Pokračování žánrů LPDM:


II. Autorská poezie pro děti – rozvíjí se od 19. století, výrazně spjatá s inspirací folklórem,
zejména ve vývojových začátcích; patří k základním žánrům dětské četby, přičemž oslovuje zejména
děti předškolního a počátků mladšího školního věku – později se děti dostávají do období tzv.
apoetického věku, kdy vyhledávají zejména dějové příběhy; až s rozvojem puberty a v dalším období
dospívání se obliba poezie vrací.


III. Lidová pohádka a její adaptace – lidová pohádka představovala jeden ze základních útvarů ústní
lidové slovesnosti, obracela se k dospělým – průběhem žánrového vývoje přešla, především díky svým
adaptacím, do intencionální literatury pro děti.


Tradiční lidovou pohádku členíme zpravidla na: kouzelnou či fantastickou (vývojově nejstarší a také
nejpočetnější, objevují se zde kouzla a nadpřirozené postavy, je barvitá…, např. Zlatovláska, Princ
Bajaja aj.), zvířecí (postavami jsou zlidštěná zvířata, která svým chováním a vztahy představují
chování a vztahy lidí, např. O neposlušných kůzlatech), novelistickou – vývojově nejmladší, bez
nadpřirozených prvků, připomíná povídku, lidoví hrdinové vítězí svým důvtipem, kladnými vlastnostmi
(Chytrá horákyně); ke kratší verzi novelistické pohádky bývá zařazována i pohádka anekdotická
(žertovná) – uplatňuje se zde vtip, satira, vysmívá se záporným lidským vlastnostem, zejména
hlouposti (Kuba nekňuba, O hloupém Honzovi aj.).

Definovat můžeme i pohádku pěstounskou (neboli dětskou, někdy je označovaná jako didaktická) –
vystupuje v ní dětský hrdina (často po boku zvířat), byla tvořena přímo pro děti a má jasný
výchovný záměr (nabádá k poslušnosti – hrdina neposlechne, je za to potrestán a polepší se), např.
O Budulínkovi, O Smolíčkovi, O Červené karkulce.


Základní rysy pohádky:

Ideovým základem je vítězství dobra nad zlem; postavy jsou charakterizovány jednoduše a jsou jasně
dány, jejich vlastnosti jsou často zveličené, jsou „černobílé“ – založeny na principu
protikladnosti (postavy zlé x dobré) – podle toho jsou také v závěru po zásluze odměněny nebo
potrestány; výskyt kouzelných předmětů, mluvících zvířat, nadpřirozených postav a jevů; typickým
rysem je místní a časová neurčitost, neváží se k žádné historické události, prostředí nebo osobě;
pohádka je založena na vyprávěcím slohovém postupu, děj graduje a nabývá na dramatičnosti (překážky
rostou, úkoly jsou čím dál obtížnější), hojné je užití přímé řeči postav, lidové frazeologie,
ustálených formulí (za devatero horami…); kontrast se projevuje na mnoha rovinách (nejen postavy
zlé x dobré, ale také moudrost x hloupost, krása x ošklivost, svět x domov apod.); obvyklé je užití
numerického principu – zejména pohádkami prostupují číslice 3 a 7 a jejich násobky (tři synové, tři
sestry, devatero hor, sedmero krkavců, dvanáctihlavá saň, tři úkoly pro hrdinu aj.).

Tyto rysy takřka bez výjimky najdeme u kouzelné pohádky, u ostatních typů ne vše (např.
novelistická – bez kouzelných prvků).


Pohádka se v základě dělí na tři typy:

1. tradiční lidová = přesný etnografický záznam mluveného lidového projevu

2. adaptace, užívá se i termín literární pohádka = převyprávění lidové látky autorem – zachová
základní děj a vyznění pohádky, postavy, ale může měnit: jazyk (nářečí x spisovnost, zapojení
barvitějších dialogů, lyrizace apod.), vypouští epizody, doplňuje motivace, jména postav atd. –
klasické adaptace jsou např. pohádky B. Němcové a K. J. Erbena

3. umělá, též moderní autorská pohádka – viz další bod


IV. Autorská = umělá pohádka – je původním, svébytným dílem autora, může se odrážet od lidového
vzoru, ale nemusí; autor zasahuje výrazně do její podoby, vnáší netradiční prvky, aktualizované
náměty apod.; zlatá doba 1. rozkvětu u nás: meziválečné období; velmi široce rozvětvený žánr (patří
sem vše od pohádek Karla Čapka přes Sekorova Ferdu Mravence až po Maxipsa Fíka, Pana Tau nebo
parodie Aloise Mikulky), může se prolínat např. s prózou s dětským hrdinou (Lucie, postrach ulice,
Chobotnice z Čertovky aj.).


V. Příběhová próza ze života dětí: čerpá z reálného života dětí; má mnoho žánrových forem (povídka,
črta, novela, román), může se prolínat s dalšími žánry (pohádkou, dobrodružnou literaturou,
detektivkou, cestopisem, sci-fi, fantasy aj.); podává umělecký obraz autentického světa dítěte,
hlavní hrdina je dětský a věkově odpovídá čtenářům, zachycuje problémy a život blízké současnému
čtenáři, mívá dramatický děj, který prověřuje hrdinovy vlastnosti, charakter; žánr provází čtenáře
odmalička až na práh dospělosti.

Klíčový je dětský hrdina, který je pro čtenáře rovnocenným partnerem, na rozdíl od např. prince
v pohádce je stejného věku, zájmu, zkušeností – tento hrdina, s nímž se čtenář může plně ztotožnit,
se nazývá referenční hrdina. Tím, že s hrdinou čtenář prožívá nesnáze a jejich řešení, působí
postava výchovně – jako kladný vzor. Objevit se může ale i referenční hrdina záporný (špatný
charakter, špatně řeší situace), který pak působí jako odstrašující příklad.


VI. Próza s přírodní tematikou: umělecké zobrazení přírodního světa, zvířat, vztahu člověka a
přírody (příběh zvířete, vztah dětí a přírody/ zvířete); má mnoho žánrových forem (povídka, črta,
novela, román); je založena na realistickém příběhu, přestože jsou zvířata mnohdy poněkud
antropomorfizována (např. autor popisuje jejich myšlenky, odvozené od lidských), jednají stále jako
zvířata (nepatří sem tedy např. bajka, zvířecí pohádka). Hlavním hrdinou může být zvíře samo (v
textu se lidské postavy nevyskytují nebo jen okrajově), často se však prolíná např. s příběhem
s dětským hrdinou (jeho vztah k přírodě, zvířeti), s dobrodružnou literaturou, nebo tenduje
k uměleckonaučné próze. Přírodní próza psaná výhradně pro děti se objevuje v meziválečném období
(předcházela jí přír. próza pro dospělé).


VII. Dobrodružná próza: oblíbená zejména u pubescentních čtenářů; najdeme zde jak složku
intencionální, tak četná díla původně psaná pro dospělé (neintencionální).

Základní znaky:

-         Děj – napínavý, poutavý, konfliktní a nebezpečné situace; prostředí: zajímavé, často
exotické, vzdálené krajiny, cestování apod.; postavy: jasně vyhraněné na dobré x špatné, není
příliš psychologie (černobílostí postav, jejich jasným rozdělením na kladné hrdiny x záporné
protihráče a zjednodušenou kresbou postav se dobrodružná próza podobá pohádce), nadsazené
vlastnosti; často se uplatňuje seriálovost

-         Prolíná se často např. s příběhem s dětským hrdinou (dětská detektivka)

-         Dle námětu můžeme rozlišit např. román mořský, pirátský, špionážní, kriminální apod.

-         Patří sem i tzv. robinsonády: hrdina či skupina hrdinů se ocitá na opuštěném
místě/ostrově, řeší svoje přežití a další dobrodružství a nebezpečí (odvozují se od Robinsona
Crusoa)

-         Patří spíše k oddechové četbě (jsou samozřejmě kvalitativní rozdíly od knih uměleckých až
po brak); rozvíjí však fantazii, vede k zájmu o knihu (ukotvení čtenářských návyků pro budoucnost),
upevňuje etické zásady skrze kladné hrdiny, přináší poučení (představení cizích zemí, neznámého
prostředí)


VIII. Uměleckonaučná próza: patří k literatuře faktu (informuje o vědeckém oboru, významné
osobnosti, dějinné události apod.); podstatou je sdělování věcných poznatků, při němž se však
uplatňují také beletrizační postupy (lákavější převyprávění např. životopisu vědce formou příběhu,
otázky, aktivizace dětského čtenáře, zážitkovost); většinou výrazná a atraktivní výtvarná složka;
tematika může být např. přírodovědná, historická, společenskovědní, technická, sportovní aj.; např.
dětské encyklopedie, obrázkové knihy o významných událostech, osobnostech apod.