Vývoj pohledu na osoby
s vadami sluchu
PhDr. Pavla Pitnerová
2009
Starověk
•   Starý zákon, ve Druhé a Třetí knize Mojžíšově mluví o hluchých. Oddělení pojmů hluchý a němý.
•   V 5. a 4. století př. n. I. se kladl velký důraz na komunikaci, na řeč a na výchovu ke správné řeči.
•   Hippokrates - výklad fyziologie sluchu, související s vadou řeči -vadnou artikulací. Hluchoněmí se dokázali uplatnit v nejrůznějších řemeslech.
•   Isokrates, se zabýval vztahem mezi řečí a myšlením.
•   V té době se neslyšící neučili mluvit (proto označení hluchoněmí), a absence řeči jim ztěžovala až znemožňovala možnost začleňování do společenského života.
•   Aristoteles „Ti, kdo neslyší od narození, nebudou mít rovněž řeči. Hlas jim určitě nechybí, nemají však řeči." neslyšící = nemluvící, nepřesný překlad: neslyšící = neschopný myšlení.
•   Marcus Tullius Cicero vydal i spis „O řečníkovi1, ve kterém popisuje názory na řečnictví, výchovu řečníků, hlasovou hygienu, fyziologií řeči a již zmíněnými vadami řeči a sluchu.
\
22
Individuální péče          I
16. století.
Mnich Pedro Ponce de Leon vychovával v klášteře dva hluchoněmé chlapce. Hledal způsob, jakým by se s nimi mohl dorozumět. Podařilo se mu u nich dospět k určité formě artikulované řeči.
Nastala éra vzdělávání jednotlivých neslyšících jedinců, kterým většinou pomáhal někdo z rodiny nebo z okolí.
Ramiréz de Carrion, vyvinul svůj vlastní zjednodušený způsob výuky čtení a psaní a sklidil se svou metodou velký úspěch. Při výuce používal písmo i prstovou abecedu, jeho žáci mluvenou řeč.
Juan Pablo Bonet, Carrionovu metodu mírně doplnil a sepsal. Propagoval jednoruční prstovou abecedu, zmiňuje se o odezírání.
John Bulwer navrhoval již od roku 1648 zřízení samostatné školy, která by sloužila k výchově a vzdělávání hluchoněmých.
17. a 18. století
Jan Konrád Amman vedl hluchoněmého žáka. Učil ho odezírat a artikulovat (napodobováním postavení mluvidel před zrcadlem). Využíval chvění mluvních orgánů při výslovnosti hlásek. Současně učil číst a psát.
Jacobo Rodrigues Pereira žil v letech 1715 - 1780 a učil neslyšící ve Francii. Vytvořil si vlastní pokrokovou metodu výuky, zvanou daktylologie. Používal posunky, zbytky sluchu užíval při vyvozování hlasité řeči, Provokoval žáky k četbě i psaní, řídil se metodou názornosti. Jedince s vadami sluchu dělil podle stupně této vady a jejího vlivu na komunikaci.
Počátky hromadného vzdělávání
•  Abbé Charles Michel de L'Epée. Žil ve Francii, kde
v roce 1770 založil první veřejný ústav pro hluchoněmé. Vymyslel umělé posunky pro jednotlivé pojmy. Učil prstovou abecedu a psaní.
•  Samuel Heinicke založil ústav v roce 1778 v německém Lipsku. Ve svém ústavu zavedl metodu „hláskovací" (vyslovil hlásku, žák seji naučil odezírat, artikulovat a psát). Z naučených hlásek se pak skládala slova, která se zapisovala a odezírala.
•  Metody:
O německá = orální a francouzská = posunková
•  obě metody sváděly tvrdý boj
Souboj metod               I
• Mezinárodní kongres učitelů hluchoněmých -1880.
• Vyvrcholil dlouholetý spor učitelů, logopedu, lékařů a vlastně všech okolo neslyšících.
V rezoluci pak účastníci deklarovali nadřazenost orální metody nad znaky.
Sto let po „Milánu"
• Milánský kongres nastolil pro výchovu a výuku čistě orální metodu.
• Ta zdomácněla ve školách a ústavech pro hluchoněmé.
• Přesto nepřinesla příliš výrazné výsledky.
• Objevy v elektrotechnice a výroba sluchadel.
Moderní přístupy              (
Nejdůležitější směry 20. století:
• Čistá orální metoda
• Simultánní komunikace
• Totální komunikace
• Bilingvální metoda