Dějepisectví po roce 1945 Přednáška Michal Pehr České dějepisectví po roce 1945 procházelo velmi bouřlivou proměnou. Někteří historici nepřežily dobu nacistického pronásledování. Například nadějný mladý historik Bedřich Mendl spáchal v roce 1940 pro svůj židovský původ sebevraždu. Někteří historici byli popraveni nebo zemřeli v koncentračním táboře (např. Josef Matoušek, Vladimír Groh, Bohumil Baxa a další). Kamil Krofta umírá brzy po válce na následky věznění v koncentračním táboře. Vladimír Klecenda se vrací z exilu, ale již v roce 1946 umírá. Albert Pražák se zapojuje do pražského povstání jako předseda ČNR. S odsunem sudetských Němců odchází do ciziny řada německých historiků (Josef Pfitzner je popraven pro svojí kolaboraci s nacisty). Profesor Šusta páchá v létě 1945 sebevraždu. Byzantolog František Dovrník se raději vůbec nevrací do Československa z exilu a tak bych mohl pokračovat dál. Poválečné trojletí se ovšem nese ve znamení nadějí, které velmi rychle přerve únor 1948. Mnoho historiků je nucen přerušit svoji akademickou kariéru. Mnoho jich odchází dříve či později do exilu, kde jen některým se podaří uchytit a v exilu tvoří řadu svých děl věnující se české či obecné historii. Příkladem může být např. Bohdan Chudoba. Velmi aktivní v tomto ohledu byla například v pozdější době Společnost pro vědy a umění či Křesťanská akademie. Po únoru 1948 byla řada institucí, spolků a časopisů omezena (1949 vyšlo poslední číslo Českého časopisu historického). Mezi historiky nalezneme příklady lidí, kteří byli novým režimem tvrdě pronásledovány. Jistým paradoxem je, že to často byli lidé s levicovou orientací. Záviš Kalandra (autor Českého pohanství z roku 1947) byl kupříkladu jeden z těch, kteří byl popraven v procesu s Miladou Horákovou. Řada historiků byla také uvězněna za své názory a činnost (srovnej např. Zdeněk Kalista, Růžena Vacková) Mnozí autoři byli v té době odsouzeni také k tomu, aby psali soukromě a své výsledky publikovali v samizdatu či později též v zahraničí (srovnej například Jan Slavík, Václav Černý a další). V případě domácí historiografie je nutno říci, že po vítězném únoru 1948 získala vedoucí úlohu ve státě KSČ, která jediné co připustila, byla Marxistická historiografie. Vše ostatní bylo zavrhováno jako buržoazní a nacionalistické dějepisectví, které bylo třeba překonat. Marxistický pohled se stal povinným. V českých dějinách byly hledány pokud možno pokrokové tendence, bylo vyzdvihováno husitství a reformace. Naopak katolická tradice byla zatracována. Tvorba Zdeňka nejedlého či Josefa Macka a jeho Husitské revoluční hnutí z roku 1952 se dostávala do popředí tehdejšího výzkumu ať už na stávajících vysokých školách, univerzitách a dalších odborných pracovištích. Nově přibylo v rámci nově vzniklých institucích, ať už to byla Československá akademie věd nebo Ústav dějin KSČ založeného v roce 1950 a později přejmenovaný na Československý ústav dějin socialismu. Navíc soudobá oficiální historiografie se dostává do vleku sovětské historiografie a jsou omezovány kontakty se zahraničím. V šedesátých letech jsem svědky postupného uvolňování v rámci výzkumu. Vznikají některé práce, které jsou dokladem tohoto uvolnění (srovnej například tvorbu Josefa Polišenského, Roberta Kvačka, Otto Urbana, Zdeněk Šolle a dalších). Někteří starší historici se v té době mohli vrátit na historická pracoviště a fakulty (srovnej např. případ Zdeňka Kalisty). Někteří v té době prodělávali přeměnu z přesvědčených komunistů v pochybující historiky (např. Jaroslav Opat). Toto nadějné období bylo přerváno srpnovou invazí- normalizací, kdy v té době se dostávali do popředí některé osobnosti normalizační historiografie (srovnej např. tvorbu Václava Krále, Čestmíra Amorta či etnografa Antonína Robka a dalších). Mnozí historici v té době opětovně tvoří potajmu a jsou ve své činnosti nejrůzněji omezováni (srovnej např. tvorba Jiřího Kořalky, Jana Křena a další) někteří odcházejí i po srpnu 1968 dříve či později do exilu (např. Vilém Prečan či Karel Kaplan). Doporučená literatura: Josef Hanzal: Cesty české historiografie 1945-1989. Praha. Karolinum 1999. (Zde najdete i krátký přehled k obecné historiografie druhé poloviny 20 století) František Kutnar- Jindřich Marek: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví, s. 981–993. Praha 1997 Kontrolní otázky: Kdo ze sudetoněmeckých historiků byl po válce popraven? Správná odpověď Josef Pfitzner Kdo z českých historiků odešel po únoru 1948 Správná odpověď Bohdan Chudoba Který z českých historiků byl popraven v procesu s Miladou Horákovou? Správná odpověď Záviš Kalandra Jmenujte historiky, kteří odešli po srnu 1968 z Československa? Správná odpověď např. Vilém Prečan či Karel Kaplan Jmenujte dvě základní díla Jiřího Kořalky: Správná odpověď: Češi v habsburské říši a v Evropě 1815–1914 František Palacký (1798–1876). Životopis. Jmenujte hlavní dílo Roberta Kvačka: Správná odpověď Československý rok 1938 Nad Evropou zataženo. Československo a Evropa 1933–1937 Osudná mise