Desatero kázanie Božie (60. léta 14. století)

   

   Sedmé kázanie

   

   Sedmé jest kázanie božie:

   Nekraďte cuzého sbožie.

   Trój lid toto přěstupuje,

   jímž sobě peklo kupuje.

   Prvý, jenž cuzé otjímá,

   toho črt u pekla pojímá.

   Ten sě zlý lid velmi rozmohl,

   bezmála vše dobré přěmohl:

   zlá kniežata i zlé hrabie,

   vévody i zlé lankrabie,

   vládyky, kupci i chlapstvo,

   biskupi, mniši, žákovstvo,

   zlé jěptišky, křižovníci

   a k tomu zlí kanovníci,

   panošicě i vladaři,

   vyvržení z pekla ohaři,

   všichni cuzé otjímají,

   a proto těžký hřiech jmají. (...)

   

   Kniežata i zákonníci,

   jěptišky i konavníci

   i vy, páni, znamenajte

   a své chudiny nechajte.

   Což na nich viece žádáte

   nežli uložené jmáte,

   proti Bohu to činíte

   a svú duši tiem viníte.

   Vizte, kak jste smyslem hlúpi,

   že činíte jako trúpi.

   Trúp ziedá cuzé úsilé,

   líbo málo, líbo velé:

   a když sě léta skonává,

   tehdy sě zle trúpom stává,

   že jě včely ven vypudie,

   s sobú bydliti nedadie. (...)

   

   Ješče kdarú viece toho,

   a těch jest mnichóv přěmnoho,

   kdyžto koho zpoviedají

   a čie tajenstvie zviedají.

   Když mnichu die který dercě

   a cuzého sbožie bercě:

   "Daj mi dobrú radu z toho,

   učinil sem zlého mnoho:

   desět sem kostelóv vybil,

   kněží oblúpil i přibil,

   kradl sem, při vedl i přěbíjal,

   žehl sem, svú rukú vybíjal.

   Toť pravím, otčíku milý,

   byl sem ke všiej zlosti čilý.

   Bych jměl dědiny široké,

   nezplatil bych sě nikake,

   co sem otjímal nevinným

   i ztrávil zle životem svým.

   Bych chtěl všechno navrátiti,

   musil bych s dětmi žebrati:

   bych chtěl také všěm platiti,

   kto by jě mohl všě věděti?

   Proto za vše zaviňenie,

   proši, bratr, daj mi pokánie.

   Nemohuť sě nic postiti,

   ani na kterú pút jíti,

   na jutřní vstáti nemohu:

   učiniž, což líbo Bohu

   a páteřiev nerad pěji

   a jiných modlitv neuměji."

   "Snadno, synku, toho zbudeš,

   ač mne poslúchati budeš.

   My jsmy bratřie velmi chudí,

   nám jinak nic nepřichodí,

   jedno což vy pomáháte,

   svú almužnu nám dáváte.

   Zbavuji tě hřiechu toho,

   což si kdy učinil, všeho.

   Daj mi za tři hřiechu jednu

   k mému oděníci hřivnu."

   Takť činie zlí zpovědníci,

   mnohých lidí přěludníci. (...)

   

   Krajčí sě kalí v témž kalu,

   ukrádá sukna po málu.

   Neotpustí nikomému,

   krade i přieteli svému.

   Jako jeden krajčí bieše:

   když plášč své ženy krájieše,

   nemohl otrpěti toho,

   ukrade jeho nemnoho.

   To uzřěv syn, otci vecě:

   "Nekraď, ten plášč krájieš matcě."

   Krajčí jemu otpovědě:

   "To jáz, synu, dobřě vědě,

   kromě pro pamět činím to,

   abych vešdy pomněl na to."