Komunikační formy sluchově postižených Odezírání „Slyšení očima je velmi delikátní umění, jímž může bystré a pozorné oko podle pohybu rtů slyšet i to, co mluví kterákoliv osoba.“ J.Bulwer, Philocophus, 1648 Odezírání n specifická forma vizuální percepce řeči n vnímání orální mluvy zrakem a její chápání podle pohybů úst, mimiky tváře, výrazu očí, gestikulace rukou i celého těla (Sovák, 1965) n dovednost jedince vnímat mluvenou řeč zrakem a pochopit tak obsah sdělení nejen podle pohybu úst, ale i podle mimiky obličeje, výrazu očí, gestikulace rukou, celkových postojů těla, situačních faktorů a kontextu obsahu mluveného. (Krahulcová, 2002) n je odhadování vyslovovaných slov z pohybů mluvidel – rtů, zubů, jazyka, lícních svalů n odezřít lze v nejlepším 30% fonematické informace řeči n nemůže nikdy zcela nahradit sluch a je vnímáno jako jeho nedokonalá náhrada n při odezírání je třeba znát a dodržovat celou řadu pravidel, vytvářet vhodné podmínky a přizpůsobit se situaci Podmínky odezírání Vnější podmínky odezírání a) dokonalý a nepřerušovaný zrakový kontakt b) osvětlení c) vzdálenost mluvící osoby d) řeč, její tempo a rytmus e) způsob výslovnosti mluvícího f) momentální situace g) znalost tématu hovoru h) další zdroje hluku (TV, rádio) a) zrakový kontakt - součástí nonverbální komunikace a je potřebný při jakémkoli rozhovoru - odvrácení pohledu od komunikačního partnera během jeho promluvy může působit jako nezájem o jeho informace. - je pro neslyšící základním předpokladem vzájemného dorozumívání. b) osvětlení - ideální je denní rozptýlené světlo - obličej mluvící osoby by měl být natočený proti zdroji světla - zdroj světla je závislý na umístění budovy jak z hlediska světových stran, tak i lokálních podmínek (úzká ulice, vysoké domy, apod.), velikost oken a orientace místnosti. - špatné světelné podmínky mohou totiž způsobovat únavu, vyčerpanost - centrální osvětlení celé místnosti je vhodnější než bodové osvětlení pracovního či jídelního stolu c) vzdálenost mluvící osoby - nedoslýchaví – 1-1,5m - těžce sluchově postižení – 4m - vždy je však dána individuálně, závisí na věku i na zkušenostech mluvících a odezírajících i na stupni osvětlení - v případě, že je odezírání doplňováno znakovým jazykem, může být odstup i větší - odpovídající výšková úroveň hlavy mluvícího a odezírajícího (!!! u dětí !!!) - mluvidla odezíraná shora působí potíže i zkušeným odezírajícím - při komunikaci u stolu je doporučována pozice naproti sobě nebo v úhlu 90°, tj. „přes roh“ - dva slyšící a jeden neslyšící : neslyšící na jedné straně stolu a naproti němu jeho slyšící partneři d+e) řeč, její rytmus a tempo a způsob artikulace mluvícího - jakákoli nesprávná artikulace ztěžuje odezírání - artikulace by měla být mírně zvýrazněná, ne však na úkor přirozenosti, mírně zpomalená a pečlivá - artikulační pohyby může lehce změnit žvýkačka, cigareta či jídlo v ústech nebo široký úsměv během hovoru, čemuž je nutné se vyvarovat - rychlé nebo naopak pomalé tempo řeči či dokonce slabikování působí negativně na možnost odezírání - je třeba dělat pauzy, které člení výpověď na logické celky - rytmus řeči nemá být monotónní - správné frázování - delší věty se můžou členit do kratších celků po 3 až 5 slovech Vnitřní podmínky odezírání - vnitřní předpoklady pro úspěšné odezírání u každého člověka jiné - rozdíly mohou být například ve zpracování informací v centrální nervové soustavě a v dalších fázích (myšlenkové činnosti) - někteří lidé (bez ohledu na stav sluchu) mají problémy s převáděním vizuálních symbolů do pojmů, což nesouvisí se stupněm inteligence - že různí lidé budou v odezírání i za stejných vnějších podmínek různě úspěšní n vnitřní psychické a somatické podmínky trvalejšího i aktuálního rázu - momentální zdravotní stav - stav zraku - nemoc a bolesti - únava - pozornost - emoční a motivační stránka - míra uspokojení potřeb - pozitivní citový kontakt - postřeh a pohotovost - paměť - vrozené předpoklady pro rozvoj dorozumívacích dovedností Stupně odezírání n rozlišujeme tři stupně odezírání, které na sebe postupně navazují a každý musí projít nejprve stupněm nižším, aby se mohl dostat ke stupni vyššímu a) odezírání ideovizuální, globální, pasivní, primární - faciální obraz je spojen s představou, nikoliv s artikulovaným slovem - dítě slova ještě nezná, vnímá slovo sluchem (dle stupně sluchového postižení), sleduje mluvící osobu, její tvář, výraz obličeje s artikulujícími mluvidly a má možnost si znovu obsah slova ověřit na hračce nebo obrázku, který mu ukazujeme - jednoduchá vstupní forma odezírání, - je přirozenou a účinnou přípravou na globální vyučování mluvené řeči. b) odezírání vizuálně-fonetické, technické, lexikální - tohoto stupně dosahuje sluchově postižené dítě či jedinec : 1) když začíná mluvit, v období vyvozování hlásek a slov 2) na začátku metodického nácviku odezírání u ohluchlých - užívá se při artikulačních cvičeních zaměřených na izolované prvky, na slabiky a skupiny hlásek, při zdokonalování artikulace, při nácviku nových a obtížných slov, kde je důležité i vizuálně-technické zapamatování c) odezírání ideativní, rozumové, integrální - základem je poznávat faciální formu mluveného slova, uložit do zrakové paměti globální obraz slova nebo celé věty a z celku usuzovat na význam, obsah výpovědi - pochopí-li jedinec celkový obsah výpovědi, může pak doplnit to, co nelze odezřít - odezírání tak dostává komplexní a konečnou formu Složky odezírání Dvě základní složky odezírání : - technická a psychická složka 1) technická složka - viditelnost hlásek : a) samohlásky - dominují svou viditelností - jsou dobře vnímatelné - jsou kostrou vizuální částí mluvy - tvoří v českém jazyce zhruba 40% všech hlásek (viz graf 1) a proto jsou označované jako "body optické opory„ - liší se od sebe jen velikostí čelistního úhlu, zaokrouhlením či zaostřením tvaru úst, pohybem jazyka dopředu nahoru nebo dozadu nahoru n Graf 1 : Výskyt hlásek v českém jazyce v procentech (Janotová, 1999, str.12) b) souhlásky - jejich odezírání (viz graf 2) je pro rozpoznání slov mnohem důležitější než odezírání samohlásek n co se týče viditelnosti a rozpoznatelnosti souhlásek, vzájemně se v podobných ústních obrazech pohlcují a dělí se na základě typických vizuálních obrazů a typických artikulačních pohybů do kinematických skupin n kiném - jednoduchý mluvně pohybový útvar, zrakem odlišitelný od jiných mluvně pohybových útvarů - jednomu kinému neodpovídá jediný foném, ale několik fonémů. - je jich dvanáct : pět pro samohlásky („a,á“, „e,é“, „i,í“, „o,ó“, „u,ú“) sedm pro souhlásky 1. „p,b,m“ – bilabiální kiném, 2. „f,v“ – labiodentální kiném, 3. „t,d,n,ť,ď,ň“ – lingvoalveolární kiném, 4. „s,z,c,ř“ – kiném ostrých sykavek, 5. „š,ž,č“ – kiném tupých sykavek, 6. „l“, „r“, „j“ – lingvoalveolární a vibrační kiném 7. „k“, „g“ – velární kiném * „h“, „ch“ a velární „n“ nemají vůbec svůj kiném - nejsou viditelné • body optické opory – ne jen samohlásky, ale i souhlásky bilabiální, labiodentální a některé alveolární (m-a-y, -o-s-á) b) psychická složka odezírání (logické doplňování neúplných ústních obrazů a kombinační schopnosti) - napomáhá tomu, aby mohly být doplňovány mezery, nedostatky a neúplnost ústních obrazů, a to tak, aby mohl vzniknout srozumitelný, smysluplný celek - ten, kdo odezírá, spolumluví s tím, kdo k němu mluví, tzn., že ten, kdo spolumluví, tak i spolumyslí J - vlivy únavy, pozornosti, postřehu, pohotovosti, paměti, stresu, nervozity, motivace a aktuálního psychického stavu jedince - odezírání řeči je až desetkrát náročnější psychický proces než běžné naslouchání zvukové mluvené řeči - obsahové (logické) doplňování mezer v neúplných ústních obrazech a kombinační schopnosti - pravidelná cvičení a procvičování !!! Metody odezírání a) metoda čistého odezírání - nedochází zde k žádné pomoci - v běžné konverzaci je takřka nepoužitelná - používá se jí pouze při nácviku izolovaných slov, kdy je však zapotřebí všechny hlásky „zviditelnit“. - při praktickém využití této metody vzniká příliš mnoho mezer, které lze jen těžko doplnit myšlením, logickými vztahy b) metoda s příležitostnou, částečnou pomocí - jakákoliv minimální pomoc sluchově postiženému během odezírání, která může mít podobu psanou nebo použijeme prstovou abecedu. - z napsaného se mohou doplnit mezery v ústních obrazech a na základě toho dojde k lepšímu porozumění - u těžce sluchově postižených dětí je zapotřebí současně procvičovat artikulaci slova, dále využít znakového jazyka, který nám pomůže porozumět sdělovanému a toto doplnit ještě psanou podobou. c) metoda odezírání se systematickou pomocí - u neslyšících dětí, které nemají odezírací schopnosti - u MR dětí Metody usnadňující odezírání a) prstová abeceda (daktylotika, daktylní řeč či daktylní abeceda) b) fonemické posunkové kódy 1. Hand – Mund systém 2. Cued Speech (kódovaná mluva) 3. Chirografie 1 Hand-Mund systém - je manuálně-orální systém, který byl vytvořen dánským ředitelem ústavu pro neslyšící G. Forchhammerem - obsahuje řadu poloh pohybů ruky, které doplňují nepostřehnutelné pohyby mluvidel a doprovázejí tak mluvenou řeč 2. Cued speech - vytvořen v USA O. Cornettem - tvoří ho 8 různých tvarů ruky pro souhlásky a 6 různých umístění ruky u obličeje pro samohlásky - jeden a tentýž tvar ruky odpovídá těm souhláskám, které lze navzájem jasně rozlišit odezíráním (pro „m, t, f“ existuje jeden společný tvar ruky) 3. chirografie - systém manuálně-fonologických znaků - byl rozpracován v Polsku B. Szepankowskim, na základě zkušeností O. Cornetta - obsahuje osm prstových poloh, které jsou nazvány chirémy a odpovídají osmi skupinám souhlásek - devátá neutrální poloha, která je využívána ve slabikách a výrazech začínajících samohláskou Typologie odezírajících a) typ vizuální - vizuální obraz mluveného vyvolá u této skupiny odezírajících představu i napsaného slova (věty), z psané podoby se doplňuje mezery zrakového vjemu a tvoří významový mluvní celek . b) typ motorický - na základě zrakového vjemu ústních obrazů mluvy si tento typ odezírajícího zpřítomňuje kinestetické představy řeči. Tento typ spolumluví. c) typ smíšený - tento typ reprezentuje asociace obou směrů v různém poměru. a) typ totální - vychází obvykle z celkového ústního obrazu a soustřeďuje se víc na obsahovou stránku komunikace. b) typ parciální - vychází více z detailů ústního obrazu a klade větší důraz na technickou složku odezírání. c) typ smíšený - je pokládán za ideální typ pro odezírání. Pozornost se při něm zaměřuje na porozumění ve smyslu obsahovém, ale současně i na části optických obrazů, čímž se zvětšuje pohotovost i přesnost odezírání. Metodika nácviku odezírání n odezírání není bohužel komunikační schopnost, kterou lze získat spontánně nebo pouze praktickou činností n pravidelný, pečlivý, systematický a dlouhodobý výcvik n úkoly metodického postupu: stanovení obtížnějších úkolů, zbystřování pozornosti a stimulace komunikační schopnosti n musí se rozlišovat nácvik odezírání u malých dětí, které se již se sluchovým postižením narodily nebo ho získaly během raného vývoje nebo nácvik odezírání u jedinců, kteří ohluchli až během dospělosti. n nutnou podmínkou ke zvládnutí správného odezírání je správný rozvoj zrakového vnímání skupiny metodik nácviku odezírání a) metodika nácviku odezírání u prelingválně těžce sluchově postižených dětí a mladistvých - těžce sluchově postižený je orientován na vizuální vjemy J - mají mnohem menší schopnost kombinovat, jejich slovník má menší rozsah a jejich myšlení v celcích je vlivem preferovaného znakového jazyka jinak strukturováno L b) metodika nácviku odezírání u postlingválně těžce sluchově postižených dětí a mládeže - dosažený jazykový vývoj v době ztráty sluchu - důležité je věnovat pozornost především technické složce odezírání, následně nebo kombinovaně je třeba začít s cvičením zaměřeným na doplňování mezer rozumovou, psychickou činností c) metodika nácviku odezírání u dospělých těžce sluchově postižených - odezírání je prakticky jediným způsobem udržení kontaktu s okolním světem - řeč se začíná postupně deformovat, neboť se neslyší - naučí-li se 500 slov, může se tímto způsobem celkem dobře domluvit. Význam zraku pro odezírání n pro neslyšícího je jedinou vnímací cestou, kterou se může dorozumívat s ostatními (odezírání i sledování znakové řeči se uskutečňuje na základě zrakových vjemů) n dobrá funkce zrakového analyzátoru je jednou z nejdůležitějších vnitřních podmínek pro technickou složku odezírání. n důležité je rozpoznat zrakovou vadu u sluchově postiženého co nejdříve a věnovat tomu dostatečnou pozornost n se správnou funkcí zrakového analyzátoru souvisí i: schopnost prostorového vnímání, prostorové orientace a odhad vzdáleností - společně ovlivňují schopnost odezírat n u refrakčních vad - se i při korekci brýlemi, především při dlouhodobém přetěžování, zvyšuje únava zraku. - tato únava se může při celodenním soustředěném odezírání projevit: - pálením očí, - bolestmi na očním pozadí, - bolestmi hlavy, - celkovou únavou nebo - zhoršeným viděním. n v případě strabismu nebo amblyopie (poruchy binokulárního vidění) vznikají problémy s: - vnímáním pohybů rtů při odezírání či navázáním zrakového kontaktu Rozvoj zrakového vnímání - vyhledávání stejných barev, stejných tvarů - pozorování délky a velikosti - využití dětských her – pexeso, kvarteto, domino k vyhledávání stejných obrázků a posilování zrakové paměti. - neúplné obrázky- vyhledávání co chybí - nácvik a rozvoj zrakového kontaktu, zrakově- motorická cvičení Pomocné artikulační znaky (PAZ) n značky pomáhající při hláskové komunikaci n používají se při rozvíjení zvukové stránky mluvené řeči sluchově postižených dětí n podporují správnou artikulaci příslušných hlásek n jejich počet odpovídá počtu hlásek mluveného národního jazyka n vztahují se k fonémům x daktylní znaky ke grafémům n PAZ upozorňují na : a) správnou polohu mluvidel (jazyk, tvaru úst) b) na specifiku výdechového proudu (pocit tepla, chladu, nárazu, měkkého hlas.začátku) c) na chvění mluvidel při tvoření znělých souhlásek, atd. n SP děti se s PAZ seznamují v M n jedna ruka znázorňuje PAZ a druhá ruka odhmatává vibrace nebo kontroluje výdechový proud n PAz splňují požadavek multisenzoriálního vnímání – zrak, hmat, zbytky sluchu n další fce. PAZ : optická analýza a syntéza slova, podpora zapamatování jeho struktury, přesné pochopení jeho gramatické struktury