75/
Poruchy hudebnosti
Poruchy hudebnlch schopnosti a dovednosti jsou vzdy ujmou v harmonickem
rozvoji jedince, protoze jej ochuzuji o specificke poznavani a prozivani
sveta prostrednictvim hudby i o emocionalni, esteticke a eticke vlivy hudebmho
umenl. V odborne literature neni teto problematice venovana zatim
nalezita pozornost. Nejdulezitejsi informace jsou v zahranicmm lekarskem
(neurologickem) a hudebnepsychologickem pisemnictvi, dilci poznatky pak
najdeme v cizi i domaci hudebnepedagogicke literature.
5.1 AMUZIE
Nejtezsi a nejvyraznejsi poruchou hudebnich schopnosti je amuzie. Dodnes
vsak neni pojem amuzie jednotne vymezen. V lekarskych publikacich
byva za amuzii povazovana vrozena nebo ziskana neschopnost poznavat
hudbu, rozumet ji nebo reprodukovat jednotlive tony a melodie. Jindy je
za jeji hlavni rys povazovan nedostatek hudebniho sluchu a hluchota pro
melodii.
S. PORUCHY HUDEBNOSTI - 225 -
Neurologicke vyzkumy potvrzujl, ze amuzie je zpusobena dedicnymi, vrozenymi
nebo v prubehu zivota ziskanymi patologickymi zmenami, ktere se dostavuji
po onemocneni centralniho nervoveho systemu, po zanetech mozku, po ochrnuti
michy nebo po poskozeni vnitfniho ucha: hlemyzde, bazilarm membrany (organu
tonove recepce ve vnitfnlm uchu), a hlavne pak po poskozeni kortikalni oblasti
v levem spankovem laloku. Pnznaky amuzie se mohou dostavit i pri opozdenem
zrani mozkovych struktur nebo hlasoveho organu. Take vsak po poskozeni mozku
urazem.
V psychology hudby je amuzie pojata slfeji u nemeckeho hudebniho psychologa
A. Welleka426, ktery uvadi tyto jeji charakteristicke znaky:
• vyrazny nedostatek hudebniho nadani a s nim souvisejici nezajem o hudbu;
• vyrazna nehudebnost;
• patologicke poruchy funkcl hudebniho sluchu nebo motoriky a s nimi souvisejici
neschopnost vnimat hudbu, pochopit hudebni vztahy a pevecky je
reprodukovat. Tyto poruchy jsou pruvodnim jevem pri poskozeni sluchoveho
organu, aniz by doslo k celkove hluchote.
Hlavnimi znaky amuzie (podle pojeti vetsiny autoru) jsou neschopnost
rozeznavat hudebni vysku, tonove vztahy a s tim pak souvisejici nizka uroven
hudebniho vnimani i reprodukce a snizeny zajem o hudbu. Poruchy zpusobujici
amuzii se pak vazou bud’ k senzoricke (percepcni) slozce, nebo k slozkam
motorickym (reprodukcnim). Proto vetsina autoru rozlisuje senzorickou
(impresivni) a motorickou [expresivni] amuzii.
5.1.1 SENZORICKA AMUZIE
Senzoricka (impresivni) amuzie se projevuje v poruchach hudebniho vnimani,
kdy sice nedochazi ke ztrate schopnosti slyset, je vsak castecne nebo zcela
omezena moznost vnimat vysku tonu a vyskovy pohyb melodie. Senzoricka
amuzie je znacne variabilni. Nekdy jedinec rozlisuje vysku jednotlivych
oddelenych tonu, neni vsak schopen vnimat celostni melodicke utvary, a proto
nepoznava ani casto hrane melodie, napr. statni hymnu. Tato porucha se
v literature presneji oznacuje jako hluchota pro melodii. Nekdy byva poruseno
vnimani jen nekterych tonu v urcite tonove oblasti, jindy je porucha vaznejsi:
znemoznuje vnimat vyskove vztahy a tim take tonalitu (tzv. hluchota pro tonalitu);
u jedince pak znemoznuje vznik tonalniho citeni.
Mene casta je parakusie (falesne slyseni), kdy pri poskozene funkci jednoho
ucha a normalni funkci druheho dojde k jejich vzajemnemu „rozladeni“ - jedno
ucho slysi tentyz ton vys nebo niz nez druhe. Jindy zase postizene ucho
rozklada zvukovy podnet na dve ruzne vysky. Jinym projevem parakusie je
426 A. WELLEK, Musikpsychologie und Musikasthetik. Frankfurt am Main 1963, s. 113.
- 226 -
sum nebo hvizdani v usich, jehoz pficinou muze byt mozkova paralyza nebo
pokracujici arterioskleroza. Pfi techto onemocnenich muze dojit postupne
nebo i nahle k uplne ztrate sluchu (jako napf. u B. Smetany), avsak drive
vytvofena vysoka hudebni pfedstavivost zustava neporusena. Spolu s dusevnim
onemocnenim se vyskytuji tzv. subjektivni tony nebo hudebne sluchove
halucinace a iluze, kterymi trpeli ke konci zivota napr. B. Smetana a R. Schumann.
Vznikaji bez vnejsich akustickych podnetu, jedinec se jich nemuze
zbavit, a proto mu zpusobuji znacnou dusevni tryzen.
V odborne literature se uvadeji tez poruchy vnimani dasoveho prubehu
hudby, nejcasteji neschopnost vnirnatjeji metrickou a rytmickou stranku, jindy
vsak jen jednu z nich pfi neporusenem vnimani druhe slozky. Tyto poruchy
znemoznuji synchronizovat telesne pohyby s hudbou (pochod, tanec, rytmicka
gymnastika).
Vyskyt senzoricke amuzie byva velmi casto spojen se senzorickou afazii (slovni
hluchotou), ktera je nekdy povazovana za jeji analogii. Pfi afazii427 nedovede
jedinec v dusledku poruchy fonematickeho sluchu (sluchu pro fee) vyclenovat
ze zvukovych komplexu jednotlive fonemy (promenlive prvky feci umoznujici
diferencovat a menit smysl slov), a nerozumi proto ani sdelovanemu obsahu.
U deti byva senzoricka amuzie provazena poruchami ue uyslounosti reci
[patlavosti]. Pfi senzoricke patlavosti (existuje take jeji motoricka forma) jsou
potize ve vyslovnosti zpusobeny nerozvinutymi sluchove rozlisovacimi schopnostmi,
pficemz nejsou zjisteny ve sluchovem organu a motorickych drahach
feci chorobne zmeny. Takove dite zpravidla nepfesne analyzuje zvukove
podobne hlasky [h, t nebo sykavky), a proto je take spatne vyslovuje. Tato
tzv. funkem senzoricka patlauost se da zvysenou peci postupne odstranit. Pro
pedagoga je dulezite, ze funkeni senzoricka a motoricka patlavost jsou casto
podmineny amuzii. Foniatfi pokusne dokazali, ze u deti se senzorickou nebo
motorickou amuzii je patlavost dvakrat vetsi nez u tech, ktere nevykazuji
amuzicke poruchy.
Protoze variabilita senzoricke amuzie je tedy znacna, je obtizne postihnout
uplne vsechny jeji priznaky. Uvadime proto jen nejtypictejsi:
• porucha, pfipadne ztrata absolutniho nebo relativniho sluchu u osob, ktere
jimi dfive disponovaly;
• nespravna sluchova diferenciace vysky jednotlivych tonu, vyskovych vztahu,
melodii;
• ztrata smyslu pro tonalitu;
• neschopnost poznat odchylky v nespravne vokalni nebo instrumentalni
reprodukei vlastni nebo cizi;
• poruchy smyslu pro metrum a rytmus, pro zmeny tempa v hudebni skladbe;
• neschopnost vnimat a esteticky hodnotit hudebni skladby;
• neschopnost cist notopis (hudebni alexie).
427 Predpona a- v termmech pochazejldch ze stare fectiny znamena zapor ne-.
5. PORUCHY HUDEBNOSTI - 227 -
5.1.2 MOTORICKA AMUZIE
Druhou, funkcne odlisnou oblasti je amuzie motoricka (expresivni). Je to porucha
funkce motorickeho centra, pri niz pri zachovane vyskove rozlisovaci
schopnosti chybi vykonnostni stranka: schopnost zazpivat a zahrat slysene
motivy a melodie. Tato neschopnost je zpusobena poruchou cinnosti motorickeho
analyzatoru a odstrediveho nervstva, zajistujiciho inervaci a pohyby
hrtanovych svalu a hlasivek. Jedinci s motorickou amuzii si nespravnou
peveckou reprodukci vetsinou uvedomuji, nedovedou ji vsak opravit, a proto
odmitaji zpivat pred kolektivem. Naproti tomu deti, ktere jeste nedovedou
kontrolovat a hodnotit svuj pevecky projev, si chybnou reprodukci neuvedomuji
a zpivaji bez zabran.
Take motoricka (expresivni) amuzie ma velkou variabilitu. Nekdy je postizeny
schopen spravne reprodukovat jednotlive tony, ale nedovede je spojit
v melodicky utvar. Jindy zpiva melodii celkem prijatelne, ale porusuje jeji rytmus.
Selhavani urcitych slozek vykonu se muze projevit nejen v cinnostech
peveckych, ale casto take v instrumentalnich. Proto se rozlisuje i motoricka
amuzie instrumentaim, zvana tez muzicka apraxie, jako neschopnost vykonavat
potrebne pohyby pri hre na hudebni nastroj.
Motoricka amuzie, podobne jako amuzie senzoricka, se vyskytuje casto
spolecne s poruchami artikulace reci, ktere se nazyvaji motoricka afazie. Ta
muze byt spojena s poruchami schopnosti cteni (dyslexie428, popripade az
s neschopnosti cist = alexie), take s poruchami schopnosti cteni not (hudebni
dyslexie nebo alexie) i s poruchami schopnosti psat [dysgrafie, popripade az
agrafie).
Soucasna foniatrie zkouma priciny opozdeneho vyvoje reci a motorickou formu
patlavosti (pri niz je narusena jemna koordinace nervove svalovaj casto soucasne
s celkovou urovni hudebnosti. Zjistilo se, ze deti s extrapyramidovymi poruchami
(projevujicimi se jako ztrata regulujicich vlivu podkorovych ganglii v motorickych
drahach reci) maji potize pri hlaskovani a tvoreni hlasu. Jejich fee je napadne jednotvarna
(tzv. monotonie) a postrada muzicke faktory: vyraznou intonaci, dynamiku,
barvu a zvuenost. Tyto deti take vetsinou neovladaji pevecky hlas, zpivaji
neciste a bez vyrazu.
Foniatri take prokazali, ze amuzie podporuje vznik hlasovych poruch. Ty mohou
mit bud’ organicky charakter, tzn. ze jsou zpusobeny vrozenymi vadami hlasoveho
ustroji ci nemoci, nebo vznikaji z nespravne hlasove funkce (hlavne z premahani
hlasu). To se vyskytuje u vice nez tretiny deti a souborne se nazyva detska. chraptivost
(detska hyperkineticka dysfonie). Lekarky M. Labova a E. Sedlackova429 zjistily
pritom podil nerozvinuteho hudebniho sluchu, ktery nezajistuje dostatecnou
428 M. SOVAK et at, Defektologicky slounik. 2. vyd. Praha 1984; Z. MATEJCEK, Dyslexie. Praha 1988.
429 M. LABOVA - E. SEDLACKOVA, Poruchy hudebniho sluchu pri hyperkinetickych dysfoniich
u dhti. Cs. otolaryngologie, 1962, s. 4.
- 228 -
zvukovou analyzu hlasek. Sluchove rozlisovani je pak nepresne, a proto i pohyby
hrtanovych svalu jsou hrube a malo koordinovane se sluchovou predstavou.
Ve zvysenych narocich na hlas pri kriku v dgtskych hrach dochazl k nadmernemu
usili hrtanovych svalu, ke spastickemu tlaku a tim i k poruse koordinace hlasotvornych
slozek. Recovy projev je pak chraptivy, hruby, tlaceny a je tvoren znacnou
silou a namahou.
Shrnme nejcastejsi pnznaky motoricke amuzie:
• intonacne nepresna vokalni reprodukce a nespravna intonace znamych
i neznamych melodii;
• chybna reprodukce rytmu melodie na biclm nastroji;
• neschopnost vykonavat telesne pohyby synchronizovane s hudebnim
rytmem a tempem;
• neschopnost vyhledat a zahrat na klavesovem nebo detskem hudebmm
nastroji jednotlive tony nebo uryvky znamych pisni [hudebni apraxie);
• neschopnost psat noty (hudebni agrafie).
5.1.3 PORUCHY HUDEBNOSTI V HUDEBNEDIDAKTICKE PRAXI
Vyzkum amuzie, ktery je velice narocny, je provaden zatim omezene jen
v lekarskych ustavech, zpravidla v souvislostech s poruchami reci (afaziemi).
V hudebni psychologii je opomijen, coz se neprlznive odrazi v hudebni
pedagogice i v didakticke praxi. Zde se casto setkavaji ucitele s lehcimi
formami motoricke amuzie, ktera se projevuje docasnou vyrazne snizenou
schopnosti ciste zpivat. Je zpusobena nevycvicenou souhrou mezi sluchovym
vnimanim nebo predstavivosti a funkci hlasoveho organu. Tuto poruchu lze
soustavnou a efektivni peveckou cinnosti pomerne rychle odstranit, zvlaste
zacne-li se s napravnou praci hned pri vstupu ditete do skoly. Naproti
tomu u osob se senzorickou amuzii je restituce hudebniho vnimani obtizna
a uspech je znacne podminen charakterem a vyraznosti poruchy. Ucitelska
praxe potvrzuje, ze i zde je ojedinele mozne relativni zlepseni.
Je diagnosticky vubec velmi obtizne ostreji vymezit a oddelit projevy senzoricke
amuzie od jeji motoricke podoby. Proto uvedene rozdeleni amuzie
do dvou zakladnich skupin ma spise vyznam teoreticky nez prakticky. Oba
typy se casto kombinuji a podminuji. Priznaky senzoricke amuzie, projevujici
se jako poruchy hudebniho sluchu, tonalniho a rytmickeho citeni se
zakonite promitaji do reprodukcnich (motorickych) ukonu a ohrozuji nebo
znemoznuji vznik peveckych, instrumentalnich a hudebne pohybovych
dovednosti.
Ucitele se dopousteji nekdy vaznych chyb, kdyz hudebne nerozvinute deti,
kterych je ve skolach velke mnozstvi a jez jsou schopny rozvoje v hudebnim
vnimani i zpevu, nazyvaji amuzicke. Neopravnuje je k tomu predevsim
S. PORUCHY HUDEBNOSTI - 229 -
skutecnost, ze nemaji diagnosticky zjisteny druh ani zavaznost poruchy zpusobujici
nedokonale vnimani hudby nebo necistou peveckou intonaci.
5.1.3.1 CHARAKTERISTIKA HUDEBNE A PEVECKY ZAOSTAVAJICl'CH DETI
Ve skolni praxi se v souvislosti s nedostatecnym rozvojem hudebnosti casto
setkavame s pojmem deti zaostdvajid v hudebnim rozvoji, pnpadne nezpevaci
(brucouni).430 Vyraznym prinosem v kategorizaci deti hudebne a pevecky
zaostavajicich a v propracovani metodiky napravy nezpevnosti jsou prace
A. Tiche431, vznikle na zaklade mnohalete praxe s hudebnb nerozvinutymi
detmi. Podle Tiche variabilita projevu nezpevnosti deti je velmi pestra, uvadene
kategorie zastupuji zakladni typy nezpevaku. Kriteriem pro delenl se staly
vnejsi projevy a pficiny hudebnlho a peveckeho zaostavani deti. Nezpevaky
lze rozdelit do dvou zakladnich skupin:
• deti hudebne rozvinute, avsak nerozezpivane;
• deti hudebne a hlasove nerozvinute, a proto nerozezpivane.
Do skupiny deti hudebne rozuinutych, ale nerozezpwanych patri ctyri zakladni
typy nezpevaku, jimz je spolecna pomerne uspokojiva uroven hudebniho sluchu,
hudebni pameti, hudebni predstavivosti a tonalniho citenl. Jsou to zaci:
• s malym nebo nevhodne umistenym hlasovym rozsahem;
• s nedokonalou koordinaci mezi hudebni predstavou a cinnosti hlasivek;
• s dosud pine neupevnenymi hudebnimi predstavami;
• psychicky labilni, zakriknuti.
Autorka blize specifikuje pevecke projevy jednotlivych typu zaku432. Zaci s malym
nebo nevhodne umistenym hlasovym rozsahem zpivaji ve sve „individualni“ poloze
ciste, avsak v tonine neodpovidajici jejich dosavadnim hlasovym dovednostem
zpivaji falesne. Hlasova poloha techto deti je spise v oblasti mluvnich tonu, jejichz
mechanismus tvorby prenaseji do zpevu. Hlas je tak tvoren s prevahou prsniho
rejstriku, jeho rozsah smerem nahoru je tak omezen. U zaku s nevytvorenou koordinaci
mezi hudebnimi predstavami a cinnosti hlasivek funguji hudebni predstavy
a hudebni pamet, nebof umi napr. vyhledat na detskych nastrojich znamou
430 Viz napr. dila F. Lyska [Hudebnost a zpevnost mladeze ve svetle vyzkumu. Praha 1956, Detsky
sborovy zpev. Praha 1958, Cantus choralis infantium. Brno 1968, Hudebnost a zpevnost mladeze
ve svetle vyzkumu. Praha 1956), B. Kulinskeho [Mate hudebni sluch? Praha 1964), F. Sedlaka
[Naucime zpivat vSechny deti. Praha 1966), 0. Dolanskeho (Metodickypostuppri nacviku pisni.
Brno 1984), L. Daniela [Kapitoly z metodiky hudebni vychovy. Olomouc 1984), K. Dvorakovd
[Prace s detmi hudebne nerozvinutymi. Praha 1985), J. Fryscaka [Cojepevecka elementaristika.
Ostrava 1995) a dalsich.
431 A. TICHA, Hlasova vychova v detskem sboru prostrednictvim her a motivaci. Praha 2004; taz,
Ucime deti zpivat. Praha 2005; taz, Vokalni cinnosti jako prostredek rozvoje hudebnosti a zpevnosti
zaku. Praha 2007.
432 A. TICHA, Vokalni cinnosti jako prostredek rozvoje hudebnosti a zpevnosti zaku. Praha 2007,
s. 32-33.
- 230 -
melodii, avsak ciste zazpivat ji nedovedou. Sve intonacni nepresnosti si uvedomuji.
Deti s dosud neupevnenymi hudebnimi predstavami mohou zpivat samy terrier
intonacnd ciste i pisne vetsiho hlasoveho rozsahu, avsak pri spolednem zpevu se
snadno nechaji strhnout k falesnemu zpevu. Jejich chybna intonace prameni ze
dvou pficin. Pri spolecnem zpevu se neslysi, a tak nemaji zajistenu zpetnou vazbu
pro korekci vysky tonu. Druhou pficinou jsou dosud nestabilni hudebni pfedstavy,
o nez nemohou tito zaci svuj pevecky projev opfit. Nedojde-li ke zmene vnejsich
podminek tak, aby mohla byt uplatnena zpetna vazba, dosud slibne se vyvijejici
hudebni pfedstavivost bude postupne rozlozena. Nakonec pri dlouhodobem pusobeni
v „nezpevnem“ kolektivu tito hudebne dezorientovani jedinci ztrati schopnost
ciste intonovat i v ramci individualniho hlasoveho projevu. V prave popsanem jevu
spatruje A. Ticha jednu ze zavaznych pficin nezpevnosti zaku ve vyssich rocnlcich.
Deti s psychickymi zabranami se zpocatku projevuji jako beznadejni „nezpevaci“.
Psychicky blok zcela paralyzuje jejich hudebni projev. Neuvolnena psychika blokuje
jak myslenkove operace v ramci hudebnich predstav, tak cinnost peveckeho aparatu
jako celku. U kazdeho typu nezpevaku uvadi autorka mozny zpusob napravy.
Druhou skupinu tvori deti hudebne a hlasove nerozvinute, a proto nerozezpivane.
Nejsou schopny ciste zazpivat jednoduchou pisen ani ve „sve“ hlasove
poloze. Nedokazi hlasem ani vyhledanim na klaviature zopakovat ton zazpivany
ucitelem ci spoluzakem. Jejich zpev se podoba monotonni mluve ci nevazane
„polytonalni improvizaci". Nekteri naopak maji „svou melodii“ pohybujici
se po nekolika tonech mluvniho hlasu, kterou univerzalne pouzivaji u vsech
pisni. Nepresnost vlastniho zpevu si neuvedomuji. A. Ticha mapuje duvody
tohoto stavu:
• nefungujici operativni pamet, ktera je nezbytna pro zapamatovani, porovnani
a znovuvybaveni odlisnosti jednotlivych hudebnich kvalit;
• chybejici citlivost k vysce tonu a k rozlisovani pohybu melodie - nekteri
zaci nereaguji ani na zmenu umisteni tonu v tonovem prostoru (uspesnejsi
byvaji v urcovani umisteni melodie v tonovem prostoru).
• nesoustredene vnimani a mala posluchacska zkusenost jim nedovoluji
postihnout tonalne vyskove vztahy. Melodii vnimaji jako nahodile po sobe
jdouci tony, neprozivaji jejich vztah k tonice;
• nevypestovane tonalni citeni spolu s nerozvinutou hudebni pameti znemoznuje
ukladat ve vedomi strukturalizovane obrazy tonu i celych hudebnich
frazi. Deti si tak nevytvareji jasne hudebni predstavy, nedokazi s nimi
tvorive pracovat;
• nerozvinute rytmicke citeni;
• omezene moznosti zpevniho hlasu;
• hudebne malo podnetne prostredi (rodina, materska skola apod.);
• pro hudebni vychovu malo priznive vnitfni dispozicni vybaveni;
• znaky chovani - tyto deti jsou neklidne, casto nesoustredene, roztekane,
jindy naopak pasivni, „duchem nepritomne", obtizne se prizpusobuji.
5. PORUCHY HUDEBNOSTI - 231 -
Stejne tak jako deti s prirozenym hudebmm nadamm touzi i deti hudebne
a pevecky nerozvinute po vlastmm hudebmm projevu. Schopnost diagnostiky
jeho kvality i znalostpfipadnych napravnych opatrerii by melypatrit k zakladnim
pedagogickym kompetendm kazdeho ncitele hudebni vychovy.433
w r
DALSI LITERATURA KE STUDIU
DVORAKOVA, K., Prace s detmi hudebne nerozvinutymi. Praha 1985.
FEUCHTWANGER, L. E., Amusie. Berlin 1930.
FRYSCAK, J., Coje pevecka elementaristika. Ostrava 1995.
HALA, B., SOVAK, M., Hlas, fee, sluch. Praha 1962.
HALA, B., Technika mluveneho projevu z hlediska fonetiky. Praha 1958
KIML, J., Neurodynamicke poruchy hlasu. Praha 1963.
KIML, J., Afasie a reedukace reci. Praha 1969.
KOBRLE, V., Hlasove poruchy u dospivajlclch. In Sbornik PF v Usti nad Labem, fada Hv.
Praha 1990.
KOSC, L., Vseobecna patopsychologia. Bratislava 1974.
KOSC, L., GROSSMANNOVA, A., Prispevok k problematike poruch hudobnych schopnosti.
Psycholdgia a patopsychologia diefata, 1974, s. 495-504.
KRAHULEC, I., Poruchy hlasu u deti. Bratislava 1988.
KULINSKY, B., Mate hudebni sluch? Praha 1964.
LACINA, 0., Fyziologie a hygiena hlasu. Praha 1986.
LAUX, W., Amusie. Hirnpathologische Beobachtungen iiber die Werkzeuge der Musikalitat.
Studium generale, 19,1966, s. 84-92.
LIPPERT, T. R. F„ Vsechno must ndlezite zpivat. 1996.
LOHMANN, P., Chyby hlasove techniky a jejich naprava. Praha 1968.
LYSEK, F., Cantus choralis infantium. Brno 1968.
LYSEK, F., Detsky sborovy zpev. Praha 1958.
LYSEK, E, Hudebnost a zpevnost mladeze ve svetle vyzkumu. Praha 1956.
LYSEK, F., Problemy pevecke mutace. Brno 1968.
PERETZ, I., Can we lose memories for music? The cases of music agnosia in a nonmusician.
Journal ofCognitive Neuroscience, 1996, 8, s. 481-496.
POLEDNAK, I., Strucny slovnik hudebnipsychologie. Praha 1984.
REVESZ, G., Einfuhrung in die Musikpsychologie. Bern 1972.
RIHA, J., Sborovy zpbv v hodinach hudebni vychovy. Praha 1979.
SEDLACKOVA, E., Profesionalni hlasove poruchy. Acta Univ. Carol, med. Suppl., 1961,
14, s. 237-242.
SEDLAK, F., Naucime zpivat vsechny deti. Praha 1966.
SEDLAK, F., Uvod do psychologie hudby, I. Schopnosti a jejich rozvoj. Praha 1981.
SEEMAN, M., Poruchy detske reci. Praha 1955.
433 A. TICHA, Ucime deti zpivat. Praha 2005.
- 232 -