Vznik písma a jeho druhy

Psaná podoba lidské komunikace je mnohem mladší než podoba mluvená. Písmo vzniklo přibližně před
pěti tisíci lety a jeho používání bylo zpočátku omezeno na několik málo starověkých civilizací a u
nich jen na omezený počet jedinců. Písmo patří k největším vynálezům lidstva, umožnilo uchovávat
informace a předávat je na velké vzdálenosti. Doba, pro níž se informace dokládají v podobě textů,
se označuje jako historická. To, co bylo před ní, jako prehistorie, která je doložená pouze
archeologickými nálezy.

Před existencí skutečného písma si lidé předávali informace např. za pomocí uzlíků. Dokonalejší
formu dorozumívání představovaly piktogramy (obrázky), které se vztahovaly k zobrazenému předmětu
či osobě. Skutečné písmo vzniklo až tehdy, když písemný znak začal označovat buď celé slovo, nebo
slabiku či hlásku. Došlo k tomu nezávisle na sobě na několika místech ve světě: ve starověkém
Sumeru, Egyptě, Číně a říši Mayů. Zpočátku označovaly znaky celá slova a udržovaly si podobu
obrázků, např. sumerské obrázkové písmo z přelomu 4. a 3. tisíciletí př. Kr., ze kterého brzy
vzniklo písmo klínové (obrazce měli podobu „klínů“ a čar) nebo egyptské hieroglyfické (obrázkové)
písmo ze 3. tisíciletí př. Kr.

Zaměříme-li se pouze na vývoj směřující k našemu současnému písmu – latince, dostaneme se
k Féničanům, kteří vytvořili v 13. stol. př. Kr. s využitím egyptského a klínového písma hláskovou
abecedu s 22 znaky jen pro souhlásky. Řekové ji asi v 9.–8. stol. př. Kr. upravili a doplnili o
znaky pro samohlásky. Od Řeků se písmo dostalo k Etruskům a od nich je přejali Římané. Nejstarší
doklady latinského písma pocházejí ze 7.–6. stol. př. Kr. a dochovaly se na kameni, kovu a
keramice.

Na naše území se dostalo písmo až s šířením křesťanství v 9. století. Nebyla to však latinka, ale
hlaholice – nejstarší slovanské písmo vytvořené před rokem 863 Konstantinem-Cyrilem pro misijní
účely na Velkomoravské říši. Byla vytvořena pravděpodobně z minuskulního písma (malých písmen)
řecké abecedy a každý foném v ní má svůj samostatný, jednoznačný grafém. Druhé, o něco mladší
slovanské písmo, které vytvořili Metodějovi žáci, se označuje cyrilice. Vznikla z některých písmen
hlaholice a řecké abecedy na přelomu 9. a 10. století patrně na území Bulharska a Makedonie.
V upravené a reformované podobě se dosud užívá např. pro ruštinu, ukrajinštinu, bulharštinu.
Hlaholicí a cyrilicí se u nás psalo až do konce 11. století, nejdéle v Sázavském klášteře.


Latinka

První texty psané latinským písmem se na našem území objevily v 10. století. Písmo prošlo několika
úpravami, které probíhaly až do středověku. Dnešní podoba námi užívané latinky vznikla na základě
tzv. humanistické kurzivy, která se u nás užívala od 16. století. Kromě Čechů píší latinkou také
ostatní západní Slované (Slováci, Poláci a Lužičtí Srbové), přijali jí také Slovinci a Chorvati.

Současná čeština používá latinku, kterou tvoří soubor písemných znaků:

1. písmena, tj. znaky pro hlásky včetně diakritických znamének (čárka, tečka, háček, kroužek).
Soubor písmen tvoří abecedu, pro češtinu je to 42 písmen, a to 37 domácích a 5 cizích (f, g, q, x,
w). Jedinou spřežkou v naší abecedě je písmeno ch. Nejčastější písmena pro označení samohlásek
jsou: a, e, i, o, pro označení souhlásek pak: n, s, t, v.

2. slovní znaky (značek), tj. znaky vyjadřující celá slova, např. matematické značky (+, =),
číslice (1, 200) atd.

3. interpunkční (rozdělovací) znaménka: . , ; ? ! „ “ : – - … ( ), tj. tečka, čárka, středník,
otazník, vykřičník, uvozovky, dvojtečka, pomlčka a spojovník, tři tečky, závorka.

V současnosti se užívají dva typy písma: psací a tiskací, každé ve dvou variantách – velké
(majuskule: A, B, C) a malé (minuskule: a, b, c).

Někdy užíváme v textech psaných latinkou i písmena jiných abeced, nejčastěji řecká, zvané alfabeta,
např. α (alfa), β (beta), π (pí).

V určitých situacích se i dnes užívají pro dorozumění piktogramy (grafické znaky znázorňující
sdělení obrazem), např. v dopravě, turistice.