Pravopis a jeho kodifikace

Slovo pravopis je překladem řeckolatinského výrazu ortografie. Rozumí se jím dohodnutá, odborně
vypracovaná pravidla pro užívání písma, která mají usnadnit komunikaci lidí, zajistit jednoznačnost
sdělení.

Český pravopis je středně obtížný (obtížnější pravopis má např. francouzština nebo angličtina,
naopak jednodušší např. chorvatština nebo finština). Zachoval si některé rysy starších vývojových
etap, např. psaní písmena y.

Kodifikaci, tedy uzákonění pravopisné normy v písemné podobě v jazykové příručce, stanovují
jazykovědci (lingvisté). Pro češtinu jsou takovou příručkou Pravidla českého pravopisu. Poslední
úprava českého pravopisu proběhla v r. 1989. Při kodifikaci je někdy přijato jednoznačné pravidlo,
např. soubor vyjmenovaných slov, jindy dvojí možnost psaní (dubleta), např. diskuse i diskuze.
Uzákonění dublet zachycuje vývoj jazyka, tzn. existenci původní a novější podoby, z nichž jedna
postupně v komunikaci převládne.


Vývoj českého pravopisu

Nejstarší české památky byly psány tzv. primitivním pravopisem, tzn. k zápisu českých textů se
užívala latinská písmena bez jakýchkoliv změn. Latinská abeceda je ale chudší než české hláskosloví
a tak např. písmeno c označovalo české hlásky [k, c, č]. Hlásky v latině neexistující byly postupně
zapisovány pomocí spřežek. Důsledný spřežkový pravopis se vyvinul na začátku 14. století, např.
spřežka ch pro označení hlásky [ch], rz pro [ř].

Za významný mezník se považuje změna pravopisu uskutečněná počátkem 15. století, která je
připisována Janu Husovi. Jedná se o pravopis diakritický, který nahrazuje spřežky diakritickými
znaménky – tečkou, např. ċ pro hlásku [č], a čárkou označující délku samohlásek. V době
humanistické se v tištěných textech ustaluje pravopis bratrský. Ten je v podstatě diakritický
s prvky spřežkové soustavy.

Na počátku národního obrození byl český pravopis sjednocen Dobrovským v jeho mluvnici z roku 1809.
První Pravidla českého pravopisu vydává r. 1902 Jan Gebauer. Během 20. století se pak uskutečnilo
několik kodifikačních úprav. Poslední proběhla v roce 1993 a přinesla jen drobné změny kodifikace
předchozí (z r. 1957) – některá zjednodušení v oblasti pravopisu velkých písmen (např. psaní názvů
ulic, náměstí apod. obsahujících předložku: ulice U Tržnice) nebo zavedení dublet u přejatých slov
(psaní s/z: romantismus/romantizmus, délka samohlásek: penicilin/penicilín).


Principy českého pravopisu

Jistě jste si všimli, že v češtině píšeme mnohá slova tak, jak je vyslovujeme, např. strom, kolo,
nese [strom, kolo, nese]. Obecné pravidlo to však není a pravopisná podoba se od vyslovované někdy
liší, např. píšeme rozsvítit, odpočívat, měsíc, ale vyslovujeme [rosvíťit, otpočívat, mňesíc].
Abychom pochopili, proč je to jednou tak jednoduché a podruhé mnohem složitější, měli bychom znát
principy, kterými se náš pravopis řídí.

Český pravopis je založen na několika principech a základním je princip fonologický. To znamená, že
písmeny se zaznamenávají jen ty hlásky, které jsou důležité pro dorozumění (tedy fonémy), ne
všechny vyslovené a slyšené podoby hlásek. Proto shodně píšeme a vyslovujeme např. pes, voda [pes,
voda], ale máme např. jen jedno písmeno ř či n: v písmu nerozlišujeme ř znělé [keře] a neznělé
[keř], nebo n zubodásňové [rána] a velární [ranka].

Vedle principu fonologického se někdy uplatňují ještě principy další – etymologický a historický, u
přejatých slov se mluví o principu tradičním.

Princip etymologický znamená, že slova píšeme v souhlasu s jejich původem. Například bez ohledu na
výslovnost zachováváme psaní dvojího -nn- ve slově panna (přechýlené slovo ke slovu pán příponou
-na), podle stavby slova píšeme také slovo vítězství, přesto že vyslovujeme zjednodušeně
[víťeství]. Pravopisem nezachycujeme také asimilaci znělosti –píšeme tužka, ale vyslovujeme
[tuška].

Princip historický vede k tomu, že se v písmu udržují i některá písmena ze starších období, i když
pro jejich užití již není výslovnostní důvod. Jedná se o psaní y, ý v předponě vy/vý, kořenech slov
i koncovkách (obě písmena se vyslovují ve spisovné češtině i většině nářečí stejně). Zachování
písmen i (í) a y (ý) má však své důvody. Slouží například k odlišení frekventovaných zvukových
homonym (bidlo – bydlo, mít – mýt, vít – výt apod.), při psaní v koncovkách k rozlišování tvarů
(např. laskavý muž 1. p. č. jed. x laskaví muži 1. p. č. množ.). Za historický jev se považuje také
užívání dvou písmen pro označení dlouhého u (ú a ů): úsek, dům [úsek, dúm], nebo existence spřežky
ch.

Princip tradiční se uplatňuje u mnohých přejatých slov a je důsledkem určité konzervativnosti
pravopisu. Proto zachovávají některá slova původní způsob psaní, i když jejich výslovnost je jiná:
revue, interview [reví, intervjú].

Uvedené principy se uplatňují u izolovaných výrazů (psaní jednotlivých slov), mluvíme o jevech tzv.
lexikálního pravopisu. Vedle toho však existuje také tzv. pravopis morfologický, který zahrnuje
tradičně psaní koncovek ohebných druhů slov. Zde se řídíme zařazováním k tzv. vzorům (psi jako
páni, psy jako pány). Syntaktický pravopis pak obsahuje pravidla užívání interpunkčních znamének ve
větě jednouché i v souvětí (tečky, čárky, uvozovky atd.) a zásady shody přísudku s podmětem
(Závodníci vbíhali do cíle. x Závodnice vbíhaly do cíle.).