NEJKRÁSNĚJŠÍ KNIHOVNY EVROPY

Patřily panovníkům i klášterům. Knihy v nich uložené soustřeďovaly nejen tehdejší znalosti a
vědomosti, ale i básnická díla i tajné nauky. Některé byly za válek vypleněny, jiné přečkaly
staletí.

ROLE KLÁŠTERŮ

Na uchování knih a vzdělanosti měly v západní Evropě velkou zásluhu zejména benediktinské kláštery,
v jejichž knihovnách se kromě biblické literatury nacházela již téměř zapomenutá díla řeckých
filozofů a dramatiků. Benediktinské kláštery si své knihy navzájem půjčovaly. Byl to první případ
knihovních výpůjček. Z rozhodnutí Karla Velikého, který měl sám v Cáchách rozsáhlou sbírku knih,
byla při každé škole zřízena písařská dílna. Řecká literatura byla uchovávána také v arabských
knihovnách, jejichž zřizování podporoval chalíf Harun al-Rašíd a jeho syn Mamun.

RENEZANCE

Nový zájem o knihy a knihovny přineslo období renezance. Slavná florentská rodina Medici vlastnila
pozoruhodnou soukromou knihovnu. Během první poloviny patnáctého století byla založena i vatikánská
knihovna, která dnes obsahuje asi 150 000 děl a skrývá mnoho dosud neprobádaných titulů. Velkou
senzaci vzbudil například objev sbírky Vergiliových básní pořízené ve 4. století n. l. nebo
Ciceronova Republika s komentářem svatého Augustina přepsaná v sedmém století v jednom italském
klášteře.

VEŘEJNÉ KNIHOVNY

Vynález knihtisku v patnáctém století přinesl rychlý nárůst počtu knih. Knihovny se začaly pomalu
otevírat veřejnosti a jejich obliba rostla. Rozšiřovaly se univerzitní knihovny. V roce 1425 byla
zpřístupněna první veřejná knihovna v Londýně, v roce 1580 další ve skotském Edinburghu. Osmnácté
století přineslo zřízení Britské knihovny jako součásti Britského muzea. Paříž měla hned dvě velké
sbírky knih – původní královskou knihovnu Karla V. z roku 1367, později přejmenovanou na Národní
knihovnu, a Mazarinovu knihovnu z roku 1643.