Pomorském muzeu „Sergej Mašera“ v Piranu. Současná
výrobní zařízení výroby soli odpařováním mořské vody jsou dostupná po asfaltových cestách z Portorože ve
směru od Lucije.
Vhodné přírodní podmínky slovinského pobřeží umožnily rozvoj rybolovu a průmyslu zpracování ryb a
mořské soli. První rybolovné podniky a konzervárny z 19. století v přístavním městečku Izola zpracovávaly
hlavně sardinky (Sardina pilchardus), sardele (Engraulis encrasicholus) a sledě (Clupea sprattus). Mezi
nejzajímavější je po staletí tradiční zimní lov na cípaly (Mugil capito a Mugil chelo), které se třou v brakické
mořské vodě při ústí řek do moře. Roční úlovek v Izole je 1 500–2 000 tun ryb, další úlovky mají drobní a
rekreační rybáři. V posledních třiceti letech se rozvíjí pěstování mořských měkkýšů. Největší pěstírny užitkových
slávek středomořských (Mytilus galloprovincialis) a ústřic jedlých (Ostrea edulis) jsou v nejčistších vodách v
Piranském a Strunjanském zálivu.
Turistická přístaviště jsou v Portoroži, Piranu, Izole, Ankaranu, kde se plaví mj. i prohlídkové lodě
Subaquamarine se skleněným dnem. Jsou zde i kotviště soukromých jacht. Významné přístaviště, tzv. marina, je
v Portoroži v blízkosti obce a kempu Lucija. Má více než 1 000 úvazů na lodě a přijme plavidla do délky 22
metrů s ponorem 3,5 metru. V centru Piranu těsně u nábřeží je malé mořské akvárium, jediné v zemi. Návštěvníci
zde mohou vidět hlavně místní mořské organizmy, bezobratlé a obratlovce. Budova a zařízení jsou již zchátralé a
v příštích několika letech bude expozice se zázemím přenesena do blízkého, nově budovaného Mořského
biologického centra (slov. Morsko biološko središče, www.msp.nib.si) v sousedství pobřežního grandhotelu
Emona). Vyrůstá zde supermoderní komplex vědeckovýzkumných pracovišť mořské biologie, geologie a
ekologie s kompletní infrastruktrou, včetně rozsáhlých expozic s bazény a akvárii pro laickou a odbornou
veřejnost.
Slovinská část flyšového pobřeží je členitá. Pohyby mořské vody vypreparovaly skalní defilé v bezprostřední
blízkosti břehu. Pláže jsou proto většinou krátké, voda bývá v důsledku eroze flyšových sedimentů více zkalená,
nežli je tomu v sousedním Chorvatsku s vápencovým pobřežím. Geologická stavba slovinského pobřeží je
jednotvárná. Tvoří ji většinou pískovec a břidlice s vložkami vápencového slepence. Stáří vrstev se datuje na 50–
42 milionů let ze starších třetihor - spodní lutet ve středním eocénu. Kromě toho jsou v okolí Koperu, Strunjanu,
Lucije a Sečovlje rovněž nejmladší aluviální nánosy. Poloostrov Izola je tvořen z foraminiferového vápence.
Kvůli mořské erozi se pobřeží na více místech strmě zvedá a obnažuje svou vrstevnatou strukturu. Zřetelně je
vidět střídání různě tvrdých břidlic a pískovců, které jsou jak vodorovně, tak různě vrásově uložené, což je
výsledek tektonických tlaků. Původní, dnes chráněná je přírodní podoba typického flyše o výšce cca 80 metrů ve
čtyřkilometrovém pobřežním úseku mezi Izolou a Strunjanem. Klify jsou velmi křehké a již lehký dotyk
způsobuje jejich sesuv. Z minerálů jsou ve vrstvách zastoupeny krystaly bílého kalcitu (v žilách, často pravoúhle
protínajících vrstvy), až centimetr velké, do rozet uspořádané průsvitné krystaly bezbarvého barytu, spolu
s barytem se vyskytující milimetrové krystaly zvětralého pyritu, limonit jako pseudomorfózy po pyritu a až
několikacentimetrové manganovo-limonitové dendrity. V solinách jsou běžné agregáty halitu (Podgornik, 2000).
Hloubka vody ve slovinské části Terstského zálivu je nejvíce 37 m při mysu Madona u Piranu. Moře je
plýtké, šelfové. Teplota vody v létě kolísá, obvykle se pohybuje mezi 22–29 °C. Salinita je silně závislá na
mořských proudech a místě vtoku několika menších potoků. Jediný větší vodní tok je Dragonja. V důsledku
přírodních a antropogenních vlivů a zásahů je Terstský záliv ekologicky velmi citlivý a rychle reaguje na
znečištění.
Pro Slovinsko má přímořská část Středozemské oblasti velký hospodářský význam, neboť je zde na relativně
malé ploše soustředěno osídlení, osobní a nákladní námořní doprava, rybolov, těžba soli, rekreační zařízení
cestovního ruchu, dopravní obslužnost a zároveň jsou zde i chráněná přírodní území. Přirozeným centrem je zde
přístavní, průmyslové a nově i univerzitní město Koper (it. Capodistria). Je to jediný námořní přístav země
s veškerou infrastrukturou (např. dovoz, skladování a úprava ropy a jiných komodit). Obyvatelstvo převažuje
slovinské, dvojjazyčné místní tabule u silnic však ukazují, že zde žije i italská národnostní menšina. Městská
zástavba je v historických centrech typicky mediteránní, nejlépe reprezentovaná pobřežními městečky Piran (obr.
I-19) a Izola. Jsou turisticky atraktivní pro historické památky a kompletní nabídku služeb a rekreace u moře.
Hlavním přímořským letoviskem země je Portorož (it. Portorose – obr. I-20) s moderní infrastrukturou průmyslu
cestovního ruchu. Od poloviny 19. století sem přicházejí pacienti za léčbou revmatizmu v lázních se slaným
bahnem. Dalšími vyhledávanými letovisky jsou Strunjan a Ankaran, kam rovněž v létě přijíždí četní domácí a
zahraniční hosté.
Literatura:
1. Gams, I., 1974: Kras. Ljubljana
2. Gams, I., 1983: Škocjanski kras kot vzorec kontaktnega krasa. Medn. Simp. Zaščita krasa ob 160-letnici
turističnega razvoja Škocjanskih jam, Lipica 1982, 22–26, Sežana
3. Gams, I., 1994: Sigove ponvice, posebnost Škocjanskih jam. Proteus 2, r. 57, 61–64, Ljubljana
4. Debevec, A., 2002: Park Škocjanske jame. Vyd. Park Škocjanske jame, Škocjan
5. Hlad, B., 1992: Varstvo mineralov in fosilov oziroma njihovih nahajališč. Proteus 3, r. 55, 91–97, Ljubljana
6. kol., 1987: Atlas Slovenije. Mladinska knjiga, Ljubljana
7. kol., 1998: Slovenija - pokrajina in ljudje, Mladinska knjiga, Ljubljana
8. Kranjc, A., 1999: Kras – pokrajina, življenje, ljudje. Inštitut za raziskovanje krasa ZRC SAZU, Ljubljana
9. Mikuž, V., Vidrih, R., 1995: Minerali na Slovenskem. Tehniška založba Slovenije, Ljubljana
10. Mlinar, C., 1992: Tragedija v Jadranskem morju. Proteus 10, r. 54, 335–359, Ljubljana
11. Natek, K. a kol., 1996: Poznejte Slovinsko. Cankarjeva založba, Delo, 136 s., Ljubljana
12. Podgornik, A., Rečnik, A., 2000: Minerali slovenske obale. Proteus 9–10/62, 426–441, Ljubljana
13. Puc, M., 1984: Natural park of the Kras region. Symposium »Protection of Karst at ossacion at 16 th
anniversary of the Caves of Škocjan«, Koper
14.Puc, M., 1998: Pomembnejši datumi v raziskovanju in turistični ureditvi Škocjanskih jam. Naše jame 40,
75–80, Ljubljana
15. Puc, M., 1999: Divaška jama. Vyd. Jamarsko društvo »Gregor Žiberna«, Divača
16. Puc, M., 2000: Vilenica – zgodovina in opis kraške jame. Vyd. Kulturni center Srečka Kosovela, Sežana
17. Rotar, J., 1991: Varstvo narave in geološka dediščina v Sloveniji. Rudarsko-metalurški zbornik 38 (2), 199–
206, Ljubljana
18. Stanič, S., 1994: Slovenija. Flint River Press Ltd, London
19. Škornik, I., 1991: Odprtje solinarskega skanzena v sečoveljskih solinah. Proteus 3, r. 54, 124–125, Ljubljana
20. Valvasor, J. W., 1689: Die Ehre dess Herzogtums Crain. I. Th.. Laybach-Nürnberg, 696 pp.
21. Žiberna, J., 1981: Divaški prag. Vyd. Svet krajevne skupnosti, Divača
22. www.msp.nib.si
10. Flóra a vegetace Slovinska č. 36 plesnivec alpský (Leontopodium alpinum)
Úvod
Nomenklatura v botanické části práce byla sjednocena podle několika pramenů. Vědecké názvy rostlin byly
převzaty ze slovinského určovacího klíče (Martinčič et al. 1999). Protože text je určen především budoucím
učitelům přírodopisu na základních školách, byly v maximální možné míře používány i české názvy rostlin.
Jména druhů, které se vyskytují u nás (druhy v České republice původní nebo pěstované a zplaňující), byla
převzata z nového českého klíče (Kubát et al. 2002). České názvy některých horských druhů, které se vyskytují
ve slovenských pohořích, byly převzaty ze starého československého klíče (Dostál 1954). Akonečně české názvy
některých pěstovaných druhů rostlin byly převzaty z kapesního atlasu květeny Kanárských ostrovů (Schönfelder
& Schönfelder 2002). Přesto nebylo možno dohledat české názvy ke všem druhům rostlin. Tyto druhy jsou
uvedeny buď jen vědeckým jménem (např. Arundo donax nebo Crithmum maritimum), nebo je u druhu uvedeno
alespoň české jméno rodové.
Flóra Slovinska je pestřejší než flóra České republiky. Zatímco u nás úplný botanický klíč (Kubát et al. 2002)
registruje přibližně 3000 druhů a poddruhů cévnatých rostlin, poslední slovinský klíč udává pro Slovinsko výskyt
3266 taxonů cévnatých rostlin (Martinčič et al. 1999).
Floristické bohatství státu je dáno jeho zeměpisnou polohou, členitým georeliéfem a podnebím. Slovinsko leží na
hranicích mezi čtyřmi významnými evropskými floristickými provinciemi: středoevropskou, mediteránní,
panonskou a ilyrsko-dinárskou. Každá z těchto provincií zasahuje více či méně na území Slovinska a ovlivňuje
flóru území (obr. II-1). Většina druhů (2037 taxonů, tj. 2/3 z celkového počtu) se vyskytuje v submediteránní
oblasti státu. Tato oblast je specifická výskytem řady rostlin mediteránní provincie, např: Olea europaea
(olivovník evropský), Ficus carica (fíkovník smokvoń), Castanea sativa (kaštanovník setý), Cotinus coggygria
(ruj vlasatá), Fraxinus ornus (jasan zimnář) a Carpinus orientalis (habr východní). Mediteránní provincie na
území Slovinska sice nezasahuje, ale v oblasti Terstského zálivu dosahuje až k hranicím Slovinska a Itálie
(Wraber 1969). Druhou floristicky nejbohatší oblastí je území slovinských Alp, odkud je udáváno 1918 taxonů
cévnatých rostlin (Martinčič et al. 1999). Tato celá oblast spadá do středoevropské provincie. Od ostatních částí
Slovinska se liší především výskytem alpských horských druhů rostlin. Typickými alpskými druhy jsou např.
Salix herbacea (vrba bylinná), Ranunculus alpestris (pryskyřník alpínský), Arabis alpina (huseník alpský) a
Dryas octopetala (dryádka osmiplátečná). Vedle těchto dvou fytogeografických oblastí Slovinska jsme se na
našich exkurzích ještě částečně zabývali flórou a vegetací Dinárské oblasti. Typickým zástupcem této flóry je
např. Edraiathus graminifolius, druh z čeledi Campanulaceae (zvonkovité) nebo Arabis scopoliana (huseník).
Dalším faktorem ovlivňujícím druhové bohatství je výrazná členitost georeliéfu. Ve Slovinsku jsou rozlišeny tyto
základní vegetační stupně: nížinný, montánní, subalpinský a alpinský (Martinčič et al. 1999). Stupeň nížinný zde
dosahuje nejvyšších nadmořských výšek 600–700 m. V nížinném stupni by podle mapy potenciální přirozené
vegetace (Marinček & Čarni 2002) převažovaly doubravy s kaštanovníkem (Querco-Castaneetum), nebo na
sušších stanovištních bory (Myrtillo-Pinetum). V současnosti zde převládají pole, vinohrady a travinobylinná
vegetace. Stupeň montánní lze rozdělit na dva - dolní a horní. Původní vegetací tohoto pásu jsou různé typy bučin
a smrčin. Nejvyšší polohy montánního pásu tvoří horní hranici lesa. Ta je v Alpách tvořena většinou smrkem a
v Dinaridách bukem. Horní hranice lesa ve Slovinsku probíhá v nadmořských výškách 1 500–1 600, výjimečně
dosahuje 1 900 m. Nad hranicí lesa se vyskytuje subalpínský vegetační stupeň a nad 2000 m n. m. se rozprostírá
alpínský stupeň. Vegetace subalpínského stupně je převážně tvořená klečí Pinus mugo (borovice kleč), alpínský
pás tvoří vegetace horských luk, sutí a sněhových políček.
Slovinská flóra je ve srovnání s flórou České republiky poměrně bohatá na výskyt různých endemitů. Wraber
(1996) udává pro Slovinsko výskyt 66 endemických taxonů cévnatých rostlin. Řadu z nich najdeme v Alpách,
např. Gentiana froelichii (hořec), Moehringia villosa (mateřka), Pritzelago alpina subsp. austroalpina (řeřuška
alpská). Areály některých druhů mírně přesahují do italských a rakouských Alp, např. Festuca calva (kostřava),
Heracleum austriacum (bolševník), Ranunculus traunfellneri (pryskyřník) a Papaver ernesti-mayeri (mák).
Cerastium subtrifolium (rožec) a Campanula zoysii (zvonek; obr. II-13) mají vedle alpských lokalit arelu ve
vrchovině Trnovský gozd. Pouze zde můžeme najít další slovinský endemit, rostlinu z čeledi Apiaceae
(miříkovité), Hladnikia pastinacifolia. V dinárské a panonské oblasti Slovinska roste endemická Primula
carniolica (prvosenka). V okolí hlavního města Lublaně se ještě v polovině 19. století vyskytoval vzácný
endemický pastinák Pastinaca sativa var. fleischmanni. V současnosti tento endemit přežívá pouze v místní
botanické zahradě (Skoberne 2000).
Obr. II-1
Fytogeografické členění Slovinska (upraveno podle práce Wraber 1969):
1 alpská oblast
2 dinárská oblast
3 submediteránní oblast
4 subpanonská oblast
5 předdinárská oblast
6 předalpská oblast
10a Flóra a vegetace Alpské oblasti
Alpská oblast zahrnuje slovinskou část jihovýchodních vápencových Alp, tedy Julské Alpy, Savinské Alpy a
Karavanky a jihovýchodní výběžek vnitřních Alp, tedy Pohorje a Kozjak (Wraber 1969). Vegetaci alpské oblasti
tvoří v nejnižších nadmořských výškách jehličnaté a listnaté lesy, nad nimi jsou porosty kosodřeviny a následují
pásma alpinského bezlesí.
Lesní vegetace
V nižších polohách nalézáme opadavé listnaté lesy asociace Orno-Ostryetum, často narušené člověkem.
Dominují zde teplomilné druhy dřevin, např: Ostrya carpinifolia (habrovec východní; obr. II-2), Fraxinus ornus
(jasan zimnář), Sorbus aria (jeřáb muk) a štědřenec odvislý (Laburnum anagyroides; obr. II-3). V keřovém patře
najdeme Berberis vulgaris (dřišťál obecný), Erica carnea (vřesovec pleťový). V bylinném patře roste řada nám
známých druhů rostlin: Vincetoxicum hirundaria (tolita lékařská), Teucrium chamaedrys (ožanka kalamandra),
Buphthalmum salicifolium (volovec vrbolistý), Peucedanum oreoselinum (smldník olešníkový), Polygonatum
odoratum (kokořík vonný), Carex humilis (ostřice nízká) a Melittis melissophyllum (medovník meduňkolistý).
Takovými lesy jsme procházeli např. při exkurzi Dolžanovou soutěskou u Tržiče v Západních Karavankách.
Nejčastějším typem lesní vegetace slovinských Alp jsou bučiny asociace Anemone-Fagetum. Bylinné i keřové
patro je v těchto lesích poměrně chudé. Charakteristickými druhy jsou Fagus sylvatica (buk lesní), byliny
Anemone trifolia (sasanka trojlistá), Helleborus niger (čemeřice černá), Cyclamen purpurascens (brambořík
evropský), Hepatica nobilis (jaterník podléška), Homogyne sylvestris (podbělice), Salvia glutinosa (šalvěj
lepkavá), Neottia nidus-avis (hlístník hnízdák), místy Luzula nivea (bika) (Wraber 1987).
Lokality:
1. Dolžanova soutěska, řeka Tržička Bistrica, Čadovlje u Tržiče, 21. 6. 2003.
2. Julské Alpy, cesta údolím Dolina Vrata od chaty Aljažev dom, bukový les, 22.6.2003.
1 2
Acer platanoides (javor mléč) +
Acer pseudoplatanus (javor klen) + +
Acinos alpinos (marulka alpská) +
Aconitum vulparia (oměj vlčí mor) +
Adenostyles glabra (havez lysá) + +
Aegopodium podagraria (bršlice kozí noha) +
Agropyron canina (pýrovník psí) +
Alnus incana (olše šedá) +
Anemone trifolia (sasanka trojlistá) + +
Angelica sylvestris (děhel lesní) +
Aposeris foetida (razilka smrdutá) + +
Aquilegia vulgaris (orlíček obecný) +
Arabis hirsuta agg. (huseník chlupatý) +
Arrhenatherum elatius (ovsík vyvýšený) +
Aruncus sylvestris (udatna lesní) +
Asarum europaeum (kopytník evropský) +
Asplenium septentrionale (sleziník severní) +
Asplenium trichomanes (sleziník červený) +
Asplenium viride (sleziník zelený) +
Astragalus cicer (kozinec cizrnovitý) +
Astragalus glycyphyllos (kozinec sladkolistý) +
Astrantia major (jarmanka větší) + +
Athyrium filix-foemina (papratka samičí) +
Berberis vulgaris (dřišťál obecný) +
Betonica officinalis (bukvice lékařská) +
Brachypodium pinnatum (válečka prapořitá) +
Brachypodium sylvaticum (válečka lesní) +
Briza media (třeslice prostřední) +
Calamagrostis varia (třtina pestrá) +
Campanula rapunculoides (zvonek řepkovitý) +
Campanula rotundifolia agg. (zvonek okrouhlolistý) +
Campanula trachelium (zvonek kopřivolistý) +
Calamintha grandiflora (marulka) +
Cardamine enneaphyllos (kyčelnice devítilistá) +
Cardamine impatiens (řeřišnice nedůtklivá) +
Carex brachystachys (ostřice) +
Carex digitata (ostřice prstnatá) +
Carex flacca (ostřice chabá) +
Carex flava (ostřice žlutá) +
Carex pallescens (ostřice bledavá) +
Carex sylvatica (ostřice lesní) +
Castanea sativa (kaštanovník setý) +
Cerastium holosteoides (rožec obecný) +
Chamaecytisus supinus (čilimník nízký) +
Cirsium erisithales (pcháč lepkavý) + +
Cirsium oleraceum (pcháč zelinný) +
Cirsium rivulare (pcháč potoční) +
Clematis alpina (plamének horský) +
Clematis vitalba (plamének plotní) +
Clinopodium vulgare (klinopád obecný) +
Clinopodium grandiflorum (marulka) +
Corylus avellana (líska obecná) +
Crataegus sp. (hloh) +
Cruciata glabra (svízelka lysá) +
Cruciata laevipes (svízelka chlupatá) +
Cyclamen purpurascens (brambořík nachový) + +
Daphne mezereum (lýkovec jedovatý) + +
Daucus carota (mrkev obecná) +
Dianthus sylvestris (hvozdík) +
Digitalis grandiflora (náprstník velkokvětý) +
Dryopteris filix-mas (kapraď samec) +
Equisetum hyemale (přeslička zimní) +
Erica carnea (vřesovec pleťový) + +
Erigeron annuus (turan roční) +
Eriophorum latifolium (suchopýr širolistý) +
Euonymus verrucosa (brslen bradavičnatý) +
Eupatoria cannabinum (sadec konopáč) +
Euphorbia amygdaloides (pryšec mandloňovitý) + +
Euphorbia cyparissias (pryšec chvojka) +
Fagus sylvatica (buk lesní) + +
Festuca gigantea (kostřava obrovská) +
Festuca pratensis (kostřava luční) +
Festuca rubra (kostřava červená) +
Fragaria vesca (jahodník obecný) +
Frangula alnus (krušina olšová) +
Fraxinus excelsior (jasan ztepilý) + +
Galeobdolon flavidum (pitulník žlutý) +
Galeobdolon montanum (pitulník horský) +
Galium verum (svízel syřišťový) +
Genista tinctoria (kručinka barvířská) +
Gentiana aslepiadea (hořec tolitovitý) +
Geranium phaeum (kakost hnědočervený) +
Geranium robertianum (kakost smrdutý) +
Gymnadenia conopsea (pětiprstka žežulník) +
Gymnocarpium dryopteris (bukovinec kapradinovitý) + +
Hacquetia epipactis (hvězdnatec zubatý) +
Hedera helix (břečťan popínavý) +
Helleborus niger (čemeřice černá) + +
Hepatica nobilis (jaterník podléška) +
Hieracium murorum (jestřábník zední) + +
Hieracium piloselloides (jestřábník úzkolistý) +
Hieracium sabaudum (jestřábník savojský) +
Homogyne sylvestris (podbělice) +
Holcus lanatus (medyněk vlnatý) +
Hypericum montanum (třezalka horská) +
Iberis sempervirens (iberka vždyzelená) +
Juncus compressus (sítina smáčknutá) +
Knautia drymeia (chrastavec křovištní) +
Laburnum anagyroides (štědřenec odvislý) + +
Lamium orvala (hluchavka) +
Lapsana communis (kapustka obecná) +
Larix decidua (modřín opadavý) +
Laserpitium siler (hladýš) +
Leontodon hispidus (máchelka srstnatá) +
Lilium bulbiferum (lilie cibulkatá) +
Linum catharticum (len počistivý) + +
Listera ovata (bradáček vejčitý) +
Lonicera xylosteum (zimolez pýřitý) +
Lotus corniculatus (štírovník růžkatý) +
Luzula luzuloides (bika bělavá) +
Lysimachia nummularia (vrbina penízkovitá) +
Lysimachia vulgaris (vrbina obecná) +
Medicago lupulina (tolice dětelovitá) +
Melampyrum sylvaticum (černýš lesní) + +
Melica nutans (strdivka nicí) + +
Mercurialis perennis (bažanka vytrvalá) + +
Moehringia muscosa (mateřka mechovitá) + +
Mycelis muralis (mléčka zední) +
Neottia nidus-avis (hlístník hnízdák) + +
Ostrya carpinifolia (habrovec východní) +
Paris quadrifolia (vraní oko čryřlisté) +
Petasites paradoxus (devětsil) +
Peucedanum austricaum (smldník) +
Peucedanum oreoselinum (smldník olešníkový) +
Peucedanum verticillare (smldník) +
Phegopteris connectilis (bukovinec osladičovitý) +
Phleum pratense (bojínek luční) +
Picea abies (smrk ztepilý) + +
Pimpinella major (bedrník větší) +
Platanthera bifolia (vemeník dvoulistý) + +
Poa compressa (lipnice smáčknutá) +
Poa nemoralis (lipnice hajní) +
Polygonatum verticillatum (kokořík přeslenitý) +
Polygonum viviparum (rdesno živorodé) +
Polypodium vulgare (osladič obecný) +
Polystichum aculeatum (kapradina laločnatá) +
Polystichum lonchitis (kapradina hrálovitá) +
Potentilla erecta (mochna nátržník) + +
Prenanthes purpurea (věsenka nachová) +
Prunella vulgaris (černohlávek obecný) +
Pteridium aquilinum (hasivka orličí) +
Pulmonaria officinalis (plicník lékařský) +
Pyrola media (hruštička prostřední) +
Quercus petraea (dub zimní) +
Ranunculus acris (pryskyřník prudký) +
Ranunculus lanuginosus (pryskyřník kosmatý) +
Ranunculus polyanthemos (pryskyřník mnohokvětý) +
Rosa pendulina (růže převislá) + +
Rubus idaeus (ostružiník maliník) +
Rumex crispus (šťovík kadeřavý) +
Salix aurita (vrba ušatá) +
Salix caprea (vrba jíva) +
Salvia glutinosa (šalvěj lepkavá) +
Sanicula europaea (žindava evropská) +
Saxifraga cuneifolia (lomikámen) +
Scabiosa lucida (hlaváč lesklý) +
Scrophularia juratensis (krtičník) +
Scrophularia nodosa (krtičník hlíznatý) +
Sedum dasyphyllum (rozchodník) +
Sedum hispanicum (rozchodník španělský) +
Sesleria caerulea (pěchava vápnomilná) +
Silene dioica (silenka dvoudomá) +
Silene pusilla (silenka) +
Silene saxifraga (silenka) + +
Silene vulgaris (silenka obecná) + +
Solanum dulcafmara (lilek potměchuť) +
Sonchus asper (mléč ostrý) +
Sorbus aucuparia (jeřáb ptačí) +
Sorbus chamaemespilus (jeřáb mišpulka) +
Stachys alpina (čistec alpský) +
Swida sanquinea (svída krvavá) +
Tofieldia calyculata (kohátka kalíškatá) +
Trifolium medium (jetel prostřední) +
Trifolium montanum (jetel horský) +
Trifolium pratense (jetel luční) +
Trifolium repens (jetel plazivý) +
Ulmus glabra (jilm horský) +
Vaccinium myrtillus (brusnice borůvka) + +
Vaccinium vitis-idaea (brusnice brusinka) +
Valeriana montana (kozlík horský) + +
Valeriana tripteris (kozlík trojený) + +
Veronica urticifolia (rozrazil kopřivolistý) + +
Vicia cracca (vikev ptačí) +
Vicia sepium (vikev plotní) +
Vicia sylvatica (vikev lesní) +
Vincetoxicum hirrundinaria (tolita lékařská) +
Převážně na severních a východních svazích Julských a Kamnických Alp v montánním a subalpínském stupni
rostou smrkové lesy asociace Adenostylo glabrae-Piceetum (Wraber 1987, Zupančič 1999). Ve stromovém patře
společenstva dominuje Picea abies (smrk ztepilý), keřové patro tvoří druhy Clematis alpina (plamének alpský;
obr. II-4), Daphne mezereum (lýkovec jedovatý), Sorbus aucuparia (jeřáb ptačí). V bylinném patře rostou
Adenostyles glabra (havez lysá), Veronica urticifolia (rozrazil kopřivolistý), Valeriana tripteris (kozlík trojený),
Homogyne sylvestris (podbělice), H. alpina (p. alpská), Saxifraga rotundifolia (lomikámen okrouhlolistý), S.
cuneifolia, Asplenium viride (sleziník zelený) aj.
Kamnické Alpy, okolí obce Zgornje Jezersko, jedlobukový les, 22. a 23. 6. 2000.
Adenostyles glabra (havez lysá)
Anthriscus sylvestris (kerblík lesní)
Aposeris foetida (razilka smrdutá)
Aquilegia vulgaris (orlíček obecný)
Aruncus sylvestris (udatna lesní)
Asplenium viride (sleziník zelený)
Astrantia bavarica (jarmanka)
Astrantia carniolica (jarmanka)
Astrantia major (jarmanka větší)
Betonica alopecuros (bukvice)
Buphthalmum salicifolium (volovec vrbolistý)
Cardamine enneaphyllos (kyčelnice devítilistá)
Carex alba (ostřice bílá)
Carex brachystachys (ostřice krátkoklasá)
Carex flacca (ostřice chabá)
Carex sylvatica (ostřice lesní)
Carum carvi (kmín kořenný)
Cirsium erisithales (pcháč lepkavý)
Crepis succisifolia (škarda čertkusolistá)
Dactylorhiza fuchsii (prstnatec Fuchsův)
Epipactis helleborine (kruštík širolistý)
Erica carnea (vřesovec pleťový)
Galebdolon flavidum (pitulník)
Gentiana asclepiadea (hořec tolitovitý)
Geum rivale (kuklík potoční)
Gymnocarpium dryopteris (bukovník
kapradinovitý)
Helleborus niger (čemeřice černá)
Moehringia muscosa (mateřka mechovitá)
Linum catharticum (len počistivý)
Listera cordata (bradáček srdčitý)
Lycopodium annotinum (plavuň pučivá)
Phegopteris connectilis (bukovinec osladičovitý)
Phyteuma sieberi (zvonečník)
Phyteuma ovatum (zvonečník)
Polygonatum verticillatum (kokořík přeslenitý)
Polystichum lonchitis (kapradina hrálovitá)
Prenanthes purpurea (věsenka nachová)
Pteridium aquilinum (hasivka orličí)
Ranunculus lanuginosus (pryskyřník kosmatý)
Ranunculus nemorosus (pryskyřník hajní)
Ranunculus platanifolius (pryskyřník platanolistý)
Rosa pendulina (růže převislá)
Saxifraga cuneifolia (lomikámen)
Saxifraxa rotundifolia (lomikámen okrouhlolistý)
Scrophularia juratensis (krtičník)
Scrophularia nodosa (krtičník uzlovitý)
Silene pusilla (silenka)
Stachys sylvatica (čistec lesní)
Symphytum tuberosum (kostival hlíznatý)
Tofieldia calyculata (kohátka kalíškatá)
Valeriana montana (kozlík horský)
Valeriana tripteris (kozlík trojený)
Veratrum album (kýchavice bílá)
Veronica urticifolia (rozrazil kopřivolistý)
Viola saxatilis (violka skalní)
Horní hranice lesa ve slovinských Alpách dosahuje 1 600–1 900 m n. m. Její výška není vždy stejná. Závisí na
mnoha faktorech, např. na klimatu, na typu horniny. Na vnějších svazích slovinských Alp, které jsou orientované
k moři a vystavené větrům, leží horní hranice lesa na úrovni 1 600 m n.m. Ve vnitřních částech pohoří vystupuje
horní hranice lesa do nadmořských výšek 1 800–1 900 m (Wraber 1978). Horní hranice lesa bývala místy uměle
snižována působením člověka. Vliv na její snížení měly především pastva a kácení lesa. Ve slovinských Alpách
tvoří horní hranici lesa porosty modřínu, smrku a buku.
Velmi homogenní vegetaci nacházíme v subalpínském stupni Julských Alp. Smrk je zde prakticky jediná dřevina,
navíc přistupují jen některé keře. Společenstvo smrčin bývá v literatuře označováno názvem Aposeri-Piceetum
(syn. Piceetum subalpinum) (Wraber 1987, Zupančič 1999). V bylinném patře rostou Aposeris foetida (razilka
smrdutá), Helleborus niger (čemeřice černá), Moneses uniflora (jednokvítek velekvětý), Luzula luzulina (bika
žlutavá), Melampyrum sylvaticum (černýš lesní), Orthilia secunda (hruštice jednostranná), Huperzia selago
(vranec jedlový), Listera cordata (bradáček srdčitý) a další. Keřové patro tvoří především zástupci rodu Lonicera
(zimolez): Lonicera xylosteum (zimolez pýřitý), L. nigra (z. černý), L. caerulea (z. modrý) a L. alpigena (z.
alpský).
Nelesní vegetace
Těsně nad hranicí lesa se v Julských Alpách vyskytují společenstva s dominantní borovicí kleč
(Pinus mugo). Ve společenstvu Rhodothamno-Rhododendretum hirsuti ke kleči přistupují další dřeviny,
zejména Juniperus alpina (jalovec), Salix appendiculata (vrba velkolistá), Sorbus aucuparia (jeřáb ptačí), S.
chamaemespilus (j. mišpulka), Lonicera nigra (zimolez černý), L. caerulea (z. modrý), Ribes alpinum (rybíz
alpínský), Rhododendron hirsutum (pěnišník chlupatý; obr. II-5), Rhodothamnus chamaecistus.
Travní vegetace na slunných stanovištích v pásmu jehličnatých lesů a na stanovištích po bučinách patří do
asociace Seslerio-Caricetum sempervirens (Wraber 1987). V tomto druhově bohatém společenstvu dominují
porosty travin Sesleria caerulea (pěchava vápnomilná) a Carex sempervirens (ostřice vždyzelená). Z množství
druhů nás upoutají např: Anthyllis vulneraria subsp. alpestris (úročník bolhoj), Aster bellidiastrum (stokroč
horská), Pedicularis verticillata (všivec přeslenitý), P. rostratocapitata, Bartsia alpina (lepnice alpská),
Rhinanthus glacialis (kokrhel), Helianthemum grandiflorum (devaterník velkokvětý; obr. II-22), Hieracium
villosum (jestřábník huňatý), Ranunculus hybridus (pryskyřník), Primula auricula (prvosenka lysá; obr. II-6),
Lotus corniculatus (štírovník růžkatý), Hippocrepis comosa (podkovka chocholatá), Betonica alopecuros
(bukvice), Pulsatilla alpina (koniklec alpínský), Thesium alpinum (lněnka alpská), Valeriana saxatilis (kozlík
skalní), Dryas octopetala (dryádka osmiplátečná), Globularia nudicaulis (koulenka), Phyteuma sieberi
(zvonečník), Linum julicum (len), Anemone narcissiflora (sasanka narcisokvětá) (obr. II-7), Gentiana clusii
(hořec Clusiův), G. verna (h. jarní), Silene acaulis (silenka bezlodyžná; obr. II-14), Heracleum austriacum subsp.
siifolium (bolševník), Daphne striata (lýkovec) a Dianthus monspessulanus (hvozdík; obr. II-8). V této vegetaci
je také původní rostlina symbolická pro Alpy – protěž alpská neboli plesnivec (Leontopodium alpinum), můžeme
zde najít i nápadnou lilii (Lilium carniolicum; obr. II-11).
Na štěrkovitých svazích a sutích se vyvíjí různé typy porostů ode den údolí po nejvyšší svahy. V údolích roste
devětsil s nápadně sivými listy (Petasites paradoxus) společně s druhy Rumex scutatus (šťovík štítnatý),
Gymnocarpium robertianum (bukovník vápencový) aj. V subalpinském stupni najdeme na štěrkovitých svazích
druhy Festuca laxa (kostřava), Athamanta cretensis, Scrophularia juratensis (krtičník), Minuartia austriaca
(kuřička), Valeriana montana (kozlík horský). Na vlhčích místech najdeme žlutě kvetoucí trsy Viola biflora
(violka dvoukvětá; obr. 15B). Výše v alpinském stupni rostou na kamenitých stanovištích porosty asociace
Papaveri julici-Thlaspietum (Wraber 1974, 1978, 1987) s charakteristickými druhy Thlaspi cepeaefolium subsp.
rotundifolium (penízek okrouhlolistý; obr. II-12), Alyssum ovirense (tařice) a Linaria alpina (lnice alpská).
Rostliny skalních štěrbin jsou řazeny do společenstva Potentilletum caulescentis (Wraber 1974, 1978, 1987),
diagnostickými druhy tohoto společenstva jsou Potentilla caulescens (mochna), Rhamnus pumilus (řešetlák),
Asplenium ruta-muraria (sleziník routička), A. trichomanes (s. červený), A. seelosii, Sesleria caerulea (pěchava
vápnomilná), Campanula justiniana (zvonek), Primula auricula (prvosenka lysá; obr. II-6), Paederota lutea,
Carex mucronata (ostřice), Aster bellidiastrum (stokroč horská). Mezi vzácněji se vyskytující druhy patří
Physoplexis comosa (obr. II-10), Paederota bonarota a Woodsia pulchella (kapradinka).
Typickými druhy alpinského stupně (1 800–2 000 m n. m.) jsou Saxifraga crustata (lomikámen), S. squarrosa a
Potentilla nitida (mochna; obr. II-9). V nejvyšších nadmořských výškách i nadále rostou Potentilla nitida a
Saxifraga squarrosa (lomikámen), společně s nimi se vyskytují S. exarata (l. pižmový), S. oppositifolia (l.
vstřícnolistý), Minuartia cherlerioides (kuřička rozchodníkovitá), Eritrichium nanum a Androsace helvetica
(pochybek). V Julských Alpách je omezený výskyt keříčkovité vegetace asociace Empetro-Vaccinietum (Wraber
1974, 1978, 1987) s druhy Empetrum hermaphroditum (šicha oboupohlavná), Erica carnea (vřesovec pleťový),
Vaccinium gaultherioides (brusnice vlochyně), Arctostaphylos alpina (medvědice), Loiseleuria procumbens
(skalenka poléhavá), Antennaria carpatica (kociánek karpatský), Rhododendron hirsutum (pěnišník chlupatý;
obr. II-5), Helictotrichon versicolor (ovsíř pestrobarvý), Agrostis rupestris (psineček skalní), Hieracium alpinum
(jestřábník alpský) aj. Na kompaktních humidních půdách v nadmořských výškách 1 900–2 500 m najdeme
především vegetaci asociace Potentillo brauneanae-Homogynetum discoloris (Wraber 1974, 1978, 1987), která
tvoří přechod mezi vegetací lavinových drah a sněhových vyleženin. Charakteristické druhy tohoto společenstva
jsou Potentilla brauneana (mochna), Carex parviflora (ostřice), Ranunculus traunfellneri (pryskyřník),
Saxifraga androsacea (lomikámen pochybkovitý), Veronica alpina (rozrazil alpský), Omalotheca hoppeana
(protěž Hoppeova) aj. Na sněhových polích v centrální části Julských Alp v nadmořské výšce 2 000–2 200 m se
vyvinuly porosty s diagnostickými Sibbaldia procumbens (zubatka poléhavá), Omalotheca supina (protěž nízká),
Luzula alpinopilosa (bika) a Soldanella pusilla (dřípatka). V jiných částech slovinských Alp v nadmořských
výškách 2 000–2 500 m najdeme společenstvo, v němž se vyskytují především druhy Arabis caerulea (huseník),
Pritzelago alpina (řeřuška alpská), Ranunculus traunfellneri (pryskyřník), Rumex nivalis (šťovík), Saxifraga
androsacea (lomikámen pochybkovitý), Carex parviflora (ostřice), Potentilla brauneana (mochna), Armeria
alpina (trávnička alpská) a Valeriana elongata (kozlík) (Wraber 1974, 1987). Na našich exkurzích jsme výše
popsané typy alpinské vegetace pozorovali ve fragmentech v Kamnických i v Julských Alpách.
Lokality
1. Kamnické Alpy, katastr Zgornje Jezersko, cesta k turistické chatě Češka koča, nad hranicí lesa, 22. 6. 2000.
2. Kamnické Alpy, katastr Zgornje Jezersko, cesta k turistické chatě Krajnska koča, nad hranicí lesa, 23. 6. 2000.
3. Julské Alpy, cesta údolím Dolina Vrata od horské chaty Aljažev dom do sedla Luknjica, nad hranicí lesa,
22. 6. 2003
4. Julské Alpy, údolí Čez Dol, 25. 6. 1999.
5. Julské Alpy, sedlo Vršič, 24. 6. 2000, 23. 6. 2000.
1 2 3 4 5
Acer pseudoplatanus (javor klen) + +
Achillea atrata (řebříček) + + +
Achillea clavenae (řebříček) + + + +
Acinos alpina (pamětník alpský) + + + +
Aconitum lycoctonum (oměj vlčí mor) +
Aconitum vulparia (oměj vlčí mor) + +
Adenostyles glabra (havez lysá) + + +
Aethionema saxatile +
Ajuga pyramidalis (zběhovec jehlancovitý) +
Alchemilla alpina (kontryhel alpinský) +
Alyssum ovirense (tařice) +
Alnus viridis (olše zelená) +
Anemone trifolia (sasanka třílistá) + +
Anthericum ramosum (bělozářka větvitá) +
Anthyllis vulneraria subsp. alpina (úročník bolhoj alpský) + +
Aposeris foetida (razilka smrdutá) + + + +
Aquilegia alpina (orlíček alpský) +
Arabis alpina (huseník alpský) + +
Asperula cristata (mařinka) +
Asplenium ruta-muraria (sleziník routička zední) +
A. septentrionale (sleziník severní) +
A. trichomanes (sleziník červený) + +
A. viride (sleziník zelený) + + +
Aster bellidiastrum (stokroč horská) + + + +
Astrantia bavarica (jarmanka bavorská) + + +
Astrantia major (jarmanka větší) + +
Athamanta cretensis + + + + +
Athyrium filix-foemina (papratka samičí) +
Bartsia alpina (lepnice alpská) + + +
Betonica alopecuros (bukvice) + +
Biscutella laevigata (dvojštítek hladkoplodý) + + + + +
Brachypodium pinnatum (válečka prápořitá) +
Buphthalmum salicifolium (volovec vrbolistý) + + +
Calamagrostis villosa (třtina chloupkatá) +
Campanula cochleariifolia (zvonek) +
Campanula rotundifolia agg. (zvonek okrouhlolistý) +
Cardamine enneaphyllos (kyčelnice devítilistá) +
Cardamine trifolia (řeřišnice třílistá) +
Carduus personata (bodlák lopuchovitý) + +
Carex aterrima (ostřice nejtemnější) +
Carex brachystachys (ostřice krátkoklasá) +
Carex capillaris (ostřice vláskovitá) + +
Carex firma (ostřice pevná) + +
Carex flacca (ostřice chabá) + +
Carum carvi (kmín kořenný) +
Centaurea scabiosa (chrpa čekánek) +
Cerastium alpestre (rožec alpský) + +
Cerastium carinthiacum (rožec) + + +
Cerastium holosteoides (rožec obecný) +
Cirsium carniolicum (pcháč) + +
Cirsium eriophorum (pcháč bělohlavý) +
Cirsium erisithales (pcháč lepkavý) +
Cirsium spinosissimum (pcháč) +
Clematis alpina (plamének alpský) + + + +
Crepis aurea (škarda zlatá) +
Cruciata glabra (svízelka lysá) +
Cyclamen purpurascens (brambořík nachový) + +
Cystopteris regia (puchýřník královský) + +
Dactylorhiza fuchsii (prstnatec Fuchsův) +
Daphne alpina (lýkovec) +
Daphne mezereum (lýkovec jedovatý) + +
Deschampsia caespitosa (metlice trsnatá) +
Dianthus monspessulanus (hvozdík) + +
Dianthus sylvestris (hvozdík lesní) +
Dianthus superbus (hvozdík pyšný) +
Digitalis grandiflora (náprstník velkokvětý) +
Doronicum austriacum (kamzičník rakouský) +
Doronicum glaciale (kamzičník ledovcový) +
Dryas octopetala (dryádka osmiplátečná) + + + + +
Epipactis helleborine (kruštík širolistý) +
Erica carnea (vřesovec pleťový) + +
Euphorbia amygdaloides (pryšec mandloňovitý) +
Fagus sylvatica (buk lesní) + +
Fragaria vesca (jahodník obecný) +
Galeobdolon flavidum (pitulník) +
Galium anisophyllon (svízel nestejnolistý) +
Gentiana clusii (hořec Clusiův ) + +
Gentiana verna (hořec jarní) + +
Geranium sylvaticum (kakost lesní) + + + + +
Globularia cordifolia (koulenka srdcolistá) + + +
Globularia nudicaulis (koulenka) +
Globularia punctata (koulenka prodloužená) + +
Gymnadenia conopsea (pětiprstka žežulník) +
Gymnadenia odoratissima (pětiprstka vonná) +
Gymnocarpium dryopteris (bukovník kapradinovitý) +
Gypsophila repens (šater plazivý) + + +
Helianthemum alpestre (devaterník alpský) +
H. grandiflorum (devaterník velkokvětý) + + + +
Helleborus niger (čemeřice černá) +
Hepatica nobilis (jaterník podléška) +
Hieracium lactucella (jestřábník myší ouško) +
Hieracium murorum (jestřábník zední) +
Hieracium piloselloides (jestřábník úzkolistý) + +
Hieracium villosum (jestřábník chlupatý) + +
Homogyne discolor (podbělice) +
Homogyne sylvestris (podbělice) + +
Juncus monanthos (sítina) +
Juncus trifidus (sítina) +
Juniperus alpina (jalovec) + +
Kernera saxatilis (vápnička skalní) +
Knautia drymeia (chrastavec křovištní) +
Koeleria pyramidata (smělek jehlancovitý) +
Laburnum anagyroides (štědřenec odvislý) +
Larix decidua (modřín opadavý) +
Laserpitium peucedanoides (hladýš) + +
Laserpitium siler (hladýš) + + +
Leontopodium alpinum (protěž alpská) +
Ligusticum mutellina (koprníček bezobalný) +
Lilium bulbiferum (lilie cibulkatá) +
Lilium carniolicum (lilie kraňská) + + + +
Lilium martagon (lilie zlatohlavá) + +
Linaria alpina (lnice) + + +
Linum catharticum (len počistivý) + +
Linum julicum (len) + + + +
Listera ovata (bradáček vejčitý) +
Lotus corniculatus (štírovník růžkatý) +
Luzula nivea (bika ) +
Luzula sylvatica (bika lesní) +
Lychnis flos-cuculi (kohoutek luční) +
Melampyrum sylvaticum (černýš lesní) +
Melica nutans (strdivka nicí) +
Mercurialis perennis (bažanka vytrvalá) +
Minuartia verna agg. (kuřička jarní) + +
Moehringia muscosa (mateřka mechovitá) + + +
Myosotis alpestris (pomněnka alpská) + +
Neottia nidus-avis (hlístník hnízdák) +
Oxytropis jacquinii (vlnice) +
Paederota lutea + + + + +
Papaver alpina agg. (mák alpský) +
Paris quadrifolia (vraní oko čtyřlisté) +
Pedicularis cf. verticillata (všivec přeslenitý) + +
P. rostratocapitata subsp. rostratocapitata (všivec ) + + +
Phyteuma ovatum (zvonečník) +
Phyteuma sieberii (zvonečník) + + +
Pinguicula alpina (tučnice alpská) + + +
Pinus mugo (borovice kleč) + + + + +
Plantago lanceolata (jitrocel kopinatý) +
Plantago media (jitrocel prostřední) +
Platanthera bifolia (vemeník dvoulistý) +
Poa alpina (lipnice alpská) + + +
Polygala amarella (vítod nahořklý) +
Polygala amara (vítod hořký) +
Polygonatum verticillatum (kokořík přeslenitý) +
Polygonum viviparum (rdesno živorodé) + + + +
Polystichum aculeatum (kapradina laločnatá) + +
Polystichum lonchitis (kapradina hrálovitá) + + + +
Potentilla aurea (mochna zlatá) +
Potentilla erecta (mochna nátržník) + +
Potentilla nitida (mochna lesklá) + + +
Primula auricula (prvosenka lysá) + +
Primula halleri (prvosenka Hallerova) +
Pritzelago alpina (řeřuška alpská) + + +
Prunella grandiflora (černohlávek velkokvětý) + +
Pulsatilla alpina agg. (koniklec alpský) + + +
Pyrola minor (hruštička menší) +
Pyrola rotundifolia (hruštička okrouhlolistá) + +
Ranunculus alpestris (pryskyřník alpinský) + +
Ranunculus bulbosus (pryskyřník hlíznatý) +
Ranunculus hybridus (pryskyřník zvrhlý) + +
Ranunculus montanus (pryskyřník horský) +
Ranunculus platanifolius (pryskyřník platanolistý) +
R. polyanthemos (pryskyřník mnohokvětý) +
Ranunculus thora (pryskyřník ledvinitý) +
Rhamnus fallax (řešetlák) + +
Rhododendron hirsutum (rododendron chlupatý) + + + +
Rhodothamnus chamaecistus + +
Rosa pendulina (růže převislá) + +
Rumex alpinus (štovík alpský) +
Rumex scutatus (šťovík štítnatý) + + +
Salix appendiculata (vrba velkolistá) +
Sanguisorba minor (krvavec menší) +
Saxifraga aizoides (lomikámen vždyzelený) + +
Saxifraga caesia (lomikámen) +
Saxifraga squarrosa (lomikámen) +
Saxifraga cuneifolia (lomikámen ) + +
Saxifraga paniculata (lomikamen latnatý) + + +
Scrophularia juratensis (krtičník) +
Sedum dasyphyllum (rozchodník) +
Selaginella selaginoides (vraneček brvitý) + +
Senecio abrotanifolius (starček brotanolistý) + +
Sesleria caerulea (pěchava vápnomilná) + +
Silene acaulis (silenka bezlodyžná) + + +
Silene alpestris (silenka) +
Silene pusilla (silenka menší) + + + +
Silene saxifraga (silenka) + +
Silene vulgaris subsp. glareosa (silenka) + + + +
Soldanella alpina (dřípatka) +
Sorbus aria (jeřáb muk) +
Sorbus aucuparia (jeřáb obecný) +
Sorbus chamaemespilus (jeřáb mišpulka) + +
Thesium alpinum (lněnka alpská) +
Thesium pyrenaicum (lněnka pyrenejská) + +
Thlaspi cepeaefolium subsp. rotundifolium (penízek okrouhlolistý) + +
Tofieldia calyculata (kohátka kalíškatá) + + + + +
Tragopogon pratensis subsp. orientalis (kozí brada východní) +
Trifolium noricum (jetel) +
Trollius europaeus (upolín evropský) + +
Vaccinium myrtillus (brusnice borůvka) +
Vaccinium vitis-idaea (brusnice brusinka) + +
Valeriana montana (kozlík horský) + +
Valeriana officinalis (kozlík lékařský) +
Valeriana saxatilis (kozlík skalní) + + + +
Valeriana tripteris (kozlík trojený) + + +
Veratrum lobelianum (kýchavice Lobelova) + +
Verbascum nigrum (divizna černá) +
Veronica alpina (rozrazil alpský) +
Veronica aphylla (rozrazil bezlistý) + +
Veronica chamaedrys (rozrazil rezekvítek) +
Veronica urticifolia (rozrazil kopřivolistý) +
Viola biflora (violka dvoukvětá) + + +
Prameny Sávy Dolinky
Unikátním stanovištěm vysokohorské mokřadní flóry a vegetace je přírodní rezervace Zelenci, která se nachází
4,5 km západně od Krajnské Gory. Jde o jezero ležící v nadmořské výšce 833 m, s rozlohou 14 ha a maximální
hloubkou 3 m, v němž pramení řeka Sáva Dolinka. Jezero obklopují smrkové lesy. Z nelesní vegetace se na
vyvýšených místech vyskytují teplomilné trávníky se společenstvy náležejícími do třídy Festuco-Brometea, v
depresích potom různá společenstva mokřadní vegetace. Břehy jezera obklopují společenstva pobřežních rostlin,
zejména pak vysokých ostřic s dominantím druhem Carex rostrata (ostřice zobánkatá), v hlubší vodě roste
bublinatka obecná (Utricularia vulgaris). Severní a severozápadní břehy jezera porůstají společenstva rákosin
svazu Phragmition communis s dominantním rákosem (Phragmites australis), orobincem širolistým (Typha
latifolia) a orobincem úzkolistým (T. angustifolia). Na stanovištích s výskytem rašeliníku (Sphagnum contortum)
se vyskytuje rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia) a rosnatka anglická (D. anglica). Rašelinné bulty
porůstají drobné keříky kyhanky sivolisté (Andromeda polifolia) a klikvy bahenní (Oxycoccus palustris). Na
rašelinných loučkách najdeme vachtu třílistou (Menyanthes trifoliata), všivec bahenní (Pedicularis palustris),
zábělník bahenní (Potentilla palustris), bezkolenec modrý (Molinia coerulea), suchopýrek alpský (Trichophorum
alpinum), mařici pilovitou (Cladium mariscus), hrotnosemenku bílou (Rhynchospora alba), hrotnosemenku
hnědou (R. fusca), ostřici plstnatoplodou (Carex lasiocarpa), ostřici bažinnou (C. limosa), bařičku bahenní
(Triglochin palustre), přesličku zimní (Equisetum hyemale), suchopýr úzkolistý (Eriophorum angustifolium),
kozlík dvoudomý (Valeriana dioica), vstavač pleťový (Dactylorhiza incarnata), mochnu nátržník (Potentilla
erecta) a kosatec sibiřský (Iris sibirica) (Gregori 1994).
Přírodní rezervace Zelenci, prameny Sávy Dolinky, 23. 6. 2003.
smrkový les:
Acer pseudoplatanus (javor klen)
Aconitum vulparia (oměj vlčí)
Aegopodium podagraria (bršlice kozí noha)
Alnus incana (olše šedá)
Anemone trifolia (sasanka třílistá)
Angelica sylvestris (děhel lesní)
Anthriscus sylvestris (kerblík lesní)
Anthyllis vulneraria (úročník bolhoj)
Aquilegia vulgaris (orlíček obecný)
Astrantia major (jarmanka větší)
Athyrium filix-foemina (papratka samičí)
Berberis vulgaris (dřišťál obecný)
Betonica alopecuros (bukvice)
Brachypodium pinnatum (válečka prápořitá)
Brachypodium sylvaticum (válečka lesní)
Cardaminopsis arenosa (řeřišničník písečný)
Carex flacca (ostřice chabá)
Carex sylvatica (ostřice lesní)
Cirsium rivulare (pcháč potoční)
Corylus avellana (líska obecná)
Cruciata glabra (svízelka lysá)
Dactylis glomerata (srha říznačka)
Daphne mezereum (lýkovec jedovatý)
Erigeron annuus (turan roční)
Fagus sylvatica (buk lesní)
Fraxinus excelsior (jasan ztepilý)
Galeobdolon montanum (pitulník horský)
Geranium phaeum (kakost hnědočervený)
Geum rivale (kuklík potoční)
Gymnadenia conopsea (pětiprstka žežulník)
Helleborus niger (čemeřice černá)
Hepatica nobilis (jaterník podléška)
Heracleum sphondylium (bolševník obecný)
Hieracium murorum (jestřábník zední)
Impatiens noli-tangere (netýkavka nedůtklivá)
Knautia drymeia (chrastavec křovištní)
Laserpitium latifolium (hladýš širolistý)
Laserpitium siler (hladýš)
Lilium bulbiferum (lilie cibulkatá)
Listera ovata (bradáček vejčitý)
Lonicera xylosteum (zimolez pýřitý)
Luzula luzuloides (bika hajní)
Maianthemum bifolium (pstroček dvoulistý)
Melampyrum sylvaticum (černýš lesní)
Melica nutans (strdivka nicí)
Melittis melissophyllum (medovník meduňkolistý)
Mycelis muralis (mléčka zední)
Oxalis acetosella (šťavel kyselý)
Padus racemosa (střemcha hroznovitá)
Paris quadrofolia (vraní oko čtyřlisté)
Petasites hybridus (devětsil lékařský)
Peucedanum oreoselinum (smldník olešníkový)
Picea abies (smrk ztepilý)
Pimpinella major (bedrník větší)
Polygonatum verticillatum (kokořík přeslenitý)
Pteridium aquilinum (hasivka orličí)
Ranunculus polyanthemos (pryskyřník mnohokvětý)
Rosa pendulina (růže převislá)
Salvia glutinosa (šalvěj lepkavá)
Sambucus nigra (bez černý)
Scrophularia nodosa (krtičník hlíznatý)
Silene latifolia (knotovka bílá)
Silene dioica (knotovka červená)
Tragopogon pratensis subsp. orientalis (kozí brada
východní)
Trifolium medium (jetel prostřední)
Tussilago farfara (podběl obecný)
Vaccinium myrtillus (brusnice borůvka)
Valeriana officinalis (kozlík lékařský)
Viburnum lantana (kalina tušalaj)
Viburnum opulus (kalina obecná)
Vicia cracca (vikev ptačí)
Vicia sepium (vikev plotní)
Viola mirabilis (violka divotvárná)
vlhká místa
Caltha palustris (blatouch bahenní)
Carex appropinquata (ostřice odchylná)
Carex flacca (ostřice chabá)
Carex flava (ostřice žlutá)
Carex nigra (ostřice černá)
Carex panicea (ostřice prosová)
Carex rostrata (ostřice zobánkatá)
Chaerophyllum hirsutum (krabilice chlupatá)
Cirsium palustre (pcháč bahenní)
Cirsium rivulare (pcháč potoční)
Crepis succisifolia (škarda čertkusolistá)
Epipactis helleborine (kruštík širolistý)
Epipactis palustris (kruštík bahenní)
Equisetum palustre (přeslička bahenní)
Eriophorum angustifolium (suchopýr úzkolistý)
Festuca pratensis (kostřava luční)
Filipendula ulmaria (tužebník jilmový)
Filipendula vulgaris (tužebník obecný)
Galium palustre (svízel bahenní)
Geum rivale (kuklík potoční)
Juncus articulatus (sítina článkovaná)
Lychnis flos-cuculi (kohoutek luční)
Molinia caerulea (bezkolenec modrý)
Phalaris arundinacea (lesknice rákosovitá)
Phragmites australis (rákos obecný)
Potentilla erecta (mochna nátržník)
Salix aurita (vrba ušatá)
Sanguisorba officinalis (toten lékařský)
Solanum dulcamara (lilek potměchuť)
Succisa pratensis (čertkus luční)
Trollius europaeus (úpolín evropský)
Vaccinium myrtillus (brusnice borůvka)
Valeriana dioica (kozlík dvoudomý)
Valeriana officinalis (kozlík lékařský)
sušší loučky
Anthyllis vulneraria (úročník bolhoj)
Astrantia major (jarmanka větší)
Betonia alopecuros (bukvice)
Brachypodium pinnatum (válečka prápořitá)
Briza media (třeslice prostřední)
Campanula glomerata (zvonek klubkatý)
Campanula patula (zvonek rozkladitý)
Carum carvi (kmín kořenný)
Centaurea jacea (chrpa čekánek)
Filipendula vulgaris (tužebník obecný)
Galium verum (svízel syřišťový)
Helianthemum nummularia (devaterník velkokvětý)
Koeleria pyramidata (smělek jehlancovitý)
Laserpitium siler (hladýš)
Leucanthemum vulgare (kopretina bílá)
Lilium bulbiferum (lilie cibulkatá)
Peucedanum oreoselinum (smldník olešníkový)
Prunella grandiflora (černohlávek velkokvětý)
Ranunculus polyanthemos (pryskyřník mnohokvětý)
Salvia pratensis (šalvěj luční)
Silene vulgaris (silenka nadmutá)
Thalictrum simplex subsp. galioides (žluťucha jednoduchá svízelovitá)
Trifolium medium (jetel prostřední)
Trifolium montanum (jetel horský)
Tussilago farfara (podběl obecný)
Trollius europaeus (upolín evropský)
Vicia cracca (vikev ptačí)
Vicia sepium (vikev plotní)
Pramen a údolí řeky Soča
Z botanického hlediska je zajímavým územím Triglavského národního parku pramen (1 050 m n. m.) a horní část
údolí řeky Soče. Při našich exkurzích jsme kromě jinde pozorovaných druhů rostlin zaznamenali výskyt
nápadného zvonku (Campanula spicata). Z dalších zajímavých druhů rostlin např. Epipactis atrorubens (kruštík
tmavočervený).
Na štěrkových náplavách a nedaleko silnice v údolí řeky rostou další nápadné druhy z čeledi Orchidaceae
(vstavačovité): Orchis ustulata (vstavač osmahlý), Ophrys insectifera (tořič hmyzonosný) a Malaxis monophyllos
(měkčilka jednolistá).
Pokud se vydáme do údolí Zadnja Trenta, ve vyschlém řečišti najdeme trsy endemického zvonku Campanula
zoysii (obr. II-13). V okolních trávnících rostou např. Botrychium lunaria (vratička měsíční), Selaginella
helvetica (vraneček švýcarský), Herminium monorchis (toříček jednohlízný).
22. 6. 2000, 24. 6. 2003 prameny řeky Soča
Adenostyles glabra (havez česnáčková)
Anemone trifolia (sasanka trojlistá)
Asplenium viride (sleziník zelený)
Campanula rotundifolia agg. (zvonek okrouhlolistý)
Campanula spicata (zvonek)
Carduus defloratus (bodlák)
Carduus personata (bodlák lopuchovitý)
Centaurea scabiosa (chrpa čekánek)
Epipactis atrorubens (kruštík tmavočervený)
Minuartia capillacea (kuřička)
Sedum sexangulare (rozchodník šestiřadý)
Silene alpestris (silenka)
Laserpitium latifolium (hladýš širolistý)
Laserpitium siler (hladýš)
Petrorhagia saxifraga (hvozdíček lomikamenovitý)
Teucrium montanum (ožanka horská)
Thalictrum aquilegifolium (žluťucha orlíčkovitá)
Valeriana officinalis (kozlík lékařský)
Soutěska Mlinarica, kaňon řeky Soča, 24. 6. 2000, 23. 6. 2003
Carex cf. mucronata (ostřice)
Cephalanthera rubra (okrotice červená)
Clematis recta (plamének přímý)
Corylus avellana (líska obecná)
Fragaria vesca (jahodník obecný)
Fraxinus excelsior (jasan ztepilý)
Hieracium piloselloides (jestřábník úzkolistý)
Listera ovata (bradáček vejčitý)
Luzula nivea (bika)
Moehringia muscosa (mateřka mechovitá)
Ostrya carpinifolia (habrovec habrolistý)
Petrorhagia saxifraga (hvozdíček lomikamenovitý)
Picea abies (smrk ztepilý)
Selaginella helvetica (vraneček švýcarský)
Thesium bavarum (lněnka bavorská)
údolí Zadnja Trenta 24. 6. 1999
Astrantia bavarica (jarmanka)
Betonica alopecuros (bukvice)
Botrychium lunaria (vratička měsíční)
Campanula zoysii (zvonek)
Carex alba (ostřice bílá)
Epipactis atrorubens (kruštík tmavočervený)
Chenopodium bonus-henricus (merlík všedobr)
Parnasia palustris (tolije bahenní)
Phyteuma scheuchzerii (zvonečník)
Phyteuma zahlbruckneri (zvonečník)
Polygonum viviparum (rdesno živorodé)
Pyrola rotundifolia (hruštička okrouhlolistá)
Selaginella selaginelloides (vraneček brvitý)
Silene dioica (silenka dvoudomá)
10b Flóra a vegetace Dinárské oblasti
Dinárská oblast se rozkládá jihovýchodním směrem od údolí řeky Soča až ke slovinsko-chorvatské hranici a
patří do ní výše položené oblasti Dinárského pohoří (Wraber 1969; obr. II-1). Přirozenou a polopřirozenou
vegetaci této oblasti tvoří především rozsáhlá lesní společenstva v různých nadmořských výškách. Centrální část
Dinarid tvoří Sněžnicko-Javornické pohoří, na něž navazuje oblast Gorsky kotar v sousedním Chorvatsku. Jedná
se o rozsáhlé a souvislé komplexy původních lesů, které jsou ojedinělé v celé střední Evropě. V tomto člověkem
téměř neovlivněném prostředí mohou dobře přežívat velké šelmy (medvěd, vlk, rys). Vzhledem k různorodým
kombinacím abiotických faktorů Dinárské oblasti (geomorfologie, hydrologie, mezoklimata) jde o lesy vegetačně
a druhově velmi pestré. Druhovou diverzitu zvyšuje i přítomnost různorodých nelesních ekosystémů (trávníků,
pramenů, potoků, jeskyní, propastí).
V krasové oblasti Dinarid plní lesy mimo jiné důležitou úlohu při rozvoji půd. V Krasu vzniká půda obzvláště
pomalu. Lesní opad se pomalu rozkládá a přeměňuje se v úrodnou půdu. Hustá spleť kořenů, která pokrývá
rozpukané a děravé matečné podloží, zabraňuje pronikání půdy do krasového podzemí. Lesní porosty také
zpomalují pronikání velkého množství srážkových vod do podzemí. Vydatné srážky, ať dešťové či sněhové, lesy
pozvolna propouštějí do podzemí a tím zpomalují průtok, zmírňují vodní přívaly v krasových pramenech při
úpatí Sněžnicko-Javornického pohoří a také zkracují období, kdy jsou prameny bez vody. Charakter místních lesů
je jedinečný díky dlouhodobému způsobu lesního hospodaření. Již v polovině 19. století byl na Sněžníku zaveden
zvláštní, na svou dobu inovativní, způsob lesního hospodaření, později nazvaný „Postojenská kontrolní metoda“.
Namísto uskutečňovaných holosečí a pěstování smrkových monokultur se lesníci rozhodli pro takové způsoby
hospodaření, které zajišťují trvalou pokryvnost citlivých krasových půd lesním porostem. Více nežli stoleté
plánovité lesní hospodaření nám dnes umožňuje pozorovat proměnlivý vývoj lesů a hodnotit provedená opatření.
Západní úbočí Javorníků a Sněžníku (tzv. Pivka) jsou vlivem vnitrozemského klimatu většinou velmi suchá a
teplá. Tenké vrstvy půd jsou většinou kamenité. Původní lesy zde byly v minulosti většinou vymýceny na
pastviny. Početné obyvatelstvo s množstvím domácího zvířectva, zejména koní, oslů a koz, pak zemi zcela
vyčerpalo a vytěžilo. V polovině 19. století došlo k zalesňování pastvin nepůvodní borovicí černou (Pinus nigra),
která dobře snášela výrazné teplotní rozdíly mezi letním a zimním obdobím a nedostatek vláhy v půdě. Půdy bylo
tak málo, že bylo nutné přínášet ji ze závrtů v koších, ukládat do rozsedlin mezi skalami. Do těchto míst bylo
možno sázet semenáčky borovice. Zalesňování trvalo celé století. Nejstarší bory jsou nyní řidší, v nižších
polohách do nich pronikají domácí druhy teplomilných listnáčů. Velkým nebezpečím pro lesy jsou občasné
požáry.
V nejnižších partiích Dinarid, v nadmořských výškách do 1 100 m, v místech s průměrnou roční teplotou od 10–
12 C, jsou rozšířeny bučiny asociace Seslerio autumnalis-Fagetum. Ve stromovém patru těchto bučin se dále
vyskytují druhy Acer pseudoplatanus (javor klen), A. campestre (j. babyka), Sorbus aria (jeřáb muk), v keřovém
patru najdeme Clematis vitalba (plamének plotní), Crataegus monogyna (hloh jednoblizný), Daphne mezereum
(lýkovec jedovatý). Z bylin jsou diagnostickými druhy Actaea spicata (samorostlík klasnatý), Aposeris foetida
(razilka smrdutá), Asarum europaeum (kopytník evropský), Cyclamen purpurascens (brambořík nachový),
Prenanthes purpurea (věsenka nachová), Sesleria autumnalis (pěchava), Tanacetum corymbosum (vratič
chocholičnatý). Pro tato společenstva je charakteristický výskyt submediteránních druhů, např. Castanea sativa
(kaštanovník setý), Fraxinus ornus (jasan zimnář), Quercus cerris (dub cer), Ruscus aculeatus (listnatec), Tamus
communis. Ve vyšších polohách Dinarid se vyskytují bukové lesy patřící do asociace Omphalodo-Fagetum
(dříve Abieti-Fagetum dinaricum; obr. II-17). Tyto lesy se vyskytují v nadmořských výškách 700–1200 m na
krasových plató v oblastech vrchovin Trnovski Gozd, Kočevski Rog a v masivu Sněžníku. V JavornickoSněžnickém
pohoří tyto lesy převládají. Z dřevin se kromě buku vyskytují Abies alba (jedle bělokorá), Acer
pseudoplatanus (javor klen), Ulmus glabra (jilm horský). Keřové patro jedlobukových lesů je druhově chudší
nežli v podhorských bukových lesích. Rostou zde Euonymus verrucosa (brslen bradavičnatý), Lonicera alpigena
(zimolez alpský), L. xylosteum (z. pýřitý) a Corylus avellana (líska obecná). Ojediněle zde najdeme Taxus
baccata (tis červený), který je v této oblasti chráněným druhem. V bylinném patru najdeme druhy Actaea spicata
(samorostlík klasnatý), Asplenium trichomanes (sleziník červený), Athyrium filix-femina (papratka samičí),
Brachypodium sylvaticum (válečka lesní), Cardamine trifolia (řeřišnice trojlistá), Gentiana asclepiadea (hořec
tolitovitý), Salvia glutinosa (šalvěj lepkavá), atp. (Wraber 1969, Marinček & Čarni 2002). V závislosti na
hloubce a kamenitosti krasových půd, sklonu svahu a expozici se mění charakter lesa daný změnou poměru
zastoupení buku a jedle. V závrtech s hlubšími půdami je více zastoupen Acer pseudoplatanus (javor klen) a
Fraxinus excelsior (jasan ztepilý), v chladnějších polohách je hojnější Picea abies (smrk ztepilý). Mezi 1 100 až
1 200 m n.m. jedlí pozvolna ubývá až zcela zmizí. Ve vysokohorských bukových lesích společenstva Ranunculo
platanifoliae-Fagetum se kromě buku ojediněle vyskytuje pouze Acer pseudoplatanus (javor klen). Na
kamenitých svazích je narušována barevná jednotvárnost buků skupinami smrků Picea abies. Ve vyšších
polohách tohoto rostlinného pásu jsou kmeny stromů při zemi nápadně šavlovitě zakřivené. Šavlovitý růst
(tvarem kmen připomíná tureckou šavli) vzniká následkem klouzání sněhu po svahu, kdy se ohýbají mladé kmeny
buků k zemi, zatímco koruny stromu růstem směřují vzhůru.
V nadmořských výškách 1 400–1 600 m se v oblasti Dinarid vyskytují subalpinské bukové lesy společenstva
Polysticho lonchitis-Fagetum s bukem lesním a javorem klenem ve stromovém patru. Keřové patro hostí druhy
Clematis alpina (plamének alpský; obr. II-4), Daphne mezereum (lýkovec jedovatý), Lonicera alpigena (zimolez
alpský), Pinus mugo (borovice kleč), Rhododendron hirsutum (pěnišník chlupatý; obr. II-5), Ribes alpinum
(meruzalka alpská), v bylinném patru se vyskytují Adenostyles glabra (havez lysá), Aposeris foetida (razilka
smrdutá), Cardamine trifolia (řeřišnice trojlistá), Carex ferruginea (ostřice), Cirsium erisithales (pcháč lepkavý),
Doronicum austriacum (kamzičník rakouský), Ranunculus platanifolius (pryskyřník platanolistý), Valeriana
tripteris (kozlík trojený) a Veronica urticifolia (rozrazil kopřivolistý) (Marinček & Čarni 2002). V subalpinských
bukových lesích, které představují na Sněžníku nejvýše položené lesní pásmo, se výška stromů snižuje o několik
metrů, kmeny jsou tenší, sukovité a propletenější. To vše je důsledkem extrémních podnebných podmínek.
Vegetační období zde trvá jen asi 120 dní. Větry jsou zde časté a silné, přívaly sněhu porosty v zimě utlačují a
poškozují. Kvůli těmto nepříznivým podmínkám si stromy na hranici lesa vytvořily zvláštní strategii přežití.
Stromy mezi sebou nesoupeří o světlo v korunách a prostor v půdě, naopak přežívají lépe, pokud rostou ve
skupinách.
Vlivem reliéfu a s ním souvisejících teplotních a vegetačních inverzí se můžeme v Dinárské oblasti v hlubokých
krasových závrtech setkat i s horskými smrčinami s borůvkou v podrostu (společenstva svazu Vaccinio-Piceion).
Pouze nejvyšší partie Dinarid, mezi něž patří Goljaki a Sněžník, vystupují nad horní hranici lesa. Zde najdeme v
nadmořských výškách 1 550–1 750 m společenstvo Pinetum mughi croaticum. Kromě kleče se v keřovém patru
této vegetace vyskytují druhy Juniperus alpina (jalovec), Lonicera caerulea (zimolez modrý), Ribes petraeum
(rybíz skalní, meruzalka skalní), Rosa pendulina (růže převislá), Rubus saxatilis (ostružiník skalní) a Sorbus
chamaemespilus (jeřáb mišpulka), v bylinném patru najdeme druhy Hypericum richeri (třezalka), Polygonatum
verticillatum (kokořík přeslenitý), Polystichum lonchitis (kapradina hrálovitá), Ranunculus carinthiacus
(pryskyřník), Vaccinium vitis-idaea (brusnice brusinka) a Veratrum album (kýchavice bílá; obr. II-24) (Wraber
1969, Marinček & Čarni 2002). Na vrcholku Sněžníku se nad hranicí kleče vyskytuje společenstvo Caricetum
firmae croaticum (Wraber 1969). Náhradními společenstvy na odlesněných plochách Dinarid jsou druhově
bohatá travinobylinná společenstva třídy Festuco-Brometea. Na vápencovém podloží s nezpevněnými mělkými
půdami se vyskytuje asociace Carici humilis-Centaureetum rupestris s charakteristickými druhy Plantago
argentea subsp. liburnica (jitrocel), Thalictrum minus (žluťucha menší) a Jurinea mollis (sinokvět měkký) Na
hlubších půdách s neutrální až středně kyselou reakcí dominuje asociace Danthonio-Scorzoneretum villosae,
která je charakterizována druhy Ononis spinosa (jehlice trnitá), Danthonia alpina (trojzubec lesostepní),
Euphorbia verrucosa (pryšec bradavičnatý), Lathyrus latifolius (hrachor širolistý) a Serratula lycopifolia (srpice
karbincolistá) (Seliškar 1994a, Zupančič 1994). Z dalších nápadných druhů se v těchto společenstvech vyskytují
Gentiana lutea (hořec žlutý; obr. II-25), Ruta divaricata (routa; obr. II-26), Anthericum ramosum (bělozářka
větvitá), Filipendula vulgaris (tužebník obecný), Stachys recta (čistec vzpřímený) a Scorzonera villosa (hadí
mord).
Sněžník
Vápencový masiv Sněžníku dosahuje nadmořské výšky 1 796 m a je jednou ze dvou lokalit na území Dinarid,
které svou výškou vystupují nad horní hranici lesa. Dinárská horní hranice lesa, která je nejlépe vidět na Sněžníku
se liší od alpské horní hranice lesa. V Alpách se nejvýše vyskytují smrk a modřín. Hranice lesa na Sněžníku je
tvořena bučinami (asociace Polysticho lonchitis-Fagetum), nad ní se vyskytuje keřovitá vegetace s dominantní
klečí (asociace Pinetum mughi croaticum). Hranice mezi subalpinským bukovým lesem a výše ležící
kosodřevinou je ostrá. Bukové semeno je těžké a padá pod strom, proto se buk vzhůru po úbočí jen obtížně
rozšiřuje. Tmavozelená kosodřevina porůstá nejvyšší svahy Sněžníku jako tlustý koberec, ze kterého jen tu a tam
ční ojedinělé kmeny smrků, jedlí a jeřábů. Pinus mugo (borovice kleč) zde dorůstá výšky pouhých dvou až tří
metrů. Její kmen je velmi pružný, poléhavý, proto se pod množstvím sněhu neláme.
Nad porosty kleče vystupuje travinobylinné společenstvo Caricetum firmae croaticum (Wraber 1969). Celé
území subalpinských bučin Sněžníku a veškeré území na ním je zahrnuto do největší lesní rezervace Slovinska.
Rozkládá se na ploše 800 ha, z hospodaření ho lesníci vyřadili roku 1990. Centrální část území, vrch Sněžník
s kosodřevinou, byl pro svoji jedinečnou květenu vyhlášen jako chráněné území již v roce 1964.
Pohled ze Sněžníku pozornému návštěvníku odhalí ještě jednu zvláštnost místního pohoří, a to mrazové kotliny.
Na zdejších vápencových horninách se vymodeloval krasový georeliéf s kupovitými vrchy a hlubokými
prohlubněmi. V nich dochází k trvalým teplotním inverzím, teploty vzduchu a půd na dně prohlubní jsou výrazně
nižší než teploty na jejich okrajích a na okolních hřbetech. Výsledkem těchto extrémních podmínek je pak
obrácený sled vegetačních pásem (obr. II-16; II-18). V horních partiích svahů závrtů jsou subalpinské bukové
lesy (asociace Polysticho lonchitis-Fagetum), pod nimi smrčiny (asociace Lonicero caerulae-Picetum), ještě
níže kleč (asociace Hyperico richeri subsp. griesebachii-Pinetum mugo) a na dně závrtu jsou nízké porosty
drobných keříků vrb (asociace Salicetum waldsteinianae) a menší rozlohy horských luk (http://www2.arnes.si/
%7Epopsd1s/ilbi/botanika.html). Tyto smrčiny jsou jediné přirozené smrkové porosty v jihozápadním Slovinsku.
Smrky mohou dorůstat do velkých výšek, jejich koruny jsou úzké, se svěšenými větvemi, které se pod tíhou
sněhu tisknou ke kmeni.
Zdejší bohatá flóra obsahuje prvky alpské i ilyrské oblasti. Z alpských druhů se na Sněžníku vyskytuje
Leontopodium alpinum (plesnivec alpský), Cicerbita alpina (mléčivec horský; obr. II-23), Achillea clavenae
(řebříček), Ranunculus traunfellneri (pryskyřík), Arabis vochinensis (huseník) A. pumila subsp. stellulata
(huseník) Galium noricum (svízel), Lilium carniolicum (lilie; obr. II-11), Nigritella rubra (temnohlávek červený)
a Saxifraga sedoides (lomikámen). Ilyrskou oblast reprezentují druhy Scabiosa silenifolia (hlaváč), Cerastium
dinaricum (rožec), Trinia carniolica (bezobalka) Arabis scopoliana (huseník), Scrophularia laciniata (krtičník),
Edraianthus graminifolius (obr. II-19). Z nejvyšších poloh Sněžníku bylo popsáno travinobylinné společenstvo
Edraiantho graminifolii-Caricetum firmae s dominantním druhem Carex firma (ostřice tuhá), v němž se mísí
druhy obou oblastí (obr. II-20). Charakteristickými druhy tohoto společenstva jsou Dryas octopetala (dryádka
osmiplátečná), Gentiana clusii (hořec Clusiův), Ranunculus hybridus (pryskyřník zvrhlý), Leontopodium
alpinum (plesnivec alpský), Crepis kerneri (škarda), Arabis scopoliana (huseník), Scabiosa silenifolia (hlaváč),
Androsace villosa (pochybek; obr. II-21), Seseli malyi (sesel) a Carex kitaibeliana (ostřice).
Význačnost sněžnických lesů, jejich ojedinělost, způsob využívání a jiné zajímavosti jsou názorně představeny na
lesních naučných stezkách na lokalitách Mišun a Sviščaky.
Sněžník, bukový les, 25. 6. 2003
Abies alba (jedle bělokorá)
Acer pseudoplatanus (javor klen)
Aconitum vulparia (oměj vlčí mor)
Adenostyles glabra (havez lysá)
Anemone trifolia (sasanka třílistá)
Angelica sylvestris (děhel lesní)
Aquilegia vulgaris (orlíček obecný)
Arabis hirsuta agg. (huseník chlupatý)
Aruncus sylvestris (udatna lesní)
Asplenium trichomanes (sleziník červený)
Asplenium viride (sleziník zelený)
Aster belidiastrum (stokroč horská)
Biscutella laevigata (dvojštítek hladkoplodý)
Campanula rotundifolia agg. (zvonek okrouhlolistý)
Cardamine bulbifera (kyčelnice cibulkatá)
Cardamine enneaphyllos (kyčelnice devítilistá)
Cardamine impatiens (řeřišnice nedůtklivá)
Carex brachystachys (ostřice krátkoklasá)
Carpinus betulus (habr obecný)
Cicerbita alpina (mléčivec horský) Clematis alpina
(plamének horský)
Cystopteris regia (puchýřník královský)
Dactylorhiza fuchsii (prstnatec Fuchsův)
Daphne mezereum (lýkovec jedovatý)
Doronicum austriacum (bílojetel rakouský)
Dryopteris filix-mas (kapraď samec)
Euphorbia amygdaloides (pryšec mandloňovitý)
Fagus sylvatica (buk lesní)
Galeobdolon flavidum (pitulník žlutý)
Galium mollugo (svízel povázka)
Gentiana asclepiadea (hořec tolitovitý)
Geranium robertianum (kakost smrdutý)
Geranium sylvaticum (kakost lesní)
Gymnadenia conopsea (pětiprstka žežulník)
Gymnocarpium dryopteris (bukovník
kapradinovitý)
Helleborus niger (čemeřice černá)
Hieracium murorum (jestřábník zední)
Homogyne sylvestris (podbělice)
Huperzia selago (vranec jedlový)
Lathyrus venetus (hrachor)
Lilium bulbiferum (lilie cibulkatá)
Lonicera alpigena (zimolez alpský)
Lonicera nigra (zimolez černý)
Lonicera xylosteum (zimolez pýřitý)
Luzula sylvatica (bika lesní)
Mercurialis perennis (bažanka vytrvalá)
Moehringia muscosa (mateřka mechovitá)
Moehringia trinervia (mateřka trojžilná)
Mycelis muralis (mléčka zední)
Phyteuma ovatum (zvonečník)
Phyteuma orbiculare (zvonečník)
Phyteuma spicata (zvonečník klasnatý)
Picea abies (smrk ztepilý)
Polygonatum verticillatum (kokořík přeslenitý)
Polystichum lonchitis (kapradina hrálovitá)
Prenanthes purpurea (věsenka nachová)
Ranunculus lanuginosus (pryskyřník kosmatý)
Ranunculus platanifolius (pryskyřník platanolistý)
Ribes petraeum (rybíz skalní)
Rosa pendulina (růže převislá)
Salix aurita (vrba ušatá)
Saxifraga rotundifoia (lomikámek okrouhlolistý)
Scrophularia nodosa (krtičník hlíznatý)
Senecio fuchsii (starček Fuchsův)
Silene dioica (knotovka červená)
Silene nutans subsp. livida (silenka nicí)
Silene pusilla (silenka)
Solidago virgaurea (celík zlatobýl)
Sorbus aria (jeřáb muk)
Sorbus aucuparia (jeřáb ptačí)
Telekia speciosa (kolotočník ozdobný)
Thalictrum aquilegifolium (žluťucha orlíčkovitá)
Valeriana tripteris (kozlík trojený)
Veratrum album subsp. album (kýchavice bílá)
Veronica urticifolia (rozrazil kopřivolistý)
Sněžník, kosodřevina a bezlesí, 25. 6. 2003
Achillea atrata (řebříček)
Achillea clavenae (řebříček)
Allium victorialis (česnek hadí)
Androsace villosa (pochybek)
Anthriscus nitida (kerblík lesklý)
Anthyllis vulneraria (úročník bolhoj)
Arabis hirsuta agg. (huseník chlupatý)
Aster alpinus (hvězdnice alpská)
Carex brachystachys (ostřice krátkoklasá)
Carex firma (ostřice tuhá)
Centaurea mollis (chrpa měkká)
Cicerbita alpina (mléčivec horský)
Cirsium erisithales (pcháč lepkavý)
Clematis alpina (plamének horský)
Cystopteris regia (puchýřník královský)
Draba aizoides (chudina vždyzelená)
Edraianthus graminifolius
Erigeron glabratus (turan)
Gentiana asclepiadea (hořec tolitovitý)
Gentiana clusii (hořec Clusiův)
Gentiana lutea (hořec žlutý)
Gentiana utriculosa (hořec)
Geranium sylvaticum (kakost lesní)
Gymnadenia conopsea (pětiprstka žežulník)
Helianthemum grandiflorum (devaterník
velkokvětý)
Hieracium villosum (jestřábník huňatý)
Hypericum richeri (třezalka)
Hypericum montanum (třezalka horská)
Leontopodium alpinum (plesnivec alpský)
Leucanthemum ircutianum (kopretina irkutská)
Lilium carniolicum (lilie kraňská)
Lilium martagon (lilie zlatohlavá)
Lonicera caerulea (zimolez modrý)
Luzula sylvatica (bika lesní)
Myrrhis odorata (čechřice vonná)
Oxytropis jacquinii (vlnice)
Pinus mugo (borovice kleč)
Phyteuma orbiculare (zvonečník)
Polygonum verticillatum (kokořík přeslenitý)
Polystichum lonchitis (kapradina hrálovitá)
Ranunculus hybridus (pryskyřník zvrhlý)
Ribes petraea (rybíz skalní)
Rosa pendulina (růže převislá)
Silene alpestris (silenka)
Silene pusilla (silenka)
Sorbus chamaemespilus (jeřáb mišpulka)
Thymus sp. (mateřídouška)
Trinia carniolica (bezobalka)
Trollius europaeus (úpolín evropský)
Vaccinium vitis-idaea (brusnice brusinka)
Veratrum album (kýchavice bílá)
Sněžník, teplomilné trávníky s jalovcem, 25. 6. 2003
Anthericum ramosum (bělozářka větvitá)
Anthyllis jacquinii (úročník)
Asperula cynanchica (mařinka psí)
Asphodelus albus
Bupthalmum salicifolium (volovec vrbolistý)
Bupleurum exaltatum (prorostlík)
Carex flacca (ostřice chabá)
Centaurea rupestris (chrpa)
Chamaespartium sagittale (kručinečka křídlatá)
Cirsium pannonicum (pcháč panonský)
Clematis recta (plamének přímý)
Dianthus monspessulanus (hvozdík)
Euphorbia carniolica (pryšec)
Ferulago campestris
Filipendula vulgaris (tužebník obecný)
Genista sylvestris (kručinka)
Gentiana lutea (hořec žlutý)
Geranium sanguineum (kakost krvavý)
Globularia cordifolia (koulenka srdcolistá)
Hypochoeris maculata (prasetník plamatý)
Inula hirta (oman srstnatý)
Iris sibirica subsp. erirrhiza (kosatec)
Juniperus oxycedrus (jalovec)
Lembotropis nigricans (čilimníkovec černající)
Libanotis sibirica subsp. pyrenaica (žebřice
pyrenejská)
Lilium bulbiferum (lilie cibulkatá)
Linum narbonense (len)
Knautia illyrica (chrastavec)
Phyteuma orbiculare (zvonečník hlavatý)
Plantago media (jitrocel prostřední)
Prunella grandiflora (černohlávek velkokvětý)
Pseudolysimachion barrelieri (rozrazil)
Rhamnus fallax (řešetlák)
Ruta divaricata (routa)
Salvia pratensis (šalvěj luční)
Sanguisorba minor (krvavec menší)
Scorzonera villosa (hadí mord)
Stachys recta (čistec vzpřímený)
Stipa pennata agg. (kavyl)
Tanacetum corymbosum (řimbaba chocholičnatá)
Teucrium chamaedrys (ožanka kalamandra)
Teucrium montanum (ožanka horská)
Trifolium rubens (jetel červenavý)
Verbascum austriacum (divizna rakouská)
Cerknické jezero
Krasové jezero, dlouhé 10 km a široké okolo 5 km, leží v nadmořské výšce 550 m. Podloží jezera je tvořeno
druhohorními vápenci a dolomity, dno jezera je překryto čtvrtohorními sedimenty. V samotném jezeře a okolo
něho na tzv. Cerknickém polji je vytvořen zajímavý komplex vodních, mokřadních a travinných typů vegetace,
které jsou analogické středoevropské vegetaci (Ilijanič 1974, Seliškar 1994b).
Ve vodních kanálech se ve společenstvu svazu Nymphaeion albae hojně vyskytoval Nuphar lutea (stulík žlutý;
obr. II-27). Rostly zde také Ranunculus circinatus (syn. Batrachium circinatum, lakušník okrouhlý) a
Myriophyllum verticillatum (stolístek přeslenatý).
Na čerstvě obnažených místech dominovaly Rorippa amphibia (rukev obojživelná), Eleocharis acicularis
(bahnička jehlovitá), Plantago altissima (jitrocel nejvyšší). Takový typ vegetace zde pozoroval a teprve nedávno
nově popsal jako společenstvo Rorippo amphibiae-Eleocharietum acicularis Martinčič (2002). Na bahnitém
břehu jezera jsme pozorovali společenstva svazu Oenanthion aquaticae s dominantním druhem Oenanthe
fistulosa (halucha dutá) a společenstvo Eleocharito palustris-Hippuridetum vulgaris, němž se vyskytovaly
zejména druhy Hippuris palustris (prustka bahenní; obr. II-28), Teucrium scordium (ožanka čpavá) a Eleocharis
palustris (bahnička bahenní). Místy byly vytvořeny porosty vysokých ostřic svazu Magnocaricion elatae s
dominantními druhy Carex gracilis (ostřice štíhlá) a Schoenoplectus lacustris (skřípinec jezerní), popř.
společenstva svazu Phragmition communis s dominantním rákosem. Na sušších stanovištích se nacházely
ovsíkové nebo bezkolencové louky (Seliškar 1994b).
Cerknické jezero, nedaleko jezerní hráze, 24. 6. 2003:
Alisma plantago-aquatica (žabník jitrocelový)
Caltha palustris (blatouch bahenní)
Carex gracilis (ostřice štíhlá)
Carex vesicaria (ostřice měchýřkatá)
Eleocharis palustris (bahnička bahenní)
Eleocharis acicularis (bahnička jehlovitá)
Epilobium hirsutum (vrbovka chlupatá)
Euphorbia lucida (pryšec lesklý)
Galium palustre (svízel bahenní)
Gratiola officinalis (konitrud lékařský)
Hippuris palustris (prustka bahenní)
Iris pseudacorus (kosatec žlutý)
Lysimachia vulgaris (vrbina obecná)
Lythrum salicaria (kyprej vrbice)
Mentha sp. (máta)
Myosotis palustris agg. (pomněnka bahenní)
Myriophyllum verticillatum (stolístek přeslenatý)
Nuphar lutea (stulík žlutý)
Oenanthe fistulosa (halucha dutá)
Phragmites australis (rákos obecný)
Plantago altissima (jitrocel nejvyšší)
Polygonum amphibium (rdesno obojživelné)
Ranunculus circinatus (lakušník okrouhlý)
Ranunculus lingua (pryskyřník velký)
Rorippa amphibia (rukev obojživelná)
Senecio paludosus subsp. paludosus (starček
bahenní)
Schoenoplectus lacustris (skřípinec jezerní)
Sium latifolium (sevlák potoční)
Teucrium scordium (ožanka čpavá)
Thalictrum lucidum (žluťucha lesklá)
Valeriana officinalis (kozlík lékařský)
Veronica catenata (rozrazil vodní)
10c Flóra a vegetace Středozemské oblasti - slovinské pobřeží Jaderského moře
Přestože slovinské pobřeží je velmi krátké a submediteránní oblast na území Slovinska není plošně tak
rozsáhlá jako ostatní fytogeografické oblasti (Martinčič et al. 1999), floristicky jde o nejbohatší území státu. Své
lokality zde má řada mediteránních a submediteránních druhů rostlin, vyskytujících se v nejrůznějších typech
společenstev. Ikdyž je slovinské pobřeží krajinou intenzivně využívanou turisticky i zemědělsky, nenajdeme zde
žádná lesní společenstva, která se zde původně vyskytovala. Původní vegetace doubrav asociace Seslerio-
Quercetum petraea je nahrazena sekundárními porosty (Fukarek  Jovanovič 1983). Nicméně porosty stromů a
keřů najdeme podél komunikací a ve zbytcích lesů a křovin na okrajích obcí. Řada druhů dřevin je také
vysazována jako okrasné nebo kulturní rostliny. Ve stromových porostech a v křovinách se můžeme setkat s druhy
submediteránními, mezi něž patří např. Ostrya carpinifolia (habrovec východní, obr. II-2), Fraxinus ornus (jasan
zimnář), Quercus pubescens (dub pýřitý), Castanea sativa (kaštanovník setý), Carpinus orientalis (habr
východní), Cotinus coggygria a Coronilla emerus (čičorka). Na stejných stanovištích se uplatňuje i řada druhů
mediteránních, např. Quercus ilex (dub cesmínovitý ), Laurus nobilis (vavřín), Olea auropaea (olivovník
evropský), Ficus carica (fíkovník smokvoň), Ceratonia siliqua, Juniperus oxycedrus (jalovec), Myrtus
communis (myrta), Pistacia lentiscus. V podrostu stromové vegetace se uplatňují rostliny lianovitého vzrůstu,
např. Smilax aspera, Rubia peregrina (mořena), Tamus communis a Asparagus acutifolius (chřest). Na
odlesněných místech jsou často rozsáhlé porosty polokeře Spartium junceum (vítečník sítinolistý; obr. II-31).
Zajímavé typy vegetace hostí extrémní stanoviště nevhodná pro zemědělské využití, zejména zasolené půdy a
skalnaté svahy na mořském pobřeží. Vegetace slanisk s výskytem jednoletých a vytrvalých druhů rostlin je v
místech, kde se v současnosti odpařuje mořská voda pro další zpracování. Skupina druhů vázaná na tento biotop
není početná, ekologicky a fyziognomicky však je velmi zajímavá, určující ráz krajiny (Wraber 1994).
Společenstva s výskytem jednoletých sukulentních druhů patří do třídy Thero-Salicornietea, s charakteristickými
druhy Salicornia europaea (slanorožec evropský; obr. 30B) a Suaeda maritima (solnička přímořská). Vytrvalé
druhy tvoří společenstva třídy Salicornietetea fruticosae s výskytem druhů Sarcocornia fruticosa, Arthrocnemum
macrostachyum a Atriplex portulacoides (lebeda). V tomto typu vegetace se vyskytuje také druh Limonium
angustifolium (statice) a na živinami bohatších substrátech druh Inula crithmoides (oman). Typickým zástupcem
vegetace třídy Crithmo-Staticetea, která se vyskytuje na skalnatých pobřežích, ovlivňovaných slaným sprejem, je
sukulentní druh z čeledi Apiaceae (miříkovité) Crithmum maritimum (Mucina 1997). Vodní vegetace slaných
mořských vod patří do třídy Zosteretea marinae, pro níž jsou charakteristické druhy Zostera marina, Z. noltii,
Cymodocea nodosa a Posidonia oceanica (Mucina 1997, Wraber 1989). Na skalách a zídkách vzdálených od
moře a tudíž neovlivněných slanou vodou se vyskytuje bylinné společenstvo třídy Parietarietea judaicae s druhy
Parietaria judaica (drnavec palestinský; obr. II-29), Capparis spinosa a Centhranthus ruber (mavuň červená)
(Mucina 1989). Nepřehlédnutelnou dominantu v krajině tvoří na vlhkých místech se vyskytující až 6 m vysoké
porosty rákosovité trávy Arundo donax. Společenstva podmíněná činností člověka jsou společenstva plevelů v
polních kulturách a zejména ve vinohradech. Nejběžnějšími druhy trav v těchto společenstvech jsou Cynodon
dactylon (troskut prstnatý) a Elymus repens (pýr plazivý), nápadný je vytrvalý druh čiroku (Sorghum halepense).
Z dalších druhů se hojně vyskytují druhy rodů Sonchus (mléč) a Allium (česnek), Cichorium intybus (čekanka
obecná), Taraxacum sect. Ruderalia, Portulaca oleracea (šrucha zelná). Na polích najdeme řadu teplomilných
plevelných druhů svazu Caucalidion, které se u nás v České republice buď nevyskytují, např. Legousia
speculum-veneris (zrcadlovka Venušina), nebo jsou u nás již příliš vzácné, např. Torilis arvensis (tořice rolní) a
Caucalis platycarpos (dejvorec velkoplodý).
Jako kulturní a okrasné rostliny jsou hojně vysazovány borovice Pinus halepensis (borovice halepská) a P. pinea
(pínie), z dalších jehličnatých dřevin Cupressus sempervirens (cypřiš vždyzelený) a Cedrus atlantica (cedr
atlaský). Pěstované listnaté dřeviny jsou zastoupeny druhy Olea europaea (olivovník evropský), Laurus nobilis
(vavřín), Myrtus communis (myrta), Rosmarinus officinalis (rozmarýn lékařský), Lavandula angustifolia
(levandule lékařská), Punica granatum (marhaník), Nerium oleander (oleandr), Eriobotrya japonica, Ficus
carica (fíkovník smokvoń), druhy rodu Acacia (akácie, kapinice), Tamarix (tamaryšek), Hibiscus rosa-sinensis
(ibišek čínská růže), H. syriacus (ibišek syrský), Magnolia grandiflora (magnólie velkokvětá; obr. II-32),
Campsis radicans (křivouš kořenující) a Wisteria sinensis (vistárie čínská). Mezi hojně pěstované byliny patří
druhy rodů Pelargonium (muškát) a Passiflora (mučenka), Mirabilis jalapa (nocenka jalapovitá), Portulaca
grandiflora (šrucha velkokvětá), Cynara (artyčok; obr. II-33), Agave americana (agáve americká) a Opuntia
ficus-indica (opuncie fíkovníkovitá, nopál). Podél silnic jsou často vysazována stromořadí rychlerostoucích druhů
rodu Eucalyptus (blahovičník). Z palem jsou vysazovány druhy Phoenix canariensis (palma kanárská) a
Chamaerops humilis (žumara nízká).
Piran, Izola, 26. 6. 2000, 26. a 27. 6. 2003
Acacia sp. (akácie, kapinice)
Acer campestre (javor babyka)
Acinos alpinus (pamětník alpský)
Anchusa officinalis (pilát lékařský)
Aristolochia clematitis (podražec křovištní)
Arum italicum (áron italský)
Arundo donax
Asparagus acutifolius (chřest)
Atriplex portulacoides
Avena sterilis (oves jalový)
Beta vulgaris subsp. maritima (řepa přímořská)
Blackstonia perfoliata (žlutnice prorostlá)
Calystegia sepium (opletník plotní)
Campsis radicans (křivouš kořenující)
Capparis spinosa (kaparovník)
Carex pendula (ostřice převislá)
Carpinus orientalis (habr východní)
Caucalis platycarpos (dejvorec velkoplodý)
Cedrus atlantica (cedr atlaský)
Centaurium erythraea (zeměžluč lékařská)
Centranthus ruber (mavuň červená)
Cercis siliquastrum (zmarlika Jidášova)
Chamaerops humilis (žumara nízká)
Clematis vitalba (plamének plotní)
Clematis viticella (plamének vlašský)
Commelina communis (křížatka obecná)
Convolvulus cantabrica (svlačec)
Colutea arborescens (žanovec měchýřník)
Cornus sanguinea (svída krvavá)
Coronilla emerus (čičorka křovitá)
Cotinus coggigrya (ruj vlasatá)
Crithmum maritimum
Cupressus sempervirens (cypřiš vždyzelený)
Cymbalaria muralis (zvěšinec zední)
Cynara scolymus (artyčok)
Cynodon dactylon (troskut prstnatý)
Daucus carota (mrkev obecná)
Diospyros kaki
Dorycnium herbaceum (bílojetel bylinný)
Elymus elongata
Elymus intermedia (pýr prostřední)
Epilobium hirsutum (vrbovka chlupatá)
Equisetum telmateia (přeslička největší)
Eriobotrya japonica (japonská mišpule)
Eucalyptus sp. (blahovičník)
Foeniculum vulgare (fenykl obecný)
Ficus carica (fíkovník smokvoň)
Fraxinus excelsior (jasan ztepilý)
Fraxinus ornus (jasan zimnář)
Galium verum (svízel syřišťový)
Hedera helix (břečťan popínavý)
Hibiscus rosa-sinensis (ibišek čínská růže)
Hibiscus syriacus (ibišek syrský)
Holcus lanatus (medyněk vlnatý)
Hypericum perfoliatum (třezalka)
Inula crithmoides (oman)
Juniperus oxycedrus (jalovec)
Lathyrus sylvestris (hrachor lesní)
Laurus nobilis (vavřín)
Lavandula angustifolia (levandule lékařská)
Lavatera arborea (slézovec)
Legousia speculum-veneris (zrcadlovka Venušina)
Lepidium graminifolium (řeřicha trávolistá)
Limonium angustifolium (statice úzkolistá?)
Linum tenuifolium (len tenkolistý)
Lythrum salicaria (kyprej vrbice)
Magnolia grandiflora (magnólie velkokvětá)
Mirabilis jalapa (nocenka jalapovitá)
Myrthus communis (myrta)
Nerium oleander (oleandr)
Olea europaea (olivovník evropský)
Ononis spinosa (jehlice trnitá)
Ostrya carpinifolia (habrovec habrolistý)
Oxalis fontana (šťavel evropský)
Paliurus spina-christi
Parietaria judaica (drnavec palestinský)
Phragmites australis (rákos obecný)
Picris echioides (hořčík hadincovitý)
Picris hieracioides subsp. hieracioides (hořčík
jestřábníkovitý)
Pinus halepensis (borovice halepská)
Pinus pinea (borovice pinie)
Pistacia lentiscus
Pittosporum tobira (slizoplod tobira)
Plantago maritima (jitrocel přímořský)
Platanus orientalis (platan východní)
Portulaca grandiflora (šrucha velkokvětá)
Portulaca oleracea (šrucha zelná)
Prunella vulgaris (černohlávek obecný)
Prunus cerasifera (slivoň mirobalán)
Prunus dulcis (mandloň obecná)
Prunus laurocerasus (bobkovišeň lékařská)
Puccinellia palustris (zblochanec bahenní)
Pulicaria dysenterica (blešník úplavičný)
Punica granatum (marhaník)
Quercus ilex (dub cesmínovitý)
Quercus pubescens (dub pýřitý)
Reseda lutea (rýt žlutý)
Robinia pseudacacia (trnovník akát)
Rosmarinus officinalis (rozmarýn lékařský)
Rubia peregrina (mořena)
Rubia tinctorum (mořena barvířská)
Rubus ulmifolius agg. (ostružiník jilmolistý)
Rumex crispus (šťovík kadeřavý)
Sarcocornia fruticosa (slanorožec)
Smilax aspera (přestup drsný)
Sonchus arvensis (mléč rolní)
Sorghum halepense (čirok halabský)
Spartium junceum (vítečník sítinolistý)
Suaeda maritima (solnička přímořská)
Tamarix dalmatica (tamaryšek)
Tamus communis
Teucrium chamaedrys (ožanka kalamandra)
Tilia tomentosa (lípa plstnatá)
Torilis arvensis (tořice rolní)
Ulmus minor (jilm menší)
Verbascum blattaria (divizna švábovitá)
Verbena officinalis (sporýš lékařský)
Vitex agnus-castus
Vitis vinifera (réva vinná)
Wisteria sinensis (vistárie čínská)
Zostera marina
Obr. II-16 Vegetační pásma v karech masivu Sněžník (upraveno podle Trontelj 1998)
Literatura:
1. Dostál, J., 1954: Klíč k úplné květeně ČSR. Nakladatelství Československé akademie věd, Praha
2. Fukarek, P.  Jovanović, B., 1983: Karta prirodne potencijalne vegetacije SFR Jugoslavie
1 : 1 000 000. Naučno veće vegetacijske karte Jugoslavije koga zastupa Šumarski fakultet
univerziteta Kiril i Metodije u Skopju, Kartografsko-reprodukcijska obrada, priprema i štampa
3. Gregori, J., 1994: Zelenci – naravni rezervat /Nature Reserve/Naturreservat/. – Triglavski narodni park,
pp. 120. VGI 1983, God.
4. Ilijanič, 1974: Vegetacija Cerkniškega jezera. Vodič po ekskurzijah, 14. mednarodni simpozij
vzhodnoalpsko-dinarskega društva za poučevanje vegetacije, 46–45, Ljubljana
5. Kubát, K., Hrouda, L., Chrtek, J. jun., Kaplan, Z., Kirschner, J., Kubát, K.  Štěpánek, J. [eds.] 2002:
Klíč ke květeně České republiky. – Academia, Praha, pp. 927
6. Marinček, L.  Čarni, A., 2002: Komentar k vegetacijski karti gozdnih združb Slovenije v merilu
1 : 400 000. Commentary to the vegetation map of forest communities of Slovenia in a scale
1 : 400 000. Ljubljana, Založba ZRC, pp. 79
7. Martinčič, A., 2002: Združba Rorippo amphibiae-Eleocharitetum acicularis Ass. nova na Cerkniškem
jezeru. Hacquetia, Ljubljana, ½, 157–163
8. Martinčič, A., Wraber, T., Jogan, N., Ravnik, V., Podobnik, A., Turk, B.  Vreš, B., 1999: Mala flora
Slovenije. Ključ za določanje praprotnic in semenk. Techniška založba Slovenije, Ljubljana, pp. 846
9. Mucina, L., 1997: Conspectus of classes of European Vegetation. Folia Geobot. Phytotax., Praha,
32: 117–172
10. Schönfelder, P.  Schönfelder, I., 2002: Květena Kanárských ostrovů. Academia, Praha
11. Seliškar, A., 1994: Karstrasen. In: Žagar, V.: CLUSIUS-Exkursion nach Karst-Gebiet Sloweniens, Postojna,
20.–23. 5. 1994. Ljubljana, Biološki inštitut ZRC SAZU: 5, 6
12. Seliškar, A., 1994: Cerkniško jezero. In: Žagar, V.: CLUSIUS-Exkursion nach Karst-Gebiet
Sloweniens, Postojna, 20. – 23. 5. 1994. – Ljubljana, Biološki inštitut ZRC SAZU: 15, 16
13. Trontelj, P., 1998: Der Karst. Ober- und unterirdische Lebensvielfalt. Naturerbe Verlag Jürgen Resch,
Überlingen, pp. 126
14. Wraber, T., 1969: Über die Pflanzengeographie Sloweniens. Vegetatio, Haag, 17: 176–199
15. Wraber, T., 1974: Alpinska vegetacija v Julijskih Alpah. Vodič po ekskurzijah, Ljubljana 69–72
16. Wraber, T. 1978: Alpine Vegetation der Julischen Alpen. Mitteil. Ostalp.-dinar. Ges. Vegetationsk,1: 85–89
17. Wraber, T., 1987: Plant life. In Berginc M. et al. (eds): Triglav National Park. Triglavski narodni park, Bled
18. Wraber, T., 1989: Rastline od Krasa do Morja. Spoznavajmo rastlinstvo v jugozahodni Sloveniji. Ljubljana,
Cankarjeva založba, pp. 80
19. Wraber, T., 1994: Sečoveljske soline (Salinen von Sečovlje). In: ŽagarV.: CLUSIUS-Exkursion nach KarstGebiet
Sloweniens, Postojna, 20. – 23. 5. 1994. Ljubljana, Biološki inštitut ZRC SAZU: 14, 15
20. Wraber, T., 1996: Rastlinstvo. In: Enciklopedija Slovenije, Vol.10, Mladinska knjiga, Ljubljana, p. 87
21. Zupančič, M., 1994: Waldgessellschaften des slowenichen Küstenlandes. In: Žagar, V.: CLUSIUS-Exkursion
nach Karst-Gebiet Sloweniens, Postojna, 20. – 23. 5. 1994. – Ljubljana, Biološki inštitut ZRC
SAZU: 6, 7
22. Zupančič, M., 1999: Smrekovi gozdovi Slovenije. Slovenska Akademija Znanosti in Umetnosti, Ljubljana
Anonymus: Snežniško rastlinstvo. – http://www2.arnes.si/%7Epopsd1s/ilbi/botanika.html
Skoberne, P., 2000: Nature Conservation in Slovenia. – http://www.nature.coe.int/CP20/tpvs67e.htm
16. Živočišstvo Slovinska obr. 37 macarát jeskynní (Proteus anguinus)
Živočišstvo sledovaných území Slovinska bylo hodnoceno podle dostupných literárních zdrojů. Předkládaná
data jsou následně konfrontována s výsledky vlastních pozorování. Ta jsme konali po několik let během šesti
terénních cvičení, v omezených časových intervalech bez specializovaných postupů. Proto naše pozorování
vymezují rámec běžných živočišných druhů v daném čase v daných biotopech. Podstata podkapitoly 11 d
„Vlastní pozorování“ leží právě v dokladování živočišných druhů a jejich zastižitelnosti. Určení kapitoly pro
učitele omezilo názvosloví pouze na české názvy. Shrnutí v souborné tabulce doplněné o vědecké pojmenování
rozšiřuje využití systematického seznamu. Současně tabulka precizuje pravděpodobnost nálezu uvedených druhů.
Ve Slovinsku žije podle odhadů 13–15 000 živočichů, z nichž téměř 400 (převážně jeskynní formy) jsou
hodnoceni jako endemičtí (Skoberne 2000). Obzvlášť bohatý na endemity je Triglavský národní park. Jedině
v dinárském krasu žije vzácný macarát jeskynní (Proteus anguinus) („človeška ribica“ , pro veřejnost k vidění
v Postojnské jeskyni). V roce 1986 byl v jeskyních Bílé Krajiny (slov. Bela Krajina) ve východní části Slovinska
nalezen černě pigmentovaný poddruh macaráta P. a. parkelj, který se liší stavbou lebky a relativně dobře
vyvinutýma očima (Sket, Arntzen 1994).
V zemi jsou registrovány 4 druhy kruhoústých, 94 taxonů (druhů a poddruhů) sladkovodních ryb, 22 taxonů
(19 druhů) obojživelníků, 21 druh plazů, 365 druhů ptáků, z nichž více než 200 druhů ve Slovinsku hnízdí a
95 druhů savců (dohromady více než 600 druhů obratlovců). Ze všech obratlovců je jako ohrožených (v různých
kategoriích) hodnoceno 216 druhů (4 + 58 + 17 + 19 + 75 + 43) (Gregori 1996a,b, Kryštufek 1996, Mršič 1996,
Povž 1996). Celkový počet druhů strunatců výrazně zvyšují mořské druhy pláštěnců a ryb na konečných
760 druhů. Výrazně druhově bohatší je svět bezobratlých. Dosahuje asi dvoupětinového bohatství (14 200 druhů)
známého v ČR. Mořští bezobratlí se podílejí více než tisícovkou druhů, tj. asi osmi procenty. Nejpočetnějším
taxonem je hmyz (Insecta) s více než 10 000 druhy. Následují taxony (celkový počet/mořské druhy): pavoukovci
(Arachnida) 975/0, měkkýši (Mollusca) 815/95, kroužkovci (Annelida) 650/470, korýši (Crustacea) 605/305,
ploštěnci (Platyhelminthes) 310/30, stonožkovci (Myriapoda) 240/0, hlísti (Nemathelminthes) 175/10 a další
s méně než stovkou druhů (Skoberne 2000).
Ptáci patří díky své pohyblivosti, zbarvení a hlasovým projevům bezesporu k nejnápadnějším živočichům
v jakémkoli prostředí. Ve Slovinsku najdeme mnohé ptáky známé i z našeho území, ale díky geografické poloze a
odlišným podmínkám jsou zastoupeny i další druhy. Podrobný ornitologický průzkum na celém území Slovinska
(Geister 1995) rozdělil ptáky podle plošného výskytu. Nejčastější druhy (eukonstantní) lze zařadit do
následujících skupin:
a) druh byl prokázán na více než 90 % území (tj. minimálně na 215 kvadrantech z 238)
b) druh byl prokázán na 80–90 % území (zjištěn ve 191–214 kvadrantech)
ad a) nejrozšířenější eukonstantní druhy (v závorce počet kvadrantů s prokázaným výskytem druhu)
pěnice černohlavá Sylvia atricapilla (228)
kos černý Turdus merula (228)
pěnkava obecná Fringilla coelebs (227)
konipas bílý Motacilla alba (223)
75
sýkora koňadra Parus major (222)
červenka obecná Erithacus rubecula (220)
budníček menší Phylloscopus collybita (218)
vlaštovka obecná Hirundo rustica (217)
ad b) méně časté eukonstantní druhy
ťuhýk obecný Lanius collurio (214)
stehlík obecný Carduelis carduelis (211)
zvonek zelený Chloris chloris (210)
zvonohlík zahradní Serinus serinus (209)
vrabec domácí Passer domesticus (208)
sojka obecná Garrulus glandarius (205)
střízlík obecný Troglodytes troglodytes (202)
špaček obecný Sturnus vulgaris (201)
jiřička obecná Delichon urbica (201)
vrána obecná Corvus cornix (200)
strnad obecný Emberiza citrinella (199)
kukačka obecná Cuculus canorus (199)
drozd zpěvný Turdus philomelos (196)
káně obecné Buteo buteo (194)
rehek domácí Phoenicurus ochruros (194)
strakapoud velký Dendrocopos major (193)
linduška lesní Anthus trivialis (192)
Konstantní druhy s frekvencí 70–80 %, které lze ve Slovinsku ještě relativně často zastihnout (na 167–190
kvadrantech) jsou následující: sýkora lužní, s. uhelníček, s. modřinka, brhlík lesní, konipas horský, vrabec polní,
drozd brávník, straka obecná a mlynařík dlouhoocasý.
Stejně jako u rostlin (viz obrázek II-1) je i fauna dělena do pěti až šesti oblastí (Mršič 1997). Zoogeograficky
není tak výrazná subkrasová oblast. Z definovaných jsou pro nás zajímavé oblasti tři:
alpská (vysokohorská)
dinárská (krasová)
středozemská (submediteránní)
11a Živočišstvo Alpské oblasti
Téměř celé území slovinských Julských Alp zabírá Triglavský národní park s národním symbolem a současně
nejvyšší slovinskou horou Triglav.
Společenstva živočichů nejsou díky své pohyblivosti zdaleka tak vyhraněná jako rostlinná. Setkáme se zde
s mnoha známými druhy z našich podmínek a k nim přistupují druhy vyloženě horské. Mezi ně bezesporu patří:
listokaz Hoplia farinosa, tesařík alpský (Rosalia alpina), bělásek alpský (Synchloe callicide = Pieris bryoniae),
tmavě hnědí okáči rodu Erebia, vzácní jasoni – dymnivkový a červenooký (Parnassius mnemosyne, P. apollo).
Z ryb má výjimečné postavení pstruh mramorovaný (Salmo marmoratus), žijící výhradně v řece Soča. V Julských
Alpách leží čtrnáct jezer v nadmořských výškách 1 400–2 150 m. Postupně byly do jejich vod introdukovány
čtyři druhy ryb: siven alpský (Salvelinus alpinus), střevle potoční (Phoxinus phoxinus) jako jeho potrava, jelec
tloušť (Leuciscus cephalus) a karas obecný (Carassius carassius). Jejich vliv na společenstva původních
bezobratlých (korýšů) přinutil vedení Parku k omezení jejich počtu odlovy (Brancelj 2001). Mlok černý
(Salamandra atra) je horský obojživelník Alp. Nalezneme ho jak v listnatých lesích, tak vystupuje až do
klečového pásma. I v poměrně malých vodních plochách se vyvíjejí larvy čolka horského (Triturus alpestris).
Ještěrka živorodá (Lacerta /Zootoca/ vivipara) vystupuje do nadmořských výšek i nad 2 000 m, stejně jako zmije
obecná (Vipera berus), která však žije i pod 800 m n. m. Jako horské druhy ptáků můžeme kvalifikovat bělokura
horského (Lagopus mutus), orebici horskou (Alectoris graeca), orla skalního (Aquilla chrysaetos), zedníčka
skalního (Trichodroma muraria), kosa horského (Turdus torquatus), pěnkaváka sněžního (Montifringilla nivalis),
lindušku horskou (Anthus spinoleta), kavče žlutozobé (Pyrrhocorax graculus) a ořešníka kropenatého
(Nucifraga caryocatactes). V nadmořských výškách nad 1 300 m nahrazuje známého zajíce evropského v zimě
bíle zbarvený z. bělák (Lepus timidus). Na příhodných travnato-skalnatých lokalitách mezi 1 200 a 2 500 m n. m.
žije svišť horský (Marmota marmota). Další charakterističtí horští savci jsou kamzík horský (Rupicapra
rupicapra) a nedávno reintrodukovaný kozorožec horský (Capra hircus ibex). Pouze občasným hostem je
medvěd (Ursus arctos). Ondrášek (1998) považuje za pozoruhodné a vzácné orla skalního, sviště, kamzíka a
kozorožce. Jančar (2000) hodnotí jako nejvýznamnější ptáky TNP vysokohorské druhy pěvušku horskou
(Prunella collaris), zedníčka skalního (Trichodroma muraria), kavče žlutozobé (Pyrrhocorax graculus) a
pěnkaváka sněžního (Montifringilla nivalis). Za regionálně významné druhy považuje poštolku obecnou (Falco
tinnunculus), orebici horskou (Alectoris graeca), žlunu šedou (Picus canus), skalníka zpěvného (Monticola
saxatilis), strnada viničného (Emberiza cia), kosa horského (Turdus torquatus), k. černého (T. merula), drozda
zpěvného (T. philomelos) a d. brávníka (T. viscivorus), pěnici černohlavou (Sylvia atricapilla), králíčka obecného
76
i k. ohnivého (Regulus regulus a R. ignicapillus), sýkoru parukářku (Parus cristatus), pěnkavu obecnou
(Fringilla coelebs) a zvonka zeleného (Carduelis chloris). Za významný druh, hnízdící ve Slovinsku prakticky
pouze v Julských Alpách, platí budníček horský (Phylloscopus bonelli). Z řídkých druhů dále jmenuje kulíška
nejmenšího (Glaucidium passerinum), puštíka bělavého (Strix uralensis), sýce rousného (Aegolius funereus),
datlíka tříprstého (Picoides tridactylus) a další. Kromě zmíněných savců upozorňuje na obyvatele vrcholových
území Parku – hraboše sněžního (Microtus nivalis). Z plazů jmenuje navíc slepýše křehkého (Anguis fragilis),
ještěrku zední (Lacerta=Podarcis muralis), j. zelenou (L. viridis) a endemickou j. Horvátovu (L. horvathi),
užovku obojkovou (Natrix natrix), u. hladkou (Coronella austriaca) a zmiji růžkatou (Vipera ammodytes).
Kromě výše uvedených vysloveně vysokohorských druhů uvedených výše můžeme nalézt mnoho dalších,
podhorských nebo i mediteránních do hor pronikajících druhů, ale i endemitů. Z nich lze uvést (Fabjan 1987):
Ploštěnci (Turbellaria): jezerní ploštěnka Euplanaria tenuis, proudomilná p. Polycelis cornuta.
Strunovci (Nematomorpha): strunovec vodní Gordius aquaticus – 20 cm dlouhý a 1 mm široký strunovec,
vyvíjející se v larvách hmyzu.
Měkkýši (Mollusca): praménka Bythinella schmidtii, Belgrandiella fontinalis – malí (3, resp. 1–2 mm) pramenní
plži, jezerní bahnatka malá (Galba truncatula), vystupující až do 2 000 m n. m., plovatka toulavá (Radix
peregra). Ze suchozemských plžů Cochlostoma henricae s kónickou šedou 8 mm vysokou ulitou, Zosperum
alpestre s 1,5 m vysokou ulitou. Z plicnatých plžů (Pulmonata) jsou mnozí zástupci endemity jihovýchodních
Alp: Orcula tolmiensis, Pyramidula rupestris, Charpentieria stenzi, Dilateria succineata Erjavecia bergeri,
Julica schmidtii, Trichia leucozona, Campylaea cingulata presli. Typickým horským druhem je plamatka Arianta
chameleon. Z mlžů (Bivalvia) jsou zastoupeny hlavně hrachovky (Pisidium spp.).
Z kroužkovců (Annelida), klasifikovaných autorem jako opaskovci (Clitellata) jsou nejznámější máloštětinatci
(Oligochaeta): lesní zeleně zbarvená Allolobophora smaragdina. Ekologicky zajímavý je Octodrilus kamnensis.
Žížalice Eiseniella tetraedra je charakteristická žlutým opaskem. Z pijavek (Hirudinea) jsou typické
pramenobytná a proudomilná chobotnatka Glossiphonia complanata (3 cm) a 7 cm cylindrická Xerobdella
lacomtei.
Členovci (Arthropoda) jsou i v TNP nejpočetnějším kmenem bezobratlých.
Většinou vodní korýši (Crustacea) jsou zastoupeni jezerní žábronožkou Branchipus stagnalis. Malé perloočky
(Cladocera) reprezentují hrotnatka (Daphnia spp.), nosatička Bosmina spp.), buchanky (Copepoda) Eucyclops
serrulatus a E. strenuus, časté jsou lasturnatky (Ostracoda), z různonožců (Amphipoda) blešivci (Gammarus
spp.).
Pavoukovci (Arachnoidea) jsou tvarově i ekologicky velmi diverzifikovaní. Štíry (Scorpiones) reprezentuje
Euscorpius germanus.
Mezi pavouky (Araneae) patří dva skalní vysokohorské druhy: Lepthyphantes triglavensis a L. hadzii.
Zajímavým endemickým druhem je žlutý až červenohnědý 9 mm dlouhý Celotes alpinus. Skalnaté štěrbiny obývá
tmavá Chinestela umbratica se zploštělým zadečkem. Suťoviska nad 1 700 m n. m. obývá černě zbarvený slíďák
černý (Pardosa nigra). Mezi obecné druhy lze zařadit křižáka obecného (Araneus diadematus) a slíďáka
Acantholycosa pedestris se třemi bělavými pruhy na černé hlavě a hrudi.
Štírci (Pseudoscorpiones): Chthonius tenuis, Neobisium sylvaticum.
Sekáči (Opiliones): mezi odumřelými rostlinami Siro duricorius – hnědé oválné tělo několik mm, kratší
končetiny. Trogulus tricarinatus má pruhované přes 1 cm dlouhé tělo. Najdeme ho mezi kameny, méně v lese.
Mitostoma alpinum je charakteristická pro oblast Triglavu, M. chrysomela pro horu Mangrt. Ischyropsalis kollari
je ozbrojena silnými chelicery na hlavní potravu – plže. I. muellneri je jeskynní endemit Julských Alp.
Leiobunum roseum patří k extrémně dlouhonohým sekáčům. Gyas anulatus má největší tělo, silné černé nohy,
které využívá ke šplhání po skalách. Vysokohorský Dicranum gasteinensis je typický pro okolí sněhových polí.
Roztoči (Acarina): rumělkově, červeně, sametově zbarvené sametky (Trombidium spp.). Žije zde i klíště obecné
(Ixodes ricinus).
Stonožkovci (Myriapoda) žijí v hrabance a opadance, využívají nejrůznější úkryty.
Mnohonožky (Diplopoda): lesní svinule Glomeris ornata a G. conspersa ukazují žluté a načervenalé pruhy na
zádi. Zvláště G. c. má překrásný vzor. Bílá Trachysphaera costata s příčným žebrování je pouze 5 mm dlouhá.
4 cm dlouhou plochuli křehkou (Polydesmus complanatus) se žlutými a hnědými skvrnami na hřbetě najdeme
v nejrůznějších úkrytech. K jeskynním formám řadíme Brachydesmus subterraneus, Verhoeffeuma spinosum,
Mecogonopodium bohiniense. Mnohonožka Leptoiulus braueri triglavensis je vysokohorským endemitem.
Stonožky (Chilopoda) jsou zastoupeny běžnou a známou stonožkou škvorovou (Lithobius forficatus). Stonožka
Polybothrus fasciatus je lesní, hnědá a přes 4 cm dlouhá.
Ze skrytočelistnatých (Entognatha) jsou chvostoskoci (Collembola) zastoupeni horskými druhy Isotoma
saltans, I. kosi, a rody Onychiurus a Isotomurus.
Mezi hmyz (Ectognatha = Insecta) patří mnoho druhově bohatých řádů.
Jepice (Ephemeroptera, autorem označovaná jako Ephemerida) jsou zastoupeny mnoha různými druhy.
Pošvatky (Plecoptera) jsou zastoupeny rody Dinocras a Perla.
Z vážek (Odonata) lze připomenout i u nás známé motýlici obecnou (Calopteryx virgo), šídlatku tmavou (Lestes
sponsa), šidélko brvonohé (Platycnemis pennipes), šídlo modré (Aeschna cyanea) aj.
Rovnokřídlí (Orthoptera) jsou reprezentováni jak alpskými druhy (saranče horská Miramela alpina), tak i
mediteránními (s. modrokřídlá Oedipoda coerulescens), případně baltickými (s. suchobytná Chortippus
77
longicornis /paralellus/).
Škvoři (Dermaptera) mají jako nejpočetnější druh, stejně jako u nás, škvora obecného (Forficula auricularia).
Z mnoha vysokohorských ploštic (Heteroptera) lze jmenovat Stenodema agloviense, Pachytrema fieberi,
Alloenotus egrerius.
Síťokřídlé (Neuroptera) zastupují zlatoočky (Chrysopa spp.) a mravkolev obecný (Myrmeleon formicarius).
Chrostíků (Trichoptera) žije ve Slovinsku celkem 44 druhů, většinou volně bez schránek žijící zástupci rodu
Rhyacophila. Larvy r. Agapetus staví malé klenuté schránky z kamínků přilepené na kamenech a skalách, larvy
rodů Drusus a Limnephilus z různého materiálu.
Vysokohorské brouky (Coleoptera) reprezentují někteří střevlíkovití – největší (až 8 cm) evropský s. obrovský
(Procerus gigas), lesní s. Carabus creutzeri s plochými načervenalými až modravými krovkami. Z dalších:
hlemýžďožravý s. Cychrus schmidti, střevlíčci Pterostichus schaschli, Nebria diaphana bohiniensis, hrabaví
Anophthalmus spp. (bohiniensis, manhartensis, nivalis). Potápník Agabus solieri, endemická hrabavá Pretneria
triglavensis, z páteříčků vysokohorská Podistra rupicola, z mandelinek vysokohorská endemická Chrysochloa
liturata. Mezi nosatce patří endemičtí lalokonosci Otiorhinchus schmidtii, O. bisulcatus bohiniensis.
Motýli (Lepidoptera) jsou zastoupeni endemickým vakonošem Brevantennia triglavensis (Psychidae), černou
píďalkou Psodos spitzi, zubočárníky Euphia mesembrina a Callostygia tempestaria z charakteristických lokalit
a světle šedou boreální Eutephria flavicinctata. Kovolesklec Autographa v-argentea (Noctuidae) má stříbřitou Vskvrnu,
housenka žije na omějích. Caloplisia hochenwarthi létá za slunečního svitu. Z denních motýlů jsou
nejznámější otakárek fenyklový (Papilio machaon), jasoň červenooký (Parnasssius apollo), babočka kopřivová
(Aglais urticae) a další. Vysokohorskými druhy jsou bělásek horský (Pontia callidicae = Pieris bryonidae
z čeledi Pieridae), okáči Erebia pluto triglavensis, E. calcaria, E. styx trenatae (Satyridae), Albulina orbitulus
(Lycaenidae).
Z blanokřídlého hmyzu (Hymenoptera) známe čmeláky (č. zemní Bombus terrestris a č. skalní B. lapidarius),
mravence (Formica rufa a Myrmica rubida), z vos hrabalku Pompilius viaticus.
Kromě již dříve zmiňovaných ryb (Osteichthyes) (pstruh mramorovaný, siven alpský, střevle potoční, jelec
tloušť a karas obecný) žijí ve vodách pstruh obecný potoční (Salmo trutta m. fario), p. duhový (S. gairdneri
irideus = Oncorhynchus mykiss), siven americký (S. fontinalis), z obojživelníků (Amphibia) dále mlok skvrnitý
(Salamandra salamandra), kuňka žlutobřichá (Bombina variegata), skokan hnědý (Rana temporaria). Ze
známých plazů (Reptilia) lze navíc vidět slepýše křehkého (Anguis fragilis), do 700 m n. m. ještěrku zední
(Podarcis = Lacerta muralis) i j. zelenou (L. viridis). Kromě nich žije mezi 700 až 1 400 m n. m. j. Horvátova
(L. horvathi). Užovka hladká (Coronella austriaca) vystupuje i vysoko do hor. Zmije obecná (Vipera berus) je
místy nahrazována z. růžkatou (Vipera ammodytes).
Ptáci (Aves) jsou zastoupeni mnoha více či méně specializovanými druhy: káně lesní (Buteo buteo), poštolka
obecná (Falco tinnunculus), jestřáb lesní (Accipiter gentilis), krahujec obecný (A. nissus), tetřev hlušec (Tetrao
urogallus), tetřívek obecný (Lyrurus tetrix), jeřábek lesní (Tetrastes bonasia), puštík obecný (Strix aluco), výr
velký (Bubo bubo), rorýs velký (Apus melba), r. obecný (A. apus), datel černý (Dryocopus martius), datlík
tříprstý (Picoides tridactylus), krkavec velký (Corvus corax), vrána obecná šedá (Corvus corone cornix).
Savci (Mammalia) jsou kromě již zmíněných horských druhů zastoupeni jak menšími formami – hmyzožravci
(rod rejsek) a hlodavci (tři druhy plchů), středně velkými savci jako zajíc (Lepus europaeus), tchoř tmavý
(Putorius putorius), lasice kolčava (Mustela nivalis), l. hranostaj (M. erminea), kuna lesní (Martes martes), k.
skalní (M. foina), jezevec lesní (Meles meles) a vydra říční (Lutra lutra) i velkými formami jako srnec evropský
(Capreolus capreolus), jelen lesní (Cervus elaphus) a muflon (Ovis musimon).
Významnou částí alpské oblasti jsou východní Kamnicko-Savinské Alpy a Karavanky. Převažují jehličnaté
lesy, část leží nad hranicí lesů. Vytvářejí příhodné prostředí pro sovy (kulíšek nejmenší Glaucidium passerinum,
sýc rousný Aegolius funereus, puštík bělavý Strix uralensis), horské druhy ptáků (bělokur horský Lagopus mutus,
tetřev hlušec Tetrao urogallus, tetřívek obecný Lyrurus tetrix, jeřábek lesní Tetrastes=Bonasa bonasia, zedníček
skalní Trichodroma muraria a pěvuška podhorní Prunella collaris) i několika jedinci (4–6) dravců (sokol Falco
peregrinus a orel skalní Aquila chrysaetos) (Božič 2003).
11b Živočišstvo Dinárské oblasti
Díky jeho mnohotvárnosti nacházíme v Krasu rozdílné a svérázné biotopy:
- jeskynní prostory (většina z přibližně 8 000 registrovaných jeskyní – nejznámější Postojnska
jama)
- polje – deprese charakterizované kolísáním vodního stavu (Cerknické jezero)
- krasové louky
- lesy
Jeskyně
i když náleží dva hlavní jeskynní systémy Slovinska rozdílným makroregionálním celkům (Postojnske jame
Dinárské oblasti a Škocjanske jame Středozemské oblasti), jsou zde rozhodující ekologické podmínky stanoviště.
Ty podmiňují složení fauny. Z toho důvodu hodnotíme jeskynní faunu jako celek.
Ekologické podmínky jeskynního prostředí se vyznačují konstantností ve srovnání s prostředím vnějším.
Rozhodujícím faktorem je absence světla a tím i přítomnosti rostlin. Přesto jsou všichni živočichově přímo či
78
nepřímo na primární produkci závislí. To předurčuje potravní formy jeskynních živočichů: buďto detritofágní
nebo dravé. Detritofágní živočichové využívají různé potravní zdroje: nejčastěji organický materiál naplavenin
s rostlinnými zbytky, ale koprofágové i exkrementy větších zvířat (netopýrů). Omezené potravní nabídce se
jeskynní specialisté museli přizpůsobit i v intervalech příjmu. Ve vodním prostředí jeskyní dinárského krasu
řadíme k endemitům např. rournatého mnohoštětinatce Marifugia cavatica, korýše Troglocaris anophthalmus
z příbuzenstva mořských krevet, Monolistra spp. jsou blízké beruškám. Jeskynnímu poddruhu berušky vodní
(Asellus aquaticus cavernicolus) chybí pigmentace, častá adaptace na dlouhodobou specializaci života ve tmě.
Mezi dravé formy lze zařadit pavouka Stalita taenaria, štírka Neobisium spelaeum, střevlíkovitého brouka
Leptodirus hochewarti (Trontelj, 1998) a nejznámější jeskynní endemický druh macaráta jeskynního (Proteus
anguinus). Tento ocasatý obojživelník (až 30 cm dlouhý), se rozmnožuje v larválním stadiu (neotenie).
Přizpůsobil se extrémním životním podmínkám: rozmnožuje se až od 14 let věku, dožívá se více než 100 let a
vydrží dlouho bez potravy (běžně jeden rok, v extrémních případech až 12 roků).
V roce 2003 byla v městě Postojna v areálu Postojnské jeskyně otevřena expozice vývoje krasových jeskyní
s ukázkou jeskynních živočichů ve viváriích.
Krasové jeskynní prostory jsou významným místem denního odpočinku mnohých druhů netopýrů. Jeskynní
prostory upřednostňují nejen všichni vrápenci (v. malý Rhinolophus hipposideros, v. velký R. ferrumequinum a v.
jižní R. euryale), ale i další druhy: netopýr Cappacciniho (Myotis cappaccinii) a létavec stěhovavý (Miniopterus
schreibersi). Posledně jmenovaný vytváří početnou kolonii (okolo 1 000 jedinců) ve Škocjanské jeskyni. Úkryty
v podobě štěrbin a škvír vyhledává netopýr Saviův (Pipistrellus savii) (Trontelj 1998).
Obec Škocjan
V okolí Škocjanských jeskyní je možno hlavně v blízkosti porostů podražce (Aristolochia sp.) pozorovat ve
Slovinsku lokálně rozšířeného pestrokřídlece podražcového (Zerynthia polyxena). Z plazů je možno zastihnout
ještěrkovce dalmatského (Algyroides nigropunctatus), štíhlovku žlutozelenou (Coluber viridiflavus) včetně její
černé formy C. v. carbonarius i užovku stromovou (Elaphe longissima). Kromě nám známých rorýsů obecných
(Apus apus) zde bylo prokázáno i další hnízdiště výrazně větších r. velkých (A. melba) (Polak 1991).
Polje
Cerknické jezero
Periodicky se plnící a vyprazdňující jezero je významnou mokřadní lokalitou podle Ramsarské konvence.
Lemová rostlinná společenstva (převážně rákosiny, ale i porosty orobince a jiných mokřadních rostlin) umožňují
úkryt a hnízdní příležitost mnoha druhům živočichů. Rybí svět je druhově poměrně chudý – v jezeře žijí hlavně
štiky obecné (Esox lucius), mníci jednovousí (Lotta lotta), jelci tloušti (Leuciscus cephalus), líni obecní (Tinca
tinca), vranky obecné (Cottus gobio) a nepůvodní perlín ostrobřichý (Scardinius erythrophthalmus) a kapr
obecný (Cyprinus carpio). Jezerní prostředí s bohatým vodním rostlinstvem je vhodným životním prostředím pro
rosničku zelenou (Hyla arborea) a skokana zeleného (Rana esculenta), který je hlavním potravním zdrojem pro
užovku obojkovou (Natrix natrix) (Trontelj 1998).
Na jezeře a v jeho okolí bylo dosud dokladováno více než 200 druhů ptáků, z nichž okolo 90 zde hnízdí. Ze
vzácnějších evropských druhů lze jmenovat: potápka rudokrká (Podiceps grisegena), vodouš rudonohý (Tringa
totanus), koliha velká (Numenius arquata), bekasina otavní (Gallinago gallinago), bukač velký (Botaurus
stellaris), bukáček malý (Ixobrychus minutus), čáp černý (Ciconia nigra), chřástal polní (Crex crex), ch. malý
(Porzana parva), ch. kropenatý (P. porzana), orel mořský (Haliaëtus albicilla), křepelka polní (Coturnix
coturnix) a z pěvců konipas luční (Motacilla flava), bramborníček hnědý (Saxicola rubetra), rákosník
proužkovaný (Acrocephalus schoenbaenus), hýl rudý (Carpodacus erythrinus), strnad rákosní (Emberiza
schoeniclus) a další. Kromě nich zde žijí běžné druhy potápek, kachen, rákosníků a cvrčilek, čáp bílý, lyska a
běžní ptáci vázaní na keřové porosty okolo vod (Kebe 2001). Z méně běžných šelem za potravou v podobě
mrtvých ryb přichází medvěd hnědý (Ursus arctos), rys ostrovid (Lynx lynx), kočka divoká (Felis sylvestris). Na
blízkost vody je vázána vydra říční (Lutra lutra), ale i rejsec černý (Neomys anomalus) a hraboš mokřadní
(Microtus agrestis), užovka obojková (Natrix natrix) a z žab hlavně zeleně i hnědě zbarvení skokani (Kmecl
2000).
Krasové louky
Jsou různorodé díky ekologickým podmínkám (rozdílná nadmořská výška, specifická sukcesní stadia,
biogeografická poloha s mísením vlivů alpských, mediteránních, ale i panonských a ilyrských) i působení
člověka. Pro svoji početnost a nápadnost jsou k hodnocení biologické a biogeografické heterogenity krasových
luk využíváni motýli. Z nápadných druhů to jsou: otakárek ovocný (Iphiclides podalirius), pestrokřídlec
podražcový (Zerynthia polyxena), hnědásci (h. květelový Melitaea didyma, h. jižní M. trivia, h. podunajský M.
britomartis v podobě endemické velmi tmavé krasové formy). Na kamenité výchozy jsou vázáni modrásci (m.
Plebicula dorylas, m. vikvicový Lysandra coridon). Noční motýli jsou zastoupeni martináčem hrušňovým
(Saturnia pyri), jehož housenky mohou při vyšších populačních hustotách výrazně ovlivnit hostitelské rostliny
(některé ovocné stromy). Na podzim se setkáme s píďalkou Rileyana fove. Na submediteránní oblast je vázán
Apopestes spectrum. Do krasu migrují mnozí lišajové (l. smrtihlav Acherontia atropos, l. oleandrový Daphnis
nerii, l. svlačcový Agrius convolvuli) a kovolesklec gama (Autographa gamma). Z dalších nápadných hmyzích
79
druhů lze jmenovat tyto: ploskoroh skvrnitý (Libelloides /Ascalaphus/ macaronius), drvodělka Xylocopa valga,
roháč obecný (Lucanus cervus), tesařík obrovský (Cerambyx cerdo), t. bukový (C. scopoli), roháček kozlík
(Dorcus paralleopipedus), kozlíček dazule (Acanthocinus aedilis), tesařík borový (Spondylis buprestoides), t.
hnědý (Criocephalus rusticus), v teplejších podmínkách nosorožík kapucínek (Oryctes nasicornis) a tesařík
zavalitý (Ergates faber). Příhodné podmínky nachází na krasových loukách plazi: žije zde největší ještěrka zelená
(Lacerta viridis) i mnohem menší a vzácnější j. Horvátova (L. horvatii) (omezena pouze na oblast Nanos –
Trnovski gozd). Další druhy ještěrek: ještěrkovec dalmátský (Algyroides nigropunctatus), ještěrka zední
(Podarcis muralis), j. italská (P. sicula), j. jadranská (P. melisellensis). Řidčeji se vyskytující hadi jsou zastoupeni
až 2 m dlouhými užovkami: u. stromovou (Elaphe longissima) a u. pardálí (čtyřpruhou) (E. quatuorlineata).
Další druhy: štíhlovka balkánská (Coluber gemonensis), š. žlutozelená (C. viridiflavus), šírohlavec ještěrčí
(Malpolon monspessulanus), skvrnovka kočicí (Telescopus fallax), známou zmijí obecnou (Vipera berus) a z.
růžkatou (V. ammodytes). Na plazech závisí potravně někteří ptáci, např. orlík krátkoprstý (Circaëtus gallicus).
Z dalších dravců se setkáme s orlem skalním (Aquilla chrysaetos) a sokolem (Falco peregrinus). Sovy zastupuje
výr velký (Bubo bubo). Kromě nich hnízdí na skalních stěnách holubi skalní (Columba livia), oba druhy rorýsů (r.
obecný Apus apus a r. velký A. melba). Hlavně v zimním období lze pozorovat zedníčka skalního (Trichodroma
muraria), případně nenápadný tmavomodře zbarvený, u nás neznámý druh – skalníka modrého (Monticola
solitarius). S. zpěvný (M. saxatilis) a bělořit šedý (Oenanthe oenanthe) upřednostňují kamenité plochy a
pastviny. Typickým druhem krasových luk je skřivan lesní (Lulula arborea), nápadný svým zpěvem. Na
otevřených řídce porostlých biotopech vzácně zastihneme lindušku úhorní (Anthus campestris) a orebici horskou
(Alectoris graeca). Na křovinatých loukách se setkáme s druhy: ťuhýk obecný (Lanius collurio), sedmihlásek
švitořivý (Hippolais polyglotta), pěnice hnědokřídlá (Sylvia communis), p. vlašská (S. nissoria), v teplejší oblasti
lze zastihnout většinu strnadů – s. lučního (Miliaria calandra), s. cvrčivého (Emberiza cirlus), s. obecného (E.
citrinella), s. viničného (E. cia) a s. černohlavého (E. melanocephala). Ze savců zde žijí běžné druhy: rejskové,
hraboši, zajíc, jezevec, liška, kuny, lasice a plši (Trontelj 1998).
Lesy
Krasové lesy patří k nejrozsáhlejším lesním komplexům v Evropě (3 000 km²). Jsou vertikálně členité a tyto
faktory umožňují přežívání velkých šelem: medvěd hnědý (Ursus arctos – až 300 jedinců), vlk (Canis lupus), rys
(Lynx lynx) a kočka divoká (Felis sylvestris). Stromové dutiny poskytují úkryt stromovým netopýrům (netopýr
stromový Nyctalus leisleri, n. velkouchý Myotis bechsteini aj.). Je pochopitelné, že v lesním i lučním prostředí se
setkáváme i s dalšími druhy netopýrů při lovu potravy. Ptáci rozsáhlých lesních porostů mají na jedné straně
blízko k synuzii horských ptáků (bělokur horský Lagopus mutus, tetřev hlušec Tetrao urogallus, jeřábek lesní
Bonasia /Tetrastes/ bonasia, datlík tříprstý Picoides tridactylus, strakapoud bělohřbetý Dendrocopos leucotos,
sýc rousný Aegolius funereus, kulíšek nejmenší Glaucidium passerinum), na straně druhé zde žijí běžné lesní
druhy (Trontelj 1998).
11c Živočišstvo Středozemské oblasti
U suchozemských živočichů se kombinuje vazba na teplé a vodní prostředí. Nalézáme zástupce známé i od
nás, případně teplomilné druhy (stonoha Scolopendra spp., strašník dalmatský Scutigera coleoptrata
mnohonožka Julus mediterraneus, kudlanka Mantis religiosus, saranče Acrida mediterranea, cikády Tibicen spp.,
otakárky rodů Papilio, Iphiclides, případně lišaje rodu Sphinx aj.). Plazi jsou zastoupeni teplomilnými ještěrkami
(j. zední, j. italská, případně dalšími dříve jmenovanými). Stejně i ptáci a savci jsou zastoupeni běžnými druhy
(viz přehled nejrozšířenějších druhů ptáků), známými i ze střední Evropy, ale i druhy teplomilnými: cistovník
rákosníkovitý (Cisticola juncidis), sedmihlásek švitořivý (Hippolais polyglotta), pěnice vousatá (Sylvia
cantillans), p. bělohrdlá (S. melanocephala), strnad viničný (Emberiza cia) (Geister 1995).
Submediterán – moře
V mořském prostředí můžeme při sportovním potápění pozorovat přisedlé sasanky (nejčastěji s. hnědá
Anemonia sulcata, příp. s. koňská Actinia equina), méně medůzy. Z mnohoštětinatců nalezneme zřídka některé
bloudivce (nereidka Nereis, palolo Eunice), častěji sedivce (rournatec paví Sabella pavonia, r. červovitý Serpula
vermicularis, r. vějířový Spirographis spalanzani aj.). Lehce lze nalézt svijonožce – nejčastěji Balanus
balanoides. Hojné jsou nejrůznější druhy krabů (Pachygrapsus), krevet (Palaemon spp.), raků-poustevníčků
(Eupagurus spp.), méně volných raků. Při sběru ulit plžů jsou nejčastější kořistí přílipky (Patella coerulea),
kotouč obecný (Monodonta turbinata) a ostranky (zřídka o. jaderská Murex brandaris, častěji o. tupá M.
trunculus). Poměrně často lze nalézt prázdné ulity jehlanky obecné (Cerithium vulgatum) a ušně mořské
(Haliotis tuberculata). Z dvouchlopňových lastur mlžů jsou pro danou oblast typické: slávka středomořská, méně
s. jedlá (Mytilus galloprovincialis, resp. M. edulis), ústřice jedlá (Ostrea edulis), zaděnky (Venus spp.), případně
hřebenatky (Pecten spp.). Na kamenitých březích lze sbírat sepiové kosti – tj. vápencové oporné destičky. Stejně
tak lze nalézt i schránky ježovek zbavené ostnů (nejčastěji zelené schránky j. dlouhoostné Paracentrotus lividus s
černými a lámavými ostny, způsobujícími nepříjemné dlouho se hojící rány). Živí jedinci jsou na některých
úsecích pobřeží velmi hojní (pod kameny, na vápencových blocích), jsou schopni se zavrtávat do vápencového
podkladu. Velmi podobná je nevrtající j. černá (Arbacia lixula). Oba druhy mohou ztěžovat vstup do vody.
Řidčeji můžeme pozorovat větší j. obecnou (Sphaerechinus granularis). Pod kameny se ukrývají hadice
80
(Ophyocomina nigra, Ophiothrix fragilis) i hvězdice (Astropecten aurantiacus, Marthasterias gracilis), někdy i
mladí sumýši Holothuria polii. Na kamenech spatříme i některé zástupce pláštěnců (Tunicata – Aplidium
conicum, Diazona violacea). Ryby jsou zastoupeny hlavně mořany (Diplodus spp.), pyskouny (Labrus spp.,
Crenilabrus spp.), hlaváči (Gobius spp.), slizouny (Blennius spp.). Z ostatních obratlovců vázaných na vodu je
nutno připomenout kormorány (k. chocholatý, k. velký a výjimečně k. malý – Phalacrocorax aristotelis, P.
carbo a P. pygmaeus), racky (r. bělohlavý a bouřní Larus cachinnans a canus /žlutozobí/, r. chechtavý a
černohlavý – L. ridibundus a L. melanocephalus /červenozobí/) a rybáky ( r. obecný, malý a černý - Sterna
hirundo, S. albifrons a Chlidonias niger). Ještě donedávna byl racek bělohlavý považován za poddruh r.
stříbřitého, od kterého se odlišuje hlavně barvou noh. Z méně častých druhů je možno zastihnout bukače velkého
(Botaurus stellaris), bukáčka malého (Ixobrychus minutus), kvakoše nočního (Nycticorax nycticorax), kulíka
mořského (Charadrius alexandrinus) aj. (Geister 1995).
Unikátními biotopy na slovinské části mořského pobřeží jsou soliny ve Strunjanu a výrazně větší u Sečovlje.
Bohatost avifauny (270 dokladovaných ptačích druhů, z nichž 70 zde hnízdí) byla jedním z důvodů vyhlášení
Krajinného parku Sečoveljské soliny (rozloha 8,5 ha) i zařazení území mezi zvlášť významné evropské mokřady,
tzv. Ramsarské.
Soliny jsou jediným slovinským územím, kde hnízdí pisila čáponohá (Himantopus himantopus) (35 párů),
rybák malý (Sterna albifrons) (3 páry) a racek bělohlavý (Larus cachinnans) (60 párů). Kromě zmíněných druhů
zde nacházejí hnízdní podmínky nehojní cistovník rákosníkovitý (Cisticola juncidis), cetie jižní (Cettia cettia),
linduška luční (Anthus campestris) a konipas luční (Motacilla flava). Slouží jako migrační zastávka i místo
přezimování pro mnohé další druhy, z nichž lze jmenovat: potáplice severní (Gavia arctica) a p. malá (G.
stellata), potápky (Podiceps spp.), kormorán malý (Phalacrocorax pygmaeus), volavka stříbřitá (Egretta
garzetta), hvízdák eurasijský (Anas penelope), morčák prostřední (Mergus serrator), jespák obecný (Calidris
alpina) a j. malý (C. minuta), bekasina otavní (Gallinago gallinago), kulík mořský (Charadrius alexandrinus),
jespák bojovný (Philomachus pugnax), vodouš rudonohý (Tringa totanus) a v. bahenní (T. glareola), racek
černohlavý (Larus melanocephalus) a r. bělohlavý (L. cachinnans). Kromě nich zde hnízdí i přezimuje mnoho
běžných i vzácnějších ptačích druhů. Jako typičtí halofilové jsou v místních podmínkách brakických vod
hodnoceni žábronožka solná (Artemisia salina) a halančík pruhovaný (Aphanius fasciatus). Rybí obsádku dále
tvoří: úhoř říční (Anguilla anguilla), morčák chutný (Dicentrarchus labrax), cípalové (Mugil spp.), gavúni
(Atherina spp.), pražman zlatý (Sparus auratus), platýs malý (Platichthys flesus) i sladkovodní ryby v řece
Dragonje jako parma Barbus plebejus, ouklej obecná (Alburnus alburnus arborella) jelec tloušť (Leuciscus
cephalus cabeda) koljuška tříostná (Gasterosteus aculeatus), perlín ostrobřichý (Scardinius erythrophthalmus),
lipan podhorní (Thymallus thymallus), sekavec písečný (Cobitis taenia), mřenka mramorovaná (Noemacheilus
barbatulus) a okoun říční (Perca fluviatilis). Synuzie drobných savců má obdobné složení jako v našich
podmínkách obohacena o bělozubku nejmenší (Suncus etruscus) (bělozubka šedá Crocidura suaveolens, b.
bělobřichá C. leucodon, myš domácí Mus musculus, myšice křovinná Apodemus sylvaticus, m. temnopásá A.
agrarius, myška drobná Micromys minutus, plch velký Glis glis, plšík lískový Muscardinus avellanarius, krtek
obecný Talpa europaea, krysa Rattus rattus, ježek západní Erinaceus concolor), stejně jako i středních savců.
Unikátní bylo pozorování (1997) dvou jedinců plejtváka myšoka (Balaenoptera physalus) v Piranském zálivu
(Rubinič 2000).
Jak již bylo konstatováno dříve, již při cestách do Slovinska v letech 1997 a 1998 jsme navštívili Mořské
akvárium v Piranu. Patří svojí velikosti k menším, exponáty jsou umístěny pouze ve dvou místnostech v asi 20
nádržích a jednom bazénu. Přesto považujeme výstavu za velmi vhodnou, vystavovaní strunatci i bezobratlí jsou
bohatě zastoupeni a představují typické a základní spektrum živočišných druhů severního Jadranu. Podle
poznatků získaných v Mořském akváriu Piran lze úspěšně rozlišovat živočichy pozorované, případně ulovené na
pobřeží. V současné době je v Piranu ve výstavbě nové akvárium, které bude součástí Stanice mořské biologie
Národního ústavu pro biologii.
Mořské akvárium v Piranu jsme navštěvovali vždy i v dalších letech, druhové složení expozice se měnilo vždy
minimálně. Určitou nevýhodou je nesrozumitelnost slovinského názvosloví. Přikládáme Tab. 1 až 3, ve které
zájemci naleznou české ekvivalenty k latinskému, případně slovinskému označení.
Tab. 1: Přehled bezobratlých živočichů v Mořském akváriu v Piranu (29.6.2002, 26.6.2003)
č. Česky vědecky slovinsky
1. afroditka plstnatá Aphrodite aculeata polstenka
2. čepicovka Mitra zonata mitra
3. červnatec sasankový Cerianthus membranaceus peščenka, peščena roža (ceriant)
4. datlovka vrtavá Litophaga litophaga prstak, morski datelj
5. donka dalmatská Astraea rugosa oko svete Lucije
6. hadice dlouhoramenná Ophiderma longicauda kačjerep
7. hadice křehká Ophiothrix fragilis bodičasti kačjerep
81
8. houba Geodia cydonium spužva
9. houba domečková Suberites domuncula stražna spužva (suberites)
10. houba komínová Verongia aerophoba spužva spremenljivka
11. houba pomerančová Tethya aurantiaca morska pomaranča
12. hřebenatka Chlamys flexuosa kapica mala
13. hřebenatka jakubská Pecten jacobaeus Jakobova pokrovača
14. humr evropský Homarus gammarus jastog
15. hvězdice lední Martasterias glacialis bradavičasta zvezda
16. hvězdice oranžová Astropecten aurantiacus pomarančasta morska zvezda
17. hvězdice vzácná Echinaster sepositus (ognjeno) rdeča zvezda
18. chobotnice pižmová Ozaena moschata moškatna hobotnica
19. chobotnice pobřežní Octopus vulgaris hobotnica
20. ježovka drobná Psammechinus microtuberculatus mali morski ježek
21. ježovka zaoblená Echinus melo jež
22. korál Myriozoum truncatum
23. korál Schizoporella sanguinea
24. kotouč obecný Monodonta turbinata pegavka
25. krab Ilia nucleus mrtvaška glava
26. krab Lambrus masena lambrus
27. krab Pnachus dorsettensis
28. krab Portaunus depurator rak od koče
29. krab bradavičnatý Maja verrucosa mali morski pajek (mala rakovica)
30. krab hřbetonohý Dromia vulgaris rjava rakovica
31. krab pavoučí Maja squinado velili morski pajek
32. krab žlutý Eriphia spinifrons kleščar, kosmej
33. kreveta Leander squilla
34. kyjovka ušlechtilá Pinna nobilis veliki leščur
35. langusta obecná Palinurus vulgaris rarog (jastog?)
36. lilijice středomořská Antedon mediterranea morska lilija
37. nahý plž Dendrodoris limbata goli polž
38. návka Noemova Arca noae Noetova barčica
39. ostranka jaderská Murex brandaris bodičasti volek
40. ostranka tupá Murex trunculus čokati volek
41. polokrab ostnitý Galathea strigosa strigi krab
42. poustevníček Paguristes oculatus rak samotarec
43. rournatec Protula tubularia protula
44. rournatec vějířový Spirographis spallanzanii
Spallanzanijev perjaničar
(spirograf)
45. sasanka Ragactis pulchra
46. sasanka cizopasná Calliactis parasitica stražna vetrnica
47. sasanka hnědá Anemonia sulcata
voščena morska vetrnica
(voščenka)
48. sasanka koňská Actinia equina rdeča morska vetrnica
49. sasanka měnivá Aiptasia mutabilis aiptazija
50. sasanka plášťová Adamsia palliata adamzija
51. sépie obecná Sepia officinalis sipa
52. strašek kudlankový Squilla mantis morska bogomolka
82
53. sumýš Stichopus regalis ploščata kumara
54. sumýš obecný Holothuria tubulosa morska kumara
55. sumýš Plankův Cucumaria planci morska kumara
56. šišan uzlinatý Cassidaria echinophora mali sodec (selada)
57. ústřice jedlá Ostrea edulis ostriga
58. ušeň mořská Haliotis lamellosa Petrovo uho, morsko uho
59. útesovník protáhlý Cladocora caespitosa kamena korala
60. zaděnka jedlá Venus verrucosa ladinka (dondol)
Tabulka 2: Další druhy bezobratlých živočichů typických pro Jaderské moře ve Slovinsku
č. česky vědecky slovinsky
1. hadice hnědá Ophioderma lacertosum kačjerep
2. houba mycí Euspongia officinalis prava spužva
3. hvězdice pěticípá Asterina gibbosa morska zvezdica
4. jehlanka obecná Cerithium vulgata rožiček
5. ježovka černá Arbacia lixula obalni črni ježek
6. ježovka obecná Sphaerechinus granularis pisani morski ježek
7. korál Leptosamnia pruveta leptosamnija
8. korál červený Corallium rubrum plemenita korala
9. kořenoústka plicnatá Rhizostoma pulmo sinji morski pluk
10. krab mramorovaný Pachigrapsus marmoratus marogasta rakovica
11. krab vlnitý Dromia personata dromija
12. krab žlutý Eriphia verrucosa kleščar
13. křídlatka pelikání Aporrhais pespelecani pelikanovo stopalce
14. listorožec pestrý Scyllarus arctus nagajivec
15. mechovka korálovitá Myriapora truncata miriapora
16. nereidka Hermodice carunculata rdeči ščetinar
17. oliheň obecná Loligo vulgaris ligenj, kalamar
18. přílipka modravá Patella caerulea latvica
19. rournatec červovitý Serpula vermicularis serpula
20. rypohlavec zelený Bonellia viridis bonelija
21. slávka atlantská Mytilus galloprovincialis užitne klapavice
22. talířovka svítivá Pelagia noctiluca pelaška mesečinka
23. zavinutec šedý Cypraea lurida Tigrovka
24. zej pruhovaný Aplysia fasciata morski zajček
25. zejovka šupinatá Lima lima Lima
Tab. 3: Česko-latinsko-slovinské názvosloví strunatců v Mořském akváriu Piran
Mořské akvárium Piran (Slo) – obratlovci
česky vědecky slovinsky
83
sumka Microcosmus sulcatus plaščar, morsko jajce
sumka červená Halocynthia papillosa morska breskvica
sumka hrbolatá Phallusia mammilata bradavičasti kozolnjak
liškoun obecný Alopias vulpinus morska lisica
máčka skvrnitá Scyliorhinus canicula mala morska mačka
ostroun obecný Squalus acanthias morski pes trnež
parejnok elektrický
Torpedo marmorata
električni skat
rejnok ostnatý
Raja clavata
raža trnjevka
r. čtyřoký
R. miraletus
modropegasta raža
jeseter velký (obecný) Acipenser sturio navadni jeseter
sleď obecný Clupea harengus navadna sled
sardinka obecná Sardina pilchardus sled
úhoř říční Anguilla anguilla jegulja
úhoř(ovec) mořský Conger conger ugor
muréna obecná Muraena helena murena
jehlice rohozobá Belone belone morska igla
gavún písečný Atherina presbyter gavun
parmice pruhovaná Mullus surmuletus
peščena trilja
p. nachová
M. barbatus
brkavica
mořan obecný
Diplodus vulgaris
fratrc
m. okounovitý
D.(Puntazzo) puntazzo
pic
m. světloploutvý
D. anullaris
navadni špar
m. příčnopruhý
D. sargus
šarg
pražman mramorovaný
Lithognathus mormyrus
ovčica, mormora
oblada obecná
Oblada melanura
črnorepka, ušata
pražman zlatý Sparus aurata orada
kantara Cantharus cantharus
kantar
okáč (očnatec) obecný Sarpa salpa salpa
ružich červený Pagellus erythrinus ribon
zubatec obecný Dentex dentex zobatec
modrák skvrnitý Spicara maena modra girica, modrak, mena
m. S. flexuosa navadna girica, menola
tmavec (sapín) hnědý
Chromis chromis
črnik
kanic písmenkový
Serranus scriba
pisanica
k. hnědý (hnědopruhý)
S. (Seranellus) hepatus
volčič
k. velký
S. gigas
globinska kirnja
84
kanic
Epinephelus guaza
kirnja
cípal hlavatý
Mugil cephalus
cipelj glavač, skočec
c. zlatý
Liza aurata
zlati cipelj
morčák chutný Morone labrax
brancin, luben
pyskoun tmavý Labrus merula
vrana
p. pětiskvrnný Symphodus roissali
peteropega ustnača
p. šedý S. cinereus
siva ustnača
p. duhový (paví) S. tinca
pisana ustnača
p. středomořský S. mediterraneus
sredozemska ustnača, turčin
p. paví Thalassoma (Crenilabrus) pavo
lep, pisana ustnača
Crenilabrus ocellatus
pavlinka
C. quinque
kosirica
kněžík duhový Coris julis
knez
ropušnice obecná Scorpaena scrofa
rdeča škarpena, bodika
r. S.. porcus
rjava škarpena, rjavi škarpoč
nebehled obecný Uranoscopus scaber
zvezdogled
ostnatec velký Trachinus draco
morski znaj
slizoun pruhovaný Parablennius gattoruginae
progasta babica
s. okatý Blennius ocellaris
okata babica
hlaváč pestrý Gobius paganellus
rjavi gvat, rjavi glavač
G jozo
črni glavač
85
osténec karolínský Balistes carolinensis (capricus)
balestra
smuha tmavá Sciaena (Johnius) umbra
kaval, konj
s. bradavičnatá S. cirrhosa
korbel
jehla hranatá Syngnathus acus
veliko morsko šilo
koníček obecný Hippocampus hippocampus
dolgokljuni morski konjiček
platýs malý Pleuronectes (Platichthys) flesus
morska plošča, pašara
jazyk mořský (obecný) Solea vulgaris (solea)
morski list
kareta obecná Caretta caretta kareta
delfín skákavý Tursiops truncatus
velika pliskavka
11d Vlastní pozorování
První dvě cesty po Slovinsku v letech 1997 (15.–21. 9.) a 1998 (12.–18. 9.) byly motivovány hlavně poznáním
prostředí se specializací na geologické struktury, případně mineralogická naleziště. Botanická a zoologická
pozorování byla pouze příležitostná.
Co jsme mohli zběžně vidět a slyšet?
Obratlovci: po cestě zajíce polního, srnce evropského a chov jelenů, netopýry v jeskyni Gradišnica u města
Logatec, ježka západního, z ptáků kachny divoké a labutě velké (jednak na Bledu, později i řekách), volavky
popelavé (řeky Savinja a Soča, pole v Lublaňské kotlině), káně lesní, poštolku obecnou, z pěvců vrány obecnéšedivky
a špačky (téměř všude), sojky a ořešníky, pěnkavy obecné, brhlíky lesní, sýkory koňadry a uhelníčky (v
lesích), skorce vodního, konipasa horského a bílého okolo vod, rorýsy, jiřičky, vlaštovky, stehlíky (vše obecné).
Poznávat ptáky bylo možno i v kempu (Lublaň) – zde nás budili kosi černí, vrabci domácí, červenky obecné,
sýkory koňadry, brhlíci lesní, straka obecná, holub hřivnáč. Chudá pozorování byla ve třídě plazů – mladý slepýš
v údolí Drávy i v kempu v Piranu, mladá užovka obojková v lese u Škocjanské jeskyně a rychlá zmije v
lesostepních partiích v Trnovském lese, mezi obojživelníky – mladí skokani zelení (synklepton) (obr. III-20) a
skřehotaví u ponorného Cerknického jezera, mlok skvrnitý v listnatých lesích Rakova Škocjanu. Při návštěvě
jednoho pískového lomu byli v jezírku zjištěni mladí jedinci kuňky žlutobřiché ve značné početnosti. Nejdříve
podle hlasových projevů a poté i vizuálně byla prokázána rosnička zelená. Stejně jako v našich podmínkách lze
nalézt v mimoreprodukčním období ropuchy obecné v lese (samice pod Vraní skalou v Krasu). Z ryb byli častí
pstruzi obecní ve sladkých vodách čistých potoků a řek, štika obecná, amur bílý a další nepoznané ryby
v ledovcovém jezeře Bledu. Pozorování ryb bylo možno rozvinout na slovinském pobřeží Jadranu a v Mořském
akváriu v Piranu (viz Středozemská = submediteránní oblast).
Mnoho obrácených kamenů, klád, větví, prozkoumávané tlející pařezy, odloupávaná kůra klád, obhlížené
luční, okrasné i jiné květy i cílené vyhledávání přinesly následující pozorování, poznatky, případně úlovky:
žížala (zelená) Allolobophora smaragdina (obr. III-5), výrazně velká a po dešti v oblasti Rakova Škocjanu velmi
početná (až 40 cm dlouhá) Cernosvitovia sp., stínka, zemoun (Aegopius sp.), keřovka plavá, sekáč pestrý a s.
rohatý (obr. III-7), štír německý, v síti se zvláštním útvarem (stabilimentem) křižák pruhovaný (obr. III-8), který
se v poslední době šíří i v ČR, plochule křehká - mnohonožka se žlutými skvrnami, svinule, mnohonožka Iulus,
stonožka škvorová a s. Polybothrus fasciatus, zemivky, chvostnatky, značné zastoupení mravenců včetně m.
dřevokaza, velkou drvodělku fialovou, kutilky, vosy, čmeláky, z brouků drobné střevlíčky a kvapníky
(Pterostichus spp., Harpalus spp.), rozšlápnutého s. kožitého, drabčíka (Ocypus sp.), bázlivce (olšového), vrbaře
uhlazeného, mandelinky aj. U řeky Soče jsme viděli hromadné líhnutí (rojení) pošvatek a jepic. Nejnápadnější
byli motýli: z lišajů malá dlouhozobka svízelová, z denních motýlů žluťásek čilimníkový, ostruháček březový,
babočka admirál, b. paví oko, bělásek řepový, otakárek fenyklový a další.
Důkazem o přizpůsobivost živočichů byla pozorování pavouků křižáků Metelina merianae na
stanovištích u osvětlení v podzemí (doly v Idriji, Škocjanské jeskyně). Aže jsou to dobrá trofická stanoviště
dokladovalo vždy několik na světlo dorážejících jedinců dvoukřídlých. Z nich byly ve volné přírodě
nejnápadnější pestřenky a číhalky. V několika navštívených jeskyních byli nalézáni jeskynní koníci Troglophilus
cavicola a z motýlů byla dokladována píďalka jeskynní (obr. III-17). V rámci návštěvy nejznámější slovinské
86
jeskyně Postojnska jama jsme se seznámili s vystavovaným endemitem macarátem jeskynním (obr. III-19).
Myslivecká výstava ve městě Bovec v Julských Alpách:
Jelen, srnec, muflon, kamzík horský, kozorožec horský, prase divoké, liška obecná, tchoř tmavý, kuna skalní,
jezevec lesní, hranostaj, svišť horský, ježek západní, tetřev hlušec, tetřívek obecný, sluka lesní, kachna divoká,
kopřivka obecná, ledňáček říční, jestřáb lesní, káně lesní, bělokur horský, orebice horská, dudek chocholatý.
Zjistili jsme, že zoologizovat lze ve Slovinsku i při placení mincemi:
5 tolarů – Capra ibex (kozorožec horský) 1 – Salmo truta fario (pstruh obecný potoční)
2 – Hirundo rustica (vlaštovka obecná) 0,50 – Apis mellifera (včela medonosná)
11da Vlastní pozorování živočišstva Alpské oblasti
1. Kamnické Alpy – prostor obce Horní Jezersko (slov. Zgornje Jezersko)
2. Západní Karavanky
3. Údolní mokřady (pramen Sávy-Dolinky v lokalitě Zelenci, ledovcové jezero Bled)
4. Severní část Julských Alp (dolina Vrata, alpská osada Gozd Martuljek u Kranjské Gory)
5. Julské Alpy – řeka Soča
Kamnické Alpy – obec Jezersko
Horská chata Češka koča (+ Planšarske jezero) – 22. 6. 2000, horská chata Kranjska koča – 23. 6. 2000, obec
Zgornje Jezersko 14.–16. 6. 2002
Planšarské jezero a jeho přítok vytváří prostředí pro vývoj larválních stadií jepic, pošvatek (Perla spp.) a
chrostíků, v jezeře je k vidění pstruh obecný potoční. Kachna divoká využívá vodních břehů i vodní hladiny při
vodění mláďat (2 rodinky). Prostor nad hladinou využívá k lovu potravy rorýs obecný, vlaštovka obecná a jiřička
obecná, v noci některé druhy netopýrů, břehových partií spíše konipas bílý. V otevřené luční krajině a okolí cest
lze zastihnout druhy: křižák mramorovaný i obecný, běžník květomilný, sametka, pěnodějka červená, saranče
vrzavá, kobylka cvrčivá, střevlíčky (s. kovový), drabčíky (r. Philonthus a Paederus), hrobařík obecný, kovařík
černý včetně larev – drátovců, mandelinky nádhernou, šťovíkovou a skvostnou, páteříček obecný, listokaz
zahradní, l. poprášený, tesařík čtyřskvrnný, zlatohlávek zlatý, z. tečkovaný, babočka kopřivová, b. bodláková,
okáč pýrový, bělásek hrachorový, b. řepkový, b. řeřichový, žluťásek řešetlákový, soumračník, drvodělka fialová,
různé druhy pestřenek (p. prosvítavá, p. rybízová aj.). Z ptáků poštolka obecná, hrdlička zahradní a až nad hranicí
lesa kavče žlutozobé (obr. III-4) (u obou navštívených horských chat), ze savců rejsek obecný, ježek západní a
myšice křovinná. Na pastvě lze vidět ovce, kozy, tura domácího a koně včetně hříbat. V lesním prostředí lze
zastihnout některé výše uvedené druhy, některé další pronikají i do otevřené krajiny: žížala obecná, ž.
Allobophora smaragdina (obr. III-5), štír německý, stínka zední, stonožka škvorová, plochule, svinule, na listech
buku hálky bejlomorky bukové, pestrokrovečník mravenčí, klikoroh borový, kozlíček smrkový, kterého
v podzimním období nahrazuje k. hvozdník (obr. III-11), z obratlovců to jsou: skokan hnědý, s. štíhlý, ještěrka
živorodá, slepýš křehký, zmije obecná, strakapoud velký, pěnice černohlavá, budníček menší, drozd zpěvný, d.
kvíčala, kos černý, červenka obecná, rehek domácí, sýkora koňadra, s. uhelníček, strnad obecný, pěnkava obecná,
špaček obecný, vrabec domácí, v. polní, vrána obecná šedá, krkavec velký, sojka obecná.
V soumračných hodinách lze pozorovat lovící netopýry jak nad vodní plochou, tak i v otevřeném prostranství.
Jejich odlov a průzkum nebyl prováděn. Relativně řídcí jsou srnci, kteří pronikají i vysoko do hor.
Dolžanova soutěska u města Tržič, osada Jelendol
V okolí známé paleontologické lokality se stratigrafickým sloupem jsme viděli (21. 6. 2003) při pohledu do
klidnějších tůní říčky Tržiška Bistrica jednotlivé jedince (celkem 10–20) pstruha obecného (velikosti až 30 cm).
Výše v Jelendolu byli pstruzi v potoce četnější (> 100 jed.), ale v menších délkách (do 20 cm). Za potravu jim
slouží korýši (blešivci), různé vodní larvy hmyzu (jepic, pošvatek, chrostíků) aj. Ti byli dobře pozorovatelní
v okrajových partiích toku s nižší rychlostí proudu. Ve výše položených potůčcích bez rybí stálé obsádky se
vyvíjely larvy čolka horského ve vysokých početnostech. Vazba (hlavně potravní) na vodní prostředí je důležitá u
skorce vodního a konipasa horského, zatímco u k. bílého je již volnější. V obklopujícím lesním prostředí
střídaném loukami jsme zjistili následující druhy obratlovců: ještěrka živorodá, slepýš křehký, břehule skalní,
pěnice černohlavá, budníček menší, drozd zpěvný, červenka obecná, sýkora babka, pěnkava obecná.
Z dalších bezobratlých posloužili jako školní didaktický příklad kopulující hlemýždi zahradní. Pod kameny
jsme zjistili větší druh stonožky – Polybothrus fasciatus. Na místě drobnozrnného podkladu bez rostlinného
pokryvu byli nápadní přeletující svižníci lesomilové. Na miříkovitých (mrkvovitých) rostlinách okolo cesty a na
výše v lučním porostu usedali jedinci dvoukřídlých (pestřenka prosvítavá) a motýlů (perleťovec velký, babočka
bodláková, okáč luční, o. kluběnkový, o. černohnědý /obr. III-14/, o. pýrový, bělásek řepový). Na lukách upoutali
svou stridulací mnozí zástupci rovnokřídlého hmyzu: ze sarančí s. vrzavá a z kobylek zejména k. bezkřídlá.
V lese i na otevřeném prostranství jednotlivě létali běloskvrnáči pampeliškoví, zatímco s rychlou dlouhozobkou
svízelovou jsme se setkali okolo cesty při sání v letu na květech chrastavce.
87
Údolní mokřady
Na dalších místech v rámci Alpské oblasti byly dokladovány druhy:
Jezero Bled (24. 6. 2000): cvrček polní, okáč bojínkový, střevlík kožitý, jelec tloušt, okoun říční, kachna divoká.
Pramen Sávy-Dolinky – rezervace Zelenci (24. 6. 2000): slimák popelavý (obr. III-6) – v několika barevných
varietách, šidélko kroužkované, střechatka, tesařík skvrnitý, listokaz zahradní, rákosníček vodní, mandelinka
nádherná, klikoroh devětsilový, lalokonosec černý, pstruh obecný potoční, ještěrka živorodá, budníček menší,
drozd zpěvný, červenka obecná, kos černý, vlaštovka obecná, rorýs obecný, strnad obecný, pěnice černohlavá;
23. 6. 2003: jepice, šidélko kroužkované, šídlo královské, bělopásek dvouřadý, bělásek řepový, pstruh obecný
potoční, sýkora parukářka, s. modřinka, sojka obecná.
Severní část Julských Alp
Osada Gozd Martuljek (24. 6. 2002): zastiženi byli zástupci lučních a lesních druhů – zákeřnice Rhinocoris
annulatus, žluťásek řešetlákový, babočka kopřivová, b. bodláková, b. admirál, okáč zední, o. pýrový, tesařík
červenoštítý, kozlíček smrkový, zlatohlávek tečkovaný, skokan hnědý, ještěrka živorodá, pěnice černohlavá,
budníček menší, kos černý, červenka obecná, sýkora modřinka, úhelníček, pěnkava obecná a sojka obecná.
Údolí Vrata pod severní stěnou Triglavu (22. 6. 2003): jehličnatý les z horské chaty Aljažev dom pod severní
stěnu Triglavu (volné prostranství s roztroušenými klečovými keři): kovařík Corymbites virens, káně lesní,
kukačka obecná, pěnice černohlavá, budníček menší, pěnkavák sněžní, brhlík lesní, hýl obecný, pěnkava obecná,
srnec (srna).
Julské Alpy
Údolí Dolina Zadnjica nad prameny Soče, horské chaty Pogačnikov dom a Zasavska koča na Prehodavcih
(24.–26. 6. 1999)
V rámci „Expedice Slovinsko 99“ jsme viděli mnoho běžných druhů:
strunovec vodní, štír německý, stonožka škvorová, mnohonožka, svinule,
larvy chrostíků (r. Agapetus sp.) aj.,
brouci: svižník lesomil, střevlíci r. Carabus, Abax aj., hrobařík obecný, kovařík krvavý, zlatohlávek zlatý,
listokaz zahradní, l. kovový, l. poprášený, tesařík šedý, kozlíček (smutnil) višňový (obr. III-12), k. Saperda
scalaris, štítonoš, bázlivec olšový, lalokonosec černý;
motýli: bělásek řepkový, b. řeřichový, b. horský (obr. III-1), pestrobarvec petrklíčový, hnědásek jitrocelový, okáč
kluběnkový;
obojživelníci: čolek horský, mlok černý (obr. III-3);
plazi: ještěrka živorodá, slepýš křehký;
ptáci: kukačka obecná, pěnice černohlavá, budníček menší, kos horský, červenka obecná, konipas bílý, pěvuška
podhorní, sýkora koňadra, s. parukářka, pěnkava obecná, sojka obecná;
savci: svišť horský, plch velký, kozorožec horský.
Alpský průsmyk Vršič (24. 6. 2000): sekáč Leiobunum sp., budníček menší, konipas bílý, kavče žlutozobé
(obr. III-4).
Krátká okružní cesta (roky 2002, 2003) nad hranicí lesa:
25. 6. 2002 (mlha): kavče žlutozobé (obr. III-4), v porostu kleče okolo 1 700 m n. m. mlok černý (obr. III-3);
23. 6. 2003: saranče vrzavá, listokaz poprášený, poštolka obecná, budníček větší, šoupálek dlouhoprstý, drozd
zpěvný, kos černý, červenka obecná, linduška horská, sýkora koňadra, pěnkava obecná, krkavec velký.
Prameny Soče (24.–26. 6. 1999): larvy chrostíků (r. Agapetus sp.) aj., pestrokrovečník včelový, červenáček
ohnivý, chrobák velký, ch. hladký, chroust obecný, z. tečkovaný, zdobenec skvrnitý, listokaz zahradní, l.
poprášený, tesařík skvrnitý, t. čtveroskvrnný, t. bukový, t. Cyrtoclytus capra, jasoň červenooký (obr. III-2),
bělásek řepkový, b. řeřichový, vřetenuška obecná, zelenáček, j. zední, užovka hladká, pěnice černohlavá,
budníček menší, skorec vodní, konipas bílý, sýkora koňadra, strnad obecný, vrána obecná, sojka obecná;
24. 6. 2000: vřetenuška obecná, běloskvrnáč pampeliškový, dlouhozobka svízelová, kukléřka (krtičníková) –
housenky, mrchožrout černý, skorec vodní, rejsek horský (nalezen mrtvý);
23. 6. 2003: chrostík Agapetus sp., jasoň červenooký (obr. III-2), pestrokrovečník včelový, tesařík skvrnitý.
11db Vlastní pozorování živočišstva Dinárské oblasti
1. jeskynní prostory
2. polje
3. krasové louky
4. lesy
5. horské prostředí
Z troglobiontů (výhradně jeskynní obyvatelé) a troglofilů (častých jeskynních forem) jsme měli v průběhu
návštěv jeskyní možnost pozorovat jeskynní koníky Troglophilus cavicola a z motýlů píďalku jeskynní (1997,
1998 - obr. III-17). V jeskyni Postojnska jama jsme se seznámili s vystavovaným endemitem macarátem
jeskynním (obr. III-19). Při průzkumu jeskyně Gradišnica u města Logatec (1998) pozorovali kolegové 2 jedince
88
macaráta na dně jeskyně 200 m pod úrovní terénu v jezírku v hloubce asi 30 cm. Podle některých zdrojů jsou
k vidění i na povrchu v některých vyvěračkách, kam pronikají s proudem vody a hynou.
Jeskyně Škocjanske jame (25. 6. 2000, 28. 6. 2002)
Běžný návštěvník těchto monumentálních podzemních prostor může právě v závěru jeskynního systému slyšet
zvuky vydávané velkou kolonií odpočívajících netopýrů (létavec stěhovavý). Lze i vidět přeletující jedince.
Dalšími jeskynními netopýry jsou vrápenci. Lze je nalézt i v jiných úkrytech, jako vrápence malého (obr. III-19).
Na dně Velké doliny u východu z Škocjanských jeskyní jsou na denním světle zvuky netopýrů nahrazeny
pronikavým křikem obou druhů rorýsů: r. obecného a r. velkého. Ti jsou dobře patrni při cestě vzhůru v celém
vzdušném prostoru. Lesní borovicový porost okolo krasového útvaru byl plný běloskvrnáče pampeliškového,
z ptáků lze pozorovat běžné druhy: pěnkavu obecnou, sýkoru koňadru a sojku obecnou. Při nástupu do
jeskynního systému jsme nalezli mladého jedince užovky obojkové (1999), sklípkánka a největšího evropského
brouka střevlíka obrovského (obr. III-9) (2002).
Cerknické jezero (18. 9. 1997, 24. 6. 2003)
Z mnoha výše zmiňovaných ptáků a ryb jsme při naší krátké návštěvě spatřili pouze perlína ostrobřichého
(relativně vysoké zastoupení perlína doložil nález tří mrtvých jedinců), konipasa lučního, dále k. bílého, rehka
domácího, vlaštovky obecné, jiřičky obecné a kachny divoké (2003). Již dříve (1997) zde byly dokladovány dva
taxony „vodních“ zeleně zbarvených skokanů: skokan zelený (obr. III-20) a skřehotavý.
V řece Idrijci lze obdivovat a krmit heterotypické společenstvo pstruhů (cca 25 jedinců), na naše poměry
neobvykle velkých (p. obecní více než 40 cm a p. duhoví 50–60 cm). Další ryby hájí svá stanoviště.
Louky pod vrchem Sněžník (26. 6. 2003)
Pro nedostatek času byla pozorování a zjišťování živočichů relativně krátká. Přesto byl konstatován vysoký
počet druhů, hlavně hmyzu: křižák zelený, k. mramorovaný, kobylka hnědá, k. Psorodonotus fieberii, k.
Pholidoptera littoralis, k. Poecilimon sp., kudlanka nábožná, ploskoroh skvrnitý, bělásek ovocný (obr. III-16),
hnědásek květelový (obr. III-15), perleťovec ostružinový, okáč strdivkový, ostruháček trnkový, soumračník
jahodníkový.
Lesy
Náhodně byli slyšeni holubi hřivnáči a strakapoudi velcí (okolí jeskyně Pivka Jama, 27. 6. 2002, 25. 6. 2003).
Vrch Sněžník
27. 6. 2002: sup bělohlavý, oba druhy rorýsů (r. obecný i r. velký), pěnice pokřovní, p. černohlavá, budníček
menší, drozd zpěvný, kos černý, červenka obecná, pěvuška podhorní, sýkora koňadra.
26. 6. 2003: babočka bodláková, b. paví oko, b. admirál, batolec, perleťovec stříbropásek, rorýs obecný, pěnice
černohlavá, budníček lesní, b. menší, pěvuška podhorní, ťuhýk obecný, vlaštovka obecná, jiřička obecná,
bělozubka šedá, jezevec lesní (lebka).
11dc Vlastní pozorování živočišstva Středozemské oblasti
1. Suchozemské biotopy
2. Sladkovodní biotopy
3. Moře
Suchozemské biotopy
Jaderské letovisko Piran a okolí 27.–29. 6. 2000: cikáda pajasanová, molice, kobylka obecná, saranče
modrokřídlá, kudlanka nábožná, otakárek ovocný (obr. III-13), o. fenyklový – housenka, žluťásek čičorečkový,
babočka kopřivová, b. admirál, b. bodláková, okáč voňavkový, zlatohlávek zlatý, roháč obecný (obr. III-10),
pěnice černohlavá, p. hnědokřídlá, slavík obecný, zvonohlík zahradní, strnad obecný, žluva hajní, vrána obecná
šedá, straka obecná, potkan;
29.–30. 6. 2002: slíďák Lycosa narbonensis, kobylka obecná, k. běločelá, k. Barbitistes yersinii, cikáda
pajasanová, otakárek ovocný (obr. III-13), babočka bodláková, b. admirál, okáč voňavkový, o. zední, žluťásek
čičorečkový, slepýš křehký, ještěrka zední, j. italská (obr. III-29), užovka stromová, pěnice pokřovní, p.
černohlavá, rorýsi – oba druhy, vrabec domácí, vrána obecná šedá, straka obecná, veverka obecná;
26.–27. 6. 2003: kobylka obecná, k. Tessellana vittata, ještěrka zední, vlaštovka obecná, jiřička obecná, kos
černý, sýkora modřinka, mlynařík dlouhoocasý, zvonohlík obecný, strnad obecný, vrabec domácí, žluva hajní,
sojka obecná.
Sladkovodní biotopy (brakická voda v letovisku Fiesa) a okolí
Piran a okolí (27.-29. 6. 2000): šidélko ruměnné (obr. III-21), š. větší, vážka červená (obr. III-22), v. ploská, v.
černořitná, šídlo tmavé, š. královské, ropucha obecná, želva bahenní, kachna divoká, slípka zelenonohá, racek
chechtavý, r. bělohlavý (obr. III-30), r. černohlavý, rybák obecný;
29. 6. 2002: (kreveta Palaemon sp.), šidélko ruměnné (obr. III-21), vážka červená (obr. III-22), v. černořitná,
89
šídlo královské, želva bahenní, (ž. nádherná), racek bělohlavý (obr. III-30);
26. 6. 2003: (kreveta Palaemon sp.), šidélko ruměnné (obr. III-21), vážka červená (obr. III-22), v. černořitná,
šídlo královské, želva bahenní, (ž. nádherná), kachna divoká, racek bělohlavý (obr. III-30).
Moře
Piran a okolí 1997, 1998: houba komínová, sasanka koňská, s. hnědá (obr. III-23), z plžů a mlžů přílipka obecná,
ušeň mořská, kotouč, jehlanka obecná, ostranka tupá i jaderská, slávka středomořská, ústřice jedlá, zaděnka jedlá,
kreveta Palaemon sp., krab Eriphia sp., raci poustevníci, sumýš obecný, hadice křehká, hvězdice hrabavá,
ježovka dlouhoostná, z ryb mořan pruhovaný, oblada obecná, tmavec hnědý (obr. III-26), kanic písmenkový (obr.
III-27), pyskouni a slizouni;
27.–29. 6. 2000: sasanka koňská, přílipka obecná, ušeň mořská, jehlanka obecná, ostranka tupá, slávka
středomořská, ústřice jedlá, hřebenatka jakubská, sépie obecná (kost), krab obloukový, k. Maia sp., ježovka
dlouhoostná, koníček obecný, okáč salpa, kormorán chocholatý;
26. 8. 2003: kořenoústka hrbolatá (obr. III-24), rybák obecný, slizoun.
Isola a okolí (27.–30. 6. 2002): houba komínová, sasanka koňská, s. hnědá (obr. III-23), přílipka obecná, ušeň
mořská, kotouč, jehlanka obecná, ostranka tupá i jaderská, slávka středomořská, zaděnka jedlá, sépie obecná
(kost), svijonožci;
26.–28. 6. 2003: houba komínová, sasanka koňská, s. hnědá (obr. III-23), přílipka obecná, ušeň mořská, kotouč,
jehlanka obecná, ostranka tupá i jaderská, slávka středomořská, zaděnka jedlá, sépie obecná (kost), svijonožci,
kreveta Palaemon sp., sumýš obecný, ježovka obecná, okáč salpa, oblada, tmavec hnědý (obr. III-26), mořan
obecný (obr. III-28), kněžík duhový, pyskoun, slizoun.
Soliny Strunjan – 30. 6. 2002: volavka popelavá, v. stříbřitá, racek chechtavý, r. černohlavý, r. bělohlavý
(obr. III-30), rybák obecný;
27. 6. 2003: volavka stříbřitá, pisila čáponohá, racek bělohlavý (obr. III-30), r. chechtavý, r. černohlavý, vrána
obecná šedá.
Soliny Sečovlje (19. 11. 2003): potáplice malá, kormorán chocholatý (250 ex.), volavka popelavá (15), v. bílá
(3), v. stříbřitá (25), kachna divoká (500), čírka obecná (30), morčák prostřední (18), lyska černá (250), jespák
obecný (15), j. malý (125), vodouš rudonohý (30), v. kropenatý, bekasina otavní (2), racek bělohlavý (125), r.
chechtavý (20), konipas bílý (3), linduška horská (35).
Tab. 4: Shrnutí pozorování živočichů – Slovinsko 1997–2003
1997 1998 1999 2000 2002 2003
Houbovci
houba komínová Verongia aerophoba + + + +
Žahavci
sasanka hnědá Anemonia sulcata + + + +
s. koňská Actinia equina + AP + + AP + +
kořenoústka hrbolatá Cotylorhiza tuberculata +
Strunovci
strunovec vodní Gordius aquaticus +
Kroužkovci
žížala obecná Lumbricus terrestris +
ž. Cernosvitovia sp.
ž. (zelená) Allolobophora smaragdina + + + +
Měkkýši
přílipka obecná Patella lusitanica + + + +
ušeň mořská Haliotis tuberculata AP + + + +
kotouč obecný Monodonta turbinata + + + + + +
jehlanka obecná Cerithium vulgatum + + + +
ostranka jaderská Murex brandaris AP + AP AP + +
o. tupá M. trunculus + AP + + AP + +
90
zemoun Aegopius sp. +
keřovka plavá Fruticicola fruticum +
hlemýžď zahradní Helix pomatia +
h. kropenatý Cornu (Helix) aspersum + +
hřebenatka Chlamys varia + +
slávka středomořská M. galloprovinciallis + + + +
ostřice jedlá Ostrea edulis + +
zaděnka jedlá Venus verucosa +
slimák popelavý Limax cinereoniger +
chobotnice pobřežní Polypus vulgaris AP AP AP AP AP
sepie obecná Sepia officinalis AP +k
svijonožec Balanus sp. + +
Korýši
kreveta prosvítavá Palaemon elegans + + +
krab německý Cancer pagurus AP AP AP AP AP
k. obloukový Portunus arctuatus +
k. žlutý Eriphia spinifrons +
krab bradavičnatý Maia verrucosa AP + +
rak poustevník Eupagurus sp. + +
humr evropský Homarus gammarus AP AP AP
langusta obecná Palinurus vulgaris AP AP
strašek kudlankový Squilla mantis AP AP
1997 1998 1999 2000 2002 2003
stínka Oniscus sp. + +
Pavoukovci
sklípkánek Atypus sp. +
slíďák Lycosa narbonensis +
křižák obecný Araneus diadematus + + +
k. mramorovaný Araneus marmoreus + + +
k. zelený A. cucurbitinus +
k. pruhovaný Argiope bruennichi +
k. Metellina merianae +
běžník květomilný Thomisus albus +
sametky Trombidius g. spp. +
sekáč rohatý Phalangium opilio +
s. pestrý Mitopus morio +
s. Leiobunum sp. +
štír německý Euscorpius germanus + + +
Stonožkovci
stonožka škvorová Lithobius forficatus + + +
s. Polybothrus fasciatus
+
zemivka Geophilus spp. +
plochule křehká Polydesmus collaris + + +
mnohonožka Iulus sp. +
91
svinule Glomeris sp. + + +
Šestinozí – hmyz
chvostnatka Lepismachilis sp. +
jepice Ephemeroptera spp. + +
pošvatky Perla spp. +
šidélko ruměnné Pyrrhosoma nymphula ++ + +
š. větší Ischnura elegans +
š. kroužkované Enallagma cyathigerum + +
vážka červená Crocothemis erythrae + + +
v. ploská Libellula depressa +
v. černořitná Ortethrum cancellatum ++ + +
šídlo královské Anax imperator + ++
š. modré Aeshna cyanea +
š. tmavé Hemianax ephippiger +
kudlanka nábožná Mantis religiosa + +
saranče vrzavá Psophus stridulus + ++
s. modrokřídlá Oedipoda coerulescens +
koník jeskynní Troglophilus cavicola + +
kobylka cvrčivá Tettigonia cantans +
k. zelená T. viridissima +
k. obecná Platycleis grisea + + +
k. hnědá Decticus verrucivorus + +
k. bezkřídlá Pholidoptera aptera +
k. P. littoralis +
1997 1998 1999 2000 2002 2003
k. běločelá D. albifrons +
k. Barbitistes yersinii +
k. Psorodonotus fieberii +
k. Poecilimon sp. +
k. Tesselalana vittata +
cvrček polní Gryllus campestris +
zákeřnice Rhinocoris annulatus +
molice Aleyrodinae g. spp. +
pěnodějka červená Cercopis sanguinolenta +
cikáda pajasanová Cicada orni + +
střechatka Sialis sp. +
ploskoroh pestrý Libelloides macaronius +
svižník lesomil Cicindella sylvicola +
střevlík obrovský Procerus gigas +
s. kožitý Carabus coriaceus + +
s. C. arvensis +
s. C. convexus +
střevlíček Abax sp. +
s. Pterostichus spp. +
s. kovový P. burmeisteri +
kvapník Harpalus spp. +
drabčík Ocypus sp. +
d. Philonthus sp. +
d. Paederus spp. +
hrobařík obecný Nicrophorus vespillo + +
roháč obecný Lucanus cervus +♀ +
chrobák velký Geotrupes stercorarius +
ch. hladký Trypocopris vernalis +
chroust obecný Melolontha melolontha +
listokaz zahradní Phyllopertha horticola + ++
l. kovový Anomala dubia +
l. poprášený Hoplia farinosa + + +
zdobenec skvrnitý Trichius fasciatus +
zlatohlávek zlatý Cetonia aurata + ++
z. tečkovaný Oxythyrea funestra + + +
92
kovařík černý Athous niger +
k. krvavý Elater sanguineus +
k. Corymbites virens +
páteříček obecný (červený) Cantharis (rufa) +
pestrokrovečník včelový Trichodes apiarius + +
p. mravenčí Thanasimus formicarius +
červenáček ohnivý Pyrochroa coccinea +
tesařík skvrnitý Strangalia=Rutpela maculata + + +
t. čtveroskvrnný Pachyta quadrimaculata + + +
t. bukový Cerambyx scopoli +
t. Cyrtoclytus capra +
t. červenoštítý Acmaeops collaris +
t. šedý Acanthoderes clavipes +
kozlíček višňový Morimus funereus +
k. Saperda scalaris +
k. smrkový Monochamus sutor + +
k. hvozdník M. sartor +
rákosníček vodní Donacia aquatica +
vrbař uhlazený Clytra laeviscula + +
mandelinka nádherná Chrysomela fastuosa ++
m. šťovíková Gastroidea viridula +
m. skvostná Chrysochloa speciosissima +
štítonoš Cassida sp. +
bázlivec olšový Agelastica alni + +
lalokonosec černý Otiorhynchus niger +
klikoroh borový Hylobius abietis +
k. devětsilový Liparus glabrirostris +
chrostík Limnephilus sp. - larvy + +
ch. Agapetus sp. - larvy + +
ch. Micrasema sp. - larvy +
otakárek fenyklový Papilio machaon + + h
o. ovocný Iphiclides podalirius + +
jasoň červenooký Parnassius apollo + + +
bělásek řepový Pieris rapae + ++
b. řepkový P. napi + +
b. horský P. bryoniae + +
b. ovocný Aporia crataegi +
b. řeřichový Anthocharis cardamines + +
b. hrachorový Leptidea sinapis +
žluťásek řešetlákový Gonepteryx rhamni + +
ž. čičorečkový Colias hyale + +
ž. čilimníkový C. crocea +
bělopásek dvouřadý Limenitis camilla +
batolec červený Apatura ilia +
babočka paví oko Inachis io + +
b. admirál Vanessa atalanta + + ++ +
b. bodláková V. cardui ++ ++ ++
b. kopřivová Aglais urticae ++ +
perleťovec stříbropásek Argynnis paphia +
p. velký Brenthis (Mesoacidalia) aglaia +
p. ostružinový B. daphne +
hnědásek květelový Melitaea didyma +
h. jitrocelový M. athalia +
okáč bojínkový Melanargia galathea +
o. voňavkový Brintesia circe + +
o. kluběnkový Erebia aethiops + +
o. černohnědý E. ligea +
o. luční Maniola jurtina +
o. strdivkový Coenonympha arcania +
o. pýrový Pararge aegeria + +
93
o. zední Lasiomnata megera ++
pestrobarvec petrklíčový Hamearis lucina +
ostruháček březový Thecla betulae +
o. trnkový Styrmonidia spini +
soumračník jahodníkový Pyrgus malvae +
vřetenuška obecná Zygaena filipendula +
zelenáček Adscita sp. +
dlouhozobka svízelová Macroglossum stellatarum + + +
běloskvrnáč pampeliškový Syntomis phegea
+ + +
píďalka jeskynní Triphosa dubiata + +
kukléřka krtičníková Cucullia scrophulariae + h
pestřenka prosvítavá Volucella pellucens + +
p. rybízová Syrphus ribesii +
moucha domácí Musca domestica +
masařka obecná Sarcophaga carnaria +
bejlomorka buková Mikiola fagi +
mravenec dřevokaz Camponotus herculaneum
vosík Polistes sp. +
čmelák Bombus spp. +
drvodělka fialová Xylocopa violacea + + +
Ostnokožci
hadice křehká Ophiothrix fragilis +
hvězdice hrabavá Astropecten aurantiacus AP AP + AP AP AP
sumýš obecný Holothuria tubulosa AP AP + AP AP AP +
ježovka dlouhoostná Paracentrotus lividus + AP + AP
j. černá Arbacia lixula AP
j. obecná Sphaerechinus granularis AP AP AP AP AP +
OBRATLOVCI
PARYBY
máčka skvrnitá Scyliorhinus canicula AP AP AP AP
liškoun obecný Alopias vulpinus AP AP AP AP AP
ostroun obecný Squalus acanthias
AP
parejnok elektrický Torpedo marmorata
AP AP AP AP AP
rejnok čtyřoký Raja miraletus AP
RYBY
pstruh obecný potoční Salmo trutta m. fario ++ ++ ++ ++ ++
p. duhový Oncorhynchus mykiss ++ ++
štika obecná Esox lucius +
amur bílý Ctenopharyngodon idella +
jelec tloušť Leuciscus cephalus +
perlín ostrobřichý Scardin. erythrophthalmus +
živorodka komáří Gambusia affinis + +
úhoř(ovec) mořský Conger conger AP AP AP AP
úhoř říční Anguilla anguilla AP AP AP AP AP
muréna obecná Muraena helena AP
koníček obecný Hippocampus hippocampus AP AP AP + AP AP
jehla hranatá Syngnathus acus AP AP AP AP AP
okoun říční Perca fluviatilis +
mořan obecný Diplodus vulgaris AP AP AP AP +
m. pruhovaný (světloploutvý) D. annularis AP AP + AP AP
m. okounovitý D.(Puntazzo) puntazzo AP AP AP AP AP
m. příčnopruhý D. sargus AP AP AP AP
okáč (očnatec) salpa (obecný) Sarpa salpa AP AP AP + AP AP ++
94
oblada obecná Oblada melanura
AP + AP AP AP+
tmavec (sapín) hnědý Chromis chromis AP AP + AP AP+
kanic písmenkový Serranus scriba AP AP + AP AP AP
kněžík duhový Coris julis AP AP AP +
pyskouni Labrus spp. + AP + AP AP ++
slizouni Blennius spp. + AP AP AP ++
cípal hlavatý Mugil cephalus AP AP AP
c. zlatý Liza aurata AP AP AP
ropušnice obecná Scorpaena scrofa AP AP AP
jazyk mořský Solea vulgaris (solea) AP AP
OBOJŽIVELNÍCI
mlok skvrnitý Salamandra salamandra +
m. černý S. atra + +
čolek horský Triturus alpestris + l + l
macarát jeskynní Proteus anguinus + +
kuňka žlutobřichá Bombina variegata +
ropucha obecná Bufo bufo +
rosnička zelená Hyla arborea +
skokan hnědý Rana temporaria ++
s. štíhlý R. dalmatina +
s. skřehotavý R. ridibunda +
s. zelený (klepton) R. esculenta + + +
PLAZI
ještěrka živorodá Lacerta (Zootoca) vivipara ++ + +
j. zední Podarcis muralis + + + + +
j. italská P. sicula + + +
slepýš křehký Anguis fragilis + + + + +
užovka obojková Natrix natrix +
u. stromová Elaphe longissima +
zmije obecná Vipera berus + +
kareta obecná Caretta caretta AP AP AP AP AP
želva bahenní Emys orbicularis + + + +
ž. nádherná Trachemys scripta elegans + +
PTÁCI
potáplice malá Gavia stellata 1
potápka rudokrká Podiceps grisegena +
kormorán chocholatý Phalacrocor. aristotelis + 250
volavka popelavá Ardea cinerea +++ + + 15
v. bílá Egretta alba 3
v. stříbřitá E. garzetta 3 25
labuť velká Cygnus olor + +
kachna divoká Anas platyrhynchos ++ B + ++ ++ ++ 500
kopřivka obecná A. strepera B
čírka obecná A. crecca 30
morčák prostřední Mergus serrator 18
sluka lesní Scolopax rusticola B
bekasina otavní Gallinago gallinago 2
jespák obecný Calidris alpina 15
j. malý C. minuta 125
vodouš rudonohý Tringa totanus 30
v. kropenatý T. ochropus 1
pisila čáponohá Himantopus himantopus +
racek chechtavý Larus ridibundus + + + + + 20
r. bělohlavý L. cachinnans + + ++ + ++ 125
r. černohlavý L. melanocephalus + 3 +
rybák obecný Sterna hirundo + + + +
lyska černá Fulica atra 250
slípka zelenonohá Gallinula chloropus +
tetřev hlušec Tetrao urogallus B
95
tetřívek obecný Lyrurus tetrix B
bělokur horský Lagopus mutus B
orebice horská Alectoris graeca B
jestřáb lesní Accippiter gentilis B
káně lesní Buteo buteo + B + +
poštolka obecná Falco tinnuncullus + + + +
sup bělohlavý Gyps fulvus 4
holub hřivnáč Columba palumbus +
hrdlička zahradní Streptopelia decaocto +
kukačka obecná Cuculus canorus +
rorýs obecný Apus apus +++ +++ ++ +++ +
r. velký A. melba ++
ledňáček říční Alcedo atthis B
dudek chocholatý Upupa epops B
strakapoud velký Dendrocopos major + +
vlaštovka obecná Hirundo rustica +++ +++ ++ ++ +++
jiřička obecná Delichon urbica ++ ++ + ++ +++
břehule skalní Ptyonoprogne rupestris +
budníček menší Phylloscopus collybita ++ ++ +++
b. větší P. trochilus +
b. lesní P. sibilatrix +
pěnice černohlavá Sylvia atricapilla +++ +++ +++
p. hnědokřídlá S. communis +
p. pokřovní S. curruca ++ +
ťuhýk obecný Lanius collurio +
drozd zpěvný Turdus philomelos ++ ++ ++
d. kvíčala T. pilaris +
kos černý T. merula ++ ++ ++ +++ +++
červenka obecná Erithacus rubecula ++ ++ +++ ++
slavík obecný Luscinia megarhynchos +
rehek domácí Phoenicurus ochruros +
konipas bílý Motacilla alba ++ + + ++ ++ 3
k. horský M. cinerea + +
k. žlutý M. flava +
linduška horská Anthus spinoletta + 35
pěvuška podhorní Prunella collaris + + +
skorec vodní Cinclus cinclus ++ + +
žluva hajní Oriolus oriolus
brhlík lesní Sitta europaea ++ + ++
šoupálek dlouhoprstý Certhia familiaris +
sýkora koňadra Parus major ++ ++ + +
s. modřinka P. caeruleus + +
s. uhelníček P. ater + +
s. babka P. palustris +
s. parukářka P. cristatus +
mlynařík dlouhoocasý Aegithalos caudatus +
pěnkava obecná Frigilla coelebs +++ +++ + ++ ++
pěnkavák sněžní Montifringilla nivalis
hýl obecný Pyrrhula pyrrhula +
stehlík obecný Carduelis carduelis + ++
zvonohlík zahradní Serinus serinus + +
strnad obecný Emberiza citrinella +++ +
špaček obecný Sturnus vulgaris ++ ++ + +
vrabec domácí Passer domesticus ++ ++ + ++
v. polní P. montanus + +
žluva hajní Oriolus oriolus + +
krkavec obecný Corvus corax + + +
ořešník obecn Nucifraga caryocatactes +
vrána obecná šedá Corvus corone cornix +++ ++ ++ +++ ++
sojka obecná Garrulus glandarius ++ ++ + + ++
96
straka obecná Pica pica ++ + +
kavče žlutozobé Pyrrhocorax graculus ++ +
SAVCI
ježek západní Erinaceus europaeus + +
rejsek obecný Sorex araneus +
bělozubka šedá Crocidura suaveolens +
netopýr sp. ++ ++ +
létavec stěhovavý Miniopterus schreibersi + + + +
vrápenec malý Rhinolophus hipposideros +
veverka obecná Sciurus vulgaris +
svišť horský Marmota marmota B +
myšice křovinná Apodemus sylvaticus +
potkan Rattus norvegicus +
plch velký Glis glis +?
hranostaj Mustela erminea B
kuna skalní Martes foina B
tchoř tmavý Putorius putorius B
jezevec lesní Meles meles B pb
liška obecná Vulpes vulpes B +
zajíc polní Lepus europaeus +
prase divoké Sus scropha B
srnec obecný (evropský) C. capreolus + B Ch + + +
jelen evropský (lesní) Cervus elaphus Ch B
muflon Ovis musimon B
kozorožec horský Capra ibex B +
kamzík horský Rupicapra rupicapra B
ovce domácí Ovis aries + +
koza domácí Capra hircus + +
tur domác Bos taurus + +
kůň domác Equus caballus + +
+ druh řídce pozorovaný (jediné stan.) ++ druh pozorovaný často (> dvě stan.)
+++ druh hojný (tři a více stan., nebo velmi početný)
l - larvy k - kost pb - pobytový znak
B - Myslivecká výstava Bovec AP - Akvárium Piran Ch – chov
V průběhu šesti roků bylo při pracovních pobytech v různých biotopech Slovinska pozorováno cca 196 druhů
bezobratlých a 168 druhů obratlovců. Hlavně u bezobratlých je to malá část tam žijících. Vždy budou nalézány
další druhy živočichů a tak doplňován obraz o složení fauny Slovinska.
Literatura:
Božič, L., 2003: Mednarodno pomembna območja za ptice v Sloviniji, 2. Predlogi Posebnih
zaščitenih območij v Sloveniji. DOPPS Ljubljana, 140 s.
Brancelj, A., 2001: Dvojno Triglavsko jezero Proteus, 64(1): 16–21
Čačko, L., 1998: Triglavský národný park. Enviromagazín, 3(3): 18–19
Fabjan, I. (ed.), 1987: Aguide to the Triglav national park. TNP Bled, 271 str.
Geister, I., 1995: Ornitološki atlas Slovenije. DZS Ljubljana, 287 str.
Gregori, J., 1996: Ogroženost in varstvo dvoživk (Amphibia). In: Gregori J. (ed.): Narava
Slovenije, stanje in perspektive. DES Ljubljana: 362–367
Gregori, J., 1996: Ptiči (Aves) – njihova ogroženost in varstvo. In: Gregori J. (ed.): Narava
Slovenije, stanje in perspektive. DES Ljubljana: 372–380
Jančar, T., 2000: Triglavski narodni park. In: Polak, S. (ed.): Mednarodno pomembna
območja za ptice v Sloveniji. DOPPS Ljubljana: 29–39
Kebe, V., 2001: Presihajoče Cerkniško jezero: čudež kraške narave. Dolenje jez., 40 str.
Kmecl, P., 2000: Cerkniško jezero. In: Polak, S. (ed.): Mednarodno pomembna območja za
ptice v Sloveniji. DOPPS Ljubljana: 107–117
Kryštufek, B., 1996: Sesalci (Mammalia) – stanje in ogroženost. In: Gregori J. (ed.): Narava
Slovenije, stanje in perspektive. DES Ljubljana: 381–386
Mršić, N., 1996: Plazilci (Reptilia) – pomen, stanje raziskanosti in ogroženosti. In: Gregori J.
(ed.): Narava Slovenije, stanje in perspektive. DES Ljubljana: 368–371
Mršić, N., 1997: Biotska raznovrstnost v Sloveniji. Slovenija „vročka točka“ Evrope.
97
Ljubljana, MOP, Uprava za VN, 131 s.
Ondrášek, I., 1998: Čaro Julských Álp. Enviromagazín, 3(4): 24-25
Polak, S., 1991: Zoološke zanimivosti iz okolice Škocjanskih jam. Proteus 1991(3): 125–126
Povž, M., 1996: Sladkovodne ribe. In: Gregori J. (ed.): Narava Slovenije, stanje in
perspektive. DES Ljubljana: 345–355
Rubinič, B., 2000: Sečoveljske soline. In: Polak, S. (ed.): Mednarodno pomembna območja za
ptice v Sloveniji. DOPPS Ljubljana: 65–74
Sket, B., Arntzen, J.W., 1994: Black, non-troglomorphic amphibian from karst of Slovenia:
Proteus anguinus parkelj n. ssp. (Urodela: Proteidae). Bijdr.dierk., 64(1): 33–53
Skoberne, B., 2000: Convention on the conservation of european wildlife and natural habitats.
http://www.nature.coe.int/CP20/tpvs67e.htm
Trontelj, P., 1998: Der Karst. Ober- und unteridiche Lebensvielfalt. Naturerbe Vrlg.J. Resch
Überlingen, 128 s.
12. Ochrana přírody č. 38 tématické piktogramy
Slovinsko chrání v současnosti asi 8 % celkové rozlohy (z toho 4 % v Triglavském národním parku).
Výhledově předpokládá ochranu asi 20 % území (regionální parky v návrhu).
V rámci ochrany neživé přírody byly vyhlášeny přírodní památníky a přírodní rezervace na základě různých
hledisek – geologického, geomorfologického, hydrologického aj. (celkem asi 393), kromě toho bylo vyhlášeno
dalších 264 význačných objektů (paleontologických, mineralogických, geomorfologických, pramenných aj.)
(Hlad 1995).
Do září 1993 bylo kromě Triglavského národního parku chráněno 29 přírodních parků, 34 přírodních rezervací,
720 přírodních památníků, 77 památníků ovlivněné přírody a 10 území kulturních památníků a přírodních
unikátů (Skoberne, 1995).
Územní ochrana přírody je ve Slovinsku nově řešena v souladu s evropským i mezinárodním systémem
vyhlašováním 5 typů chráněných území. Důraz je kladen na rozlohově velké celky (Tab. 1):
- národní park
- regionální park
- krajinný park
Tab. 1: Charakteristika slovinských chráněných parků
Název parku Rozloha Charakteristika
Národní park
1. Triglavský n. p. 848 km2
nedotčená příroda Julských Alp s endemickými rostlinami a
živočichy, unikátními přírodními památkami, symbolem
Slovinska
Regionální parky
2. Škocjanské jeskyně r. p. 4,13 km2
krasové jeskyně formované podzemním tokem řeky
3. Kozjanský r. p. 200 km2
(do bud.
471 km2
)
území přírodních hodnot výrazně formované lidskou
činností – senné louky, tradiční sady, vinice
Další navrhované regionální parky: r.p. Kočevje-Kolpa, r.p. Snežnik, r.p. Pohorje, r.p. Kras, r.p. Trnovski Gozd,
r.p. Karavanke - Kamniško-Savinjske Alpe
Krajinné (přírodní) parky
4. K. p. Logarská dolina 25 km2
pitoreskní glaciální údolí
5. K. p. Horní Idrijca 49 km2
krasové jezero s významnými charakteristikami, bohatá a
rozmanitá flóra, ale i významné technické památky
6. K. p. Sečoveljské soliny 8,3 km2
Nejsevernější soliny Jadranu s tradiční technikou těžby soli,
významné ptačí hnízdiště (80 druhů) a zimoviště (200 druhů)
98
7. K. p. Kolpa 36 km2
Extrémně diverzifikované území s mozaikou přirozených
prostředí v návaznosti na centrální tok Kolpy
Další navrhované krajinné parky: k.p. Mura, k.p. Drava, k.p. Dragonje, k.p. Ljubljansko barje, k.p. Goričko
Charakteristické znaky chráněných území ve Slovinsku:
- Národní park – rozsáhlé území s četnými přírodními zajímavostmi a velkou biodiverzitou
- Regionální park – rozsáhlé území s regionálně charakteristickými ekosystémy a významnými krajinnými
hodnotami
- Krajinný (přírodní) park – území s vysokou ekologickou, biologickou a krajinnou hodnotou, vývojově
dlouhodobě spjaté s vlivy místní lidské komunity
Mnohé z chráněných parků jsou proponovány jako bilaterální.
- Přírodní rezervace – menší území ekologických hodnot na úrovni význačných ekosystémů (celkem 34)
- Přírodní památník - menší území biologických hodnot na úrovni druhů organizmů a jiných přírodních hodnot
(celkem 720)
Mnohá dosud chráněná území označovaná jako přírodní parky (29) jsou sdružována ve větších celcích již
existujících nebo navrhovaných národních, regionálních, popř. krajinných parků (Tab. 2).
Tab. 2: Příslušnost dřívějších Přírodních parků (v ha) do moderně koncipovaných:
Moderně koncipované parky Historická chráněná území
Triglavský národní park Martuljek (2 146), ?Porezen-Davča (3 895)
r.p. Karavanky - Kam.-Savinj. Alpy Golte (1 148), Logarska dolina (2 475), Robanov kot (1 423),
Topla (1 368)
r.p. Kolpa Lahinja (260)
r.p. Kozjansko Spominski park Trebče (196)
r.p. Kras Beka – soteska Glinščice, Lipica, Štanjel
r.p. Snežnik Mašun (83), Planinsko polje (Postojna) (434), Rakov Škocjan
(113), Vremščica (Postojna) (93), Snežnik-grašč. komplex (271)
r.p. Trnovski Gozd Čaven-Trnovski Gozd (4 776), Nanos (2 632)
k.p. Drava Šturmovec (125)
k.p. Horní Idrijca Zgornja Idrijca (4 195)
k.p. Mura: Jeruzalemske Gorice (1 370), ?Negovsko jezero (172)
k.p. Sečoveljske soline Sečoveljske soline (835)
?r.p. Pohorje – k.p. Drava? Boč (879), Rački rybniki-Požeg, Štatenberg, Žabljek
?k.p. Ljubl. barje – r.p.K - K-S Alpy: Tivoli-Rožnik-Šišenski hrib (448)
Strunjan (192)
Mezi plošně menší chráněná území patří např. Sněžník (PR s důrazem na botaniku –196 ha), Cerknické jezero
(PR s důrazem na ochranu ptáků), nebo Zelenci (PP). Mnohá chráněná území jsme postupně navštívili a jsou při
různých příležitostech zmiňována (Triglavský NP – Martuljek, PP Zelenci, PP vodopád Peričnik, prameny Soče,
r. p. Škocjanské jeskyně, r. p. Sněžník s PR Sněžník, Postojnské jeskyně, Rakov Škocjan, PR Cerknické jezero,
PR na kopci Slivnica?, Trnovski Gozd, Kamnicko-Savinské Alpy v Jezersku, Kras, k. p. Logarská dolina, k. p.
Sečoveljské soliny, k. p. Kolpa).
Na základě Ramsarské konvence na ochranu mokřadů byly na území Slovinska vyhlášeny dva významné
mokřadní ekosystémy: Sečovlejské soliny a Škocjanské jeskyně (jako první podzemní mokřad na světě).
Druhová ochrana organizmů byla řešena oficiálními úředními listy, které vyhlašovaly ochranu řídkých nebo
ohrožených druhů (poslední z roku 1976), později červenými seznamy (listy) druhů rostlin (1989) a živočichů
(1987, 1992). Kategorie jsou hodnocené ve shodě s doporučeními IUCN (Tab. 3).
Tab. 3: Rozložení kategorií slovinských živočichů podle Červených listů
Taxon Ex E V R e K I n N
Žížaly 29 (22) 29 69
Pijavky 2 5 7 22
Perloočky 2 2 51
Klanonožci (buch.) 4 13 17 102
Korýši suchozem. 1 7 20 20 1 49 72
Sekáči 1 2 52 55 55
Stonožky 10 18 11 2 41 94
Mnohonožky 33 37 70 139
99
Rovnokřídlovci 5(2) 55 6 11 13 92 170
Vážky (1) 3 3 5 1 13 74
Síťokřídlí 1 6 8 15 105
Chrostíci (1) 3 7 16 1 28 201
Motýli 12 27 16 55 1402
Mravenci Formica 2 2 4 6
Kruhoústí 4 4 4
Sladkovodní ryby 2(1) 19 8 30 94
Obojživelníci 1 1 3 17 22* 23*
Plazi (1) 7 9 2 19* 23*
Ptáci 1 (4) 21 53 79 365
Savci 6 (2) 4 (21) 5 5 43 95
Ex – vymizelé druhy (domněle) R – vzácné druhy e – endemické druhy
E – kriticky ohrožené druhy (méně) K – nedostatečně známé druhy
V – ohrožené druhy I - druhy vyžadující další pozornost
n – počet druhů v Červeném seznamu (*taxonů)
N – celkový počet druhů ve Slovinsku (*taxonů)
Literatura:
1. Hlad, B., 1995: Spomenica in varstvo nežive narave. In: Aljančič, M. (ed.): Varstvo narave na
Slovenskem. Prirodoslov. muzej Slov.: 18–25
2. kol., 1999: Protected areas of Slovenia. Parks. MOP, Uprava RS za varstvo narave
3. Skoberne, P., 1995: Zavarovana območja na Slovenskem. In: Aljančič, M. (ed.): Varstvo
narave na Slovenskem. Prirodoslov. muzej Slovenije: 76–79
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
13. Literatura – abecední seznam
Absolon, K., 1953: Krasové hydrologické problémy v Krajině. I. Notranjski kras, II. Dolenjski kras,
nepublikovaný rukopis, 1–175, Brno
Absolon, K., 1960: Karsthydrograph. Probleme in Istrien – Küstenland – Primorje, nepubl. rukopis 1–63, Brno
Absolon, K., 1960: Reka – Timavo. Karsthydrographisches Problem des grössten Schlubflusses der Welt im
Triestiner Karste. Nepublikovaný rukopis, 1–275, Brno
Aljančič, M., 1988: Kraški svet. Seriál Sprehodi v naravo. Cankarjeva založba, Ljubljana
Aljančič, M., 1988: Kraški svet. Seriál Sprehodi v naravo. Cankarjeva založba, Ljubljana
Alkalaj, M., 1996: Wines of Slovenija. DZS, 1–151, Ljubljana
anonymus: About stud – farm Lipica. Kobilarna Lipica, http://www.k-lipica.si/English/Lipica/Kobilarna.asp
anonymus: Agricult. Sit. in the Cand. Count., Country Rep. on Slovenia, EC – Gen. for Agriculture.
http://europa.eu.int/comm/agriculture/external/enlarge/publi/countryrep/slovenia.pdf
anonymus: Agricult. Sit. in the Cand. Countr., Country Rep. on the CR, EC – Gener. for Agriculture.
http://europa.eu.int/comm/agriculture/external/enlarge/publi/countryrep/czech.pdf
anonymus: Breed History. Lipizzan Association of North America, http://www.lipizzan.org/History.htm
anonymus: Czech Republic Agr. and Enlarg. EC – General for Agriculture.
http://europa.eu.int/comm/agriculture/external/enlarge/countries/files/czec_rep.pdf
anonymus: Encyklopedie DoYou Know on-line text (http://www.didyouknow.cd/animals/lipizzaners.htm)
anonymus, 1930: Ing. Vilim Putick. Šumarski list, Zagreb
anonymus, 2001: Nacionalni atlas Slovenije. Inštitut za geografijo, Ljubljana
anonymus: Slovenia Agricult. and Enlarg. EC – General for Agriculture
http://europa.eu.int/comm/agriculture/external/enlarge/countries/files/slovenia.pdf
anonymus: Snežniško rastlinstvo. – http://www2.arnes.si/%7Epopsd1s/ilbi/botanika.html
anonymus: Statistická ročenka Slovinska 2000, 2001, 2002
anonymus: Vysvětlivky k základní geologické mapě SFRJ 1: 100 000, Svazový geologický ústav, Bělehrad
anonymus: Základní geologické mapy SFRJ 1:100 000, Svazový geologický ústav, Bělehrad. (ve slovinštině)
Berce, B., 1956: Rudišče Sitarjevec pri Litiji. Rukopis, Archiv Geol. zavoda Ljubljana, Ljubljana
Božič, L., 2003: Mednarodno pomembna območja za ptice v Sloviniji, 2. Predlogi Posebnih zaščitenih območij
v Sloveniji. DOPPS Ljubljana, 140 s.
Brancelj, A., 2001: Dvojno Triglavsko jezero Proteus, 64(1): 16–21
100
Branstätter, K., Schöner, H., 1989: Julische Alpen. Bergverlag R. Rother, München
Buser, S., 1997: Slovenija, Kamnine, geslo v Enciklopediji Slovenije, 11 zvezek, strani 314–319, Mladinska
knjiga, Ljubljana
Buser, S., 1974: Neue Feststellungen im Perm der westlichen Karawanken. Carinthia II, Klagenfurt
Buser, S., 1991: Vodnik po Slovenski geološki poti. Geol. zavod Ljubljana, 2. vyd.
Buser, S., 1994: Lower Pernian conodonts from the Karavanke Mts. (Slovenia). Geologija, 37, 38, 153–171,
Ljubljana
Čačko, L., 1998: Triglavský národný park. Enviromagazín, 3(3): 18–19.
Čar, J., 1989: Prispevek idrijskega rudnika in Idrije k slovenski tehniški in prirodoslovni zgodovini. Zbornik za
zgodovino naravoslovja in tehnike, 10, 224–227, Ljubljana
Čar, J., 1994: Sedimentární horniny Slovinska (ve slovinštině). Seminář z oblasti geologie pro učitele základních
a středních škol, 7.– 8. 10. 1994, Idrija
Časopis Jeseniške občinske novice, maj, št. 15, 2003, junij št. 5, 2003
Čepič, Z., 1979: Historie Slovinců (ve slovinštině). Cankarjeva založba, Ljubljana.
Česnik, T., 2002: Odkritje nadaljevanja v breznu Čehi 2. Naše jame, 44, 85–88, Ljubljana
Debevec, A., 2002: Park Škocjanske jame. Vyd. Park Škocjanske jame, Škocjan
Dobnikar, M., Dolenec, T., Činč-Juhant, B., Zupančič, N., 2000: Magmatics Rocks of the Karavanke Granitic
Massif, Slovenija. Geologija, 43/1, 55–60, Ljubljana
Dolenec, T., Ogorelec, B., Pezdič, J., 1985: Zgornjkepermske in skitske plasti při Tržiču. Geologija 24/2,
Ljubljana
Dostál, J., 1954: Klíč k úplné květeně ČSR. Nakladatelství Československé akademie věd, Praha
Drovenik, F., Drovenik, M., Pleničar, M., 1980: Nastanek rudišč v SR Sloveniji. Geol. 23/1, 1–157, Ljubljana
Drovenik, M., Mlakar, I., 1971: Strukturne in genetske posebnosti idrijskega rudišča. Geologija 14, 67–126,
Ljubljana
Fabjan, I. (ed.), 1987: Aguide to the Triglav national park. TNP Bled, 271 str.
Fabjančič, M., 1972: Kronika litijskega rudnika. Rukopis. Archiv Geol. zavoda Ljubljana, Ljubljana
Faninger, E., 1986: Die Entdeckung des Zoisits. Geologija, 28/29, 337–342, Ljubljana
Faninger, E., 2000: Freiherr Sigmund Zois, Zoisit und Karinthin (Zum 250. Jahrestag seiner Geburt). Geologija,
42, 5–18, Ljubljana
Fukarek, P.  Jovanović, B., 1983: Karta prirodne potencijalne vegetacije SFR Jugoslavie 1 : 1 000 000. Naučno
veće vegetacijske karte Jugoslavije koga zastupa Šumarski fakultet univerziteta Kiril i Metodije u Skopju,
Kartografsko-reprodukcijska obrada, priprema i štampa
Gabrovec, M., 1996: Triglavski ledenik – kako dolgo še? Proteus, 59, 4, Ljubljana
Gabrovec, M., 1998: Slovenska ledenika. In: Slovenija-pokrajina in ljudje, 70–71, Mladinska knjiga, Ljubljana
Gams, I. in sod., 1964: Jamarski priročnik. Mladinska knjiga, Ljubljana
Gams, I., 2003: Kras v Sloveniji v prostoru in času. 516 strani, Založba ZRC, ZRC SAZU, Ljubljana
Gams, I., 1957: Jamoslovec Viljem Putick. Proteus, 1956-57, Ljubljana
Gams, I., 1974: Kras. Ljubljana
Gams, I., 1974: Kras. Slovenska matica, Ljubljana
Gams, I., 1981: Morfografski sistemi u Jugoslaviji. Glasnik srpskog geografskog društva. LXI, 1, Beograd
Gams, I., 1983: Geografske značilnosti Slovenije. MK, Ljubljana
Gams, I., 1983: Škocjanski kras kot vzorec kontaktnega krasa. Medn. simp. Zaščita krasa ob 160-letnici
turističnega razvoja Škocjanskih jam, Lipica 1982, 22–26, Sežana
Gams, I., 1987: Omejitev alpskega ozemlja. Geografski vestnik, LIX, Ljubljana
Gams, I., 1994: Sigove ponvice, posebnost Škocjanskih jam. Proteus 2, r. 57, 61–64, Ljubljana
Geister, I., 1995: Ornitološki atlas Slovenije. DZS Ljubljana, 287 str.
Gestrin, F., 1966: Slovinská historie od konce 18. stol. do 1918 (ve slovinštině). Ljubljana
Godec, I., 1993: Litija nekoč in danes. Samozaložba, Litija
Gospodarič, R., 1976: Razvoj jam med Pivško kotlino in Planinskim poljem v kvartarju (The Quarternary Caves
development between the Pivka Bassin and Polje of Planina). Acta carsologica 7, s. 8–135, Ljubljana
Gregori, J., 1994: Zelenci – naravni rezervat /Nature Reserve/Naturreservat/. – Triglavski narodni park, pp. 120.
VGI 1983, God.
Gregori, J., 1996: Ptiči (Aves) – njihova ogroženost in varstvo. In: Gregori J. (ed.): Narava Slovenije, stanje in
perspektive. DES Ljubljana: 372–380
Gregori, J., 1996: Ogroženost in varstvo dvoživk (Amphibia). In: Gregori J. (ed.): Narava Slovenije, stanje in
perspektive. DES Ljubljana: 362–367
Habič, P. 1982: Kraški relief in tektonika (Karst relief and tectonics). Acta carsologica 10 (1981), s. 5–26,s
Ljubljana
Habič, P., 1992: Ljubljanica geslo v Enciklopediji Slovenije, 5. zvezek, s. 398–399, Mladinska knjiga, Ljubljana
Heberle-Perat, M., 1994: Na Sonini strani Karavank. Zhorka Modra Lastovka, 1. knjiga
Heindl, H., 1989: Julische und Steiner Alpen mit Karawanken in Karnischem Hauptkamm. Klettersteigführer,
Bergverlag R. Rother, München
Hlad, B., 1992: Varstvo mineralov in fosilov oziroma njihovih nahajališč. Proteus 3, r. 55, 91–97, Ljubljana
101
Hlad, B., 1995: Spomenica in varstvo nežive narave. In: Aljančič, M. (ed.): Varstvo narave na Slovenskem.
Prirodoslov. muzej Slov.: 18-25
Hradilová, L., Matyášek, P., 2002: Speleolog Anton Hanke, Speleo 36, Praha
Hradilová, L., Matyášek, P., 2002: Speleolog Anton Hanke. Speleo, 36, 24–27, Praha
Hribernik, K., 2003: Geologický systém Slovinska (v angličtině). 4th European Congress on Regional
Geoscientific Cartography and Information Systems, Bologna
http://vedci.cz/Osobnosti/Ressel_J.htm
Ilešič, S., 1972: Slovenske pokrajine. Geografski vestnik XLIV, Ljubljana
Ilijanič, 1974: Vegetacija Cerkniškega jezera. Vodič po ekskurzijah, 14. mednarodni simpozij vzhodnoalpskodinarskega
društva za poučevanje vegetacije, 46–45, Ljubljana
Jančar, T., 2000: Triglavski narodni park. In: Polak, S. (ed.): Mednarodno pomembna območja za ptice
v Sloveniji. DOPPS Ljubljana: 29–39
Kebe, V., 2001: Presihajoče Cerkniško jezero: čudež kraške narave. Dolenje Jezero, 40 str.
Kepa, T., 2001: Karst conservation in Slovenia. Acta Carsologica, 30, Ljubljana
Klemenčič, T., Mikuž, V., Pišljar, M., Vidrih, R., 1995a: Minerali idrijskega rudišča. Proteus 57, 7, 269–276,
Ljubljana
Klemenčič, T., Mikuž, V., Pišljar, M., Vidrih, R., 1995: Idrijsko rudišče in njegove rude. Proteus 57, 6, 229–236,
Ljubljana
Kmecl, M., 1986: Zakladi Slovenije. Cankarjeva založba, Ljubljana
Kmecl, P., 2000: Cerkniško jezero. In: Polak, S. (ed.): Mednarodno pomembna območja za ptice v Sloveniji.
DOPPS Ljubljana: 107–117
kol., 1952: J. R. Putick Viljem. Slovenski biografski leksikon. 8 zv., Ljubljana
kol., 1987: Enciklopedija Slovenije. Mladinska knjiga, 1. natis., vsi zvezki, več pojmov, Ljubljana
kol., 1987: Atlas Slovenije. Mladinska knjiga, Ljubljana
kol., 1999: Protected areas of Slovenia. Parks. MOP, Uprava RS za varstvo narave
kol., 2000: Interaktivni Atlas Slovenije 3,0 – Slovenija na zemljevidih, v slikah, besedili in zvoku. Mladinska
knjiga, Ljubljana
kol., 2001: Nacionalni Atlas Slovenije. Vyd. Inštitut za geografijo. Založba Rokus d.o.o., Ljubljana
Kopecký, J. a kol., 1977: Speciální chov hospodářských zvířat 1, Praha
Kranjc, A., 1997: Slovene Classical Karst, Ljubljana
Kranjc, A., 1999: Kras – pokrajina, življenje, ljudje. Inštitut za raziskovanje krasa ZRC SAZU, Ljubljana
Kratochvíl, J., 1973: Použitá zoologie 2, SPN, Praha
Kryštufek, B., 1996: Sesalci (Mammalia) – stanje in ogroženost. In: Gregori J. (ed.): Narava Slovenije, stanje in
perspektive. DES Ljubljana: 381–386
Kubát, K., Hrouda, L., Chrtek, J. jun., Kaplan, Z., Kirschner, J., Kubát, K.  Štěpánek, J. [eds.] 2002: Klíč ke
květeně České republiky. – Academia, Praha, pp. 927
Kugy, J., 1938: Fünf Jahrhunderte Triglav. Leykam Verlag, Graz
Kunaver, J., 1966: Jamarstvo ni samo šport. Delo 2. 2. 1958, Ljubljana
Kunaver, P., 1957: Kraški svet in njegovi pojavi. Mladinska knjiga , Ljubljana
Kunaver, P., 1961: Cerkniško jezero, Mladinska knjiga, Ljubljana
Leskovec, I., 1995: Idrijski rudnik. Založba Zaklad, Ljubljana
Marinček, L.  Čarni, A., 2002: Komentar k vegetacijski karti gozdnih združb Slovenije v merilu 1 : 400 000
Commentary to the vegetation map of forest communities of Slovenia in a scale 1 : 400 000. Ljubljana,
Založba ZRC, pp. 79
Marinšek, J., 2002: Nadaljevanje v breznu Čehi 2. Naše jame, 44, 89–97, Ljubljana
Martinčič, A., 2002: Združba Rorippo amphibiae-Eleocharitetum acicularis Ass. nova na Cerkniškem jezeru.
Hacquetia, Ljubljana, ½, 157–163
Martinčič, A., Wraber, T., Jogan, N., Ravnik, V., Podobnik, A., Turk, B.  Vreš, B., 1999: Mala flora Slovenije.
Ključ za določanje praprotnic in semenk. Techniška založba Slovenije, Ljubljana, pp. 846
Matyášek, J., 1995: Zoisova sbírka minerálů v přírodovědném muzeu Slovinska. Minerál, III., 89–93, Brno
Matyášek, J., 1995: Minfos- Mezinárodní výstava ve slovinském Tržiči. Minerál, III., 341–343, Brno
Matyášek, J., 1995: Slovinský přírodovědec baron Sigmund Zois a jeho rod. Minerál, III., 207–209. Brno
Matyášek, J., 1996: Nerostné bohatství rtuťových rud ve slovinské Idriji. Vesmír, 75/1996, 258–261, Praha
Matyášek, J., 2001: Nově koncipovaná výuka přírodovědy ve Slovinsku. Biologie, Chemie, Zeměpis, SPN,
164–167, Praha
Matyášek, J., 2002: Speleolog Wilhelm Puttik. Speleo, Praha, 35, s. 24–26
Matyášek, P., 2002: Státní maturita jako podmínka přijetí na Právnickou fakultu Univerzity Ljubljana ve
Slovinsku, Univerzitní noviny, 3. MU, Brno
Melik, A., 1954: Slovenski alpski svet. Vyd. Slovenska matica, Ljubljana
Melik, A., 1963: Slovenija. Geografski opis. SM. Ljubljana
102
Mikuž, V., Vidrih, R., 1995: Minerali na Slovenskem. Tehniška založba Slovenije, Ljubljana
Milčinski, J., 1979: Základní výzkumy Krasu Slovinska (ve slovinštině), Ljubljana
Mlakar, I., 1994: O problematiki Litijskega rudnega polja. Geologija, 36 (1993), 249–338, Ljubljana
Mlinar, C., 1992: Tragedija v Jadranskem morju. Proteus 10, r. 54, 335–359, Ljubljana
Mohorič, I., 1987: Problemi in dosežki rudarjenja na Slovenskem. Enciklopedija Slovenije, 2. del, str. 168,
Rudnik Velenje, dtto, str. 319
Moravec, D., 1963: Vezi med slovensko in češko dramo. Slovenska Matica, Ljubljana
Mršić, N., 1996: Plazilci (Reptilia) – pomen, stanje raziskanosti in ogroženosti. In: Gregori J. (ed.): Narava
Slovenije, stanje in perspektive. DES Ljubljana: 368–371.
Mršić, N., 1997: Biotska raznovrstnost v Sloveniji. Slovenija „vročka točka“ Evrope. Ljubljana, MOP, Uprava
za VN, 131 str.
Mucina, L., 1997: Conspectus of classes of European Vegetation. Folia Geobot. Phytotax., Praha, 32: 117–172
Natek, K. a kol., 1996: Poznejte Slovinsko. Cankarjeva založba, Delo, 136 s., Ljubljana
Neumann, C., 1982: Die Grenzen die Alpen. Zeitschr. d. ö. Alpenverein. XIII
Ondrášek, I., 1998: Čaro Julských Álp. Enviromagazín, 3(4): 24–25
Pánek, J.,: Přednášky Historie Slovinska , FFUK 1996–97
Pavlovec, R., 1976: Kras. Mladinska knjiga, Ljubljana
Perko, D. (ur.), Orožen Adamič, M., 1998: Slovenija - pokrajine in ljudje. Mladinska knjiga, Ljubljana
Pilz, I., 1993: Čudoviti svet Julijskih Alp. Mladinska knjiga, Ljubljana
Plevnik, T.-Žižmond, A., 1999: The education in Slovenija 1999. Ministry of Education and Sport. Ljubljana
Podgornik, A., Rečnik, A., 2000: Minerali slovenske obale. Proteus 9–10/62, 426–441, Ljubljana
Polak, S. (ur.), 2000: Mednarodno pomembna območja za ptice. Društvo za opazovanje in preučevanje ptic
Slovenije – DOPPS, Ljubljana
Polak, S., 1991: Zoološke zanimivosti iz okolice Škocjanskih jam. Proteus 1991(3): 125–126
Povž, M., 1996: Sladkovodne ribe. In: Gregori J. (ed.): Narava Slovenije, stanje in perspektive. DES Ljubljana:
345–355
Premru, U., 1980: Geološka zgradba osrednje Slovenije. Geologija, 23/2. Ljubljana
Premru, U., 1982: Geologická stavba jižního Slovinska (ve slovinštině). Geologija, ISSN 0016-7789, 95–126,
Ljubljana
Puc, M., 1984: Natural park of the Kras region. Symposium »Protection of Karst at ossacion at 16 th anniversary
of the Caves of Škocjan«, Koper
Puc, M., 1998: Pomembnejši datumi v raziskovanju in turistični ureditvi Škocjanskih jam. Naše jame 40, 75–80,
Ljubljana
Puc, M., 1999: Divaška jama. Vyd. Jamarsko društvo »Gregor Žiberna«, Divača
Puc, M., 2000: Vilenica – zgodovina in opis kraške jame. Vyd. Kulturni center Srečka Kosovela, Sežana
Puc, M., 2003: Slovenian Karst and Karel Absolon. Krystalinikum, 29, 47–60, Moravské zemské muzeum, Brno
Putik, V., 1997: Gradišnica ali Vražja jama pri Logatcu v Sloveniji. Naše jame, 39, 5–20, Ljubljana
Ramovš, A., 1980: Po poteh okamnelega življenja v tržiškem prostoru. Tehniški muzej Železarne Jesenice,
Jesenice
Ribičič, M., Vidrih, R., Godec, M., 2000: Seizmološki in geotehnički pogoji gradnje v zgornem Posočju.
Geologija, 43/1, 115–144, Ljubljana
Rotar, J., 1991: Varstvo narave in geološka dediščina v Sloveniji. Rudarsko-metalurški zbornik 38 (2), 199–206,
Ljubljana
Rubinič, B., 2000: Sečoveljske soline. In: Polak, S. (ed.): Mednarodno pomembna območja za ptice v Sloveniji.
DOPPS Ljubljana: 65–74
Rudolf, F., 1990: Krátká historie Slovinců (ve slovinštině). Mladinska knjiga, Ljubljana
Seliškar, A., 1994: Cerkniško jezero. In: Žagar, V.: CLUSIUS-Exkursion nach Karst-Gebiet Sloweniens,
Postojna, 20. – 23. 5. 1994. – Ljubljana, Biološki inštitut ZRC SAZU: 15, 16
Seliškar, A., 1994: Karstrasen. In: Žagar, V.: CLUSIUS-Exkursion nach Karst-Gebiet Sloweniens, Postojna, 20.–
23. 5. 1994. Ljubljana, Biološki inštitut ZRC SAZU: 5, 6
Sevnik, F., 1958: Šumarska enciklopedija. Zagreb
Schellwien, E., 1889 c: Die Fauna des karnischen Fusulinenkalkes Karnischen Alpen und der Karawanken. Teil
2. Palaeontographica 44, Stuttgart
Schellwien, E., 1898 a: Die Auffindung einer permocarbonischen Fauna in der Ostalpen. Vehr. Geol. R. A.,Wien
Schellwien, E., 1898 b: Bericht über die Ergebnisse einer Reise in die Karnischen Alpen und die Karawanken.
Sitzungber. Akad. Der Wissenschaften zu Berlin, Berlin
Schellwien, E., 1900: Die Fauna der Trogkofelschichten in den Karnischen Alpen und der Karawanken. 1.
Brachiopoden. Abh. Geol. R. A. 16, Wien
Schönfelder, P.  Schönfelder, I., 2002: Květena Kanárských ostrovů. Academia, Praha
Simić, M., 1996: Po sledeh soške fronte. Mladinska knjiga, Ljubljana
Sivec, I., 2001: Mojster nebeške lepote (Plečnik). Mohorjeva založba, Celje
Sket, B., Arntzen, J. W., 1994: Black, non-troglomorphic amphibian from karst of Slovenia: Proteus anguinus
103
parkelj n. ssp. (Urodela: Proteidae). Bijdr.dierk., 64(1): 33–53
Skoberne, B., 2000: Convention on the conservation of european wildlife and natural habitats.
http://www.nature.coe.int/CP20/tpvs67e.htm
Skoberne, P., 1995: Zavarovana območja na Slovenskem. In: Aljančič, M. (ed.): Varstvo narave na Slovenskem.
Prirodoslov. muzej Slov.: 76–79
Skoberne, P., 2000: Nature Conservation in Slovenia. – http://www.nature.coe.int/CP20/tpvs67e.htm
Stanič, S., 1994: Slovenija. Flint River Press Ltd, London
Stanič, S., 1994: Slovenija. Flint River Press Ltd, London
Stevenson, T., 1993: Světová encyklopedie vín. Gemini, 1–484, Bratislava
Šajn, R., Gosar, M., Bidovec, M., 2000: Geokemične lastnosti tal, poplavnega sedimenta ter stanovanjskega in
podstrešnega prahu na območju Mežice. Geologija, 43/2, 235–246, Ljubljana
Šivic, A., 1961: Viljem Putick. Gozdarski vestnik, Ljubljana
Škornik, I., 1991: Odprtje solinarskega skanzena v sečoveljskih solinah. Proteus 3, r. 54, 124–125, Ljubljana
Štih, P., 1996: Slovinská historie do osvícenství (ve slovinštině). Mohorjeva družba, Klagenfurt
Šušteršič, F., 1991: Kras, geslo v Enciklopediji Slovenije, 5. zvezek, strani 397–398, Mladinska knjiga,
Ljubljana
Šušteršič, F., Gams, I. & Pleničar M., 1991: Kras, geslo v Enciklopediji Slovenije, 5. zvezek, 398–399,
Mladinska knjiga, Ljubljana
Šušteršič, F., & Šušteršič, S., 2003: Formation of the Cerkniščica and the flooding of Cerkniško polje. Acta
carsologica 32 (2), 121–136
Šušteršič, F., 1997: Lippertova jama–dejstva in »dejstva«. Uvodna razmišljanja. Naše jame, 39, 53–86, Ljubljana
Šušteršič, F., 1997: Viljem Putik o Lippertovi jami. Naše jame, 39, 46–52, Ljubljana
Teller, E., 1904: VIII Bericht über die Excursion (XI) in das Feistritztal bei Neumarktl (9. september). C. R. 9.
Session Congr. Géol. Internat. Vienne 1903, Vienne (Wien)
Trontelj, P., 1998: Der Karst. Ober- und unteridiche Lebensvielfalt. Naturerbe Vrlg. J. Resch Überlingen, 128 s.
Trontelj, P., 1998: Der Karst. Ober- und unterirdische Lebensvielfalt. Naturerbe Verlag Jürgen Resch, Überlingen,
pp. 126
Urbančič, B., 1995: Česko-slovinské kulturní styky. Euroslavica, Praha
Valvasor, J. W., 1689: Die Ehre des Herzogtums Crain. I. Th.. Laybach-Nürnberg, 696 pp.
Wraber, T. 1978: Alpine Vegetation der Julischen Alpen. Mitteil. Ostalp.-dinar. Ges. Vegetationsk,1: 85–89
Wraber, T., 1969: Über die Pflanzengeographie Sloweniens. Vegetatio, Haag, 17: 176–199
Wraber, T., 1974: Alpinska vegetacija v Julijskih Alpah. Vodič po ekskurzijah, Ljubljana 69–72
Wraber, T., 1987: Plant life. In Berginc M. et al. (eds): Triglav National Park. Triglavski narodni park, Bled.
Wraber, T., 1989: Rastline od Krasa do Morja. Spoznavajmo rastlinstvo v jugozahodni Sloveniji. Ljubljana,
Cankarjeva založba, pp. 80
Wraber, T., 1994: Sečoveljske soline (Salinen von Sečovlje). In: Žagar V.: CLUSIUS-Exkursion nach KarstGebiet
Sloweniens, Postojna, 20. – 23. 5. 1994. Ljubljana, Biološki inštitut ZRC SAZU: 14, 15
Wraber, T., 1996: Rastlinstvo. In: Enciklopedija Slovenije, Vol.10, Mladinska knjiga, Ljubljana, p. 87
www.atlas.cz/search/?q=Josef+Ressel
www.msp.nib.si
www.PodzemljePece.com
Zupančič, M., 1994: Waldgessellschaften des slowenichen Küstenlandes. In: Žagar, V.: CLUSIUS-Exkursion
nach Karst-Gebiet Sloweniens, Postojna, 20.– 23. 5. 1994. Ljubljana, Biološki inštitut ZRC SAZU: 6, 7
Zupančič, M., 1999: Smrekovi gozdovi Slovenije. Slovenska Akademija Znanosti in Umetnosti, Ljubljana
Žiberna, J., 1981: Divaški prag. Vyd. Svet krajevne skupnosti, Divača
14. Seznam barevných obrázků
I. - O b e c n é
I-1 Hlavní město Lublaň (reprodukce z turist. prospektu)
I-2 Plečnikova Lublaň – kostel sv. Michala v Barje u Lublaně, průčelí Národní a univerzitní knihovny, detail
vchodových dveří NUK a nábřeží Ljubljanice s Rybárnou a tržnicí (reprodukce z turist. prospektu)
I–3 Kůň Lipicán (z internetu)
I-4 Idrija - geologická stavba území bývalých rtuťových dolů (podle J. Čar, 1991)
I-5 Ledovcové Bledské jezero (foto B. Rychnovský)
I-6 Ledovcové Bohinjské jezero (reprodukce z turist.prospektu)
104
I-7 Chata Češka koča pod nejvyšší horou Kamnických Alp Grintovcem (foto B. Rychnovský)
I- 8 Dolžanova soutěska u Tržiče – stratigrafický sloup postavil prof. dr. Stanko Buser (foto B. Rychnovský)
I-9 Triglav – severní stěna od Doliny vrata (anonym. Foto in: Pilz, I.1993: Čudoviti svet Julijskih Alp)
I-10 Kaňon alpské řeky Soče v křídových vápencích u města Tolmin (foto A. Bajer)
I-11 Světoznámá Postojnská jeskyně (foto F. Golob)
I-12 Sněžnicko-Javornické pohoří (foto Š. Habič)
I-13 Ve světě ojedinělé krasové Cerknické jezero (foto Š. Habič)
I-14 Krasové Planinské polje (foto Š. Habič)
I-15 Krasová krajina u Škocjanu (foto M. Garbajs)
I-16 Krasové speciality u rodiny Štoka ve vesnici Krajna Vas u města Dutovlje (foto B. Rychnovský)
I-17 Kolosální Škocjanské jeskyně – Cerkvenikův most před Hankeho kanál (foto Park Škocjanske jame)
I-18 Soliny Sečovlje jsou hlavním producentem mořské soli ve Slovinsku (reprodukce z turist. prospektu)
I-19 Jaderské letovisko Piran – pohled na historické město (reprodukce z turist. prospektu)
I-20 Portorož je hlavní slovinské letovisko a lázeňské město u Jaderského moře (repr. z turist. prospektu)
II. - R o s t l i n s t v o
II-1 Fytogeografické členění Slovinska (podle Wraber 1969) – v textu
II-2 Ostrya carpinifolia (habrovec východní) je charakter. dřevinou teplomilných opadavých lesů Slovinska
II-3 Laburnum anagyroides (štědřenec odvislý) roste v listnatých lesích mírnějších poloh
II-4 V subalpínském stupni Alp roste liána s nápadnými květy Clematis alpina (plamének alpský)
II-5 Rhododendron hirsutum (pěnišník chlupatý) vytváří nápadné souvislé porosty v subalpínském pásu Alp
II-6 Na vlhkých humózních místech v alpínských trávnících na jaře kvete Primula auricula (prvosenka lysá)
II-7 V časném létě je výraznou dominantou alpínských holí Anemone narcissiflora (sasanka narcisokvětá)
II-8 Dianthus monspessulanus (hvozdík) vytváří v alpínském stupni slovinských Alp bohatě kvetoucí koberce
II-9 Stříbřitě zelené koberce v nejvyšších polohách Alp tvoří Potentilla nitida (mochna)
II-10 Ve skalních štěrbinách Alp roste Physoplexis comosa, druh z čeledi Campanulaceae (zvonkovité)
II-11 Lilium carniolicum (lilie) se vyskytuje ve světlých lesích, křovinách a trávnících Slovinska od nížin po
subalpínský stupeň
II-12 Thlaspi cepeaefolium subsp. rotundifolium (penízek okrouhlolistý) je charakteristickým druhem suťových
vápencových polí nad hranicí lesa
II-13 Campanula zoysii (zvonek), endemit slovinských Alp
II-14 Silene acaulis (silenka bezlodyžná) vytváří kompaktní polštáře na kamenitých místech v nejvyšších
polohách Alp
II-15 Viola biflora (violka dvoukvětá) vyhledává vlhčí stanoviště na kamenitých polích
II-16 Vegetační pásma v karech masívu Sněžník – v textu
II-17 Interiér jedlo-bukového lesa na svazích Sněžníku
II-18 Mrazová kotlina na úpatí Sněžníku s obráceným sledem vegetačních pásem
II-19 Edraianthus graminifolius, zástupce ilyrské květeny na vrcholu Sněžníku
II-20 Travinná vegetace na vrcholku Sněžníku s patrnými druhy Edraianthus graminifolius, Anthyllis
vulneraria (úročník bolhoj), Leontopodium alpinum (plesnivec alpský), Aster alpinus (hvězdnice alpská) aj.
II-21 Na vrcholu Sněžníku se vyskytuje Androsace villosa (pochybek),.drobná nenápadná bylina s růžovými
středy květů
II-22 Nápadné porosty nad horní hranicí lesa v Alpách i Dinaridách tvoří Helianthemum grandiflorum
(devaterník velkokvětý)
II-23 Nepřehlédnutelným druhem vlhkých lesních okrajů a vysokostébelných trávníků horských poloh je
Cicerbita alpina (mléčivec horský)
II-24 Veratrum album subsp. album (kýchavice bílá) je dominantou porostů těsně nad horní hranicí lesa
II-25 Gentiana lutea (hořec žlutý) se vyskytuje v Alpách i Dinaridách, kde sestupuje i do teplomilných
trávníků v nižších polohách
II-26 Na výhřevných stráních krasu se vyskytuje Ruta divaricata (routa), která upoutá nejen svým vzhledem,
ale také výraznou vůní
II-27 Nuphar lutea (stulík žlutý) tvoří na hladině téměř vyschlého Cerknického jezera dosti souvislé porosty
II-28 Na obnaženém dně Cerknického jezera roste bohatá populace druhu Hippuris palustris (prustka bahenní)
II-29 Parietaria judaica (drnavec palestinský), rostlina příbuzná kopřivě, vyhledává spáry ve skalách a
zídkách v submediteránní oblasti
II-30 Salicornia europaea (slanorožec evropský) má dužnaté stonky kryté silnou pokožkou, díky nimž přežívá
v nehostinných podmínkách zasolených pobřežních půd
II-31 Souvislé porosty keřů Spartium junceum (vítečník sítinolistý) tvoří často dominantu prudkých svahů
mořského pobřeží
II-32 Stálezelená Magnolia grandiflora (magnólie velkokvětá) je při pobřeží často vysazovanou dřevinou
nápadnou bílými květy a lesklými kožovitými listy
II-33 Typickou zeleninou submediteránní oblasti je Cynara (artyčok), často se vyskytuje i ve volné přírodě
Autoři fotografií botanické části : Š. Habič: 17,
105
Z. Lososová: 3, 4, 5, 13, 14, 15, 18, 20, 22, 23, 24, 28, 29, 31.
O. Rotreklová: 25, 26, 27, 32, 33.
B. Rychnovský: 2, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 19, 21, 30.
III. - Ž i v o č i š s t v o (autorem všech fotografií zoologické části je B. Rychnovský)
III-1 Bělásek horský (Pieris bryoniae) pro svoji podobu s běžným b. řepkovým uniká pozornosti
III-2 Jasoň červenooký (Parnassius apollo) patří k typickým horským druhům motýlů
III-3 Až nad hranici lesa proniká v Alpách mlok černý (Salamandra atra)
III-4 Kavče žlutozobé (Pyrrhocorax graculus) se často zdržuje v blízkosti horských chat
III-5 Hlavně v listnatých lesích nalezneme pod kameny a větvemi zeleně zbarvenou žížalu
Allolobophora smaragdina
III-6 Slimák popelavý (Limax cinereoniger) je aktivní ve vlhčích podmínkách lesního podrostu
III-7 Křižáka pruhovaného (Argiope bruennichi) zastihneme v krasu i u moře
III-8 Sekáč pestrý (♀) (Mitopus morio) toleruje rozdílné vlhkostní podmínky
III-9 Největší evropský střevlíkovitý brouk střevlík obrovský (Procerus gigas)
III-10 Roháč obecný (Lucanus cervus) žije i na našem území
III-11 Kozlíček hvozdník (Monochamus sartor) je vázán svým vývojem na jehličnaté lesy
III-12 Kozlíček višňový (Morimus funereus) patří mezi nápadné brouky
III-13 Kopulující jedinci otakárka ovocného (Iphiclides podalirius)
III-14 Okáč černohnědý (Erebia ligea) poletuje na volných prostranstvích v podhůří
III-15 Na krasových loukách se vyskytuje hnědásek květelový (Melitaea didyma)
III-16 Bělásek ovocný (Aporia crataegi) je v ČR již vzácný
III-17 V mnohých jeskyních jsme zastihli píďalku jeskynní (Triphosa dubiata)
III-18 Mezi jeskynní živočichy řadíme i vrápence malého (Rhinolophus hipposideros)
III-19 Endemit dinárského krasu – macarát jeskynní (Proteus anguinus) (slovinsky „človeška ribica“ podle
růžového zbarvení, připomínajícího barvu lidské kůže)
III-20 Skokan zelený (Rana esculenta kl.) žije výhradně v blízkosti stojatých vod
III-21 Na vodu jsou svým vývojem vázány vážky – u šidélka ruměnného (Pyrrhosoma nymphula) je patrný
pohlavní dimorfismus
III-22 Vážka červená (Crocothemis erythraea) je hbitým letcem
III-23 V mělkém moři téměř všude žije sasanka hnědá (Anemonia sulcata)
III-24 V Jadranu žije medůza kořenoústka hrbolatá (Cotylorhiza tuberculata)
III-25 Krabi žlutí (Eriphia spinifrons) pobíhají i mezi pobřežními balvany
III-26 Tmavec hnědý (sapín vlaštovčí) (Chromis chromis) je hejnovou rybou
III-27 Kanic písmenkový (Serranus scriba) je simultánním hermafroditem
III-28 Mořana obecného (Diplodus vulgaris) ulovíme často i na udici
III-29 Ještěrka italská (Podarcis sicula) žije na pobřeží Jadranu
III-30 Racek bělohlavý (Larus cachinnans) na Sečoveljských solinách i hnízdí
15. Seznam barevných map a skic
1. fyzicko-geografická mapa Slovinska 1 : 500 000 (Geodetski zavod Slovenije)
2. mapa mikro- a makroregionů Slovinska (Geografski inštitut SAZU Slovenije)
3. mapa vinorodých oblastí Slovinska (M. Suk)
4. geologická mapa Slovinska (S. Buser)
5. skica povodí krasové řeky Ljubljanice (Š. Habič)
6.skica vysychající jezera v povodí řeky Pivky (Š. Habič)
7. mapa exkurzních lokalit
16. Seznam cizích výrazů
aglomerát sopečný – úlomkovitá hornina, produkt povrchového vulkanizmu,
arela – menší území, které je částí nesouvislého areálu,
argility – sedimenty vzniklé dokonalým zpevněním jílovců nebo jejich slabou metamorfní rekrystalizací,
autochtonní – biologický či jiný taxon, vyskytující se v místě svého vzniku, vývoje nebo prvotního rozšíření,
bazální – ležící na bázi, vespod, v podloží,
bilaterální chráněné území – hraniční území se společnou ochranou ve dvou státech,
bifurkace – rozdvojení, rozvětvení. Např. „říční pirátství“, kdy řeka bere vodu z jiného povodí,
bituminózní – neboli živičný, tj. obsahující různě velkou příměs pevných a kapalných uhlovodíků,
boreální – taxony organismů s původem a centrem rozšíření v v severní části Evropy (Ameriky),
bulty – vyvýšené části rašelinišť z trsů travin (ostřic, suchopýru aj.),
106
eocén – střední oddělení peleogénu (starších třetihor),
epigeneticky – vzniklé později, např. epigenetická ložiska vznikla později nežli okolní horniny,
foraminifera – dírkovci, prvoci třídy Rhizopoda, vytvářející jedno - nebo vícekomůrkovou schránku z CaCO,
glaciologie – věda studující led a sníh, např. současné ledovce a jejich fyzikální vlastnosti,
detritofágní – organismy konzumující mrtvou organickou hmotu, hlavně rostlinnou (také detritivorní),
endemit – rostlinný a živočišný druh s výskytem omezeným na určité území,
estavela – typ krasového pramene, fungujícího za deštů jako vyvěračka i jako ponor v době sucha,
exkrementy – výkaly,
glaciál riss – třetí doba ledová, před cca 150 000 lety,
hálky – (cecidie) patologická tvarová deformace v růstu rostlinných pletiv, vyvolaná živočichy nebo houbami,
chelicery – přeměněný první pár končetin v ústní orgány u klepítkatců (klepítka),
karbonatity – vyvřelé horniny s podstatným obsahem karbonátů,
karbonizace – umělá nebo přírodní přeměna uhlí, založená na zahřívání uhlí bez přístupu vzduchu,
klastická hornina – sedimentární úlomkovitá hornina, tvořená úlomky preexistujících hornin,
klast – úlomkovitý jedinec sedimentů. Vzniká rozrušením původní horniny, přenosem a uložením na nové místo,
klify – pobřežní strmý sráz někdy s jeskyní, tvořený abrazní činností mořských nebo jezerních příbojových vln,
konglomeráty – slepence. Sedimentární horniny složené z oblázků či valounů, zpevněných přírodními tmely,
koprofágové – živočichové, živící se výkaly jiných živočichů,
křída – nejmladší útvar druhohorní, dělený na spodní a svrchní. Před 144 až 66 miliony let,
kvartér – čtvrtohory. Dělí se na pleistocén (doba ledová) a současný holocén. Před 1,8 miliony let, trvá dodnes,
lutet ve středním eocénu - chronostratigrafická jednotka starších třetihor (50–42 mil. let),
pediment – skalní plošiny vroubící svahy na okraji pouští. Původně horské svahy erozního původu kryté půdami,
praoceán Tethys – se vyvíjel od prvohor do třetihor, původně odděloval prakontinenty Laurasii a Gondwanu,
Ramsarská konvence na ochranu mokřadů (1971) – hlavním cílem je ochrana ekologických funkcí mokřadů jako
regulátorů vodního režimu v krajině, stanovišť typických organismů a krajinných celků s vysokou kulturní,
vědeckou, hospodářskou a rekreační hodnotou. Úmluva ukládá signatářům vyhledávat, registrovat a chránit
taková území a podporovat zde výzkum,
regrese moře – ústup moře, snížení úrovně pobřežní linie,
reintrodukovaný – záměrný přenos rostlinného nebo živočišného druhu zpět do oblasti, kde byl původně rozšířen
a vymizel (nejčastěji činností člověka),
rybí obsádka – početní a druhové složení ryb nasazovaných do rybníků a tekoucích vod. Následně rozumíme
početní a druhové složení ryb v daném typu vodního prostředí,
salinita – obsah solí ve vodě, vázaných na ionty silných kyselin. Rozlišujeme vodu sladkou s minimem
solí (< 0,05 %), vodu brakickou (slanou) (0,05 – 3 %), vodu mořskou (± 3,5 %) a vodu přesolenou (> 4 %),
seizmologie – věda o zemětřesení a vnitřní stavbě Země v souvislosti s šířením seizmických vln hmotou Země,
sintr – hornina biogenně chemogenního původu, vznikající vysrážením z roztoků CaCO3, např. v jeskyních,
stratigrafie – odvětví geologie studující vrstevní sledy. Určuje stáří, dělení, srovnává podmínky vzniku a vývoje,
stridulace – vyluzování zvuku hmyzem (obvykle třením hran nebo lišt),
sukcese – zákonitý, dlouhodobý neperiodický proces nahrazování jedné biocenózy druhou, složitější až
ke konečnému stadiu: klimaxu,
synuzie (společenstvo) – sdružení rostlin různých taxonů stejných životních forem na jednom stanovišti,
dílčí biocenóza určité taxonomické skupiny s podobnou funkční rolí (s. ptáků smrkového lesa, s.
střevlíkovitých brouků travního porostu aj.),
šelf - pokračování pevniny pod mořskou hladinu. Lemuje pevniny, šířka od břehu do 600 km, hloubka do 200 m,
terra rossa – červenohnědá půda na matečné hornině vápenci, dolomitu či travertinu. Barva je podmíněna
obsahem málo hydratizovaných až bezvodých oxidů železa. Vzniká v subtropech za vyšších srážek,
transgrese moře – zvýšení úrovně mořské hladiny a nalití moře na pevninu, např. při oteplení táním ledovců,
trofická stanoviště – stanoviště s určitou úrovní úživnosti prostředí,
troglobionti – živočichové, trvale žijící v jeskyních, často adaptovaní k prostředí (přizpůsobení na bezsvětelné
podmínky) např. ztrátou pigmentu, očí, křídel aj.,
troglofilové – živočichové vyskytující se často v jeskyních (i mimo ně), ale bez speciálních adaptací,
uvala – krasová povrchová sníženina vzniklá nejčastěji bočním spojením několika závrtů,
udornica – geomorfologický útvar vzniklý sesutím půdy, zřícením svahu,
vadózní voda – podzemní vody pocházející z povrchu zemského,
vivárium – zařízení pro chov živočichů často s vodní nádrží,
würmská doba ledová – poslední glaciál v Alpách, končí před 10 000–15 000 lety, vystřídán dnešním holocénem,
závrty – okrouhlá prohlubeň vyhloubená v krasovém georeliéfu vodami odtékajícími do podzemí. Rozměry
zpravidla nepřevyšují 50 m, dno je buď otevřené do podzemí nebo častěji vyplněné zvětralinami.
107
16. Slovinsko na internetu
Základní webové adresy
www.slowwwenia.com www.povezave.com
www.slovista.com www.carantania.net
www.ijs.si www.seite.si
www.matkurja.com www.eon.si
www.sis.si www.slovenia-online.com
Tisk a média
www.delo.si Delo - největší slovinský deník
www.mtaj.si Ljubljanske novice (Lublaňské novinky)
www.dnevnik.si Dnevnik (Deník)
www.rtvslo.si/ Radiotelevizija Slovenije
www.czp-vecer.si Večer
www.arctur.si/slovenia/ Slovenia - čtvrtletník o Slovinsku
www.mladina.si/ časopis Mladina
www.sta.si/ Slovinská tisková agentura
Příroda
www.kranjska-gora.si
www.matkurja.com/slo/country/foot/wine
www.postojna-cave.com
www.bled.si
www.podzemljePece.com
www.jezerski-hram.si
Kultura, literatura, školství
www.ijs.si/lit/literat.html Soubor textů slovinské literatury
www.nuk.uni-lj.si Národní univerzitní knihovna
www.drustvo-dsp.si/trubar Trubarjův fond
www.zveza-dslu
Zveza društev slovenskih likovnih umetnikov
(Svaz společností slovinských výtvarných umělců)
www.ng-slo.si Národní galerie
www.galerija-bj.si Galerie Božidara Jakace
www.nar-muz-lj.si Národní muzeum
www2.arnes.si/~ljprirodm6/ Rozcestník muzeí Slovinska
mypage.goplay.com/bensa/ France Prešeren
www.fida.net Korpus slovinského jazyka
www.kinoteka.si Filmy, recenze, obsahy
www.dzs.si
Državna založba Slovenije
(Státní nakladatelství Slovinska)
www.studentskazalozba.si Študentska založba (Studentské nakladatelství)
www.vilenica.org
Festival spisovatelů - cenu
Vilenica převzal mj. Jan Skácel
www.mszs.si/slo Ministerstvo školství, vědy a sportu
Historie
home.amis.net/mdezela/dbabe Archeologické naleziště Divje babe
www.titoville.com Vše o maršálu J. B. Titovi
www.zal-lj.si Historický archiv Lublaň
www.svarog.org/zgodovina Osvětová společnost Svarog - studie z dějin Slovinska
Lidé a země
www.slovenia-tourism.si Základní turistické informace o Slovinsku
www.slovenija.com Základní turistické informace o Slovinsku
www.ljubljana.si Stránky města Lublaně
www.maribor.si Stránky města Maribor
108
www.slo-istra.com Slovinská Istrie
www.istranet.org Slovinská Istrie
www.rzs-idrija.si Město Idrija
www.rcc-irc.si/celje Celje
www.celje.si Stránky města Celje
www.kobarid.si Kobarid
www.mo-koper.si Koper
www.kamnik.si Stránky města Kamnik
www.poetovio-vivat.si Stránky města Ptuj
moravske2000toplice.cjb.net Moravske Toplice
www.iasnet.si Interaktivní atlas Slovinska
Politika
www.dz-rs.si Parlament Slovinska
www.ds-rs.si Státní výbor Slovinska
www.desus.si Demokratická strana důchodců Slovinska
www.sls.si
www.szs.si
Slovinská lidová strana
Strana zelených Slovinska
www.2000.lds.si Liberální demokratská strana
Slovinsko u nás
www.seznam.cz/Slovinsko
www.ffcuni.cz/kjiras Základní odkazník pro Chorvatsko a Slovinsko
www.bedekr.cz Základní informace o Slovinsku
www.mzv.cz Informace ze zdrojů ministerstva zahraničí
www.nadivoko.cz Informace k cestování po Slovinsku
www.nacestach.cz Informace k cestování po Slovinsku
www.adriadatabanka.cz Adriadatabanka pro Slovinsko a Chorvatsko
Další užitečné informace
tis.telekom.si Telefonní seznam
www.bsi.si Banka Slovinska
www.posta.si Slovinská pošta
www.telekom.si Telekom
www.slo-železnice.si Slovinské železnice
www.adria.si Adria Airways
www.rkc.si Římskokatolická církev ve Slovinsku
www.sigov.si/slovar.html Slovníky-rozcestník
izumw.izum.si/cobiss Virtuální knihovna Slovinska
109