Individuální vzdělávací plán Růžena Blažková Individuální vzdělávací plán pro dítě s dyskalkulií vznik na základě spolupráce učitele matematiky, psychologa nebo speciálního pedagoga z Pedagogicko psychologické poradny, vedení školy a rodičů. Je závazným materiálem pro dítě, rodiče i školu, avšak není dogmatem. V případě potřeby je možné jej upravit pro skutečné momentální potřeby dítěte. Jeho zpracování je náročné, neboť je třeba brát v úvahu: - výsledek vyšetření v PPP – jaké problémy byly diagnostikovány, jaký typ dyskalkulie se u dítěte projevuje, - úroveň jeho matematických vědomostí, - zařazení do ročníku školní docházky, - učivo matematiky v ročníku, který dítě navštěvuje, - jeho skutečnou individualitu, neboť každé dítě potřebuje svůj vlastní plán, - to, že je výsledkem cílevědomé práce na základě provedené analýzy a slouží jako východisko práce s dítětem, - jeho konkrétnost a použitelnost ve výuce, měl by být zbaven jakéhokoliv formálního přístupu. Význam IVP pro dítě: - má motivační hodnotu, neboť může dát dítěti jistotu, že je snaha mu pomoci, - dává dítěti pocit, že je subjektem vzdělávání, nikoliv jeho pasivním objektem – neboť IVP posiluje aktivitu dítěte, jeho zájem i odpovědnost, - umožní dítěti pracovat podle jeho momentálních schopností, individuálním tempem, bez ohledu na obsah výuky matematiky příslušného ročníku a bez ohledu na srovnávání s ostatními spolužáky, - nesnižuje výkon dítěte tím, že by vyhledával úlevy pro dítě, ale stanovuje optimální podmínky a úroveň, při kterých může dítě pracovat, - je zpracován podle individuálních potřeb konkrétního dítěte. Význam IVP pro učitele: - pracuje s dítětem na úrovni, které je schopno, - umožňuje realizaci individuální nebo individualizované výuky, - dostává konkrétní zpětnou vazbu o úrovni matematických vědomostí dítěte, - usnadňuje učiteli hodnocení dítěte, - dává učiteli možnost upravovat plán výuky matematiky podle dosažených výsledků dítěte v matematice. Význam IVP pro rodiče: - mají možnost zapojit se do přípravy IVP, - mají možnost spolupodílet se s dítětem na jeho plnění, - mohou dítě i jeho problémy pochopit s fundovanou účastí, - jsou spoluodpovědni za práci i výsledky dítěte, - s odpovědností, založenou na znalostech problému, přistupují k dalším perspektivám dítěte. Při tvorbě individuálního vzdělávacího plánu se zaměřujeme na plnění určitých cílů: Cíle krátkodobé Stanovíme, které učivo matematiky by dítě mohlo zvládnout v nejbližší době a jaké výsledky asi můžeme očekávat. Jde také o aktivizaci dítěte a získání jeho zájmu o matematiku. Zaměříme se na rozvoj kompetencí, zejména na schopnost samostatně pracovat, vyhledávat informace, nebát se řešení problémů, schopnost pracovat s chybou jak hlediska jejího vyhledávání, tak z hlediska její nápravy. Hledáme vhodné metody práce v matematice i vhodné postupy řešení úloh, které dítě osloví a které mu napomohou učivo zvládnout. Např. V 6. ročníku dítě nezvládá základní spoje násobení a dělení. Vhodně volenými hrami, na kterých se podílí samo dítě a vhodně zvoleným časovým rozvržením zvládání učiva (po malých krocích) zvládáme jednotlivé násobilky. Pokud se však přes veškerou snahu dítěte i učitele nepodaří některé spoje zvládnout, využijeme kompenzačních pomůcek. Cíle dlouhodobé Řešíme problém, které učivo se má dítě naučit v ročníku, který právě navštěvuje a zároveň, jak se vyrovnává s nezvládnutým učivem matematiky z předchozích ročníků. Je třeba rozhodnout, které učivo má dítě zvládnout v plném rozsahu (vhledem k jeho potřebnosti v dalším učivu matematiky), s kterým učivem se může seznámit jen orientačně a které učivo je možné vynechat. V tomto smyslu se upraví vzdělávací program pro dítě s vývojovou poruchou učení. Např. V tématu Procenta se řeší hlavně jednodušší aplikační úlohy, aby se ilustrovala potřebnost a užitečnost matematiky v praktickém životě. Cíle vzdálené Promýšlí se další zařazení dítěte po absolvování příslušného stupně školy – přechod z prvního stupně ZŠ na druhý stupeň, přechod ze základní školy na střední školu, eventuelně ze střední školy na vysokou školu a další zařazení v životě. Zde je třeba brát v úvahu: - do jaké míry jsou vědomosti dítěte v rozporu s profilem absolventa příslušného stupně školy, - zda a jak byly problémy v matematice kompenzovány, - že dyskalkulie nemusí omezit dítě v jeho dalším profesním životě. Např. Pokud má dítě problémy v oblasti operací s čísly na 1. stupni ZŠ , tak na vyšších stupních školní docházky je možné kompenzovat je s využitím kalkulátoru a dítě může být i v matematice úspěšné, neboť může mít rozumové schopnosti na vysoké úrovni a tedy může v matematice dosahovat výborných výsledků. Zde je však nutné rozlišovat dítě, které má dyskalkulické problémy a jinak vysokou úroveň rozumových schopností a dítě, u kterého jsou výsledky v matematice ovlivněny sníženou úrovní rozumových schopností (jeho výsledky jsou slabé ve všech vyučovacích předmětech). Plán se zpracuje pro konkrétní dítě v konkrétním ročníku a jeho realizace je již v kompetenci učitele matematiky. Ve výuce matematiky se dětem zpracovávají pracovní listy s úlohami v jemných metodických řadách tak, aby děti měly pocit, že učivo zvládají a přitom se v každé úloze naučily jeden nový jev. Děti zpravidla potřebují okamžitou pomoc v případě, že si neví rady, jak dál. Je možné tuto situaci řešit buď realizací skupinové práce, nebo osobním asistentem, kterým může být jak učitel, tak spolužák. K upevňování a opakování učiva se využívá nejrůznějších metod a forem práce (konstruktivistické přístupy při vyvozování učiva, didaktické hry, kreslení, práce se stavebnicemi apod.). Ověřování výsledků práce dítěte by mělo být spojeno s pozitivním hodnocením i v případě, že dítě chybuje – vždy nějakou práci vykonalo. Vhodné je zařazování autotestů, ve kterých má dítě možnost zjistit úspěšnost své práce bez ohledu na hodnocení učitelem. Má také možnost zjistit chybu i správné řešení. Vždy je třeba zohlednit určité charakteristiky dítěte, které souvisejí s jeho pomalým tempem při práci, jeho rychlým zapomínáním již naučeného učiva, jeho citlivostí, obav z předmětu, z neúspěchu apod. Podrobněji v obecné rovině: Zelinková, O.: Pedagogická diagnostika a individuální vzdělávací program. Praha: Portál 2001