POPIS KRAJINY
Obecné rady:
1. Postupovat při popisu od celku (globálního dojmu) k detailu;
detaily jsou důležité a mohou velice oživit a konkretizovat prostředí, ale není vhodné
jimi čtenáře zahltit; dojem zaplněného prostoru nevyvolá množství detailů;
vždy je vhodné zvolit si nějaký systém, posloupnost, v níž popisujeme, v níž
sdělujeme fakta – a zpravidla opět platí, že je vhodné postupovat od důležitějšího k drobnosti.
K tomu popisuje Viktor Šklovskij v knížce Jak dělat prózu a verše tuto zkušenost:
2. V uměleckém textu lze užít i techniky filmové projekce – zobrazovat krajinu od
širokoúhlého záběru k polocelku a k detailu. S touto metodou nepřišel film, ale právě
literatura, jak vysvětluje Umberto Eco v knize Šest procházek literárními lesy. V ukázce se
zaměřuje na text románu Snoubenci Alessandra Manzoniho (italský romantický spisovatel);
román se otevírá rozsáhlým popisem krajiny, zejména místního jezera:
… Kdybychom zkusili číst tuto pasáž s mapou před očima, viděli bychom, že Manzoni
svůj popis založil na kombinaci dvou filmových technik – najíždění na objekt a zpomalení.
Neříkejte mi, že autor 19. století nevěděl nic o filmových technikách; naopak, filmoví režiséři
využili technik krásné literatury. Manzoni píše, jako kdyby filmoval z pomalu přistávající
helikoptéry (anebo jako by kopíroval způsob, jakým Bůh shlíží dolů z nebes, aby si na
zemském povrchu vybral jednu lidskou bytost). Tento první souvislý pohyb z výšin dolů
začíná „geografickou“ dimenzí:
To rameno Comského jezera, jež se táhne k jihu mezi dvěma souvislými horskými
řetězy a tvoří nesčetné zálivy a zátočiny, najednou se zužuje a vypadá jako řeka mezi
předhořím po právě straně a širokým pobřežím po straně levé.
Potom však obraz opouští geografický rozměr a pomalu se mění v „topografický“
pohled, a to v momentě, kdy začínáme rozeznávat most a břehy:
Most, který tu spojuje oba břehy, činí ještě nápadnější tuto změnu, takže to zde vypadá,
jako by tu přestávalo jezero a zase začínala Adda; ta znova přijímá jméno jezera na místě,
kde se oba břehy zase od sebe vzdalují a dovolují vodám znova se rozlévati a mírniti svůj běh
v nových zálivech a zátočinách.
Jak geografický, tak topografický popis směřuje od severu k jihu a sleduje říční tok.
Popis tak míří od širokoúhlého záběru k detailu – od jezera k řece a pak k potůčkům,
z vrcholků hor k úbočí a dál do údolíček. Pak se „film“ začíná odvíjet jinak, tentokrát již
neklesá z geografického vnímání k topografickému, ale expanduje z hloubky do šířky. Vidíme
obrys hor a perspektiva se mění, jako by se na ně díval člověk.
Pobřeží, vytvořené nánosem tří mocných proudů, tu klesá, opřeno zády o dvě sousedící
hory, z nichž jedna se jmenuje Svatý Martin a druhá lombardsky Resegone, podle řady svých
skalnatých hrotů, jež věru vyvolávají obraz pily; nenajde se také člověk, který by ji nerozeznal
na první pohled podle této zvláštnosti v dlouhém a širokém horském pásmu od ostatních
vrcholků méně známého jména a obvyklejšího tvaru, i kdyby se na ni díval zpředu, například
z milánských bašt, které hledí na sever.
Nyní, kdy popis získal lidský rozměr, můžeme jako čtenáři rozlišit každou cestičku do
nejmenšího detailu. Dokonce bych řekl, že zakoušíme všechny hmatové pocity, jež bychom
cítili, kdybychom skutečně po těchto kamíncích kráčeli.
Pobřeží se zvedá dlouhý kus cesty pomalu a nerušeně, pak se náhle láme v úžlabiny a
údolíčka, hřbety a planiny. Krajní jeho cíp, zbrázděný bystřinami, je kamenitý a písčitý. Všude
jinde jsou pole a vinice a mezi nimi vesnice, statky a dvorce. Tu a tam se černají lesíky, jež se
táhnou nahoru do hor.
(…)
Svůj popis začíná Manzoni z Boží perspektivy, z perspektivy Velkého Geografa, a
pomaloučku přejímá pohled lidských bytostí, které tuto krajinu obývají. Nenechme se však
zmást tím, že zdánlivě upouští od této božské perspektivy. V závěru románu, ne-li dříve, si
uvědomujeme, že je nám vyprávěn nejen příběh nějakých ubohých lidiček, ale také dějiny
Boží Prozřetelnosti, která vede, opravuje, zachraňuje a přináší řešení. Začátek Snoubenců není
cvičením v literární nestřídmosti. Je to způsob, jak přímo připravit čtenáře na to, že bude číst
knihu, jejímž hlavním hrdinou je někdo, kdo shlíží na svět shůry.
Řekl jsem, že bychom mohli číst úvodní pasáže a nejprve se dívat na celkovou mapu a
pak na mapu místní. Není to ovšem nutné. Pokud čtete správně, uvědomíte si, že Manzoni
kreslí mapu, vytváří prostor.
(konec citace z Eca)
Postřehy z této citace: popis krajiny může hrát i velmi důležitou roli, naznačuje téma
příběhu; organizace popisu (od severu k jihu, z výšky do hloubky, od celku k detailu) neškodí;
k „záběrům seshora“ – vzpomeňme si, že se užívají zpravidla v takových filmech, které chtějí
vyprávět nějaký velký příběh – úsek dějin, něco důležitého, heroického – právě to už
naznačuje široký pohled na krajinu z výšky.
3. Všechny tipy, obecná pravidla samozřejmě spisovatel může změnit! Pouze by měl
vědět proč (např. úmyslně popisuji chaoticky, protože chci vyvolat dojem chaosu – ale mělo
by být poznat, že jde o umělecký úmysl, nikoli o nepodařenost);
literatura je rozhovor čtenáře a autora – v autorově zájmu tedy je, aby mu čtenář
rozuměl.
4. Většina popisů v uměleckých knihách není tak jednoduchá – popisy se prolínají
např. s charakteristikou postav, monology apod.
TEXTOVÉ UKÁZKY
Henri Pourrat (1887–1959): román Kašpar z hor; odehrává se v první polovině 19.
století na venkově, ve francouzském kraji Auvergne, který Pourrat dobře znal; román má
místy velice působivou tajemnou atmosféru (role tajemství, divoké přírody, nebezpečí, osobní
dramata postav), tato ukázka je však spíše idylická – jeden z hrdinů se vrací z dlouhé cesty
domů, v závěru ho vítají jeho dcery.
Všimněme si:
Odstavec A: přesvědčivá nálada krajiny je v souladu s naladěním hrdiny; „dojem
života a mládí“ je zprostředkován řadou detailů: mlha, třesoucí se a šumící listy, chvějivé
kapky v pavučině, světlo, lehkost, rychle letící cáry mračen – vše je lehké, svěží,
nezachytitelné, dynamické;
všimněme si, že v přirovnáních autor vždy spojuje něco neurčitého-nadzemského
s něčím konkrétním-pozemským (letící cáry mračen – prádlo, dálky – zvonky podél cest).
B: zde máme onen „pohled do mapy“ – je realističtější, konkrétnější, usazuje nás do
konkrétní krajiny, objevují se vlastní jména.
C: „pohled člověka“ – vnitřní monolog postavy, její postřehy, hodnocení; evokuje
znalost prostředí – je nám jasné, že postava je v kraji doma, důvěrně ho zná.
D: rozvíjí se pohled člověka, dochází ke zdetailnění: popis služky, její činnosti; detail
kořínkového kartáče; mýdlo, louh, ráno – to koresponduje s dojmem navozeným v odstavci A
= dojem svěžesti a čistoty;
všimněme si paralely: v A byly mraky jako veliké kusy plátna – zde je skutečně čisté
prádlo na vybělení;
nenápadně je nám sděleno, že hrdina má radost, nemůže se dočkat (běží, seskočí, hltá
očima všechny maličkosti domova).
E: závěr cesty krajinou: hrdinova cesta je u cíle, na což pěkně poukazuje detail
rozepnutí kabátu – implicitně tak sděluje to, co by se jinak dalo říci mnoha slovy (tak už došel
domů, mohl si udělat pohodlí, je mezi svými…).
Miloš V. Kratochvíl: Král obléká halenu; lyrickopsychologický román o Václavu
IV. vznikal za protektorátu a vyšel v roce 1945; ukázka: popis podzimní krajiny s intenzivní
atmosférou, budovanou pomocí větru. Všimněme si dramatičnosti, dynamiky, barvitých
sloves, která navozují dojem rychlého pohybu, a rovněž hláskové instrumentace (např. dojem
svištění větru pomocí opakované hlásky „s“: syčivě sviští listím stromů, sklepává listy…
stvoly, shrabuje do větrné hrsti…).