Rudolf Mayer (13. 10. 1837 Skránčice u Klatov – 12. 8. 1865 Loučím u Klatov) - předčasně zesnulý májovecký básník - syn hostinského, předčasně osiřel, staral se o něj strýc a babička; při studiích na gymnáziu v Klatovech se osudově zamiloval do Emilie Wollnerové, která ale posléze byla provdána za jiného – nešťastná láska zanechala stopy v jeho díle - po maturitě studoval práva ve Vídni, ale odešel po 4 semestrech, neboť nemohl vydržet ponižování šlechtickými spolužáky a odnárodňující tlaky; žil v Praze, přivydělával si kondicemi; zde se v r. 1857 seznámil s Hálkem a Nerudou, podílel se na almanachu Máj, začal tisknout první verše v čas. Lumír - 1864 pro nemoc opouští Prahu, krátce působí v Žirci u Dvora Králové, opět v Praze, Strakonicích, Příbrami; skládá doktorát a pomýšlí na akademickou dráhu, ale podlomené zdraví ho přinutí pobývat u příbuzných, u nich také umírá. Diagnóza: tuberkulóza. Mayer je autorem především intimní a přírodní lyriky a veršů vlasteneckých a sociálních. Za života vydává jen nepatrnou část tvorby – několik básní v časopisech a almanaších a romantickou prózu o nešťastné lásce Kaprice osudu. Začíná jako romantik obdivující Máchu, Byrona, H. Heina… Důležitá je role přírody, která žije v souzvuku s básníkovým nitrem, vyslovuje také nespokojenost se životem spoutaným pozemskými zákony, klid nachází v prostorách noci (viz drobné cykly Stíny večerní, Znělky noční, Písně v bouři), hledá smysl života a morálních zákonů. Arne Novák ho charakterizoval jako „hlubokého a beznadějného pěvce světobolu“. Verše jsou často inspirovány nenaplněnou láskou – např. znělkový cyklus Nešťastné přítelkyni, věnovaný Emilii; přírodní a náladová lyrika je často zaměřena na oblast Šumavy a hrozbu jejího odnárodňování. Na počátku 60. let získává radikální vlastenecký postoj, který je spojen s tematikou sociální, z níž důsledně čerpá. Vytváří obraz proletáře, který se bouří proti svému strádání, nechce ho ale vyřešit pomstou či násilným činem. Mezi další práce patří zlomky epických skladeb (např. poema z arabského světa Seffenusser, jinotajně zobrazující české poměry), drobné vlastenecké básně a písňová lyrika. Mayerovo dílo vyšlo knižně až po jeho smrti – poprvé r. 1873 (redakčně připravil josef Durdík), poslední vydání celého díla je z r. 1950. Některé jeho práce byly zhudebněny (např. Zd. Fibich – melodrama Volnost), existuje i dvojdílný biografický román… Konkrétnější pohled na tvorbu Arne Novák Mayera charakterizuje: rád se utíká do podvečerního či nočního ticha se svým smutkem, který skvěle vystihuje hudebně náladovými verši; je podobný Máchovi, ale nemá jeho vášnivost a myšlenkovou hloubku; ze zoufalství se vysvobozuje vlasteneckým vědomím, hlubokým sociálním cítěním a soucitem s lidmi a porozuměním jejich bolestem. Jeho politické verše se mohou měřit s Nerudovými. Píše rovněž novou formu básnické povídky (poemy), patří k inovátorům českého sonetu, je jedním z prvních sociálních básníků, přináší nově orientální látky. Nejznámější básně: V poledne – sociální balada; monolog topiče, který vinou pána přišel o ženu i dítě, žije v bídě, z níž propadá alkoholu, má touhu se pánovi pomstít, ale nad vzdorem vítězí osobní slitování (tón básně je hodně radikální, ale k radikálnímu činu nedojde). Ukázka ze závěru básně, v níž dělník hovoří s nepřítomným pánem: „Jak z nás co z šneků tuk vysáváš, pak odhodíš tu skořepinu a bídně v prachu shnít necháváš – vždyť zrozeni jsme pro chudinu! Tak slepá je ta tvoje pýcha, že všecko lidské v nás urážíš – nevíš, že v člověku hněv dýchá, a ztygří-li, jak boj s ním zvážíš? Hoj! jak to v kotli bouří – víří, jen ještě jeden okamžik a stejná záhuba nás smíří – mé vykoupení – tvůj však dík! – Však žij! ne všech to vykoupení, jednoho tyrana-li v světě není!“ – Otevře ventil – klidně sedne – zdaž nad sykotem tím pán zbledne?! – Věčnost – balada, připomínající tónem i motivy (osudovost, vyšší spravedlnost) Erbena; vdova s dítětem je bez prostředků, otec spáchal sebevraždu; vdova se zoufale modlí, aby je Bůh zachránil – ženu i dítě zasáhne blesk, tak je její modlitba vyslyšena – není to však vlastně tragický závěr, protože obě jsou vzaty ze své bídy, z prostředí, kde jim nikdo nepomůže, do věčného slitování a lásky. Ukázky z cyklu Znělky noční: báseň „II“ Tajemství velké v hvězdách uzavřeno, jež vyzpytovat lidský duch nemůže, dokud ho země k sobě vine úže, a dokud zpovzdálí jen zří své věno. Kam cesta má a co mi usouzeno, až smrtí zvadne života mi růže, zda budu v sobě dokonalé bůže dlít v říších, z kterých vyhnaná jsi, změno? – Či růže odkvete, by opět zkvetla, a zvadla pak a opět vykvetala? Tak ptám se hvězd – němá jsou jejich světla. A v tajemných kdo črtách čísti umí, zdaž, co tam neviděná ruka vpsala, zdaž, kdyby přečet, tomu porozumí? – - kosmická poezie podobná Máchově, ptá se po tajemstvích vesmíru, věčnosti – přijde po smrti ráj? Či převtělení (opětovné vadnutí a vykvétání růže)? Jaký je smysl a cíl života (kam cesta má?)? Tajemství budoucnosti po smrti člověk nemůže pochopit… Báseň IV: Milenko má, ty noci smavá, tichá – tak jemná, jak bys jen blažit chtěla, pro všechny boly hojných léků měla, ztiš srdce mé, jež v divné touze vdychá. Má duše – snad že na svět přišla lichá – se marně po soucitu ohlížela, jen tys jí – jejím snům jsi rozuměla – hojící láska na ni z tebe dýchá. Nezkojnou touhou k tobě duch můj hárá, v tvých hvězdách hledá mír a pravou vlast, zde boj mu jen – a z toho lid mne kárá. Milenko jediná, mně přisouzená, obejmi mne, nechť poznám lásky slast – smrt spojí nás a ty jsi moje žena. - typická ukázka „noční“ tematiky u Mayera: nazývá noc svou milenkou, která ho zkonejší a v jejímž náručí pozná i spánek smrti, který je soucitný a hojivý. Zajímavé sekundární prameny: Arne Novák – studie Máchův soucit a jeho dědic - v první části studie mapuje Máchův soucitný životní postoj: „jest to básník bolestného soucitu se všemi, kdož se sklánějí k zemi pod tíhou utrpení: poeta sám jest jejich částkou a oni jsou s ním nerozlučně spjati jednotou strázně“. - dědicem Máchovým je právě Rudolf Mayer: „Příbuzenství Mayerovo s Máchou je těsnější, než jeví se prvnímu pohledu. … Mácha a Mayer náleželi k stejnému uměleckému typu: mocný sklon k filozofické reflexi pojil se u obou s mocně vyvinutým životem citovým; melancholii myšlenky provázela u obou bohatá melodie lyrická; oba, puzeni neodolatelně pocitem spříznění, zapřádali se neustále do tajemství Noci. Ovšem, Mácha byl bytostí nepoměrně složitější. … Mayer byl povaha tlumená a nevýbojná. … Jako umělec ovládal Mácha netoliko říši hudby, ale i svět barev, kdežto u melodického Mayera vše tone v stínech, v černi a běli. … Mácha je dramatickým básníkem Noci, nalézá v ní všecky příkré rozpory svého nitra. … Zcela jinak Mayer – jemu není Noc naprosto dramatickým činitelem, nýbrž spíše uklidňujícím vyrovnáním všech rozporů, jimiž jej zranil den. … Mayer jest dědicem soucitu máchovského, jenž není příležitostným hnutím srdce nad tím či oním jevovým utrpením, nýbrž zásadním postulátem světového názoru. Mácha si vesmír, rozpadající se v bezcílné atomy, silou soucitu znovu buduje: Mayer vidí v soucitu přímo základ a řád světa.“ Novák upozorňuje právě na báseň V poledne, kde nad pocitem křivdy vítězí soucit. V uvedené citaci jsou přiléhavě charakterizovány také další důležité rysy poetik obou autorů. Jan V. Sládek: studie Vliv Rudolfa Mayera na Jaroslava Vrchlického, především jeho ranou tvorbu - zejména v rané tvorbě Vrchlického se odráží inspirace Mayerem – z toho vidíme, že Mayer byl vnímán jako důležitý a inspirativní básník - učil se od něj náladovou krajinomalbu, melancholii, častá je tematická příbuznost básní, stejné myšlenky - společné rysy: oba básníci poznávají v přírodě své nitro, příroda je jeho obrazem; tematizují bolest a klam ve světě, stesk svěřují noci a tmě, touží k hvězdné říši, odkud vane útěcha; témata zmaru, bolu, spění ke smrti, obdiv k minulým dobám… - srovnání veršů z počátku Vrchlického tvorby: „Miluj, miluj,“ šepce růže na záhoně uzardělá; „odříkej se“ – tichá routa vedle ní se pozachvěla. (Vrchlický) X „Miluj!“ šeptá slza deštná, hrom však „nenáviděj“ praví, a to srdce, slabé srdce, obojího obraz pravý. (Mayer) - později se však Vrchlický od svého vzoru odpoutává, tvoří po svém.