Baptiste, dítě ráje
Sál „Provazolezců" hrozně páchl. Páchl jako mrchoviště,
jako smrdutý močál. I zdravý žaludek se tam obracel.
Théodore de Banville
Film Děti ráje (Les enfants du paradis, 1945, režie: Marcel Carné)
zobrazuje zákulisí divadla, vzdává mu poctu a je věnován obyčejným
lidem, divákům, kteří se ocitnou na chvíli ,,na vrcholu", na nejlevnějších
místech v divadle, na bidýlku, kterým Francouzi říkají nadneseně
.paradis" - ráj. Mezi takovými lidmi se s oblibou pohyboval Jacques
Préveit a považoval je podobně jako Baptiste za skutečné publikum,
které se živě účastní představení. Název „Les enfants du paradis" Děti
ráje odkazuje tedy ke skutečnosti, že právě obecenstvo laciných
míst na posledních místech v galerii stvořilo Deburaua, „největšího
z pierotů".
Jak vypadalo publikum z hlediště a z bidýlka popisuje Tristan
Rémy takto: „Byla zde dělnice, sedící rozkročmo na lavicích, s tvářemi
pěkně červenými a lesknoucíma se očima. Byly zde švadlenky v krásných
kloboucích, mladé ženy v bělostných čepcích; doprovázeli je
hezouni, přemrštěně oblečení, s opálovými knoflíky na kabátě, v hlazených
rukavicích, s vlasy pěkně nakadeřenými. Holič si s nimi musel
dát hodně práce. Na galeriích jsou diváci bez kabátu. Aby se cítili jako
doma, vyhrnou si rukávy košile až k loktům a natahují hlavy, pokryté
čepicemi. Mezi každým jednáním lidé jedí, pijí a baví se mezi sebou.
Desítky dvojic se k sobě tisknou u železného zábradlí. Upírají oči na jeviště
a mají pootevřená ústa. Pak nastane pozorné ticho. Zdá se, že
i mim se soustřeďuje. Jeho bílá tvář je chladná. Ví, co očekávají diváci
při určitém výjevu, při určitém postoji a při odchodu z jeviště. Musí
uspokojovat své věrné obecenstvo, které ho rádo vidí..."
6
T ( 1 \ ,/+ '/` E í ' : ,T: cj
Gustave Doré, dobová kresba z divadla Provazochodců -diváci na „bidýlku" (1