my 3 R A D 31/R y
Emisár
MARTIN VEDEL, ZE UZ JE ZASE PODZIM, protože- Pes s sebou nosil domu vítr a mrazíky a vůni jablek, která měkla pod stromy. V černých spirálách chlupů přinášel Pes zlaté plátky aster, čepičky žaludů, veverčí chloupky, peří červenek, které už odletěly, piliny čerstvě nařezaného dříví a sežehnuté liští, spadané s rudě planoucích javorů. Pes vyskakoval. Pršky jemňoučkých kapradin, ostružinových úponku a astre trávy zavírily po postelí, odkud volal Martin. Nebylo pochyb, nebylo už vůbec pochyb, tohle neuvěřitelné zvíře je Říjen \
„Ke mně, storouši, pojď sem!"
A Pes se uvelebil, aby zahřáf Martinovo tělo plápolavým žárem nebo klidným teplem roční doby, aby naplnil pokoj lehkými nebo těžkými, mokrými nebo suchými vůněmi cest do daleka. Na jaře voněl šeříkem, kosatci, pokosenou trávou, v létě měl zmrzlinu na vousech, čpěl dýmem z pochodní, z barevných raket a ohňostrojů a přibíhal upečený sluncem. Ale na podzim? Na podzim to byla něco jiného,
„Pse, jaké je to venku?"
A Pes leže! a vyprávěl jako vždycky, Martin ležel a uvědomoval si, že podzim je jako za starých časů, než ho nemoc v posteli vyprahla do běía. Tady byl jeho most do světa, jeho poslíček, rychlá
a pohyblivá součást.jeho samého, kterou za výskáním vysílal, aby běžela a vrátila se, aby obíhala a větřila, sbírala a donášela čas a tkáň, světa z města, z krajiny, od potoka, od reky, od jezera, dole ze sklepa i shora z půdy, z komory nebo z kůlny na uhlí. Stokrát za den byl obdarován slunečnicovými semínky, pískem ze zahradní pěšinky, kvítky kaštanů nebo pronikavou vůní tykví. Pes pelášil zamlženými obrysy vesmíru a všechno nasával do svého kožichu, Stačilo nastavit ruku a bylo to tady >. . „A kampak jsi šel dnes ráno?"
Aniž to slyšel, věděl, kudy se Pes hnal dolů s kopce, na němž ležel podzim v křehkých stéblech obilí, kde ležely dětí v pohřebních hranicích, v šelestících mohylách, mrtví, pohřbení pod listy, ale pozorné vyhlížející, když se Pes a svět hnali kolem. Martin hrábl prsty, prohledal hustou kožešinu a přečetl si o daleké-cestě. Přes strniska, přes třpytivou hladinu potoka v údolí, pres mramorem poseté prostory hřbitova, do lesů, V tom úžasném období kořeji-ných vůní a vzácných kadidel proháněl se nyní Martin prostřednictvím svého emišara kolem dokola, sem tama domů!
Dveře ložnice se otevřely,
„Ten tvůj Pes už zase něco vyvedl."
Matka přinesla podnos s ovocným salátem, kakaem a houskami a rozhlížela se modrýma očima. „Mam! ..."
„Pořád se v něčem,hrabe. Dnes ráno vyhrabal díru na zahradě slečny Tarkinové, Ona teď prská vztekem. Tenhle týden už jí tam .   vyhrabal čtyři." .
„Možná, že něco hledá."
„Povídali; že mu hráli; je zvědavý, až to škodí. Jestli si nedá pozor, zamknu ho."
Martin pohlédl na ženu, jako kdyby vidě! před sebou cizince. '„Ala to bys přece neudělala! jakpak bych se potom něco dozvěděl? Odkud bych zjistil, co se děje, kdyby to Pes neřekl?"
i latninčin hlas se ztišil, „Tak tahle on děiá - on ti říká, co se děje?"
„Když běhá venku sem a tam a pak se vrátí, o všem se dozvím,' všechno se od něho dozvím!"
Sedeli a dívali se na Psa a na odrolenou hlínu a semínka pQhá--zená na prošívané pokrývce