Výukové strategie
Hana Horká
Formální struktura portfoliového úkolu:
Předmět – vzdělávací oblast: Ročník:
Tematický celek:
Téma (3-4 vyuč. jednotek) ….. myšlenková mapa
Cíle tématu: – vybírat v RVP („cíle“, „klíčové kompetence“ a „očekávané výstupy“):
- kognitivní (vědomosti)
- psychomotorické (dovednosti, schopnosti)
- postojové - afektivní – výchovné (postoje, potřeby, zájmy, hodnoty)
Téma vyuč.
jednotky
Výukové
cíle*)
Did.an.učiva
POJMOVÁ
Did.an.učiva
OPERAČNÍ
Výukové
strategie
Evaluační
nástroje
Metodické
poznámky
Vycházíme z
cílů tématu
fakta učební úlohy
pojmy (zadání)
generalizace (otázky)
KONKRÉTNĚ, ve
2. os.
Výukové strategie (Pasch 1998,
s. 195)
• promyšlené způsoby vedení výuky,
které jsou optimální v konkrétní třídě,
pro konkrétního učitele a konkrétní
učivo (téma, předmět), a které učitel
volí, aby se žáky dosáhl vytyčených
cílů výuky; adekvátní kombinace
metod, forem, prostředků a
podmínek výuky.
Základní výukové strategie
DEDUKTIVNÍ
INDUKTIVNÍ
SOCIÁLNĚ ZPROSTŘEDKOVANÁ VÝUKA
Deduktivní
strategie
• Typická pro transmisivní školu (ale také
nepostradatelná) – „jasný cíl a účel“, učitel „má
vše pod kontrolou“.
Schéma:
• Výklad – vysvětlení (nový pojem, definice,
vzorec) – hotový poznatek
• Předvedení, procvičení v příkladech („řízené
procvičování“)
• Aplikace v úkolech („znalost“, porozumění)
• Zhodnocení výsledků, ověření znalostí (žák umí -
neumí)
Induktivní
výuka
(problémová)
– autentické
učení
• Typická pro konstruktivistické pojetí výuky,
umožňuje budování poznatků „zevnitř“ (od
prekoncepcí), rozvíjí metakognitivní schopnosti
dětí (učit se).
Schéma:
• Problém – bádání, zkoumání, přemýšlení,
hledání řešení
• Objevování významu pojmu nebo teorie
• Použití, ověření v autentických situacích
• Vyhodnocení výsledků a postupů
Jak zjistíme způsob uvažování žáků o daném tématu,
jeho individuální zkušenosti, představy, interpretace?
1. Konstrukční techniky
• kreslení schémat a obrázků s legendami a komentáři
• -písemné nebo ústní odpovědi na otázky typu Proč? Co se děje, když…? Co
by se stalo kdyby…? Co je to…?
• Definování slov a vysvětlování rozporných fakt (říká se, že …Proč tedy…).
• Doplnit příběh s otevřeným koncem, dokončit neúplné věty apod.
• Hraní rolí (řešení různých modelových situací, hraní historických postav,
profesí…).
Projektivní
techniky
Např. metoda slovních asociací –
žákova reakce na dané slovo,
vyslovení prvního slova, které ho
napadne.
Soubor těchto reakcí je určitým
obrazem vnitřního světa žáka.
Autentické učení (Pasch, 1998, s. 149, Kalhous;
Obst 2002, s. 168, Kovaliková 1995, s. 183, 137)
„Skutečné“ učení – učení NĚČEMU (nikoli O NĚČEM):
• “opravdové” učení; neučíme se “jakože něco děláme”
(akademicky), ale v situacích reálného života,
• Je založené na bádání, zkoumání;
• Autentickým produktem - zpracování nějakého tématu a
jeho prezentace v podobě plakátu, posteru, nástěnky
nebo výstavy.
Znaky
autentického
učení
• Cílem (výsledkem) je spíše produkce (tvorba) –
nikoli reprodukce znalostí, tzn.:
• vyřešit problém, prozkoumat otázku, vytvořit
novou věc, navrhnout postup apod.
• Základem autentického učení je “oborové
zkoumání” – “badatelská činnost” v různých
oblastech života. Žáci potřebují:
a) důkladné znalosti oboru,
b) vědomosti o výzkumu (výzkumná otázka,
metoda, postup, měření, zaznamenávání
výsledků, interpretace a vyvození závěrů,
návrh využití v praxi).
Sociálně
zprostředkovaná
výuka
Žáci se učí společně a od sebe
navzájem.
• Kooperativní učení
• Simulace
• Hraní rolí
Literatura
• Pasch, M. a kol. (1998). Od vzdělávacího programu k vyučovací
hodině. Praha: Portál.
• Fisher, R. (1997). Učíme děti myslet a učit se: praktický průvodce
strategiemi vyučování. Praha: Portál.
• Maňák, J., Švec, V. (2003). Výukové metody. Brno: MU.
• Sitná, D. (2009). Metody aktivního vyučování: spolupráce žáků ve
skupinách. Praha: Portál.
• Kasíková, H. (2004). Kooperativní učení a vyučování. Teoretické a
praktické problémy. Praha: UK.