David Grossman

   Braňme se čtením knih

   (úryvek z projevu na literárním festivalu v Berlíně: O jednotlivci a jazyku mas)

   Respekt 39, 24.-30. září 2007-12-03

   Masová média

   .... Na první pohled se sice zdá, že tato média se zaměřují právě na jednotlivce, ne na masu.
   V tom spočívá nebezpečný klam: masmédia vyzdvihují jednotlivce do nebes a zdánlivě ho vedou ke
   stále výraznější jedinečnosti, ale v konečném důsledku ho přivedou jen k němu samotnému:
   k jeho vlastním potřebám, k jeho vlastním úzkým zájmům, k jeho přáním a vášním. Otevřeně i
   skrytě osvobozují jednotlivce od toho, čeho by se nejraději zbavil: od odpovědnosti za
   následky vlastních činů pro jiné.

            Tato média jsou hnána hlubokou potřebou rozdmýchat oheň zájmu širokého publika, stále
   více dráždit hladové pudy. A když se zabývají tématy, která mají morální a humanitní prvek, i
   tehdy, když přebírají roli společenské odpovědnosti, se zdvižený prst, jímž ukazují na centra
   korupce, bezpráví a utrpení, jeví spíše jako prst automatu, bez skutečného zájmu o problémy,
   na něž   ukazuje. Skutečným cílem těchto médií je zachovat tento permanentní dráždivý stav,
   stav „veřejného pranýřování“ či „veřejného absolutoria“.

   

   Kniha osvobozuje

   Literatura nemá vlivné představitele v mocenských centrech světa, který jsem tu popsal, a
   nepředpokládám, že ho může změnit. Může však představit alternativní cesty, jak se v tomto
   světě dá žít podle vnitřního rytmu a s vnitřní kontinuitou, jež mnohem více odpovídá našim
   přirozeným duševním a duchovním potřebám než to, co nám vnější systémy násilím vnucují.

            Dobrá literatura dělá čtenáře jedinečným a vysvobozuje ho z davu. Dává mu možnost
   cítit, jak se v něm z neznámých končin vynořují a na povrch vystupují duševní procesy,
   vzpomínky a možnosti existence, které patří jen a jen jemu. Které jsou výhradně plodem jeho
   osobnosti, výsledkem jeho nejintimnějších úvah. Protože v každodenním životě, ve vulgárnosti
   všedního dne, ve všeobecném znečištění intelektu,  plochém, nediferencovaném jazyce se tyto
   poryvy duše jen těžko můžou vysvobodit z oněch vnitřních hloubek a dostat se ke slovu.

            V ideálním případě nám může literatura udělit tu milost a pomoci nám trochu se
   vymanit z nemoci odlidšťování, již nám způsobuje život ve velkých, globalizovaných
   společnostech: vymanit se z postižení, že my sami jsme psáni „hrubým“ jazykem, jazykem klišé,
   zobecnění a stereotypů, z postižení naší proměny – jak řekl Herbert Marcuse – na
   jednorozměrného člověka.