Dějiny dějepisectví I

Úvodem:

Cílem našeho společného kursu je vysvětlit základní přehled dějin světového s českého dějepisectví
od osvícenství až po současnost. Chci, aby po absolvování tohoto cyklu jste byli schopni vysvětlit
základní vývoj dějin světového a českého dějepisectví od osvícenství až po současnost. Předmět bude
ukončen zkouškou, kterou bude absolvovat na základě odpovědí (pravděpodobně ústní formou- bude
ještě upřesněno s ohledem na aktuální situaci) na otázky, které vám budu klást v rámci těchto
podkladů. V každém z těchto synopsí naleznete i kontrolní otázky. V každém vám budu uvádět i
literaturu k tématu.

Z obecné literatury doporučuji k celému našemu předmětu:

·         VANSINA, J.: Oral Traditionas History. Madison 1985.

·         GEIL, P.: From Ranke to Toynbee. Northampton 1952

·         KUTNAR, František a Jaroslav MAREK. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví
:od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. 2. přeprac. a dopl. vyd.
Praha: Lidové noviny, 1997. 1065 s. ISBN 80-7106-252-9.

·         IGGERS, Georg G. Dějepisectví ve 20. století. Praha: Lidové noviny, 2002. 178 s. ISBN
80-7106-504-8.

·         MAREK, Jaroslav. O historismu a dějepisectví. Vyd. 1. Praha: Academia, 1992. 254 s. ISBN
8020002847.

·         BLACKLEDGE, P.: Reflections on the Marxist theory of History. Manchester - New York 2006.

·         MAREK, Jaroslav. Jaroslav Goll. 1991. 274 s.

·         ŠTAIF, Jiří. Historici, dějiny a společnost :historiografie v českých zemích od Palackého
a jeho předchůdců po Gollovu školu, 1790-1900. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 1997.
s. 211-392. ISBN 80-85899-29-9.


Celé téma je rozděleno do pěti základních celků:

·         1. Osvícenské dějepisectví

·         2. Dějepisectví první poloviny 19. století, romantismus

·         3. Dějepisectví 2. poloviny 19. století, pozitivismus

·         4. Dějepisectví v letech 1890-1914

·         5. Dějepisectví 1. poloviny 20. století, škola Annales

·         5. Dějepisectví 2. poloviny 20. století, postmoderna

Naše dnešní téma je osvícenské dějepisectví. Osvícenecká historiografie představuje zásadní předěl
v historiografii i ve vývoji celé společnosti.

Pro tuto historiografii je charakteristickým rysem kriticismus. Srovnáme-li křesťanskou
historiografii doby středověku stejně jako barokní historiografii - tak zde dochází k výraznému
posunu. Je zde patrný vliv encyklopedistů. Důraz na ratio- ztělesnění rozumu- víra v rozum-
kritický náhled na svět- odmítající autority (primárně světské) a tradici-spoléhání se na argumenty
opřené o skutečnost empiricky postižitelnou a na zásady autonomního racionálního myšlení.
Racionalismus, empirismus a kriticismus ovlivňoval veškeré tehdejší badání včetně historiografie.
Náboženské dogma ztrácí svoji určující a klíčovou roli při řešení vztahu člověka k světu a
k dějinám. Dějiny se stávají napříště jen lidským nikoliv Božím dílem. Pomineme-li díla G. B. Vico
(1668-1744)  a P. Bayleho (1647-1706) pak se v rámci evropské historiografie musíme soustředit na
tvorbu francouzských ale i německých a anglických osvícenců.

Z francouzských se jedná především o tvorbu Montesquieu (1689–1755) a Voltaire (1694–1778). Oba
byli autoři synteticky náročných koncepcí společnosti a historie. U prvního z nich bylo klíčový
jeho výklad dějin jako pomocníka pro praxi politika a státníka. Stát a společenské zřízení vykládá
jako skutečnosti vytvořené působením reálných faktorů (psychologických, etnických, geografických
atd.)

Voltaire pak ve svých dílech vznášel základní požadavek, aby dějiny byly napříště dějinami
filozofickými a dějinami kultury. Ne jen soupisem vojenských politických úspěchů. Na jejich tvorbu
pak navazovali další jako byl J. J. Rousseau (1712–1778) či Condorceta (1743- 1794). Jejich tvorba
pak ovlivnila celou francouzskou společnost na cestě k revoluci 1789 a svržení panovníka.

Z anglických osvícenských historiků připomeňme alespoň Davida Hume (1711–1772) a jeho dílo History
of Great Britain. Či také u Edvarda Gibbona (1737–1794) a jeho dílo History of Decline and Fall of
the Roman Empire. U anglických historiků této doby můžeme nalézt snahu o propojení protestanství,
národních dějin a ideály pokroku. A neposlední řadě zájem o pád římské říše v případě Gibbona
můžeme interpretovat jako uvědomění si situace, která vyvolává jistou analogii s tématem
probíraného. Tehdejší společnost si uvědomovala, že žije na přelomu epoch a proto ten obrovský
zájem o témata jako byl pád římské říše. Obdobné díla a postavy naleznete i v Německu (Mosheim) či
v Rusku (Tatiščev).

Situace v českých zemích byla taková, že naše historiografie vědomě navazovala na francouzské a
německé vlivy či případně vlivy z dalších zemí. V případě české společnosti byl tento problém
komplikován v tom slova smyslu, jak má být napříště definováno češství- příslušnost k českému území
či k českému národu? To byl obrovským problém, který vyvolával mnohé diskuze. Střet češství a
němectví se tu začínal výrazně projevovat. Dějiny v podání českých osvícenských historiografů plní
odlišnou roli než tomu bylo u soudobých francouzských či dalších historiků z dalších evropských
zemích.

Historiografie v českých zemích plni především roli obrany českého národa před poněmčováním.
V prostředí vznikajícího novodobého politického hnutí národního nemůže věda a tím i historiografie
stát stranou společenského dění a v něm se také „jistá zdánlivá ahistoričnost osvícenského myšlení“
zcela vytrací. Historismus jako způsob nazírání na veškerou skutečnost a jako argumentace národního
hnutí se pevně vkliňuje do myšlenkového světa tehdejší společnosti. Dějiny- České dějiny se stávají
napříště průkazem kulturní výše národa i jeho vyspělého státního života a právním nárokem na jeho
samostatnou existenci a myšlenkovou svébytnost.

České dějepisectví této doby ve svých teoretických základech sleduje evropskou historiografii se
značným zpožděním a obsahovým zjednodušením ale i v českém případě můžeme říci že: „České dějiny
nejsou již Gesta Dei per Bohemos, ale Gesta Bohemorum“.

            Zajímáme-li se o tuto dobu, musíme sledovat jak činnost některých časopisů, ale i
učených společností (Soukromá společnost nauk 1774 nebo německy vycházející časopis Abhandlungen od
1775), které pokládají základ moderní osvícenské badatelské činnosti i v rámci historie.

Josef Dobrovský jedna z klíčových postav té doby k problematice bádání a tvorby historických děl
řekl dva slavné výroky:

1/ Nepronásleduji osoby, ale omyly, nechci odsuzovat ale prospět

2/ Důkazy osvědčené důkazy žádám ne možnosti; důkazy nikoliv deklamace

Těmito zásadami se pak řídil ve své tvorbě.

Jinak z historiografů té doby si připomeňme alespoň tvorbu těchto osobností:

I/ Magnoalda Ziegelbauera (1689–1750) a J. B Pitra (1708–1764)- předchůdci osvícenců- vydávání
edicí

II/ Gelasius Dobner (1719–1790)- autor šestidílného díla Monumenta historica Bohemiae nusquam
antehac edita- kritická edice starých českých pramenů

Dobner se rovněž proslavil kritikou Václava Hájka z Libočan

III/ Mikuláš Adaukt Voigt (1733-1787) –žák Dobnera a zakladatel české kritické numismatiky. Jeho
jméno naleznete též na historické budově Národního muzea v Praze.

Autor:

·         Effigies virorum eruditorum atque antificum Bohemiae et Moraviae (Praha, 1773–1775, 2
svazky, vydáno též něm. Abbildungen böhmischer und mährischer Gelehrten und Künstler, 4 díly,
1773–1782)

·         Acta litteraria Bohemiae et Moraviae (Praha, 1774–1783, 2 díly)

IV/ František Martin Pelcl (1734–1801)

Autor řady děl se zaměřením na staré české dějiny např. Kurzgefasste Geschichte der Böhmen (1774)
nebo monografie o Karlu IV a Václavu IV (Kaiser Karl IV 1780 a Lebensgeschichte des röhmischen und
böhmischen Königs Wenzeslaus 1788)


V/ Josef Dobrovský (1753–1829)

Autor mluvnice českého jazyka, česko-německého slovníku, řady edic a mimo jiné i  Geschichte der
Böhmischen Sprache und ältern Literatur. Ganz umgearbeitete Ausgabe. Prag: Gottlieb Haase, 1818.

Dokument ke shlédnutí. Dostupný na:

https://www.youtube.com/watch?v=jA19zlr7V-g

K jeho osobě blíže viz např.:

1/ Milan Machovec: Josef Dobrovský: (studie s ukázkami z díla). 2. vyd. Praha: Akropolis, 2004.

Doporučená literatura k tématu:

·         KUTNAR, František a Jaroslav MAREK. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví
:od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. 2. přeprac. a dopl. vyd.
Praha: Lidové noviny, 1997. 1065 s. ISBN 80-7106-252-9, s. 131–174


Kontrolní otázky:

1/ Kdo byli předchůdci evropského osvícenské dějepisectví?

2/ Francouzské osvícenské dějepisectví. Jaké byly výrazné postavy tohoto proudu?

3/ České osvícenské dějepisectví. Jmenujte hlavní postavy a díla spojená s jejich tvorbou?

4/ Josef Dobrovský život a dílo?

Kontrolní otázka na zamyšlenou

1/ Jaké je místo člověka v dějinách podle osvícenců?