Profesní morálka učitelů Profesně zdatný (chápeme ve smyslu kompetentní) je člověk, který zcela splňuje požadavky svého povolání. • Učitelé a učitelky musí podat výchovné výkony, jsou pro to vzděláni, zaměstnáni a placeni. Jejich práce spočívá v co nejlepším naplnění výchovného pověření školy.K tomu není vhodný a ochotný každý člověk. • K úspěšnému výkonu učitelského povolání jsou nutné určité profesní znalosti, schopnosti, postoje a stanoviska – profesní zdatnost. Proč potřebují učitelé profesní morálku? • učitelé mají při plnění úkolů svého povolání značnou svobodu volby • učitelé jsou pro své žáky možné vzory k napodobení • učitelé sami jsou nejdůležitějším prostředkem, který je k dispozici pro plnění úkolů jejich povolání • odbornou práci učitelů lze zvnějšku jen obtížně kontrolovat. Proto je společnost odkázána na to, že nutnou kontrolu vykonávají hlavně učitelé sami • na učitele se dnes kladou nejen oprávněné požadavky, ale i mnoho přehnaných a nerealistických nároků • k ochraně učitelů je nutné, abychom tyto požadavky navzájem jasně odlišili, k tomu potřebujeme jako měřítko dobře promyšlenou profesní morálku Obecné normy profesní morálky • Učitelé musí znát povinnosti svého povolání. • Učitelé se musejí věnovat svému povolání s plným nasazením. • Učitelé si mají osvojit a udržet vysoký stupeň profesní zdatnosti. K tomu je potřebné, aby se pravidelně vzdělávali. • Učitelé mají dbát na dobro každého ze svých žáků. • Profesní morální normy jsou minimální normy, jejichž respektování lze očekávat od každého učitele. Neukládají se mu zvnějšku jako cizí příkazy, nýbrž jsou v souladu s profesními zkušenostmi a se svědomím každého dobrého učitele a každé dobré učitelky. Kdo bere své povolání vážně, souhlasí s nimi z vlastního přesvědčení. Společná odpovědnost rodičů a učitelů • Rodiče a učitelé mohou vykonat pro výchovu nejvíce, když se vzájemně shodují a když vychovávají ve stejném smyslu. Je třeba vzájemné porozumění, z něhož může vyrůst důvěra. Tento ideál je vzdálený životu, protože nepočítá s nespolehlivými rodiči a učiteli a se škodlivou rodinnou a školní výchovou. Ideální představy o nositelích výchovy a jejich společné odpovědnosti • Kompetence pro duchovní a morální výchovu • Výchovné cíle, které stát stanoví pro své školy slibují, že se učitelé budou snažit dopomoci žákům k těm mnoha dobrým vlastnostem, které se v těchto cílech vypočítávají. Skutečné poměry • Existuje několik tendencí, které stojí za zmínku: • Roztříštěnost výchovy. • Nejistota rodičů při výchově a jejich snaha zbavit se tohoto břemene. • Přetížení škol výchovnými úkoly, které jsou jim cizí. • Rozdílné zájmy rodičů a učitelů a nedostatečná ochota ke spolupráci. • ad1) Škola je v podstatě podnik služeb, v němž pracuje mnoho osob jako učitelé. Čím více žáků připadá na učitele, tím menší je jeho kontakt s jednotlivým žákem.Učitelé jsou kvůli množství žáků v úplně jiném vztahu k jednotlivému žáku než jeho rodiče. Jejich odpovědnost je obsahově a časově omezená. • Obsahově na přidělené předměty a na povinnosti, které doplňují výuku. Časově na trvání vyučování a ostatních školních podniků. • V dnešní době není však výchova dětí rozdělena jen na jednoho nebo dva rodiče a mnoho učitelů, ale i na předškolní a mimoškolní spoluvychovatele. Děti putují podle přesného časového rozvrhu z místa na místo a od termínu k termínu, aby se střídavě podrobovaly krátkodobé dílčí výchově prostřednictvím mnoha „námezdných“ vychovatelů. • Toto rozdělení výchovy může být užitečné, pokud k němu nedochází příliš brzy a pokud nezachází příliš daleko. Rodinné štěstí nelze vytvořit v neosobních skupinách vedených speciálně zaměřenými vychovateli, jak je to možné u vědomostí a dovedností. • ad 2) Ke zbavení se břemene výchovy svádí obrovská nabídka mimorodinných výchovných institucí a profesionálních vychovatelů. Sugeruje, že výchova je odborná činnost, kterou nejlépe vykonávají specializovaní odborníci. Je přirozeně v zájmu příslušníků pedagogických profesí, aby se vydávali za experty na výchovu. To zpravidla platí jen pro výuku, přesto je ale v některých skupinách lidí rozšířená pověra, že veřejné výchovné instituce obecně převyšují rodinu. • ad 3) Paušální mluvení o výchovném pověření školy zastírá mnohým, kteří ho nemusí uskutečňovat jako učitelé, smysl pro meze školní výchovy. Ve veřejnosti se živí nerealistická očekávání od učitelů, ačkoli kritika škol je trvalým tématem v rodinách i médiích. • Učitelé mohou zpravidla pomáhat nejlépe žákům, kteří mají ve své rodině oporu. Učitelé se přirozeně mají snažit vyrovnávat nedostatky v mimoškolním životním prostoru dětí i s jejich nepříznivými důsledky pro školní výkonnost. V každém případě je omylem domnívat se, že škola může vyrovnat nedostatky v rodinné výchově. • ad 4) Hlavními tématy při individuálním kontaktu jsou školní prospěch a chování dítěte. Konflikty mezi rodiči a učiteli se tematizují jen zřídka. O rodinných problémech mluví rodiče s učiteli svých dětí neradi. Nepřejí si, aby jim učitelé radili v otázkách výchovy. • Oprávněným zájmem učitelů je pracovat pokud možno s úsporou sil a bez konfliktů. Úkoly jejich povolání jsou mnohem obtížnější, než si většina rodičů představuje. Kdo se je snaží všechny dobře plnit, žije na hranici toho, co ještě může unést. • Učitelé si musí zachovat tvář vůči žákům, vůči jejich rodičům, vůči svým kolegům a představeným.