(hp
009
T C Ľ í Š   A K V I Íl S K í (1227-1274)
■
Dúkezy    b o ä í existence
Íri tretí otázce se postupuje takto: Zdá se, že Bůh ner.1. Kebot jestliže jedna z protiv je nekonečná, zcela ee zničí druhá. Ale v tomto Jméně Búh se rozumí to,  že je nějaké nekonečné dobro. Kdyby tedy Búh byl, nebylo by žádné zlo. Ale ve světě je zlo. Tedy Búh není.
ľ.'.imot o, co se může vykonat málo příčinami, neděje se četnými. Ale zdá ee, že oo vidíme ve světě, může byt vykonáno jinými príčinami, předpokládá-li se, že Búh není; poněvadž co je přirozené, uvede se ne původ z prírody,  co však je v bodná, uvede se na r úvod z lidského rozumu nebo vůle. Keni tedy nutné tvrdit,
::e Búh j e.
;yjak rr ti. i e,  '.-c        praví Bľrod.  3:   "Ja jsem, který jsem."
O d r; ovi dJ m.: I.'.usí se říci, že paterou cestou lze dokázat,  že Búh je.
Prróí pak a zřejmější ceste je, které se bere se strany pohybu. Je totiž jisté e smyslem anámé, že y tor.to světě r.ěo© je pohybováno. Ale vše, co je pohybová-r.:, ; e -ohybováno od jiného. Kebot nic není pohybováno, leč pokud jev možnosti k tomu, k čemu je pohybováno, něco pak pohybuje, pokud je v uskutečnění. Pohybovat totiž r.ení nic jiního nežli přivést něco od možnosti do uskutečnění. Avšak od možnosti nemůže nic být přivedeno do uskutečnění, leč skrze nějaké jsoucno v uskutečnění, jako teplé v uskutečnění, například ohen činí teplým v uskutečnění dřevo, jež je teplé v možnosti a tak se pohybuje a mění. Keni vúak možné, nýbrž jen vzhledem k různým; co totiž je teplé v uskutečnění, nemůže zároveň být teplé v možnosti, nýbrž je zároveň Btudené v možnosti. Je tedy nemožné, aby vzhledem k témuž a týmž způsobem bylo něco pohybujícím a pohyb ováným, čili aby samo sebe pohybovalo. Tedy vše, co je pohybováno, musí být od jiného pohybováno, ilestliže tedy to, od   něhož je pohybováno, je pohybováno, musí i ono být od jiného pohybováno. Tu však nelze postupovat do nekonečna, protože tak by nebylo žádného prvního pohybujícího a v důsledku ani žádného jiného pohybujícího, protože druhotná pohybující nepohybují, leč tím, že sama J30U pohybována od prvního pohybujícího, jako hůl nepohybuje, leč tím, že je pohybována rukou. Tedy je nutno dojít k nějakému prvnímu pohybujíoímu, které by nebylo od nikoho pohybováno, a jím všichni rozumějí Boha.
Druhi casta Je z pojmu příčiny účinné. Shledáváme totiž, že v těchto věcech, smysly poznatelných, je pořad příčin účinných. Ale neshledá víme, ani r.ení nožné, aby něco bylo příčinou účinnou aebe sama, poněvadž tak by bylo dříve, nežli samo je, což Je nemožné. Keni pak možné, aby ee v příčinách účinných postupovalo do nekonečna. Neboí ve všech příčinách účírr.ých, seřaděných, první je příčinou prostředního a prostřední J9 příčinou posledního, at Je prostředních více nebo Jen jedno. Ale není-li příčiny, není účinku. Kdyby tedy nebylo prvního v příčinách účinných, nebude prostředního ani posledního. Avšak kdyby se postupovalo do nekonečně v příčinách účinných, nebude první účinné příčiny,  a tak nebude ar.i posledního účinku, ani prostřední příčiny účinné, což Je nesprávné, Tedy je třeba stanovit nějakou příčinu účinr.ou první, kteroužto všichni nazývají Bohem.
Třetí cesta Je vzata z možného a nutného a Je taková: Shledávané totiž ve věcech některé, U nichž je možné být a nebýt, nebot ae shledává,  že některé 3e rodí a hynou a v důsledku toho mohou být a nebýt. Ale je nemožné, aby všechno, co je takové, bylo vždycky, poněvadž co může nebýt, někdy není. Jestliže tedy všechno múza nebýt, někdy nebylo skutečně nic. Jestliže však toto je pravda, ani nyní by nic nebylo, poněvadž co není, nezačíná být leč skrze něco, co je. Nebylo—li tedy žádného Jsoucna, nebylo možné, aby něco začalo být, což je zřejmě nesprávné, Tedy na vaachna jsoucna jsou možná, nýbrž musí být ve věcech něco nutného. Ale každé nutné buď má příčinu své nutnosti odjinud, nebo nemá. Není pak možné postupovat do nekonečně v nutných, jež mají příčinu své nutnosti jako to není možné u příčin účinných, Jak bylo dokázáno. Tedy Je nutno stanovit něco, co Je samo sebou nutné, nemajíc odjinud příčiny nutnosti, nýbrž co je příčinou nutnosti jiným.
Čtvrtá    cesta ee bere ze stupňů, které se shledávají ve věcech. Shledává ae totiž ve věcech něco více a méně dobré a pravdivé a ušlechtilé, a tak o jiných takových. Avěak více a méně ae říká o rázných podle toho, jak se rozličně blíží něčemu, co je nejvíce. Jako více teplé je, co se více blíží nejvíce teplému. Je tedy něco, co je nejpravdivější a najlepší a nejušlechtilajší a v důsledku tohc nejvíce jsoucno. Nebot co Je nejvíce pravdivé, je nejvíce jsoucno, jak se praví ve 2. Metaíyzikách. Co vsak se nazývá nejvíce takovým v nějakém rodu, Je příčinou všeho, co Je toho rodu; jako oheň, jenž je nejvíce teplý, je příčinou všech teplých, jak ae praví v téže knize. Tedy je něco, co j» příčinou bytí a dobroty a kterékoli dokonalosti ve všech věcech; a to nazýváme Bohem.
Pátá cesta se bere z řízení věcí. Vidíme totiž, že některé věci, Jež postrádají poznání, totiž přírodní tělesa, jsou činná pro cíl. Což je zřejmé z toho,  že vždycky nebo velmi často Jsou činná týmž způsobem a dosahují toho, co je nejlepší. 2 toho je patrná, že ne náhodou, nýbrž z úmyslu docházejí k cílí. Co však nemá poznání, nesměřuje k cíli, leč řízeno někým poznávajícím a rozumě Jícím, jako šíp lučištníkem. Tedy je něco rozumějící, Jímž všechny přírodní věci jsou řízeny k cíli, a to nazýváme Bohem.
K prvnímu se tedy musí říci, že, jak praví Augustin v Lhchir. "Bůh, jsa nejvýš dobrý, nikterak by nedopustil, aby něoo zlého bylo v jeho dílech, kdyby nebyl tak všemohoucí a dobrý, aby dobro učinil také ze zla". Náleží to tedy k nekonečné Boží dobrotě, aby dopustila zla a z nich vyvodila dobra.
-Ie druhému, ee muaí říci, že, když příroda je činná za určitým cílem z řízení nějakého vyššího činitele, je nutné, co ae děje v přírodě, také uvést na Boha, jakožto na první příčinu. Podobně také co se děje svobodně, musí se uvést na nějakou vyšší příčinu, jíž by n6byly rozum nebo vůle lidská, poněvadž ty Jsou proměnné a chybující. Všechno pe.k proměnné a mohoucí chybit se musí uvést na nějaký vyšší, neměnný a sám sebou nutný původ, Jak bylo ukázáno.
(Suma teologická, kn. Z,}
PRVÄKNIHA A F O R I S M Ů
o výkladu přírody aneb o vláde človeka
/!/
Oiovckj služebník přírody ;i její vykladač, vytváří ;i chápe jen tolik, kolik \ ypo/.oioval o přírodním řádu /. faktu nebo svým rozumem,' vicc nevi n ani nemůže včdčl.
..U
Ani pouhá ruka, ani rozum ponechaný sám sólu- rimóho nesvedou; dílo se vytváří pomocí nástrojů a jiných pomůcek; těch je třeba právě tak nizutmi jako nice. A jako nástroje niky bud uvádějí do pohybu, neho pohyb řídí, tak i nástroje mysli dávají  rOJřUttllI buďto  podněly.  anebo jčj
kontrolují.
Lidské vědění a moc splývají vjedno,G nebol neznalost příčiny zabraňuje účinku. Abychom totiž mohli zvítězit nad přírodou, musíme jí být poslušní,7 To, co se jeví v myšlení jako příčiny, to fe při pro vád ční pravidlem.
Pokud jde o práci, člověk nemůže nic jiného než I -"bé přibližoval či od .sebe oddaloval přírodní téli sa ; osialní udělá příroda sama, působíc uvnitř.
/38
Idoly a nesprávné poj tmy, kteří se již zmocnily lidského rozumu a jsou v min hlubocí: zakořeněny, nejenže zaujímají mysli lidí natolik, 2c lam pravda těžko proniká, nýbrž i tehdy, když je jí zjednán a povolen přístup, objevují se opči při obnově věd a ztěžují tu práci, ledaže by se lidé, byvše UŽ napred varováni, proti nim pokud možno obrnili.
im
Idolu pak, které by se zmocnily lidských myslí, jsou čtyři druhy.1" Abych si usnadnil \ \ klad. označil jsrm je názvy.  První druh idolů jsem mwval
idoly rodu, druhý psík idoly jeskyně, třetí idoly tržiště a čtvrtý idoly divadla,
,40/
Jisté vhodný prostředek k tomu, jak se uchránil idolů a jak je odstranit, je vytváření pojmů a obecných tvrzení pomocí správné indukce. Velmi užitečný však bude i jejich popis. Nauka o idolech se má totiž k výkladu přírody tak, jako se má nauka o sólistických důkazech k běžné logice.
mi
Idoly rodu mají svůj základ v samé lidské přirozenosti a v samém lidském rodu či pokolení. Tvrzení, že lidské smysly jsou mírou věcí, je vlastně nesprávné. Právě naopak, jak všechny smyslové vjemy, tak i to, co jc v mysli, je ve vztahu k člověku, a nikoli k vesmíru,15 Lidský rozum je jako nerovné zrcadlo, jež přijímajíc paprsky věci, směšuje SVOJÍ přirozenost s přirozeností věcí a tím ji piikřiviije a porušuje
\2:
Idoly jeskyně jsou idoly člověka jakožto jednotlivce.'-'" Neboř každý jedinci má (kromě omýlil, jež jsou vlastní přirozenosti člověka jako druhu) svoji jakousi individuální jeskyni či doupě. 'lato jeskyně láme a zkresluje světlo přírody, a to jednak proto, že každému je vlastní určila zvláštní přirozenost, jednak proto, že se mu doslalo odlišné výchovy a stýkal se s jinými lidmi. Také pmto, že četl jen určité knihy a měl v úctě rozmanité autority a obdivoval se jim, dále proto, že jeho dojmy byly odlišné, podle toho, zda se naskytly duši předpojaté a plité pícdsiidku, anebo duši vyrovnanú a klidné, anel>o pro jiné věci tohoto druhu. Takže vlastně lidský dm h (lak jak |e uspořádán v jednotlivých lidech) je velmi pro-
měnlivý, naprosto zmatený a jaksi náhodný. Spťávně to Ibnnuluje Ilétakleilos, když. říká, že lidé hledají věděni ve svých malých svělech, a nikoli ve světě velkém čili obecném.
/43/
Jsou však také idoly, jež vzniklv ze vzájemného styku a společenského života lidského rodu, ty pak nazýváme idoly tržiště proto, že vznikly vzájeinnVin dohadováním ve společenství. Lidé sc totiž dorozumívají řečí; slova jsou pak určována obecným chápáním. Spatný a nevhodný výběr slov kupodivu značně překáži rozumu. Nenapraví to ani definice, ani nějaké vysvětlování, jak sc učenci obvykle ohrazují a brání. .Slova prostě rozum znásilňují a všechno uvádějí ve zmatek a lidi svádějí k nespočetným a zbytečným sporům a myšlenkám.
/TI/
A konečně jsou lakové idoly, kkré sc do lidských myslí přestěhovaly z. luzných filosofických učení a. z toho, že se používalo nesprávně pravidel dokazování. Nazýváni je idoly divadla, poněvadž všechny u adiční a až cíotud vynalezené filozofické systémy jsou podle mého mínění jako divadelní hry, jež \\tvořily toliko světy vymyšlené a jakoby na divadle. Nemluvím tu jenom o nynějších hlo-zoíiícli a školách, ale laké o lěch starých, protože takových her lze složit a společné provozoval ještě velmi mnoho, ježto právě příčiny omylu naprosto ocl sebe odlišných jsou nicméně skoro tytéž. Nerozumám tím toliko filozofické systémy, nýbrž také principy a tvrzení mnohých véd, jež vymaK z tradice, důvěřivosti a nedbalosti. O jednotlivých druzích in lito idolu je však potiebí pmmluwi obšírněji a s nále/ilvm rozlišením, aby se fiYli lidskv ío.'nni mohl vvvaroval.
Důkazy o jsoucnosti Boha a lidské duše, neboli zákiadv metafyziky
i
Nevím, mám-li vám vyprávět q prvních úvahách, jež jsem tam konal; neboť jsou tak metafyzické a tak neobvyklé, že nebudou snad po chuti všem. A přece, aby bylo možné posoudit, jsou-li základy, jež jsem postavil, dost pevné, jsem do jisté míry nucen o nich promluvit. Již dávno jsem pozoroval, že pokud jde o mravy, je někdy nutno držet se názorů, jež pokládáme za velmi nejisté, tak, jako by byly nepochybné, jak bylo řečeno výše; avšak protože tehdy bylo mým přáním jedině věnovat se hledání pravdy, myslil jsem si. že je potřebí učinit pravý opak a zavrhnout jako naprosto klamné vše, o čem bych mohl smyslit sebemenší pochybnost, abych tak viděl, nczůstane-li pak přece něco docela nepochybného. Protože pak nás naše smysly někdy klamou, jal jsem se předpokládat, že není věci, jež by byla taková, za jakou nám ji podávají: a protože existují lidé, kteří se mýlí v úsudcích i při nejjednodušších věcech z geometrie a přitom se dopouštějí paralogismů, soudil jsem. že mohu chybovat jako každý jiný. a proto jsem odvrhl jako klamné všechny důvody, jež jsem předtím pokládal za důkazy; a konečně soudě, že tytéž myšlenky, jež máme ve bdění, mohou se nám dostavit také ve spánku, aniž je tehdy jediná z nich pravdivá, rozhodl jsem se, že si budu představovat, že všechny věci, jež mi kdy přišly na mysl, nejsou též pravdivější než přeludy mých snú.?0 Avšak ihned potom jsem si uvědomil, že i když jsem chtěl myslit, že vše je klamné, je nezbytně nutno, abych já, který tak myslím, existoval; a pozoruje, že tato pravda: myslím, tedy jsem,51 je tak pevná a jistá, že ani nejvýstřed-nější předpoklady skeptiků nejsou schopny jí otřást, soudil jsem. že ji mohu přijmout bez obavy za prjJiLzásadu filozofie, již jsem hledal.
Potom zkoumaje pozorně, co jsem,, a vida, že si mohu sice představit, že nemám tělo a že nertťsvět ani místo, kde bych byl, avšak
že si proto nemohu představovat, žc vůbec nejsem; a že naopak již l toho, že mám v úmyslu pochybovat o skutečnosti ostatních věcí, následuje docela zjevné a jistě, že. isejn; že však, kdybych přestal myslit, i kdyby všechno ostatní, co jsem si kdy představoval, bylo skutečné, nemohl bych věřit ve svou existenci: z toho jsem poznal, že jsem substance^2 jejíž všechna podstata čili přirozenost je toliko myšleni, a jež ke své existenci nepotřebuje žádné místo ani nezávisí na žádné hmotné věci. Takže toto Já, to jest duše, kterou jsem tím. čím jsem. je naprosto rozdílná od těla. ba lze ji snáze poznat než tělo:" a i kdyby ho nebylo, byla by ;im, čii i je>t.
Pak jsem uvažoval všeobecné o tom, čeho je zapotřebí, aby byl soud pravdivý a jistý; neboť ježto jsem právě nalezl takový, o němž jsem věděl, že je pravdivý a jistý, myslil jsem, že musím také vědět, v čem záleží tato jistota. A zpozorovav, že ve větě: myslím, tedy jsem. není nic. co by mne ubezpečovalo, že dím pravdu, ledaže poznávám velmi jasně, že k tomu, abych myslil, je nutno být: usoudil jsem. že mohu vzít za obecné pravidlo, že věci. jež chápeme naprosto jasně a naprosto zřetelně, jsou všecky skutečné; že je však jenom jistá nesnáz v tom, správně rozeznat, které jsou ty, jež chápeme zřetelně.
Uvažuje pak o tom. ze pochybuji, a že tedy má bytost neni docela dokonalá, neboť jsem jasaě viděl, že vědět je dokonalejší než pochybovat, pojal jsem úmysl hledat, odkud mi byio dáno myslit na něco dokonalejšího, nežli jsem ^ám; a poznal jsem zřejmě, že to musila být nějaká bytost vpravdě dokonalejší podstaty. Při myšlenkách
0 mnohých jiných věcech mimo mne,, jako o nebi, zemi, světle, teple a tisíci jiných, nezáleželo mi tolik na tom, abych věděl, odkud pocházejí, neboť nezpozorovav v nich nic, co by je podle mého zdáni stavělo nade mne, mohl jsem se domnívat, že jsou-li skutečné, jsou závislé na mé přirozenosti, pokud tato přirozenost má určitou dokonalost;54 a nejsou-li skutečné, že je mám z nicoty, to jest, že jsou ve mně proto, že mám nedostatky. Avšak nemohlo tomu být stejně s ideou55 bytosti dokonalejší než má vlastní: neboť mil ji z nicoty byla věc zřejmě nemožná; a ježto je stejně protismyslné, aby dokonalejší bylo následkem méně dokonalého a závislé na něm, jako je ne-mvsiitelné. že z ničeho pochází něco. nemohl jsem ji vyvodit také
ze sebe sama; takže zbývalo jen to, že byla do mne vložena bytostí, jež byla opravdu dokonalejší ncŽjá a jež měla dokonce v sobě všechny dokonalosti, o nichž jsem mohl míl jisté ponětí, to jest, abych se vyjádřil jedním slovem, jež byla BůhJ A k lomu jsem připojil, žc — znaje některé dokonalosti, jichž sám nemám — nejsem jedinou bytosti, která existuje'* (budu zde užívat, dovolítc-li. neomezeně výrazů scholastických), nýbrž žc musí být jiná. dokonalejší bytost, na níž závisím a od ní/ jsem obdržel vše, co máni: neboť kdybych byl sám a ne/ávislý na nikom jiném, takže bych měl sám ze sebe všechno ono málo. v čem mám účast na dokonalé Bytosti, byl bych mohl mil ze sebe z téhož důvodu všechno to další z ní, co, jak jsein věděl, mi chybělo, a být proto sám nekonečný, věčný, neměnný, vševědoucí, všemohoucí a míl vůbec všechny dokonalosti, jež. jal. jsem mohl poznat, má Bůh/Neboť podle právě vylíčených úvah stačilo pro poznání přirozenosti Boží, pokud má přiiozenost toho byla schopna, toliko uvážit u všech věcí, o nichž jsem nalezl v sobě nějakou ideu, je-li dokonalostí, nebo nikoli, mít ičj~a přesvědčil jsem se, žc v Bohu není žádná z těch, které maji nějakou nedokonalost, ale že všechny jiné v něm jsou. Tak jsem viděl, že pochybováni, nestálost, smutek a podobné věci v něm nemohou být, protože já sám bych byl velice šťasten, kdybych jich byl ušrtřcnj Mimoto jsem měl představy mnohých smyslům přístupných a tělesných věcí: neboť
1 kdybych předpokládal, žc sním, a že vše. co vidím nebo si představuji, je klamné, nemohl bych přece popírat, žc ideje toho všeho jsou skutečně v mé mysli; avšak protože jsem na sobě již velmi jasně poznal, žc přirozenost duchovní je rozdílná od tělesné, bera v úvahu, žc všeliké složení dokazuje závislost, a že závislost je zřejmě nedostatek, soudil jsem, že nemůže být pro Boha dokonalostí být složen z těchto dvou přirozeností, a že proto z nich složen není; že však. jsou-li ve světě nějaká těla nebo nějací duchové nebo jiné bytosti ne zcela dokonalé, musí jejich jsoucnost záviset na jeho síle, takže nemohou bez něho existovat ani na okamžik.
Chtěl jsem polom hledal i jiné pravdy, a vybrav si predmet, jimž sc zabývají badatelé o geometrii a jejž jsem pojal jako souvislé tčksu neboli jako prostor, bez konce rozloženy do délky, šířky .1 výšky či hloubkv. dělitelný na různé části, jež mohou mít různé tvary a velikosti a být uvádÔn) v poliyb anebo přenášeny všemožným způsobeni (neboť geometruvé předpokládají loto vše u svého předmětu), prošel jsem několik /. jejich jednoduššk ii J ú kazů; a uváživ, že ona veliká jistota, těmto důkazům obecnč připisovaná, je založena toliko na tom, že jsou chápány názorem a podle pravidla výše vysloveného, nepustil jsem rovněž se zřetele, že v nich není nic, co by mne ujistilo o existenci jejich předmětu: neboť například jsem viděl, že předpo-kládámc-li trojúhelník, musí se jeho tři úhly rovnat dvěma pravým, avšak přesto nevidčl jsem nic, co by mne presvedčilo, ř.c existuje vc světě nějaký trojúhelník; a tak vraceje se ke zkoumáni ideje, již jsem měl o dokonalé Bytosti,- shledal jsem, že je její existence v ní zahrnuta, jako je zahrnuto v ideji trojúhelníka, že jeho tři úhly se rovnají dvěma pravým/7 anebo v ideji koule, že všechny její body jsou stejně vzdáleny od jejího středu, ne-li j.nIó zřejměji: a že proto je alespoň stejně jisto, že Bůh, jenž je onou dokonalou Bytostí, jest čili existuje, jako může být jistý jakýkoli geametrický důkaz.
Avšak namlouvají-li si mnozí, že je obíižno poznat jej, a dokonce též poznat, co to jc jejich vbstní duše, jc to proto, že nikdy nepozve-dají svého ducha mid věci smyslům přístupné'8 a že jsou tou měrou zvykli pojímat věci toliko představivostí, což je zvláštní způsob myšleni, vyhrazený pro hmotné věci, že vše, CO není představitelné, zdá sc jim nepochopitelné. To je sdostatek zřejmé z toho, co i filozofové prohlašuji ve Školách za zásadu, íz totiž nic není v intelektu, co by napřed nebylo bývalo ve smyslech, kde ovšem ideje Boha a duše*9 nikdy nebyly. Zdá sc mi pak, že ti, kleří chtějí používat své obrazotvornosti na jejich pochopení, počínají si tak, jako kdyby chtěli ke slyšení zvuků anebo cítění zápachů užívat svých očí: a nadto je ještě len rozdíl, že smysl zrakový zajišťuje nám stejně pravdivost svých předmětů jako smysl čichový nebo sluchový, kdežto naše představivost ani naše smysly nikdy by nás ničem neujistily, neza-sáhlo-li by tu naše rozumové chápání.
Konečně pak, jsou-li ještě lidé, nepřesvědčeni dostatečně o existenci Boha a své duše tčmi důvody, jež jsem uvedl, rád bych, aby zvěděli, žc všechny ostatní věci, o nichž jsou snad podle svého zdáni lépe přesvědčeni, jako že například mají tělo, nebo že existují hvězdy a země a podobné věci, jsou méně jisté.
GOTTřRIBD    WILHELM    L K I B H I Z
(1646-1716) ? 1 u r a 1 i s m vi n
1. Monada, o které tu budeme mluvit, nemí nio Jiného než Jednoduchá erubstanoe, z níž ae vytvaruj i složeniny} nemá tady žádné iás ti.
2. Protože existují složené substanoe, musí existovat 1 substanoe Jednoduchá) složenina Je totiž jen nahromadením čili agregátem jednoduohýoh substancí.
3. Tam však, kde vůbeo nejsou části, není možná ani rosproatranšnoet, ani tvar, ani dělitelnost. Monady jsou tudíž skutečnými atomy přírody, zkrátka prvky věcí.
4. Vůbeo se u nioh nemusíme bát rozkladu a není také řádný poohopltelný přirozený způsob, kterým by jednoduchá subatanoa mohla zaniknout.
5. Z toho důvodu neexistuje ani žádný způsob, kterým by jednoduohá aubstanoe mohla přirozené vzniknout, protože Ji nelze utvořit skládáním částí.
6. Lze tedy říoi, že monady mohou vzniknout nebo zaniknout jenom náhle, tj, mohou vzniknout Jenom stvořením a zaniknout Jenom zničením, zatíraoo složenina vzniká a končí po částeoh.
7. Haní také mo4né vysvětlit, Jak by nějaké Jiné stvořené bytí mohlo narušit nebo změnit nitro monady, protože v ní není nio, oo by se mohlo přemístit, »n1 si nelze představit nějaký vnitřní pohyb, který by v ní mohl být vyvolán, říien, zvětšován či zmenšován. Jak Je tomu u složenin, v niohž dochází ke změnám ve vztazích mezi částmi. Monady nemají okna. Jimiž by mohlo do nloh nžoo vstoupit anebo z nioh něoo vystoupit. Akoidenos se nemohou od niob odloučit, ani
b« nemohou mimo substanoe pohybovat, Jak si to kdysi o smyslovýoh podobáoh věcí myslili scholastikovo. Ani substance, ani nahodilá vlastnost nemohou tedy z vnějšku do monady vstoupit.
8. Avšak monady musí mít nějaké kvality, Jinak by vůbeo nebyly bytím. A kdyby ae Jednoduohá substanoe nelišily svými vlastnostmi, nebylo by možné zaznamenat
nějakou změnu ve věcech, protože to, co Je ve složenině, může pocházet Jan t jednoduchých čáaticj ovšem monady,    Jsoucí bez částí, by nebylo možná rozlišit, protože kvantitou se neodlišují.
9. Každá monada se musí také lišit od každá jiné. Neboí nikdy v přírodě nejsou dvě bytosti, které by byly dokonale stejné a v nichž by nebylo možné najít buí vnitřní nebo na vnitřní odlišnosti založený rozdíl.
10. Pokládám také za uznaný názor,  že každá stvořená bytost Je podrobena změně, a tudíž i stvořená monada, í to, že každá změna v nioh jo nepřetržitá.
11. Z toho, co Jsma právě řekli, vyplývá, že přirozené změny monad pocházejí
z vnitřního principu, protože vnější příčina by nemohla působit na Jejich nitro.
12. Je však také nutné, aby v nich vadle principu změny existoval i nějaký detail toho, oo ae mění, který by způsoboval takřka specifikaoi a rozrůznění Jednoduohých substancí.
13. Tento detail musí zahrnovat mnohost v jednotě či v Jednoduohosti. Protože se každá změna děje postupně, něoo ae mění a něco zŮBtáváj Je proto třeba, aby v jednoduché subatanci byla mnohoat tendencí (affections) a vztahů, i když nemá čáati.
14. Prechodný stav, který zahrnuje a představuje mnohoBt y jednotě 51 v jednoduché substanci, není než tím, co nazýváme vnímáním (perception), a která musíme lišit od aperoepoe čili vědomí, jak uvidíme později. Kartezíáni chybovali právě v tom, že nepočítali vůbec a tím, Je-£ si neuvedomujeme. To Je také přivedlo k domněnce,  že monadaml jaou pouze duše, a že neexistují ani duše zvířat, ani jiné entelechia. A podle lidového způsobu směšovali dlouhé mdloby b opravdovou smrtí, čímž zaee upadali ve scholastický předsudek o duších zcela oddělených} tím pak zase utvrzovali popletená hlavy v domněnce, že duáa je smrtelná.
15. Působení vnitřního principu,  který vede ke změně 51 přechodu od Jednoho pocitu k druhému, můžeme nazvat puzením (appétitlon); oväem puzení nedosáhne vždy celé peroepoe, k níž směřuje, avšak vždy z ní dostane nÔoo a dojde k novým vjemům.
16, Sami v sobě zakoušíme mnohost v jadnoduohé substanci, kdyi shledáváme, Že nejmensí myšlenka, kterou ei uvědomujeme, obsahuje rozmanitost ve svém předmětu.  Proto véichni, kdož uznávají, že duše Je jednoduché substance, musí uwat tuto mnohost v monadě.  Pan Bayle neměl v tom nacházet nesnáze,  Jak to činí ve svém slovníku pod heslem RorariuB.
17, Je ostatně třeba přiznat, že vnímání a to, co od něho závisí, není vysvětlitelné pojmy meohariiky. tedy pomocí  tvarů a pohybů.  Předatavíme-11 si stroj, Jehož struktura produkuje myšlení, cítění, vnímání, můžeme si ho pomyslet zvětáený, při zachování daných poměrů, takže bychom mohli do něho vstoupit jako do mlýna. Kdyby tomu tak bylo, nalezli bychom při Jeho prohlídoe Jen části, které se vzájemně pohánějí, ale nikde bychom nenašli, z čeho vysvětlit vnímání.
Je ho tedy třeba hledat v Jednoduché substanci, nikoli v tom, oo Je složené či ve stroji. Je tu Jan to, oo lae nalézt v jednoduché eubatanci,  totiž vjemy a Jejich změny. Pouze na nich ae také mohou zakládat všechny vnitrní činnosti jednoduchýah aubstanoí.
18. Všem jednoduohým substancím čili stvořeným monadém bychom mohli dát název entelechie, protože mají jistou dokonaloat, soběstačnost, oož je činí zdroji jejich vnitřních činností a - abychom tak řekli - nehmotnými automaty.
19. Chceme-li nazývat duší vše, co mé vjemy a puzení v obecném smyslu, jak jsme to právě vysvětlili, mohly by být všechny Jednoduché substance čili atvořené monady nazvány dušemi. Protože však vědomí Je něčím více než prostý vjem, souhlasím s tím, že název monada a entelechie postačí Jen Jednoduohým substancím, které mají pouze vjemy, a Že dušemi budeme nazývat Jen ty, Jejichž vnímání Je více rozlišeno a provázeno pamětí.
20. Sami na sobě zakoušíme stav,  v němž al nic nepamatujeme, kdy nemáme žádný jasně rozlišený vjem, např. když omdlíme nebo když upadneme v hluboký,bezesný spánek. V tomto stavu se duáe vůbeo neliší od Jednoduché monady| protože tento stav však dlouho netrvá a duše se z líěho probere, Je duše přece Jenom něčím více.
21. 7, toho ovšem neplyne,  že by v takovém případě Jednoduchá substance byla bez jakéhokoliv vjemu. Není to ani možné z důvodů, které Jsme uvedli} nemůže zahynout ani existovat bez Jakékoliv změny, která není než Její percapcí. Jeli tu však velké množství malých vjemů, v nichž není nic, čím bychom je mohli rozlišit, omámí nás to,Jako   když se nepřetržitě otáčíme stejným směrem, dostaneme závraí, se které můžeme omdlít a v níž nedovedeme nic rozeznat.
■xi mílím- W
J O H lí    L O C E £ (1632-1704)
C'    představách substancí
1. Jak vr.nikají představy substancí.  Jak jsme řekli, dostává se duši velkého množství jednoduchých představ, jež jí jsou dodávány smysl;,', potud se vyskytují, na vnějších předmětech, nebo vnímáním sebe sama,  potud se týkají vlaetr.ío~ dužsevních činností. V předpokladu,  že tyto představy patří k nijaké věci, a poněvadž se slova přizpůsobují běžnému vnímání a slouží rychlé výměně myšlenek, spojují se Jednoduché představy v jediném subjektu a opatřují jménem. Z nepozornosti máme pak sklon o tom mluvit, a to, co ve skutečností je spojením mnohých představ, pokládat za jednoduchou představu; nebot, jak jsme řekli, nemůžeme pochopit,   jak tyto jednoduché představy mohou samy o Bobě existovat. Tak eí zvykáme na to,  že předpokládáme substrát, v němž existují a c něhož
vycházejí, Nazýváme Jej proto substancí.
2. Čase představa substance všeobecné.  Zkoumá-ll někdo všeobecně svůj pojem substance, ukazuje se, že v něm má vůbec jen představu nějakého neznámého nositele takových vlastností, které v   nás mohou vyvolávat jednoduché představy. Nazývají sa obyčejně akcidence.  Kdyby byl někdo otázán,  co to je,  čemu Je vlastní barva nebo tíže, mokl by na to jen odpovědět: jsou to pevné, rozprostře něnó částí. A kdyby byl otázán,  čemu že je vlastni pevnost a rozpro3traněno3t, nebyl by aa ton lépe než výše zmíněný Ind,  který po svém tvrzení,  že svět je nesen slonem, byl dále otázán, na sam stojí slon, a odpověděl: na veliké želvě. A když se na něj naléhalo další otázkou, čím Je nesena širokohřbetá želva, odvětil: Něčím, ale nevím čím. Tak zde mluvíme Jako ve všech ostatních případech, kde užíváme slov bez jasných a zřetelných představ, podobně Jako dětí, které
na otázku o věci,  již neznají, ihned odpovídají: Něco. To neznamená U dětí i U dospělých v takovém případě nic Jiného, aež že jsou nevědomí a že o věci, kte rou míní znát a o níž chtějí mluvit, nemají vůbec žádnou určitou představu, že ji 3píš<3 vůbec neznají a tápou v temnotě.  Poněvadž naše před3tava,  jíž dáváme všeobecný název "substance", není nic Jíněno než předpokládaná, ale neznámá opě rs    oněch vlastností, jež shledáváme jako existující a o nichž víříme, že by ae mohly existovat "3Íne re substantla",  tj.  bez něčeho,  co Je nese, nazýváme toho nositele "flubatantía", což v doslovném ořeicladu znamená n3tojící pod" nebo "nesoucí".
5. Tři druhy prederav tvoři složené představ? substanci. Představy,  které tvoří naáe složené představy substancí, jeou trojího druhu. Za prvé představy primárních vlastností věcí, jsž zjíštujoma pomocí smyslů a Jež v nich existují i tehdy, když je nevnímáme.  Patrí £ ala množství,  tvar,  počat, poloha a pohyb E astí tôlag, které skutečně v nich jsou, at je vnímána nebo ne. Za druhé smyslově vnínatelne sekundární vlastností, která jsou na oněch závislé a jsou jen silami,   j'iaá£a gub a tane ei v ná3 vyvolávají pomoci smyslů různé představy. Tyto představy jsou Jen potud ve věcech samotných, Jako Je. něco ve své příčině, la třecí schopnost pozorovaná u substance,  způsobovat nebo utrpět takové změny primárnítíh vlastností, že takto změněná substance v naa vyvolává Jiné představy než dříve. Nazývána Je Činnými a trpnými silami, a pokud 3ahá naše znalost, končí všachny v jednoduchých smyslových představách. At způsobí např. magnát Jakékoliv změny v najmanáích částečkách že lesa, přece bychom neměli znalostí o této 3Íle působící na železo, kdyby se neprojevovala smyslově vaímatelným pohybem. A Jistě existují rtisíce změn aa předmětech, které máme denně v rukou, o nichž nic nevíme, poněvadž 3e nikdy neprojeví smyslově vnímatelnýmí účinky.
10. Velkou část naších komplexních představ substancí tvoří síly. Kdo by zkoumal ave komplexní představy zlata, shledal by, že rizné z představ, která ja tvoří, jsou pouze síly. Tak Je síla roztavit ae v ohni, ale nestrávit aa, nebo síla rozpustit se v lučavce královské stojné nutná k vytvoření našich komplexních představ Jako barva a váha, Jež Jsou koneckonců také Jen různé síly. He-boí žlutá barva není vpravdě nic, co by skutečně bylo ve zlatě, nýbrž Jen síla zlata vyvolat v nás tuto představu pří náležitém osvětlení. Podobně teplo, jež nutně patří k naší představě slunce, je stejně málo skutečné ve slunci jako
bílá barva, Již elunce dává vosku. Obojí jsou síly slunce, Jež pohybem a tvarem bezprostředních částeček působí na člověka, že dostane představu tepla, a na vosk tak, Se nabude schopnosti vyvolávat v člověku představu bělosti.
15. Představa duchovních subatancí je stejně Jasná jako tělesných. Kromě zmíněných představ hmotných, celkem vnímateIných Bubstancí můžeme vytvořit i komplexní představu nehmotného ducha z Jednoduchých představ, jež jsou vzaty z denních činností našeho ducha,  Jako by koexistovaly v nějaké substanci, např. myšlení, rozumění, chtění, vědění, pohybová síla atd. Spojujeme-li představy myšlení, vnímání, svobody a schopnosti pohybovat Bebe i jiné věci, dostaneme Btejně Jasné pojetí a představu o nehmotných substancích, jakou máme o hmotných. Jestliže totiž představy myšlení a chtění nebo síly způsobit a zadržet tělesný pohyb skloubíme a spojíme se "substancí", o níž nemáme žádnou zřetelnou představu, dostaneme představu nehmotného ducha, A když skloubíme představy souvislých pevných čéetí a schopnosti být pohybován a spojíme je se "substancí", o níž ani v tomto případě nemáme pozitivní představu,  dostaneme představu hmoty.  Jedna je stejně jaaná Jako druhá, nebot představy myšlení a Bchopností pohybovat jsou stejně jasné a zřetelné Jako představy prostorovosti, pevnosti a trpného pohybu. Kaše představa substance je totiž v obou případech stejně temná nebo vůbec žádná,  je to něco neznámého, co se jenom přeupokládá, aby to mohlo nést představy,  jež nazýváme akcídence. Je to z nedostatku přemýšlení, máme-li sklon věřit, že nám naše smysly ukazují jen hmotné věci. Spise nám každý akt smyslového vnímání dává při správném pozorování stejný vhled do obou stránek přírody, do tělesné i duchovní.  Jestliže totiž viděním nebo slyšením atd.  poznávám,  že vedle mne existuje tělesné věc, předmět onoho smyslového vnímání, poznávám ještě s větší jiatoteu,  že ve mně existuje duchová bytost, která vidí a slyší.  Ho zajistí nemůže být jen činnost pouhé necitlivé hmoty; nemohlo by to nikdy nastat □ez nehmotné myslící bytostí.
12
G E 0 E G B   BEEKE LH (1684-1753)
I.    Předměty lidského poznaní. Každému, kdo přehlíží predmety lidského poznání, je zřejmé, že to jsou bua 1. ideje vtiskované právě smyslům, nebo 2. takové ideje, které vnímáme při pozorování trpných a činných stavů mysli, anebo konečně 3. ideje, vytvářené pomocí paměti a obrazivosti, bud" Bklédáním nebo rozdělováním nebo pouhým přemísťováním těch idejí, které jsme původně postřehli dříve uvedeným způsobem. Zrakem zÍBkáváme ideje světla a barev s několika jejich stupni a variacemi. Hmatem například vnímám tvrdost i měkkost, horko i chladno, pohyb i odpor, a to vše více nebo méně co do kvantity, nebo stupně, Čich mi zjedná pachy, chuí různé pocity chuíovéf a sluch nám zjednává zvuky se vší jejich rozmanitostí tónů i složení* A poněvadž pozorujeme u některých z nich, že se vyskytují pohromadě, označí se jedním jménem a začnou se považovat za jedinou věc.
Tak například poněvadž se zjistilo, že se vyskytuje pohromadě jistá barva, chuí, vůně, tvar a pevnost, považuje se to vše za jedinou určitou věc, označenou jménem jablko. Jiné skupiny idejí ustavují kámen, strom, knihu a podobné smyslové věcij a ty vzněcují lásku, nenávist, radost, žal atd. podle toho, jsou-li libé nebo nelibé.
11»    Mysl - duoh - duše.   Ale mimo nekonečné množství různých idejí nebo předmětů poznání existuje ještě něco, co je poznává nebo vnímá, a vykonává různé činnosti jako chtění, obrazivost a vzpomínání na ně. Tuto vnímající a činnou bytost nazýváme myslí, duchem, duěí nebo Jé. Ale tím neoznačuji žádnou ze svých idejí, nýbrž věo od nich zcela odlišnou, v níž existují, anebo - což je totéž -jíž jsou vnímány, neboí existence ideje záleží v tom, že Ji vnímáme. III.    Pokud je možné připustit souhlas obecného mínění. Každý uzná, že ani naše myšlenky, ani vášně, ani ideje vytvořené obrazovostí, neexistují mimo mysl. A mně se zdá stejně samozřejmé, že všechny různé sensace (vjemy) nebo ideje, vtiskované ve smysly, aí jsou sebesložitější nebo sebetěBněji spojeny (tzn. a£ tvoří Jakékoli objekty), nemohou existovat jinak než v mysli, která je vnímá. Myslím, že každý, kdo si uvědomí smysl výrazu "existovat", užívá-li se ho o smyslových věcech, může o tom dosáhnout intuitivního vědění, Síkám-11, že stůl, na kterém píši, existuje, znamená to, že jej vidím a cítím, a kdybych fejl mimo svou praoovnu, řekl bycn,-že-existuje, a myslil bych tía, Se bych Jej mohl vnímat, kdybych byl ve své pracovně, anebo že nějaký jiný duch jaj právě vnímá. Existovala vůně, to znamená, že byla čichána; existoval zvuk, to znamená, že byl Blyšen) barva nebo   tvar - byly vnímány zrakem nebo hmatem. Tyto a, podobné výrazy mohu chápat Jan v tom smyslu. Zdá ee mi totiž naprosto nepochopitelné, oo se říká o absolutní existenci nemyslících věcí bez vztahu k tomu,
jsou-li vnímány Si ne. Jejich esse se rovná percipl, a je naprosto vyloučeno, aby měly nějakou existenci mimo mysl nebo mimo myslící věci (bytosti), které je vnímají.
IV,    Obecr-é jínění v sobě obsahuje apor. Ku podivu převládá u lidí názor, še doniy, hory, řeky, zkrátka všechny vnímatelné předměty mají existenci^ přirozenou nebo skutečnou, odlišnou od způsobu, jakým je vnímá rozum. Ale at tento princip hájí na světě se sebevětší jistotou a souhlasem, kdo se o tom odváží zapochybovat, zjistí určitě, že tento princip v sobě obsahuje zře-mý rozpor.  (Co jiného jsou tctiž dříve uvedené předměty než věci, které vnímáme smysly, a co Jiného vnímáme, r.ež své vlastní ideje nebo sensace, a zda i :o si zřejmě a»odporuje, i e 'z-j eni Litoval některý z nich nebo nějaká Jejích kombinace, aniž   by byly vnímány?)
7.    Příčina tohoto rozšířeného omylu.  Zkoumáme-li důkladně :e-:: predpoklad, zjistíme sned, že v základě závisí ne učení o aostraktníck iiejích.  Oóí muža být intenzivnější abstrakce, než rozlišuje-li se existence smyslových předmětů od jejich vnímání, tekžc -i je představujeme jako existující, aniž jsou vnímány? Světlo a barvy, herko a chlad, rozloha a tvary, zkrátka věci, které vídí-me a cítíme, zda to je něco jiného než zrovna telik sensací, pejmů, idejí nebo smyslových dojmů; a můžeme, třeba jen v myšlenkách, oddělit některou - niob od vnímání? Pokud mne se týče, odděloval bych asi zrovna tak snadno nějakou věc od ní samé.  Opravdu mohu ve svých myšlenkách oddělit nebo jako navzájem oddělané chápat věci, kteří jsem snad r.ikdy svými smysly nevnímal tak rozdělené. Tak ai například představím lidský trup b.«£ ckončetln, anebo vůni růže, aniž myslím na růži asr.u. Jctud jistě dovedu abstrahovat, lze-li ovšem dobře nazvat abstrakcí to,  že si jen představím odděleně takové předměty, které mohou axi3-7 o vrit s vlas t nebo být skutečně aktuálne vnímány. Ais moj e chápavo s* nebo c živost nepřesahuje možnost skutečné existence nebo vnímání* A proto jaká ž<- trc mč nemožné", abych cokoli věděl nebo cítil bez aktuálního vjemu té věcí, zrovna tak je pro mě nemožné, abych si ve svých myslankách představil jakoukoli smyslovou věc nebo jakýkoli předmět odlišný od příslušného vjemu či percepce.
71.   Některá pravdy J 3cu tak blizkě a samozřejmé duchu% že stačí otevřít 001 a uvidíme Je.,  Za takovou považuji tu důležitou pravdu,  že vše na nebí i na zemi, všechen ten nebeský kůr a výbava pozemská, zkrátka všechna ta tělese, 3 nichž se ukládá náš rozsáhlý vesmír, neexistují vůbec mimo ducha;  že Jejích bytí (esse) rovná se být vnímán nebo poznán, že tedy pokud nejsou mnou skutečné vnímány nebo neexistují v myslí kteréhokoli stvořeného ducha, nutně bud vůbec neexistují nebo existují v mysli nějakého věčného ducha: nebot je naprosto nepochopitelné a Tade ks včem. absurdnostem abstrakce, přisoudíme-ll ■etarékeli jejich části existenci nezávislou na duchu. Aby se o tom čtenář přesvědčil, at Jen uvažuje a pokusí se ve svých myšlenkách oddělit existenci nějaké smyslové věci od jejího uvědomění.
Vil.    Druhý důvco..  Z tc-hc, to bylo řeSeno, vyplývá,  že jedinou substancí js '.uch, anebo to, co vnímá. Abychom to dokázali prearéji, považ-J ano za amysluvs vlastnosti barvu, tvar, pohyb, pach, chut a podobne věci,  totiž ídaje vnímané smysly. Ale je zřejmě kon:radlkcí, aagr nějaká idea existovala v nevnímající věci; míti ideu znamená totiž úplné totéž jako vnímat: musí tody barvu, tvar a
podobné vlastnosti vnímat to, v Čem existují; z toho jasně vyplývá, že nemůže existovat nemyslící substance neboli substrát těch idejí.
O"    Filozofický pojem hmoty obsahuje v sobě soor. 1'ěkdo dělá rozdíl mezi primárními a sekundárními kvalitami; prvními myslí rozlohu, tvar, pohyb, klid, pevnost nebo neproniknutelnost b číslo; ze druhé považuje všechny ostatní smyslové Jcvaľlty, jako barvy,  zvuky, chutě atd, 0 jejich ii-z-jích r.eprohlašuj e sice, žc-as podobejí něčemu, co existuje mimo mysl nebo nepostřehnutelně, ale považuje naše ideje primárních kvalit za vzorky nebo obrazy věcí, jeř. existují mimo mysl v nemyslící substanci, které říkají hmota. Za hmotu tedy máme považovat nečinnou, nevnímající substancí, v níž aktuálně existují rozloha, tvar a pohyb. Kle z toho, co jsme již Ukázali, vyplývá jasně, že rozloha, tvar e pohyb jsou Jen ideje, a že tedy ani ony jejich pravzory nemohou existovat v nějaké nevnímající substanci! Z tohc jasně vyplývá, že už sám pojem tak zvané hmoty nebo hmotné substance zahrnuj b v sobě spor.
DAVID   H U M B (1711-1776) Príčina   a účinek
12. Delíme všechny duševní jevy na dvě třídy Či druhy podle stupně síly a živostí. Těm méně silným a živým říkáme obvykle myšlenky nebo idej e (představy). ?ro ty druhé nemáme v angličtině a většinou ani v jiných jazycích vhodný výraz, patrné proto, že je nebylo třeba, krome filozofických účelů, zahrnovat pod nějaký obecný termín nebo název. Říkejme jim tedy dojmy, ovšem v poněkud jiném smyslu toho slova, než na jaký jsme zvyklí. Slovem do^ em rozumíme všechny živější vjemy, když slyšíme, vidíme, cítíme, nenávidíme, toužíme nebo chceme. Dojmy se liší cd idejí, což jsou méně živé vjemy, které si uvědomujeme, když si vzpomínáme na některý ze zmíněných zážitků nebo vznětů.
17.  ... Všechny ide;e, hlavně abstraktní, jsou svou povahou nejasné a temné, duch si s nimi tuze neví rady, rády se pletou s jinými podobnými ideami, a když dlouho užíváme nějakého výrazu, třeba-s bes určitého významu, jsme ochotni se domnívat, že je spojen s 'určitou ideou. Naproti tomu všechny dojmy, tj. zážitky vnitrní nebo vnější, jsou silné a živé, hraníce mezi nimi jsou přesnější a je těžké se v nich zmýlit. Iíáme-li tedy podezření, že filozofického termínu se užívá bez ideje nebo významu (jak se velmi často stává), stačí se zeptat, z jakého dojmu je ona idea odvozena. A nemůžeme-lí ten dojem najít, naše podezření se tím potvrzuje. Když takto jasně osvětlíme ideje, můžeme právem doufat, že odstraníme každý spor, který se týká jejich přirozeností a skutečnosti.
19. Ačkoli naprosto nemůže uniknout pozornosti, že různé představy (ideje) jsou spojeny, nevím, že by ae byl nějaký filozof pokusil vyjmenovat nebo utřídit všechny zásady asociace^ A byla by to práce pozoruhodná. Já vidím pouze tří zásady, podle nichž se představy sdružují: podobnost. shoda místa nebo času, příčina a účinek ...
20. Všechny předměty lidského rozumu nebo zkoumání se dají rozdělit na dva druhy: na. vztahy >a věcí skutečné. K prvnímu počítáme vědy: geometrii, algebru a aritmetiku; zkrátka, každé tvrzení, k němuž docházíme intuitivně nebo důkazem. Věta "čtverec na přeponě se rovná čtvercům na odvěsnách" vyjadřuje Tztah mezi těmito obrazci ... Ha poučku tohoto druhu přijdeme pouhým 'úkonem myšlení, nezávisle na existujících věcech. Pravdy dokázané 3uklidam by platily i tenkrát, kdyby v přírod? neexistoval kruh nebo trojúhelník.
21. Skutečné věci jsou poznávány jinak: naše jistota o jejich pravdě je sice velká, ale ne tak velká jako ta první. Opak takové skutečné věci je vždy možný, ten totiž nemůže obsahovat spor a lze si Jej představit stejně snadno a zřetelně, Jako by odpovídal skutečnosti* Věta "Slunce zítra nevyjde" není méně srozumitelná a neobsahuje větší spor než tvrzení, Že vyjde. Marně' bychom se tedy
snažili dokazovat Jeho nepravdivost. Kdyby bylo prokazatelně nepravdivé, obsahovalo by spor, a nemohli bychom si je jasně představit. Stojí tedy za námahu zkoumat, jaké povahy je onen důkaz, kromě svědectví našich smyslů nebo záznamu naší paměti, který nás ujištuje o nějaké reálné existenci a skutečné věci. Je vidět,  že tento.díl filozofie byl málo pěstován, přehlíželi ho myslitelé staří i noví, jsou proto naše pochybnosti a omyly v tomto důležitém zkoumání omluvitelné, vždyt po těchto nesnadných cestách kráčíme beř průvodce a návodu ...
22. Zdá se, že každá rozumová spekulace týkající se nějaké skutečné věci vychází ze vztahu příčiny a účinku. Jenom pomocí tohoto vztahu jsme s to překročit svědectví paměti a smyslů ...
28. Tážeme—li se, jakou povahu nají všechny naše rozumové spekulace o věcech, bude správná odpověd asi znít, že vycházejí ze vztahu příčiny a účinku. Zeptá-ne-11 se dál, z čeho vycházejí všechny naše rozumová spekulace a závěry o tomto vztahu, odpovíme dvěma slovy:  ze zkušenosti. Máme-li ještě náladu zkoumat dál a zeptáme se, z čeho vycházejí všechny naše zkušenostní závěry, doj demo k nové otázce, zodpoveditelné a vysvětlitelné ještě hůře...
29. Musíme uznat, že příroda nás staví hodně daleko od svých tajemství a dopřává nám poznání j en několika vedlejších vlaeíností předmětu, Kdežto ony síly a principy, na nichž plně závisí působení těchto předmětů, před námi tají .. Všeobecně se uznává, že souvislost smyslových vlastností a tajemných sil neznáme, že tedy rozum neví nic o jejich povaze, aby si roohl vytvořit závěr o jejích trvalém a správném spojení. 0 minulé skúsenosti můžeme říci,  že nám dává přírocu a přesnou informaci jen o těch určitých předmětech b c tom určitém oasovém cbdobí, jež poznala. Proč se však má tato zkušenost vztahovat na budoucnost a ns jíně předměty, které jak víme se mohou podobat jen vzhledově, je hlav-ní otázka, o niž mi jde. Chléb, který jsem snědl, mě nasytil; hmota určitých smyslových vlastností byla v určití době obdařena určitými silami, plyne vsak z toho,  že jiný chléb mě v jiné době nasytí také a že podobné smyslové vlastností budou provázeny podobnými taj emjzými sílami? Tento důsledek není patrně nijak nutný. Musíme aspoň uznat, že tu jde o výsledek vytvořený rozumem, že tu jde o určitý postup, o myšlenkov;.' proces, úsudek, který vyžaduje vysvětlení. 2>v? nesledující věty jsou naprosto různé:  (1) Zjistil jsem, Se určitý předmět je vždycky doprovázen určitým účinkem a £25 Předpokládám, že jiné předměty, rsble-dev? podobné, buácu provázeny podobnými účinky. Přiznáván,,  chcete-li.  Se ; í i:.;-věta 3? vývozu,-e z druhé, a vím, že tomu tak bývá vždycky, Tvrdíte-II však, žt teto usuzování se děje rozumovým postupem, pal: žádám, abyste mi tente postu J ukáSE.11. Spcjení iěchte vět není dáno bezprostředně. Je však třeba cec.ia,  «~.ř« rmJjc členu, který s:£a2so$BSSSj« rozum, a'l~ tertc úsudek provedl, má-lí být vyvozt-— ovrivin prc-. fdtno nyěleiikovými postupy a e důvodně ním. Musím se však přiznat, že pdpoviú na otázku, jaké povahy tento medius je, přesahuje mé chápání a měli
-y j* vysvětlit ti, co tvrdí, že skutečně existuje, a 2e z něho vycházejí všechny ^aáe závěry e všech věcech.
31. Ve skutečnosti všechny důkazy plynoucí ze zkušenosti vycházejí z podobnosti, kterou nacházíme a přírodních předmětů a která nás vede k tomu, abychom očekávali účinky podobné těm, které jsme u těchto předmětů zjistili. Třebas jen blázen a pomatenec může pochybovat o převaze zkušenosti nebo tohoto velkého vůdoe lidského života vůbec odmítat, budiž filozofovi dovoleno tolik zvědavosti, aby alespoň zkoumal ten princip lidské přirozeností, který dává zkušenosti tuto novou převahu a učí nás těžit z podobnosti, kterou příroda různým věcem dala. U podobných příčin očekáváme podobné účinky. To je obecná zásada všech našich zkušenostních závěrů. Tento závěr by patrně byl stejně dokonalý v j ednem případě, kdyby byl vytvořen rozumem, jako v dlouhé řadě zkušenostních případů. Ale věc se má zcela, jinak. Hic se sobě nepodobá jako vejce, a přece nikdo při vší této podobnosti nečeká, že všechna vejce chutnají stejně, Teprve po dlouhé řadě stejných zkušeností s nějakou věcí máms o ní spolehlivou jistotu. Xd>J 'r-ten myšlenkový postup, který išla z jednoho případu závěr t?k rozií-rý od mono Baviru, vyvezeného z? sta případů, které jsou naprosto statná js>o o?n  , i-den?
36. Temo princip je zvyk neboli ohycaj, Eda ■sotiž opakováni nějaké činnosti ní-bo děje navozuje sklon obnovovat tutá ž činnost, tyž děj , aniž Jane k tomu nuceni rosimovya po stupám, říkáme, žn tato náklonnost js způsobena zvykem.. Tímto hIovbei nevyj aclřuj ema poslední příčinu táto náklonnosti. Poukazuj eme pouae na princip lidskí přl_rosanoatit který je všeobecne uznáván a svými účinky tnám* Kožná, El ve svám zkoumáni ani nemůžeme Jít dále a nemůžeme zjistit příčinu této příčiny, nýbrž se a nim musíme spokojit Jako s posledním stanovitelným principem všech svých úsudků ze zkušenosti. Je to dostatečná satisfakce, že můžeme jít tak daleko a není třeba reptat na omezenost našich schopností, které nás nemohou zavést dále* Je jisté, že tu vy9lpVU,iaute větu aspoň velmi srozumitelnou, ne-li pravdivou, když tvrdíme,  že při stálém spojer.í dvou věcí -tepla a plamene, tíže a hmotnosti - jsme samotným zvykem přiváděni k tomu, že čekáme existenci jednoho z existence druhého. Tohle Je patrně jediná hypotéza, která vysvětluje problém, proč odvozujeme z tisíců případů závěr, který nejsme s to odvodit z jednoho případu od těch tisíců se v žádném ohledu relíšícího. Rozum je neschopen takové různosti.  Závěry, které rozum činí o jednom kruhu, jsou stejné, jako kdyby je dělal o všech kruzích ůa světě. Ale žádný človek, který viděl jedno těleso, jak se pohybuje na popud druhého, by nemohl usuzovat, že každé těleso by se na podobný popud dostalo do pohybu. Všechny závěry odvozené ze zkušenosti jsou tedy následky zvyku, nikoli rozumové úvahy.
cC. Dá se uvést vyaluTOŠjší případ překvapující neznalosti a slabosti lidského rozumu než tento? íebot opravdu, je-li mezi věcmi nějaký vztah, který bychom ně li dokonale znát, je to vztah příčiny a účinku. Ka nčn spočívají všechny rozumové spekulace o skutečnosti neboli existenci. Jen skrze něj dostáváme jistotu o věcech, jež nej sou očitě vystaveny našemu myšlení e smyslům. Jediná přímá užitečnost všech věd jev tom, že nás učí, jek máme ovládat a řídit budoucí děje jejich příčinami. ZTaše myšlení a zkoumání se stéle zabývá jenom tímto vztahem a přece naše představ;- o něm jsou tak nedokonalé, že nejsme schopni podat správnou defir.ici příčiny, lecs že Čerpáme z něčeho vedlejšího a cizího. Podobme věci jsou vždy sdruženy s podobnými. To víme ze zkuíenosti, Podle ní můžeme definovat nříčir.u jako věc, ro níž následuje druhá a kde ve všech věcech oodooných prv-u * -.-—-—^—--.---1----—■-——
r.i následují věci rcdobr.é druhé, 1'ebo jinými slovy: kde nebýt    nrvr.í věc t > neexistovala by druhá. Jakmile se objeví příčina, vždy to obvyklým způsobem vede rozum k ideji účinku.  I to víme ze zkušenosti. A podle této zkušenosti můžeme vytvořit jinou definici příčiny jako věci, po níž následu-e "iná, e jejíž exis-' ■ ■;.  •  vždy vede myšlení k věci  druhé.  Ačkoli -' stu t y t o  iefir.ice odvezeny z :-r.ostí, jež jsou samotné příčině cizí, nedovedeme se této nepřesností vyhnout a najít definici přesnější, aby v příčině vyzvedla onu okolnost, která ji spojuje s účinkem, 0 tomto spojení nemáme žádnou představu, ani jasny pejer. toho, cc se chcem? dovědět, když se ji pokoušíme zachytit. Říkáme např., že chvění této struny je příčinou tohoto uršitéhů tónu. Co však tímto tvrzením říkáme"? Huč že pc tomto chvěni ná sledu; e tento tón, e že po všech podobných vibracích následují podobné tony, nebo Že po táto vibrací následuje tento tón a jakmile se obj eví vibrace,  duch předbíhá  smysly a ihned si vytvoří představu tonu.
Wwvuct ***** \ >tMi\^ Čvv&tV* ro*wv*k
■
IMUAMU3L   K A 3 T (1724-1804)
Východisko   kritické filozofie
(xopemikán3k? oprat kritické filozofie,)   Metafyzice - zcela izolovanému spekulativnímu rozumovému poznáni, které se úplně povznáší nad poučování zkušeností a pracuje a pouhými pojmy (nikoli jako matematika, jež je aplikuje na názory), kde tedy rozum má být svým vlastním žákem - nepřál až dosud tak, aby se mohla dostat na bezpečnou cestu vědy, ačkoliv Je starší než všechny ostatní disciplíny a ačkoliv by zůstala, i kdyby všechny ostatní vědy měly být pohlceny v jícnu nějakého ničivého barbarství. V ní se totiž rozum neustále dostává do rozpaků, zejména když se chce, Jak si namlouvá, ujistit apriori o zákonech, které se potvrzují praobyčejnou zkušenosti. 7 metafyzice musíme se bezpočtukrát vracet zpět, protože poznáváme, že nastoupená cesta nevede tam, kam se chceme dostat. A pokud jde o shodu mezi jejími pěstiteli, ta Je od ní ještě tak vzdálená, že Je metafyzika spíše bojištím, Jaz se zdá být určeno ke cvičením ví zbraní a kdo si ještě žádný zápasník nevybojoval ani nej^enší místečko a na svém vítězství nezaložil trvalý majetek. Jlelsa tedy pochybovat o tem, 32 jají postup ryl pouhým tápáním, a to, což Je přitem nejhorsí, tápáním mezi pouhými pojmy. (...)
..    Pannífám se, že příklad matematiky a přírodovědy, které se náhicu revolucí staly tím, čím jsou, je dost významný, aby nás podnítil uvažovat o podstatě obratu myšlení, který jim byl t.zk prospěšný, aby náa vedl, pokud to analogie mezí metafyzikou a jimi jekožto pobráními rozumovými dovoluje, k pokusu o následování. Dosud bylo mínění, že se věechno naše poznávání musí řídit podle předmětu; za tohoto předpokladu ztroskotaly však všechny pokusy dopracovat se prostřednictvím pojmů a priori nějakého vědění o předmětech, čímž by se naše poznání rozhojnilo. Hecht se tedy jednou zkusí, zda sa nám s metafyzickými problémy nepovede lépe, přijmeme-li, že se věci musí řídit naším poznáním, což už lépe souhlasí se žádanou možností Jejich apriorního poznáni, které má o předmětech poTědět něco určitého Ještě dříve, než Jsou nám dány. Je to stejná jako b prvními myšlenkami Koperníkovými. který, když už nebyl a to vysvětlovat pohyby nebeské aa předpokladu, že se celý zástup hvězd točí okolo pozorovatele, učinil pokus, zda by to nešlo lépe, kdyby nechal hvězdy rtát a otáčel se pozorovatel. Podobně to lze v metafyzice zkusit a nazíráním předmětů. Kdyby se nazírání muselo řídit povahou předmětů, pak nevím, Jak bychom se o ní mohli dovědět apriori; řídí-li se však předmět (jakožto objekt smyslů) povahou naší aaazírací mohutnosti, pak si to mohu představit docela dobře, líají-li se však tyto názory rtát poznáním, nemohu se a nimi spokojit, ale musím je jako představy vztáhnout k něčemu jakožto předmětu, a ten s Jejich pomocí určit. Pak  mohu buďto mít za to, že pojmy, kterými předmět určíme, se rovněž řídí podle předmětů, a pak se octnu v týchž rozpacích stran jejich apriorního poznání, anebo přijmu, že předměty či zkušenost (což je jedno a totéžt_protožejenom v ní se poznávají jakožto dané) se řídí těmito pojmy. "Potom hned vidím snadnější východisko, poněvadž zkušenost sama Je druhem poznání, jak je vyžaduje rozum, jehož pravidla si musíme uvědomit ještě dříve, než jsou mně předměty dány, tudíž a priori, a vyjádřit je apriorními pojmy, podle nichž se všechny předměty ve zkušenosti nutně řídí a s nimiž musí souhlasiU, Pokud Jde o předměty, které si myslí rozum, a to nutně, které však (alespoň tak, jak Je rozum myslí) ve zkušenosti nejsou vůbec dány, budou pokusy myslet si je (protože musí se přece dát myslet) skvostným zkušebním kamenem naší změněné metody myšlení, že totiž/o věcech apriorně po- Ä znáváme pouze to, co jsme do nich sami vlo2ili.y
(Potřeba zkoumání možností, principu a rozaahu všeho apriorního poznání*) Určité poznatky přesahují oblast všech možných zkušeností a prostřednictvím pojmů, kterým nikde ve zkušeností nemůže být nalezen příslušný předmět, zdánlivě rozšiřují rozsah našich soudů daleko za její hranice.
A prévě těmito poznatky, jež přesahují náš smyslový svět, kde zkušenost nemůže UŽ nic véet ani opravovat, se zabývejí zkoumání našeho rozumu. Pokládáme je za důležitější a jejich konečný cíl za mnohem vznešenější než vše, čemu se rozvazovací schopnost může naučit v oblasti Jevů, přičemž se i přee nebezpečí omylu spíše všeho odvážíme, než abychom se tak důležitých zkoumání vzdali z nějakých rozpaků, podceňování či lhostejnosti. Těmito neodbytnými úkoly čistého rozumu jsou bůh, svoboda a nesmrtelnost. Věda, jež svůj konečný cíl 3 celou svou výzbrojí zaměřuje na jejich řešení, nazývá se metafyzika; její postup je zpočátku, dogmatický, tj. bez předchozího zkoumání schopnosti nebo neschopností rozumu provést věrohodně tak velký úkol.
Zdá se sice přirozené, že jakmile opustím půdu zkušenosti, nebudeme hned a poznatky, jež jsme získali neznámo odkud, a s důvěrou v principy neznámého původu, stavět budovu, a přitom si napřed pečlivým zkoumáním nezabezpečili její základy, ale položíme si nejdříve otázku, jak může rozum dospět k takovému apriornímu poznání a jaký může být rozsah, platnost a hodnota tohoto poznání.
Poznání   empirické   a čisté
17 e ní pochyb, že všechno naše poznání vychází od zkušeností, nebot čím by měla být naše poznávací schopnost povzbuzena k činnosti, kdyby se to nadálo předměty působícími na naše smysly, které jednak samy vyvolávají představy, jednak podněcují naši rozvazovací schopnost, aby představy srovnávala, spojovala nebo rozlučovala a tak zpracovávala surovinu látky smyslových pojmů na poznání předmětů, kteréžto poznání nazýváme zkušeností? Co do času tedy žádné poznání nepředchází zkušenost a všechno poznání začíná s ní.
I když všechno naše poznání začíná zkušeností, přece to neznamená, že by všechno pocházelo ze zkušenosti. Nebot mohlo by tomu být také tak, že i naše zkušenostní poznání je složené z toho, co dostáváme prostřednictvím dojmů, a z toho, co nám sama za sebe podává (pouze na popud smyslových dojmů) naše vlastní poznávací schopnost, kterýžto přídavek nedovedeme od oné základní látky odlišit dříve, dokud nejsme na něho dlouhým cvikem upozorněni a dokud ho nejsme schopni odlišit.
Je tedy přinejmenším otázka, která vyžaduje bližší zkoumání a která se nedá na první ráz hned odmítnout, jestli totiž skutečně existuje poznání nezávislé na
zkušenosti a všech smyslových dojmech ? Takové poznatky se nazývají apriorní a rozlisují se od empirických, jež mají svůj zdroj apostericri, totiž ze zku-senoeti.
Onen výraz není však ještě dost určitý, aby přiměřeně označil celý smysl nadhc-r zené otázky. 0 nejednom poznatku, odvozeném se zkušenostních zdrojů, přece říkáme, že jsme schopni k němu dcspět, nebo ze je nám dán apriorně, poněvadž ho neodvozujeme bezprostředně ze zkušenosti, nýbrž z nějakého obecného pravidla, které jsme však přece jenom vzali ze zkušenosti. Tak např. řekneme o někom, kdo si podkopal základy svého domu, že mohl vědět apriori, že dům spadne, že nemusel čekat na zkušenost, až dům doopravdy spadne. Avšak úplně apriori to přece jenom nemohl vědět; ze zkušenosti musel vědět dopředu, že tělesa jsou těžká a že proto padají, rezme-lí se jim opora.
My tedy v následujícím nebudeme apriorními poznatky rozumět ty, kterých nabýváme nezávisle na té či oné zkušeností, nýbrž na veškeré zkušenosti vůbec. Prcti nim stojí empirické poznatky, tj. takové, které jsou možné jen apostericri, tedy na základě zkušenosti,. Z apriorních poznatků ee ty, k nimž není přimíšeno nic ze zkušenosti, nazývají čisté. Např. věta: Ke_žo& změní- má svou příčinu, j t apriori, není vsak čisté, protože pojem zmeny může c;;t ryvosen pouze ze zkuše-