ÚVOD DO PEDAGOGIKY A ZÁKLADY PEDAGOGICKÉHO MYŠLENÍ

   

   2. Výchova v životě člověka

   

   Výchova je specificky lidský druh činnosti.

   Výchova je podmíněna biologicky, což znamená  specifičnost genetické výbavy každého
   jednotlivce, která se  promítá do fyzických rysů, typu nervové soustavy, vloh a schopností.

   Člověk má schopnost učit se a být vychováván a má také potřebu být vychováván.

   Výchova představuje kultivující dialog mezi subjektem (pedagog, rodič, vychovatel) a objektem
   výchovy (žák, dítě mladistvý, vychovávaný jedinec) a směřuje k sebevýchově (dospělý, splývá
   subjekt a objekt).

   Jednotná definice výchovy neexistuje, a to proto, že definice je koncipována na základě pojetí
   výchovy a akcentace určitých základních východisek výchovy (Průcha, J. Moderní pedagogika.
   Praha: Portál, 1997.

   

Základní přístupy k výchově

   Výchova patří k nejsložitějším procesům, které známe. Důsledkem této skutečnosti jsou velmi
   rozdílná pojetí výchovy v historii i v současnosti.

   

   Někteří autoři jsou si vědomi místa výchovy v životě člověka, někteří výchovu přeceňují, jiní
   význam výchovy nedoceňují nebo odmítají.

   

  a)Výchovný optimismus

  Přeceňování možností výchovy

   Helvétius, C.A., (1715-1771):

   Člověka vychovávají všechny předměty, jež ho obklopují, všechny situace, do nichž ho staví
   události, všechno, co se s ním děje.

   J. Locke (1632 -- 1704)

   

   b)Výchovný pesimismus

   J. J. Rousseau

   Pedologie:  na zač. 20. století, teorie dvou faktorů -- vliv prostředí a dědičnosti, nikoli
   výchovy.

   

   c) Antipedagogika. Odškolnění společnosti, Pryč s výchovou.

   

                              Přímé výchovné působení - výchova přímá

                                - Pedagog staví před žáky požadavek

                                  - vymezuje cíle jejich činnosti

                                  - často stanoví  postup činnosti

                                  - ovlivňuje  rozhodovací proces

                                      - samotnou činnost řídí

                                    - vymezuje jednotlivé kroky

                - sleduje jejich realizaci, organizuje činnost jednotlivců i skupiny

   - hodnotí výsledky  činnosti

  

  Nepřímé výchovné působení -výchova nepřímá

  

   - Výchovný cíl klade jen vychovatel, zatímco žák sleduje jiný cíl

   - učení je řízeno tak, že se pedagog snaží o změnu nebo úpravu podmínek

   - je to působení prostřednictvím skupiny, kolektivu

   - pedagog se snaží vytvářet výchovné situace tak, aby je žák vnímal jako přirozené a neřízené

   - pedagog ovlivňuje situaci zevně - situace  nevyžaduje přímý kontakt pedagoga a žáka

  

                   Výchova v širším slova smyslu -- výchova a vzdělávání, edukace.

    Výchova v užším smyslu- výchova ve složkách (estetická, mravní, rozumová, pracovní, tělesná,
                                           ekologická...).

   

                                  Působení intencionální- záměrné

   Působení funkcionální- nezáměrné, bezděčné, spontánní

  

  Literatura:

  Bertrand, Y. Soudobé teorie vzdělávání. Praha: Portál, 1998, s. 160...
  Helus, Z. Dítě v osobnostním pojetí. Praha: Portál, 2004, s. 47.

  Illich, I. Odškodnění společnosti. Praha, Slon, 2001.Kučerová, S. Chybná východiska a mylné
  předpoklady antipedagogiky. In: Pedagogická orientace 2, 1999, s. 100-105.
  Pařízek, V. Obecná pedagogika. Praha: SPN, 1991.
  Prokop, J. Černá anti-pedagogika. In: Pedagogická orientace 3, 1998, s. 2-13.
  Rýdl, K. Tradice a současnost alternativního pedagogického hnutí v ČSFR a ve světě. Prešov,1992.
  Rýdl, K. Inovace školských systémů. Praha: ISV, 2004, s. 37, 257.

  Schoenebeck, K. von. Škola s přívětivou tváří. 2001.

  Singule, F. Současné pedagogické směry a jejich psychologické souvislosti. Praha: SPN, 1992,
  s.28-32.
  Štverák, V. Obecná a srovnávací pedagogika. Praha: Karolinum, 1999.
  Václavík, V. Cesta ke svobodné škole. Hradec Králové: Gaudeamus, 1995.
  Vorlíček, Ch. Úvod do pedagogiky. HaH, 2000.