Vývoj filosofie v epoše renesanční


1. Obecná východiska

a) Renesanci lze chápat jako meziobdobí mezi středověkem a novověkem. Lze se setkat i s názory, že
renesance je již plnohodnotnou součástí novověku, a to z důvodu uskutečnění prvního kroku
k modernímu chápání vědy a jejího významu (Galileo) a vytvoření nové axiologické struktury (viz
níže).

b) Datace: 14. – 16. stol. (dle jednotlivých teritorií). Opuštění rustikálního charakteru, rozvoj
měst (řemesla, výroba, obchod).

c) Axiologická struktura: změna vertikální axiologické struktury středověké na novou podobu
horizontální:

Člověk---------------------------------------------Příroda

Charakteristika:          Rehabilitace člověka                                     Zbožštění

                                    Člověk až Bohem
Deismus

                                    Zrušení determinace
Pantheismus

                                    Tvůrčí aktivita člověka,

a to v oblasti přír. věd, politiky, sociální oblasti, umění.

d) Vědomí individuality


2. První vrstva renesančního myšlení jako záměrný a programový návrat k tradici antické –
humanismus (někdy považována za „předobdobí“ renesance)

a) Snaha obnovit (nic víc) antickou tradici (zjm. epikureismus a stoicismus) na základě nového
studia antických textů (latinských, později i řeckých), které nejsou deformovány středověkým
interpretováním.

b) „Lidská podstata“ literatury a vědeckého úsilí (ne etika).


3. Druhá vrstva renesančního myšlení jako reakce na antický platonismus a aristotelismus:

a) Renesanční platonismu: Florencie

·         Namířena proti Aristotelovi (možná i vlivem využití Aristotelovy filosofie Tomášem).

·         Založení Florentské akademie 1459 Medičejskými.

Marcilio Ficino (1433 – 1499)

·         Myšlenka „renesančního křesťanství“: Náboženství (jako hledání transcendentna) je
přirozenou lidskou moudrostí. Křesťanství je tedy předjímáno již v platonismu.

·         Myšlenka nesmrtelnosti lidské duše a její umístění v platonismem inspirované
posloupnosti.

Bůh

                                             Andělé

                                          D   u   š   e

                                    O s t a t n í  s v ě t

·         Nové poslání člověka: téměř božská přirozenost, mohla by stvořit vesmír (pokud by měl
k dispozici „hmotu“).

Pico Della Mirandolla (1463 – 1494)

·         Hrabě z Mirandolly, krasavec, aristokrat (portrét od Boticelliho).

·         Zdůraznění tvůrčí aktivity člověka (určuje si svou „podstatu dle vlastního rozhodnutí“ –
smrtelnost či nesmrtelnost) – odpor k determinaci. Příprava prvního světového filosofického
kongresu (nakonec zakázán církví).

·         Kritika astrologie (determinace), která plyne z jeho kritiky existence kosmického řádu.
Důraz na magii (tvůrčí čin lidský) – vyrvání tajemství přírodě.

·         Inklinace k pantheismu?

b) Renesanční aristotelismus: Padova

·         Očištění Aristotela od středověkých interpretací a využití výkladů Averroesových  a
výkladů Alexandra z Afrosidia.


Pietro Pomponazzi (1492 – 1525)

·         Literární podoba „středověká“.

·         Kritika některých Aristotelových tezí.

·         Myšlenka o smrtelnosti lidské duše: tato je dvakrát závislá na hmotě – jednak tím, čím
myslím (ze strany subjektu), jednak o čem myslím (objekt myšlení). Výklad morálky a morálního
jednání ne ze strachu z Boha, nýbrž na základě lidského rozhodnutí.

·         Citát: „Převaha člověka není v nesmrtelnosti, ale v tom, že je schopen poznání a
ctnosti.“

Spor o Aristotela (přijmout či odmítnout, co je a co není Aristotelés) slábnul. Obě tendence se
nakonec setkaly a splynuly v nastolení dvou postulátů pro období další:

·         Přesvědčení o aktivitě člověka (převzato z platonismu)

·         Předpoklad objektivního řádu světa (převzato z aristotelismu)

Oba postuláty determinují nastolení problému vztahu subjektu a objektu (včetně jeho řešení) až
v gnoseologické filosofii novověké.


3. Třetí vrstva renesančního myšlení jako konstituce nové vědy, která by vytvořila nový obraz světa
spolu s novým řádem

·         Nový obraz světa: poznání země skrze poznání nebe aneb nová kosmologie.

·         Nové metodologické přístupy (pozorování a rozum).

·         Myšlenka autonomie přírody.


Mikuláš Koperník (1473  1543)

·         Empirické systematické pozorování pohybu nebeských těles plus rozumové úvahy s výsledkem:
heliocentrický obraz kosmu.

·         Země na periferii vesmíru – ideologický náboj oslabující církve křesťanské.

·         Nalezení a využití nové metody: Empirie – Hypotéza – Empirie – Teorie.

Giordano (Filippo) Bruno (1548 – 1600)

·         Životní pouť aneb fikce a realita (výklad mnichovského katolického filosofa a theologa
Karla Máchy). Dominikán.

·         Vliv platonismu, Kusánského (myšlenka nekonečného vesmíru).

·         Brunova koncepce nekonečného vesmíru neboli univerza:

Panteismus, věčnost světa (univerza), dialektika uvnitř univerza, harmonie a krása.

·         Člověk se sám svou aktivitou či pasivitou učiní středem či periferií vesmíru (výsledek
jeho činů, zjm. vědeckých).

4. Nová přírodní věda přinášející nový obraz světa

·         Renesanční a jakoby již novověký přístup k vědě. Krok k poznávání „skutečnosti“ – ladění
gnoseologické.

Galileo Galilei (1564 – 1642)

·         Věda: založení mechaniky jako vědy o obecných zákonech pohybu (pád těles).

·         Ne: „Proč padají tělesa?“…viz Aristotelés.

Ano: „Jak padají tělesa?“…viz Galileo.

·         Rozklad pádu na: dráhu, čas, odpor. Měření jednotlivých fenomenů, výsledkem je formulace
zákona.

·         Galileo: „Co lze měřit - to měřit, co nelze měřit, učinit měřitelným!“

·         MATEMATICKÝ OBRAZ SVĚTA (EV: matematický model světa – souvislost s dnešními modely).

·         Další (druhá po Démokritovi) koncepce primárních a sekundárních kvalit.

·         Patří Galileo vůbec ještě do epochy renesance? Jeho matematický model světa je v rozporu
s typickým modelem renesančním (např. G. Bruna).

·         Leonardo – identická otázka.