VÝCHOVA A KOMUNIKACE Mgr. Tereza Škubalová, Ph.D. PROSTŘEDKY PŘI VÝCHOVĚ 1. Kladení požadavků a kontrola jejich plnění 2. Odměny a tresty 3. Povzbuzení a slovní přesvědčování 4. Model, příklad, vzor 1. KLADENÍ POŽADAVKŮ A KONTROLA JEJICH PLNĚNÍ  Vztah (empatie, důvěra)  Míra  Přiměřenost  Forma (žádost, náznak, příkaz)  Zdůvodnění  Riziko: Dvojná vazba V čím větší míře se děti mohou podílet na rozhodování o tom, co se jich týká, na vytváření dohod a pravidel, tím více budou cítit zodpovědnost za jejich dodržování. vykonavatel x správce 2. ODMĚNY A TRESTY Odměny  podněty, věci přinášející libost, uspokojení potřeb  morální, emoční, materiální (x zevšednění, snížení vnitřní motivace!)  též radost z vlastního úspěchu, vnitřní zážitek Tresty  negativní hodnocení, omezení potřeb  psychické x tělesné x  metoda přirozených následků  metoda logických následků EMOCE DĚTÍ PŘI TRESTÁNÍ  ponížení, bezmoc  zlost, až nenávist  vzdor  chuť se pomstít  křivda  uraženost  sebelítost  zklamání z dospělého  trapnost za dospělého, pohrdání jím  pocit vítězství  nepochopení, cizota  svět je zlý, lidi jsou zlí (tedy i já mohu být zlý)  odpojení se od emocí  jsme si kvit, můžu znova  snížení sebehodnocení 3. POVZBUZENÍ A SLOVNÍ PŘESVĚDČOVÁNÍ  přijímat dítě takové jaké je  komunikovat adekvátní způsobem: naslouchat +„já“  projevovat dítěti důvěru  soustřeďovat se na dobré nápady dítěte  hodnotit i snahu a dílčí zlepšení  vytyčovat cíle dílčí, reálné a realizovatelné  spojovat pochvalu s povzbuzením (nemoralizovat)  přesvědčování - vybízí ke kritickému uvaž., připomíná hodnotové orientace, formuje postoje PERSVAZE  Cílem je změna v hodnocení skutečnosti  formování kognitivních, emočních i motivačních aspektů – tzn. formování postoje  kladení otázek vybízí k přemýšlení (vu osob samostatnějších, inteligentnějších, vzdělanějších, nonkonformních, ale také dominantních)  přesvědčování spočívá v tom, že uvedeme důvody, fakta a také z nich odvodíme závěr  explicitní způsob: závěr odvodí ten, co přesvědčuje  implicitní způsob: závěr odvodí ten, co je přesvědčovaný 4. MODEL, PŘÍKLAD, VZOR  pomáhá orientovat se ve složité skutečnosti  nabízí řešení problému a konfliktů (vztahy, práce, životní cíle a smysl, morální otázky)  model vyjadřuje konkrétní, živou a srozumitelnou formou určitý způsob života (názory a přesvědčení, hodnotové orientace, morální zásady)  Děti – nápadnost x Adolescenti – „syntetický model“  vztah, obdiv, sympatie, chování vede k uznání AUTORITA Autorita – moc  poroučí, přikazuje, trestá, povyšuje se, hodnotí nás a posuzuje, rozhoduje se podle nálad, ne faktů, dohod a pravidel  Důsledek 1: vzdor x poslušnost (podřídivost, závislost na autoritě, potřeba se zavděčit těm nad sebou, eventuálně mocensky k těm pod sebou – přijatelnost jednání)  Důsledek 2: touha po moci, cílem je vyhrát, ne se chovat správně, pravidla a řád ztrácí význam Autorita – vliv  někdo na nás má vliv, protože si jej vážíme, chová se k nám respektujícím způsobem: poskytuje vzor současně s pocitem bezpečí  Důsledek: zodpovědnost „Představa, že dítě vychovávané autoritativně se s nabytím plnoletosti začne chovat i bez kontroly zodpovědně a bude schopno plnohodonotných partnerských vztahů, je bláhová. Pokud se tak stane, není to díky autoritativní výchově, ale proto, že se kromě autoritativních způsobů setkalo také s respektujícícm, partnerským modelem vztahů.“ (Kopřiva et al, 2007, s.22) PREVENCE NEŽÁDOUCÍHO CHOVÁNÍ  Respektující postoj vůči žákům  Tvorba pravidel společně se žáky s pozitivním popisem toho, co je správně (nikoliv jen co se nesmí)  Práce se vztahy mezi žáky ve třídě  Smysluplnost činnosti a požadavků  Učit žáky komunikačním a sociálním dovednostem, neagresivnímu řešení konfliktů  Uspokojování základních lidských potřeb žáků (aktivita, úcta a respekt, úspěšnost, pocit vlastní kompetence…) ZÁSADY PŘI VÝSKYTU NEŽÁDOUCÍHOO CHOVÁNÍ Pokud důsledek prezentován a komunikován mocensky jako trest, bude pociťován jako trest se všemi důsledky - účelové chování, přijetí mocenského modelu. Trest je odplatou za minulost, náprava (urovnání vztahu, náhrada či kompenzace) míří do budoucnosti a učí žáky kompetentnímu chování. Snažit se nepřistoupit na boj o moc - při provokacích používat já-výrok, empatickou reakci, humor nebo techniku otevřených dveří (za pravdu dání)… Vždy přibírat k řešení nesprávného chování ty, kterých se to týká – neřešit sami. Přibírat k řešení i ostatní žáky, používat metodu komunitního kruhu Případná izolace žáka je logickým důsledkem, nemá být komunikována jako trest a mělo by být na volbě žáka, kdy se chce vrátit. OTÁZKY PO VÝZNAMU – SYSTEMICKÁ INSPIRACE Cirkulární dotazování  nepřímá forma získávání informací  ptáme se, co si myslí, že si myslí někdo jiný (člen rodiny, spolužák)  otázky umožňují obejít případný odpor ke sdělování vlastních pocitů a postojů.  posiluje též vzájemné vciťování a lepší porozumění Externalizace problému  označení problému za něco vně člověka, nepatří k jeho osobnosti.  tím druhého osvobozujeme od kritiky druhých - přestává být s problémem ztotožňován. Otázka „po zázraku“  získat popis stavu po vyřešení problému (čeho chceme dosáhnout, cíl) Zhodnocení pozitiv  „Co chcete, aby i nadále pokračovalo tak, jako dosud.“  přeorientování pozornosti od chování, které je předmětem stížností, na chování, které je žádoucí SYSTÉM DETERMINOVANÝ PROBLÉMEM  Cirkularita poukazuje na nesmyslnost hledání příčin a klade důraz na hledání vzorců (Skorunka, 2009, von Schlippe, 2006).  „Systém determinovaný problémem“ - na počátku takového systému je stav opakujících se komunikací a jednání, která jsou někým považována za nežádoucí. Problém je (vy)nalezen.  Udržení problému: 1) Vyjednané vysvětlení problému vykazuje prvky bezvýchodnosti a determinujícího neopravitelného vlivu. 2) Za příčinu jsou označeny individuální vlastnosti účastníka, jemuž je současně upírána schopnost nebo vůle řešit problém. 3) Pocity bezmoci zúčastněných jsou provázeny přesvědčením, že řešení má v rukou třetí, nedostupná strana. Ke stabilizaci problému vedou rovněž symetrické a komplementární vztahy (von Schlippe, 2006). CVIČENÍ 1 S čím mám u dítěte problém? Co to ve mě vyvolává? Jak reaguji? Jak se cítí to dítě? Jak jste se cítili vy? DOBŘE KOMUNIKUJÍCÍ JEDINEC  pozitivně vidí sám sebe  empatie + neústupnost; vstřícnost + odměřenost  nesoupeří s komunikačním partnerem  umí pracovat na tvorbě kompromisu  ustoupí-li, neobviňuje  hodnotí, až si vyslechne celou informaci  je otevřený změnám a rozmanitosti názorů  umí komunikaci řídit, regulovat její směr a strukturovat ji  umí neutralizovat konflikty, kolize a napětí (tvořivě jich využít)  nezamlouvá, neodbíhá, nemlží – nepoužívá komunikační fauly ZPĚTNÁ VAZBA (POSKYTOVÁNÍ KRITIKY) • Popsat jen to, co konkrétně bylo možno pozorovat a vlastní citovou reakci na to. • Nehodnotit, neinterpretovat, neanalyzovat (za druhého) • Nezobecňovat, nepřehánět, nesrovnávat, nevytahovat staré křivdy, nedávat rány pod pás. • Mluvit vždy za svou vlastní osobu jako "já" a ne jako "my", "ono" nebo "se". • Zpětná vazba by měla být vyvážená. Někdy se uvádí posloupnost + - +(klad, zápor, klad) • Pokusit se něco ocenit • Zpětná vazba se musí dát obrátit. • Má probíhat krátce po situaci, které se týká. • Měla by brát ohled na kapacitu toho druhého přijímat informace - nepřehlcovat. FAULY CVIČENÍ 2 Napište 3 věty, které jste nejčastěji slýchali jako děti... 1. 2. 3. CO NECHCEME SLYŠET 1. Ty zase (vždycky, nikdy, pořád) …! Kdybys aspoň …! (výčitky, obviňování) 2. Měl/a by sis uvědomit, že … (poučování, vysvětlování, moralizování, nemluvíme „s ním“ ale „na něj“) 3. Tohle jsi udělala špatně! (kritika, zaměření na chyby) 4. Já (někdo) kvůli tobě … (lamentace, citové vydírání – chudáčkování snižuje autoritu) 5. Nedělej to, nebo se ti stane …! (zákazy, varování) 6. Z tebe jednou vyroste … (negativní scénáře, proroctví) 7. On je takový … (nálepkování) 8. Udělej … (pokyny) 9. Okamžitě běž a udělej …! (příkazy) 10. Přestaň …, nebo ….! Běda, jestli …! (vyhrožování) 11. Křik 12. Podívej se na …, vezmi si příklad z … (srovnávání, dávání za vzor) 13. Já pro tebe …, a ty …! (poukazování na vlastní zásluhy) 14. Ty snad chceš …? Copak ty nechceš …? (řečnické otázky) 15. Ty jsi ale … (urážky, ponižování) 16. To je náš génius! To ses tedy vyznamenal! (ironie, shazování) CO MŮŽEME ŘÍKAT – INVESTICE DO BUDOUCNA 1. Vidím (slyším), že… (popis, konstatování) 2. Je…; Je potřeba…; Tohle děláme (tak a tak)…; Pomůže, když…; Když…, tak… (informace, sdělení) 3. Očekávám, že… Pomohlo by mi, kdyby… (vyjádření vlastních očekávání a potřeb) 4. Uděláš to tak… nebo tak…? Můžeš si vybrat. (možnost volby) 5. Jirko,…! (dvě slova) 6. Co s tím uděláme? A co si o tom myslíš ty? (prostor pro spoluúčast a aktivitu dětí)