Texty k rozboru (konzultace 17.12. 2004)

     Kačka zaloví rukou v kapse a lekne se. Klíč tam není.  Ani
tam  nemůže být, protože Káče právě dírou, která v té kapse je,
prolezla  celá  ruka.  Takže jestli v  téhle  kapse  ráno  byl,
nezůstal tam asi dlouho. Kačka začne zuřivě přehrabovat  tašku,
až  se  píchne o kružítko. Vztekle do tašky kopne, jenže je  jí
jasné,  že  tím  se do bytu nedostane. A Káča se tam  potřebuje
dostat,  a  hezky rychle, protože má takový hlad, že  si  možná
začne  vařit vlastní boty, jestli nenajde nic lepšího, jako  to
bylo  v  tom  filmu. Taky, když se to tak vezme,  ještě  dneska
nejedla a teď je půl  třetí. Snídaně se u nich většinou nevedou
a svačiny do školy už vůbec ne. Obědy na tenhle měsíc zaplacené
nemá. Ostatně na ten minulý je taky neměla. Když se o to třídní
začala  zajímat,  řekla jí, že máma teď chodí  z  práce  už  po
druhé, takže spolu obědvají doma. Protože co je třídní do toho.
Ať nemá péči, rozčiluje se Káča a kopne do tašky znovu.
                                              (Hana Bořkovcová)

     Vendulka cítila, jak jí tuhnou lýtka, a vzdychla si.  Míla
tu  samozřejmě není. A šla sem kvůli němu. Ostatní kluci se  mu
nemohou  rovnat.  Taky Vendulku mrzelo, že se  dívá  zrovna  na
fotbal. V žádném klasikovi nebyla o fotbale ani zmínka.  Fotbal
není  šik.  Ale Vendulka nemá na vybranou. Bylo by  sice  lepší
sedět  u tety a číst si jakéhosi Emila Zolu, ale u tety  by  se
zase  těžko  mohl  objevit  Míla.  Vendulka  se  podívala  přes
zablácené hřiště k trati. Na náspu ležel sníh.
                                             (Hermína Franková)



     Na  pláži se člověk nikdy nenudí. Našel jsem si tu spoustu
kamarádů. Je tady Pankrác, Servác a Bonifác... Servác -- to vám je
číslo! A ještě Ignác, Horác a taky Pafnuc -- ale ten tu není  na
prázdninách, jelikož je odsud a bydlí tady pořád. A my  všichni
si  spolu hrajeme a taky se hádáme a potom spolu nemluvíme,  no
zkrátka, je tu fakt zábava.
                                                (René Goscinny)
                                                               
     Babičko, já někdy spím s votevřenejma očima. To  je,  jako
když  spíš,  ale  ještě  vidíš, jenom je  všechno  takový  jako
fialový  a trochu rozmazaný, jako když jedeš v autě a díváš  se
vokýnkem. Někdy si jako říkám -- spi, spi- a pak  jako spím. Ale
to  není  to  pravý spaní. Ani to správný spaní s  votevřenejma
očima.  To  je  jenom naschvál a dělám to,  když  na  mě  kluci
pokřikujou.
                                             (Jaroslav Vejvoda)