Erich Fromm: Člověk a psychoanalýza – otázky svědomí
1. „Zákony a sankce vnější autority se stávají součástí člověka samého a místo pocitu odpovědnosti vůči nečemu
vně sebe cítí člověk odpovědnost vůči něčemu uvnitř sebe, vůči svému svědomí. Svědomí je účinnějším regulátorem
chování než strach před vnějšími autoritami; ...sobě samému utéci nemůže“115
Víra v Hitlera→ svědomí→ činy podle tohoto svědomí s. 116
Obraz autorit –ideál-aspekt svědomí → imunita vůči všem protichůdným důkazům 116/7
2. Dobré autoritářské svědomí – pocit blaha, potěšil autoritu, vědomí o priblížení se k autoritě – bezpečnost →
poslušnost (118)
3. Zlé autoritářské svědomí – znelíbení se autoritě, vzdálení se od ní, opuštění je největším trestem → kritika
autority je vinou, vzpourou - neposlušností 117- 118
4. Autorita vyžaduje poddanost nejen kvůli strachu o svou moc ale i z přesvědčení o své morální nadradzenosti
- cítit se stejně schopný jako autorita; s. 118
5. Pociťovat špatné svědomí je prý ctností. Je spíše symptomem strachu z autority, podle autority je to důkazem,
že člověk má svědomí, s. 120:
Člověk nejen otrokem ale i přísným dozorcem sám sobě (Freud popsal jako destruktivní část nad-já) s. 120
6. Autoritářské svědomí – se nevyskytuje jenom v autoritářských režimech 121
Neúspěch rodičů → očekávání od dětí → pocity viny dítěte pokud neplní očekávání 122
Uspokojení v zastoupení – rodič projevuje lásku dětem namísto partnera, 123
Bezmoc v životě→ moc nad dítětem
7. Vina = méněcennost = mrzačení
Pr: syn se snaží být obchodníkem i když chtěl být hudebníkem, otec zklamaný, že mu to nejde, syn nešťastný, že mu
to nejde a ještě se i cítí méněcenný, že je neschopný, přitom mohl být dobrým umělcem; s. 123
8. Dítě dělá to, co rodič očekává, ten zase přináší očekávání anonymní autority - společnosti - trhu, tam je jasná
představa, což je úspěšný jedinec, toto očekává otec od syna ... oba se podvolí anonymní autoritě trhu, s.
123
9. Pocity viny ze sexuálního života - nástroj společnosti na ovládnutí mladých - ovládnutí stoupá spolu s intenzitou
sexuálních impulsů (každý den cítíš vinu, při každém vzrušení)
"Když se jednou podaří rodičům (a společnosti, kterou reprezentují) dosáhnout trvalé asociace sexu a viny, pocity
viny se vyvíjejí se stejnou trvalostí, s jakou dochází k sexuálním impulsům." S. 124
10. Proti anonymním autoritám nelze bojovat, 125
Přirozenou reakcí dítěte je vzpoura proti rodičům, Freudův oidipovský komplex bojuje proti rodičům, aby nemuselo
být automatem, chce být plnohodnotnou lidskou bytostí 125
11. Ti, kteří prohrají, nahrazení autonomie heteronomie, symptomem je špatné svědomí 126
12. Humanistické svědomí - reakce naší totální osobnosti na její správnou nebo nesprávnou funkci, nikoliv reakcí
na některou z funkcí, ale na totalitu našich schopností, které tvoří naši existenci, posuzuje, jak jako bytosti
fungujeme 126
Jde o pocit vnitřního souhlasu správnosti - vyvolávají takové myšlenky činy a city, které vedou ke správnému fungování
a rozvoji naší (totální) osobnosti, ty, které škodí - špatné svědomí; s. 126
Jde tedy o reakci na sebe sama, hlas abychom žili produktivní, plně a harmonicky ... "abychom se stali tím, čímž potenciálně
jsme." 127
13. Humanistické svědomí - jde o rozvoj sebe, integrity;
Autoritářské svědomí - poslušnost, sebeobětování, povinnost, přizpůsobení se; 127
14. Prekérnost situace – analýzu problematizuje skutečnost, že hlas svědomí u mnohých je tak slabý, že ho ani
neslyší a proto podle něj nejednají; 127
Při pruduktivním životě - silné svědomí; při neproduktivním životě - slabé;
→ paradox: svědomí selhává vtedy, když ho člověk nejvíce potřebuje; 128
15. Odpověď na neúčinnost svědomí: náš odpor naslouchat mu a neznalost jak mu naslouchat → musíme být nejdříve
schopní naslouchat sobě samým - to je to, co nám v naší kultuře dělá potíže
- Je to proto, že neumíme být sami sebou 128
- máme strach před stavem, kdy jsme sami - strach být s osobou tak známou jako i velkou nezná-mou, jak jsme my
sami → svědomí ignorujeme 128/129
16. Špatné humanistické svědomí:
Jde však vlastně o strach ze smrti a stárnutí - ze špatně prožitého života 129
Neproduktivní člověk však upadá ve své celé osobnosti, když odumře jeho fyzická síla, která byla hlavní hybnou silou
jeho aktivity. Úpadek osobnosti ve stáří je symptomem: je Důkazem, že nežil produktivně. "130
- Strach před zestárnutím je reakcí svědomí na sebemrzačení. 130
Erich Fromm: Člověk a psychoanalýza. Aurora, Praha 1997, s. 200. ISBN 80-85974-18-5