Osvícenství Člověk se rodí svobodný, ale všude je uvržen do okovů. J.-J. Rousseau « L'homme est né libre, et partout il est dans les fers. » (Du contrat social) Ludvík XIV., král Slunce, ztělesnění vrcholu absolutistické monarchie na rovině politické a doktríny klasicismu na rovině umělecké umírá v roce 1715. Za nástupce trůnu je předurčen jeho vnuk Ludvík XV. Ten je však ještě dítětem a proto se vlády ujímá regent vévoda Orleánský (titulu vévoda Orleánský používá vždy králův mladší bratr). Rozrušení dosavadních pevně daných struktur, které francouzskou společnost svíraly však brzy doprovází i uvolnění mravů a tak bude období Regenství v budoucnosti charakterizováno jako období jehož zkaženost zavdala příčinu úvahám o nutnosti závažných společenských proměn, úvah které v roce 1789 vyústily ve Francouzskou revoluci. Z uměleckého hlediska zůstávají klasicistní pravidla v platnosti a zpochybnit se je odhodlá teprve ve dvacátých letech 19. století mladá generace romantiků v čele s Victorem Hugem. Umělci 18. století nevstupují s klasicistní doktrínou do sporu neboť v popředí jejich zájmu nestojí dokonalost formy či popření různých pravidel. Ve shodě s klasicistní ideou životní pravdy a snahou o její abstraktní, to je všeobecně platné, vyjádření, se umělci snaží popsat ideál člověka svobodného duchem, který je schopen sám o sobě rozhodovat a který svému obrazu přizpůsobí i společnost. Podnětem k tomuto uvažování je srovnání absolutistické monarchie francouzské s právě se rodící konstituční monarchií anglickou, považovanou za tehdejší vrchol společenského vývoje. Toto období je zároveň obdobím prudkého rozmachu především přírodních věd i objevitelských cest, které přinášejí řadu cenných poznatků o dosud neprobádaných částech světa. Ideálem doby se stává člověk znalý základů věd přírodních a společenských, člověk osvícený duchem poznání a svobody. Tomu však velice často brání tmářství církevních dogmat a zastaralost absolutistické formy vlády. Doboví umělci a filozofové jsou často zastánci politických reforem a proto osobami státu a církvi nepohodlnými. Charles Louis Montesquieu (1689-1755) byl význačným právníkem. Je autorem sžíravé satiry na soudobou francouzskou společnost románu v dopisech Perské listy (Lettres persanes, 1721), které si vyměňují dva vysoce postavení Peršané se svými blízkými. Dalším význačným představitelem byl François Marie Arouet řečený Voltaire (1694-1178), nadaný literát, který věnoval své umělecké síly k vyjádření osobitých filozofických názorů. Jeho filozofické povídky Candide neboli Optimismus (Candide ou l'Optimisme, 1759), Zadig neboli Osud (Zadig ou La Destinée, 1748) či Micromegas (1752) jsou výsměchem lidské hlouposti, tmářství a oslavou zdravého rozumu. Jestliže Voltaire je typickým představitelem osvícenského myšlení, Jean-Jacques Rousseau (1712-1178), vzhlíží již k novým obzorům. Lidská společnost je podle jeho mínění nenapravitelně špatná a jedinou cestou je únik z ní. Člověk by měl být podle něj individualistou žijícím v souladu s přírodou. Své názory představil ve filozofických esejích O původu nerovnosti mezi lidmi (Discours sur l'origine et les fondements de l'inégalité parmi les hommes, 1755). Literární podobu svým idejím dal v románu v dopisech Julie čili nová Heloisa (Julie ou la Nouvelle Héloïse, 1761) a Emil čili o výchově (Émile ou De l'Éducation, 1762 ). Rousseauův esej O smlouvě sociální (Du contrat social, 1762), je považován za ustavující text Francouzské republiky. Vrcholným kulturním činem epochy Osvícenství je sepsání Encyklopedie. (Encyclopédie, ou Dictionnaire Raisonné des Sciences, des Arts et des Métiers, 1751-1772) Toto dílo obsahující 72 000 hesel od více než 140 autorů je považováno za poslední, ve kterém se podařilo soustředit veškeré tehdy dostupné vědění. http://portail.atilf.fr/encyclopedie/ (na této adrese se nachází digitalizovaná podoba Francouzské encyklopedie včetně její obrazové části) http://fr.wikipedia.org/wiki/Jean-Jacques_Rousseau http://www.memo.fr/dossier.asp?ID=37 http://fr.wikipedia.org/wiki/Voltaire http://fr.wikipedia.org/wiki/Montesquieu