Podpůrná schémata k přednáškám ze Školní pedagogiky I. Následující schémata se vztahují jen k vybraným přednáškám (námětům) ze Školní pedagogiky I. Mají význam jen ve spojení s doprovodným (vysvětlujícím) komentářem přednášejícího. Mohou studentům usnadnit pochopení podstaty složitějších výchovných jevů a osvojení základů teorie, která tyto jevy popisuje a vysvětluje. Situační pojetí výchovy – model fází utváření lidské povahy (východiskem je analýza výchovné (životní) situace a prožitků, zkušeností, které z ní vyplývají) Co rozumíme pojmem situace? Situace – konkrétně vymezená shoda vnějších okolností (časově limitovaná), během níž je jedinec součástí působení vlivů, na které určitým způsobem reaguje. - Žádná situace není zcela izolovaná, je součástí řetězce situací – situačních útvarů - Člověk má sklon opakovat chování – má pro různé situace naučeny různé vzorce chování Osobnost se utváří ve stadiích a její struktura je vrstevnatá Druhy situací: - z hlediska vyváženosti: standardní problémové - z hlediska ovlivňování: neřízené řízené - z hlediska životní orientace – rolí: standardně významné osobně významné (vstup do školy, do zaměstnání, (setkání s osobností, manželství, narození dítěte, hnutím, knihou, vážné onemocnění, atd.) jevem… atd.) Co je rozhodující pro to, aby byl člověk danou situací “osloven”? - referenční rámec ega (individuální “naladění na frekvenci situačního dění”) - (přijímáme (osvojujeme) si hodnoty, standardy, normy, vztahy …, které jsou žádoucí pro naše sebepojetí - stav ego – angažovanosti (zaujetí) (vzniká tehdy, když se situace nebo stimul dostává do referenčního rámce) Určitá situace může dítě (žáka) doslova “nasměrovat” k tomu, že si upevní svůj motivační systém a přetváří jej v systém činnostní. Referenční rámec člověka se utváří od prvních okamžiků jeho života: - nejprve jen prostřednictvím vrozených reflexů a instinktů (libost a nelibost) - poté sociální kontakty dítěte a objevování (utváření) svého sociálního kódu - přejímání regulativů chování (od rodičů, kamarádů, trenérů, vzorů…) - vytváření základního pocitu sociální jistoty K pocitu sociální jistoty přispívá: - když člověk ví, jak má reagovat v situaci - když má pocit sociální opory (uznání) Stupně projevů osobnosti ve výchovné (životní) situaci: a) podmíněné reflexy – nejjednodušší formy adaptivního jednání b) zvyky – stereotypizované, generalizované reakce na opakující se podněty c) rysy – dispozice – jsou vyjádřením integrace specifických zvyků (mezi dispozice patří také postoje, hodnoty, zájmy atd.) d) jáství – systémy rysů, které spolu souvisí e) osobnost – vyjadřuje nejvyšší stupeň integrace projevů osobnosti – charakteristické reakce člověka Rozpor mezi vnější sociální významností situace a tím, že žák nespojuje s touto situací své jáství (nenalézá v ní osobní smysl), je jednou ze základních příčin neúčinnosti výchovy nebo její nedostatečné efektivity. Klages,H.: Wertorientierung im Wandel. Frankfurt a. M. 1984 Spousta,V.: Hodnotová orientace mládeže a profesní příprava pedagoga volného času. In: Spousta, V. et al., Teoretické základy výchovy ve volném čase. Brno, Masarykova univerzita 1994, s. 20-28 Závěry: - buďte nešťastní, když narazíte na lhostejnost, nezájem a nudu - veďte žáky k tomu, aby se “otevřeli” (třeba i nesouhlasem) - snažte se změnit jejich osobní zkušenost - zkuste je přesvědčit, že vám na nich (na každém z nich) záleží - poskytněte jim občas příležitost svobodné volby - pokud je to možné, preferujte nepřímé pedagogické (výchovné) působení před přímým - čím méně cítí, že jsou vychováváni, tím lépe pro jejich výchovu Slyšel jsem – zaujalo mě Viděl jsem – zapamatoval jsem si Zkusil jsem (prožil jsem) – pochopil jsem Literatura k tématu: Pelikán,J. Výchova jako teoretický problém. Ostrava:Amosium, 1995. Langová,M. a kol. Učitel v pedagogických situacích. Praha: UK, 1992. Agrese a šikana jako pedagogické jevy 1. Vztah agrese a šikany 2. Příčiny, znaky a druhy šikany 3. Aktéři a oběti šikany 4. Pedagogické prostředky řešení šikany a její prevence Literatura: Říčan,Pavel. Agresivita a šikana mezi dětmi. Praha: Portál, 1995. Elliotová,Michele. Jak ochránit své dítě. Praha: Portál, 1995. Kolář,Michal. Skrytý svět šikanování ve školách. Praha: Portál, 1995. Ad 1) Agrese znamená napadení (nejobvyklejší výklad tohoto pojmu) Šikana (z francouzského chicane) – je zvláštní případ agrese a znamená obtěžování, týrání, sužování, pronásledování… - řada vlivných psychologů tvrdí, že agrese je “naučená” – že si ji osvojíme na základě zkušenosti (přímé nebo zprostředkované) - z dítěte se stává agresivní člověk postupně, a to tak, že si “pamatuje” způsoby jednání, které vedou k “úspěchu” Ad 2) K původu (podstatě) agrese a šikany – příklady interpretací: a) teorie identifikace původní oběti s agresorem b) teorie přeměny (transferu) nenaplněného pozitivního vztahu ve vztah negativní Znaky šikany: a) opakované ubližování b) bezbrannost oběti c) asymetričnost (více proti jednomu) Druhy šikany: a) přímá (tvrdé projevy, mírnější projevy) b) nepřímá (pomluvy, intriky, izolace…) Motivace k šikaně: - touha po mužnosti - touha dominovat - motiv krutosti - zvědavost - nuda Ad 3) Aktéři šikany – agresoři: - poškození nevhodnou výchovou (citový chlad, lhostejnost, tolerance k násilí, ponižování…) - somatické zvláštnosti - specifické projevy chování - temperamentové dispozice - souvislost mezi chováním otce a účastí syna na šikaně - socioekonomický status - učitel jako spoluaktér šikany Oběť agrese – šikany: - somatické zvláštnosti - psychické příčiny: a) děti s nízkým sebevědomím (tiché, plaché, citlivé, ustupující…) b) děti neschopné zaujmout (osamělé – bez kamarádů, neduživé…) c) děti s útočným chováním (dráždící, popichující – protivné…) d) noví žáci, vynikající žáci, jemní žáci… Ad 4) K diagnostikování šikany učitelem přímé znaky: - specifické verbální projevy a reakce na ně - specifické fyzické projevy a reakce na ně nepřímé znaky: - osamělost – izolovanost - nejistota, ustrašenost, smutek - výrazné zhoršení prospěchu - vyhledávání blízkosti učitelů - odmítavý vztah ke sportu - poškozené, znečistěné věci nebo zranění, která nejsou uspokojivě vysvětlena Postoje školy k šikaně - “ať si to vyřídí mezi sebou” - “jakmile zasáhneme, šikana se utají” - “řešení ublíží pověsti školy” Doporučované postupy: - vyšetření případu - jednoznačné odsouzení šikany - první fáze nápravy - prevence Skupinová dynamika šikanování (vývoj je závislý na vztahu členů skupiny k normám, hodnotám a postojům šikanování) 1) Kdy může třída nebo výchovná skupina “onemocnět”? 2) Na čem závisí “nastartování” mechanismu proměny? 3) Jak vypadá vývoj v ”nemocné” skupině? (viz Kolář, 1995, s. 31-47) Vývojové stupně šikanování 1. stupeň - zrod ostrakismu = mírné, převážně psychické formy násilí (oběť se necítí dobře, je neoblíbena, neuznávána…) 2. stupeň - fyzická agrese a přitvrzování manipulace 3. stupeň - vytvoření jádra (šiřitelé “viru” začnou spolupracovat a systematicky šikanovat nejvhodnější oběť (oběti) 4. stupeň – většina přijímá normy agresorů 5. stupeň – dokonalá šikana – prorůstání šikany do oficiální (školní) struktury Náprava a prevence (týmová práce): - jednání s obětí - jednání s agresorem - jednání s rodiči oběti a agresora - jednání se žáky (například diskuse o problému pasivní tolerance…) - otázka “publicity – zveřejnění celého případu” Úvod do rodinné pedagogiky – rodina jako výchovný činitel 1) Východiska k tématu 2) Specifické rysy a předpoklady výchovy dětí v rodině 3) Základní potřeby dětí 4) Obecné cíle rodinné výchovy dětí 5) Orientace v podmínkách rodinného prostředí Literatura: Střelec, S. a kol. Kapitoly z rodinné výchovy. Praha: Fortuna, 1992. Matějček, Z. Děti a rodina.Praha:SPN 1992. Brezinka,W. Familie ist Zukunft.Bonn:Bouvier 1987. Východiska k tématu: - osobnost dospělého člověka se v podstatné míře utváří na základě zkušeností z dětství a mládí, ten, kdo dal dětem život, má také povinnost je tak dlouho a tak dobře vychovávat, dokud nejsou schopné samostatně jednat - rodiče jsou nejdůležitějšími vychovateli, všichni ostatní vychovatelé mohou pouze doplňovat to, čeho ve výchově dosáhli rodiče Specifické rysy a předpoklady výchovy dětí v rodině - základem rodinné výchovy je dobrý společný životní způsob rodičů a dětí, - jádrem životního způsobu jsou společné hodnoty, normy života, osobnostní ideály…. - když tyto předpoklady chybí, nepostačuje jen aplikace běžných výchovných prostředků, - děti se učí ze všeho co vnímají, a to bez ohledu na to, jestli je to dobré nebo zlé, hodnotné nebo bezcenné - nejdůležitějším úkolem rodičů je usměrnit svůj vlastní život tak, aby své děti ovlivňovali víc pozitivním než negativním směrem - rozumný způsob života (rozumná výchova) předpokládá, že rozlišujeme, hodnotíme a vybíráme to, co chceme připustit, - v demokratické společnosti jsou přípustné skoro všechny způsoby života a myšlení, přitom ani jeden není výlučně uznávaný a podporovaný - výchovu usnadňuje podpora vyplývající ze společných tradic, ze souhlasu podobně smýšlejících lidí, - dobrá manželství a rodiny, přátelství a společenství podobně smýšlejících lidí mohou poskytnout v hodnotově nestálé společnosti domov, jistotu a smysl, - čím lepší, stabilnější a harmoničtější je kultura rodičů, rodiny a jejího okolí, tím méně je třeba děti přímo vychovávat, - těžištěm rodinné výchovy dětí je jejich nepřímá výchova, - nepřímo vychovávat znamená připravovat dětem hodnotné příležitosti pro jejich kontakty, zážitky a činnosti. Základní potřeby dětí - potřeba bezpečí - spolupříslušnosti a uznání - potřeba rozvíjet se (získávat vědomosti) - být aktivní a výkonný - potřeba být pochopen Obecné cíle rodinné výchovy dětí = rozvíjení vlastností, které člověku umožňují: - důvěru a otevřenost vůči svým blízkým, svému okolí, - připravenost postarat se o sebe vlastními silami, - realistické chápání světa a sebe samého, - vnímat (být citlivý na) dobro a krásu, - soustředit se na podstatné. Orientace v podmínkách rodinného prostředí: Materiálně – ekonomické faktory rodinného prostředí můžeme rozdělit do několika skupin. Patří sem především: - otázka zařazení rodiny a jejích aktivit do ekonomického makrosystému společnosti, - individuální spotřeba rodiny jako součást životního způsobu rodiny a z toho plynoucí aspekty, - problematika zaměstnanosti rodičů, otců i matek a vliv této skutečnosti na děti, - vliv techniky a technických prostředků na život současné rodiny a některé další otázky, např. materiální podmínky pro zájmovou činnost dětí, pro přípravu dětí do školy a podobně. Demograficko – psychologické podmínky rodinného prostředí zahrnují v našem pojetí především dva okruhy problémů: - přirozenou strukturu rodiny a aspekty vyplývající z působení otcovského, mateřského, sourozeneckého a prarodičovského, - vnitřní stabilitu rodiny jako základnu emocionální atmosféry rodinného prostředí a předpoklad existence a přirozeného rozvíjení všech dimenzí rodinného života. V kulturně – pedagogické stránce rodinného prostředí se kromě některých již zmíněných faktorů odráží především: - hodnotová orientace a vzdělání rodičů, - míra pedagogizace rodinného prostředí - patrná například z připravenosti rodiny na výchovu dětí a z účelného využívání pedagogických prostředků v souladu s privátními a společenskými záměry a některé další podmínky, které mají vliv na vytváření postojů dětí k lidem, ke vzdělání, práci, kultuře, politice a vůbec k životu. Kázeň a ukázněnost jako společenské a pedagogické jevy 1.K individuálním a společenským souvislostem kázně 2.Definice kázně, druhy kázně, funkce kázně 3.Aspekty školní kázně. Příčiny neukázněného chování žáků 4.Prostředky výchovy k ukázněnosti Literatura: Bendl,S. Školní kázeň. Praha: ISN, 2001. Cangelosi,J.S. Strategie řízení třídy.Praha:Portál,1995. Vališová,A. Asertivita v rodině a ve škole. Praha:HaH,1999. Uher,J. Problém kázně.Praha: 1924. Kázeň – společenský jev spočívající v dodržování stanovených nebo dobrovolně přijatých norem. Norma představuje řád (zákon, nařízení, pravidlo, pokyn…), který zabezpečuje podmínky pro existenci jedince, sociálních skupin a fungování společnosti. S limity (normami) zavazujícími člověka k určitým způsobům chování a jednání souvisí jeho svoboda. · Každá míra svobody vždy byla a je spojena s jistou mírou odpovědnosti a povinnosti, tedy i norem, které je vyjadřují. · Jedním z cílů demokratické společnosti je vychovat člověka svobodného, který zároveň přiznává totéž právo ostatním. Regulačními činiteli, které se uplatňují v souvislosti s kázní, jsou například: 1. Kulturní tradice (vzor, model chování atd.) 2. Systémy požadavků, příkazů, zákazů a pravidel spojených se společenskou kontrolou - včetně veřejného mínění. 3. Sebekontrola (spojená s cílevědomou seberegulací, včetně působení svědomí). To vše usnadňuje jednak adaptaci jedince k danému prostředí, ale také zahrnuje rozvoj jeho aktivity, samostatnosti a tvořivosti. Druhy kázně - (podle specifičnosti sociálních oblastí): Občanská, vojenská, školní, rodinná, sportovní, pracovní, dopravní atd. Podle pedagogicko – psychologických kritérií – (schematické dvojice) vynucená a uvědomělá, vnější a vnitřní, autoritativní a demokratická, formální a neformální. Funkce kázně z edukačního hlediska a) didaktická: pomáhá v procesu učení (osvojení poznatků, získávání dovedností, podporování intelektuálního vývoje, sociálních kontaktů, citových vztahů aj.) b) výchovná: pomáhá v procesu sebevýchovy (hlavně se zřetelem k cílevědomému jednání, sebeutváření sebeuplatnění), c) sociální: umožňuje a zvyšuje úspěchy společných aktivit (dodržování norem usnadňuje koordinaci, sebeovládání, a tak násobí schopnost a výkon jednotlivce i skupiny), zabezpečuje postavení člověka v dané sociální skupině. Pettyho most” In Petty Geoffrey. Moderní vyučování. Portál: Praha 1996, str. 81) chaos pořádek - efektivní vyučování - organiz. schopnosti - dobré vztahy - kázeň Některé příčiny nedostatků v rodinné a školní výchově, které ovlivňují ukázněnost dětí V rodinné výchově: - nejednotnost rodičů v názorech i v jednání ve vztahu k dítěti (v základních otázkách), - narušené rodinné vztahy, - absence adekvátní edukační strategie pro dítě, - malá – žádná – velká náročnost na výkon dítěte, - zanedbávání péče o dítě, - hýčkání dítěte, - přísný režim, zastrašování, tělesné tresty, - nepřátelský postoj rodiny ke škole, k určité sociální skupině, která je blízká dítěti aj. Ve školní výchově - režim školy, který z různých hledisek (individuální zvláštnosti žáků, materiální vybavení školy, sociální složení tříd aj.) neodpovídá reálným možnostem a podporuje nekázeň, - neodborné a nevhodné metody a projevy učitelů, - neúměrné požadavky na pracovní výkon žáků, - autoritativní postoje edukátorů, - izolování školy od osobních perspektiv žáků, od praktického života, společenských potřeb apod. Vytváření žádoucího rodinného a školního prostředí, účelná organizace a přátelské, důvěryplné vztahy, které žáka neprovokují k lhostejnosti, pasivitě nebo dokonce k negaci, je daleko účinnější nežli všechny pokusy a snahy donutit je k poslušnosti, k respektování dané normy. Závěr: Každý výchovný konflikt by měl být řešen po analýze a) osobnosti žáka (individuální zvláštnosti, vztah k lidem, rodinné zázemí, vztah ke škole a vzdělávání) b) celého případu, v němž byla norma porušena (hledat a najít motiv činu, možné souvislosti k jiným lidem, znát, jak je žák hodnocen třídou, kamarády, jinými učiteli…), c ) předpokladů možného postihu, trestu a jeho možných očekávaných následků (i při stejném provinění nelze na každého uplatnit stejný postih, právě vzhledem k rozdílům v osobnostech dětí, k jejich sociální situaci atd.).