Kapitola 9 Sociální otázka bez odpovedi Sociálni otázka je ve vlastním slova smyslu otázkou po tom, zda je společnost schopna udržet svoji integritu a kohezi. zda dokáže existovat a reprodukoval* se jako celek provázaný sociálními vazbami. Zároveň se v užším smyslu sociální otázka táže, zda existují účinné mechanismy pomoci lidem, kteří se ocitli v nouzi, a jakou povahu tyto mechanismy mají. Pro vyřešení sociální otázky, která sužovala společnost v devatenáctém století a dlouho do století dvacátého, měla klíčový význam skutečnost že zhruba od přelomu 19. a 20. století došlo k prudkému nárůstu středních vrstev, a to v podobé takzvaných nových středních vrstev, tedy zaměstnanců velkých organizací. Vzestup nových středních vrstev byl významný z dvojího hlediska. Velká část těch, kdo byli přímo ohroženi sociálním sestupem, nalezla ve vel-Icých organizacích solidní, trvalé a poměrně velkorysé zabezpečení. Zároveň se :ato masa zamestnanou stala jádrem nově vzniklého systému pojištění, který dokázal pomoci i zbytku těch, kdo zůstali z nejrůznějších důvodů na okraji společnosti. Vyřešením klasické sociální otázky se rak stala společnost zaměstnání, která dokázala vcelku spolehlivě integrovat masy dělníku a ve stále větší míře jim zajišťovala životní úroveň a stupeň bezpečí a jistot, jež byly charakteristické pro pozici stabilních zaměstnanců. Tímto způsobem kapitalismus dokázal (přinejmenším přechodně) domestikovat zaměstnance i dělníky, jejich podřízené postavení v organizacích výrobního i nevýrobního charakteru bylo kompenzováno nárokem na sociální práva, který jim byl z titulu zaměstnanců přiznán. Zaměstnanecká společnost tak znamená v zásadě dvojí, jednak plyne ze zaměstnaneckého poměru relativně zajištěný společenský status, neboť zaměstnání přináší automaticky rozsáhlá sociální práva, jednak jsou sociální pozice uspořádány kontinuitne, takže i když sociální podmínky zůstávají nerovné, pro jednotlivce i celé skupiny existují reálné možnosti mobility mezi nimi. Krize společnosti zaměstnání, jíž jsme dnes ve všech vyspělých zemích svědky, oba tyto předpoklady popírá a tím vytváří poměry, z nichž vyrůstá nová otázka sociální. 9.1 Krize společnosti zaměstnání a nová otázka sociální Společnost zaměstnání byla založena na předpokladu, že naprostá většina ekonomicky aktivních (dlouho omezovaná především na muže) je schopna získat trvalé a plnohodnotné zaměstnání a je ohrožena pouze krátkými obdobími, po nčž se může přechodně ocitnout bez práce. Tato masa standardních zamestnaniu je schopna skrze systém pojištění pokrýt svá vlastní sociální rizika a zároveň pokrývat i rizika malého počtu těch. na něž se plnohodnotné zamestnaní nedostalo. Protože systémy sociální ochrany fungující v rámci sociálního státu se vyvinuly kolem situace námezdních, dnešní krize námezdního pomeru přímo v jádru ohrožuje sociální ochranu (Castel 1995: 518). Celý systém mohl Fungovat jedině za předpokladu, že skupiny těch. kdo přispívají do systému pojištění proti sociálním rizikům, se budou z velké části krýt s těmi, kdo z tohoto systému pojištění čerpají. Dnes jsme vsak ve zcela jiné situaci. .Začíná být jasné, že prekarizace zaměstnání a nezaměstnanost jsou vepsány přímo v dynamice dnešní modernizace. Isou to nezbytné důsledky nových způsobů restrtikturace zaměstnání, tvoří druhou stranu průmyslových inovací a druhou stranu úsilí o zvyšováni konkurenceschopnosti" (Castel 1995: 649). Nová otázka sociální je výsledkem flexibilizace práce (a doprovodné flexibi-lizacc rodiny) a vyrůstá tak přímo z povahy současné ekonomiky. Klasický kapitalismus 19. století využíval dělníka tím, že ho nutil pracovat CO nejdelší dobu v průběhu dne, týdne i roku. Do pracovního kontraktu přitom nezahrnoval žádnou ochranu dělníka, tím ho udržoval v nejistotě, což umožnilo diktovat mu stále další podmínky Dnešní tržní systém funguje mnohem elegantněji. Namísto tendence k prodlužování pracovní doby převládá tendence právě opačná - k jejímu zkracování, ke flexibilizaci a individualizaci pracovních kontraktů. Dochází k ní proto, že v průběhu uplynulého století se podařilo v rámci rozvoje zamestnanecké společnosti zabudovat do pracovních kontraktů takovou míru ochrany pracovní síly. že poměr mezi zaměstnavatelem a jeho zamestnanci byl stále více vyrovnaný. Pracovní kontrakty, které dříve umožňovaly dávkovat dělníkům nejistotu, je nyní před nejistotou do jisté míry chránily. flexibilizace práce znamená, že je opouštěn zaměstnanecký poměr, aby bylo možno opět nastolit naprostou asymetrii moci mezi zadavatelem práce a těmi, kdo ji vykonávají. Míra nejistoty, ve které je nucen žít ten, kdo nabízí svoji práci, tak opět výrazné stoupá. 120 ■■ známo, schopnost (lávkovat druhým nejistotu, ve které jsou nuceni žít, iitatou mocenského vztahu, tedy vztahu nadvlády a podřízenosti. ]c ne-- že míra nejistoty na dnešním trhu práce neustále narůstá. Celé velké skupiny (mladí lidé, lidé méně kvalifikovaní, velká část žen s dětmi, .--.viem padesáti let veku a výše aj.) jsou nuceni žít v podmínkách „perma- :r.i dočasné práce' (výraz Roberta Castela).'8 rekarita, která je opakem přiznaného statusu, se stává jejich trvalým :-m. Tyco skupiny tvoří jádro sociálně exkludovaných, tedy těch, kdo ? ..normální společnosti" zpravidla natrvalo vyloučeni a nemají přístup r.ranným a zajišťujícím mechanismům, jež zcela automaticky zprostřed-■val plnohodnotný pracovní poměr. ľrenos stále vetší části tržní nejistoty na pracovní sílu, jenž je jádrem .ivním motivem prohlubující se řlexibilizace práce, podrývá společnost zasmání přímo v základu a sociální stát v žádné ze svých dnešních podob ;okáže tomuto procesu čelit. Liberální typ sociálního státu proces flexiblizace bezezbytku přijal a spolu :-.:m přivítal snížení vlivu odborů i oslabení ochrany zaměstnanců. Výslední byl nárůst nerovností a prudký vzestup počtu tzv. „pracujících chudých". •:o svérázná deregulace v oblasti práce umožňuje zaměstnavatelům vybírat podle libosti z masy laciných, zaměnitelných a základní ochrany zbavených remců o práci. Nízké mzdy. které byly vždy pokládány za sociální problém, :ies neoliberálové propagují jako zaručený recept na řešení problému nezaměstnanosti. Pokles statusu pracovní síly se přitom postupně šiří do všech pa--r profesní hierarchie, stále Častěji zasahuje i kvalifikovanou práci, a dokonce .ejednou i řídící personál ve vysokých zaměstnaneckých pozicích. Kontinentální a severský typ sociálního státu se snaží tváří v tvář postu-: vijící řlexibilizaci udržet alespoň dosavadní pozici dobře placených a vysoce kvalifikovaných zaměstnanců. Ciní tak však na úkor zbylé Částí námezdních. Kontinentální model, který privileguje jádro zaměstnanců v situaci ekonomického růstu bez tvorby nových pracovních míst, znamená posilování protikladu mezi těmi .venku" a těmi „uvnitř-. Vysoké mzdy a jistota práce mužského já-Ira má za následek exkluzi jejich synu, dcer a žen (I-sping-Andersen).7'- ' Jádrem dnešní sociální otázky je Idy opit existence přebytečných lidí. Iíclí nadpočetných, kteří žiji v jakési mlhovinč prckartty a nejistoty ohledně zítřka, tedy v neprůhlední situaci, jež umocňuje zranitelnost .elýcli mas' (Castcl 1995: 747). ' Jestliže se sociální státy snaží udržet existující standard rovnosti a sociální spravedlnosti, jako je tomu v Lvi-ope*, cenou za to je masová nezaměstnanost. Ve snaze tuto nezaměstnanost snížit je livropa nucena přejímat americký styl deregulace. To s sebou nutně přinese vlee bídy a více nerovnosti* (Espiny-Andcrscn 1999: i). 121 9.2 Hrozba dekonvcrzc Vc své práci o proměnách otázky sociálni (Castcl 1995) razí francouzský sociolog termín .dekonverzc'. aby jím označil situaci, kdy sc v důsledku určitých zrnín vr společnosti nedostáva pozic, s nimiž je spojována sociální užitečnost a verejné uznání. Tito lidé sc stávají z hlediska společnosti nadpočetnými přebytečnými a nenalézají v ní vzhledem ke své situaci potřebnou oporu. Jejich pouhá existence vyvolává „sociální otázku". Podle Castela není dekonverzc záležitostí pouze moderní společnosti. Docházelo k ní již ve společnostech tradičních a za jeden z příkladu považuje pomery v Evropě v polovině 14. století. Tehdy putovaly Ľvropou početné skupiny těch, kdo byli uvolněni z agrárních feudálních poměru a z lokálních komunitních vazeb a nepodařilo sc jim integrovat se do nové kulturv měst a patrimoniálních dvorů. Neměli žádné místo v sociální struktuře s jejím systémem distribuce uznávaných pozic. Tehdejší houfy .přebytečných lidí' proto vytvářely skupiny lapku, tuláků a vagabundů, kteří se protloukali životem, stojíce vně všech uznávaných a tolerovaných vazeb. Představovali dobový předobraz sociální otázky. Tradiční společnost řešila jev dekonverzc po svém - fyzickou likvidací těch, kdo se ocitli vně platných systémů integrace a regulace. První moderní vlnu dekonverzc, k níž dochází od přelomu 18. a 19. století v důsledku ,velké transformace" (Karl ľolanyi) ekonomiky, vsak již tradiční společnost nepřežila. Tato masová vlna dekonverze tradičních rolníků v předměstský proletariát byla zvládnuta teprve poté, co se vyvinuly nove mechanismy sociální integrace a regulace v podobě zaměstnanecké společnosti a sociálního státu. Sociální regulaci v ní zajišťují nové formy pracovního kontraktu, které ustavují zaměstnanecký poměr. Sociální integraci maji obstarat nové formy náležení - sociální občanství založené na vlastnictví sociálních práv. Tento systém se rozvíjel a vcelku uspokojivě fungoval přibližně sto let. Pak však přichází, přibližně v poslední čtvrtině 20. století, druhá velká mo děrní vlna dekonver/e, spojená s novou velkou transformací ekonomiky, tedy s procesem globalizace. Reorganizace firem umožněná nástupem sítí zpochybnila základy zaměstnanecké společnosti. Vývoj moderní společnosti tak dospěl k paradoxní zápletce: Poté, co sc námezdní dostali ze samotného okraje konečně do centra společnosti, začala práce pro ně chybět „Prckarizacc zaměstnání a vzestup nezaměstnanosti jsou bezpochyby výrazem nedostatku mís: jež lze zaujmout v sociální struktuře, pokud těmito místy rozumíme takové pozice, jež jsou spojeny se sociální užitečností a veřejným uznáním' (Caste! 1995: 665). 122 Opčt se objevují .neužiteční lidé". Jsou to ti, kdo mají kolem padesáti let a pro potreby ekonomiky jsou již málo pružni ale také mladí, kteří bloudí mezi dočasnými stážemi při marném hledání stabilního zaměstnání, stejně ■ak jako dlouhodobé nezaměstnání muži a ženy všech věkových kategorií. Tito lidé „zmeškali vlak modernizace a zůstávají bezradné stát na nástupišti f*n s pár zavazadly" (Castcl 1995: 66). Při rostoucím deficitu plnohodnotných pracovních příležitostí je prakticky nemožné všechny tyto „přebytečné" lidi do společnosti opět uspokojivým způsobem integrovat. Na jejich plnohodnotnou integraci se ve skutečnosti už :aké rezignovalo a společnost se omezuje pouze na jejich provizorní inzerci. N'ejde již o snižování sociálních nerovností pomocí netržních mechanismů, jak vžadovala koncepce sociálních práv. [de o jednostranný ústup logice trhu, • :erá nerovnosti stále znovu a znovu plodí. Sociální stát už nemá na víc omezuje se na dodatečné a stále méně účinné zmírňování nejextrémnějších ••-•ciálních dopadů neoliberální politiky s její přímočarou podnikatelskou ide-logií, prosazovanou univerzálně i mimo sektor podnikání. Sociální práce, jejímž úkolem je začleňování (in.sercc) okrajových lidí a sku-: :n do společnosti, je však postavena před nesplnitelný úkol. Má zajistit dů- • rojné životní podmínky pro ty. pro než se práce nedostává, a má toho dosáhnout uvnitř společnosti, ve které důstojnost životních podmínek je podmíněna "rávě přístupem k plnohodnotné práci. Sociální začlenění, jež se nemůže pŕír o začlenění profesní, je odsouzeno k věčnému začleňování. Problém nové • iny dekonverze nemůže být takovým způsobem vyřešen a sociální práce se ■: těchto podmínkácli stává .Sisyfovou sociální prací" (Castel 1995: 683).WI 9.3 Dochází k renesanci tříd? Není náhodné, že stále výrazněji sílí diskuse o možném znovuoživení fenoménu sociálních tříd. O třídách se prakticky přestalo mluvit v dobách, kdy sociální vývoj byl určován expanzí společnosti zaměstnání. Ta přinesla nejen novou formu vlastnictví - sociální práva pro všechny - ale kromě toho také spojitou sociální strukturu, která v různém rozsahu umožňovala sociální mu-jilitu naprosté většině Členů společnosti. Mluvilo se tedy spíše jen o rozsahu i tempu, v jakém se příslušníkům dělnické třídy daří připojovat se úrovní spotreby a životním stylem k těm, kdo tradičně patřili do středních vrstev. Robert Castcl klade důraz na to, ze plnohodnotná integrace neznamená zdaleka jen dát lidem práci, ale ■ irdpokládá možnost dát jim takovou práci, která je spojena s urOitým uznáním a srariisem Protože se íok sociální práce a celá socialhí politika státu .zastavuje před branami podniku", nemůže nabídku reto inohodnotné práce nijak ovlivnit. 123 Krize společnosti zaměstnání však namísto kontinuity pozic a šancí přinesla výraznou diskontinuitu nerovností a zájmů. To vytvořilo jádro nové otázky sociální. Diskuse probíhající v sociálních vědách začína;í euto radikální promnu; pozvolna reflektovat Zcela logicky se přitom objevuje otázka znovuzrození tříd. Jde o to, že pouhá existence nerovností ve společnosti ještě neznamená nutně existenci tříd. To tehdy, jsou- li nerovnosti jemně a spojitě odstupňovány a existuje-li možnost individuální mobility mezi nimi. Otázka tříd se vynořuje právě jen tehdy, je-li nerovnost distribuována nespojitě, což snižuje možnost individuální mobility a otevírá pole pro vznik skupinových konfliktu. V takové společnosti se snižuje prostor pro střední vrstvy a klesá i význam jejich role. Namísto dřívějších úvah o tempu „zburžoaznění" dělníku nastupuj; úvahy o hrozbě proletarizace větší či menší části středních vrstev.51 Sociologové se dnes shodují v tom, že dochází k nárůstu sociálních nerovností, a zřejmé je také to, že spolu s oslabováním sociálního státu se tence proces urychlí a zdramatizuje. Takzvané .zeštíhlování" (sociálního) státu totiž neznamená štíhlejší úřady, ale pouze zřeknutí se zodpovědnosti obce za sociálně slabé. Shoda však nepanuje v tom, zda nárůst nerovností povede k renesanci tříd. Teoreticky je docela dobře představitelná situace, kdy, slovy Ulrich-Bečka, nerovnost ve společnosti narůstá, třídy však mizí. ]iž od dob Marxových analýz je zřejmé, že existence tříd spočívá na třech základních předpokladech. Velká skupina lidí musí objektivně žít ve stejn-sociální situaci a musí sdílet tytéž perspektivy společného osudu. Tito lídr musejí navíc subjektivně prožívat pocit náležení k témuž světu. A konečná - musejí být ochotni a schopni vytvořit politický subjekt s cílem hájit onrr sdílený zájem. Zatímco klasickou třídu představovala v minulosti třída dělnická, v podmínkách zaměstnanecké společnosti, sociálního státu a doprovodného vzestupu životní úrovně vymizel právě u dělníku přinejmenším od polovir.v 20. století především druhý a třetí definiční znak třídy, aniž by se přitom vytvořil u jiné skupiny námezdních.82 Zc tří uvedených definičních znaků třídy ovšem plyne, že tuto katcu>:. lze chápat přinejmenším dvěma odlišnými způsoby a jejich zaměňování " Vc francouzské sociologii lze nejnověji nalŕzt úvahy o nárůstu sociální nerovností a možní rcne*:* tříd formulované v umírněné podobě v práci Yvcsc Crozcta a kol. 12000) a v radikální podobě ví-Paula BouHartigue a kol. (2004). V Německé sociologii jsou podobné úvahy obsaženy napríklad v pih. '■ kapitole druhého Jílu prán* SotioloyisdK Gcgcnwartsáiannoscn (2002). V britsko" sociologii probíhá dii*. o významu tříd pro současnou spolcěnost a pro její analýzu intenzivně a v několika vlnách již, od sL. ■ • osmdesátých let 20. století. "* lak upozorňují spoluautoři práce o návratu sociálních tříd (BouHartigue 2004), všechny tři znaky kh= < rřidy se s překvapivou trvalostí reprodukuji v případe vyšší buržoazie. 124 dnes činí neprůhlednými jak politické, tak odborné diskuse; byť jednoznačné odlišeni těchto dvou významu provedl opět již Karel Marx, když rozlišil „třídu o sobě" a „třídu pro sebe". Termín „třída" muže být chápán jako prosté označení sdílených životních poměrů. Společná třídní příslušnost pak určuje například šance potomků na dosažení vzdělání a realizaci určitého typu profesních kariér, či pravděpodobnost že vlastní děti budou vyrůstat na hranici bídy. Tyto objektivní a měřitelné skutečnosti přitom nemusejí nijak ovlivňovat postoje či politické preference těch, kdo se nalézají v podobné situaci. Ve svém druhém významu termín .třída" znamená, že daná skupina lidí je schopna a ochotna zapojit se do společné akce s cílem změnit podmínky svého života. Jejich sociální postavení se promítá do jejich hodnot a do politicky relevantní činnosti, takže v nich převládá pocit identifikace s vlastní třídou a silná solidarita vůči těm, kdo jsou ve stejném třídním postavení.85 Ti, kdo hovoří o mizení tříd, vycházejí z evidence, že v tomto druhém významu se dnes třídy prakticky neprojevují. Mnohem méně však mají jasno O tom, zda existují, či nikoliv, třídy ve svém prvním, objektivně daném, byť politicky neaktivizovaném výrazu. Nerovnost se výrazně individualizovala. Velké počty navzájem izolovaných individuí však přesto mohou sdílet tytéž životní podmínky a prožívat v zásadě stejné osudy, Se dvěma odlišnými významy konceptu tříd souvisí také představy o jejich vzájemném vztahu. Pokud se třídy projevují jen v podobě sdílených životních podmínek, pak jejich vzájemný vztah může být velice volný a v zásadě existuje tolik tříd. kolik velkých skupin s podobnými životními podmínkami .a osudy jsme schopni ve společenském rozvrstvení identifikovat Identifikačním kritériem může přitom být třeba charakter vykonávané profese, výše primů, dosažené vzdělání, odlišný životní styl či různé kombinace těchto kritérií. Jestliže je třídní příslušnost naopak uvědomována a slouží jako orientační prvek pro vlastní politickou akci. pak nabývá třídní vztah antagonistického "harakteru, protože jedna třída vidí v jiné příčinu svého neuspokojivého postavení a omezených životních vyhlídek. |e zřejmé, že rozvoj společnosti zaměstnání a sociálního státu posiloval so-iální smír, neboť nahradil antagonistické vidění mezitřídních vztahů viděním kcra. Relativně mezi nimi narůstá počet drlniků v neklasických dělnický, profesích, především v dopravě a v obchodu, ale také třeba v opravárensr-a údržbě, kde se pracovni kontrakty nejvíce individualizovaly v důsledku f.-xibilizare práce. Extrrnalizacc mnoha funkcí výrobních firem vede k tomu, : se řada dělnických profesí přesunuje na periférii subdodavatelů, kde si me; sebou tvrdě konkurují o zakázky firem. Jejich sociální zajištění, které by. dříve garantováno léty odpracovanými v podniku, je v síťové struktuře firer krok za krokem odstraňováno. V rámci celé dělnické kategorie klesá pocit pr fesní identity a kolektivní solidarity, narůstá naopak přehrada mezi těmi, k«; mají dosud stabilní pracovní poměr, a těmi. kdo již prošli procesem preka: zace práce, což jsou zejména mladí lidé, ženy a ti, kdo mají nižší kvalifika Cťlá tato kategorie je navíc pod tlakem nižších mezd dělníků z chudších zer. což pro ně znamená trvalou hrozbu ztráty práce. Ta část nižších vrstev, která patří do kategorie zaměstnanců, je silně femir. zována. jedná se o rychle rostoucí kategorii, což souvisí s nástupem žen do prá od počátku sedmdesátých let 20. století. Uvnitř této silně heterogenní kategor. představují typické profese radové úřednice, sekretárky, prodavačky, zaměstná: kyne pošt a podobně. Ritří sem však také například nejméně kvalifikované 5;. v oblasti zdravotnictví, školství a sociálních služeb. Všechny mají společné. : pracují v námezdním poměru ve službách, kde vykonávají poměrně málo kv liHkovanou práci a jsou v podřízeném postavení. Zažívají podobnou nejisti'. jako řadoví dělníci a jejich příjmy stagnují podobně jako mzdy dělníků. Ti, k: jsou zaměstnáni ve veřejném sektoru, požívají dosud větších jistot, než ti, k-: jsou činní v sektoru soukromém a jejichž postavení patří mezi nejprekérné ■ Zejména v oblasti obchodu a v drobných firmách orientovaných na klienta pa; tito zaměstnanci a zaměstnankyně do kategorie .pracujících chudých". I2X 1I Nižší strední vrstvy "ŕibližnč 257» francouzské populace lze zařadit do nižších středních vrstev n jádro tvoří tzv. .zprostředkující profese*. Právě oni hyli v poválečných ■"h horkými favority na vstup do středních vrstev a jejich vzestup se měl -\:ceěnit v úzké symbióze se sociálním státem. Byli hlavním nositelem na-na .zburzoaznění* celé společnosti a představovali most mezi úspěšnými, ve středních vrstvách již zdomácněli, a dělníky se zaměstnanci, kteří se : :o teprve chystali. Patří sem držitelé technického vědění a středních organizačních pozic ;vně ve velkých organizacích a ve státní správě. „Zprostředkující" charakter :hto profesí spočívá v tom, že nepatří jednoznačně ani mezi nižší a ovlá-ir.é. ani do vyšších a vládnoucích. Pracují sice v námezdním poměru, hodno-vé se vsak orientuji s buržoazií, neboť na rozdíl od řadových zaměstnanců zívají relativní profesní autonomie a stále více mají vysokoškolské vzdě-r.i. které bývalo dříve pouze výsadou horních řídících kádrů. Také tato soci-rofesní skupina je silně feminizována, od zaměstnanců a zaměstnankyň se ř: větší profesní autonomií a kvalifikovanosti práce, přičemž obojí bývá podřeno vysokoškolským diplomem. Patří sem učitelé, středně kvalifikovaný iravotnický personál a pracovnici sociálních služeb právě tak jako zatnést-mci na středních stupních administrativy ať již v organizacích veřejných či ukromých. Z výrobního sektoru sem byli zařazeni mistři a technici, d) Vyšší střední vrstvy Zhruba 15% Francouzů lze zařadit mezi vyšší střední vrstvy, tedy mezi ty, ■ do nemají sice nijak závratné bohatství, jsou však schopni zajistit si vlastní •ktivitou poměrně nezávislou existencí s velice slušnou životní úrovní. Tato rstva se kryje s kategorií řídících pracovníků a intelektuálních profesí .Také ni patří většinou mezi zaměstnance, avšak mezi ty nejlépe honorované. S nižšími středními vrstvami mají společnou určitou ambivalentnost svého rofesního postavení. Jakožto závislí zaměstnanci jsou v podřízeném postaveni a musejí své schopnosti dávat k dispozici svému zaměstnavateli, který ozhoduje o způsobu jejich využití. Zároveň však mají jistou autonomii, která '■ dána tím, že organizace na ně deleguje určitou zodpovědnost za rozhodování, která mohou na svých místech činit. Zatímco u nižších středních vrstev zprostředkující profese) převažuje subordinace nad autonomií a zodpovědností, u vyšších středních vrstev (řídicí pracovníci a intelektuální profese) je •omu naopak. Patří sem například profesoři a vědci, ale také informatici a inženýři především velkých firem orientovaných na export. Patří sem také příslušníci svobodných profesí od právníků až po umělce. VřcŠina příslušníků vyšších středních vrstev byla dosud zaměstnána v horních patrech velkých organizací, což jim dávalo značné perspektivy, jistotu 129 zaměstnání a garanci kvalitního sociálního zabezpečení až po pobírání nadstandardního důchodu. Tato privilegovaná pozice řídících pracovníků a intelektuálních profesí se mění teprve od počátku devadesátých let 20. století v souvislosti s přechodem organizací do ekonomiky sítí. c) Elita Mocenská a hospodářská elita je ve Francii (tak jako i jinde) tvořena několika desetinami procenta těch nejvýše postavených, kteří kontrolují nejen velké majetky a toky financí, ale také oblast vědění a toky informací. Těchto lidí se krize sociálního státu bezprostředně nijak nedotýká. Naopak, přináší jim možnost tlačit na snižování svých daní. Ncjbohatší jednotlivci a celé firmy tak neplatí adekvátní část z výhod, které jim samotným přináší flexibilizace práce. Všech ostatních kategorií se však soumrak sociálního státu dotýká velice citelně, byť se jeho takzvaná modernizace projeví u každé z nich poněkud jiným způsobem a postihne je v nestejné míře. Kategorie exkludovaných se může připravit jednak na snížení veřejné sociální péče, jíž se jí zatím dostává, jednak na to, že tato péče bude poskytována stále více prostřednictvím privátních organizací. Existuje totiž silný tlak na to. aby byly zbytky sociálního státu transformovány v jakýsi „trh se sociálnem", tedy aby nová sociální rizika byla ošetřena na základě tržních principů. Sociální služby se mají proměnit v součást tržního systému právě tak jako služby lékařské, vzdělávací či pečovatelské. Potíž je v tom, že trh dokonale zvládá takzvaná .dobrá rizika", tedy rizika s poměrně nízkou pravděpodobností, jež hrozí navíc takovým skupinám obyvatelstva, které jsou schopny se proti nim dopředu z vlastních zdrojů dostatečně pojistit. Problém exkludovaných spočívá však v tom, že se jich týkají výhradně takzvaná špatná rizika, tedy taková, která jim hrozí s vysokou pravděpodobností, aniž by byli schopni se vůči nim včas a přiměřeně pojistit. V této situaci dává privatizace sociálních služeb mnohem větší prostor volby pro ty lépe vydělávající, kteří představují „dobré riziko". U trhu sc zdravím to vede napríklad k rozvoji takzvané .dvoutřídní medicíny', kdy zdravotní péče je odstupňována podle solventnosti pacientů.55 Důsledky stárnutí populace se touto cestou nedají vůbec řešit, neboť podíl „dobrých rizik" bude ve stárnoucí populaci v případě rozkladu průběžného penzijního systému i v nejbohatších zemích silné omezen (Kaufmann 1997: 193). M Proto jc dnes 40 milinnň Američanů zcela bez zdravotního pojišfční. Zatímco u vyšší střední vrsrv. vyžaduje zdravotní pojistní' odvádčt zhruba 6'í příjmů, u nižší střední vrstvy činí tento podíl pojištění r; příjmech již I8X. což vede velkou část příslušníků nilšich středních vrstev k tomu. Žc sví zdraví pro>': nepoj išťu jí. 130 : itegorie dělníku a zaměstnanců, která zatím stagnuje na nízkých pří-:h. jež jsou doplňovány nejriiznčjšími sociálními dávkami, bude dále prózu" procesem Hcxibilizacc práce. Ten ji postihne hned dvakrát íednak tím, -'i zaměstnanecký status i příjmy budou stále nejistější, jednak tím. že ■:o situaci bude moci stéle méně počítat s dosavadními sociálními právy, kategorie je příliš počecná a pobírá příliš mnoho různých sociálních dá- • než aby modernizátoři sociálního státu odolali pokušení ušetřit právě na *e jen otázkou, jak velkou část této socioprofesní kategorie zaveze výtah í.ního sestupu mezi exkludované. Nižší střední vrstvy, tedy především takzvané zprostředkující profese, mo-. zažít nejsilnější otřes. V době třiceti tučných let měly největší aspirace voupit mezi plnohodnotné střední vrstvy. Dnes si jen nerady přiznávají, ; rávě pro ně je nyní už po sezóně. Hned první vlny modernizace je přiví o nárok na ty sociální služby a dávky, které až dosud vylepšovaly je-životní standard a odkhČovaly jejich domácím rozpočtům. To je defini-:.é odsune mezi méně úspěšné. Zároveň se však po nich bude požadovat. .- po vzoru úspěšných začali ze svého platit vzdělání pro vlastní potomky, :.é tak jako rostoucí část zdravotní péče. Budou muset převzít do vlastní také velkou část svého penzijního zajištění a v případě nezaměstna-Či jiného sociálního rizika se budou muset smířit s poklesem výše dá- • na úroveň základního zabezpečení. Na rozdíl od úspěšných přitom nebu-moci spoléhat na to, že jim bude výrazněji snížena daňová zátěž. Jejich .; mnoho a jejich lobbistické skupiny přitom nejsou dostatečně vlivné, "čekávat, že převážná část dnešních nižších středních vrstev prožije další modernizace sociálníhc státu přinejmenším o jedno patro sociální hie-■ :*ic níže. Vyšší střední vrstvy budou modernizací dotčeny méně, také jejich situ->e však zdramatizuje. Nejsou prakticky příjemci sociálních dávek a služeb, e jim po této stránce nelze příliš odejmout Budou si ovšem napříště mu-.radit i tu část nákladů na vzdělání, nemoc a důchod, na kterou jim do-sociální stát přispíval. Tyto výdaje se budou snažit pokrýt na úkor niž-daní, o kterc budou pro sebe usilovat. Zároveň vzroste také u nich míra •roty a budou muset přestat počítat s jednou provždy zaistenou profesní ".TOU. • příznačné, že v devadesátých letech 20. století se (nejen ve Francii) tito pracovníci poprvé v dějinách ocitli mezi masové propouštěnými z práce. -■menším třetina z nich má už alespoň jednu zkušenost s nuceným hle-nového zaměstnání, přičemž šance řídících pracovníků nad padesát let ■:-z vysokoškolského diplomu jsou již jen minimální. Žádná firma jim už schopna dlouhodoběji garantovat zaměstnání či kariéru. Většina z nich 131 přechází kc krátkodobý m smlouvám a m ční sc v j fikcsí nomád y, kteří si musejí na vrčn é cestě me.zi prechodnými zaměstnavateli sami na vln st ní náklady udržovat svoji zamestná tel ľ.ost, své sítě kontaktů a svou schopnost předkládat stéle nové projekty (Bouffartigue 2004: 119). intelektuální profese, které mají aspiraci na to, tvořit druhou část vyšších středních vrstev, budou stále více tlačeny do role „podnikatelů s c svou kompe t en t nos ď. Část z nich tuto rolí zvládne a udrží se ve vyšších vrstvách, druhá část klesne na úroveň nižších středních a bude sdílet jejich nejíš totu i existenční problémy. Také oni poznají na vlastní kůži obecnou tendenci d nesní doby, která úspešným slibuje více svobody, zatímco pro neúspěšné má jen více represe, Je pravděpodobné, že hranice mezi obem a různč úspěšnými částmi této po d kat cg orie se bude z velké míry krýt s hranicí mezi těmi, kdo si pořídili rodinu, a těmi, kdo zůstali z důvodů profesních a kariérových raději bezdětnými. Diagnóza, kterou v jiné souvislosti stanovil Horst Afheldt pro vývoj soci ální struktury Německa, tak může být zobecněna i na ostatní drive bohaté a sociálne štědře zemč: .Stále rychleji bohatnoucí relativně malá horní vrstva, ľod ní střední vrstva, která zpočátku růstu profitovala obstojné, nyní ví a k z něj má stále méně a méně. A zcela dole spodní vrstva, která už z růste neprofituje vůbec a jejíž nej nižší části klesají ke dnu stále rychleji" (Afheld: 2003: 147).