Charakteristika postavy Vnitřní charakteristika = zachycuje psychické rysy postavy, poznáváme, jaký má postava charakter, jak postava myslí, rozhoduje se, jaké má motivace, hodnotový žebříček, momentální pocity… Přímá: v podstatě jde o otevřené vyjmenování vlastností (byl paličatý, cholerický a odvážný) x nepřímá: je podána prostřednictvím chování a jednání postavy, jejího myšlení; čtenář si její vlastnosti sám dovozuje a postupně je odhaluje, nepřímá charakteristika je tedy atraktivnější; lze ovšem využít i kombinaci přímé a nepřímé charakteristiky v 1 díle – buď i v rámci přiblížení jedné postavy (něco prozradíme čtenáři rovnou, něco ho necháme postupně odhalit), nebo v rámci různých postav (např. vedlejší či epizodní postavy, na které není v textu větší prostor, mnohdy stačí zachytit přímou charakteristikou). Při psaní je dobré si uvědomit: 1. autor „tvoří člověka“, měl by tedy o něm vědět maximum – jakého je věku a zda se chová věku adekvátně, jaké má vzdělání, sociální postavení, formující životní události, jaký má temperament, co ho motivuje – jak velkou míru zájmu o problém, který se řeší, má… Charakteristika postavy se nejlépe učí pozorováním života – např. představovat si, jak by se v určité situaci zachovaly různé typy povah… 2. aby se autor ujistil, že svou postavu dobře zná, může si položit kontrolní otázky: - jakou roli hraje postava na veřejnosti? - má smysl pro pravdu a humor? - co ji vyvádí z míry? je odvážná? - na čem je závislá (pochvala, peníze…)? - jak ji vnímají a jak na ni reagují ostatní lidé? 3. autor by měl vykreslit postavu silnějšími, výraznějšími tahy, než kdyby popisoval reálnou osobu – stylizované prostředí textu totiž obrysy postavy na rozdíl od reality poněkud „pohlcuje“, zmírňuje, „gumuje“ (vzpomeňme na známé pořekadlo „papír snese všechno“, které připomíná, že nějaký jev v realitě je daleko silnější než na papíře knihy) – postava by mohla působit neurčitě a fádně. Proto, je-li postava nervózní, ať je hodně nervózní, je-li odvážná, ať je hodně odvážná, je-li ukecaná, ať je hodně ukecaná… 4. autor by měl umožnit čtenáři, aby se s postavou ztotožnil, musí tedy o ní podat dostatek informací, a případné nesnáze či muka na ni uvalit až ve chvíli, kdy je čtenář citově zainteresován, jinak se jeho zájem o hrdinu neprobudí. 5. motivace: hlavní síla, která žene postavu kupředu a umožní jí tak zapojit se do příběhu či přesněji vytvářet příběh. Motivace musí být silná. O práci s motivací viz Markéta Dočekalová (Tvůrčí psaní pro každého 2): 6. kapacita: aneb maximální využití sil postavy. Opět cituji Dočekalovou: 7. oživením postavy či vůbec dobrým startem jejího příběhu je vytrhnout ji z běžné situace – postava se ocitne v jiném prostředí, získá jinou podobu, nebo jen vnímá svět jinak, protože má k tomu závažný důvod (např. citový). Na takovouto práci s postavou ukazuje Viktor Šklovskij v knize Próza: úvahy a rozbory. TEXTY Karel Čapek: Povídky z jedné kapsy: povídka Vražedný útok (1928) - realistické vyprávění nesoucí rysy lidového vyprávěcího stylu, působí velmi přirozeně a přístupně - povídka je vlastně o výčitkách svědomí – formou vnitřního monologu postavy nám přibližuje tísnivé pocity výčitek; ty jsou vypovězeny zcela jasně, srozumitelně, konkrétně a explicitně, žádné nejasnosti či jinotaje, žádné neurčité pocity; přitom se nejedná o detailní psychologický ponor, podrobný dušezpyt – pro účel povídky a její jazykový styl je však tento způsob vhodný a dostačující - všimněme si: úvahy a vzpomínka jsou prokládány popisem činnosti (vypadne z ruky bota, hrdina se dívá nějakým směrem, vstane, chodí…) – jeho činnost odráží vzrůstající nervozitu, zároveň vhodně odlehčuje, přerušuje úvahové pasáže - pointa je jasná, přímočará; všimněme si, jak k ní autor dospěl zcela nenásilně během 5 stran, přestože začínal z úplně jiného východiska Jan Čep: Tvář pod pavučinou: povídka Oldřich Babor (1941) - ukázka z dlouhé povídky, která zahrnuje celý život hrdiny; první část: Oldřich jede vlakem do nemocnice na návštěvu za svou životní družkou; druhá část: vrací se domů poté, co se dozvěděl, že v nemocnici zemřela. - líčení je daleko subtilnější a složitější než v první ukázce: prolínání vnitřních pocitů postavy, jejích vjemů, popisu její činnosti a reflexe, jak se jeví její činnost zvnějšku. - první list: všimněme si kruhové stavby textu – základní motivy: jízda vlakem – třesoucí se ruce – vír světa za oknem i v duši – bezmocnost – vzpomínky – výčitky – otázky bez odpovědi (prostřední odstavec, významově ústřední část) – opět třesoucí se ruce – bezmocnost, tentokrát zaviněná vlastním přičiněním – vzpomínka – výčitka – jízda vlakem - vzpomínky vyvolávají dojem ucelenosti lidského života, nějakého smyslu, který měl život mít, a jehož se hrdina dobírá až teď - pro Čepa je typické dvojí zakotvení postav – na zemi x ve věčnosti; mezi prostou, někdy až naturalisticky nepřitažlivou realitou (páchnoucí otlučený vůz) a událostmi v lidské duši, které přesahují „tady a teď“, vzniká napětí - druhý a třetí list: pracuje nejprve s pohledem zvnějšku – jeho chování a reakce lidí jasně vypovídají o duševním rozpoložení hrdiny (jde a neví, co se s ním děje, lidé si všímají, jak vypadá divně) - krajina – hraje také důležitou roli – perfektně zvládnutý přechod od zrakového vjemu k myšlence: z dětské vzpomínky, která se probudí jako první v otupělém mozku, k úvahové paralele o cestě vlastního života (měnil, až vyměnil) - pozornost se upře na 1 konkrétní detail (kuře), který je zde zároveň symbolem všeho promarněného v životě postavy - probuzení nečekané zranitelnosti – přecitlivělost na gesto, které připomíná rozpřáhnutí k ráně - nahlas vyslovená věta (touha s někým se podělit o bolest?) – následuje pláč - celá scéna (od otupělosti přes soustředění na detail až po pláč) přesvědčivě zachycuje emocionální prožitky postavy, nepochybujeme, v jakém je hrdina rozpoložení - opět: prolínání úvah a prožitků s líčením činnosti, prostoru - co vše může znamenat rozbalení pečeného kuřete: realistický detail, který pomůže ke ztvárnění duševního života.