Ján Patočka o mýte
Komentáře
JAN PATOČKA
Jan Patočka (1907-1977) - český filosof, íók Edmunda ílusserla, představitel fenomenologie, historik filosofie, Komunistický řežím mu nedovolí] plnohodnotně pracovat, takže na univerzitě přednášel jen několik málo leL Jinak pracoval alespoň jako editor Komenského spisů či jako knihovník ve filosofickém ústavu. Přesto je dnes považován za našeho světově nejznámčjší-ho filosofa 2. poloviny 20, stol. Stál u zrodu Charty 77 a hyl jedním z jejích prvních signatářů. Z-emřel vyčerpán policejním pro-následováním. Rozvíjel především problém tzv. „přirozeného svčia" a povahy lidské existence, která čerpá z přirozeného světa svou základní a bezprostřední orientaci ve skutečnosti. Koncipoval filosofii dějin, v níř sc snaží ukázat, jak se člověk stává dějinnou a sebevědomou bytostí právě prostřednictvím otázky po celku světa (tedy skrze filosofii) a snahou po tom, aby se toto tázání mohlo svobodně provozovat Hlavní tlila: Přirozený svět jako filosofický problém; Aristoteles - jeho předchůdci a dědicové; Vvc/d do fenomenologické filosofie; Evropa a doba poevropskd; Kacířské eseje o filosofii dějin.
Nejstarsí řecká filosofie Praha 1996.
Mýtus je polosen mysli. Krouží kolem našeho podstatného osudu jako kolem Lakových palčivých boču života krouží právč sen: jeho obrazy láhnou duševním zrakem se samozřejmostí, která nevzbuzuje podivení, i když je nesmíme fantastická. Neboť smyslem mýtu je právě, jak jsme vidčli, vzdát se sama sebe, své individuality, možnosti vědomá proniknout ke své nejvlastnějaí bytosti: vzdát se do rukou minulosti, pravěku, který' vládne ještě doposud. Jako ve snu mlčí naše vědomá, vyšSí složka, aby uvolnila cestu potlačeným přáním a neurčitým tuchám hlubších vrstev celé bytosti, jež se vtělují v symboly snové obraznosti, tak podobne je tomu v mýtu. \aJSe lajná tušení, naše v průběhu časů stupňovaná životní strázeň oživených, myslících třtin, abychom mluvili s PascaíemJ. vtělujc se v něm do temných i jasných obrazů; v temných promlouvá naSe úzkost, v jasných se splňuje naše touha, vše pak vnořeno do tmy dávnověku, na který sc mytická mysl rozpomíná; každý z obrazů mluví bezprostředně, ale věrně, bez výkladu, beze slov, a kdo mýtus vykládá a vysvětluje, stojí již mimo něj. Ze všech těchto důvodů má mýtus tak hluboký životní význam. 2ít v mýtu znamená mít životní otázky rozřešeny, í to dříve, nežli se vůbec člověku kladou. Proto rozbor mýtu nutně v nčm najde prvky hluboké, najde v nčm podstatné zájmy člověka dávných dob. ba člověka vůbec. Proto nás dodnes dojímá mýtus řecký, mytologie homérska, řecká tragédie, dokonce i různé theogonie. S napětím v nich sledujeme božské zápasy o to, aby hrozivý chaos,
něco nesmírného a netvorného, co je v pozadí celého života, byl překonán a aby byl umožněn rad a vskutku lidský život. [...] Zde, u Hésioda2, není žádny rozbor; jest jen vyprávění, je vynořování obrazů, jež míjejí před duševním zrnkem, spojeny poutem vzájemného plození, jež není nicim jiným než výrazem jakéhosi vnitrního příbuzenství těchto nazíraných obludných postav; temnota a neurčito se v nich proměňuje v nové a nové podoby. A jelikož celá historie se odehrává v temném pravěku, nepřichází nikdy k plnému vědomí fakt, že chaos, nekonečný, hrozivý a vše pohlcující, je ve své nezkrotné síle ustavičně zde, že je přítomen, že právě nyní třeba jej pevně změřit duševním zrakem a neprchat od něho, nýbrž pochopit jej, rozebrat, najít jeho bytí, odkrýt jeho jádro, odstranit to, co je naším očím zakrývá. V okamžiku, kdy chaos, nekonečno, to, co vše objímá, přestalo být pouhým obrazem a pouhým kusem vyprávění se Šťastným koncem, kd}r je pochopena jeho neodbytnost a učiněny kroky k jeho odhalení, k jeho rozboru, rodí se filosofie. V této chvíli vzniká též nový životní pocit, z něhož filosofie roste. Nic nepřibylo a přece se všecko změnilo. Pohádka, mýtus, stala se skutečností. Příměří,, uzavřené s tím, co jest, zmizelo. Nevíme nyní, jak přicházíme k tomuto celku, který přece je neodbytně tu, který nás objímá, který musíme „pochopit", poněvadž je nám cizí. Pocit, kLerý se nás zmocnil, je odcizení, údiv. Nikoli nad tím či oním nezvyklým jevem; nad celkem jsoucího. Co jesl toto vše? Jak je „pochopí," práve jako celek? Máme tedy nové pathos, které není jednom přídavkem, citovým prízvukem určitých myšlenek, nýbrž je samo předpokladem, z něhož myšlení o celku světa vyrůstá, jak to říkali staří. l-..]
Filosofie tedy skutečně v určitém smyslu roste z mýtu. S ním má společný životní dosah, problém postavení člověka v celku bytí, či jinak řečeno, lidského osudu. Opírá se oíí, i když zpřítomříuje, i když činí naléhavým původně mýtický pojem nekonečna. Na druhé straně je však pochopitelné též, že filosofie již ve svých počátcích je ve spolku s vědou, s onou ještě nesoustavnou, analytickou vědou, výše charakterizovanou. Věda v tomto stadiu nemá ještě žádné vědomí vysokého poslání a základní úlohy v životě člověka. Je praktickou a technikou, je sice jasná, ale vždy jen částečná, přenechává celek života jiným mocem, hlavně nábožensko-mýtickým. Ale má své pojmové nástroje: věda, í primitivní, dovede rozbírat. Zná vnitřní vztahy věcí: rovnost, nerovnost, sklad a rozklad; bere své znalosti z věci samé, která musí tedy být tu, být přítomna, nikoli z fantastické vzpomínky. Tak první filosofové nespekulují toliko o nekonečnu, nýbrž z podstaty věci jsou zároveň spolubudovateli vědy, u níž si berou pojmový nástroj. VeSkeré vědecké myšlení však postupuje pod zorným úhlem identity: zjišťuje totožnost v různém, jednotu v rozmanitém. Jedná se o to, aby celky, jichž shoda není zprvu patrná, byly rozloženy v prvky, jichž identita jc zřejmá; například trojúhelník na strany a úhly, jichž shoda zaručuje shodnost celého útvaru. Zachycením takových prvků, základních pojmů, zmocňujeme se tedy celků, pronikáme do jejich povahy; při tom se neodvoláváme na nic věcem samých cizího; třebas na nějakou vnější, dávnou moc, nýbrž věci se nám objasňují ze sebe samých, z vlastního složení, z toho, co z nich je tu, přítomné naší mysli. A podobně je tomu s nejpůvodnějaí filosofií: problém jc proniknout do všeobsáhlého jsoucího celku, zachytit jej v tom, co je proň podstatné, co tedy tvoří právě jeho bytí, a to z něho sama. Nic částečného není předmětem této úvahy, a přece musí být řešena pomocí těchto částečných, konečných věcí. Ony jsou v nekonečném obsaženy, jsou jeho složkami; pohled smyslů i mysli se však setkává nejprve s rozmanitostí věcí v prostoru i času, s růzností věcí. které se mění a navzájem do sebe přecházejí- Každá je omezena, každá hraničí s jinou v místě, ale hlavně v čase. A právě jejich vzájemné přecházení musí být klíčem k poslední jednotě věcí. Tato poslední jednota nezná již hranic - od nekonečného ohraničení se přešlo k nekonečnu, bezmeznému, neohraničenému. To nemůže samo být pouhou věcí mezi jinými věcmi, nemůže jednou být, podruhé nebýt, nemůže být netrvalé, musí procházet veškerou změnou; ale
ve své trvalosti musí být zároveň původcem vší proměny, všeho střídání, všeho spořádaného stavu i přerodu věcí konečných. A tak to, co trvá, zároveň je ve skrytu původem různosti £ změny, je tedy vččný, samostatný pohyb; a vzpomeneme-h, že samostatný pohyb j c Řekům příznakem ba výměrem života, můžeme říci, že ona podstatná bytost, prazáklad vší skutečnosti, tj, konečného bytí, jest odvěký, nekonečný život. Ovšem život nikoli jako cosi odlišného od toho, co oživuje; ono podstatně živé je rozprostrančno dr> nekonečna, je to i nádrž a látka, všeho jednotlivého i konečného. To je tedy v prvním přiblížení fysis, ona „příroda", o níž bude spekulovat řecká filosofie jako o jednom ze svých hlavních témat. Výraz fysis sice u nejstarších „fysiologů" iónské školy není doložen, neboť titul Anaximandrova spisu perifyseos je asi pozdější; ale když Hérakleitos řekne ,.příroda se ráda skrývá", prozrazuje podobný postoj k ní, podobný její pojem jako je u starých MÍIétanů3: to, co se skrývá za vším konečným, jednotlivým, a zároveň je rodí (fyó znamená původně vznik rostliny, vznikání, objevování se z neviditelného kořene). Není tedy zcela nepodložená domněnka, že i nejslarší užívali termín fysis, třeba vedle arché, počátek, o nĚmž Theofrasr4 ľ Simplikia5 tvrdí, že pochází od Anaximandra. To jsou tedy problémy a pojmy nejstarší, mílétské filosofii společné. U prvních myslitelů jistě bylo více hluboké shody než povrchových rozdílů.
Poznámky:
1 Biaise Pascal (1623-1662) - francouzský filosof a matematik. Patočka naráží na pasáž z Pascalových Myšlenek, v nichž jc človdk charakterizován jako rozporuplná bytost. Na jedné straně je velice křehký a zranitelný, na druhé straně však svým myslením dokáže obsáhnout celý vesmír. „Člověk je toliko třtina, nejslabäí z přírody, ale třtina myslící.. ,~L
2 Hésiodos (koL r. 700 př, n, j.) - jeden z nejstarších řeckých epických básníku, autor Tkeagome (zpěvu o původu bohů).
3 Miléťané: souhrnné označení prvních řeckých filosofů (Thalčs, Anaximenés a Ajiaxirriandros), protože pocházeli z maloasijského mesta Mílčtos v tehdejší Ionii; někdy bývají označováni také jako Jónská Škola".
+ Theofrastos (372-2S7 př. n. I.) - řecký filosof, zakladatel biologie rostlin, historik. 5 Simplikios (kol. r. 530) - řecký novoplatónský filosof, autor cenných komentářů k dějinám řecké filosofie, z nichž dosud čerpáme informace o dílech predsokratiků.