PROBLEMATIKA INTERPRETACE BOŽÍHO SLOVA ZJEVENÍ Biblické podklady - Boží slovo je vnímáno ve Starém zákoně jako základní orientace pro lidi ve stavu po prvním hříchu - první hřích znamenal převzetí člověkem výsadního Božího práva rozlišovat mezi dobrem a zlem člověk k tomu nemá od počátku kapacitu - Bůh komunikuje s „patriarchy“ (Abrahám, Izák, Jakub-Izrael, Mojžíš…) a jejich prostřednictvím s lidmi - patriarchové, jsou „praotcové“ národa - Bůh si vychovává národ, který učí a vychovává ke speciální a atypické komunikaci s ním - tento národ Izrael je prakticky nepřetržitě konfrontován: a) se zcela odlišným způsobem komunikace sousedních „pohanských národů“ s jejich bohy b) se zcela odlišným způsobem chápání a výkladu životních hodnot - v další etapě Bůh komunikuje s lidem prostřednictvím „soudců“ (Gedeon, Debora, Samson…) - soudci jsou lidé, vybraní Bohem k vůdčí roli jen pro určitou dobu a situaci - po soudcích si národ vymohl na Bohu krále (jako mají ostatní) - v té době existovala dvě základní pojetí králů: „egyptské“ (král je ztotožněn s božstvem) a „mezopotamské“ (král je podřízen božstvům) - králové (Saul, David, Šalomoun a pak králové rozděleného Izraele) - po králích (i když fungovali už i za nich) přebírají roli zprostředkovatelů Boží vůle „proroci“ - proroci jsou prostí lidé (jako soudci), ale nemají roli vůdcovskou (jako soudci), nýbrž morální, protože dokáží mluvit k lidem i za cenu rizika pro vlastní život Identita Božího lidu - kromě osobností, vytvářely identitu Božího lidu Izraele ještě další prvky: o rodokmenová příslušnost k Abrahámovi o účast na obřadním kultu (obětech) uskutečňovaném v jeruzalémském chrámě o dodržování přikázání - porušením Božího přikázání a míšením s okolními národy vzal za své rodokmen - epochálním exilem (odsun Izraele do Babylonu, Persie apod.) vzal za své chrámový kult - nejdéle obstála identifikace prostřednictvím zákonů (Božích a později i lidských) - v době Ježíšově funguje vrstva farizeů a učitelů zákona, představujících privilegované vykladače Božího slova o Problém důvěryhodnosti a ověřitelnosti Bible - kriticko historické zkoumání souvislostí (od 40. let 20. století) - nadčasovost ověřená časem (a rozdíl př. od KO) ZÁKLADNÍ TÉMATA DISKUTOVANÁ OTCI PRVNÍ CÍRKVE Původ světa a smysl příchodu Ježíše Krista Božího Syna na svět Osoba Ježíše Krista - Ježíš přichází na svět jako již v ráji slíbená zásadní Boží pomoc lidem v jejich životní orientaci, s jedinečnou nabídkou obnovy „života“ všem generacím - je charakterizován jako „Vtělený Boží Syn“ a ukazuje, že lidství není odepsáno, ale získává opět svou důstojnost - Ježíš ustavuje novou rodinu věřících, částečně vyrostlou z Izraele, částečně zcela novou (viz podobenství o živé větvičce na mrtvém pařezu prorok Izaiáš) - je to církev (ekklesia), která má povahu historického lidu (Boží lid) a zároveň neviditelného organismu (Tělo Kristovo) Stvoření světa o U Boha je myšlenka=slovo=čin - naprostá pravdivost - pouze se vyjadřuje lidsky srozumitelně o Vnímání světa jako „daru“ lidem od Boha - svět ušitý na míru výhradně lidem - evoluce světa má vyšší smysl, než jen přežití silnějšího svět dostal svůj řád - běh světa má svůj počátek, směr i naplnění (nejde o kruhový ani spirálový pohyb, nejde o chaos působený osudem) Dobro Boží o Jen Bůh definuje dobro („bylo to dobré“) - výhradně Bůh je původcem dobra - neexistuje alternativa dobra veškeré dobro v lidech a od lidí opchází z jednoho zdroje („scintilles“) o Jen Bůh logicky definuje to, co „není dobré“ - Není dobré být sám - Muž dostává od Boha ženu o Muž a žena tvoří základní lidské společenství, které je „dobré“ - Žena nemá muži „nahradit Boha“, ale kompletovat člověka - Lidské bytí nikdy nemůže dokompletovat věc Dobro lidské o Bůh svěřil (= daroval) lidem celé stvoření a: - svobodu k lásce - rozum k poznání druhého o Bůh si vyhradil jediné definici dobra a určení, co je dobré a co ne o Lidem tuto schopnost nedaroval (úryvek „strom poznání dobrého“) - lidé jsou schopni definovat a uskutečňovat dobro pouze „relativně“ - tedy ve vztahu k Bohu Zlo a první hrích o Clovek je sveden Zlým o Kdo/Co je to zlo/Zlo? - jediná odpoved muže svou logiku cerpat ze selhání lidí o První lidé si privlastnili právo urcovat, co je dobré (popis i realizaci) - tímto se vyšachovali vuci Bohu - ztratili duvod mít k Bohu vztah: místo rešení se „schovali“ Po hríchu o Pred hríchem schopnost cistého poznání - schopnost „videt ducha“ - schopnost tvorit vztahy bez užití gest, symbolu, prostredku, tedy „prímo“ o Po hríchu „videli, že jsou nazí“ - zrak se zastavuje u hmoty („veci“) - poznání proniká k duchu jen skrze hmotu, symboly, gesta, slova… o Boží „trest“ - utrpení je znamením cesty, nutnosti hledat, dívat se, neustrnout - smrt je znamením konecnosti života (ne definitivní, ale symbolické) - lécivý význam trestu pripomenout, že clovek nikdy nebude „jako Buh“ Další následky o V popisu i konání dobra ze strany lidí je vždy nejistota a vývoj - neúmyslná nedorozumení (dvojakost gest pr. pohlazení cizího dítete) - zámerná desorientace poznání (lež) problém zla a jeho puvodu - zásadní nezbytnost symbolu a znamení nebo-li komunikace pro vztah - subjektivizace poznání dobra a zla (v ruzných formách a stupních) - viz causa Jan Hus a jeho redestinace a morální subjektivismus Postoj Boží k lidem po hríchu - Mesiáš o Boží „necinnost“ vuci lidskému jednání - zaprícinená respektem k lidské svobode - Buh nevstoupí do života cloveka bez jeho souhlasu, ale je pripraven o Buh slibuje záchranu v duchu tohoto respektu k cloveku - pošle mu „Zachránce“, „Mesiáše“ - ten uvede lidstvo „do pravdy“ nezbytné k životu - teprve Duch Otce uvede lidi do „celé pravdy“ (srv. Ježíš) o Lidé se budou dohadovat o podobe a povaze Mesiáše - bude to Prorok? Adoptovaný syn Boží? Skutecný Syn Boží? Postoj Boþ? k lidem po h??chu - Izrael o B?h je vþdy v?rn? ve svém vztahu nem?þe b?t jin?, pop?el by s?m sebe o C?l deklarované Boþ? aktivity v?či lidem: - uzdraven? vztah? lidstva - zaloþen? „n?roda“ jakoþivého z?rodku dobr?ch vztah? o B?h oslovuje prvn?ho muþe v d?jin?ch - Abrah?ma - Abrah?m se dobrovoln? vyd?v? na cestu a uč? seþ?t s Bohem - Abrah?m proch?z? tzv. zkouðkami d?v?ry/v?ry o Na mnoha situac?ch zeþivota B?h ukazuje svou vizi dobra - často diametr?ln? rozd?lnost této vize a lidské zkuðenosti (p?da a pou?) - mnohdy tém?? shoda v pohledech (l?ska,þivot) Izrael a exodus o B?h nech?v? vzniknout svému n?rodu v Egypt? v otroctv? - dvan?ct bratr?, dvan?ct kmen? symbolika budouc? plnosti - jeden z nich Levité neobdrþ? p?du, ale duchovn? posl?n? o Exodus z Egypta - Velk? Noc a siln? ob?ad veče?e, sp?chu, opuðt?n?, cesty, noci… - p?echod Rud?m mo?em a odd?len? dobra od zla - putov?n? pouðt? a trp?liv?, dlouhodob? v?chova Izraele k d?v??e Smlouva na Sinaji o Obecn? podstata pohansk?ch n?boþenstv? - na vlastn? p?edstavu o podob? a kon?n? dobra naroubovat své bohy - velké a nep?etrþité pokuðen? pro Izrael o B?h uzav?r? se sv?m lidem smlouvu: - smlouva jako symbol vztahu, manþelstv? (viz mal? proroci) - B?h (Adam) a Izrael (Eva) tak tvo?? skutečn? a þiv? vztah - Izrael se st?v? logicky „jin?m“ v?či okoln?m pohansk?m n?rod?m o Z?sadn? v?znam smlouvy na Sinaji - B?h stanovuje pouto viditelné (Desatero p?ik?z?n?) - B?h stanovuje pouto neviditelné (krev ob?tovan?ch zv??at) Selh?n? Izraele a v?zvy prorok? o Proroctv? o nové a v?čné smlouv? o Proroctv? o naprosté Boþ? v?rnostičlov?ku Spr?vné porozum?n? osobnosti Jeþ?ðe Krista Kdo je to Jeþ?ð? - prav? člov?k a prav? B?h - jedna osoba, dv? p?irozenosti - jedna se projevuje sma a i v druhé, p?itom nespl?vaj? - (bludné tedy odsouzené) varianty vztahu t?chto dvou p?irozenost?: arianismus Jeþ?ð je Bohem a člov?kem jen form?ln? (viz d?le) a nestorianismus Jeþ?ðnen? Bohem, ale vynikaj?c?mčlov?kem (viz d?le) aþ po obrazoborectv? (ikonoklasmus) Boha (včetn? Jeþ?ðe) nelze nikdy spr?vn? zobrazit Jeþ?ðKristus Mesi?ð o Nen? to jen Prorok, aniAdoptovan? syn Boþ?, ale Syn Boþ? o Stanovuje novou a v?čnou smlouvu - nové p?ik?z?n? („jako j? jsem miloval v?s, tak i vy sebe navz?jem“) - nové pouto krve („moje krev, kter? se za v?s prolév?“) o Jeþ?ðobnovuje manþelstv? v p?vodn?m duchu - „jako na poč?tku“ muþe a þenu spojuje B?h - proto mus? opustit své rody a p?ilnout k sob? (ne k pokrevn? rodin?) o Jeþ?ðvede vztahy k dokonalosti - v d?jin?ch nejprve krevn? msta … pak oko za oko … pak nezabijeð… - a Jeþ?ðkulminuje v?voj poþadavkem: nehn?vej se na druhého o Jeþ?ðp?ipom?n?,þe člov?k nen? „konstruov?n“ na zlo, ale na dobro - proto je lépe odpustit, neþ v sob? chovat vy? spravedliv? hn?v o Jeþ?ðdokazuje, þe neþ?rl? načlov?ka - nejd??v milovat Boha a pak druhého jako sebe znamen? „ðkolu l?sky“ - Jeþ?ðneþ?rl? na lid, naopak se ztotoþ?uje s druh?mi, zejména pot?ebn?mi o Jeþ?ðdefinuje nejkvalitn?jð? vztah jako „l?sku“ o L?sku Jeþ?ðdefinuje jako „ochotu poloþit sv?j þivot pro druhého“ - proto je jeho smrt na k??þi motivovan? t?mito slovy Jeþ?ðvzk??ðen? - nadčasov? o Smrt nen? absolutn?m z?konem p??rody aþivota - smrt je p?ipom?nkou faleðnosti p?edstavy o „zboþðt?n? bez Boha“ - proto Jeþ?ðpoko?uje smrt a potvrzuje,þe je Þivot Kdy p?ijde Jeþ?ð? - existence p?epjatého eschatologismu (oček?v?n? Jeþ?ðova druhého p??chodu se vðemi d?sledky ukončen? aktivit c?rkve na zemi…) - existence „bohorovného klidu“ (pozornost upjat? v?hradn? k pozemsk?m z?leþitostem bez p??mého ohledu naþivot v?čn?…) Komunitn? role apoðtol? Apoðtolové v hled?n? pravdy Boþ? postupuj? společn? - z?kladem je znalost Jeþ?ðe (č?mčistð? srdce, t?m je hlubð?), v?ra v n?ho (z?skan? pokornou modlitbou apod.) a ochota komunikovat se společenstv?m c?rkve - prvn? sn?m apoðtol? v Jeruzalém? rozhodl, þe k?es?ané uþ nemusej? dodrþovat vðechny dosavadn?þidovské zvyky (vep?ové maso, j?dlo z pohansk?ch ob?t? apod.) - apoðtolové p?sob? cestov?n?m (misijn?) a zajkl?d?n?m „c?rkevn?ch obc?“ - st?t se apoðtolem nelze jakkoli, nutn? dv? kritéria (viz volba apoðtola Mat?je po Jid?ðovi): a) b?t osobn?m sv?dkem Jeþ?ðe vzk??ðeného a b) b?t t?mto sv?dkem spolu s ostatn?mi apoðtoly - krystalizace 3 pil??? společenstv? c?rkve: společenstv? kolem eucharistie (sv?tost?), apoðtola (biskupa) a Boþ?ho slova (učen? apoðtol?) Sv?tosti - speci?ln? znamen? obohacuj?c? lidskou komunikaci o moþnost p??mé a oboustranné komunikace s Bohem Otcem v z?sadn?ch okamþic?chþivota a þivotn?ch situac?ch - jde o sv?tost: k?tu, bi?mov?n?, eucharistie, sm??en?, manþelstv?, kn?þstv? a nemocn?ch - maj? p?vod v Jeþ?ðov? moudrosti (učen?), smrti na k??þi (d?kaz l?sky) a jeho zmrtv?chvst?n? (d?kaz þivota) a jsou do určité m?ry v?razem „trvalé“ a obohacuj?c? komunikace Jeþ?ðe s c?rkv? a cel?m sv?tem - jejich ud?lov?n? (a p?ij?m?n?) je od poč?tku ?zce v?z?no na þivé společenstv? c?rkve, proto vznikaly problémy typu: extra ecclesiam nulla salus (jak se zachovat k t?m, kte?? ze z?ekli Krista a c?rkve p?i pron?sledov?n? a pak se cht?li vr?tit, a nebo jak vn?mat k?est a dalð? sv?tosti ud?lované mimo společenstv? c?rkve, tzv. schismatiky, nebo-li odpadl?ky) Organizačn? uspo??d?n? c?rkve a jej? společensk? strukturalizace Sn?my c?rkve - svol?v?ny p?ev?þn? c?sa?i (vn?mali jednotné n?boþenstv? jako jeden z tmel?c?ch prvk? ??ðe) - ?častn? se zejména biskupové diskutov?ny teologické (nap?. formulaceKréda jako souhrnu vyzn?van?ch pravd) i k?ze?ské (nap?. z?kaz institutu clericus vagus) - nejzn?m?jð? (prvn? vðeobecné „ekumenické“ sn?my) byly v Nicei, Konstantinopoli Efezu a Chalcedonu - Nicea (325): problematika ari?nstv?, data slaven? velikonoc, platnost k?tu mimo c?rkevn? společenstv? (schismatici) a ot?zka n?vratu a odpuðt?n? k?es?an?m odpadl?m p?i pron?sledov?n? - Konstantinopol (381): formulace Kréda, ?eðen? hereze ari?nstv? a ot?zky osoby Ducha svatého (Nejsv?t?jð?Trojice), odsouzen? sabelianismu (n?zor, þe B?h je jeden a projevuje se t?emi zp?soby) - Efez (431): ?eðen? hereze nestori?nstv?, vyzn?n? Marie jakoTheotokos, odsouzen? bludu pelagianismu (n?zor, þe člov?k nen? v?bec „zkaþen?“ ani prvn?m h??chem, a proto nepot?ebujeþ?dnou „Boþ? milost“ k dobrémuþivotu) - Chalcedon (451): teologick? diskuze nad povahou Boþ?ho a lidského v Jeþ?ði Kristu jeho p?irozenost?, odsouzen? monofyzitismu a n?sledn? prvn? velk? rozkol v c?rkvi (arménsk?, koptsk?, etiopsk?, eritrejsk?, syrsk?, malankarsk? pravoslavn?) Postoj Boží k lidem po hríchu - Izrael o Buh je vždy verný ve svém vztahu nemuže být jiný, poprel by sám sebe o Cíl deklarované Boží aktivity vuci lidem: - uzdravení vztahu lidstva - založení „národa“ jako živého zárodku dobrých vztahu o Buh oslovuje prvního muže v dejinách - Abraháma - Abrahám se dobrovolne vydává na cestu a ucí se žít s Bohem - Abrahám prochází tzv. zkouškami duvery/víry o Na mnoha situacích ze života Buh ukazuje svou vizi dobra - casto diametrální rozdílnost této vize a lidské zkušenosti (puda a pout) - mnohdy témer shoda v pohledech (láska, život) Izrael a exodus o Buh nechává vzniknout svému národu v Egypte v otroctví - dvanáct bratru, dvanáct kmenu symbolika budoucí plnosti - jeden z nich Levité neobdrží pudu, ale duchovní poslání o Exodus z Egypta - Velká Noc a silný obrad vecere, spechu, opuštení, cesty, noci… - prechod Rudým morem a oddelení dobra od zla - putování pouští a trpelivá, dlouhodobá výchova Izraele k duvere Smlouva na Sinaji o Obecná podstata pohanských náboženství - na vlastní predstavu o podobe a konání dobra naroubovat své bohy - velké a nepretržité pokušení pro Izrael o Buh uzavírá se svým lidem smlouvu: - smlouva jako symbol vztahu, manželství (viz malí proroci) - Buh (Adam) a Izrael (Eva) tak tvorí skutecný a živý vztah - Izrael se stává logicky „jiným“ vuci okolním pohanským národum o Zásadní význam smlouvy na Sinaji - Buh stanovuje pouto viditelné (Desatero prikázání) - Buh stanovuje pouto neviditelné (krev obetovaných zvírat) Selhání Izraele a výzvy proroku o Proroctví o nové a vecné smlouve a naprosté Boží vernosti cloveku Správné porozumení osobnosti Ježíše Krista Kdo je to Ježíš? - pravý clovek a pravý Buh - jedna osoba, dve prirozenosti - jedna se projevuje sma a i v druhé, pritom nesplývají - (bludné tedy odsouzené) varianty vztahu techto dvou prirozeností: arianismus Ježíš je Bohem a clovekem jen formálne (viz dále) a nestorianismus Ježíš není Bohem, ale vynikajícím clovekem (viz dále) až po obrazoborectví (ikonoklasmus) Boha (vcetne Ježíše) nelze nikdy správne zobrazit. Ježíš Kristus Mesiáš o Není to jen Prorok, ani Adoptovaný syn Boží, ale Syn Boží o Stanovuje novou a vecnou smlouvu - nové prikázání („jako já jsem miloval vás, tak i vy sebe navzájem“) - nové pouto krve („moje krev, která se za vás prolévá“) o Ježíš obnovuje manželství v puvodním duchu - „jako na pocátku“ muže a ženu spojuje Buh - proto musí opustit své rody a prilnout k sobe (ne k pokrevní rodine) o Ježíš vede vztahy k dokonalosti - v dejinách nejprve krevní msta … pak oko za oko … pak nezabiješ… - a Ježíš kulminuje vývoj požadavkem: nehnevej se na druhého o Ježíš pripomíná, že clovek není „konstruován“ na zlo, ale na dobro - proto je lépe odpustit, než v sobe chovat vyt spravedlivý hnev o Ježíš dokazuje, že nežárlí na cloveka - nejdrív milovat Boha a pak druhého jako sebe znamená „školu lásky“ - Ježíš nežárlí na lid, naopak se ztotožnuje s druhými, zejména potrebnými o Ježíš definuje nejkvalitnejší vztah jako „lásku“ o Lásku Ježíš definuje jako „ochotu položit svuj život pro druhého“ - proto je jeho smrt na kríži motivovaná temito slovy Ježíš vzkríšený - nadcasový o Smrt není absolutním zákonem prírody a života - smrt je pripomínkou falešnosti predstavy o „zbožštení bez Boha“ - proto Ježíš pokoruje smrt a potvrzuje, že je Život Kdy prijde Ježíš? - existence prepjatého eschatologismu (ocekávání Ježíšova druhého príchodu se všemi dusledky ukoncení aktivit církve na zemi…) - existence „bohorovného klidu“ (pozornost upjatá výhradne k pozemským záležitostem bez prímého ohledu na život vecný…) Komunitní role apoštolu Apoštolové v hledání pravdy Boží postupují spolecne - základem je znalost Ježíše (cím cistší srdce, tím je hlubší), víra v neho (získaná pokornou modlitbou apod.) a ochota komunikovat se spolecenstvím církve - první snem apoštolu v Jeruzaléme rozhodl, že krestané už nemusejí dodržovat všechny dosavadní židovské zvyky (veprové maso, jídlo z pohanských obetí apod.) - apoštolové pusobí cestováním (misijne) a zajkládáním „církevních obcí“ - stát se apoštolem nelze jakkoli, nutná dve kritéria (viz volba apoštola Mateje po Jidášovi): a) být osobním svedkem Ježíše vzkríšeného a b) být tímto svedkem spolu s ostatními apoštoly - krystalizace 3 pilíru spolecenství církve: spolecenství kolem eucharistie (svátostí), apoštola (biskupa) a Božího slova (ucení apoštolu) Svátosti - speciální znamení obohacující lidskou komunikaci o možnost přímé a oboustranné komunikace s Bohem Otcem v zásadních okamžicích života a životních situacích - jde o svátost: křtu, biřmování, eucharistie, smíření, manželství, kněžství a nemocných - mají původ v Ježíšově moudrosti (učení), smrti na kříži (důkaz lásky) a jeho zmrtvýchvstání (důkaz života) a jsou do určité míry výrazem „trvalé“ a obohacující komunikace Ježíše s církví a celým světem - jejich udělování (a přijímání) je od počátku úzce vázáno na živé společenství církve, proto vznikaly problémy typu: extra ecclesiam nulla salus (jak se zachovat k těm, kteří ze zřekli Krista a církve při pronásledování a pak se chtěli vrátit, a nebo jak vnímat křest a další svátosti udělované mimo společenství církve, tzv. schismatiky, nebo-li odpadlíky) Organizační uspořádání církve a její společenská strukturalizace Sněmy církve - svolávány převážně císaři (vnímali jednotné náboženství jako tmelící prvek říše) - účastní se zejména biskupové diskutovány teologické (např. formulace Kréda jako souhrnu vyznávaných pravd) i kázeňské (např. zákaz institutu clericus vagus) - nejznámější (první všeobecné „ekumenické“ sněmy) byly v Nicei, Konstantinopoli Efezu a Chalcedonu - Nicea (325): problematika ariánství, data slavení velikonoc, platnost křtu mimo církevní společenství (schismatici) a otázka návratu a odpuštění křesťanům odpadlým při pronásledování - Konstantinopol (381): formulace Kréda, řešení hereze ariánství a otázky osoby Ducha svatého (Nejsvětější Trojice), odsouzení sabelianismu (názor, že Bůh je jeden a projevuje se třemi způsoby) - Efez (431): řešení hereze nestoriánství, vyznání Marie jako Theotokos, odsouzení bludu pelagianismu (názor, že člověk není vůbec „zkažený“ ani prvním hříchem, a proto nepotřebuje žádnou „Boží milost“ k dobrému životu) - Chalcedon (451): teologická diskuze nad povahou Božího a lidského v Ježíši Kristu jeho přirozeností, odsouzení monofyzitismu a následný první velký rozkol v církvi (arménská, koptská, etiopská, eritrejská, syrská, malankarská pravoslavná) - Základní proudy teologických debat: Antiochijská škola o Tento proud raného křesťanství je nazýván podle tehdejšího hlavního města Sýrie, Antiochie na Orontu. Zvláštní pro antiochijské pojetí, které bylo v protikladu k alexandrijské škole, byla "doslovná" věrnost slovnímu znění Písma svatého (viz bible), které bylo ve víře přijímáno jakožto božsky inspirované. S tím byl spojen zvláštní zřetel k historickému obsahu bible a vážné přijímání Ježíšova lidství. Alexandrijská škola Teologická škola, založená ve 2. stol. po Kr. v Alexandrii, odvozuje svůj původ od apoštola Marka, který zde založil církevní obec. Snažila se spojit myšlenky novoplatonismu s křesťanstvím, celkově se vyznačuje prohloubeným pojetím tajemství Božího slova vtěleného a zapsaného, a tedy silným důrazem na božství Ježíšovo (odtud později nebezpečí monofyzitismu). VLIV KŘESŤANSTVÍ NA SOUDOBOU KULTURU A SPOLEČNOST Křesťané byli konfrontováni - se židovstvím a otázkou, zda navázat (zcela nebo jen částečně) a nebo se zcela distancovat a vytvořit svou vlastní „křesťanskou“ tradici - témata k diskuzi: slavení soboty, dovolené pokrmy, obřízka, poslušnost Zákona a mojžíšských předpisů, obětní řád …) - poražené povstání Bar Kochby (120) vedlo k definitivnímu rozštěpení Židů a křesťanů v otázce náboženské sounáležitosti a návaznosti - s pohanstvím (řeckou kulturou a jejím inspiracemi gnosticismus, platonismus ale i aristotelismus) a otázkou, zda hmota (tedy stvoření a to lidské) mají stejnou nebo menší roli v životě než to, co je duchovní Vnímání člověka jako osoby tělesně-duchovní povahy - pojem „osoba“ podle křesťanského pojetí je velkým přínosem ke kultuře lidstva - důstojnost každého člověka a práva na tuto důstojnost spočívá v „otcovství Božím“ vůči každému počatému člověku - z Otcovství Božího plyne a) podobnost lidí (založení v dobru a naplnění života láskou) ale také b) rozdílnost lidí (v pohledech na dobro a povahu lásky) - dostatečná motivace k uznání a) všeobecné lidské důstojnosti a b) zachování a respektu sociální aj. různosti - tedy: postupné vzájemné uznání stejné důstojnosti mužů a žen, dospělých a dětí, bohatých a chudých, svobodných a otroků, Židů a Řeků atd….. - ovšem při respektu rozdílnosti v jejich sociálním postavení apod. a to s ohledem na „Boha, který lidem dává různé dary (výbavu)“ - nikdo tedy nemá právo „být jako druzí“, ale povinnost „být sám sebou“ - vedle důstojnosti lidského života to byla už ve Starém zákoně také nedotknutelnost půdy jako základního zdroje obživy, kterou garantuje sám Bůh je to jeho vlastnictví, a proto se s nimi bude zacházet podle jeho pravidel Neděle jako sváteční den Desatera, jako „den Bohu patřící“ - otázka, zda respektovat sobotu (sabbath) a nebo začít úplně znova? od počátku bylo jasno svátečním dnem je neděle („Dies solis“ i „Dies Dominica“) - centrálním místem neděle se stala „eucharistická slavnost“ - rodinnost věřících shromážděných k této slavnosti vyjadřoval postupně i prostor chrám (mnohé evropské jazyky dosud udržují týž název pro církev i pro kostel: srv ecclesia, church, Kirche apod.) - pohanské chrámy (ani židovský chrám) nemohly vyhovět tomuto účelu - nejprve posloužila slavení eucharistie pohostinnost velkých soukromých domů, později stavby anaogické k tzv. „basilikám“, interiér vždy respektoval hierarchickou rodinnost církve - oltář byl nejposvátnějším místem prostoru: a) nad hrobem mučedníka b) místem Ježíšovy nekrvavé oběti za lidi - sedes bylo místem ex cathedra určeným pouze biskupovi - s biskupem sloužili bohoslužbu jeho kněží (prebyterium) a jáhni (diaconi) Eucharistické shromáždění a jeho zásadní význam pro církev - eucharistie jako místo obnovy církve, nové a věčné smlouvy Ježíše Krista a lidí - důležitý zdroj pro očištění svědomí a obnovení životní motivace - výchova k novému pojetí manželství rodiny rodu - eucharistie umožňovala prožívat církev jako rodinu sui generis - vztahy v církvi se realizovaly na dvou originálních základech: a) viditelná příbuznost skrze Ježíšovo „Tělo“ a b) duchovní „pokrevnost“ skrze jeho „Krev“ - vstřebávání původních Božích etických a morálních zásad Nové pojetí manželství a rodiny - Ježíšovo „muž musí opustit otce i matku a vytvořit s ženou jednoho člověka“ je zásadním: zakládá právo muže a ženy na svobodně uzavřené manželství - dosud bylo manželství prvořadě vnímáno jako posílení rodu (koupení ženy, mnohoženství, zúžené pojetí ženy jako rodičky) - křesťanské pojetí manželství umožnilo a) nadřadit vztah k „cizí“ osobě, tedy ke své ženě nebo muži nad přirozený vztah k vlastnímu rodu a b) tento vztah svobodně osamostatnit, při zachování „úcty“ k svému rodu a vzájemných vazeb - muž a žena dostávají právo předávat život dát život, to je výsostné Boží privilegium a manželům se ho dostává z velkorysosti a důvěry Boží - předávání lidského života nesmí být jen věcí pudové svévole, ale i vědomí posvátného poslání k rodičovství Rozvoj křesťanského mravního a etického řádu - 1. požadavkem křesťanského mravního řádu je rozvoj subjektivního svědomí - 2. požadavkem je nezbytnost nepřetržité konfrontace svědomí s objektivními normami Božími (s ohledem na neschopnost člověka rozlišit dobro od zlého) - pokud se týká hodnocení mravnosti lidského jednání, pak je potřeba považovat za důležité to, že - a) morální hodnocení lidského chování nepřísluší v prvé řadě společnosti („důkazová tíha“ neleží na společnosti) ale jedinci (sám sebe posuzuje) - b) existuje východisko z každého selhání a to díky Božímu milosrdenství, proto nelze žádné morální (sebe)hodnocení uskutečňovat mimo tuto souvislost - tím se zaručuje životnost církve jako společnosti „silných norem“ a „slabých lidí“ - dalším pilířem mravního řádu je „odpuštění“ - odpuštění znamená přenechat právo na poslední soud o druhém (i o sobě) Bohu s vírou v Boží moudrost a spravedlnost (ale i milosrdenství) - odpuštění má dvě fáze: a) Boží odpuštění jako naprosté uzdravení a očištění lidského svědomí, na základě ochoty distancovat se od zla (tzv. lítost) a b) ochota člověka udělat vše pro nápravu zlem narušeného stavu věcí, při možnosti vzájemné výpomoci (tzv. odpustky = vzájemná výpomoc křesťanů v nápravě hříchem způsobených škod) - „neodpustit“ znamená podle Ježíše, že člověk začleňuje zlo do svého života, zachází s ním jako s nástrojem, dovoluje, aby se stalo součástí „jeho duchovního organismu“ a to škodí víc jemu, než druhým - proto „odpustit“ je i přes velkou náročnost pro jedince vždy lepším a hlavně zdravějším řešením - pokud se týká odpuštění (obecně: ochrany lidského života před svévolí druhých), lze vysledovat v biblických dějinách zajímavý gradující vývoj : Raná fáze krevní msta Druhá fáze „oko za oko“ (korekce krevní msty za jednoho pouze jednoho) Třetí fáze „nezabiješ“ (korekce krevní msty lze zabít, ale ne svévolně, právo nad životem patří výhradně Bohu) Čtvrtá fáze „nesmíš se ani hněvat na svého bratra“ (odstranění krevní msty nejen ze sféry činů, ale i z mysli) Zrod zcela nových principů sociální solidarity a sítě - eucharistie se stala místem, kde byli křesťané vychovávání k originálnímu pojetí mezilidské solidarity přesahující hranice pokrevní rodiny - v nežidovských a nekřesťanských kulturách existovala (a existuje) sociální solidarita prakticky jen v rámci rodů (klanů) pomoc za jejich hranicemi je posuzována jako zrada na vlastním rodu a jeho oslabení - základní křesťanské pravidlo: vidět svého bratra (sestru) i v tom (té), kdo (která) není pokrevně příbuzný (příbuzná) - rozvíjející pravidlo této nové sociální solidarity: a) rodina se každý týden rozhoduje o materiálních přebytcích v rodině b) svobodně je přináší před oltář c) nechává je přerozdělit biskupem na základě „terénních“ poznatků místních jáhnů d) skrze jáhny a jejich doprovod je posílá jménem celého církevního společenství potřebným (tradičně sirotci, vdovy a pocestní, a nově i uvěznění) - vytváří se tak základy pro novověký daňový a sociální systém (středověk sice daně vybíral, ale systematicky nepřerozděloval) - základní kritéria křesťanské solidarity: a) vlastní svědomí a Ježíšova norma b) vědomí křesťanské (eucharistické) sounáležitosti (2 Kor 9,1-7) - základní kritéria novodobé státní sociální politiky: Mučednictví křesťanů jako svědectví o víře v živého Ježíše Krista - důležité kritérium pro křesťanské mučednictví: zásadně oběť vlastního života (nikdy životů druhých) pro život druhých nebo pro víru v živého Ježíše Krista - zavedení „křesťanského kalendáře“ a nového počítání času (alfa a omega, od Krista ke Kristu… na rozdíl od pohanského cyklického pojetí) - zavedení „svátků“ na principu událostí ze života Ježíšova a „dnů zrození“ umučených křesťanů - výběr nebo darování jména (po umučených křesťanech) novorozencům při křtu - nově se rodí vztah k zemřelým tzv. communio sanctorum - s tím souvisí i úcta k lidskému tělu, za života i po smrti srv. hrob mučedníků pod kostelním oltářem - základním impulsem této úcty je zmrtvýchvstalý Ježíš Kristus ve svém lidském těle (ovšem „oslaveném“, to znamená: schopném fyzické existence a současně nad ní povznesen) Konfrontace církve se „svetskou spolecností“ zejména po roce 313 - snaha ocistit puvodní krestanské ideály … vznik poustevnictví a mnišství - svatý Benedikt (+ 543) a první reholní pravidla a spolecnost - hledání nových forem komunikace se svetem (latina a další) - první školy a systematické vzdelávání verejnosti kláštery a klášterní školy - systematické a vytrvalé opisování staré literatury! - zásluha na kultivaci krajiny, rozvoji umení, remesel (dílny, zemedelství) i sféry akademické (knihovny, laboratore, školy) vzdelanostní, zdravotní (lékárny, herbáre) a sociální (hospice, sirotcince, domy) - první špitály se budovaly nejprve jako útulky pro poutníky (od hospes k hospital , od špitálu k moderní nemocnici) - špitály vznikaly nejprve pro putníky do Svaté zeme, pozdeji v Ríme („náhradním poutním míste“ za obsazenou Svatou zemi) - jejich zakládání se rozvinulo i díky pusobení rytírských rádu johanitu, templáru a nemeckých rytíru v souvislosti s križáckými válkami - byly to rehole, které povznesly špitály na úroven kvalitních nemocnic: napr. sv. Jan z Boha (+1550) a jeho revoluce v ústavním zdravotnictví - necinit pri prijetí do špitálu rozdílu mezi postavením a nebo náboženstvím - osobní prijímací rozhovor s každým novým pacientem - každému nemocnému jednu postel (do 19.stol. obecne problém) - oddelení nemocných podle pohlaví již bylo samozrejmostí, Jan zavádí rozdelení podle nemocí - hledal zpusob lécby psychicky nemocných (byli sice „prikováni“ na lužku, ale Jan jim nechal zabezpecovat cisté šaty a dostatecnou potravu) - hygiena: Jan zavedl každému novému pacientovi nové povlecení postele, vetrání a mytí nemocnicních prostor - každý den obcházel nemocné lékar, který vypracovával zprávu - každý pacient mel svou dokumentaci, aby se zabránilo popletení dat a terapie - zavedl zcela novou koncepci novostaveb nemocnic: ctyrúhelník, dva dvory, velké nemocnicní pokoje,vysoká okna, postele u zdi prístupné ze trí stran --------------------------------------------------------------------------- Následuje II.cást - Osobnosti patristického období církve a jejich prínos pro církev, kulturu a civilizaci: VIZ Heinrich Kraft, Slovník starokrestanské literatury, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydrí 2005 --------------------------------------------------------------------------- Další literatura: František Kunetka, Eucharistie v krestanské antice, Univerzita Palackého, Olomouc 2004 Ian Hazlett (ed.), Rané krestanství, CDK, Brno 2009 Jirí Kana, Predávání víry mladistvým ( prednáška pro Mezinárodní seminár 17.-19.2005, NCR, Vranov u Brna (http://www.rodiny.cz/f/Image/fotkyNCR/sbornik%20Vranov%20CZ.doc) Jirí Kana, Vize církve u apoštola Pavla, príspevek na Konferenci k roku sv.Pavla 8.11.2008, Biskupství brnenské, Brno Jirí Kana, Krestanské hodnoty opomíjený základ moderní demokracie, prednáška pro Univerzitu tretího veku, MU, Brno 2009 Angelo Di Berardino (ed.), Dizionario patristico e di antichita cristiane 2 vol., C.E.Marietti, Genova 1983 Heinrich J.D: Denzinger, Enchiridion Symbolorum, definitionum et declarationum de rebus fidei et morum, Edizioni Dehoniane, Bologna 1995 Giuseppe Alberigo e.a. (ed.), Conciliorum Oecumenicorum Decreta, Edizioni Dehoniane, Bologna 1991 Bellarmino Bagatti, Alle origini della Chiesa 2 vol., Libreria editrice Vaticana, Vaticano 1982 Filippo Carcione, Le eresie, Edizioni Paoline, Alba 1992