Příčiny vzniku reformní pedagogiky či Hnutí nových škol:

V 19. století se ve vyspělých zemích formovala tzv. industriální společnost založená na trhu práce. Dosavadní agrární typ feudální společnosti se stavovskými výhodami byl postupně nahrazován občanskou společností fungující na ústavním principu. Prvními státy nového typu se postupně (od 16. století) a někdy i dočasně staly: Nizozemí, Anglie, USA, Francie. Školství jako prostředek státní politiky se muselo vyrovnat s novými nároky společnosti kladenými na profesní a občanskou vybavenost jejích členů. Postupné propojování světa vědy, výroby, školy, ekonomiky šlo ruku v ruce s propojováním světa z hlediska střetu či kontaktu různých kultur, národů, myšlení. Člověk industriální společnosti tak potřeboval možnost speciálních typů vzdělávacích systémů. V USA se prosadil typ pragmatické výchovy zaměřené utilitárně a vysoce specializovaně. V Evropě došlo ke kritice tzv. herbartismu (šlo o oficiální školskou didaktickou ideologii zvláště v německy mluvících zemích, nutno podotknout, že Herbartův odkaz byl jeho následovníky nepochopen a zdiskreditován) a následnému rozšíření různých výchovně vzdělávacích koncepcí. K nejznámějším řadíme například tzv. waldorfské školy nebo Jenský plán  v Německu, Freinetovy školy ve Francii, školy Montessori v Itálii.

Kritika tradiční školy:

• jednostranný důraz na intelektuální rozvoj žáků, opomíjení emotivní a volní stránky osobnosti žáka
• nedocenění pracovních činností (opomíjení estetických, tělovýchovných a zdravotních aspektů výchovy)
• jednostranná orientace na učení, zaměřenost na obsah učiva, podcenění kreativity
• příprava na budoucnost, místo aktuálního prožívání života ve škole
• důraz na dril
• autoritativní výchova učitele, vyžadování poslušnosti žáků
• izolace školy od života
• úkolem učitele je transmise povinných vědomostí do hlav žáků

Rysy alternativních škol:

pedocentrismus (výuka vychází ze zájmů dítěte), aktivita (činná škola), vedle kognitivního rozvoje prosazování i emoční a sociální stránky žákovy osobnosti, rovný komunikativní přístup, škola jako životní společenství, učení pro život životem, propojení teorie a praxe při získávání vědomostí, dovedností a návyků, podpora mimoškolních aktivit, důraz na hru, pohyb a práci, pobyt v přírodě, nerepresivní styl vychovatele, zákaz fyzických trestů, vypuštění klasického známkování, interdisciplinární přístup (výuka dle témat v blocích či etapách), podpora autonomie žáků, kritika tzv. tradiční školy.

O. Decroly a A. Ferriere kategorizovali hnutí Nových škol do následujících třiceti charakteristik (pokud škola vykazuje alespoň polovinu těchto charakteristik, patří mezi tzv. Nové školy):

• škola je laboratoří experimentální pedagogiky (vzniká pedologie a pedagogické laboratoře - Binnet)
• jedná se obvykle o internátní školu (snaha o izolaci mládeže před škodlivými vlivy společnosti)
• školy se vyskytují v přírodě (venkovské prostředí x klasické alternativní školy původně vznikaly ve městech)
• koedukace sociální, etnická, náboženská kulturní.
• pracuje se se skupinami 10-15 dětí, které nejsou homogenní
• princip aktivizace žáka, vznikají pracovní nebo činné školy, dvě hodiny denně se věnuje pracovní výchově.
• vedení k řemeslům (dřevovýroba)
• možnost volitelných předmětů
• tělesná výchova probíhá v otevřeném prostoru, podpora sportu a her
• pravidelné školní výlety
• důraz na pochopení výuky, ne paměťové naučení
• všeobecně zaměřené vzdělání vychází ze zájmu dětí
• heuristická (objevovací) činnost při výuce
• osobni iniciativa žáků
• vnitřní motivace žáků na učení (odkaz myšlenek Tolstého)
• informační zdroje výuky (časopisy, knihy)
• společná práce na tvorbě pracovních sešitů
• rozumová výuka probíhá dopoledně a odpoledne je založeno na zájmové činnosti
• výuka probíhá v mezipředmětových blocích (proti fragmentaci učiva)
• podpora aktivizačních metod výuky
• demokratické školní klima
• škola je organizována na principu "konstituční monarchie"
• podpora školní pospolitosti, život v komunitě
• podpora kreativity
• odmítání fyzických a tělesných trestů
• hodnotí se žákův individuální pokrok, nikoli poměřování s ostatními žáky
• estetické prostředí školy
• důraz na hudbu
• výchova prostřednictvím nápodoby kladných vzorů
• společná vize školy

Některé didaktické principy současných alternativních škol či koncepcí:

- princip učení ve druhém plánu (formou her získávání vědomostí, dovedností, návyků)
- heuristický princip (objevování poznatků vlastní zkušeností, nikoli předáváním hotových fakt)
- princip primárních informací (jde o prosazování poznatků uplatnitelných v životě)
- činnostní princip (získávání dovedností řešit neznámé problémy)
- princip kontinuity (lidská činost a zkušenost jsou vývojově podmíněny)
- princip komunitního vzdělávání (spolupráce školy s okolím)
- princip kritického partnerství (právo všech členů školní obce na vzájemnou kritiku)
- princip celoživotního učení (jako základ tzv. učící se společnosti - learning society)
- principy globální výchovy (péče o Zemi, péče o duši, vzdělání pro světoobčanství, podpora participace...)

Instituce alternativní pedagogiky v ČR

- Asociace pedagogů základních uměleckých škol ČR (AP ZUŠ ČR)
- Asociace učitelů tělesné výchovy (AUTV ČR)
- Asociace výtvarných pedagogů (AVP)
- České sdružení pro svobodu ve výchově a vzdělávání (ČS EFFE)
- Klub přátel angažovaného učení (PAU)
- Kruh přátel Svobodných waldsorfských škol
- Nezávislá mezioborová skupina pro transformaci školské politiky, vzdělávání a školy (NEMES)
- Skupina pro vzdělávací alternativy (IDEA)
- Společnost křesťanských mateřských škol (Společnost KMŠ)
- Unie soukromých škol České republiky (USS ČR)
- Sdružení soukromých škol Čech, Moravy a Slezska

Z hlediska výzkumu se alternativním školstvím zabývají následující instituce:
- Česká asociace pedagogického výzkumu (ČAPV)
- Ústav pro svobodné alternativní školy

Vybrané typy alternativních škol:

- waldorfská škola (R. Steiner), institucionálním doplňkem se staly hiberniánské školy (K.J. Fintelmann) zaměřené na vzdělávání učňů.
- Freinetovy školy (C. Freinet)
- Daltonský plán (H. Parkhurstová)
- Winnetská soustava (C.W. Washburne)
- Jenský plán (P. Petersen)
- Montessoriovská škola (M. Montessori)
- Mastery learning (B. S. Bloom)
- P-C-E (C. Rogers)

Přístupy kritizující školu jako instituci:

- Hnutí za antiautoritativní výchovu (A.S. Neill - Summerhillschool, S. Bernfeld, W. Reich), černá pedagogika (K. Rutschkyová) - odsuzuje vše, co vedení dítěte k svéprávnosti. Kořeny černé pedagogiky spatřuje v osvícenském paradigmatu výchovy.
- Antipedagogika (H. von Schoenebeck) - podle antipedagogů je nutné přerušit civilizační proces u jejího pramene, tedy ve výchově. Žádají, aby se vychovatelé vzdali nároku řídit a vychovávat, stejně jako mít odpovědnost za skutky dítěte. Tím umožní vznik rovnoprávnosti a partnerství mezi dospělými a dětmi. odmítavý postoj zastávali i k absolvování školní docházky.
- Hnutí za odškolnění společnosti (I. Illich, E. Reiner, P. Freire)
- postmoderní pedagogika

Reformní pokusy v české pedagogice

Období mezi světovými válkami:
- Bakulovi zpěváčci (F. Bakule)
- Domov lásky a radosti (J. Bartoň)
- volná škola (J. Úlehla, P. Sula)
- Dům dětství (L. Švarc, F. Krch, L. Havránek)
- Volná škola práce na Kladně (Č. Janout, F. Náprstek, J. Hostáň)
- Dětská farma (E. Štorch)
- dětská pracovní obec (K. Žitný, J. Sedlák)
- Organizační a učební plán refomních škol (V. Příhoda, idea jednotné vnitřně diferencované školy)

Období po pádu komunismu r. 1989:
- angažované učení (S. Červenka)
- Škola hrou (T. Houška)
- Integrované vyučování (J. Kotal)
- Zdravá škola (Světová zdravotnická organizace)
- Projektové vyučování (J. Kašová)
- Otevřené vyučování (komunitní školy)
- Dramatická výchova/tvořivá dramatika (W. Wardová, Sdružení pro tvořivou dramatiku)