Pravěká výchova:

Tuto epochu můžeme zatím odhalovat pouze hypotetickými tvrzeními. Absence písemných památek až na nástěnné malby nám do jisté míry zabraňuje poznání výchovných procesů této dlouhé a pro lidstvo stěžejní etapy vývoje. Naštěstí máme z pravěku památky hmotné kultury (nástroje, zbraně, oblečení, hroby atp.), ze kterých je možné vytvořit alespoň pravděpodobný popis tehdejšího života pravěkých lidí.
Opomíjení pravěké výchovy by znamenalo mj. opomíjení historického zvratu, kdy se člověk dokázal vydělit z říše zvířat a jako jediný živočich začal vytvářet kulturu.

Antická výchova:

• Rysy antické výchovy: Vzdělání pro svobodné občany, oddělení teoretického a praktického vzdělání, všeobecné vzdělání mělo encyklopedický ráz, vědění mělo zaručovat vysoké mravní kvality, vznik třístupňové soustavy vzdělávání.

• Porovnání řecké a římské výchovy:
V Říme nebyla státní moc pod vlivem náboženství, proto cílem a obsahem výuky byl reálný pozemský život. Gramaticko – rétorská tradice ovlivňuje humanitní vzdělání dodnes. Vynikali v řečnictví a v právu, měly cíle užitkové (utilitarismus), byli tvůrci inženýrských staveb (silnice…). Ideálem byl řečník, znalý rétoriky, dějin, literatury, práva schopný řídit veřejnou správu. Vojevůdce stál nad filosofem.
Řekové zdůrazňovali estetické prvky v umění i ve výchově, výchovným ideálem se stala tzv. kalokagathia (soulad RV + TV), vynikali ve filosofii a umění, ve stavitelství prosazovali uměleckou architekturu. Filozofovali o dokonalé společnosti, o přírodě, o poznání. Společnými prvky byl důraz na etiku, podřízenost jednotlivce státu, utužování TV.

Období křesťanského středověku:
Ideologie křesťanství ovládla středověké paradigma výchovy. Ve výchovné oblasti se základem hodnot stalo křesťanské Desatero. V oblasti vzdělávání došlo ke známému hierarchickému vztahu, kde „filosofie/rozum se stala služkou teologie.“ Mezi vzdělance tehdejší doby je možno zařadit především příslušníky duchovenstva. Kláštery se staly středisky vzdělání, administrativního řízení kraje, hospodářského pokroku (cisterciáci, kolonizace) a pochopitelně i náboženství. Velký význam na rozvoj vzdělanosti měly křížové výpravy do Jeruzaléma. V Evropě tak opět (po době helénismu) vystoupila do popředí otázka multikulturního vnímání světa. Křížové výpravy měly velký vliv i na rozvoj obchodu, školství a vzdělanosti (přeložené a interpretované spisy antických učenců), vnímání životního stylu nebo na rozpracování teologické problematiky. Doba křížových výprav (12.-13.st.) přinesla vznik rytířského stavu a s tím spojenou výchovu rytíře/šlechtice. Rytířská výchova se opírala o třístupňový systém (páže-panoš-rytíř) a sedmero rytířských dovedností/ctností. Západokřesťanské učení bylo silně ovlivněno arabskou a židovskou filosofií, která z antiky oživila zvláště dílo Aristotela. Na vzdělanost věřících katolického světa měly působit především žebravé řády františkánů a dominikánů, které se nechvalně proslavily jako horliví vykonavatelé inkvizičních procesů. Tyto církevní řády působily ve městech. V době vrcholného středověku se na poli pedagogickém vytvořila církvi konkurence v podobě univerzit, složených ze čtyřech fakult (artistická, právnická, lékařská, teologická). V této době gradoval vývoj scholastiky v podání Tomáše Akvinského. Kritika zlořádů v církvi vedla k myšlence nápravných sociálních hnutí a k revolučním reformačním snahám. Zpočátku prostřednictvím lidových kazatelů se vytvářel prostor pro rozvoj vzdělávání lidových vrstev v národním jazyce. V době pozdního středověku úlohu lidových kazatelů přejaly protestantské školy. Náboženský rozkol křesťanství vedl ke zdůraznění významu vzdělání jako prostředku ovlivňování lidových mas ve prospěch určité ideologie (ve školské praxi např. působení jezuitů a protestantských škol).

Období renesance:
Politika:
Velký vliv na rozvoj renesance měl pád Byzantské říše (dříve východořímské) r. 1453. Řečtí učenci prchli před islámskými Turky do italských zemí. Svým působením přispívali k oživení zájmu o antickou kulturu. Myšlenky antických autorů kromě nich uchovali a dále rozvíjeli arabští učenci (např. Aviccena zpracoval Aristotela).

Obchod:
Důležitým podnětem se stalo uzavření obchodních tras islámskými Turky mezi Evropou a Asií přes Středozemní moře. Proto evropské námořní velmoce hledaly nové trasy. Portugalci objevili cestu do Indie obeplutím Afriky (Vasco de Gama, Magalhaes obeplul zeměkouli). Španělé vyslali Itala K. Kolumba na výpravu, která skončila znovuobjevením Ameriky. Civilizovaný svět začal vytvářet nové ekonomické teorie (merkantilismus) související s exportem a importem zboží.

Náboženství:
V Evropě došlo k postupnému rozštěpení západokřesťanské církve na katolíky a protestanty (potvrzené na Tridentském koncilu r. 1545 - 1563). Sféry vlivu mezi protestanty a katolíky v Evropě definitivně vyřešila třicetiletá válka. Hlavními silami rekatolizace se společně s papežem stali Habsburkové, jezuité (protireformační činnost) a baroko (univerzální umělecký sloh).

Věda:
Vynález knihtisku Němcem Johannem Gutenbergem v polovině 15. století způsobil markantní rozvoj vzdělání, zvláště mezi laiky. Především měšťané zahájili svou emancipaci a prosadili víru ve vlastní schopnosti. Církevní víra v predestinaci (předurčení) přestala být nekriticky přijímána. Zájem se soustředil na člověka a jeho intelektuální rozvoj (humanismus). To se projevilo (i přes kruté pronásledování inkvizicí) například v astronomických objevech (Koperník, Kepler, Galilei). Ve fyzice bylo položeno nové paradigma Newtonovy mechaniky. Descartes přispěl k rozvoji racionálního myšlení, F. Bacon propagoval induktivní metodu a využívání experimentu ve vědeckém poznání. V medicíně Harvey popsal krevní oběh atd.

Školství:
Církev ztrácela svůj monopol na vzdělání. Rostl zájem o laické odborné školy. Na univerzitách se začalo prosazovat exaktní poznání postavené na studiu přírodních věd, vznikly základy moderní vědy, kritického myšlení.

Výroba:
Zámořskými objevy nastal prudký rozmach obchodu, což vedlo k dalekosáhlým změnám ve výrobě. Byla opuštěna orientace na místní trh, nízce produktivní cechy nahrazovala manufaktura s účinnější dělbou práce a levnější výrobou. Více byly ve výrobě využity stroje. Centralizace výroby vedla k prudkému nárůstu městského obyvatelstva i k plošné rozloze měst (boření hradeb).

Kultura:
Novověk je v Evropě spojován se vznikem renesance, na kterou navazovalo baroko. Renesance kladla důraz na rozum, vzdělání, obchod, odkaz antiky, umožnila společenský vzestup měšťanstvu a tím vznik střední třídy, podpořila rozmach dopravy a migrace lidí (z venkova do měst = urbanizace, osídlováním nově objevených států = kolonizace). Postupné propojování světa vedlo ke vzájemnému poznávání a míšení různých kultur.

Pedagogické myšlení 17. století:
Rozvoj přírodních věd vedl ve školství  k podpoře reálných předmětů (matematika, fyzika, geografie), kreslení a ručních pracích. Humanistické učení tak bylo z pozic praktické upotřebitelnosti vědomostí v životě opouštěno. Teologický vliv na vzdělání ustupoval do pozadí. Místo scholastického mechanického memorování se prosadil princip názornosti a samostatnosti (Komenský). Středověké zpracování Aristotela bylo nahrazeno racionalistickou filozofií Descartese, Lockea, Pascala, Spinozy ad. V politice se prosadil absolutisms.
Ve Francii se prosadilo hnutí jansenistů, kteří vystoupili proti náboženské nesnášenlivosti jezuitů, snažili se dbát zásad mravní výchovy, tolerance, prosazovali citově podloženou zbožnost a časté cvičení žáků. Vyučovali v mateřském jazyce.
V Německu  se prosadil realismus a pietismus ve vzdělávání v dílech J.V. Andreae nebo W. Ratkeho či A.H. Francka. Žádali všeobecnou školní docházku, státní dozor nad školstvím, výuku v mateřštině. Pietismus vystoupil proti dogmatické protestantské novoscholastice, zdůrazňoval citovou zbožnost laiků, střídmost, sociální rovnováhu ve společnosti, odstranění bídy.
V Anglii se prosadil puritanismus, který sloužil k očištění anglikánské církve od katolického kultu. Ve vědeckém myšlení se významně prosadil F. Bacon jako zastánce induktivní metody, smyslového poznání přírody a pragmatismu.

Osvícenství:

Myšlenkový a filozofický směr 2.pol 18. století, který se prosadil ve Francii, ale vznikl v Nizozemí a v Anglii. Osvícenci byli pedagogickými optimisty, věřili ve vědecký pokrok a odsuzovali jakékoliv formy absolutismu a demagogie. Byli horlivými zastánci občanských hodnot (svoboda, rovnost, právní stát), racionalismu a ekonomického liberalismu. Požadovali státní odpovědnost za výchovu mládeže a rovněž i sociální státní podporu pauperizovaných vrstev obyvatelstva. Snažili se omezit vliv církve na školství, většina osvícenců se hlásila k filozofickému materialismu. Sami věřili, že dosáhli absolutní vrchol poznání lidstva v dějinách. Ve vzdělání preferovali encyklopedické všeobecné znalosti. Biblí osvícenců se stala známa Encyklopedie umění, věd a řemesel za edičního vedení D. Diderota. Zajímavou postavou předosvícenského období se stal J.J. Rousseau, který svým působením a odkazem použil osvícenské paradigma ke kritice samotného osvícenství. Postmoderní pedagogika spatřuje počátek krize ve výchově v postindustriální společnosti právě v odkazu osvícenských zásad pro současnou společnost.

Moderní dějiny:
19. století je charakterizováno nástupem industriální společnosti jako odrazu tzv. průmyslové revoluce a následné vědeckotechnické revoluce. Tato etapa lidského vývoje je mj. ztvárněna např. v uměleckých dílech sociálního realismu, případně v romanticky laděném filmu Jára Cimrman, ležící, spící. V této době došlo ve školství k převratným změnám. Vlivem nových školských zákonů došlo definitivně k uzákonění povinné školní docházky (u nás se základní školské zákony vytvořili r. 1869), vznikla institucionalizovaná výchova už od raného dětství. Předškolní výchova vznikla jako reakce na nástup žen do výroby. Ve vědě vznikla celá řada nových oborů, samotná pedagogika se teprve nyní oddělila od filozofie. Byly položeny základy reformní pedagogiky. Došlo k nezbytnému spojení vztahů vědy-školy-výroby.

Postmoderní éra:
Postmoderna je kriticky zaměřena proti přetechnizovanosti světa 20. století. Ve výchově odsuzuje osvícenské paradigma jako projev strojové výroby lidských bytostí pod autoritativním vedením vychovatele. Proto postmoderna staví do popředí nezávislost a svobodu volného vývoje dítěte v duchu Rousseaua a Tolstoje. K základním principů postmoderny patří spontaneita, důraz na individuum, emocionalita, pluralita výkladu světa, iracionalita, hodnotový relativismus. Žádá změnu vztahu mezi dítětem a vychovatelem. Odkazuje se na koncepci tzv. antipedagogiky, případně v mírnější formě na koncepci antiautoritativní výchovy. U obou koncepcí je zdůrazňována rovnost všech činitelů výchovy.