Vztahy organismů a jejich prostředí Život – otevřený systém. Soustavná mnohačetná výměna s okolím (informační, energetická ↔ látková) – podstata a nezbytnost Organizmus – kromě vztahu k biotickým faktorům (fyzikální a chemické) interakce biotické: a) mezi příslušníky téhož druhu b) vztahy k organizmům ve stejném prostoru (rozdílnost pojetí – v maximu celá planeta) Každý organismus – autonomní celek na určité úrovni – jako takový realizuje pouze některé. Přitom každý za stejných podmínek ne vždy stejné. Které? Za jakých okolností? V jakém rozsahu a intenzitě? Za jakou cenu, jaké náklady? Ekologie Poznatky o struktuře vztahů uvnitř přírody (mezi organismy) o faktorech (mezi organismy a prostředím) na základě výše zmíněných vztahů preference určitých, tedy i prostorových, tj. proč žijí právě zde (jinde) Biogeografie Úzce odráží faktory ekologické i evoluční Ekologie – samostatný předmět studia Učitelství přírodopisu pro 2. stupeň Z Základní pojmy – viz Environmentální vzdělávání SZ7BP_BiEV Rozšiřující pojmy – viz Základní ekologicko-environmentální slovníček pro Úvod do Bi Cíl: sjednocení úrovně znalostí, posílit ekologický přístup – chápání souvislostí na základě ekologických vztahů s využitím v dalších předmětech Základní ekologicko-environmentální slovníček pro Úvod do Bi Cíl: sjednocení úrovně znalostí, posílit ekologický přístup – chápání souvislostí na základě ekologických vztahů s využitím v dalších předmětech Abiotické faktory Adaptace Aklimatizace Alopatrie Biodiverzita Biogeochemické cykly základních biogenních prvků Biomasa Biomy Biotické faktory Domestikace Ekologická nika, valence Ekologie Ekosystém Environmentalistika Gradace Introdukce Klon Koloběhy látek Krajina Lesnictví Myslivost Ochrana genofondu, přírody, ŽP Primární produkce Populace Půda Půdní typy Rybářství Společenstvo Tok energie TUR ÚSES Vegetace Zákon minima, tolerance Zemědělství Znečištění prostředí Zvlášť chráněné rostliny, území, živočichové Doporučená literatura Jelínek, F.: Nedoceněné bohatství. MŽP Praha, 1999 Reichholf, J.: Žít a přežít v přírodě. Ekologické souvislosti. IKAR, 1999 Novotná, D. (ed.): Úvod do pojmosloví v ekologii krajiny, Enigma Pha, 2001 + další s ekologicko-environmentální tématikou Abiotické faktory – (někdy souborně abiocén) - fyzikální a chemické vlastnosti vzduchu, vody a půdy, které vyžaduje každá živá soustava jako vhodné podmínky pro uplatnění svých životních potřeb a projevů. Podle toho jsou rozlišovány faktory klimatické, edafické a hydrické. Jejich soubory jsou označovány klimatop, edafotop, hydrotop. Řadíme sem i geologické podmínky, geografickou polohu a reliéf terénu. Adaptace - jakákoliv přizpůsobení (tělesné tvary a zbarvení, fyziologické funkce a chování), které umožňují osídlit specifické životní podmínky. Selekční vliv prostředí. Adaptace evoluční, ontogenetické, aklimatizace, nervové a humorální, imunitní děje, civilizační adaptace) Aklimatizace – přizpůsobení se jedinců určitých druhů novým životním podmínkám, nejčastěji klimatickým. Vlivem podmínek se dostávají vnitřní parametry mimo hranice běžných oscilací, nastupují stresové situace. Jejich opakovaným zvládáním slábnou, adaptační mechanismy jsou posunuty na novou úroveň. Proces probíhá v průběhu dnů až týdnů. Alopatrie – rozšíření dvou druhů bez územního překrývání. Biodiverzita – druhové bohatství, tj. počet druhů které se na daném místě vyskytují spolu s vyrovnaností v rozložení jedinců mezi druhy společenstva Biogeochemické cykly základních biogenních prvků zajišťují výměnu látek mezi organismy a jejich prostředím. V podstatě se jedná o souhrn cyklů nejdůležitějších biogenních prvků. Tedy C, N, O, P a S. Na cyklu C se podílejí hlavně CO[2] a organické látky. Fixace vzdušného C se děje fotosyntézou (4 – 9 . 10^10). CO[2] difunduje mezi atmosférou (7 . 10^11) a oceány. Velké zásoby C jsou vázány v biomase rostlinných i živočišných společenstev, dále v litosféře (vápence), uhlí, naftě a mořských sedimentech. Zdroje CO[2]: dýchání rostlin a živočichů, sopečná činnost, zvětrávání sedimentů a půdy, spalování fosilních paliv (2 . 10^10). Skleníkový efekt. V cyklu N jsou nejvýznamnějším článkem opět živé soustavy. Pouze některé organismy (Rhizobium) jsou schopny fixovat vzdušný N[2] (1,75 . 10^8 t ročně) z atmosféry (78 %) do půdy v podobě organických sloučenin (až 300 kg .ha^-1). Pomalé uvolňování (20 % ročně). Další zdroje N v ovzduší: sopečná činnost, spalovací procesy. Antropogenní ovlivnění cyklu: průmyslová fixace dusíku při výrobě umělých hnojiv (celosvětový objem N 30 - 40 . 10^6 t = 30 % N v půdě a oceánech). Lokální zdroje: velkochovy hospodářských zvířat, městské splašky. Nerovnoměrnost mezi fixací a uvolňováním N do atmosféry. Zvyšování koncentrace N-sloučenin ve vodě k hranici toxicity. Cyklus O vychází z představy biologického původu (fotosyntézou) atmosférického O. Ty mírně převyšují procesy rozkladu. Ochuzování atmosféry (spalovací procesy). Nebezpečí: redukce fytomasy v biosféře. Cyklus P je důležitý z pohledu přítomnosti P v živých organismech (vazba energie, součást nervových a kosterních tkání). Zdroj: litosféra, akumulace v humusu a mořských usazeninách. Antropogenní ovlivňování: fosforečná hnojiva, zpracování mořských ryb. Možnosti vyčerpání zásob fosfátů. V cyklu S převažuje sedimentární fáze. V rostlinách 0,1 – 0,2 % S, v živočiších až 10krát více. Přechody H[2]S → S → SO[4] a zpět. Uvolňování SO do ovzduší (spalování) – 90 % S v ovzduší – antropogenní původ, vymývání → okyselování půd a vod. Biomasa je kvantitativní ukazatel společenstev – specifikuje množství organické hmoty sledovaného společenstva (fyto- i zoocenózy) na jednotku plochy nebo objemu. Je uváděna jako hmotnost čerstvá, sušiny, někdy i v jednotkách energie. Biomasa rostlin souše je soustředěna hlavně v lesích (2,4 . 1012 t sušiny), zatímco v oceánech je výrazně nižší (1,7 . 108 t s vyšší akumulací rostlinné hmoty v mírném pásu). Biomy - společenstva velkých oblastí Země (se substrátem a makroklimatem) s jednotnou fyziognomií podle převládajících dominantních druhů (opadavé listnaté stromy v biomu opadavého listnatého lesa). Biotické faktory vymezují nejrůznější vzájemné vztahy mezi organismy intraspecifické (uvnitř druhu) a interspecifické (mezi jedinci různých druhů). Protože většina vztahů má charakter potravní, vydělují se někdy vztahy trofické. Zvláštní jsou faktory antropogenní. Domestikace je zvláštní formou přizpůsobení. Člověk cílevědomě šlechtí původně divoce žijící druhy k maximalizaci hospodářského prospěchu Ekologická nika je souhrnné prostorové a funkční začlenění druhu v ekosystému. Je mnohorozměrná v nejrůznějších směrech (buď úzká nebo široká). Určující požadavky patří k nice potravní a prostorové. Ekologická valence vymezuje rozpětí mezi minimem a maximem faktoru, v němž je organismu schopen realizovat svoje životní projevy. Úzce vymezené podmínky: stenovalentní druhy, široce vymezené podmínky: euryvalentní druhy Ekologie je věda o vzájemných vztazích mezi organismy a jejich prostředím, ve kterém žijí, věda o struktuře (na různých úrovních) a funkci přírody Ekologie základní – rozvoj ekologie jako definované přírodovědné disciplíny e. obecná - studuje obecné zákonitosti o ekologických systémech a jejich prostředí v logické syntéze poznatků na úrovni jedince (autekologie, ekologická fyziologie), populace (demekologie), biocenózy, ekosystému a konečně biosféry (synekologie). e. speciální - na základě poznatků předchozí studuje vybranou ekologickou problematiku taxonů (druhu jako hraboše polního, společenstva - přirozených lučních porostů). Patří sem i e. člověka (antropoekologie), která studuje člověka jako biologický druh ve vztahu k prostředí (růst lidské populace, nedostatek potravin s prognostikou osudu). 2. etapa – rozvoj společenských vztahů, působení na prostředí - aplikovaná ekologie (věda o problematice životního prostředí, jeho poškozování,ochraně) a) - nauka o životním prostředím a praktických aspektech (znečišťování půdy, vody, ovzduší). Sleduje možnosti zlepšování podmínek, ovlivňování a řízení životního prostředí, ochranu přírody i genofondu rostlin a živočichů, predikuje podklady pro aplikované biologicko-ekologické vědy (zemědělství, lesnictví, veterinární i medicinální vědy) b) ekologická technologie - oblast technických a technologických výzkumů sledujících ekologické potřeby. Technický obor limitující průmyslovou výrobu, čerpání zásob, recyklaci materiálů, výrobu energie, dopravu a celou ekonomiku ekologickými zákonitostmi pro přežití lidstva. 3. etapa - za vyšší stupeň integrace poznatků v dané oblasti dnes považujeme environmentální vědu (environmentalistika). Postihuje celé životní prostředí člověka s mnoha interakcemi mezi společností a přírodou včetně sociálních vztahů a společenských aspektů (ochrana přírody - biocentrický přístup, ochrana životního prostředí člověka - antropocentrický přístup). Učení o životním prostředí obohatily i některé "zelené" teorie (až nekritická preference hodnoty přírody a organismů). 4. etapa - spolu s poznatky environmentalistiky, ekonomických a technických výhledů daly základ altruistické "strategii trvale udržitelného rozvoje (žití) - TUR". Ta má mnohé přívržence ale i odpůrce. Budoucnost ukáže, zda je východiskem. Ekosystém - strukturální a funkční celek biocenózy a jejího prostředí. Nezbytné složky: 1. biotop (stanoviště) 2. producenti 3. konzumenti 4. destruenti (dekompozitoři, rozkladači). Funkčnost je založena na potravních vztazích, kdy předcházející článek je zdrojem potravy (energie) pro článek následující. Propojování potravních vztahů v potravních sítích. Podle 114: funkční soustava živých a neživých složek životního prostředí, jež jsou navzájem spojeny výměnou látek, tokem energie a předáváním informací a které se vzájemně ovlivňují a vyvíjejí v určitém čase. Environmentalistika - věda o problematice životního prostředí a praktických aspektech. Postihuje celé životní prostředí s vlivy techniky (vstupy, výstupy), sociálních vztahů (problematika lidské společnosti) a společenských aspektů (ochrana přírody), Gradace je zvláštní případ růstu početnosti populace r-specialistů (r-stratégů). Spočívající v postupném několikaletém zvyšování početnosti až k extrémním hodnotám tzv. kulminace. Po jejich dosažení následuje prudké snížení početnosti (téměř k nulovým hodnotám) podmíněné různými příčinami. Jednou z nich je vysoké přesažení únosné kapacity prostředí. Introdukce může být záměrné přenesení nebo zcela neúmyslné zavlečení různých druhů rostlin a živočichů z jedné do druhé geografické oblasti, tj. mimo hranice jejich přirozeného rozšíření. Možné narušení ekologické stability ekosystémů. Příklady: trnovník akát, pajasan žláznatý, bolševník velkolepý, netýkavka Royleova (žláznatá), bažant, ondatra pižmová, muflon, býložravé ryby. Reintrodukce do míst původního výskytu (jasoň červenooký – Kotouč u Štramberku). Klon je skupina jedinců vzniklých vegetativním rozmnožováním z jediného organismu. Proto jsou všichni geneticky totožní. Příklady známe u trav, borůvčí aj. Koloběhy látek probíhají ve víceméně uzavřených cyklech v ekosystému. Jedná se o koloběhy biogenních i ostatních prvků, které jsou z anorganických sloučenin transformovány do různých organických látek v protoplazmě a z ní následně dekompozičními pochody do původního fondu minerálních živin (viz biogeochemické cykly). Krajina je určitá část zemského povrchu jednoznačně určeného geografickou polohou, přirozenými hranicemi s charakteristickým reliéfem. Tvoří ji soubor funkčně propojených ekosystémů s civilizačními prvky, tedy složky přírodní a kulturní. Přírodní krajina jako výsledek přírodních krajinotvorných procesů dnes již neexistuje. V kulturní krajině na sebe působí přírodní a umělé složky (k. kultivovaná, k. narušená, k. devastovaná). Lesnictví je odvětví materiální výroby, která zajišťuje dřevo pro průmysl a stará se o mimoprodukční funkce lesa (hlavně vodohospodářské a rekreační). Jako oddělení prvovýroby čerpá převážně energii slunečního záření. Základem pěstebních a těžebních technologií je ekologie lesních stromů a porostů. Myslivost je odvětví zemědělské a lesní výroby s cílem chovu, zušlechťování, ochrany a lovu zvěře. Realizuje v mysliveckých sdruženích na honitbách. V kategoriích užitkové a škodné zvěře pernaté a srstnaté (ptáků a savců) jsou zařazeny i druhy chráněné podle zák. 114/1992 Sb. a Vyhl.. 395/1992 Sb., což činí některé právní úpravy zmatenými. Ochrana genofondu je stěžejním úkolem ochrany přírody. Některé taxony autochtonní flóry a fauny vymizely, jsou nezvěstné nebo je jejich existence ohrožena (i v důsledku narušování ekologické stability a diverzity krajiny). Tento stav vyžaduje další poznání a následné stanovení zásad aktivní péče o genofond a zajištění trvalých funkcí planých rostlin a volně žijících živočichů. K tomu slouží Červené seznamy a následně právní normy. Je vedena i Ochrana genofondu kulturních rostlin a hospodářských zvířat. Ochrana přírody a krajiny se rozumí (podle zákona 114/1992 Sb.) vymezená péče státu a fyzických a právnických osob o volně žijící živočichy, planě rostoucí rostliny a jejich společenstva (viz zvlášť chráněné rostliny a živočichové), o nerosty, horniny, paleontologické nálezy a geologické celky (viz zvlášť chráněná území), péče o ekologické systémy a krajinné celky, jakož i péče o vzhled a přístupnost krajiny. Ochrana ŽP je cílena k předcházení negativním vlivům na ŽP, k ochraně prostředí a k jeho zlepšování v souladu s ekologickými zákonitostmi. Populace - soubor všech jedinců téhož druhu (homotypický soubor) v určitém prostoru a čase (možnost produkce potomstva) Primární produkce je množství organické hmoty (nebo energie) vytvořené fotosyntézou zelených rostlin za určitou jednotku času na určité ploše. Celková PP souše je odhadována na 1,72 . 10^11 t (z toho produkují tropy 60 %, subtropy 20 %, subboreál 10 %, boreál 9 % a polární pásmo 1 %). PP celé Země včetně moří (6 . 10^10 t) činí 2,35 . 10^11 t sušiny. Sekundární produkce (využití živočichy). Půda je oživený přírodní útvar, vyvíjející se z povrchových zvětralin zemské kůry. Je součástí každého suchozemského ekosystému jako substrát pro produkci biomasy. Půdotvorný proces (faktory: matečná hornina, reliéf terénu, klima, výše hladiny podzemních vod, organismy, hospodářská činnost. Hloubka půd (závisí na zvětrávání - snadné u pískovce, žul, rul, nesnadné u vápence, znělce, křemence). Mělké p. (do 30 cm, hřebenové horské partie). Středně hluboké p. (30 – 100 cm, na krystaliniku, mladých vyvřelinách, zpevněných sedimentech větší části Českého masívu). Hluboké p. (nad 100 cm na nezpevněných sedimentech a snadno zvětrávajících horninách v nížinách). Zrnitost půd (pelické p. – jílovité jemnozrnné a těžké, psamické – písčité – hrubozrnné a lehké). Štěrk (částice nad 2 mm). - p. mírně štěrkovité (< 25 %), štěrkovité (25-50 %), silně štěrkovité (50-75 %) a kamenité (> 75 %). Minerální bohatost půd (CaO, MgO, K[2]O, P[2]O[5]), obsah humusu. Půdní druhy jsou určovány texturou půdy – jsou děleny podle obsahu jílovitých částic (< 0,01 mm) – lehké až těžké. Půdní typy: skupina půd se stejným profilem a diagnostickými horizonty černozemě – na spraších s působením vegetace v nížinách. Velmi dobrá fyzikální vlastnosti, dobré zásoby živin a humusu. slínovatky - málo provzdušněné s hlinitým až jílovitým charakterem na měkkých vápnitých horninách. Zabahňují. Dobře zásobené živinami a humusem. Severní až východní Čechy, jižní a střední Morava. hnědozemě - lemují černozemě, většina území (300 – 500 m n.m.). Dostatečná zásoba živin (někde třeba doplňovat) a humusu. podzolované půdy a podzoly s ochuzeným svrchním horizontem o živiny a půdní koloidy. Území s vyšším úhrnem srážek 200 – 500 m n.m. hnědé lesní půdy – většinou lehčí hlinitopísčité – písčité. Vyšší obsah humusu, dobře jímají vodu. 500 – 1000 m n.m. glejové podzoly s kolísající hladinou podzemní vody, jsou málo provzdušněné, často bahnité v podhorských a nižších horských oblastech horské podzoly – nad 1000 m n.m.. Bohaté humusem, kyselé, jímavé pro vodu. Písčité až hlinitopísčité se štěrkem. šedé lesní půdy - dobře provzdušněné na písčitých až štěrkovitých substrátech (Hodonínsko) rendziny na vápencích a dolomitech většinou s lesy. Minerálně i humusově bohaté. V českém masívu podle matečných hornin. nivní půdy v podmínkách vysokého obsahu podzemní vody se zbahnělými glejovými horizonty s ionty Fe a Mn. Semiglejové p. podél vodních toků v inundačních oblastech. Aluviální p. na okrajových terasách aluviálních niv s nižší hladinou podzemní vody. Sušší. zasolené p. se zvýšeným podílem rozpustných solí a halofytní vegetací. Ostrůvky. rašeliništní p. s vysokým obsahem organických látek a vysokou hladinou podzemní vody. Silně kyselá vrchoviště s porosty jehličnanů v horách, mírně kyselé slatiny s minerálními částicemi Hnědých půd různého typu 37 %. Hnědozemě 13 %, černozemě 12 %. Rybářství je odvětvím zemědělské výroby, které zajišťuje řádný chov, zušlechťování, ochranu a lov ryb a jiných vodních živočichů. Provozuje se dvěma způsoby: hospodařením na rybnících, což je vlastně výrobně-hospodářská činnost a výkonem rybářského práva na revírech pstruhových a mimopstruhových. Rybami a jinými živočichy se rozumějí ryby všeho druhu, (?mihule?), raci, perlorodka říční, škeble, velevrubi a žáby. V kategoriích jsou zařazeny i druhy chráněné podle zák. 114/1992 Sb. a Vyhl.. 395 /1992 Sb., což činí některé právní úpravy nejasnými Společenstva (cenózy) - heterotypické kolektivy složené z jednotlivých populací se vzájemnými složitými vazbami. Jsou víceméně stálé, nezávislé se schopností autoregulace. Nejsou ale schopny samostatné existence (např. živočišná společenstva). Vazba na biotop. Přirozené (primární) biocenózy - stále více narušovány a nahrazovány druhotnými (sekundárními) společenstvy (antropogenoidy). Nezbytnost opakovaných lidských zásahů (agrocenózy). Přechody s obtížným rozlišováním. Bez řízení - autoregulační mechanismy a sukcese směřují k obnově víceméně přirozené biocenózy. Sukcese - dlouhodobý neperiodický vývoj ke konečnému (klimaxovému, homeostatickému) stadiu. U nás les. Stratifikace biocenóz – biostrata (patra) se stratocenózami, biochoria s choriocenózami. Tok energie ekosystémem představuje základní ekologický princip TUR (Trvale udržitelný rozvoj) - proces změn, ve kterém jsou využívání zdrojů, orientace vývoje technologií a transformace institucí zaměřeny na harmonické zvyšování současného i budoucího potenciálu uspokojování lidských potřeb a aspirací. ÚSES – územní systém ekologické stability je soubor vzájemně propojených, přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu. Rozlišují se místní, regionální a nadregionální SES. Základní prvky ÚSES: biocentra a biokoridory. Vegetace představuje společenstva všech rostlinných taxonů rostoucích na vymezeném území v určitém typu prostředí. Společenstva dohromady svou fyziognomií charakterizují toto prostředí.Tzn., že vegetace svým složením odráží podmínky stanoviště. Zákon minima nám říká, že limitujícím faktorem pro fyziologický růst a rozmnožování je látka (živina) dostupná v nejmenším množství (minimu) Zákon tolerance limituje nepřítomnost nebo neúspěch organismu nejen nedostatkem, ale i přebytkem kteréhokoliv z činitelů blížících se hranici, kterou organismus může tolerovat (snést) Zemědělství definujeme jako odvětví materiální výroby s úkolem zajištění potravin pro obyvatelstvo, surovin pro potravinářský a lehký průmysl pěstováním kulturních rostlin a chovem hospodářských zvířat. Podle toho se i dělí na rostlinnou a živočišnou výrobu. Právě v zemědělství se výrazně rozvinuly metodiky domestikace, introdukce, aklimatizace. V rostlinné výrobě využívá primární produkci, v živočišné sekundární. Vždy je do agroekosystému vkládána další dodatková energie. Urychluje tok energie systémem a výrazně narušuje látkové cykly. Znečištění prostředí je důsledkem vnášení fyzikálních, chemických a biologických činitelů do ŽP v důsledku lidské činnosti. Vnášené činitele jsou cizorodé (podstatou nebo i množstvím) pro dané prostředí. Znečištění atmosféry, půdy, vody. Poškozování ŽP je zhoršování jeho stavu znečišťováním nebo jinou lidskou činností nad míru stanovenou zvláštními předpisy (Zák. 17/1992 Sb.) Zvlášť chráněné rostliny – druh rostliny ohrožené nebo vzácné, vědecky či kulturně velmi významné. Tři kategorie podle stupně ochrany: kriticky ohrožený, silně ohrožený a ohrožený druh (Vyhl. č. 395/92 Sb.) – viz Environ. vzděl SZ7BP_BiEV.) Zvlášť chráněná území – (ZCHU). Území přírodovědecky či esteticky velmi významné či jedinečné. Při vyhlášení se stanoví podmínky ochrany. Šest kategorií (Zák. 114/92 Sb.). Velkoplošná: 1. Národní parky (NP) 2. Chráněné krajinné oblasti (CHKO) Maloplošná: 3. Národní přírodní rezervace (NPR) 4. Národní přírodní památka (NPP) 5. Přírodní rezervace (PR) 6. Přírodní památka (PP) Zvlášť chráněná území okresu Brno-město – viz Environ. vzděl SZ7BP_BiEV Zvlášť chránění živočichové – druh živočicha ohroženého, nebo vzácného, vědecky či kulturně velmi významného. Kategorie jako u rostlin – viz Environ. vzděl SZ7BP_BiEV Biogeografie Každý organismus někde žije – zákonitosti prostorového výskytu taxonů (tj. supraorganizmálních celků – např. společenstev, vegetačních či faunových typů, biomů, ekosystémů apod.) Základní typy prostředí – biocykly Mořský Sladkovodní Suchozemský Koloběhy látek - makrobiogenů - vody Biochory - vodní mořské: litorál, pelagiál, batyál - sladkovodní : tekoucí a stojaté vody - suchozemský: arboreál (les), eremiál (suché teplé bezlesí), oreotundrál (studené bezlesí – orál vysokohorské, tundrál – subarktické) V nich biomy, čili ekosystémové typy Zonální biomy (zonobiomy) odpovídají makroklimatu. Azonální biomy - vlivy zvláštností Pedobiomy – podle zvláštností půdy, orobiomy – ovlivněné nadmořskou výškou Zonální biomy Topické deštné lesy Tropické subtropické poloopadavé a opadavé lesy Monzúnové opadavé lesy Lesy s vlhkým mezotermním klimatem Lesy vlhkých subtropů Vlhké lesy mírného pásma Tvrdolisté lesy Sucholesy středozemního typu Lesostepi Savany Pouště a polopouště Travnaté polopouště Písečné polopouště Hlinité polopouště Opadavé listnaté lesy mírného pásma Stepi mírného pásma Boreální jehličnaté lesy (tajga) Tundra Mrazové pustiny Azonální orobiomy Země odpovídají zonálním biomům lokalizovaným podle nadmořských výšek Azonální orobiomy střední Evropy Lužní les Doubravy Dubohabřiny Kyselé doubravy Jedlobučiny Bučiny Smrčiny Kosodřevina Subalpinský trávník Alpinský trávník Změny zemského povrchu – teorie kontinentálního driftu (Wegener – zač. 20. stol.) Prakontinent Pangea (Laurasie + Gondwana, moře Tethys) Biogeografické oblasti Země Holarktis (Palearktis + Nearktis), Neotropis, Ethiopis, Capensis, Orientalis, Australis, Antarktis. Madagaskarská podoblast, Wallacea. Biogeografie ČR Termofytikum, mezofytikum, oreofytikum.