KAPITOLA VERSOLOGIE


Versologie – též teorie verše, je nauka o verši; zabývá se zejména zvukovou stránkou veršových
útvarů. Člení se na metriku (= nauka o pravidlech a normách veršové organizace), strofiku (= nauka,
která zkoumá skladbu strofy/sloky, její druhy a strofickou kompozici básní) a prozódii (= nauka o
rytmu a jeho využití ve verši)


Verš – základní rytmická a významová jednotka básně; formálně 1 řádek básně;

má určité zvukové uspořádání; verš si jako jednotku uvědomujeme jen na pozadí celé básně (jeden
osamocený verš pro nás bude prostě věta, část věty); jazyk verše se řídí jistými pravidly, zejména
se podřizuje veršovému rytmu – proto báseň označujeme také za řeč vázanou (je vázaná pravidly)


Rytmus verše – vzniká pravidelným opakováním určitých zvukových prvků jazyka ve verši; podle
zvláštnosti zvukových prvků a podle jejich uspořádanosti rozlišujeme veršové = prozodické systémy.

Na rytmu se podílí veršová intonace (= melodie jazykového projevu), hlásková instrumentace
(organizace hlásek ve verši, např. libozvučnost) a rým (zvuková shoda skupiny hlásek nejčastěji na
konci verše či poloverše)


Veršové = prozodické systémy

Už jsme si uvedli, že prozódie je nauka o rytmu a jeho využití ve verši; zkoumá ty zvukové kvality
jazyka, které vytvářejí rytmus verše, tady např. délku a počet slabik, slovní přízvuk, melodii řeči
aj. Dle toho lze rozlišit základní prozodické systémy:

1. časoměrný nebo také časomíra: rytmus je tvořen pravidelným střídáním dlouhých a krátkých slabik;
uplatňovala se hlavně ve staré řečtině (antická poezie), je typická i pro arabštinu, perštinu aj.
V češtině byla období, kdy se také psalo časomírou (renesance – humanismus, baroko, počátky
národního obrození), česká časomíra musela mít ale specifická pravidla; neodpovídá duchu našeho
jazyka, proto se neujala (najdeme ji např. v díle Jána Kollára Slávy dcera v Předzpěvu)


2. sylabický (= slabičný): rytmus je dán počtem slabik ve verši; u nás se uplatňoval hojně ve
středověku, např. Dalimilova kronika je psána v oblíbeném osmislabičném verši; v moderní poezii je
velmi výjimečný


3. tónický (= přízvučný): rytmus je dán počtem přízvuků bez ohledu na počet slabik ve verši, tj.
pracuje s počtem přízvučných slabik bez ohledu na počet slabik nepřízvučných; u nás: ohlasy lidové
poezie, překlady; někdy se chápe jako volnější varianta sylabotónického systému.


4. sylabotónický (= slabičně přízvučný): rytmus je dán pravidelným střídáním slabik přízvučných
s nepřízvučnými; klasický verš moderní poezie od 19. století po dnešek.


5. volný verš = systém volného verše: někdy se uvádí zvlášť; rytmus je dán pouze veršovou intonací;
na pohled může taková báseň vypadat jako próza rozsekaná do řádků, ale od ní se liší právě tím, že
verše mají určitý rytmus, zvláštní básnickou melodii; vzniká a rozvíjí se od poloviny 19. století,
dnes velmi hojný.


Ukázka volného verše: ze sbírky Petra Borkovce Každá věc má něco společného se štěstím (2019)


Slámka a slepýš křehký


Slámka si řekla pro sebe,

že není slámka, že je slepýš křehký.

Slyšel to slepýš křehký a pomyslel si,

že není slepýš křehký, že je slámka.

Každá věc má něco společného

se štěstím! I každé zvíře!


Až na výjimky dnes narazíme na verš sylabotónický a volný.