76
Literatura:
Bandura, A. 1986. Social Foundation of Thought and Action: A Social Cognitive Theory. Prentice Hall: Englewood Cliffs.
Becker, G. 1957. The Economics of Discrimination. Chicago: Chicago Univ. Press (2. vyd. 1971).
Dean, H., P. Taylor-Gooby. 1992. Dependency Culture: The Explosion of a Myth. New York, London: Harvester Wheatsheaf.
Doeringer, P., M. J. Piore. 1971. Internal Labor Markets and Manpo wer Analysis. Lexington, Mass.: Lexington Books.
Ellwood, D. T. 1992. „Understanding Dependency." Pp. 67-123 in B ane, M. J., D. T. Ellwood. Welfare Realities. Harvard: Harvard University Press.
Engbersen, G., K. Schuyt, J. Timmer. 1990. Cultures of Unemployment. Long-term Unemployment in Dutch Inner Cities. Working Papers of the Department of Sociology. University of Leiden.
Erikson, R„ J. H. Golthorpe. 1992. The Constant Flux. A Study of Class Mobility in Industrial Societies. Oxford: Clarendon Press.
Festinger, L. 1957. A Theory of Cognitive Disonance. Evanston, 111.: Row, Peterson.
Holt, C. C, M. H. David. 1966. „The Concept of Job Vacancies in a Dynamic Theory of the labour Market." In The Measurement and Interpretation of Job Vacancies. New York: National Bureau of Economic Research.
Jordan, B. 1992. Trapped in Poverty? Labour Market Decisions in Low Income Households. London: Routledge.
Kerr, C. 1954. „Balkanization of Labour Market." In Bakke, E. W. Labour Mobility and Economic Opportunity. London, New York: MIT Press.
Kerr, C. 1950. „Labour markets: their character and consequences." American Economic Review, Papers and Proceedings 40 (May), pp. 278-291.
Layard, R„ S. Nickell, R. Jackman. 1994. The Unemployment Crisis. Oxford, New York: Oxford University Press.
McKenna 1990. „The Theory of Search in Labour Markets." Pp. 33-52 in Saps-ford, D., Z. Tzannatos (eds). Current Issues in Labour Economics. London: Macmillan.
Mead, L. 1986. Beyond Entitlement. The Social Obligations of Citizenship. New York: Free Press.
Mortensen, D. T. 1986. „Job Search and Labour Analysis." In. Ashenfelter, O., R. Layard (eds.) Handbook of Labour Economics. Vol.11 Amsterdam: Elsevier.
Murray, Ch.  1984. Losing Ground. American Social Policy 1950-1980. New
York: Basic Books. Offe, C. 1985. Disorganised Capitalism. Cambridge: Polity Press. Walker, R„ D. Goodwin, E. Corn well. 2000. „Work Patterns in Europe and Related Social Security Issues: Coping with the Myth of Flexibility." Pp. 5-43 in Pieters, D. (ed) Changing Work Patterns and Social Security. London, Hague, Boston: Kluwer Law International. EISS 1999 Yearbook.
5. Marginalita, sociální vyloučení a ekologicky přízniv způsob života'
Hana Librová
Marginality, Social Exclusion and the Sustainable Way of Life
Abstract: The paper explores the relationship between the sustainable n and selected sociological conceptions of marginality. Using voluntary im of consumption as an example, it shows that the commonly used criteria ty, e.g. income, level of consumption and absence in the labour marke necessarily correlate with marginality and social exclusion. As long as t presents the unemployed as persons fatally excluded from society, it deat ability to freely seek alternative life paths. Besides, following alteratio conditions, a transformation of priorities in society can be anticipated, of basic human needs such as time, attention, space, piece, nature, at Such a shift might radically transform the criteria of prosperity and pove future. However, it can already be partially observed today.
Úvod
Příspěvek o životním způsobu rozšiřuje záběr této monografie, již tai ky rozlehlé. Doufám však, že jeho zařazení má dobrý důvod: Právě jeh zorný úhel umožňuje nahlédnout některé stereotypy, jimž je zkoumání marginalizace a sociální exkluze vystaveno.' Závěry plynoucí z úvah o způsobu se snad mohou stát také impulzy pro zamyšlení nad sociální j jak je realizována v praxi.
Tematika životního způsobu je ovšem bezbřehá, a ani zúžení k její; nálním podobám nepostačuje k tomu, aby se mohla stát předmětem prácí badatele. Zřetelně marginálním životním způsobem se vyznačují napi Rómové, alternativní skupiny mladých lidí, např. anarchisté, nábožensl O marginálním životním způsobu můžeme hovořit i v případě starých lid neadaptovali na životní modus převažující v této společnosti. Jak z dalšího textu, zvláštní pozornost by si zasloužila marginalita v životě Na aktuálnost a naléhavost této otázky ukázali v minulých letech pře britští badatelé (Cloke, Little 1997).
Talo stať je i součástí projektu „Trvale udržitelný způsob života jako marginální a p fenomén", podporovaného Grantovou agenturou České republiky, a registrovaného 403/01/1106.
Toto nebezpečí ohrožuje ovšem každé zkoumání a i pro ně bývá náhled z jiného břehu inspirativní.
O některých marginálech je pojednáno i v tomto sborníku, jakkoli bez explicitního fenomén životního způsobu.
78
V předloženém textu nás z širokého spektra marginálních životních stylů bude zajímat varianta, která bývá označována jako „trvale udržitelný způsob života", resp. „ekologicky příznivý způsob života"5. Právě ona totiž dovoluje uvědomit si, jak je téma marginality mnohovrstevné a vnitřně rozporné.
Environmentálni problém a způsob života
Konstatujme nejprve, že sociologové a sociologizující autoři píšící na téma takzvané trvalé udržitelnosti se většinou omezují na kritiku současného stavu a vývoje společnosti. Pokud se zabývají možnými řešeními, píší v „sollen" perspektivě 6, jak trefně říkají němečtí autoři. Nepíší o tom, co ve společnosti je, ale co by mělo být, pokud mají být environmentálni problémy řešeny. Konkrétněji: Velká část environmentálních časopiseckých článků i knižních monografií se zabývá kritikou globalizované, jindy tržní ekonomiky (např. Hendersonová, Robertson, u nás Keller), politické struktury a praxe (např. Illich, Bookchin, Goldsmith, Keller) i hodnotového systému majoritní části západní společnosti (Naess, u nás např. Vavroušek). Ať se texty týkají kterékoliv oblasti, všechny nakonec ústí do formulace potřeby změnit hodnotové zaměření společnosti a z něho plynoucí životní způsob. Píše se o nezbytnosti opustit životní způsob, který dnes ve společnosti dominuje, a formou komunitní nebo osobní alternativy zvolit radikálně odlišnou, ekologicky příznivější podobu života, která je zatím marginální''. Bez jakékoliv argumentace a důkazů mnozí autoři předpokládají, že dnes marginální životní způsob časem přijme většina lidí, přinejmenším v ekonomicky rozvinutém světě. Ti z badatelů, kteří se o argumentaci a doklady o šíření „nových" lidských hodnot pokoušejí (např. Hirsch 1967, Inglehart 1977 8, Krutilla 1967, Pearce 1993), jsou dnes kritizováni (např. Martínez-Alier 1995) a musí koneckonců sami konstatovat, že se jejich optimistické odhady nenaplňují.
Pokud bychom neusoudili, že i sama formulace sociálních snů a utopií je sociologicky zajímavá, mohli bychom říci, že právě pro onu „sollen" perspektivu nemá smysl se texty environmentálne orientovaných autorů zabývat, protože jsou sociologicky nepodložené a koneckonců vůbec nevědecké. I přísné pojetí vědecké práce však musí respektovat nálezy, které dokládají, že naznačený marginální ekologicky příznivý životní způsob existuje i v realitě (např. Aarts 1993, Dou-thwaite 1996, Elgin 1981, Georg 1999, Librová 1994, Schwarz 1998), a to jak v rovině komunitní, tak individuální.
Pojem „životní způsob" může být bez rizika vělších významových posunů nahrazen pojmem „životní styl". Druhé slovní spojení je vhodné použít zejména tam, kde je o uvědomělé či záměrné utváření životního způsobu, což bývá v případě ekologicky příznivého života častý případ. V anglicky psané literatuře pojem „life-style" převažuje nad spojením „way of life". " Častěji autoři píši o „trvale udržitelném (sustainable) způsobu života". Autorka tohoto slovního spojení neužívá, a to pro jeho neadekvátnost z hlediska filozofického i biologického, resp. evolučního.
Rekne-li se, že nějaký text či výrok má „sollen" perspektivu, chce se naznačit, že se jedná o nor mativní orientaci k tomu, co má být, nikoli k tomu, co je. Německé slovo „sollen" je způsobové sloveso a znamená „míti", ve smyslu „míti za povinnost".
Slovo „marginální" zde bývá použito jako „málo početná"; sociologie je většinou používá jinak. Není zde důležité, že Inglehart neprojektoval své výzkumy na bázi hypotéz z environmentálni oblasti.
Tyto studie, zabývající se alternativním životním způsobem, obsahují rovolné omezení spotřeby, jsou zajímavé v kontrastujícím kontextu ma marginalizace a sociální exkluze, jak je chápe sociální politika.
Jak vypadá ekologicky příznivý způsob života
Výzkumy konstatují celou škálu ekologicky příznivého života. Pops méně uzavřené a soběstačné komuny, jindy skupiny vzájemně si vypomi nicméně do širší společnosti integrovaných domácností, ale i domácnosti livce, jejichž životní způsob se liší od životního způsobu většiny jen r rysy. Jeho nositelé nevytvářejí svébytnou sociální skupinu; většinou o ; jemně ani nevědí.
Začněme zmínkou o ekologicky příznivém životním způsobu, kte v komunách. Kolektivity lidí, jejichž životní způsob je přímo nebo nepříi tován k radikálnímu snížení ekologické zátěže, jsou dnes na světě poče rakteristiku jejich životních stylů podali v knize „Living Lightly" Walte thy Schwarzovi (1998). Poněvadž jde často o styly velmi rozdílné, ni zobecňující sociologickou charakteristikou, ale sérií případových studií komun, žijících v různých částech světa.9
Pro představu v heslech uvedu, jaké typy ekologicky příznivého živi popisují: Dobrovolnou jednoduchost, založenou na minimalizaci spotře ných statků v Seattlu, sdílení vybavení bytu 10 v USA a v Kanadě, squatte dýně, lesní komunity v odlehlých částech Velké Británie, soběstačné v Austrálii, komunity založené na přísném samozásobitelském veganisi na různých formách ekologického zemědělství, permakulturní vesnici« trálii, komuny vědomě rozvíjející tradici alternativ 60. a 70. let, skupin; váné na tzv. ekologické stavby, na biofilní technologie a na ekologicky využití Internetu, komunitní pokusy o revitalizaci bývalých městských p vých center, společenství soustředěná kolem alternativních škol, luddist jící počítačové kultuře.12
Richard Douthwaite se v knize „Short Circuit: Strenghtening Local E for Security in an Unstable World" (1996) pokusil popsat komunity žij gicky příznivými životní styly spíše z ekonomického hlediska. Mezi i zvláštní význam ty, jejichž existence je postavena na ekonomii LETS případně i na LETS měně. LETS je dnes již zažitá zkratka pro Local ]
9  Autoři v knize uvádějí i řadu e-mailových adres dalších komun, které mohou být pro e sociologa užitečné.
1(1 Dnes již ve světě známý jev „cohousing".
" Jako permakultura bývá obecně označována radikální varianta ekologicky příznivé života. Zde však jde o slovo „permakultura" v užším smyslu: typ zemědělského hospe rý minimalizuje lidské zásahy do přírody, především do půdy (eliminuje orbu, rytí, půdních vrstev), staví na existenci trvalých porostů. V radikálním pojetí je permakultu na napodobování lesních ekosystémů; úrodu získává sběrem plodů. * Z knižních titulů, věnujících se ekologicky příznivým formám života, jmenujme ještě ; J. Jacoba „New Pioneers: The Back-to-the-Land Movement and the Search for a Susi ture" (1997). Jak naznačuje podtitul, autoři se věnují speciálně jedné z větví životní« jimž se siřeji věnují Schwarzovi.
o
Trade System. Je to nemonetární místní ekonomika, založená na výměně zboží a služeb; nepoužívá oficiální měnu. Funguje na základě katalogu dovedností a zboží, které nabízejí jednotliví členové skupiny. Výměna zboží a služeb se uskutečňuje prostřednictvím evidence pasiv a kreditů v „účtu" členů. Některé LETS skupiny mají svou vlastní měnu - třeba ve formě kaštanů, ořechů apod. LETS systém bývá státem tolerován, jakkoliv nepřináší daně. Při své marginální povaze hraje totiž v ekonomice země zanedbatelnou úlohu. Pro tento článek je především významné, že členové LETS komunit nevstupují na oficiální trh práce.13
Kniha Schwarzových a Douthwaita může být kritizována pro jednostrannost, spočívající v nekritickém přitakávání popisovaným životním formám. Tuto výhradu však nemůžeme vznést proti studii dánského ekonomického sociologa Süsse Georga (1999). V časopise Ecological Economics publikoval v roce 1999 stať o sociálním utváření domácí spotřeby a v ní uvedl případové studie tří skandinávských lokalit,14 orientovaných na ekologicky příznivý životní způsob v každodenním chodu domácnosti. Spočívá v radikálních technologických změnách a ve změně návyků lidí. Souhrnně řečeno, jde o to, aby se „minimalizoval metabolismus domácnosti".
Jednu variantu ekologicky příznivého životního způsobu jsem poznala poměrně detailně na základě vlastního terénního výzkumu, provedeného v roce 1992 formou hloubkových rozhovorů se 70 osobami. Pojednala jsem o nich podrobněji v knize „Pestří a zelení: Kapitoly o dobrovolné skromnosti" (1994). Ve výzkumu nebyla zkoumána komunita, ale jednotlivci či rodiny, mezi nimiž nebylo žádné skupinové pojítko, až na výjimky o sobě ani nevěděli. Účastníci výzkumu byli v knize označeni jako „Pestří". Pro krátkost budeme pro ně užívat tohoto označení i v tomto textu. Protože právě tyto případy v něm budou užity jako ilustrace a doklady některých tvrzení, je třeba je nyní blíže charakterizovat.
„Pestří" se dobrovolně rozhodli pro životní způsob za znevýhodněných ekonomických (zejména příjmových) podmínek. Od většinové populace se liší celou řadou vlastností: nadprůměrným počtem dětí v rodině, dlouhotrvajícím pobytem matky dětí mimo pracovní poměr a vícegeneračním soužitím, dobrovolnou rezignací na vysoký příjem (rodiny jsou na hranici existenčního minima), malým počtem předmětů dlouhodobé spotřeby, obecnou nepřítomností tzv. neofilie (Lorenz). I pro ně byla charakteristická již zmíněná minimalizace metabolismu domácnosti; přispívalo k ní samozásobitelství ovocem a zeleninou a řemeslné dovednosti, umožňující vlastnoruční opravárenské činnosti. Z hlediska většinové společnosti je netypický jejich způsob trávení dovolených - doma nebo v nedalekém okolí. Velmi nápadná byla šíře jejich komunikačních polí a míra zapojení do veřejných záležitostí obce, ať již v participaci na politickém životě či v lokálních kulturních aktivitách. Většina aktérů tohoto výzkumu se deklarovala jako věřící křesťané, kteří jsou však jen volně svázáni s některou denominací a s životem církve. Respondenti v rozhovorech uváděli, že se cítí být v životě šťastni.
Zajímavou komparaci k výzkumu „Pestrých" umožňuje sociologické šetření, které provedla v Holandsku Wilma Aarts (1993). Jejími respondenty byli lidé
A jen minimálně vstupují na trh jako spotřebitelé.
Výzkumy se konaly u členů norského „ekotýmu", členů organizace Global Action Plan a ve dvou
„ekologických vesnicích" v Dánsku a ve Švédsku.
převážně vysokoškolského vzdělání a vysokých příjmů, kteří dobrovolně ome váli svou spotřebu, a to na základě silného environmentálního uvědomění. ,5 S ží se nepodléhat spotřebitelskému klimatu a reklamním tlakům. Jsou maje někteří z nich bydlí v historických domech v centru Amsterodamu. Jejich živ. způsob je ekologicky žádoucí jednak strukturou spotřeby, jednak její nízkou namikou; málo nakupují a co nejméně vyhazují. I6 Aarts zkoumala, jak její spondenti nakládají s penězi, které jim nutně přebývají. Zjistila, že peníze uše né v každodenním životě vydávají „v ritualizovaných situacích". Nemalé finan částky vydávají na podporu ekologických iniciativ. K ritual i zo vánému konzu patří nákladné koníčky, jídlo ve vybraných restauracích, návštěvy divadeln premiér, nákup knih. Slovy respondentů: „...za takovou spotřebou nezůstává pad, ale vzpomínky".
Ekologicky příznivý životní způsob „na okraji" a „na hranici"; „skrytá" marginalita
^„Marginalita" je dnes převážně chápána jako nedobrovolné bytí „na ok ji "společnosti. V běžném povědomí bývá spojována s ekonomickým znevýhc něním. Sedláková (2001) však uvádí, že toto pojetí marginality je relativně nové data. Starší pojetí marginality chápalo marginály jako lidi, kteří žijí na hranu mezi dvěma kulturami; jako „kulturní hybridy", jejichž životní osud je poznamen rozpolceností mezi dvěma sociálními skupinami s různými, někdy protichůdný hodnotami. Důraz tu byl položen spíše na dimenzi kulturní, než ekonomickou.
Jak lze v zorném úhlu teoretických modelů interpretovat zmíněné variar ekologicky příznivého života? Taková interpretace nebude jednoznačná Obec se as! dá říci, že koncept marginality jako bytí „na okraji" můžeme vztáhne zejména k radikálním formám životního způsobu, které se většinou uskutečňují skupině - komunitě. Tato marginalita však primárně nemá povahu ekonomie insuficience. A z hlediska genetického lze konstatovat, že její nositelé nejs pouhou obětí vytěsňování většinovou společností. Komuny praktikující radikál varianty ekologicky příznivého způsobu života se často na okraj stavějí sarr ostentativně se od společnosti distancují, symbolicky a jindy i fyzicky z ní odch zeji a uzavírají se do alternativní identity (Mareš 2001) své skupiny Snad by z, bylo užitečné zavést pojem „automarginalizace" }n Radikální skupiny sice Čase poznávají, ze cíl, který si vytyčily, tj. ekologicky příznivý způsob života, se na uskutečnit bez spolupráce se širším sociálním okolím a bez podílu na - jakkc lokální a omezené - moci; ukáže se však většinou, že nejsou adekvátní komu. kace schopny. Kromě příčin subjektivních také proto, že většinová společnost na základě pronikavé kulturní odlišnosti již stigmatizovala („jsou divní") a dod leenc vyloučila. Proces automarginalizace a marginalizace tak v případě ekol-gicky orientovaných komun někdy ústí do skutečné sociální exkluze Podobí osud ovsem může potkat i radikálně „jiné" jedince.
15 U respondentů českého výzkumu byl ekologicky příznivý efekt jejich způsobu života sekundár
povahy, nebyl zamyslený ani primárně environmentálne motivovaný. '* I zde jde vlastně o „minimalizaci metabolismu domácnosti", o němž byla řeč výše. 17 Mareš (2001) píše, trefně využívaje rozdílu v předponách, o „odloučení", v kontrastu od „vyloučení".
82
Necháme-li stranou radikální případy, obecně můžeme říci, že nositelé ekologicky příznivého životního způsobu odpovídají onomu staršímu pojetí marginali-ty, které chápe marginály jako lidi, kteří nejsou na okraji, ale stojí „na hranici" dvou světů rozdílných kulturně a hodnotově. Nejde však o „klasický" konflikt mezi kulturou, z níž jedinec pochází a v níž byl socializován, a kulturou, v níž žije nyní. Environmentálne angažovaný a ekologicky příznivý životní způsob spíše vyjadřuje doposud latentní konflikt mezi stereotypem životního způsobu běžného ve společnosti, a teprve se formující kulturou environmentálni odpovědnosti.
Jako příklad nás může napadnout, že takovými „kulturními hybridy" jsou re-voltující ekologičtí aktivisté - studenti; do značné míry jsou závislí na kulturním, ale i ekonomickém potenciálu společnosti, proti níž vystupují. Podobně můžeme jako marginály na hranici označit dobrovolně skromné jedince a domácnosti, které popsala Librová (1994).19
Aktéři jejího výzkumu sdílejí většinu hodnot s majoritní společností. Významně se liší v oblasti hodnot vztahujících se k environmentálním důsledkům jejich způsobu života. Jde o malou hmotnou spotřebu, zmíněný „minimální metabolismus domácnosti", ostatním nepochopitelnou ochotu k nízkému příjmu a specifický, tj. vlažný vztah k trhu práce. Jak uvidíme dále, na základě některých vlastností, zejména příjmu a objemu spotřeby, by optika sociální politiky přiřadila „Pestré" do kategorie chudých a - v prudkém rozporu se skutečností - by je považovala za adepty sociální exkluze.
Pro úvahy o formující se kultuře ekologické odpovědnosti by mohlo být přínosné pojetí Davida Riesmana. Označuje zřetelnou a reflektovanou kulturní a hodnotovou dvojdomost marginála „na hranici" jako „otevřenou marginalitu".20 Upozorňuje však na existenci „skryté marginality" (Riesman 1954). V jejím případě se marginal nemůže opřít o zakotvenost v jedné z kultur. Subjektivně necítí svou identitu takovou, jakou od něho okolí očekává; tam, kde žije, se necítí mezi svými. Skrytý marginal žije v izolaci, nezná nikoho sobě podobného, nemůže svou marginalitu sdílet. Sedláková (2001) upozorňuje, že Riesman vidí i světlou stránku takové marginality - lze ji vidět jako příležitost k životní reorientaci a sociální mobilitě. Neměli by být společností stigmatizovaní jako „vykořenění" či „vrtkaví".
Riesmanova charakteristika skryté marginality „na hranici" výborně vystihuje jedno stadium životní dráhy lidí žijících ekologicky příznivým způsobem života. Prožijí v něm nedefinovaný, ale intenzivní nesouhlas s životem moderní společnosti, jíž jsou součástí, a postupně dospějí ke změně dosavadního způsobu života (Aarts 1993). Časem, jakmile svůj postoj umějí reflektovat, případně jakmile jsou povzbuzeni tím, že se dozvídají o podobných případech, mohou se stát marginály otevřenými21: se svou jinakostí se dokáží vyrovnat a svou dvoudomost dokáží zvládnout a žít.
Jak tomu hývá např. v kulturním konfliktu mezi dvěma etniky. Častým předmětem sociologického zkoumání v tomto smyslu bylo např. postavení židovských a jiných diaspor.
Také o některých z nich platí, že jsou závislí na ekonomické podpoře a na kulturních kontextech společnosti.
Např. onen konflikt mezi kulturou etnika, v níž byl jedinec socializován, a kulturou společnosti, do níž se životní drahou dostal.
V jiných   případech,  zejména  po   vytvoření  uzavřené  skupiny,   mohou   prostřednictvím  au-lo/marginalizace dospět do marginalizace „na okraji".
Otázkou ovšem je, jak reaguje na tento typ marginality či jinakosti maj společnost; má totiž tendenci nositele environmentálních snah vylučovat ; v oblasti symbolické a často to činí, např. prostřednictvím sdělovacích prost (Mareš 2001).22 V příznivějším případě může životní způsob environmei orientovaných marginalů naopak ovlivnit sociální okolí (Librová 1994). může dokonce anticipovat budoucí hodnotový vývoj společnosti. O tom bu hovořit v závěru tohoto textu.
Sociální vyloučení jako fatální důsledek chudoby?
Jak bylo řečeno, „marginalizace" je dnes v sociologické teorii více shodně chápána jako proces odsouvání člověka nebo skupiny na okraj spole ti. „Marginalizovanr jsou považováni za jeho pasivní oběť. „Sociální exl pak můžeme pojímat, s vědomím významového rozptylu u různých autorů proces či stav završující proces marginalizace. Mareš v tomto sborníku (: shrnuje některé dimenze, v nichž k vylučování dochází a které jsou podle soi gických autorů pro studium marginalizace a exkluze relevantní. Jde o vylo ekonomické (jak uvidíme dále, nepřesně ztotožňované s „chudobou"), dále loučení sociální v užším slova smyslu, bránící sdílet určité sociální statusy a tuce, o vyloučení politické, zamezující přístup k moci i k občanským právůr vyloučení, které znemožňuje sdílet s většinovou společností kulturní hoc např. vzdělanost, a vytvářet kulturní kapitál. V kontextu tohoto článku j znamné, že sociální exkluze je spojena s vyššími ekologickými riziky (za n autory tématu „environmental injustice" např. Bullock 2001)." Podle Baum; v kontextu postmoderního světa charakteristické vyloučení z prostorové mc (Bauman 1998). V sociologických pracích a zejména v pojetí sociální polit vyloučení člověka ze společnosti nicméně stále spojováno především s prvn: něnou dimenzí- s malými výdělky a s nezaměstnaností, případně s jejím ri: (u nás např. Mareš 1999, Sirovátka 1997).
Tato stať chce poukázat na to, že vazba mezi jednotlivými dimenzemi s ního vyloučení může být jen velmi volná, případně může docela chybět. í vším chce pochybovat o obecně sdílené představě, podle níž malý příjem vytěsňuje člověka na okraj společnosti. To jistě platí statisticky a z hlediska děpodobnosti. Zároveň se však otevírá otázka: Je skutečně v dnešní spolei přísloví „chudoba cti netratí" anachronismem?
Kámen úrazu možná tkví v problematickém pojetí chudoby v sociologii, ruje historický pohled na chudobu, např. jako významnou hodnotu křesťan Je pravděpodobné, že tato tradice vyvolává pozitivní konotace spojené s c
2 Český občan - televizní divák - tak směšuje jakékoliv environmentálni snažení s radi aktivismem a s anarchismem, případně s vandalismem pouličních nepokojů.
21 Klasik environmentálni sociologie LI. Beck však význam „environmental injustice" relat s poukazem na globálnost a všudypřítomnosl ekologických rizik (Beck 1986: 48). Ch ristický je pro něj výrok „bída je hierarchická, smog demokratický".
24 Nejde jenom o myšlenku evangelijní chudoby. Její místo v každodenním životě středověku zuje např. fenomén „řeholní chudoby", existence hříchu „pýchy chudoby" a „privilegia clu (Feigl-Procházková 1997).
84
bou dodnes.25 Moderní čeština i angličtina neprávem chápe „chudobu" jako synonymum slov „bída" a „nouze" (Jelínek 1995). Odborný jazyk je vůči těmto distinkcím nevšímavý docela.
Další, metodologická komplikace plyne z faktu, že sociologie na jedné straně chápe chudobu (ekonomické vyloučení) jako jednu z dimenzí siřeji pojímaného sociálního vyloučení, zároveň však některé dimenze sociální exkluze bere jako součást a indikaci stavu chudoby. Identifikaci chudoby nejčastěji operacionalizuje pomoci objemu spotřeby, příjmu na hlavu, vlastnictví, přítomnosti tzv. sekundární chudoby, pocitu existenciální deprivace, sociální exkluze, nízkého sociálního statusu a malého podílu na moci.
Konstatují-li sociologické výzkumy mezi těmito indikátory vysokou korelaci výsledky výzkumu „Pestrých" ji nepotvrzují, a nápadně sejí vymykají. Do kate^o" ne chudých by domácnosti „Pestrých" spadly objemem nákupu a spotřeby a podle kriteria pnjnu, na hlavu. Malý objem spotřeby je však v těchto rodinách záměrný absence vyšších příjmů dobrovolná. Obojí plyne z hodnotových priorit, obsažených a projevených v jejich životním způsobu. Tito lidé nemají chuť vykonávat zaměstnám, které přináší vysoké výdělky. Mohli by takové zaměstnání mít ale museli by rezignovat na přístup k životu, pro nějž se rozhodli a který je pro ně podstatný
Velikosti spotřeby a velikostí příjmu příslušnost „Pestrých" k sociologické kategorii chudých končí. Další sociologicky určené rysy chudoby již nesdílejí- Často vlastni nemovitost, zejména pokud žijí na venkově. Ta má na jedné straně jen malou trzm hodnotu, na straně druhé může být zdrojem existenční jistoty Nápadná je nepřítomnost sekundární chudoby. Rodiny vycházejí dobře se svým nízkým příjmem. Dokáží domácnost rychle a úspěšně adaptovat na nepříznivé a proměnlivé sociální a ekonomické podmínky a projevují při tom nápaditost a fantazii Jsou otevřeny informacím umožňujícím úsporné hospodaření. Pro ilustraci' Tito lide pomáhají svému hospodaření pěstováním ovoce a zeleniny, což je pro ně podstatná složka stravy. Vaří levná tradiční jídla. Jsou soběstační i v některých řemeslnických pracích. Konzervování, zavařování, výroba a opravy nábytku šití presiyam jsou u nich na každodenním pořádku. Jako atribut těchto rodin bych označila sici stroj. Je významné, že takový způsob života je náročný na čas 26
Podle náhledu sociologů nízký příjem s velkou pravděpodobností provází exii-tencmhu pocit deprivace. „Pestří" jsou však se svým životem výrazně spokojeni (casty výrok v rozhovorech „jsem vlastně šťastný/šťastná"), angažují se intenzivně ve výchově dětí, v altruististickém zájmu o handicapované lidi, v ochraně přírody, v umeleckých zálibách apod.
„Pestří" popírají také korelaci mezi hmotnou chudobou a exkluzí sociální v uzsun slova smyslu a exkluzípolitickou a kulturní. Nestojí na okraji společnosti-jsou integrováni do jejích sociálních struktur.27 Lidé, jejichž životní způsob se vyznačuje nízkou spotřebou a malým příjmem, jsou často dokonce ve středu sociálního dem, podílejí se na obnově kulturního a občanského života na vesnicích
25 Na otázkui Mohl/a byste dnes žít spokojeně jako chudý/chudá?" odpovědělo v roce 1995 18 6 % z občanu České republiky „spíše ano" a 4,3 % „rozhodné ano". (Výzkum byl p oveden lHeÍou soc.oog.eFF MU pro Ministerstvo práce a sociálních věcí. I^eprezmaU „ľ^ ^ ™
( populaci Ceske republiky. Hlavni výsledky publikovali Mareš a Rabušic 1996)                     P
;' Skutečnost, která je významná v souvislosti se stavem nezaměstnanosti, strádajícím často poCem nudy Podobne vyznívají výsledky výzkumu Aarts (1993), provedeného v Holandsku, a Elgina (1981) v USA
a v malých městech. V místních podmínkách mají vysoký sociálr. i relativně značný podíl na politické moci. V souboru „Pestrých" se v řada členů místních zastupitelstev, včetně starostů a místostarostů obecníc Bylo by jistě absurdní, kdyby o jejich nositelích sociální politika uvažo^ o objektech, které potřebují pomoc v integraci do společnosti.
Životní způsob „Pestrých" nápadně zpochybňuje rovněž představu so ké teorie o pevné vazbě mezi malou prostorovou mobilitou (Bauman 19' ciální exkluzí v dimenzi kulturního a politického vyloučení. „Pestří" j: vyhranění „lokálové".
Ztráta zaměstnání jako osudná rána?
Dalším lidovým apriorismem, ale vlastně také badatelským stereoť představa, že marginalita je důsledkem neúčasti člověka na trhu práce. nabízejí některé pochybnosti: Musí člověk, který ztratil pracovní miste o úctu a sympatie svých sousedů? Potřebuje pomocnou ruku státu, kter umožnila znovu se začlenit do společnosti?
Hluboké zakotvení hodnoty práce bylo donedávna, a v převažující mí dnes, nepopiratelnou skutečností; placená práce jistě v naší společnosti stěžejním zdrojům lidské identity. I zde však chce naše poznání minorii rem života upozornit na to, že toto spojení bývá přeceňováno, že lidská spočívá i na jiných skutečnostech, a to významněji, než se má za to.
Nemůže to být dokonce tak, že práci jako stěžejní hodnotu „ducha V mu" společnost v době pozdní modemy či postmoderny pomalu opouští podnikatelé se nechají slyšet, že lidé dnes neumějí a nechtějí dost práčova dobré pracovní síly je třeba se obracet do rozvojových zemí. Můžeme nout, jak je zejména na venkově pro střední generaci životní metou docíl lidky", rozuměj invalidního důchodu. Údiv někdy vzbuzuje chování lidí v regionech s vysokou nezaměstnaností, kteří prostřednictvím občanské ii kladou odpor výstavbě průmyslových areálů a tzv. přílivu zahraničního 1 Před pracovní příležitostí dávají přednost klidnému bydlení v (často jen n čistém prostředí.
Poklesu lidské identifikace s prací si všimnul Ludvík Vaculík a charal ky poutavým a karatelským způsobem napsal v eseji „Jaro je tady", oi v Literárních novinách č. 12 z 21. března 2001: „Práce je mizerně placená vlastně práce pro čest, a tu mnozí, hlavně mladí, ani nemají a žijí co z podpory. Děti těchto dětí budou asi ještě horší."
Ti. kdož žijí ekologicky příznivým způsobem života, ovšem Vaculíke talgii po práci nesdílejí; odklon od pracovního výkonu pro ně může mít znaménko.28 V žádné z domácností „Pestrých" nebyla matka zaměstnání nom případě chodila žena do práce, s dětmi byl doma otec). Ve výzkur viděla životní dráhy a slyšela výroky, které odporují představě o zoufalér vení nezaměstnaného. Uvádím jeden typický: „Do práce, jak jsem chodil i
Odpovídá faktu, že „práce ničí svět". Tuto provokativní myšlenku rozvedl ve své knize zákon zániku" německý fyzik A. Schütze (1989). Je založena na pochopení hlavníhc lidské práce; jejím přepracováváním přírody na člověku užitečné (ne vždy) výrobky.
86
lého režimu, chodit nemusím. Něco si vydělám řezbářstvím a živit se nám pomáhá zahrada. Koneckonců, tak moc toho k životu nepotřebujeme."
Studie o alternativních formách života naznačují, že lidé nejsou vždy pasivně závislí na svém včlenění do trhu práce; rozhodnutí, zda budou zaměstnáni, závisí na nich, bývá sekundárně určováno jejich způsobem života.29 Zejména to platí pro komunitní formy života, jak jsem se o nich zmínila výše. K tomu je třeba dodat věc mimořádné důležitosti: mnozí z těchto lidí jsou na institucích moderní společnosti existenčně závislí, např. prostřednictvím sociálních dávek. Slovy sociálních politiků, jsou „sociálně nesolidární", porušují „sociální kontrakt" (Sirovátka 1997).30
To však nemění nic na skutečnosti, že obraz nezaměstnaného člověka jako ztroskotance vylučovaného na okraj společnosti nepřiměřeně generalizuje, neuvažuje možnost změn ve vývoji hodnot a pomíjí existenci výjimek, které mohou být zajímavé a významné, třeba jako model možných řešení pro ty, kdo o zaměstnání přišli nedobrovolně. Zjednodušený vztah mezi nezaměstnaností a sociální exkluzí je zvlášť nebezpečný, stane-li se objektem pozornosti sdělovacích prostředků. A to je velmi často. Na denním pořádku je prezentace statistik vývoje nezaměstnanosti, obrazové záběry nezaměstnaných zoufalců, čekajících v řadách na úřadech práce. Masmédia slovem i obrazem divákům vnucují představu osudového neštěstí při ztrátě pozice „na trhu práce". Posilují psychický stres z nezaměstnanosti a zároveň možná i tendenci společnosti nezaměstnané marginalizovat. Aniž to tuší, umrtvují schopnost lidí hledat svobodně varianty životního způsobu, možné alternativní životní dráhy, nezávislé na zaměstnaneckém poměru. Moderní ělověk je uhranut úzkostí ze ztráty zaměstnání.32
Možnost reorientace životních drah zůstává ve sdělovacích prostředcích nevyužitým tématem. Právě větší pozornost k existenci netypických životních způsobů by mohla lidi povzbudit k hledání vlastních řešení.
Je známo, že mnozí lidé po ztrátě zaměstnání sice trpí pocitem sociální nedostatečnosti, nejsou však schopni se přeorientovat; stále pasivně doufají v návrat do své továrny nebo v nabídku nových míst v nově projektovaných provozech." Žijí-
Nemusí přitom jít jen o ekologicky příznivé životní mody. Také například někteří Rómové dávají přednost životnímu způsobu, který nespolupracuje s moderními institucemi, před zaměstnáním které je pro jejich život v mnoha ohledech svazující. Není zde důležité, že v jejich případě, na rozdíl od „Pestrých", nejde o volbu reflektovanou; mnozí by rádi zaměstnáni byli, ale ve spontánních každodenních rozhodnutích dávají přednost svému životnímu způsobu, byť přináší marginalizaci.
30 Tato skutečnost je významná a stojí za sociologickou úvahu a za pokus hledat koncepční řešení To by ovšem vyžadovalo znovupromyšlení základních předpokladů, na nichž stojí teorie a praxe sociální politiky.
31  Výzkum obrazu nezaměstnaného ve sdělovacích prostředcích teprve čeká na svého badatele Nicméně při konzultacích na toto téma vyjádřili odborníci na masmediální studia možnost že v televizním zpravodajství bývá úděl nezaměstnaného nezáměrně dramatizován například tím, že statistické informace o vývoji nezaměstnanosti bývají rutinně doprovázeny ilustrativními záběry z úřadů práce, frontami čekatelů na pracovní příležitost.
12 Skutečnost, která v dnešní společnosti paradoxně koexistuje se zmíněným oslabováním hodnoty práce. Snad téma hodné pozornosti sociologů a psychologů.
13  V souvislosti s tím, co bylo řečeno výše o občanském odporu proti novým provozům, je zřejmé že postoje lidí k zaměstnanosti jsou různé. Ostatně stejnč jako postoje k jiným otázkám a skutečnostem.
li na venkově, nanejvýš z existenční nutnosti posílí samozásobitels mého předběžného pozorování se zdá, že ani v tom neprojevují invenc v letech nadúrody ovoce nakupují průmyslově vyrobené a dovážené ná nakupují nepříliš kvalitní drahá hotová jídla a polotovary. Nedokáží 1 nativní pracovní činnost. Často přitom žijí v oblasti, která by takovo dovolovala a potřebovala, např. rozvoj privátních služeb v pohostins rismu, místní zpracovatelství zemědělských a zahrádkářských produk apod. Tímto pasivním přístupem se nápadně liší od způsobu, jímž ekonomickou situaci domácnosti právě „Pestří".
Jiný blahobyt a jiná chudoba: změna potřeb a preferencí
Způsob života, který omezuje spotřebu, dobrovolně rezignuje na c lek a nelpí na placeném zaměstnání, je jistě ve společnosti raritní zálež nositele charakterizujeme jako „idealisty" - osoby specificky utvářen tových orientací. Preferují lidské vztahy, vztahy rodinné a sousedské, na občanských aktivitách i správě obcí. V jejich subjektivních motr roli náboženské postoje, vztah k přírodě a její ochraně. Pokusy o v) většinou vztahují k jedinci ajsou spíše psychologické povahy.
Někteří autoři (Aarts 1993 a zejména Schmidt 1993) interpretují p logicky příznivého způsobu života sociologicky, v duchu myšlenek N ase (1976) a v souvislosti s „habitusy" Bourdieho (1998). Skromný živ podle takového výkladu mohl být součástí civilizačního procesu s je mírou sebekontroly afektů a schopnosti sebepřinucení, sebeomezení. í začni proces člověku umožňuje, aby v dnešní společnosti odolal pí sklonu ke konzumu a tlaku reklamy. Některé rysy doposud marginální života se mohou stát prestižními, spojenými s vysokým sociálnín Z toho by pak mohla plynout možnost relativně rychlého šíření ekolc nivých životních stylů tzv. „trickle-down" efektem do nižších statusov společnosti.
Lze si však položit otázku, zda ekologicky příznivý způsob života nese jiným typem posunů ve společenských hodnotách; posunů, které souvi; kými změnami prostředí lidské existence. Podmínky našich životů se rad nily. Dá se očekávat, že na ně bude reagovat i systém našich potřeb a prefe
Tuto situaci skvěle postihl Hans Magnus Enzensberger „Luxus - oi s ním?", který byl v roce 1997 otištěn v 36. čísle Literárních novin.36 mnívám se, že to budou zcela odlišné priority, o něž půjde za bojů o 1 lení. Výjimečné, vzácné, drahé a žádoucí nejsou ve znamení přebuje rychlá auta a zlaté náramkové hodinky, bedny šampaňského a parfémy jež jsou k maní na každém rohu, nýbrž elementární předpoklady živ
Jiní situaci řeší odchodem do předčasného nebo invalidního důchodu. ■■ Zatím se nevyplnila Inglehartova představa o postmaterialistických hodnotách a o ji v bohatých společnostech na přelomu století (Inglehart 1977).
Odtud přejímám všechny další citace. Myšlenky tohoto textu rozvedl autor dát „Über die Bedeutung des Luxus in unserer Zeil", přednesené 31. října 2000 na | rálního fóra v St. Gellen.
88
klid, čistá voda a dostatečný prostor. V logice potřeb nastává pozoruhodný obrat. Luxus budoucnosti se loučí s přebytky a usiluje o nutnost, o níž se lze obávat, že bude k maní jen málokomu. To, oč tu půjde, nemůže nabídnout žádný Duty Free Shop."
Enzensberger uvádí šest nově se vynořivších luxusních statků, kdysi nepovšimnutých a považovaných za samozřejmost: čas, pozornost, prostor, klid, příroda, bezpečnost. Je logické, že jejich nedostatkovost se může stát zdrojem nové chudoby, tentokrát „pasti" daleko pevnější, než o jaké v podobě nezaměstnanosti a nízkých příjmů hovoříme dnes. Podívejme se v delší citaci blíže na Enzensber-gerovo vysvětlení:
„ 1) CAS. Je nejdůležitějším ze všech přepychových statků. Jsou to kupodivu právě výkonné elity, které mohou minimálně disponovat vlastním časem. Není to v pn>é řadě otázka kvantity, i když mnozí příslušníci této vrstvy pracují až 80 hodin týdně, spíše četných závislostí, které je zotročuji. Očekává se od nich, že jsou kdykoliv k dosažení a připraveni na zavolání. Léta kupředu jsou ostatně vázáni diářem termínů.
Ovšem i ostatní zaměstnaní lidé. jsou vázáni povinnostmi, které jejich čas omezují na minimum. Dělníci závisí na chodu strojů, hospodyně na absurdní otvírací době v obchodech, rodiče na povinnostech ke škole a téměř všichni na čase, stráveném v dopravních prostředcích během dopravních špiček. Za takových podmínek Žije luxusně jen ten, kdo má vždy čas, avšak jen na to, čím se chce zaměstnávat, a kdo může sám rozhodovat, co se svým volným časem počne, kolik toho udělá, kdy a kde.
2)  POZORNOST. I to je vzácné zboží, o něž rozhořčeně bojují různá média. V tahanicích o peníze a politiku, sport a umění, techniku a reklamu pozornosti mnoho nezbývá. Jen ten, kdo se těmto svodům vyhýbá, vypíná šum kanálů, může sám rozhodovat, co si zasluhuje jeho pozornosti a co ne. Pod palbou různorodých informací naše smyslové a myšlenkové schopnosti slábnou; narůstají jen tehdy, omezíme-lije na to, co sami vidíme, slyšíme, cítíme a co chceme vědět. I v lom lze vidět moment přepychu.
3)  PROSTOR. Co pro hospodaření s časem znamená diář s termíny, to je pro prostor hromadění. V přeneseném smyslu je všudypřítomné. Zvyšující se nájemné, bytová nouze, přeplněné dopravní prostředky, masy lidí v zónách pro pěší, na plovárnách, v diskotékách, turistických oblastech, vykazují zhuštění, hraničící s omezováním osobní svobody. Kdo se může z této klece vymanit, žije luxusně. K tomu přispívá i ochota vyhrabat se z hromad zboží. Často je malý byt zabariká-dován nábytkem, různou technikou, cetkami a krámy. To, co chybí, je dostatek místa, který' umožňuje svobodný pohyb. Dnes působí luxusně pokoj poloprázdný.
4) KLID. 1 ten je základním požadavkem, který lze stále obtížněji splňovat. Kdo se chce vyhnout obecnému hluku, musí si na to dosadit. Byty jsou totiž obvykle o to dražší, čím jsou tišší; restaurace, které svým hostiím neničí sluch randálem, vyžadují za to, že se zříkají této smyslové zátěže, vyšší ceny. Hlučný provoz., kvílení sirén, rachot vrtulníků, ječící stereo ze sousedství, dlouhé týdny rušných pouličních slavností -přepychově si žije, kdo se tomu všemu může vyhnout.
5)  PRÍRODA. Ze můžeme vzduch dýchat a vodu pít, že vzduch není plný čoudu a voda nepáchne, není jak známo žádnou samozřejmostí, ale výsadou, na níž se podílí stále méně lidí. Kdo sám potraviny neprodukuje, musí ty, které nejsou jedovaté, draze platit.  Vyhnout se rizikům na pracovištích, v dopravě i nebezpečím
provázejícím rumraj při trávení volného času je pro mnohé obtížné, ohledu jsou možnosti se tomu vyhnout stále omezenější.
6) BEZPEČNOST. Je pravděpodobně tím nejchoulostivějším ze vš nich hodnot. V téže míře, v jaké ji stát už nemůže zaručit, stoupá soukrc dávka a žene ceny nahoru. Osobní strážci, bezpečnostní služby, poplašil vše, co slibuje bezpečnost, patří již dnes k životnímu stylu privilegovat a příslušná branže může i v budoucnu počítat s nárůstem poptávky. Roz se ve čtvrti zámožných, zjistíte, že luxus neslibuje pro budoucnost ži potěšení. Stejně jako v minulosti nese s sebou nejen svobodu, ale i nutn privilegovaný člověk, chce-li žít v bezpečí, nejenže se musí uzavřít před ale izoluje sám sebe. "
Nad šesti Enzensbergerovými charakteristikami nového luxusu ná padne, že jej může poskytnout nejspíš život na venkově. K luxusu \ uchýlili chalupáři, „elitní migranti" (Librová 1997) rodu „Pestrých", i li ších majetkových kategorií, žijící ve venkovských rezidencích; souhrn lidé, kteří dali přednost venkovu před městem. Žije v něm však i rošt vesnických lidí, dříve potenciálních migrantů do měst, kteří si dnes výhody svého bydliště a svého způsobu života.
V zorném úhlu Enzensbergerových kategorií můžeme vidět životní vající na dobrovolně snížené spotřebě a příjmu, hledající hodnoty klidu přírody, času, spíše jako prozřetelný a náročný než jako idealistický z Erazim Kohák v souvislosti s ekologicky příznivým životem výstižně p rove náročnosti (Kohák 1998). Taková interpretace obzvlášť „sedí" zmíněných bohatých Holanďanů omezujících záměrně spotřebu a sof užívajících tohoto světa.
Jde o pozoruhodnou syntézu skromnosti a náročnosti, obětavosti a \ ti. Tak můžeme vidět motivace způsobu života, o němž byla v tomto t Enzensberger formuluje paradoxní myšlenku, která může být inspira úvahy nad chudobou a marginalizací: „Budoucnost přepychu nespočív sud v rozmnožování, ale v omezování, ne v hromadění, nýbrž v odříkán
Bylo by však naivní si při pohledu do budoucna myslet, že proměna od hmotného luxusu k vitálním životním potřebám přinese zásadní obrat také v tom, kdo je bude konzumovat; že se díky těmto proměnán a spravedlivě vymění i situace privilegovaných a marginalizovaných. í v historii jsou dnes a budou i v budoucnu mnozí bední lidé zejména \ odsouzeni k životu v nejhorším prostředí, pro našince těžko předsta1
Mysleme však na jeho důsledky, na to, že jde o životní způsob příznivý sociálně i ekc Spojení „ecological hazards and poverty" a pojem „environmental injustice" patří tématům environmentálni sociologie. Environmentálni rizika jsou komponentou so nosti, deprivace a exkluze. Na základě výzkumů provedených ve Spojených slátec konstatuje např. Bullock (2001), že environmentálnu™ znečištění jsou vystavěl v chudých čtvrtích podstatně více, než ti, kdož žijí v jiných částech průmyslových 1999 bylo ze 156 britských továren, emitujících více než 1 tunu karcinogenních látel ováno 49 % na pětinu území; byla to ta území, která mají nejvyšší index deprivace byl vypočítán jako souhrn ukazatelů příjmu, zdraví, zaměstnanosti, vzdělání, typu t stupu ke službám). Ještě dramatičtěji vyznívá přepočet na kvantum škodlivin: 82 %
90
Budou sice disponovat žádoucím statkem - libovolným volným časem, ale „stísněni v nuzných prostorách, bez peněz a vystavení nebezpečí, nebudou si se svým volným časem vědět rady".
Nový luxus si však nebudou moci dopřát ani ti doposud blahobytní. „Dosavadní parametry jako společenské postavení, příjem a jmění, nebudou vždy rozhodující. Mnohé z toho, o čem tu hovoříme, nebude si moci manažer, špičkový sportovec, bankéř či vysoce postavený politik prostě dovolit." Bude postrádat čas a klid a snad především schopnost pozornosti.39 Málo mu pomůže, že jistou míru bezpečnosti a snad i prostor si bude moci koupit. Podle Enzensbergera totiž „je obtížné říct, jak se skrovné statky budoucnosti budou dělit, jedno však je jisté: kdo má jen jeden z nich, nemá nic." Z kontextu plyne, že tímto hyperbolickým vyjádřením chce autor spíše říci, že teprve přítomnost všech oněch statků vytváří blahobyt.
Enzensbergerova chmurná prognóza o blahobytu, který není dosažitelný vlastně nikomu, se vztahuje k budoucnosti. Dnes však ještě není tíseň tak velká, aby si vitální podmínky důstojné existence pro sebe beze zbytku přivlastnili mocní. Pokud zrovna nemyslíme na lidi vskutku fatálně handicapované, nemocné a staré, jsou u nás tyto statky zatím dosažitelné tomu, kdo je svým způsobem života dokáže pojmout jako priority.40
^ O některých, kteří se pro ně rozhodli, jsme již hovořili. Platí však dnes i pro některé z těch, kteří podle našeho sociologického mínění „vězí v pasti chudoby" a které máme za marginály, například pro nezaměstnané nebo lidi žijící na odlehlém venkově41, že mají nové luxusní statky k dispozici více než lidé patřící k majoritě, ba dokonce než lidé považovaní konvenčními kritérii sociálních věd i laického posuzování za lidi blahobytné. Tato výhoda marginalizovaných je ovšem znehodnocena, pokud ji její nositelé nereflektují a nerozvíjejí. Vědomí hodnoty času, pozornosti, prostoru, klidu, přírody a bezpečnosti však začíná doléhat i k nim.
39
vypuštěných karcinogénu bylo koncentrovaně „napumpováno" do pouhé pětiny oblasti'; jde o ty, které jsou klasifikovány jako nejchudší.
Environmentálni nespravedlnost se však týká také chudých zemí, doplácejících na životní a případně environmentálni úroveň bohatých zemí a také budoucích generací, doplácejících na životní úroveň generací našich.
Obávám se, že i ti z bohatých, jimž majetnost a postavení již dovolí spočinout, dosavadním způsobem životajiž mohli nevratně přijít o schopnost pozornosti.
1 Tato podmínka je ovšem kruciální povahy; tak jak to platí pro sféru hodnotové orientace lidí obecně.
1 Podle autorů podílejících se na sborníku „Contested Counryside Cultures: Otherness Mar»inali-sation and Rurality" (Cloke and Little: 1997) jsou však právě obyvatelé venkova výrazně marni-nalizováni. Znevýhodněni jsou tam zejména staří lidé, ženy, zdravotně postižení lidé. Texty monografie jsou polemikou s představou venkovské idyly.
Literatura
Aarts, W. 1993. „Some Characteristics of Voluntary Modesty and Its í peal: A Netherlands Case Study." In Paper for the Conference The G the Local. Consumption and European Identity. Amsterdam. Bauman, Z. 1998. Globalizace. Praha: Mladá fronta. Beck, U. 1986. Risikogesellschaft: Auf dem Weg in eine andere Modern
furt am Main: Suhrkamp. Bourdieu, P. 1998. Teorie jednání. Praha: Nakladatelství Univerzity Karl Bullock, S. 2001. „Polluting the Poor." The Ecologist 31 (3), pp. 56-57. Cloke, P., J. Little. 1997. Contested Countryside Cultures. Otherness, M
sation and Rurality. London and New York: Routledge. Douthwaite, R. 1996. Short Circuit: Straightening Local Economies for
in an Unstable World. London: Green Book. Elgin, D. 1981. Voluntary Soimplicity: Toward the Way of Life That is O
Simple. Inwardly Rich. New York: William Morrow. Elias, N. 1976. Über den Prozeß der Zivilisation: Soziogenetische Unte
gen. Bd I. Frankfurt am Main: Suhrkamp Verlag. Enzensberger, H. M. 1997. „Luxus - odkud a kam s ním?" Literární novu Feígl, K. Procházková. 1997. „Regule a alternativa: Motiv dobrovolné v reformních proudech vrcholného středověku." In Sociální studia G2 Masarykova univerzita. Georg, S. 1999. The Social Shaping of Household Consumption. Ecologi
nomics 28, pp. 455-466. Hirsch, F. 1967. Social Limits to Growth. London: Routledge and Kegan. Inglehart, R. 1977. The Silent Revolution: Changing Values and Politic
among Western Publics. Princeton: Princeton University Press. Jacob, J. 1997. New Pioneers: The Back-to-the-Land Movement and t lit for a Sustainable Future. Pennsylvania: The Pennsylvania State Ui Press.
Jelínek, I. 1995. „Chudoba a bída, esej z roku 1968." In „O chudobě v
slovenské společnosti", sborník z konference. Brno: Masarykova unive Kohák, E. 1998. Zelená svatozář. Kapitoly z ekologické etiky. Praha: Slon. Krutilla, J. V. 1967. „Conservation reconsidered." Amer. Econ. Rev. LVU
dle Martínez-Alier 1995. Librová, H. 1994. Pestří a zelení. Kapitoly o dobrovolné skromnosti. Brn.
nica a Duha. Librová, H. 1995. „Poznámka k sociologickému vymezení chudoby." S.
O chudobě v české a slovenské společnosti, sborník z konference. Brnc
rykova univerzita. Librová, H. 1997. „Decentralizace osídlení vize a realita. Část druhá: de<
zace v realitě České republiky." Sociologický časopis (1), s. 27-40. Librová, H. 1999. „The Disparate Roots of Voluntary Modesty " Enviro
Values?, {3), pp. 369-381. Mareš, P., L. Rabušic. 1996. „K měření subjektivní chudoby v české spole
Sociologický časopis (32), s. 297-315.