DIALOG
Obecné rady:
1. Literární dialog by měl být hutnější a přehlednější než běžná konverzace. Sebepřirozenější psaný dialog nebude odpovídat záznamu skutečného hovoru - ten totiž bez kontextu situace působí rozbředle, obsahuje mnoho výpomocných zbytečných slov, často je i nejasný - v hovoru se mnohé doplňuje výrazem, gestem apod. Vždy jde tedy o určitou stylizaci.
2. Literární dialog by měl: a) nejen vyjádřit myšlenku mluvčího, ale i jeho momentální emoční rozpoložení a osobní dikci (charakteristický způsob řeči, volby slov apod. - ovšem nepřehnat to, viz níže); b) formou nebo obsahem sdělení podnítit bezprostřední reakci druhého mluvčího, jeho dopověď, komentář; c) posunout děj, naznačit okolnosti, za jakých se rozhovor odehrává - čtenáři by se z něj měli něco nového dovědět.
3. Výjimkou je úmyslná nesmyslnost dialogů, např. v absurdním dramatu, která zdůrazňuje neschopnost komunikace, odcizenost světa apod. Zde se také používá tzv. mimoběžný dialog - osoby se sice fyzicky střetávají, ale nekomunikují spolu, každá vede svůj monolog.
4. I literárně stylizovaný dialog by měl být uvěřitelný psychologicky a žánrově
(např. když píšeme mýtus, neudiví, že všechny postavy, prosté jako vznešené, mluví stejnou řečí; nerozlíšení různých vrstev mluvčích ale bude vadit v realistickém románu ze současnosti...).
5. Přehnaná snaha o odlišení postav řečí může však působit kontraproduktivně -uměle. Platí to třeba o užití nářečí (pokud máme důvod ho užít, musíme ho znát, ne si vymýšlet neexistující dialekt), slangu, osobních „hlášek" apod. V. Sklovskij v knize Jak dělat prózu a verše píše: „ Vyhýbejte se v hovoru jednajících osob slovům, jichž by nemohly užít. Ale necpěte do jejich řeči nutně slova místní, která by říci mohly. "
6. V delší próze je nutná pestrost, střídání různých typů rozhovorů (úsečné krátké; dlouhé, řešící problém; kde se mnoho neřeší, ale jsou důležité pro psychologii a atmosféru).
7. Nepodceňovat zvukovou stránku! (Platí pro celý umělecký text, nejen pro dialog.) Citlivý čtenář „čte i ušima", vyhněme se nadměrně dlouhým slovům, dlouhým složitým souvětím, v nichž se špatně orientuje, nelibozvučným spojením (setkala se se sestrou).
8. Zajímavým problémem je stavba uvozovacích vět. Stephen King v knize O psaní, memoáry o řemesle píše, že je dobré vyhýbat se v uvozovacích větách příslovcím:
Vezmete si třeba včtu: Pevně zavřel dveře. Není to nijak hrozná veta (aspoň žc jsme v ní použili sloveso v činném tvaru), ale zeptejte se ^.1 m j m be. zda v ní musí být slovo pevně. Jistě, můžete tvrdit, že vyjadřuje jakýsi mezistupeň mezi včtou Zavřel dveře a Zabouchl dveře, a já vám nebudu odporovat... ale co kontext? Co veškerá osvčt-lující (a možná i dojemná) próza před Pevně zavřel dveře? Nemčli bychom z toho pochopit, jak ty dveře zavřel? A pokud to z předcházející prózy pochopíme, není pevně zbytečné slovo? Není nadbytečné?
Určite mi už někdo z vás vyčítá, že jsem únavný a análně retentivní. J.i tohle obvinění odmítám. Jsem přesvčdčen, že cesta do pekel je dlážděna samými příslovci, a budu to klidně vyřvávat ze střech. Jinými slovy - příslovce jsou jako pampelišky. Pokud máte na trávníku jedinou pampelišku, vypadá hezky a nezvykle. Pokud ji ale nevytrhnete i s kořeny, najdete jich tam druhý den pčt... další den padesát... a pak, bratři a sestry, bude váš trávník totálně, absolutně a prostopášně pokry-iv pampeliškami. A pak konečně uvidíte, jaký je to plevel, jenomže to už je -UCHCH! -příliš pozdě.
Ale dokážu příslovce tolerovat. Vážně. S jedinou výjimkou, kterou je věta uvozovací.^TiTám na tom, že v uvozovacích větách byste měli používat příslovce jen ve velmi výjimečných případech... a snad ani tehdy ne, pokud se tomu dokážete vyhnout. Abychom se ubezpečili, že všichni vědí, o čem mluvím, podívejte se na tyhle tři věty:
Polož to!" vykřikla.
Vrať mi to," zaprosil, „je to moje."
Nebuď hlupák, Jekylle," řekl Utterson.
V těchhle Větách funguji slova vykřikla, zaprosil a řekl jako věty uvozovací. Teď sc podívejte na tuhle pochybnou předělanou verzi:
„Polož to!" vykřikla výhrůžné.
„Vrať mi to," zaprosil poníženě, „je to moje."
„Nebuď hlupák, Jekyllc," řekl Utterson pohrdlivě.
Tyhle tři věty jsou slabší než tři předchozí a většina čtenářů okamžitě pochopí proč. „Nebuď hlupák, Jekylle," řekl Utterson pohrdlivě je ze všech nejlepší - je to pouze klišé, zatímco druhé dvě jsou prostě směšnéjTVikovým uvozovacím větám se občas říká „swifťáky" na počest Torna Swifta, neohroženého vynálezce-hrdiny v románcích pro kluky, které napsal Victor Appleton II. Applcton měl rád věty jako „Udělej to nejhorší, co umíš!" vykřikl Tom neohroženě a „Můj otec mi pomohl s rovnicemi," řekl Tom skromně. Když jsem dospíval, hrávali jsme na mejdanech hru založenou na vaší schopnosti vytvářet vtipné (či aspoň zpola vtipné) swifťáky. Pamatuju se třeba na „Ty jsi ale vůl," pronesl s nesmírnou lidskostí či „Jsem na dně," zašeptala vlhce. Pokud se sami sebe tážete, zda učinit proradnou pampelišku součástí vaší uvozovací věty, měli byste se sami sebe otázat, zda skutečně chcete psát prózu, ze které se stane oblíbená hra pro puberťáky.
Někteří spisovatelé sc snaží vyhnout použití příslovcí tím, že do uvozovacích vět napumpují steroidy. Výsledek dobře zná každý čtenář, který kdy četl špatnou literaturu či paperbackové originály
IV
„Polož tu pistoli, Uttcrsone!" zahřímal Jekyll. „Nepřestávej mě líbat!" zalapala Shayna po dechu. „Ty zatracená koketo!" vyrazil ze sebe Bili.
Nedělejte takové věci. Moc vás prosím.
Nejlepší uvozovací větou je slůvko řekl - řekl, řekla, Bili rekl. Monika řekla.
Nejipíi >"<■. o čem mluvíte, .« |ste schopni dodal své próze energii použitím sloves v činném uuitV a m«• i(»íjste ivty příběh odvyprdvill dostatečně dobře na to, abyste věřili, 2e puku.i řeknete řekl, í tenái bude vciri, to m i i y< hle nebo pomalu, Šťastné nebo smutně, Vii čtená] mo/ná i.iuu.h v I..i/uh-., rozhodně byste mu měli hodil lano, pokud |e i«"'iti -.i. mé, ,„• i.iK ale není třeba ho omráčil tři< etimetrovým o( elo\ \ m i- abelem
Můžeme si tento názor promyslet... Někdo se s ním možná zcela ztotožní, jiný ne (v potaz musíme vzít i rozdíly mezi češtinou a angličtinou, o níž King píše).
I mnozí etablovaní autoři běžně používají příslovce v uvozovacích větách (srov. třeba povídku Karla Čapka v minulé prezentaci). Je však dobré myslet na to, že by se to s příslovci nemělo přehánět, už proto, že text nemá být přetížen čímkoli zbytečným.
TEXTOVÉ UKÁZKY
Lev Nikolajevič Tolstoj: Vojna a mír (románová epopej vycházela 1865-1869)
- spojení rysů románu historického, válečného, rodinného, fdozofického, psychologického... realistická analýza skutečnosti, jejímž cílem je barvité postižení širokého obrazu života
- najdeme zde různorodé dialogy, ukázka je zrovna z jednoho, v němž se vlastně nic neřeší, ale přesto podává hodně informací: o historickém prostředí a zvycích, psychologii postav, předává atmosféru
- ruská šlechtická rodina z počátku 19. století se strojí na ples:
slovíčka:
toque [tok] = dámský společenský čepeček
trumeau [trimó] = vysoké zrcadlo zpravidla mezi okny
^ ___.'Soňa, již oblečeni, stála uprostřed pokoje a
připínala si poslední, pod rukou jí luštící stužku, špendlíkem, jehož hlavičku tiskla tak, až ji prstík bolel.
— Tak ne, tak ne, Soňo! — volala Nataša, odvrátila hlavu od česání a chytla rukou vlasy, které panská včas nepustila. — Tak tu stužku nedávej, pojď seml
Soňa si k ní přiklekla a Nataša jí přišpendlila stuhu.
— Dovolte slečno, takhle to nejde, — řekla panská, držící Natašiny vlasy.
— Ach, Bože můj, tedy počkej! Tak Soňo!
— Budete již hotovy? — ozval se hraběnčin hlas. — Je už deset hodin.
— Hned, hned. A vy jste ui uchystána, maman?
— Jen co si ještě přišpendlím toque.*)
— Nedělejte to beze mne, — křičela Nataša, — neumíte tol
— Ale už je deset!
O půl jedenáctí chtěli být na plese a Nataša se měla ještě oblící a takí bylo třeba zajet k Tavrickému sadu.
Nataša, když dokončila účes," odběhla v krátki su-kénce, zpod níž bylo vidět plesoví střevíčky a v matčině kabátku k Soně, prohlídla ji a pak spěchala k matce. Obracela jí hlavu, připíchla toque, letmo políbila její šedé vlasy a opět běžela k dívkám, kteří jí zkracovaly její plesovou sukni.
Vše se zdrželo pro Natašinu sukni, která byla příliš dlouhá. Dvě děvčata ji zakládala "a rychle ukusovala nitky. Třetí, se Špendlíkem v ústech, přebíhala od hraběnky k Soně, čtvrti držela na vysoko vztažení ruce celí tyloví šaty.
— Mavrušo, rychleji, holubičko!
— Podejte mi náprstek, slečno!
— Budete ui konečně hotovy? — ptal se hrabě, vcházeje mezi dveře. — To je tu voňavky. Peronská se načeká.
— Hotovo, slečno! — řekla komorná, dvěma prsty nadzvedla podložení tyloví šaty, zavlála a potřásla jimi, aby dokázala tím gestem, jak vzdušní a čistí je to, co drží.
Nataša se začala oblíkat.
— Hned, hned. Nechoď sem, tati! — ještě zpod tyloví sukní, zakrývající celou její tvář, volala na otce, který otevřel dveře.
Soňa přirazila dveře. Za chvíli hraběte vpustily. Míl modrý frak, punčochy a střevíce, byl navoněný a na-pomádovaný.
— Ach, papá, jak jsi hezký, to je krása! — řekla Nataša, stojíc uprostřed pokoje a rovnajíc si tyloví zá hyby.
— Dovolte slečno, dovoltel — prosila služka, jež kle. číc na kolenou, popotahovala jí šaty a jazykem převracela špendlíky s jedni strany na druhou.
— Dělej, co chceš, — zoufale zvolala Soňa, když pro-
dlouhé NKaKny !aty' "~ dŽkJ' C° ChcC?* ak jS°U
Nataša popošla dozadu, aby se prohlídla v trumeau'} Saty byly dlouhé. '
— Bůh ví, milostivá slečno, nejsou dlouhé, — řekla Mavruša, lezoucí za Natašou po podlaze.
— Nu, jsou-li dlouhé, tedy je založíme, v minutě je založíme, — řekla rozhodně Duňaša, vyňala z šátečku na prsou jehlu a dala se znovu na podlaze do práce.
V té chvíli nesměle, tichým krokem vešla hraběnka ve sví toque a sametovím šatí.
— Ach, moje krasavice, — vzkřikl hrabě, — je z vás ze všech nejhezčí.
Chtěl ji obejmout, ale hraběnka se zarděla a jemní ho odstrčila, aby ji nepomačkal.
— Maman, toque více na stranu, — pravila Nataša.
— Já ti to předělám, — a hnala se kupředu. Dívčata, zakládající její šat, nestačila jej pustit a odtrhla kousek tylu.
— Bože můj. Co se to stalo? Bůh ví, že nejsem vinna ...
— To nevadí, založíme to a nebude nic vidět, — řekla Duňaša.
— Krasavice, královno moje, — řekla vstupující chůva. — A což Soňuška! Obě jste krasavice!
I     Ve čtvrt na jedenáct konečně usedli do kočáru a jeli. Ale bylo ještě třeba se zastavit u Tavrickího sadu.
Peronská byla již uchystána. Ačkoliv již byla stará a nehezká, odehrávalo se u ní tíměř totiž, co u Rostovů, třebas ne s tak horečným spěchem. (Byla podobným věcem zvyklá.) Její starí, oškliví tilo bylo takí navoněno a napudrováno. Umyla se také tak pečlivě za ušima a stejně jako u Rostovů stará komorná obdivovala nadšeně zjev své paní, když vešla v žlutých šatech se stuhám do salonu. Peronská pochválila toalety Rostovovych.
Rostovovi pochválili její vkus i saty a davaj.ee pózo: na účesy a šaty, usadili se v jedenáct hodin v kočárem a jeli.
Všimněme si:
- překotné dialogy mohou pomoci přesvědčivě zachytit atmosféru shonu, spěchu, rozrušení - mnohdy lépe než autorská řeč; dodávají textu plastičnost, různorodost; napomáhají odlehčit jinak celkově vážnou knihu žánrovým obrázkem
- i v tak krátkém a náhodném výseku je jasně patrný charakter postav i jejich emoční rozpoložení! Zjišťujeme např., že: Soňa - je pečlivá, starostlivě důkladná, je členem rodiny, zároveň stojí na jejím okraji (je to sestřenice - chování odráží jistou důvěrnost k členům
rodiny, zároveň je poslušná, poněkud upozaděná, až za Natašou, která hraje prim); Nataša -vše organizuje, je v popředí, živá, obratná, zbrklá, emotivní, radostná, dětská, má dobré srdce (chce ostatním co nejvíc prospět), je miláčkem rodiny (ke všem se chová důvěrně, oni k ní také); otec - bodrý, dobrého srdce, pobízí shovívavě, veselý, impulzivní, má důvěrný vztah k rodině; matka - spíše tichá, jemná, decentní; služky: Duňaša je klidná, rozhodná, neztrácí hlavu x Mavruša zoufale leze po podlaze a spíše ujišťuje, že problémy nejsou, než aby je řešila
- přesné zachycení dosti intimní situace, „pohled do zákulisí" rodiny
- nenásilně zdůrazněn dobový důraz na dokonalé šaty, které jsou nezbytnou podmínkou plesu - aniž si všimneme, dozvíme se mnoho detailů o dobové garderóbe; pěkným, přesným psychologickým detailem je obava dámy, aby ji manžel „nepomačkal"; závěr ukázky: opět j de o šaty
- vše je psáno s lehkou nadsázkou, trochou humorného nadhledu, aniž by se autor postavám jakkoli vysmíval neboje kritizoval.
Vladimír Sorokin: Fronta (vyšla 1985)
- nyní už kultovní ruský autor, představitel undergroundu, kontroverzní, ironizuje ve svých dílech leccos, od socialistického realismu po západní společnost
- v prvním románě Fronta využívá banální moment sovětské reality, a tím je fronta na jakékoli zboží - lidé v ní stojí, aniž vědí, na co a proč, postupně se fronta stává monstrózním organismem s vlastními pravidly fungování; z masy se postupně vylupují jednotlivé postavy a prožívají své příběhy - jasně rozpoznáme hlavního hrdinu i vedlejší postavy, přestože CELY ROMÁN JE SLOŽEN POUZE Z PŘÍMÉ ŘEČI
- kniha se blíží absurdnímu dramatu, absurdita groteskní situace se mísí s přesným realistickým pozorováním
- hlavním aktérem je jazyk, který běží jakoby naprázdno:
„Prosím vás, kdo je poslední/"
„Asi já, ale za mnou jejeSiS nějaká pani v modrým plášti " „Takže já jsem za ní, jo?"
„Jo. Vona hnedka přijde. Stoupněte si zatim za mě." „A vy tu budete?" „Jo, budu."
„Chtěl jsem si ještě na chvilkn vodskoěit, vopravdu jenom na chvilkn.. " „Jen na ni počkejte. Někdo přijde a co já mu pak řeknu? Jen počkejte. Říkala, že tu hnedka bude..."
„Dobře. TVtkjá teda počkám. Čekáte tu už dlouho?"
„Moc dlouho ně..."
„A nevíte, po kolika prodávaj'?"
„Kdo se v tom má vyznat... Vlastně jsem se ještě ani neptal. Nevíte náhodou, po kolika prodávaj?"
„Nevim, po kolika dneska, ale slyšela jsem, že včera prodávali po dvou
kusech."
„Po dvou?"
,,Jo. Nejdřív prej po čtyřech a potom po dvou."
„Tak málo?! To tu nemá cenu ani stát../'
„Tak si zaberte dvě místa. Lidi z venkova stojej dokonce i na třech."
„Na třech?"
„Přesně tak.'1
„To je ale na celej den!"
„Ale jděte. Tuly to jde celkem ryelile."
„Nějak se mi tomu nechce věřit. Dyť jsme se ještě ani nehli z místa..." „To se tam asi vrátili ty. co si vodskoěili. Ta kovej ch je fůra." „Vodskočej si a potom se hrnou..." „To nic, teď to pude rychle.. * „Nevíte náhodou, po kolika prodávaj?" „Prej po třech."
„To ještě celkem jde! Vedle Savelovskýho nádraží prodávaj jenom po jednom.1'
„Tam nemá ani smysl prodávat víc, stejnak to všechno rozeberou lidi z venkova..."
„A co včera, byla tady taky taková fronta?''
„Skoro takováhle/'
„A vy jste tu včera stála?"
„Jo, stála.<;
„A dlouho?"
„Moc dlouho ne..."
„A nebvlv moc pomačkaný?" iti „Ze začátku to celkem šlo, ale ke konci už byly všelijaký
„Dneska .si Uťčitě ty lepší taky rozeberou a na nás zbvdon zas jenom tv špatný."
„Všechny jsou .stejný Já je viděl." „Vopravdu?"
„Jo. Špatný dávaj stranou."
„rlb určitě, dávaj stranou! Jen počkejte, však uvidíte!" „Mušej je dáVat stranou a vodepisovat."
„Ale co váS nemá! Přej musej! Dyť jim to jde do kapsv, to snad nemyslíte vážni?..."
„No uvidíme, nemusíme se hnedka hádat, že jo..." „Támhle je ta pani. Vy jste za ní." „Ta vysoká?" „Jo."
„Já jsem teda za várna, jo?"
irAsi jo. Já jsem za tímhle pánem."
„1b teda znamená, že já jsem za várna."
„Dobře, vy jste teda za mnou. Teď už si můžu vodskočit?"
„Samozřejmě."
„Jenom na chvilku, imisím si skočit pro prádlo... je to hned vedle..." „Nevíte náhodou, jestli maj dneska do šesti?" „Myslim, že jo..."
„Tak já si tam teda skočím pozdějc." „Nevíte, jestli vedle náhodou nepřivezli zelí?" „Ne. Tam je fronta na pomeranče. Zelí neni."
„Stejnak za nie nestojí, nemá ani cenu ho kupovat." „Xa Leninský třídě prodávali mladý, takový hezký." „Ale jděte! Dyť to nemělo žádnou hlávku.'-' „Mladý zelí je náhodou zdravý." _
„Tamhle předbíhaj, to je ale drzost! Hej pane, proč je pouštíte? To tady
máme stát celej den nebo co?! Předbíhaj, dyť voni předbíhaj!"
,Voni tam stáli, jenom si na chvilku vodskočili..."
„Ale pendrek tam stáli!"
„My jsme tu stáli, eo na mis křičíte!"
„Houby s voctem, nestáli! Já tu j.sem vod rána!"
„Stáli tam. já je viděla..."
„Jo, stoupnou si do fronty a pak se na půl dne zdejchnou."
„A podle mýho tam nestáli. Já je neviděl."
„Ale stáli tam."
„Stáli, vopravdu tam stáli..."
„Ale stáli tam, uklidněte se!" V
„Vy se uklidněte!"
„Dobře, nebudem se hádat kvílli blbostem. Stáli tam, pak si vodskočili.
Dyť vo nic nejde..."
„Cože jí to jde tak pomalu... Vidíte ji?"
„Špatně.*4
„Tý zrzavý to jde pomalu. Včera byla taky jako zpomalenej film." „Copak je tam sama?" „Jsou tam dvě."
„J
„Já je nevidím..." „Stoupněte si sem, vodsuď jsou vidět." „No jo. Jsou dvě. Tamta je ale rychlejší." „IV brunetě to jde rychlejc." „Ybbě se snažej, jenom lidí je prostě hodně." „Lidí je vždycky hodně."
..A támhlety se v tom ještě přehrabujou a vybíraj si."
„Tak... vůbec jsme se nehnuli..."
„1b nic, teď to půjde rychle."
„Kdyby dávali aspoň po třech."
„Budou."
„Jen abysme to stihli..." „Nebojte, na nás ještě vyjde." „Nevíte, do kolika jim to včera vystačilo?" slastně ani nevňn... šla jsem pryč..." „Promiňte, nestojím náhodou za várna?" „Ne, vy stojíte přede mnou." „No jo! Já jsem za várna, že jo?"
za umo
M
Všimněme si:
- pozoruhodné je, že román přímé řeči bez uvozovacích vět umožní orientovat se v textu (z ukázky možná není tolik patrné, ale už po několika stranách textuje to jasné)
- text není nudný; ani absurdní situace nikdy nepřekročí hranici únosnosti
- velká pozorovací schopnost (co tak řeší lidé ve frontě?)
- schopnost charakterizace postav pouze skrze přímou řeč (opět patrné hlavně na větším úseku textu)
- zajímavost: v knize se nikde nedočteme, na jaké zboží fronta stojí; literární vědci pracují s hypotézou, že jsou to rifle. ©