SDE1,– predsokratici Hérakleitos z Efezu 1. Z Plútarcha:: „Nelze vstoupit dvakrát do téže řeky.“ B91 Nelze dvakrát vstoupit do téže řeky, [podle Hérakleita, ani se nelze dvakrát dotknout smrtelné bytosti v témže stavu, neboť ta se hbitou a rychlou proměnou] rozptyluje a znovu shromažďuje. [A vlastně se ani nespojuje znovu a někdy později, ale spíše se zároveň spojuje i opouští,] přichází i odchází. ze stoika Hérakleita: „Do týchž řek vstupujeme i nevstupujeme, jsme i nejsme.“ S. 46 2. ze Stobaia: „Společné je všem vědomí.“ S. 41 z Porfýria: „Ono společné – počátek a konec na obvodu kruhu.“ S. 41 3. z Klémenta, Plútarcha a Simplikia: „Kosmos, stejný pro všechny, neučinil žádný z bohů ani lidí, ale vždy byl a je a bude – stále živý oheň, který se zažehává podle míry a uhasína podle míry.“ S. 72 4. B114 Když mluvíme s rozumem, je třeba posilovat se tím, co je společné všem, tak jako obec zákonem, a ještě silněji. Vždyť všechny lidské zákony jsou živeny jedním božským, neboť vládne tak, jak dalece chce, a vystačí pro všechny a ‹ ještě › vyniká. 5. B26 Člověk si v noci zapaluje světlo - jsa sobě mrtvý, má vyhaslý zrak; živý se dotýká mrtvého, když spí, má vyhaslý zrak; probuzený se dotýká spícího. 6. B85 Bojovat s touhou je obtížné, protože když něco chce, platí za to duší. B71 [Mít na paměti také toho,] kdo zapomněl, kam vede cesta. 7. B74 [Mít na paměti, že] není správné být ‹ jednat a mluvit jako › děti rodičů, [prostě řečeno, ‹ jednat a mluvit › tak, jak nám to bylo předáno.] 8. B73 Nemá se jednat a mluvit jako spící, vždyť i tehdy se nám zdá, že jednáme a mluvíme. 9. B89 Probuzeným je svět jeden a společný, avšak každý ze spících se obrací k vlastnímu. 9. B83 Nejmoudřejší z lidí se vůči bohu jeví jako opice [moudrostí, krásou i ve všem ostatním.] B82 Nejkrásnější z opic je šeredná ve srovnání s rodem lidí. B9: Oslové by si vybrali spíše podestýlku nežli zlato. B37 [Prasata se myjí blátem, drůbež prachem nebo popelem.] B4 [Kdyby štěstí spočívalo v příjemnostech těla, pokládali bychom voly za šťastné, když najdou k žrádlu vikev.] 10. B 104 Jaká je jejich mysl či rozvaha? Důvěřují lidovým zpěvákům, a jako učitele užívají zástup; nevědí, že „většina je špatná, menšina dobrá". B29 Ti nejlepší si místo všeho vybírají jedno, nehynoucí slávu místo pomíjivostí; běžní lidé jsou však nasyceni jako dobytek 11. B44 Je třeba, aby lid bojoval o zákon, který se rodí, jako o hradbu. 12. B131 Mínění je překážkou postupu B134 [Vzdělání je druhé slunce pro vzdělané.] 11 A 8 / 2 = Áetios, Placita philosophorum I, 27,1 (Stobaei excerpta), Dox. 322, 2-4 Diels (viz B 137) Hérakleitos říká, že všechno se děje podle osudu, který je totéž, co nutnost. A 8 /3 = Áetios, Placita philosophorum I, 28,1 (Stobaei excerpta), Dox. 323, 1-6 Diels (viz B 137) Hérakleitos nazýval podstatu osudu řečí, která prostupuje bytností veškerenstva. Tato [bytnost osudu] je aithérické tělo, semeno vzniku veškerenstva i míra uspořádaného cyklu. 12. A 10 /2a = Alexandros u Simplikia, In De caelo VII; 294,13-26 "Tento svět neutvořil žádný z bohů ani z lidí, nýbrž byl vždy." z Marka Aurelia: „Smrt země je voda, a smrt vody je vzduch, a vzduchu oheň a naopak.“ S. 76 12 A 17 = Áetios, Placita philosophorum IV, 7, 2 (Theodoreti et Nemesii excerpta), Dox. 392, 5-8 Diels Hérakleitos říká, že duše opouštějící tělo se navrací k duši veškerenstva, se kterou je stejnorodá a má stejnou bytnost. A 8 /1 = Áetios, Placita philosophorum I, 7,22 (Stobaei excerpta), Dox. 303, 8-10 Diels Hérakleitos říká, že cyklický oheň je věčný (viz B 30), osud pak že je určení, které pracuje prostřednictvím protichůdnosti věcí. 13 A 16 /1, 126 Hérakleitos se domníval, že člověk je vybaven dvěma nástroji k poznání pravdy, smyslovým vnímáním a logem. Z nich pokládal smyslové vnímání za nevěrohodné, podobně jako dříve zmiňovaní přírodní filosofové, logos však pokládá za kritérium skutečnosti. Smyslové vnímání výslovně odmítá, když říká: "Špatnými svědky jsou lidem oči a uši, když mají barbarské duše" (B 107), což se rovná tvrzení, že "věřit nerozumným smyslům přísluší jen duším barbarů". A 16 /1, 127 Hérakleitos tedy označuje logos za soudce pravdy, ne ovšem rozum jakýkoli, nýbrž ten společný a božský. To je však třeba v krátkosti vysvětlit. Oblíbeným tématem filosofů přírody totiž je, že to, co nás obklopuje, je rozumné a myslící 14 A 12 /1 = Áetios, Placita philosophorum II, 20, 16 (Dox. 351) Hérakleitos a Hekataios říkají, že Slunce je pochodeň vystupující z moře a obdařená myslí A 15 /3 = Áetios, Placita philosophorum IV, 3, 12 (Theodoreti et Nemesii excerpta), Dox. 389, 1-5 Diels Hérakleitos říká, že duše světa je výpar z vlhkostí v něm (viz B 12). Duše v živých bytostech pak z výparu z těch vlhkostí, které jsou kolem nich, i z těch, které jsou v nich samých. [Duše světa a duše v živých bytostech] je ustavena sourodně.