Vývoj geografické disciplíny

Hlavní roli v geografii 20. století hrála především anglo-americká geografická škola, která se
orientovala hlavně na socioekonomickou (humánní) geografii. Později dochází k vytváření národních
geografických škol – USA, bývalý SSSR, Polsko, Brazílie (J. Castro: Geografie hladu – problémy
třetího světa), Německa, Japonsko, Švédsko, Nizozemí, bývalé Československo atd. V následujícím
seznamu si uvedeme hlavní proudy geografie ve 20. století (hierarchicky seřazeny podle doby
vzniku):

·         Berkeleyská škola geografie kultury (USA, první světová válka) – rozvoj kultury v regionu
na základě vlastních zdrojů a impulsů zvenčí, kultura slouží jako způsob adaptace člověka na okolní
přírodní i sociální prostředí.

·         Christallerova škola a škola jeho následovníků (Německo, 30. léta) – propojení ekonomické
geografie a prostorové ekonomie (viz Teorie centrálních míst); představitelé: Walther Christaller,
A.Lösch.

·         Kvantitativní revoluce v geografii (USA, 1960 - 1970) – široké použití matematických a
statistických metod a různých modelů, využívajících velké množství dat o území; později aplikace
výpočetní techniky; představitelé: William Bunge, Brian Berry, Torsten Hagerstränd, Richard Morril,
David Marble, Peter Hagget.

·         Behaviorální geografie (70. léta) – spolupráce se sociologií, sociální psychologií a
psychologií, studuje projevy chování lidí v prostoru a vnímáním prostoru jednotlivci a skupinami
lidí.

·         Humanistická geografie (70. léta) – prosazuje vazbu geografie, filosofie a jiných
humanistických oborů, reakce na kvantitativní revoluci (staví do centra geografického vnímání
člověka).

·         Škola společenské relevance (70. léta) – geografie jako způsob řešení společenských
problémů, například problém hladu, vzdělání, náboženského, národnostního, politického a sociálního
útlaku, feminismus, zdroje znečištění a dopad kvality ovzduší a vod na zdraví, sociální problémy ve
městech apod.

·         Radikální geografie (70. léta) – vychází ze sociálních změn na konci šedesátých let
(hippies, černošská hnutí, mírová hnutí...), řešila především sociální témata: geografie chudoby,
hladu, útlaku.

·         Teorie strukturace a geografie (80. léta) – jednotná teorie věd s územním a sociálně
ekonomickým aspektem (sociální geografie, regionální a prostorové ekonomie, sociologie a sociální
vědy); představitel: Anthony Giddens.

·         Realismus v geografii (80. léta) – reakce na pozitivismus a neopozitivismus ve vědě
(všechny poznatky vědy jsou pozitivní) a na předchozí geografické školy; hlavní zásady: neexistuje
výzkum bez teorie, nutnost ověřování teoretických formulací a předpokladů v praxi, pochopení
struktury a vlastností jevů a věcí.

·         Postmoderní geografie (90. léta) – nedůvěra k velkým projektům, velkým teoriím, hledají
se návrhy s lidským měřítkem v návaznosti na historii, tradice, specifiku lokalit a regionů –
regionální geografie; rozvíjí se především v evropském kulturním prostoru.






Vývoj v ČR (ČSSR)


V socialistickém Československu nebylo postavení geografie ve srovnání s jinými vědami nijak zvlášť
významné (na rozdíl od Polska, Rumunska, SSSR). Přesto lze uvést řadu zástupců jednotlivých
disciplín geografie, kteří teoreticky obohatili geografii u nás, eventuelně se uplatnili i v rámci
evropské geografie. Prof. Korčák – statistická syntéza v geografii obyvatelstva (PřF UK Praha, 20.
– 80. léta); prof. Hampl, jeho žák, rozvíjí teoretickou geografii a problematiku sídelních systémů
(PřF UK Praha, 60+); prof. Kuchař – kartograf, zabýval se historickou kartografií (PřF UK Praha,
50. - 70. léta); prof. Pavlík, přední demograf (PřF UK Praha, 60+); prof. Demek – fyzický geograf,
zvláště geomorfolog (PřF MU a GÚ Brno, 60+); prof. Brázdil, klimatolog (PřF MU Brno, 70+); prof.
Mazúr, významný fyzický geograf (PřF KU Bratislava, 70+); prof. Ivanička, sociální geograf ve sféře
oblastního plánování (PřF KU Bratislava, zejména 70. a 80. léta), a další. V současné době je na
našich předních geografických pracovištích charakteristický nástup mladých geografů se zkušenostmi
ze západních univerzit. (doc. Jiří Blažek, doc. Luděk Sýkora, …).