Kdybych byla květinou, byla bych…


                                        Pavlína Cabadajová


Každý z nás je občas, ať chce, nebo nechce, květinou. Nevěříte? Já sama občas z něčeho rostu. A
pokud mě někdo hodně dopálí, mám pocit, že i vykvetu.

Rodiče o mně říkají, že jsem liška podšitá. Že bych se stala pampeliškou? Nebo sedmikráskou
chudobkou? Jenže jsem spíš chudá než krásná. A v tom případě ze seznamu mohu rovnou vyloučit i
růži, krasavici mezi trním.

Co vím, to většinou nevyzvoním, tím pádem v úvahu nepřichází ani zvonek. Že je se mnou často
svízel, to nepopírám, obzvlášť když mám jazyk ostrý jako meč. Vlastně však až tak statečný bojovník
nejsem. Popravdě vládnu spíše mečíkem. Jinak v makovici to mám srovnané, netykavka nejsem, zato
barvou pleti jsem pěkná bledule. Tak co si mám vybrat?

Nezbývá mi než se rozhodnout jinak. Kdybych skutečně dostala tu možnost být květinou, byla bych…
pomněnkou. Tato drobná, obyčejná kytička není sice svými modrými kvítky nijak zvlášť výrazná, ale
tím, že „prostě je“, může dělat radost lidem kolem sebe. A pak: nikdo přece tuto domněnku o
pomněnce jen tak nezapomene!