PedF, katedra geografie 1 Geografie obyvatelstva a sídel Struktura obyvatelstva PedF, katedra geografie 2 Struktura obyvatel dle kulturních znaků PedF, katedra geografie 3 Rasová struktura Vznik – 2 koncepty: Teorie monogenetického vzniku ras - všechny tři základní lidské rasy se vyvinuly v průběhu období mezi 100 tis. a 12 tis. let př. n. l. z jednoho společného prazákladu. Teorie polygenetického vzniku ras - vycházejí z představy různých předků dnešních plemen. Skupiny ras se vyčleňují na základě shodných znaků (fyzické), které bývají dědičné (barva pleti, barva a tvar očí, barva a forma vlasů), morfologické znaky některých orgánů (tvar nosu, úst aj.). PedF, katedra geografie 4 Rasa = velké skupiny obyvatel, které se navzájem signifikantně liší složením a četností genů a tomu odpovídajícímu rozložení a četností dědičných znaků (např. H. G. ZIMPEL, 1980). Udává se 200 – 400 ras resp. nižších rasových útvarů. Jejich seskupením se vytvořil systém tří velkých ras – europoidní (bílé), ekvatoriální (černé) a mongoloidní (žluté). PedF, katedra geografie 5 Další členění ras V některých klasifikacích jsou místo velké ekvatoriální rasy africká negroidní a oceánská australoidní rasa, v dalších je vyčleněna jako samostatná velká rasa amerikoidní (Indiáni). Někdy se vyčleňuje ještě nadstupeň – kmen - kmen západní atlantickostředozeměmořský (bílí a černí) a východní tichooceánský (žlutí). PedF, katedra geografie 6 Europoidní rasa Charakteristické znaky - vlnité nebo rovné, různě zbarvené vlasy, světlá nebo tmavší pokožka - silnější ochlupení, tenčí vystouplé nosy a užší až středně hrubé rty. Severní větev – lidé s nízkým stupněm pigmentace (světlá pokožka, světlé vlasy) a vyšším tělesným vzrůstem (Skandinávie, Island, značnou část britských ostrovů, Nizozemí a severní Německo). Jižní větev - lidé s vyšším stupněm pigmentace (tmavší pokožka, tmavé vlasy a oči) a nižším tělesným vzrůstem (Středomoří, Portugalci, Španělé, Italové, Arabové v Africe apod.). PedF, katedra geografie 7 Europoidní rasa Přechodná zóna Ve Skandinávii to je severní rasová skupina (vysoká postava, oválná tvář, světlé vlasy). V Pobaltí pobaltská rasová skupina (světlé vlasy, okrouhlá tvář). Na Balkáně dinárská rasová skupina (vysoká postava, oválná tvář, tmavovlasí). Ve střední Evropě alpská rasová skupina (okrouhlá tvář, vlasy kaštanové barvy). V Asii v rámci tohoto členění vystupují předoasijská, indo-afghánská a pamíro-ferganská rasová skupina. PedF, katedra geografie 8 Ekvatoriální rasa 2 větve: Africká negroidní - afričtí černoši s intenzivně pigmentovanou pokožkou, kučeravými vlasy, tmavýma očima, slabě vyvinutým ochlupením těla, mírně vystupujícím širokým nosem a výraznými rty. Jih od Sahary v makroregionech, západní, centrální, východní a jižní Afriky, potomci tvoří početné populace jak USA, tak v zemích Latinské Ameriky (např. Brazílie, Jamajka, Haiti, Kuba). Oceánská australoidní - tmavší barvou pokožky, širokým nosem a výraznými rty se tito lidé podobají negroidnímu obyvatelstvu, mají ale převážně vlnité vlasy a silnější ochlupení těla (Melanésané a Papuánci). PedF, katedra geografie 9 Mongoloidní rasa Rovné černé vlasy, slabé ochlupení těla, úzké oči, plochá tvář, úzký nebo středně široký nos a především pestrá škála žlutých odstínů pokožky. Asijská větev – dělí se na kontinentální a tichooceánskou. Lidé kontinentální (severní) skupiny se vyznačují výraznější žlutější pigmentací, mohutnější stavbou těla, širokou tváří a nižším vzrůstem (Mongolové, Burjati a Jakuti). K tichooceánské (východní) skupině náležejí Korejci a severní Číňané. Specifické postavení má arktická skupina, kterou tvoří Eskymáci a paleoasiaté (Čukčové, Korjati). Americká větev - američtí Indiáni – jejich vlasy jsou rovné a tvrdé, nemají zpravidla plochou tvář a mají ostře vystouplý nos. PedF, katedra geografie 10 PedF, katedra geografie 11 Smíšené a přechodné formy ras Ekvatoriální a velká europoidní rasa - lidé etiopského typu (Etiopie, Somálsko). Morfologií tváře se podobají europoidům, avšak tmavá barva pokožky připomíná negroidy, američtí mulati. Mongoloidní a ekvatoriální rasa - jižní mongoloidi - jižní Číňané, Indonézané, Filipínci a obyvatelé jihovýchodní Asie. Japonci vytvářejí samostatný specifický typ přechodné rasy. Na americkém kontinentu vznikají míšením zambové. Mongoloidní a velká europoidní rasa - Uralské rasové skupiny, Jihosibiřský typ (Kazaši) a ke smíšenému Středoasijskému typu náleží Turkmeni a Tádžikové. Obyvatelé na severu evropského Ruska, na Kolském poloostrově a v Povolží mají převahu europoidních znaků, zařazují se k Suburalskému typu a Laponcům. PedF, katedra geografie 12 Specifické smíšené formy ras Polynésané a Mikronésané (mají znaky všech třech základních ras). Madagaskarští Malgaši (mají znaky indonéských jižních mongoloidů a negroidního afrického obyvatelstva). Havajci (míšením obyvatel polynéského původu s europoidními kolonisty). Mestici – míšení genů Evropana (nejčastěji Španěla) a původního domorodého obyvatele bývalých španělských kolonií. PedF, katedra geografie 13 Jazyková struktura Národní jazyk - hlavní diferenciační znak v lidské komunikaci, dorozumívací prostředek členů určitého národa. Mateřský jazyk - jazyk, kterým se lidé jako první naučí hovořit, tedy jazyk v němž obyčejně nebo převážně myslí. Jednotlivé jazyky jsou soustředěny do několika hierarchicky uspořádaných informačních souborů. Tím nejvyšším jsou tzv. jazykové rodiny, dále následují jazykové skupiny a podskupiny. Jazyk x dialekt (nářečí). PedF, katedra geografie 14 Jazykové rodiny Nejrozšířenějším jazykovým souborem současnosti je indoevropská jazyková rodina. Jazyky, které náležejí do této jazykové rodiny hovoří 95% obyvatel Evropy, Severní a Latinské Ameriky, 75% obyvatel Austrálie a Oceánie a 25% obyvatel asijského obyvatelstva. 443 druhů jazyků a hovoří jimi 44–48% obyvatel planety, tj. zhruba 2,8–3,1 miliardy lidí. PedF, katedra geografie 15 Jazykové rodiny K dalším jazykovým rodinám náležejí: uralská jazyková rodina, kavkazská jazyková rodina, drávidská jazyková rodina, altajská jazyková rodina, severokavkazská jazyková rodina paleoasijské jazyky, sinotibetská jazyková rodina, thajská jazyková rodina, austroasijská jazyková rodina, austronézská (malajsko-polynéská) jazyková rodina, papuánská jazyková rodina, australská jazyková rodina, semitohamitská jazyková rodina, národní a jazyková struktura ostatních oblastí Afriky, indiánské jazyky. PedF, katedra geografie 16 Indoevropská jazyková rodina Slovanské jazyky – čeština, slovenština, polština a lužickosrbština, dále ruština, ukrajinština, běloruština, bulharština, makedonština, slovinština nebo srbochorvatština. Germánské jazyky – němčina, lucemburština, holandština, fríština, angličtina, dánština, švédština, norština, islandština a faerština. Keltské jazyky – irština, waleština, gaelský jazyk, bretońský jazyk. Románské jazyky – španělština, katalánština, portugalština, francouzština, rétorománština, moldavština. PedF, katedra geografie 17 Indoevropská jazyková rodina Baltské jazyky – litevština a lotyšština. Za zcela samostatné jazykové útvary bývají pokládány řečtina, albánština, arménština, tátština. Indoíránské jazyky – sanskrt, bengálština, cikánština, perština, tádžičtina, staroperština atd. PedF, katedra geografie 18 Uralská jazyková rodina Finsko-permské jazyky – permské, komijské, udmurjské. Finsko-ugrické jazyky – finština, maďarština, estonština a laponština. Baltofinské – finština, estonština, karelština, izorština. Finsko-volžské (mordvinština, marijština). Finsko-laponské (sámština). Samojedské (enečtina, nenečtina) PedF, katedra geografie 19 Altajská jazyková rodina Turkické jazyky – turečtina, ázerbájdština, tatarština, baškirština (území jihouralských stepí při řece Ufa) a čuvašština (střední Povolží), urumština, krymskotatarština, kazaština, nogajština, uzbečtina, kyrgyzština, altajština, tuvanština, balkarština, karačajština, jakutština atd. Mongolské jazyky – mongolština, ordoština, burjatština, kalmutčtina atd. Mandžusko-tunguzské jazyky – evenština, nanajština. Korejské jazyky – korejština. PedF, katedra geografie 20 Severokavkazská jazyková rodina Severozápadokavkazské jazyky – adygejština (čerkeština, kabadirština), abchádština. Centrální kavkazské jazyky - inguština, čečenština. Severovýchodokavkazké jazyky – avarština, didojština, lezgijština, lakština, agulština, dargenština. PedF, katedra geografie 21 Jihokavkazská jazyková rodina Gruzínské jazyky – gruzínština. PedF, katedra geografie 22 Afroasijská jazyková rodina Semitské jazyky – hebrejština, arabština, etiopština atd. Čadské jazyky – hauština. Berberské jazyky – guančtina. Kušitské jazyky – oromo, somálí. PedF, katedra geografie 23 Paleoasijská jazyková rodina Čukotsko-kamčatské jazyky – čukotština, korjačtina, itelmenština. Jukagirské jazyky – severní jukagirština (vadulské nářečí, tundrová jukagirština) a jižní jukagirština (odulské nářečí, lesní jukagirština). Nivchština (giljačtina) Ainština PedF, katedra geografie 24 Sinotibetská jazyková rodina Čínské jazyky – jinština, hui, gan, tchajwanština, šanghaiština. Tibetobarmské jazyky – baiština, tibetština, barmština, laoština. PedF, katedra geografie 25 Jazykové rodiny v Evropě PedF, katedra geografie 26 PedF, katedra geografie 27 PedF, katedra geografie 28 Náboženská rozrůzněnost Náboženství se formuje jako vztah lidského vědomí k tomu, co člověka přesahuje, tedy vztah mezi světem přirozeným (vnímaným lidskými smysly) a světem nadpřirozeným (tedy světem v představách v němž vznikají nejrůznější síly, bytosti a mocnosti). Náboženské atributy: Soubor představ o vzájemnosti přirozeného a nadpřirozeného světa a z toho vyplývajících vazeb a vztahů. Soubor projevů náboženské úcty (např. modlitby, bohoslužby, poutě, procesí, meditace, oběti, rituální očištění). Organizační stránka existence a fungování konkrétní církve či sekty (např. hierarchie osob vykonávajících náboženské obřady, kultovní místa). PedF, katedra geografie 29 Náboženská rozrůzněnost Z hlediska geografie je náboženství vnímáno prostorově. Formy: Kmenová. Národní. Světová. PedF, katedra geografie 30 Kmenová náboženství Náboženství přírodních národů - např. totemismus, fetišismus či animismus. Totemismus – založeno na uctívání totemů (např. zvíře, rostlina, minerál, dřevěný předmět). Fetišismus - umělé připisování vybraným předmětům určité symboly a dané objekty tak kromě toho, že jsou samy sebou, mohou představovat i jiné věci. Animismus - každá věc je řízena duchovní silou či myslící duší. Národy vyznávající kult předků věří, že člověk smrtí opouští svět živých a odchází do světa mrtvých. Tomuto přechodu je věnována velká pozornost, podobně jako darům (cenné předměty, jídlo, pití, osobní věci), které zemřelý dostává jako součást pohřební výbavy. PedF, katedra geografie 31 Další kmenová náboženství Animatismus - víra v odosobněné, netělesné, stěhující se síly, které se mohou vtělovat do lidí, zvířat, předmětů apod.; ty pak mají moc (amulety, ostatky svatých, lektvary aj.). Magie - aktivní činnost zaměřená na praktické úkony, prováděné individuálně. Neobrací se na prostředníky (kněží apod.). Účinkovat může i automaticky (rozbití zrcadla), zdroje jsou neznámé. Šamanismus - přímý kontakt se světem duchů a jeho ovládání. Šaman/šamanka je individuální praktik, který je s nadpřirozenými silami v osobním styku (kněz je pouze prostředník, „úředník“). Šaman se do jiných světů dostává v transu (drogy, bubnování, světelné efekty). Rituály - ustálené, opakující se činnosti. PedF, katedra geografie 32 Národní náboženství Judaismus - 11. stol. př. n. l., pět knih Mojžíšových (Pentateuch neboli tóra). Víra v jediného Boha - Jahve. Zoroatrismus - vzniklo před 3 tis. lety. Bůh stvořitel - Ahura Mazda je ústřední postavou posvátné knihy Avesta. Hinduismus - 4. až 6. stol. n.l. Základním pramenem tohoto velmi tolerantního náboženství je staroindický bráhmanismus. Uznává tři rovnoprávné bohy: Brahmu (stvořitele), Višnua (udržovatele, ochránce) a Šivu (ničitele). Kastovní systém. Konfucianismus - 6. stol. př. n. l. Významné místo v tomto náboženství zaujímá sociální etika. Taoismus - 6. stol. př. n. l. Odmítá jakékoliv vnější zasahování do chodu života lidí a jevů vyskytujících se krajině. Podle taoistické etiky je ctnosti dosahováno sebepoznáním a bezprostředním nazíráním, tj. „žitím v Tao“ (Tao = „cesta“). Šintoismus PedF, katedra geografie 33 Světová náboženství Křesťanství - světový proud vyznavačů víry Ježíše Krista. Vznik v 1. stol. n. l. v Palestině. Základem je Bible – Starý a Nový zákon. Bůh je sice jediný, ale vystupuje ve třech podobách: jako Bůh Otec, Bůh Syn a Duch svatý. Římskokatolická větev – v čele papež. Sídlo ve Vatikánu. V poutních místech se z 80% uplatňuje kult Panny Marie (např. francouzské Lurdy, polská Jasna Góra) a místa s ostatky zemřelých (hrob Kristův v izraelském Jeruzalémě, hrob apoštolů Petra a Pavla ve Vatikánu a hrob svatého Jakuba ve španělském Santiago de Compostela). Protestantská větev – hlásí se k nim na 400 mil. lidí celého světa (např. evangelické augsburské vyznání, evangelické helvétské vyznání atd.). PedF, katedra geografie 34 Křesťanství Pravoslavná (byzantská) větev – představitel biskup. Postupně se vytvořily tzv. autokefálie církví (odvozeno z řeckého autos = sám, kefalé =hlava) s vlastními patriarcháty. Původními byly: konstantinopolský, alexandrijský, antiochijský, a jeruzalémský. Později přibyly : ruská, gruzínská, srbská, rumunská, bulharská, kyperská, řecká, albánská, polská, česko-slovenská, americká. Biskupové v různých zemích mají různé názvy: arcibiskup (Kypr, Řecko), metropolita (ČR, Polsko, Albánie), patriarcha (Rusko, Rumunsko). Poutními místy jsou např: ruský Zagorsk, ukrajinský Kyjev, řecký Athos. PedF, katedra geografie 35 Pravoslavní PedF, katedra geografie 36 Protestanti v Evropě PedF, katedra geografie 37 PedF, katedra geografie 38 Křesťanství ve světě PedF, katedra geografie 39 Buddhismus Nejstarší světové náboženství. 6. - 5. stol. př. n.l. a jsou spojovány s Buddhou (Budha = Probuzený). Lámaismus - specifická forma tibetského buddhismu. Centrem je klášter Pótala v tibetské Lhase. Zen-buddhismus - 4. a 5. stol. n.l. usiluje na bázi meditací o „vyprázdnění“ mysli a obnovení přirozené schopnosti vidět svět takový, jaký je, tj. bez kulturního civilizačního vědění získaného obvykle výchovou, zkušeností a logickým myšlením. PedF, katedra geografie 40 Islám Nejmladší náboženství - 7. stol. n.l. prorok Mohammed (Muhammad). Obsahuje prvky judaismu i křesťanství. Základem islámu je víra v jednoho Boha Alláha a jeho proroka Muhammada. Náboženství má pět hlavních pilířů víry: vyznání víry, modlitbu (pětkrát denně modlitby), půst v měsíci ramadánu, fenomén almužny a alespoň jednou za život vykonat pouť (hadž) do saúdskoarabské Mekky (mešita al-Haram s černým kamenem). Celkový počet vyznavačů islámu (muslimů) je odhadován na 1,3 mld. osob. Od 8. stol. n. l. se náboženství člení na dvě větve: sunnitskou a šíitskou. K poutním místům vedle Mekky a Medíny náleží i šíitská Karbalá v jižním Iráku a iránská centra Kamm a Mašhad. Modlitba  Prohlášená pětkrát za den.  Věřící všech národností se modlí směrem k Mekce.  Před modlitbou si omyjí ruce, hlavu, obličej, nohy.  Dospělí muži se v pátek musejí modlit v mešitě, kde si vyslechnou kázání imána (vedoucího modlitby). PedF, katedra geografie 41 Ramadán  Ramadán se nazývá též saum, tedy „půst“.  Během ramadánu musí zdravý dospělý muslim každý den od východu do západu slunce dodržovat naprostý půst, to jest zdržovat se jídla, pití, kouření, žvýkání a sexu.  Pro muslimy celého světa je tradičně ramadán nejsvátečnějším měsícem, kdy ponocují a hodují společně s příbuznými a přáteli. PedF, katedra geografie 42 Mekka Bohaté obchodní centrum a oáza, kult. Krychlová svatyně Kaaba (8 x 8 x 10 m) nad posvátným černým kamenem: zkamenělý anděl strážce Adama či meteorit ? PedF, katedra geografie 43 Hadždž Islám ve světě PedF, katedra geografie 45 Zákaz zpodobňovat Boha, požívat lihoviny a vepřové. Mnohoženství. Povinnost šířit islám, i mečem. Den odpočinku- pátek. Posvátná kniha- korán (sbírka kázání Muhammeda). PedF, katedra geografie 46 Sunnité a Šíité Šiíté a sunnité tvoří dvě základní větve islámu. Sunnité Sunnité je odvozeno od arabského slova sunna (zvyk, cesta). Sunnité tvoří asi 90% všech muslimů. Za sunnity se označují ti muslimové, kteří již od roku 632 (rok 10 podle islámského kalendáře) po smrti Mohameda uznali za jeho nástupce Abú Bakra. Šíité Jejich protipólem se stali šíité (z arabského ší'at Alí – strana Alího), kteří tvrdili, že titul chalífy by měl dědičně připadnou Mohamedově rodině, konkrétně jeho zeťovi Alímu. PedF, katedra geografie 47 Mešita, minaret, muezin, džamija PedF, katedra geografie 49 PedF, katedra geografie 51 Pro dnešek vše!!!